Ozdoba levé části hlavičky
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Socha z letohrádku Rendez-vous, která symbolizuje slunečné dopoledne
Konec menu

Obrázek, vložený sem kvůli kreténskému Internet Exploreru Tomášův Internet

Z TOMOVA DIÁŘE



Tužka a diářík barvy letního soumraku budou mí společníci na cestě životem v roce 2017. Neuniknou jim nejrůznější příhody, podivuhodné výroky, myšlenky, zajímavosti, citáty i všemožné drobnůstky, které dokáže přinést všední i sváteční den jednomu obyčejnému chlapovi. Asi to bude nuda... ale kdybyste to chtěli posoudit sami, pokračujte s chutí ve čtení.

Příběhy a zajímavosti z diáříku barvy letního soumraku


25. dubna 2017
(úterý)
ZNOVU PO ZAPOMENUTÝCH STEZKÁCH
Cesta k dnešní radosti začala loni v květnu. Při cestě na „Staročeský řemeslnický jarmark“ jsem se v Turnově zastavil v Knihkupectví Českého ráje a narazil tam na velmi zajímavou knihu.

Skalní Pantheon a přírodní park na panství Malá Skála

Kniha Skalní Pantheon a přírodní park na panství Malá Skála, kterou napsal profesor litoměřického gymnázia a básník Franz Ferdinand Effenberger, je českou verzí původně německé knihy, vydané v 19. století. Pan Effenberger do ní vtělil všechnu svou radost z toulání Pantheonem u Malé Skály, kde jeho přítel pan František Zachariáš Römisch proměnil skalnatý hřeben mezi Malou Skálou a hradem Frýdštejnem v ráj doby romantismu. Jeho největší ozdobou byly pomníčky a vytesané nápisy do skal, jenž byly doplněné různými ušlechtilými stromy, keři a záhony kvetoucích květin, lavičkami a různými příjemnými zákoutími. Krásné bylo toulat se v té době Pantheonem, nechat se unášet příběhy o hrdinech a recích dávných dob a snít.

Krásné však bylo snít i pro mě o všech známých místech Pantheonu, která při čtení knihy zazářila před mým vnitřním zrakem znovu v plném lesku, ač dnes už z lesku toho jen málo zbývá. Kromě toho jsem se však v knize dočetl o mnoha místech, o nichž jsem neměl ani tušení. Snění o nich mě přivedlo loni v říjnu k tomu, že jsem se do Malé Skály vypravil a putoval tam po stopách pana Effenbergera tak, jak to mistrně a básnicky popsal ve své knize. Putování to bylo tak úchvatné, až i já zatoužil podělit se o svou radost z něj... tak se zrodilo mé vypravování, nazvané Po zapomenutých stezkách doby romantismu, doplněné o pár dalších odstavců v mém říjnovém deníčku.

Žel, jak se právě v deníčku dočtete, čas toho dne kvapil až příliš rychle, putování zůstalo bez konce a stejně tak nedokončený byl i můj článek. Přišly však mlhy, deště, krátké dny a nakonec sníh... proto už jsem se loni do Pantheonu znovu nevypravil.

Běžné lidi mé vypravování o putování Pantheonem asi moc neosloví... ale o to víc k mé radosti oslovilo ty, pro něž je Pantheon místem jejich srdce. Napřed pana kastelána Jiřího Šťastného z hradu Vranova, jehož trosky se harmonicky snoubí s památkami Vnitřního Pantheonu. Tomu mé vypravování udělalo takovu radost, až mě pozval na poutavé putování, které bude možné prožít 10. června 2017. Velký znalec Pantheonu doktor filozofie David Junek toho dne provede návštěvníky celým Pantheonem a podělí se s nimi o všechno, co ví. Úžasné putování to bude, pozvání jsem přijal bez nejmenšího rozmýšlení.
A před krátkým časem k mé nezměrné radosti objevil můj článek i pan Junek a moc se mu líbil. Potěšilo mě to, vždyť se vlastně zrodil díky němu, to on podnítil vydání českého překladu knihy pana Effenbergera. K mému překvapení si pan Junek přál, abych se vydal do Pantheonu ještě před zmíněným putováním a dopsal svůj článek, aby v něm byl Pantheon popsaný celý. I mým přáním to bylo, jen jsem čekal na lepší počasí.

Rozhodnutí o tom správném dni však přišlo nečekaně... poskytovatel bezdrátového připojení pro náš podnik se rozhodl provést v úterý 25. dubna na své síti údržbu, počítačový systém našeho podniku proto bude většinu dne mimo provoz... a já proto dostal dovolenou. Kde ji strávím, o tom jsem rozhodnutý ve vteřině.

Aby mi nedýchal na záda kvapící čas, vstal jsem dneska v půl čtvrté a ve třičtvrtě na pět už sedím ve vlaku. Zpívám si v duchu písničku Koukám, jak celá země vstává od Michala Tučného s takovou vervou, že málem zapomenu vystoupit v Kunčicích... ale naštěstí na poslední chvíli stačím přeskočit a i když pak ve vlaku poklimbávám, Starou Paku naštěstí nepřejedu.

Teď ve mně srdce poskočilo radostí... projeli jsme Líšenským tunelem a mé oči po chvíli padly na skály pnoucí se nad hladinou klidné Jizery a na nich zářící letohrádek v podobě malého kostelíku na Vranově. Jsem tady... zase jsem tady... v místě, které už navždy budu mít rád. Tohle je pohled na Vranov z úbočí pod Drábovnou, vyfotografovaný 27. září 2008.

Vranovský hřeben při pohledu z úbočí nad Malou Skálou

Máme šest hodin, tma se schovává do myších děr, za obzorem se klube sluníčko... krásný den se chystá. Doufejme, že se nesplní předpověď, která slibuje krásné dopoledne a deštivé odpoledne. S radostí se dávám na cestu ulicemi Malé Skály. První mě tam zaujme nabídka krmě, jakou jsem ještě v životě neviděl, natož abych něco takového kdy jedl.

Nutrie s knedlíkem a se zelím

Ale v šest ráno mi ji tady těžko někdo naservíruje a věru, že by to nebyla snídaně z nejzdravějších. Obchod „U Maruny“ je dosud temný, divil bych se však, kdyby byl v tak časné hodině otevřený. Hladem však kvílet nebudu, v batohu si nesu malý bochník chleba, paklík té nejlepší šunky a kelímek křenového másla. Mňam, už se na to těším.

Teď však nemyslím na baštu. Dívám se z mostu, který vede přes Jizeru i přes ostrov mezi dvěma jejími rameny.

Jizerský ostrov

I ostrov ten byl kdysi součástí Pantheonu, i na něm byly pomníky a nápisy. Nejpozoruhodnější byl pomník mořeplavce a korzára Francise Drakea, který měl podobu hliněného kopečku, na jehož vrcholu byly zasazené brambory a kamenná deska na úbočí nesla mořeplavcovo jméno jako připomínku, že právě on přivezl brambory z Jižní Ameriky do Evropy. Dnes je však na ostrově kemp a zdá se, že už se na něm nic z odkazu pana Römische nezachovalo.

Teď jdu podél silnice vstříc tyčícím se skalám Vranovského hřebene. Mezi kvetoucími stromy v sadu je tu nádherný výhled na letohrádek na Vranově.

Letohrádek skrz kvetoucí stromy

Při podcházení skal pozorně hledím mezi rozvíjejícím se listovím, ale žádné památky na doby minulé odtud nevidím, proto pokračuju v chůzi dál podél silnice, až narazím na červenou značku a ta mě vede vlevo mezi ploty a poté po schodech nahoru do lesa. Mým plánem je vyjít odtud po cestě až na vranovské předhradí ke studni, poté cestou k pomníčku statečného námořníka z Quiberonu... a tam pokračovat v na podzim přerušeném putování. Ale hned nad schody mě oči a srdce táhnou od cesty nalevo, kde je zjevně v starých listech pohřbená zapomenutá stezka, vedoucí k tušeným zapomenutým místům.

Zapomenutá stezka

První z nich čeká jen o pár kroků dále... dolů vedoucí kamenné schodiště téměř už pohřbené v jehličí a listech.

Zapomenuté schodiště

O kousek dál se zapomenutá stezka stáčí mírně vzhůru a směřuje ke skalám.

Zapomenutá stezka k zapomenuté zahrádce

Před nimi se stezka stáčí doprava a po krásných zídkách stoupá vzhůru.

Zídka, po níž vede zapomenutá stezka

Ale i rovně pod skalou je možné jít... jdu tam a nelituji.

Tereziina tišina

Kdysi tu zídkami kamennými vynesená nad okolní svah byla plošina, uprostřed níž stál stůl a v kruhu rozsazené lavičky, před pádem do hlubin tu poutníky chránilo zábradlí obrostlé zelení. Půvabná zahrádka to byla a možná, že právě ona dala současné jméno vyhlídce na skále nad námi, jíž se za časů pana Römische říkalo Belvedér a dnes se jmenuje Zahrádka.
Ze zídek však už jen málo zbývá a místo druhdy půvabné poutníkovi pádem po prudkém svahu na rušnou silnici hrozí. Jen nápis na skále dnes stejně jako tehdy jméno místa nám mlčenlivě sděluje.

Theresens Ruhe - Tereziina tišina

THERESENS RUHE - Tereziina tišina

Jméno je připomenutím manželky pana Römische, která se jmenovala Marie Terezie. Možná, že právě ona sedávala na tomhle kamenném sedátku, nebo tu měla postavený květináč s nějakými půvabnými kvítky barevnými.

Kamenné sedátko na Tereziině tišině

Málo už tu připomíná půvaby jen v knize pana Effenbergera žijící... však klid a mír panují tu stále... ptáčci tu zpívají, Jizera pod námi klidně hučí a ani hluk ze silnice jindy rušné dnes sem k nám nedoléhá. Mám chuť déle tu prodlévat, však mysl neklidná žene mě dál. Znovu stoupám podél skal, zídka kamenná zavede mě do míst šalebných...

Kamenná zídka nad prudkým svahem

...na nichž krom nebezpečí nic nečeká, proto se vracím zpět a stoupám dál zapomenutou stezkou...

Zapomenutá stezka

...k tušeným poutavým a zapomenutým místům, která jsou odtud vidět nahoře.

Pod Novým náměstím

Zapomenutá stezka mě přivádí na stezku výraznější, dávám se po ní vlevo a po krásných kamenných schodech...

Kamenné schody na Nové náměstí

...pln dychtivosti stoupám vzhůru. Nahoře však shledávám, že jsem se ocitl v místech známých i tomu nejledabylejšímu poutníkovi Pantheonem... na červeně značené cestě z předhradí hradu Vranova na vyhlídku Zahrádku. Teď se chystám vystoupit na místo, které ještě před nedlouhým časem patřilo k těm zapomenutým, však obětavé ruce vrátily mu jeho účel a zpřístupnily ho nám všem.

Cesta k Oltáři Katynčiny oběti a na vyhlídku Zahrádku

Stoupám po několika schodech na temeno skály a nacházím tu nad ve skále vytesaným nápisem...

Nápis na Oltáři Katynčiny oběti

...vztyčený tmavý kříž.

Oltář Katynčiny oběti

Nápis ten málo je již čitelný a v knize pana Effenbergera není přepsaný úplně celý... naštěstí ti, jenž vědí, sem pro nás na strom pověsili přepis i překlad celého nápisu.

DEM ANDENKEN
F. KATHI VON MERKEL
ACH MEINE TOCHTER, ACH
SIE FLOG INS PARADIES
INDEM DER MUTTER SIE
DEN SCHMERZ DER TRENNUNG LIESS

MDCCCXXV


Na památku
F. Kathi von Merkel
Ach, moje dcero, ach!
Do ráje vznesla ses mi
Matka Tvá proto teď štká
v bolesti z rozloučení.

1825


Kdysi tu bylo také runami napsáno jméno místa...

KATTINKAS OPFERALTAR - Oltář Katynčiny oběti

Všechno to bylo vzpomínkou na dívku, jejíž život v květu mládí dospěl ke svému konci, na Kathi, dceru mladoboleslavského hejtmana von Merkela. Smutek budí zasvěcení toho místa, však utiší ho modlitba za tu, jíž už dávno bolest žádná netrápí.

Vracím se dolů a pokračuji dál veden červenou značkou do míst stále krásnějších.

Cesta na vyhlídku Zahrádku

Po schodech dolů, skalním průchodem a přes můstek...

Vyhlídka Zahrádka

...a za ním staneme na skalní plošince, obehnané zábradlím, skýtající ohromující výhled. Však obrázky odtud z dnešního časného rána nevyjadřují krásu výhledu zdejšího, proto si znovu pomozme cestou do minulosti a rozhlédněme se ze Zahrádky dne 27. září 2008.

Výhled ze Zahrádky proti proudu Jizery

Za pana Römische se téhle skalní vyhlídce říkalo Belvedér, dnes se jí říká krásně česky Zahrádka. Výhled je odtud krásný - na celé půvabné údolí Jizery a krásnou Malou Skálu i vrchy kolem ní.

Výhled z vyhlídky Zahrádky po proudu Jizery

Pan Effenberger ve své knize opěvuje Belvedér a výhled odtud dlouhou básní a slovy vzletnými jako nejkrásnější z vyhlídek Pantheonu. Mimořádně ho okouzlil pohled přes Jizeru, kde hřeben skal geologicky související s Vranovským hřebenem pokračuje pod jménem Suché skály.

Výhled ze Zahrádky přes Jizeru na domy Malé Skály a hřeben Suchých skal

Jejich skalní věže tyčí se k nebi nad údolím tak impozatně, že je na jiném místě knihy autor dokonce přirovnává ke štítům Alp.

Detailní pohled na Suché skály

Pohlédněme i po proudu Jizery a na lesnaté vrchy za ní, v nichž pod pláštěm stromů skrývá se též mnohé místo půvabné, jímž historie kráčela s pompou i v skrytu.

Výhled z vyhlídky Zahrádky po proudu Jizery

S pompou se tam k nebesům vypínal hrdý hrad Zbirohy, než čas ho v ruiny proměnil. Úkryt nejednou hledali lidé zdejší pro sebe a dobytek svůj ve skalním bludišti Chléviště zvaném, i věrní Čeští bratři v dobách temných mezi skalami bezpečné útočiště pro svou službu Bohu našli, podle nich je místo to dodnes zváno Kalichem.

Zavítejme nakonec také do 24. dubna 2011 a pohlédněme na vyhlídku Zahrádku z hladiny řeky Jizery.

Vyhlídka Zahrádka z Jizery

Povznášejícím zážitkem je stanout tady, pohlédnout na krajinu zvrchu a snít. I jiní tu spřádali svůj sen - sen o neutuchající lásce, jehož připomenutím jsou tu na zábradlí zamčené dva zámečky.

Zámečky lásky na zábradlí Zahrádky

Neklidná mysl a volání míst dosud neobjevených žene nás dál z místa tohoto krásného. Stoupáme znovu po schodech vzhůru a po pár chvílích staneme znovu na prostorném Novém náměstí.
Někde tady by se podle knihy měla skrývat „Montesinova jeskyně“ jako připomínka španělské jeskyně „Cueva de Montesinos“, v níž prožil jedno ze svých dobrodružství hrdina nejslavnějšího románu Miguela de Cervantese Don Quijote. Ač je vyznačená v mapě, najít ji není lehké.

Chodím sem
chodím tam
Všude hledím a pátrám
Však jeskyně nikde není
Seběhnu
Vystoupám
Kde jsem začal, tam se dám
Tam mě čeká překvapení


Nejméně třikrát jsem kolem hledané jeskyně prošel, aniž bych si ji všiml, neb v rozporu s řečí mapy leží přímo tam, kde z Nového náměstí odbočuje cesta zpět do předhradí hradu Vranova.

Montesinova jeskyně

Podle poničeného nápisu v jeskyni samé se však zdá, že v průběhu 19. století bylo jméno jeskyně změněno.

Franz Alois Fischer

K přečtení je jméno Franz Alois Fischer, zbytek nápisu však žel někdo hodně důkladně poničil. Proč nositel jeho se dočkal tady svého zvěčnění, to najít se mi nedaří.

Vycházím z jeskyně a pár kroků mě zavede zpátky na prostorné „Nové náměstí“.

Nové náměstí

Částečným zapuštěním do svahu, částečným vynesením prostřednictvím kamenných zídek...

Kamenná zeď, vymezující Nové náměstí

...zrodil se rovný prostor kruhového tvaru, který pan Effenberger ve své knize popisuje jako zahrádku vymezenou kruhem jírovců a vlašských topolů, plnou kvetoucích keřů a rostlin. Mezi nimi se skrývaly lavičky, z nichž se otevíraly krásné výhledy na celé okolí. Dnes však místo znovu osazuje příroda, les skryl někdejší výhled a lidé se tu na své cestě mezi hradem Vranovem a vyhlídkou Zahrádkou nijak nezdržují. Nehledají dnes už pravděpodobně zaniklý nápis na skále pod zapomenutou výšinou Nadšení, zasvěcující tohle místo „Zarmouceným manům neznámých a zneuznaných zásluh k radostnému usmíření“. Nenajdou ani v téže skále dodnes vytesaný letopočet.

Letopočet 1824 na skále na Novém náměstí

Ale hlavně netuší, že z jižního okraje náměstí klesají dolů kamenné schody k dalšímu ze zapomenutých míst Pantheonu.

Schody z Nového náměstí

Hned pod schodištěm směřuje krátká cesta lemovaná několika drobnými menhirky k obětnímu oltáři před otvorem, černajícím se mezi nakupenými obřími balvany.

Cesta k Libušině jeskyni

Celé místo působí na poutníka dojmem dávného posvátného místa našich pohanských předků.

Libušina jeskyně

Takový byl záměr tvůrcův, neboť zasvěcení místa toho obrací se do dávných, bájných dob, jak hlásá runami napsané jméno na jednom z balvanů.

LIBUSSA - Libuše

LIBUSSA - Libuše

Byť napsané dávným germánským písmem v jazyce německém, přec každé srdce české jméno dávné moudré kněžny naší zahřeje.

Listím zasypanou, avšak dobře znatelnou cestou dáváme se dál po úbočí vrchu mírně vzhůru, poté i prudčeji, až narazíme na schody, stoupající vzhůru na plošinu, kde ve skále kdysi bývalo vytesáno jméno Rudolfa Habsburského a nápisy jej oslavující. Hledání mé je však marné. Od protilehlých skal je však pěkný pohled na zapomenutou vyhlídku, kde dodnes je ve skále vytesané slovo „NADŠENÍ“.

Výšina Nadšení

Vyhlídka ta je dnes už stromovím skrytá, však právě tam dokáže se zrodit nezměrné nadšení pro Pantheon a jeho skrytá, zapomenutá místa. Nadšení... a také touha po jejich poznání.

Pohroužen do hledání ztraceného Rudolfova pomníku stoupám strmou a nikdy nijak neupravovanou skalní pěšinou stále vzhůru a když dospěju na místo, kde končí na okraji skály, postřehnu ke svému překvapení, že jen nevysoký kus skály mě dělí od cesty na dávno zapomenutou vyhlídku jménem Kazatelna. Pomocí dvou mohutných kořenů stupeň ten zdolám... avšak nikomu tuhle cestu s klidným srdcem doporučit nemůžu, tady by se chyba mohla splatit cenou nejvyšší. Za pár chvil už stojím na vrcholu skály a kochám se zdejším klidem i výhledem, který však směrem proti proudu Jizery ozářen je vycházejícím sluníčkem.

Výhled z vyhlídky Kazatelny proti proudu Jizery

Pohled údolím po proudu Jizery však nezkalený je a září krásnými barvami jara.

Výhled z Kazatelny pro proudu Jizery

Dlouho tu sedím na skále, tělo mé s vděčností vstřebává zář a teplo sluneční, duše klid a mír skal, zeleň stromů i písničky ptačí. Tady je člověk k nebi blíž.

Jen nerad odtud odcházím, ale další radosti čekají. Cesta dolů, opatřená kdysi schody a zábradlím, dnes však v jehličí borovém pohřebná, opatrnost nejvyšší vyžaduje. Mé nové boty však naštěstí nekloužou, proto šťastně dospěju až ke skalnímu průchodu sem a k téměř již zaniklému pomníčku hrdinů Tyrolského povstání HOFERA a SPECKBACHERA. O něm i o několika místech, jimiž teď budeme procházet, podrobně píšu v mém předchozím článku Po zapomenutých stezkách doby romantismu, proto se tady o nich podrobněji rozepisovat teď nebudu.

Odtud stoupám vzhůru k pomníčku, věnovanému vítězům bitvy u Aspernu, jehož obrázek se mi na podzim rozmazal, proto dnes podnikám úspěšnější pokus o jeho vyfotografování.

Památník vítězům od Aspernu

Chvíli tu postojím, poté sejdu zpátky k pomníčku hrdinných Tyrolanů a od něj stoupám romantickou stezkou mezi skalami...

Na stráni pod letohrádkem

...vstříc letohrádku na Vranově. Cestou se rozhlížím, jestli mi nepadne do oka některý z nápisů nebo pomníčku, který bych při minulém putování přehlédl... a má snaha je korunována úspěchem.

Nápis u letohrádku

Nápis sám už je omšelý, nesnadno by se četl...

Báseň na skále u letohrádku

...však stejně jako při minulém putování, i dnes putuje kniha pana Effenbergera se mnou a díky ní ve chvíli víme, že tady na skále vepsána je báseň, jíž básník dávný vyjádřil pocity, které i nás se tu zmocňují.

Báseň v knize pana Effenbergera

Přicházím k letohrádku a tady je hlavním místem mého zájmu místo u zdi letohrádku za časů pana Römische zvané Janův koutek. Tehdy sem vedly kamenné schody a na plošince bylo příjemné posezení, keře růžové tu kvetly a voněly kolem zdaleka viditelného památníku Bohuslava z Lobkovic. Dnes tu však jen příroda hospodaří a nic poutavého odtud vidět není.

Janův koutek

S lítostí pohlédnu na vysněnou vstupní bránu, která je však uzavřena mříží i dveřmi a ač se v Bibli píše „Tlučte a bude vám otevřeno.“, tady bych se asi v dubnovém úterním ránu těžko někoho dobouchal. Budu muset pěkně zpátky dolů, abych mohl vylézt zase nahoru. Pojďme na to, tady už nás žádné štěstí nečeká.

Zamčená vstupní brána

Scházím od pomníčku pánů Hofera a Speckbachera po schodech dolů, rozhlížím se po okolí, jestli neuvidím další báseň na skále, která by tu někde měla být... když tu mi padne nahoře na skále pod letohrádkem do oka zachovalá zídka, vymezující drobnou plošinku. Kde je zídka, tam je vždycky něco zajímavého.

Zídka pod letohrádkem

Mrknu se pozorněji a zaujme mě skála vedle zídky, zdá se mi, že tam za listy něco je. Přibližím si to místo foťáčkem... a namouduši, že tam něco je!!!

Za břízkou je schovaný nápis na skále

Strmý svah, po němž by se tam odtud dalo dojít, se mi moc nelíbí, proto se dychtivě ženu po schodech zpátky ke vchodu do letohrádku a tam se podél zdi spouštím do Janova koutku. Cesta jím je však trnitá... mnohé šlahouny brání poutníkovi v cestě všemi svými trny dlouhými a jen nerady se své zachycené oběti vzdávají. Konečně je trní za mnou a já pronikám po skalní římse tam, kam se předtím jen oči mohly vznést.

Pomník Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic

V překladu je tu napsáno:

BOHUSLAV Z LOBKOVIC
ČESKÝ ODYSSEUS
1510


Pomník je věnovaný českému renesančnímu vzdělanci, cestovateli a spisovateli, který se jmenoval Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Líčení jeho zajímavého života by asi dalo na hodně poutavých knih. Dosáhl vysokého vzdělání v oboru teologie, pracoval na královském dvoře a nebýt nepřízně papeže, stal by se biskupem v Olomouci. Procestoval mnoho zemí jižní Evropy, byl i v Palestině nebo v Egyptě, stanul i na troskách dávného Kartága. Jeho cesty mu vynesly přezdívku Český Odysseus. Při tom všem však také zveleboval svůj rodný hrad Hasištejn a jeho panství a podařilo se mu nashromáždit 757 knih, což jeho knihovnu řadilo tehdy k největším soukromým knihovnám v Evropě. Vzdor tvrzení pana Effenbergera ji však nezničili husitští nevzdělanci, část knih se sice v průběhu staletí ztratila, ale zbytek stále patří rodu Lobkoviců a je uložen v knihovně na zámku v Nelahozevsi.

Pln radosti z nalezení tohoto pozoruhodného místa se probíjím zpátky nepříjemným trním a poté znovu scházím po schodech dolů.

Po schodech dolů pod skály

Mým plánem bylo vyjít k pomníku Rudolfa Habsburského, z něj sejít na cestu z vyhlídky Zahrádky a poté kolem chaloupky Maternovska dojít k bráně Vnějšího Pantheonu. Tady mě však zaujme, že pěšinka vede pod skalami i na opačnou stranu... vyslyším ochotně její pozvání a podcházím nebetyčné skály hradu Vranova. Brána hradu dnes určitě zůstala zavřená, případní vrhači kamenů zůstanou před ní a já tu můžu jít beze strachu.

Strach jsem měl jen, aby mě cestička nezavedla někam do buřání nebo abych neskončil někde u plotu. Zdá se však, že to byl strach zbytečný - z drobné pěšinky je čím dál širší cesta ušlapaná jak mlat a tady na stromě visí i neobvyklý důkaz, že s návštěvníky se tu počítá.

Lopatka na skrytí neladného nepořádku

Jde se tudy neobyčejně hezky a cesta je to příjemná.

Cesta pod skalami

O kousek dál narazím dokonce i na lavičku a to je to pravé místo... žaludek mi už hezkou chvilku připomíná, že jsem naposledy jedl před nějakými šestnácti hodinami a že už by něčím nepohrdl. Proto tu usedám, odjím něco ze svých zásob, chvíli si oddechnu... a pak pokračuji ve své pouti. Země kolem skal je tady udupaná, asi tu rádi lezou horolezci, zajímavá je však i skála samotná - řada mělkých čtyřhranných záseků svědčí o tom, že tu kdysi u skály stál nějaký přístřešek nebo nízká chaloupka, najde se tu však i do skály vytesaný kříž.

Kříž ve skále

Pohled na něj budí smutek a myšlenky na život, který asi tady pod skalou vyhasl navždy. Raději zaplaším chmurné myšlenky další cestou. Skalní stěny s vrcholem v nedohlednu náhle končí a já vím, že právě podcházím nejkrásnější část Vnějšího Pantheonu. Má naděje, že tam odtud povede cesta, se však ukazuje jako zcela lichá, skála pro mě nezdolatelná brání v cestě tam. Jen na skálu tvaru štíhlé pyramidy popatřit smím a vím, že ona sama kdysi bývala velkolepým pomníkem císaře Josefa II., jehož skromné zbytky dodnes na části své nese.

Skála Josefa II.

Jsou však tvorové, kteří tam vyběhnou bez námahy.

Veverka čiperka

Kousek za kamennou pyramidou skály ustoupí mírnější stráni, stále neznatelnější cestička mě provede mezi kamennými sloupy dávno zaniklého plotu a stoupá vzhůru. Nahoře narazím na příčnou cestu a ta mě po pár krocích dovede tam, kde jsem si přál stanout - k bráně Vnějšího Pantheonu.

Brána Vnějšího Pantheonu

Ta je jedním z mých odedávna zamilovaných a obdivovaných míst Pantheonu... čas jí dal vzezření tajemného pamětníka dávných časů, vstupu k místům s vůní historie, kterým opravdu je. Neodolám a projdu si jí i cestou za ní, poté vklouznu na úzkou stezku do Vnějšího Pantheonu a pozorné rozhlížení je po malé chvilce odměněno. Tak přece se tu zachoval. Ve velkém kameni na začátku cesty nezřetelně již je vepsáno

Pomníček Přemysla Otakara II.

OTTOKAR
II.
MCCL


Otakar II. 1250

Přemysl Otakar II., král železný a zlatý připomenut nám tu je... jen letopočet je mi záhadou, rok 1250 se zdá, že nebyl pro zmíněného českého krále ničím významný... ale možná, že se mýlím, nebo že konec letopočtu už vzal čas a bylo tam tedy jiné číslo.

Poté se však vracím zpátky k bráně, neb za ní dnes leží můj cíl - památky Pantheonu na cestě k hradu Frýdštejnu.

Hajdy z brány zase ven

Vycházím z brány, stoupám po několika prošlapaných schodech... odtud je brána Vnějšího Pantheonu snad ještě krásnější a romantičtější, než zespodu.

Brána Vnějšího Pantheonu

Na dohled od brány překvapí všechny poutníky ku hradu Frýdštejnu směřující pomníček v podobě obelisku.

Obelisk Jiřího z Fronsberga

Z čelní strany...

Obelisk Jiřího z Fronsberga

...nese jeden z jeho horních kamenů na sobě nápis ozdobným švabachovým písmem.

Nápis na obelisku Jiřího z Fronsberga

GEORG VON FRONDSBERG
RITTER OHNE FRUCHT UND TADEL


JIŘÍ Z FRONDSBERGA
RYTÍŘ BEZ BÁZNĚ A HANY


Georg von Frundsberg prožil stejně jako Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic tak bohatý život, že by jeho popis dal na hodně silnou knihu. Ale zatímco u pana Bohuslava by v ní bylo psáno o studentských radostech a strastech, o životě v úřadu a u dvora, o intrikách i o příhodách z dalekých cest, kniha o panu z Frundsberga by byla o jediném - o válkách, bitvách, vítězstvích i porážkách.

Georg von Frundsberg totiž proslul jako generál pěchoty a výtečný stratég. Celý život věrně sloužil vládcům z rodu Habsburků Maxmiliánovi I. a Karlu V., vzhledem ke svým schopnostem vybojoval řadu vítězství, cenilo se však u něho i to, že v případě špatné situace dokázal včas ustoupit a nemařil tak zbytečně životy svých vojáků. Když bylo potřeba rychle vystrojit armádu, neváhal se kvůli tomu sám zadlužit nebo prodat své stříbrné příbory a šperky své ženy.

Jeho pomníček je sice omšelý, přesto se místy dochoval zajímavý členitý vzor, který jej dříve krášlil.

Povrch obelisku

Od obelisku nás červená značka vede vzhůru po nových schodech s hranami z dřevěných kulanů až k místu, kde nalevo od cesty ční nízký hliněný kopeček se zasazeným kamenem.

Pomník Přemysla Oráče

V kameni je vepsáno runami i latinkou jméno našeho prvního bájného knížete a zakladatele rodu Přemyslovců.

Kámen s runovým a latinským nápisem

Vedle je vyvěšeno i povídání o neobyčejné historii pomníčku, který dlouho byl brán za navždy ztracený a vrátilo nám ho badatelské nadšení a obětavost pánů Michala Vrbaty a Davida Junka. Kloubouk smekám před nimi.

Povídání o historii pomníku Přemysla

Od pomníčku Přemysla vede červeně značená cesta dál po hřebeni vzhůru k několika nízkým skalkám, my však uhneme vpravo na nenápadnou úzkou pěšinku, vedoucí souběžně se značenou cestou po úbočí.

Pěšinka po úbočí

Pěšinka se vine půvabně mezi kvetoucím borůvčím a po pár nikterak únavných chvílích nás dovede k nečekaně minumentálnímu památníku zapuštěnému do úbočí kopce.

Památník vítězství Evžena Savojského v Bitvě u Zenty

Památník vítězům od Zenty

Nad krásným půlkruhovým kamenným sedadlem je z mohutných kvádrů vystavěna půlkruhová zeď, připomínající zmenšené antické divadlo, nad níž stojí na podstavci z kamenů samotný památník. Vysvětlením jeho velikosti a monumentality je kamenná deska s nápisem v něm zasazená.

Nápis na památníku

EUGEN
SIEGER BEI ZENTA
DEN XI.SEP
MDCXCVII


EVŽEN
VÍTĚZ U ZENTY
DNE 11. ZÁŘÍ
1697


Princ Evžen Savojský byl jedním z největších vojevůdců moderní válečnické historie. Ač rodina jeho zvolila pro něj duchovní dráhu, on sám si zvolil cestu válečníka a dosáhl na ni mnohých vavřínů a oslnivých vítězství, která ho vynesla až na vrchol moci a bohatství.
Jednoho z největších dosáhl v Bitvě u Zenty, kde zásluhou lepších informací a rychlého postupu zastihl mnohem početnější armádu Osmanské říše zrovna v té nejzranitelnější situaci - při přecházení řeky Tisy. Okamžitě zaútočil a jeho vojsko turecké síly úplně rozdrtilo a získalo pohádkovou kořist - celé turecké dělostřelectvo, sultánův stan a harém i nejrůznější poklady. Vítězství u Zenty nakonec vedlo k velkým rakouským územním ziskům a uzavřenému míru.

Pod nápisovou deskou je v pomníku obdelníkový prostor, kde pravděpodobně také bylo cosi zasazené. Možná reliéf se štítem, kopím a přilbou, jako ve Vnějším Pantheonu u pomníku Jaroslava ze Šternberka, možná oslavná báseň, dnes však už jen prázdné místo na nás hledí. Místo, které ani kniha pana Effenbergera už nezaplní, neboť leckterý z památníků mezi branou Vnějšího Pantheonu a hradem Frýdštejnem dal pan Römisch vztyčit až poté, co se pan Effenberger toulal Pantheonem.

Na kamenech ve výřezu vepsána jsou však římská čísla.

Plocha po zmizelém reliéfu či nápisu

Působí dojmem dvou letopočtů - 1522 a 1720 - ale jsou už hodně omšelá a není možné vyčíst z nich cokoliv.

Neodolám a na kamennou lavici usedám...

Sedadlo v půlkruhu pod památníkem

...a plnými doušky vychutnávám zdejší jarně radostný klid a povznášejícího ducha místa.

Tohle místo se opouští s těžkým srdcem...

Rozloučení s památníkem bitvy u Zenty

...další místa však čekají.

Zapomenutá stezka vede nás dále a po chvilce chůze zrak náš vlevo padne na nenápadný kopeček.

Zapomenutý pomníček

Ten při bližším pohledu působí dojmem, že i on býval dříve pomníkem, však čas či ruce lidské nedopřály nám jeho poselství poznat.

Zapomenutý pomníček

Putujeme dál po široké cestě po vrcholu hřebene vedoucí, nevyslyšíme pozvání na mírnější a pohodlnější stezku směřující po úbočí, neb bychom místa velmi poutavá z ní nespatřili. Po nevelké vzdálenosti přicházíme k jednomu z nich.

Památník, jejž si sama Příroda pro sebe zasvětila

Vysokými zídkami z kvádrů mechem pokrytých vymezeno je tu polokruhové místo, jemuž kamenný pomníček kdysi vévodil.

Památník přírody z pěšinky na úbočí

Komu zasvěcen býval zjevné již není. Více než sto let starý VII. díl Kafkova illustrovaného průvodce po Království českém hovoří o „budované mohyle kníž. Břetislava“. Však dnes má zasvěcení vznešenější, neboť trosky pomníčku mohutnými kořeny objímá vysoký buk. Tak sama Příroda moudře na piedestal zasloužený postavila bytost, jíž lidé vděčí za mnohem více, než těm největším velikánům svým... strom.

Buk na troskách památníku

Nedaleko odtud cesta začíná strměji stoupat vzhůru po kamenných schodech.

Kamenné schody na vrchol skály

Co vlevo při pohledu z cesty jen skrumáž kamenů rukou Přírody navršených připomíná, v tom poutník blíže přišedší velkolepý pomník odhalí. Po dvou stranách kameny mnohé na způsob dávných menhirů na špičku postavené a vzájemně se podpírající obklopují nápis do skály vytesaný.

Merkelova

tišina

MERKELS RUHE - Merkelova tišina

Rytíř Franz Borgia Dionys von Merkel byl v 19. století hejtmanem boleslavského kraje a hlavně jeho zásluhou byl pan Römisch povýšen do šlechtického stavu. Asi i proto byl pan Merkel zvěčněn v Pantheonu... ale obě rodiny zřejmě také pojilo velké přátelství, proto se nakonec syn pana Merkela Bernhard von Merkel oženil s dcerou pana Römische, která se jmenovala Maria Teresia Agnes.

Cesta odtud stoupá po schodech na samý vrchol skal, který zdá se také býval monumentálním památníkem.

Na vrcholu skály

Jen vytesaný kříž tu však zbyl. Nápis, jenž pod ním nepochybně býval, lidé nevědomí již dávno zničili.

Kříž s nápisem dávno již zničeným

Za pomníkem se skrývá srovnané malé náměstíčko a u jeho kraje dva kameny vztyčené na způsob pravěkých menhirů, z nichž každý po jménu jednom nese, písmem dvojím napsaném.

Beneš a Záboj

Nahoře písmeny runovými, pod nimi v rámečku i časem vyhlazenými písmeny latinskými vepsána jsou jména BENEŠ a ZÁBOJ.

Beneš a Záboj

Jména obě známe z Rukopisu královédvorského. Jméno Beneš nám připomíná hrdinu jménem Beneš Heřmanov. Ten dokázal shromáždit vojsko, když kníže Oldřich jinde bojoval, a postavit se Sasíkům, co do Českého ráje plenit přišli a pod Hrubou Skálou je pak vojsko české zaslouženě pobilo.
Záboj je rekem z úsvitu dějin, který s bratrem svým Slavojem a vojskem hrdinným postavil se vojsku krále Karla Velikého, které přišlo do vlasti jejich zničit staré bohy, kácet posvátné háje a víru jinou ohněm a mečem lidu vnutit. Bohové poženali zbraním jejich a vrahové královi neunikli nesmiřitelnému hněvu.

Když tudy procházel pan Effenberger, vše ještě nové a mladistvé tu bylo. Však čas od těch dob uplynulý vtiskl všemu vzezření prastaré památky z dávných časů.

Horní terasa na skále

Za památníkem Beneše a Záboje cesta podivuhodná, ze dřeva vystavěná, vede od paty skály vzhůru k vrcholu a poté na vedlejší skálu, kde vysoko nad dnem údolí končí.

Dřevěná horolezecká cesta po skalách

Na straně opačné vede pod skálu po kamenných schodech stará cesta.

Kamenné schody

Tady kdysi býval památník Hynka z Valdštejna a pod skalou i památník hrdiny Morara z Ossianových zpěvů... ale oba zůstaly skryty mým očím.

Skála, na jejímž vrcholu všechny pomníčky jsou, je odtud mohutná, ale sluníčko září hned za ní, není pro mě možné ji odtud pro vás vyfotografovat. Snad čas ještě nějakou příležitost přinese.

Na opačné straně stoupají do kopce vedle sebe schody staré a nové.

Staré a nové schody

Na konci dřevěného schodiště září vyvěšená cedulka zvěstující nám, že „Projekt Zlatá stezka Českého ráje Pantheon - Frýdštejn je spolufinancován Evropskou unií“. Není nejpoutavější zajímavostí tady, však přece mě upoutá, neboť ceudulka je upoutána rezavým drátem k břízce, do které hrozí s přibývajícím časem zarůst. Když při zpáteční cestě odtud odcházím, cedulka je tam, kde již nebude škodit...

Cedulka o podpoře Evropské unie

...a šrámy čas zacelí.

Stopy po drátu

Kolem další cesty na Frýdštejn pravděpodobně již nejsou žádné památníčky ani nápisy ve skalách, však příroda i tady kouzlila.

Skalní jehla

Na skalnatém vršku můžeme obdivovat výhled přes údolí Vranského potoka až na Malou Skálu a ke vzdáleným horám.

Výhled do údolí k Malé Skále

Členitá cesta vede dál kolem skal a balvanů. Po levé straně se našim očím náhle pod námi zjeví serpentina silnice, stoupající z Malé Skály do vsi v podhradí hradu Frýdštejna.

Serpentina silnice z Malé Skály

Těsně před Frýdštejnem cestu lemují nádherné staré buky.

Staré buky podél cesty

Po nedlouhé době se již přede mnou mezi korunami kvetoucích stromů a rozvíjejícími se prvními lístky něžnými zjeví věž hradu Frýdštejna na vysoké skále.

Hrad Frýdštejn

Frýštejn je hradem skalním stejně jako Vranov, však zatímco Vranovu tvořily přirozenou hradbu skály tyčící se do oblak a mnoho jeho částí ze dřeva vystavěno bylo, Frýdštejn stojí na nižších skalách a proto bylo nutné vystavět z kamene dvě válcové věže, vysoké hradby i palác z části kamenný a zčásti hrázděný. Stejně jako Vranov je i Frýdštejn zříceninou a stejně jako Vranov zříceninou velmi poutavou, neboť se tam zachovaly mnohé ve skále tesané světničky a stáje, zbytky zdí a dvě válcové věže. Z nich ta nižší dodnes chrání ve středu svém hradní studnu. K té vyšší dlouho oči poutníků marně zalétaly, však dnes již díky neúnavné snaze a rukám obětavým opět na vrchol její stoupati mohou. Když jsme se z ní rozhlédli 28. září 2008 a pohlédli směrem k Malé Skále, otevřel se nám úchvatný pohled.

Výhled z věže Frýdštejna

Dnes je však brána hradní nepochybně zavřená, proto kroky své namířím znovu směrem k bráně Pantheonu. U domu před lesem stojícím upoutá oči poutníkovy plot vyzdobený mnohými hrnečky.

Hrnečky na plotě

I cestou nazpět můžeme obdivovat některá krásná místa.

Cesta do Malé Skály

Na své zpáteční cestě potkávám ženu a muže, jež jsem již na cestě tam potkal a radil jim, kudy nejpohodlněji dojít na Vranov. Na zpáteční cestě mi děkují za dobrou radu, chvíli si povídáme o Pantheonu a jeho památkách... a oni mě nakonec prostřednictvím vizitky zvou na stránku, věnovanou jejich víře Svědků Jehovových. Slíbím jim, že se tam podívám... tak jsem svůj slib teď splnil, i když jsem se jen tak letmo zastavil. Svědek Jehovův se ze mě kvůli tomu nestane... ale mám v sobě dobrý pocit, že jsem jim udělal trochu radosti a podělil se o radost svou, vzbuzenou celým tímhle krásným dnem.

Za velebného odbíjení zvonů, ohlašujících poledne, přicházím znovu k bráně Vnějšího Pantheonu a poté kroky své obracím znovu směrem k hradu Frýdštejnu, ale jinou cestou. Od brány Vnějšího Pantheonu totiž mírně do údolí směřuje krásná cesta, po níž snad i kočárem dalo by se jet.

Kočárová cesta od brány Vnějšího Pantheonu

Po urovnané cestě, zahalené pláštěm loňského listí, jde se jak po nejjemnějším perském koberci a v několika málo minutách jsem v údolí.

Pohled zpět odkud jsem přišel

Tady cesta vede podél plotů zahrad posledních domů Malé Skály. V jedné z nich se zdá, že hosté nejsou vítáni... nebo by naopak byli uvítáni vřele až příliš.

Soukromý pozemek střežen NEBEZPEČNÝM PSEM

Cesta však vede dál podél plotu, takže se tu nikdo nemusí stát nezvaným hostem a brzy už máme po levé ruce jen louku s pár ovocnými stromy. Listnaté stromy rostoucí za cestou vzpínají za světlem slunečním do daleka své větve a ty jsou podobny vztaženým pažím.

Dlouhé vztažené větve

Však náhle kočárová cesta končí u listím zapadané a mechem zarostlé hromádky kamenů... zdá se, že tady skončil jeden sen a cesta nikdy nedospěla ke svému cíli.

Tady skončil sen

Dál již nemá smyslu jít a hledat. Vracím se kousek tam, kde jsem nad cestou hřeben skal zahlédl...

Hřeben skal s pomníčky Beneše a Záboje

...lesem bez podrostu vystoupám až k nim do míst, kde mohyla Morarova kdysi bývala nebo kde skrývá se zraku mému... a odtud vydávám se po další ze stezek, jenž pozornost mou upoutala.

Další ze zapomenutých stezek

Směřuje po úbočích k závěru údolí Vranského potoka a z počátku je hodně vyšlapaná nohama těch, kteří ji co místo k úlevě nitru svému využívají. Později stává se užší a užší, však úplně zapomenutá není, čas od času možná nohou osamělého poutníka využitá, možná oceněná i tlapkami a kopýtky plachých obyvatel tišin lesních. Dlouho se pěšina vine po úbočích, projde i záhonem medvědího česneku...

Záhon medvědího česneku

...a nakonec skončí na traktory rozježděné cestě prudce do údolí směřující. I ta v krátku konec svůj má, na široké zpevněné cestě, vedoucí po proudu Vranského potoka k Malé Skále. Jestli jsem před chvíli prošel záhonem medvědího česneku, v údolí ho jsou bez přehánění lány.

V údolí Vranského potoka

Neuplyne nijak dlouhá doba, než se mi po levé ruce zaleskne hladina malého rybníka. V mokřince u jeho konce kvetou zářivé trsy blatouchů.

Blatouchy na konci rybníka

Ač rybníček je nevelký, místa kolem něj jsou půvabná.

U rybníka v údolí Vranského potoka

Rybník v údolí Vranského potoka

Drobný kopeček v sousedství hráze rybníka mohl by se dnes zdát jen zarostlou hromadou kdysi kýmsi vyhrabané a neodvezené hlíny... však i on býval romantickým místem. Kamenné sedátko na jeho vrcholu zvalo poutníky k usednutí a obdivování výhledu, jejž i my dnes můžeme z kopečku obdivovat.

Výhled od rybníka v údolí Vranského potoka

Pastvina, domy Malé Skály, svažujícící se Vranovský hřeben, za Jizerou vysoký vrch Sokol, ale především hřeben Suchých skal, který z místa tohoto jako jediná skalní věž vyhlíží.

Suché skály

Poledne dávno již odzvonili, nitro mé žádá si své, proto usedám v nedalekém altánku pro oddech putníků i cyklistů tady zřízeném a jím tam další část ze svých zásob.

Altánek na křižovatce cesta pod Vranovem

Po pár chvílích oddechu se vydávám širokou vozovou cestou vzhůru směřující...

Vozová cesta do podhradí Vranova

...až k pomníku v podobě monumentálního sarkofágu, který byl věnován památce císařovny Marie Terezie.

Sarkofág Marie Terezie

Na skalách kolem sarkofágu nápisy opěvovaly moudrou císařovnu, však již jen vyhlazená místa po nich zbyla, do nichž dnes ryjí vandalové.

Vandalské rytiny na místě historického nápisu

Kdybychom se odtud vydali napravo, zanedlouho bychom došli znovu k bráně Vnějšího Pantheonu. Však na cestu jím není radno tudy více vstupovat, neboť vede po skalní římse nad někdejším lomem a cestička silou živlů stržená hrozí pádem do jeho hlubin.

Pohled ze značené cesty na cestu Vnějším Pantheonem

Proto se vydáváme po cestě na opačnou stranu kolem krásné starodávné roubenky, která se jmenuje Maternovsko.

Chaloupka Maternovsko

Podle Kafkova průvodce tu stávaly dokonce chaloupky dvě, ale pan Effenberger se zmiňuje jen o jediné, která druhdy správcům hradu Vranova obydlí skýtala. Dnes v ní může hlavu složit každý poutník unavený, neb po domluvě s kastelánem hradu Vranova za úplatu nevelkou otevřena je všem.

Chaloupka Maternovsko

Teď už ale stojím tam, kam od rána mě srdce táhlo... u vstupu do srdce Vnějšího Pantheonu.

Cesta k srdci Vnějšího Pantheonu

Vstupuji tam a mé nitro zaplavuje radost. Znovu jsem tady... na tom úchvatném místě mezi vysokými věžemi skal, které mi na podzim tak učarovalo. Očima pohladím pomníček Karla Schwarzenberga, vítěze v bitvě u Lipska...

Pomníček Karla Schwarzenberga

...i nádherný pomníček dramatika Williama Shakespeara...

Pomníček Williama Shakespeara

...a poté sestupuji kousek po prudké stráni, ale tam není ani památky po do skal vytesaných nápisech ani drobné zahrádce, která už jen v knize pana Effenbergera rozkvétá. Přestávám riskovat pád pod skály a raději ještě zavítám k druhdy monumentálnímu památníku císaře Josefa II., který podoben býval hrobce starověkých králů. Vysoká skála nad ním čněla podobna mohutné pyramidě a u její paty ozdoby mnohé tvořily vchod do ní. Však mnohé tu přišlo zničit a proto již jen kamenů několik vší tu krásu připomíná.

Památník Josefa II.

A nad nimi poničená kamenná ozdoba.

Památník Josefa II.

Znovu vycházím na pěšinku Vnějším Pantheonem a stoupám po ní až k dalšímu místu z krásných snů - k Oltáři Pohostinnosti. Oltář už tu sice není, ale mechové sedátko v kamenném oblouku dodnes zve poutníka k usednutí.

Oltář Pohostinnosti

Na podzim příliš jsem spěchal, neodolatelnou silou vábila mě místa dosud nepoznaná... však dnes už není kam pospíchat, proto vyslyším pozvání pohostinné a usedám na sedátko, jenž letmému pohledu příliš úzké by se mohlo zdát, však široké je dost a i posezení nejdražší hravě předčí. Dlouho tu sedím a klid zdejší vychutnávám. Posezení své poetické kouzlo má a není divu, vždyť sedím pod dvěma básněmi.

Báseň v oblouku

První z nich v oblouku vepsaná čitelná již není, však i já ji v duši právě mám. Vždyť se v ní bez rytmu a veršů vyjadřuje táž touha, jakou i já cítím a psaním svým vlastně dávám jí částečně možnost se splnit...

Kéž vy všichni vzdálení
jenž trochu mě rádi máte
na chvíli či na pár dní
se mnou někdy zavítáte
Do svatyně stromů, skal
kde šťastní spolu budeme,
tam utichne všechen žal,
ráj svůj tady nalezneme


Báseň nad obloukem vzpomínkou je na dávnou lásku...

V pohostinné Tuskulum
čí divočinu změnil um
Kdo vtiskl vrchům jejich tvar
pralesům i věžím skal
Čí ruka zemi divokou
změnila v požehnanou
Kdo neúnavně vzejít dal
jablkům, hroznům šťavnatým
mechem poutníkům poskládal
sedátko měkké, v loubí stín
Kameni potomkům báseň hraj
Jizero, šiř zvěst po Čechách
kdo divokou zemi změnil v háj
Jediný lidumil
Jediný Römisch

Na památku
od jeho choti
Marie Theresie
MDCCCIXX


Až po dlouhé době se odhodlám pokračovat v cestě z místa toho pohostinného dál po úzké pěšince vysoko nad širokou cestou do podhradí Vranova. Minu pomníček Mikuláše Zrínského i Jaroslava ze Šternberka, když tu mě upoutá ruch ve volných dnech tu běžný, dnes hodný podivu... celá tlupa dětí putuje hluboko pode mnou směrem k chaloupce Maternovsku.

Tlupa dětí z Vnějšího Pantheonu

Ač tiše tu jsem, děti si mě všimnou a hned by sem některé z nich také chtěly zavítat. Ale ač odpověď paní učitelky neslyším, nemyslím si, že by se sem podívaly. Místa zdejší nejsou sdostatek bezpečná pro dítka rozverná, neboť pod pěšinkou hlubina veliká pádem hrozí.

Rozcestí u hradní studny z plošinky u Ossianovy jeskyně

Po krátké zastávce v Ossianově jeskyni...

Ossianova jeskyně

...i já opouštím Vnější Pantheon po klikaté pěšince občas opatřené schody.

Schody pod Ossianovou jeskyní

Pohled zpět je velmi poutavý.

Ossianova jeskyně

Pěšinka je ale nerovná a členitá. Zatímco na podzim jsem sešel po první serpentině rovnou ke studni, teď pozorné rozhlížení odhalilo, že cestička nenápadně tvoří další. Však není to bez problémů, zakopnu, kousek seběhnu, při vyrovnávání se mi navíc zahákne koleno za šňůru od brašny foťáčku... naštěstí to ustojím, ale zážitek to příjemný nebyl. Já už dneska Pánaboha mockrát pokoušel a už toho začíná mít asi tak akorát dost.

Když se tak z toho oklepávám, oči mi padnou doleva... tak přece jen!!! Když jsem tu šel na podzim, myslel jsem, že jeskyně Comaly, milé hrdiny Fingala, je ten drobounký výklenek vedle Ossianovy jeskyně se smazaným nápisem nad ním. Ale teď vidím, že jsem se mýlil. V nízké skále černá se tu otvor do temné skalní prostory bez oken, jehož vchod je opatřen i z kamene vytesaným ostěním, do něhož kdysi zapadaly dveře se závorou.

Comalina jeskyně

Nemůžu to napsat s jistotou, ale podle vzezření bych soudil, že tohle místo pamatuje středověk a dobu, kdy hrad Vranov byl ještě celý a krásný. Obrázek vnitřku se ani trochu nedaří, ale ono tam stejně nic poutavého není, jen holé zdi se stopami nástrojů.

Comalina jeskyně

Spodní část pěšinky na konci Vnějšího Pantheonu působí dojmem romantických obrazů.

Konec pěšinky Vnějším Pantheonem

U kadibudky pěšinka končí na vozové cestě, po níž během pár chvil dojdu k vranovské hradní studně. U ní je i tabule s otevírací dobou hradu Vranova...

Otevírací doba hradu Vranova

...která hovoří jasnou řečí - v dubnu je otevřeno jen o víkendu. Stoupám tedy po schodech vzhůru proto, abych si vyfotografoval zavřenou bránu jako ilustraci pro můj deníček... a k mému překvapení ji nacházím otevřenou dokořán.

Zvědavě vcházím dovnitř a čekám, že najdu domeček s pokladnou zavřený a někoho, kdo mi řekne, že tu otevřeli jen pro ty děti, jež jsem viděl z Vnějšího Pantheonu. Ale domeček je pohostinně otevřený stejně jako brána, milá paní pokladní se na mě usmívá a vyhodit mě se rozhodně nechystá. Dlouho si tu s ní povídám a protože tu dokonce i pivo čepuje, i to si s chutí dávám.
Ač předpověď počasí slibovala na dopoledne polojasno a na odpoledne zataženo s deštěm, na Vranově občas i sluníčko vykoukne, je tu příjemné teplo, klid a mír. Pohlazení pro duši. Zajímavé je i povídání s paní pokladní o všem možném... od chyb v rekonstrukci Vranova na pohledu, mém putování, oblíbených pivech nebo třeba o dětech, jimž paní učitelka zaplatí vstupenku na hrad a ony pak čas prohlídky stráví na lavičce vedle pokladny hraním s mobilem.

Další radost mě čeká, když na hrad přijde vranovský pan kastelán, který se jmenuje Jiří Šťastný. Jsem moc rád, že ho vidím - když jsem mu před časem poslal odkaz na můj článek „Po zapomenutých stezkách doby romantismu“, udělal mu velkou radost a jejím projevem bylo, že mě pozval na komentované putování po památkách Pantheonu, které se odehraje 10. června. S velkým potěšením jsem pozvání přijal... a teď jsem moc rád, že mu za něj můžu poděkovat. Přijetí je tak vřelé, až to po duši pohladí a nadšením naplní.

Delší dobu si pak spolu povídáme... o zapomenutých památkách Pantheonu i o mém dnešním putování... když pak chci panu kastelánovi ukázat, kde přesně je pomníček Bohuslava z Lobkovic a on z balkonku u letohrádku není vidět, přichází pro mě zajímavý okamžik, který mi dělá tak velkou radost, že i mě samotného překvapí jakou. Už jsem si ty zelené dveře v prvním patře letohrádku prohlédl z obou stran... ale dnes poprvé je mi dána příležitost jimi projít!!!

Vysněná vstupní brána je konečně otevřená

Rázem jsem tam, odkud jsem ráno odešel s dojmem, že dříve než 10. června se sem určitě nevrátím. Zajímavé je povídání tady... dovídám se, že v Janově koutku zdaleka nehospodaří jen příroda, pravidelně to tam pan kastelán s pomocníky klestí, ale buřání všemožné roste rychle. A ani stezka odtud zapomenutá vlastně není, před nedávnem proběhla brigáda s cílem očistit v jehličí pohřbené schody sem vedoucí. Však je vidět při cestách Pantheonem, že obětavé ruce v něm vykonaly mnoho dobrého, nejednou jsem se o nich už zmiňoval. A teď jsem rád, že poznávám majitele jednoho z oněch párů rukou. Poutavý je život na hradě a to i když hrad ten je neobyčejnou zříceninou.

Vracíme se zpátky do letohrádku...

Otevřená vstupní brána do letohrádku

...a před něj, kde mi pan kastelán ukazuje na skále nápisy, jichž jsem si při mém podzimním putování ani nevšiml. Článek „Po zapomenutých stezkách doby romantismu“ přibude po dnešku o ledacos přehlédnutého a zapomenutého... a až ho upravím a dopíšu, přijde 10. červen a putování s panem Junkem... to se asi budu divit, kolik jsem toho ještě přehlédl a minul bez povšimnutí. Pak nejspíš budu psát a upravovat do třetice.

Nápis na skále u letohrádku

Tohle je jen začátek dlouhé básně. Musím se příště podívat, jestli jsem tam někde nepřehlédl pokračování. Možná však, že bývalo tady.

Skrumáž různých historických nápisů

Druhý nápis se mi v knize najít nepodařilo a přečíst se mi moc nedaří.

Nápis u pokladny

Jedno zajímavé povídání ještě neskončilo a tu přišlo druhé... už chvíli se po parkánu u letohrádku potuloval anglicky mluvící cizinec, který se dal nakonec do řeči se mnou a panem kastelánem... ukázalo se, že k nám přijel z Indie z Bombaje, jmenuje se Pradeep a doma pracuje jako odborník na informační technologie. Začal si s námi povídat, pak už jen se mnou... o zajímavostech v okolí, o tom co děláme, o Indii... zajímavé to bylo tak, že když se čas nachýlil a já už bych se musel odebrat do Malé Skály na autobus, vykašlal jsem se na to, povídal si dál a autobusu jen zamával, když jsem ho viděl jet z vranovského parkánu.

Ctí pro mě bylo, když se k nám znovu vrátil pan kastelán se silnou knihou, z níž se vyklubala kniha návštěvníků Vranova a poprosil nás, abychom tam něco napsali. Krásná kniha to je, s listy papíru, připomínajícími papír ručně vyrobený a s počtem zápisů takovým, že jen nemnohým se té možnosti dostane. O to víc mě mrzí, že jsem nedokázal vymyslet něco výjimečného. Napsal jsem co mě v té chvíli napadlo nejkrásnějšího... ale do knihy o Pantheonu se můj zápis určitě nedostane, tak jako se to poštěstilo některým jiným na konci českého vydání knihy pana Effenbergera.

Pradeep odchází, pan kastelán má nějakou práci na konci vedle hradní brány, autobus je pryč a já mám času dost... ideální chvíle k výpravě do srdce hradního za poznáním skrytých míst.

Pohled od brány na pokladnu, parkán a letohrádek

Málokdo si heroického posezení toho všimne, neb schody k němu vedoucí dávno nepoužívané jsou a místo samo se nachází daleko za zábradlím.

Srdce Vranova

Ani já si ho nikdy nevšiml, až kniha pana Effenbergera otevřela mi oči, začal jsem ho hledat a hledání to nebylo složité.

Sedadlo Hanze Ritze

Pár chvil se rozmýšlím... cesta tam je varchlatá, já už nějaké pivo vypil... a navíc to není moc hezké vůči panu kastelánovi... on je na mě hodný a já bych měl teď lézt kam nemám? Lézt bych tam neměl... ale už tam jsem. Tak přece jen tu ten nápis je, ač zdola nebyl vidět.

Nápis na sedadlu Hanse Ritze

AUF DIESEM SITZ
SASS HANZ RITZ
MCDXXXVI


NA TOMTO SEDÁTKU
SEDAL HANZ RITZ
1436


Kdo to byl, to nevěděl už ani pan Effenberger a nejspíš to nevíme ani my. Ale výhled měl ze svého sedátka velice pěkný.

Výhled ze sedátka Hannse Ritze

Chvíli tu jsem a poté se vydávám Vranovem do jeho nejzazší části zkusit odhalit jeho poslední tajemství. Jenže tam, kde bývala cesta na dnes neznámou a zapomenutou vyhlídku, jen propast takřka bezedná cestou by byla jen k možnému vlastnímu pomníčku ve Vnějším Pantheonu. Byla by to pocta... ale netoužím aby cesta má skončila tu navždy, proto se odtud odvracím a stoupám po schodech na vyhlídku nikterak zapomenutou, však nezapomenutelnou - Vyhlídku u kříže.

Vyhlídka u kříže

Ta bývala nejvyšší vranovskou věží a ač věže tu již dnes není, výhled je tu dodnes do všech stran. Dlouho se do něj očima vpíjím.

Pohled z vyhlídky u kříže proti proudu Jizery

Nezadržitelně plynoucí čas mě však začíná popohánět vpřed. Ještě stačím málem upadnout na schodech k někdejšímu hradnímu smetišti...

Ještěže je tu pro nešikovné zábradlí.

...a odhalím tajemství přístavku letohrádku, který ve mně na podzim budil poetické představy, ač jeho účel je zcela prozaický...

Tajemství přístavku odhaleno

...a je na čase se rozloučit. Loučím se se všemi milými lidmi tady a loučím se beze smutku... vždyť už 10. června se zase setkáme... při dalším putování po zapomenutých stezkách doby romantismu.
1. dubna 2017
(sobota)
POUTAVÝ DEN
Poutavý den to dneska byl - dopoledne jsem strávil v zákulisí ve společnosti vedoucího Standy a pěnice Danušky a také ve společnosti mnoha sukní, kalhot, šátků, bot a dalších horalských krojových propriet.

Po dobrém obědě mě čekala zajímavá cesta krásným slunečným dnem - cesta k třetímu kříži. Snad se mi podaří o tomhle zajímavém dni napsat víc, byla by škoda ho jen takhle odbýt.

15. února 2017
(středa)
LETNÍ DEN V ZIMĚ
Dneska je neuvěřitelné počasí... když si stoupnu čelem ke sluníčku a zavřu oči... podle toho jak hřeje bych si představil krajinu v plném květu nebo s prvními barvami podzimu... jenže pak oči otevřu a kolem jen bílý sníh.

Výhled na hory z rozcestí nad Třídomím

Ale však už se také utěšeně začíná proměňovat ve vodu.

Zámek, zrcadlící se v kaluži

A my už se můžeme začít těšit na to, že zimy bude konec.

NA CHUDÝ MUSÍ BEJT PŘÍSNOST!!!
Když se vymáhají dlužné peníze po firmě, musejí se soudu předkládat jako důkaz faktury, upomínky, pokusy o smír, uznání dluhu, musí se vynést rozsudek, firma se může odvolat... Ale když běžní lidé zapomenou, že mají kreditní kartu a na ni se nashromáždí vinou neustále účtovaných poplatků dluh... dovědí se o jeho existenci až od exekutora, který jim přišel oblepit byt žlutými papírky. Stejný způsob „informování“ se běžně volí i v tom případě, že před patnácti lety měli zaplatit nějakou pokutu nebo před deseti lety jim účetní jejich dnes už zkrachovalého zaměstnavatele zapomněl ze mzdy odvést sociální a zdravotní pojištění.

JAK VZNIKLO SLOVO ČŮZA
Slovem čůza obohatila náš hovorový jazyk cikánština, v níž slovo čuča znamená ňadra. Z cikánštiny přešlo slovo do německého argotu - jazyka zločineckého podsvětí, v němž znělo Tschutsin - a z něho přešlo do češtiny. Podobně cikánštia obohatila češtinu i slovem čór = krádež a čokl = pes.

KDE VÁM DAJÍ NĚCO ZADARMO? U NÁS TEDA ROZHODNĚ NE!
V Brně byla vyhlášená smogová situace kvůli překročeným imisním limitům pro polétavý prach. Brněnští radní uvažovali o tom, že by nabídli lidem možnost jezdit městskou hromadnou dopravou úplně zdarma, aby po Brně jezdilo méně aut... ale nakonec návrh smetli ze stolu.

ORIGINÁLNÍ DIÁŘÍKY
Když potřebuju diářík na nadcházející rok, prostě si na podzim zajdu do papírnictví a vyberu si tam nějaký úplně běžný, jaké jsou k dostání všude... a ten se jedinečným a originálním stane až ve chvíli, kdy do něj začnu psát a kreslit.

Jsou však k mání i diáříky a bločky, které jsou originální hned, i když jsou ještě úplně čisté a nepopsané. Vznikají z toho, co lidé už vyřadili nebo vyhodili - od různých knih, časopisů nebo komiksů až po staré kimono nebo džíny, posloužit můžou i vyřazené gramofonové desky. Výsledek je neočekávaně pěkný.

Takové diáříky a zápisníky jsou k mání na stránce https://www.iskoba.cz. Vyrábí je v chráněné dílně SKOBA v Praze na Žižkově, zdá se, že s láskou a nadšením a z vyznění stránky je to znát. Moc mě oslovil třeba tenhle zápisník...

Zápisník s krásnou paní

...nebo se mi líbí tenhle zápisník, pro výrobu jehož desek posloužily džíny, které dosloužily...

Džínový deníček

...nebo bloček s nádhernou paní z historického časopisu.

Bloček s nádhernou paní

Začínám mít velmi intenzivní chuť odtud neodejít s prázdnou.

Podobně krásně laděné diáříky i čisté bločky nabízejí i na stránce http://www.tarakan.cz.

Bloček s divadelní kráskou

Materiálem na desky může být téměř cokoliv - stará gramofonová deska s kruhovou samolepkou ve středu, obrázky ze starých časopisů, staré reklamy, obrázky s latinskými názvy částí těla nebo třeba obálky starých knih. Ale také třeba může mít desky ze staré krabice od banánů nebo výstražné tabulky. Tohle by mohl být zápisník na dojmy pro všechny průzkumníky opuštěných míst...

Vstup zakázán

Zajímavé diáříky nabízejí i na stránce http://kalendiar.lenm.cz.

Co se kdy sází a sklízí

Na jejich výrobu slouží rovněž různé materiály, které v původní formě už dosloužily. Na denní zápisy nabízejí méně prostoru, zato připomnínají prvorepublikový „Vilímkův kalendář studenstva Československé republiky“ tím, že v nich je plno různých návodů k přežití, seznamů vegetariánských restaurací, návodů na cvičení a mnoho dalšího.

Origami a Pozdrav slunci

Pro moje záměry by to asi úplně ideál nebyl, ale nápad to je rozhodně originální a zajímavý. Skvělé je i to, že když diářík doslouží, můžete obsah jednoduše z desek vytáhnout a pořídit si na příští rok nový, už bez desek.

Na nápad psát o originálních diářících mě přivedla zmínka na Radiožurnálu o nabídce ze stránky https://www.deafmessanger.com.

Žij jak miluješ

I oni vyrábějí diáříky z různých materiálů, které by jinak skončily na skládce, za pomoci barevných sprejů však jejich obálky různě zdobí a doplňují nápisy, takže dosahují svého vlastního, osobitého stylu. Líbí se mi moc - jen mě mrzí, že ač je tvoří lidé z Prahy, všechny nápisy jsou pouze v angličtině. Logiku to má, protože tyhle diáříky už z Prahy putovaly snad na všechny konce světa... ale bral bych i nějaký s nápisem v češtině. I stránka sama vypadá na první pohled anglicky, česky se však na ní píše také, jen je čeština vždy na druhém místě. Ale to je věc čím dál zřejmější... že v hlavním městě České republiky čeština silně vychází z módy...

Co je však úžasné je to, že to není jen tak diářík nebo čistý bloček... čisté stránky v něm jsou samozřejmě také, ale kromě toho v něm najdete porůznu vložené doslova cokoliv, co jeho autora „kleplo do klobouku“ - stránky z novin, knihy, staré fotografie nebo třeba hrací karta, nalezená při cestování kdesi po Asii. Neuvěřitelný nápad, už jen díky tomu začínám mít chuť si ho koupit.

Tak a teď už toho radši nechám, nebo mi doma přibude dalších pár bločků tak nádherných, že mi přijde škoda do nich psát... a nebyly by první. Ale až budu shánět diářík na příští rok, tak si sem zajdu.

13. února 2017
(pondělí)
KRÁSNÁ ZIMNÍ CESTA
Původně jsem si dneska pro sebe plánoval jen prostou cestu domů kolem dubu... ale rychle jsem své rozhodnutí změnil, když jsem zjistil, že teplo přes den a pořádné mrazy přes noc způsobily jev v minulých zimách dlouho nevídaný... sníh je umrzlý tak, že se dá chodit po jeho povrchu. Sice se člověk občas zaboří, ale jde se docela dobře... proto hned odbočuju z umrzlé hrbolaté pěšinky a po sněhu se ženu na Annin vrch.

Pozadí Window XP

Když se dá chodit po sněhu, je poutník snad nejsvobodnější za celý rok. Na jaře jsou překážkou zoraná pole a bláto, v létě buřání a vzrostlá pole, na podzim opět pole zoraná... jen v zimě nepřekáží nic - buřání teď není a pole jsou pod takovou hromadou sněhu, že je není možné poznat od louky. Přes jedno z nich jsem přešel na „Cestu od Lenky k Alence“...

Cesta od Lenky k Alence, pohled do údolí Principálku

...a po fotografování jsem konečně jednou mohl zamířit odtud přímou cestou a vrchol, ne lézt dolů a zase nahoru jako když obcházím pole, které mi stojí v cestě. Nahoře jsem tak v mžiku, i když na některých místech sluníčko sněhový chodník už trochu rozpustilo a ten se boří.

Na Annině vrchu

Protože po řádění níží Axel a Egon na začátku ledna už sníh vůbec nepadal, narážím na své stopy z počátku ledna... ale jde se v nich špatně, tak jdu radši po sněhu podél nich.

Moje stopy z ledna

Kde se řetěz stop stáčí z kopce dolů, tam fotografuju pohled na Černou horu...

Černá hora z Annina vrchu

...ale jít podél něj dolů se mi nechce... proto prostě pokračuju dál mírně do kopce podél okraje lesa, kde by se v jiném období dalo jít jen špatně, neboť je tu pole a okraj lesa je zarostlý. O kus dál les ustupuje dolů a odhaluje očím jinak skrytou louku, díky níž je i odtud výhled na hory.

Výhled od okraje louky

Sluníčko sem však už dlouho svítí a teď v únoru má sílu, sníh se tu začíná nepříjemně bořit, proto ustupuju do stinnějších míst pod stráň...

Pod strání

...ale kupodivu to tam není o moc lepší. Naštěstí se to malinko zlepšuje o kus dál a navíc už to není daleko k další z peněz Evropské unie postavených silniček, které vedou jen k poli.

Silnce přes kopce

Přecházím rušnou silnici a po další z polních silniček pokračuju údolím Principálku až téměř pod stejnojmenný vrch, kde potok pramení. Poté se drápu na kopec, do údolí z něj, na další kopec a podél lesa dolů po kdysi červeně značené, dnes už dlouho neexistující cestě z Horní Branné do Vrchlabí. Jde se ale těžko, sníh se boří čím dál víc, v botách začíná být vlhko... až konečně v lese je sníh zase umrzlý, jenže je jím vyšlapaná hrbolatá pěšina, po které se také nejde dobře. Když se něj ve Vejsplachách vymotám, můžu jít klidně kousek lyžařům po upravené trati... ta je umrzlá tak do tvrda, že ani „manšestr“ na ni svými botami nenaruším.

Rybník Kačák je po letech zamrzlý tak, že si lidé na něm vypluhovali různé malé i velké plácky a bruslí na něm. Led umožňuje putovat i do rákosí a do močálu tam, kde by se člověk v létě zmáchal a uválel v bahně.

Krásný strom v močále

Moje odpolední cesta z práce měřila místo čtyř sedm kilometrů, nohy jsou uběhané a boty mokré, ale v duši je po procházce spokojenost.

MASOPUSTNÍ OUTEREK
Minulý rok 9. února se u nás na náměstí konala akce, která se na plakátech jmenovala prostě a jednoduše MASOPUST. Já tam byl, pak jsem o tom psal na mou stránku a celému dni jsem podle mé zamilované horalské písničky dal jméno MASOPUSTNÍ OUTEREK. A hle, jak se akce jmenuje letos...

Masopustní outerek

Samozřejmě nemůžu říct jistě, jestli se pořadatel inspiroval mým komentářem, na mé stránce, zná tu písničku nebo kdekoliv jinde... ale kdybych věděl, že moje stránka byla inspirací, potěšilo by mě to.

Méně mě těší to, že ač program bude podobně skromný jako loni, nikoho ani nenapalo pozvat Krkonošský Horal, ač našemu šéfovi loni dodatečně nadávali, že tam Horal nebyl. Mně by se moc líbilo tam zpívat a tancovat... ale zdá se, že se v případě našeho souboru potvrzuje biblické přísloví, že doma není nikdo prorokem.

ČTVRTSTOLETÍ NA INTERNETU
Před 25 lety - 13. února 1992 byl oficiálně zahájený provoz sítě INTERNET v tehdejší ČSFR. Na zajímavé stránce jménem Muzeum Internetu mají vystavenou i oficiální pozvánku na slavnostní spuštění... první strana a druhá strana.

V té době to však byl INTERNET - mezinárodní síť vysokých škol a úřadů - úplně jiný, než je dnešní internet - celosvětově propojené počítačové sítě - nekomerční, sloužící k vědeckým a vzdělávacím účelům. Hodně pomalý, stránky byly proto jednoduché a převážně textové. Připojení k němu si však až do roku 1995 dovolit málokdo. Poté se ceny začaly vlivem ukončení monopolu EuroTelu díky zdravé konkurenci klesat... ale dnešní bleskově rychlé připojení třeba i v lese na pařezu by tehdy znělo jako naprosté sci-fi. 25 let je ve světě počítačů dlouhá doba a v Muzeu Internetu je na co vzpomínat.

11. února 2017
(pátek)
SMUTNÁ ZPRÁVA
Dnes odešla na cestu do valašského nebe paní Jarmila Šuláková. Každé krásné lidové písničky milující srdce je tou zprávou zarmoucené. Velká čest její památce a pokoj její duši. Bude dál žít v našich srdcích... a v mnoha písničkách, jimiž nám po celý svůj život dělala radost.

6. února 2017
(pondělí)
ŠUPS DO BŘICHA, ŠUPS Z NĚJ PRYČ
Tak tohle se mi ještě nestalo, co používám program Kalorické tabulky - ráno chleba s vodou, pak čtyři kilometry do práce, kafíčko, BeBe sušenky, několikero čajů, krupicová polévka s vejcem, čočka na kyselo s klobásou, po práci šest kilometrů, k večeři zeleninový salát s chlebem, dva kilometry, zkouška scénického tance, dva kilometry zpátky, čaj s mlékem... a výsledkem je, že jsem vylítal vše, co jsem během dne pozřel.

Kalorické tabulky

Kalorické tabulky jsou úžasný program, já používám jeho verzi pro mobilní telefon a nemůžu si ho vynachválit. Umí totiž úžasně zjednodušit to, co je jinak hodně složité a časově náročné - sledovat denní příjem a výdej energie.

Snadno několika kliknutími zadáte, co jste si dali k jídlu, případně naskenujete čárový kód a podle něho v obrovské databázi programu tak rychle najdete to, co jste si dali. Stejně tak snadno zadáte i aktivity, které jste toho dne provozovali a jichž má v databázi rovněž obrovské množství - od různých druhů sportů a umění až třeba po čtení, sledování televize nebo spánek.

Ze zadaných parametrů program sám spočítá, kolik energie jste přijali a vydali, kolik energie vaše tělo potřebuje na své fungování, i kolik jste přijali základních sledovaných veličin - vody, sachardidů, tuků, bílkovin nebo třeba soli. Do programu byste rovněž měli zadávat svou hmotnost a pokud chcete zhubnout, zadejte si tam i svou cílovou hmotnost a program bude přizpůsobovat doporučené množství energie a ostatních veličin vaší aktuální situaci. Pokud máte chuť, dají se do programu zadávat i různé jiné míry a v přehledných grafech pak sledovat jejich žádoucí změny.

Pokud tvůrcům zaplatíte, bude vám program nabízet i vzorové jídelníčky od lidí, kteří na tom byli podobně jako vy a podařilo se jim zhubnout. Může to být dobrá inspirace, když nevíte, co vařit a jíst.

Tak a teď když na to tak mrknu, vypadá to, jako bych tady psal reklamní článek na zakázku za peníze. Ale není to tak, tvůrci programu o mém psaní ani nevědí... to jen mně se ten program tak líbí, i když teď to už delší dobu flákám a zaznamenávám do něj jen proměny své hmotnosti. Síla programu však spočívá především v tom, že umožňuje uvědomit si, které věci jsou energeticky vydatné, ač bychom to do nich neřekli, které si dopřát můžeme... a když si dopřejeme víc, než jsme měli, přiměje nás to zařadit víc pohybu nebo si příště dopřát méně. A i když nedržím nijakou zvláštní dietu, docela to zatím funguje.

Jak Tomáš hubne

BRNO SMRDÍ!!!
Než mě hrdí patrioti z největšího města Moravy začnou lynčovat, upřesním, že to není můj názor o Brně - mně nepřipadlo, když jsem tam byl, že by to tam smrdělo víc než v jakémkoliv jiném městě. Brno smrdí je jméno zajímavé webové stránky, která se vám zobrazí po zadání adresy http://www.brnosmrdi.cz. Její hlavní částí je mapa celé České republiky, do které lze přidávat body a k nim psát popis, co na nich smrdí... ale zrovna tak i co na nich voní. Ostatní návštěvníci stránky bod samozřejmě vidí a můžou hlasovat, jestli i jim to tam smrdí, necítili tam nic nebo jim to tam vonělo.

Vzhledem k jménu je pochopitelně nejvíce míst v Brně a okolí - je jich tam opravdu hodně a tak vzniká originální „čichová mapa“, jejímž cílem je hlavně upozornit na nejrůznější nevábná zákoutí, počurané, podělané a poblité uličky, hospody zamořující okolí smradem přepáleného tuku nebo zplodinami obtěžující průmyslové podniky. Upozornit je však také možno na místa, kde pěkně voní keře a stromy, případně různě příjemně voňavé prodejny mýdel, oříšků, perníku nebo na příjemné restaurace. Je to zajímavý nápad a zdá se, že obyvatele a znalce Brna velmi zaujal.

SPEED MARATON
Velmi podobně laděnou mapu jste mohli najít na stránce http://www.bezpecnecesty.cz. Tam se dalo pro změnu vložit do mapy místo, kde řidiči jezdí jako blázni a nerespektují dopravní předpisy, a pokud pro místo hlasoval dostatek návštěvníků stránky, bude na něm dne 19. dubna 2017 piráty silnic čekat velmi nepříjemné překvapení. Bude mít podobu přísných policistů, kteří je proměří, vyfotografují, prolustrují a properou tak, že odtud pojedou čistí jako slovo Boží a budou se moct jít pověsit. Tato policejní akce bude probíhat po celé Evropě pod stejným jménem „speed maraton“.

Také jsem vložil jedno místo, kde už mi dlouho řidiči pijí krev - silnici za kunčickým přejezdem směrem na Vrchlabí. Na zabezpečení přejezdu nebliká modré světlo, proto by přes něj měli řidiči jet rychlostí do 30 km/h, většina slušných řidičů to dělá, jenže se najde dost i těch, kteří na to kašlou a je pak ti poctiví loudalové tak zdržují, že je nutné hned za přejezdem agresivně předjíždět. Jenže silnice o kousek dál dělá zatáčku, která je sice celkem mírná, ale vidět do ní není a už mnohokrát jsem byl při čekání na autobus svědkem, že skřípaly brzdy a ke srážce chyběly jen centimetry. Kříž na tom místě u silnice zatím žádný není, ale připadá mi, že je jen otázkou času, kdy se nějaký objeví...

NÁRODNÍ KRONIKA
Nadace Charty 77 začala shromažďovat nejrůznější vzpomínky pamětníků a pod jménem Národní kronika je uveřejňovat na Internetu. Každý sem může přidat svůj příběh, své zážitky z nejrůznějších dějinných zvratů, příběhy životů svých blízkých. Je to fascinující čtení... ale někdy i dost smutné a když mám takovou nakřáplou náladu jako dneska...

HOMEOPATIE JE PAVĚDA!!!
Ruští lékaři tvrdí o homeopatii, že je to pseudověda a chtějí, aby byla vyškrtnuta ze seznamu léčebných metod, aby byly zakázány reklamy a aby lékárny neprodávaly homeopatika. Zdá se, že se jim konkurence nelíbí.

HORALSKÝ KROJ MÁ SVOJE KOUZLO
Kouzelné jsou ty naše kroje - z moderních dívek a žen dělají půvabné kvítky barevné, z chlapů nic kalýho švarné horaly... ale nejde jen o vnějšek. I uvnitř se z šedé myši stane někdo úplně jiný. Dobře o tom zpívá ABBA v písnice Nina, pretty ballerina. Tak to cítím i já.

HACKNUTÉ TISKÁRNY
Tiskány, které jsou přímo napojené na Internet, nejsou obvykle chráněny žádným zabezpečením. To zaujalo nějakého hackera, naštěstí to byl hacker z těch lepších. Vytvořil totiž program, který byl schopen síťovou tiskárnu ovládnout a vytisknout na ni text, že tiskárna byla ovládnuta ruským botnetem, který řídí sám Vladmimir Putin. Pod tím však ujistil uživatele, že je to jen legrace a varování, aby si tiskárnu lépe zabezpečil.

ZÁMEČEK LÁSKY
Určitě jste to už také viděli - nějaké místo, ověšené zamčenými visacími zámečky, které na sobě někdy mají i jména nebo krátké ozdobné nápisy.

Zámečky lásky v přístavu švédského města Helsingborgu

Podle článku Zámek lásky v Encyklopedii Wikipedia je původ zvyku stvrzovat svou lásku zamknutím visacího zámku nejasný a pravděpodobně na něj přišli na různých místech nezávisle na sobě. Nejvíce však tohle zamykání proslavila film „Chci tě“. V něm milenci zamykají svůj zámeček lásky na zábradlí Ponte Milvio v Římě a se slovy „Per sempre“ - Navždy - hodí klíč od něj do Tibery na místě, kde zemřel svatý Valentýn. Romanticky založené páry tohle oslovilo tak, že i oni to chtěli tak udělat.

Když však bylo na Milvijském mostě zámečků už moc, narozdíl od staré lásky tam rezavěly a hrozilo poškození mostu, správci s nimi nechali udělat krátký proces - všechny je odskřípat a vyházet do šrotu. Po skončené akci vyhlásili, že koho načapou, že na most dává zámeček, tomu ho hned přešmiknou, vyhodí a jemu napaří 50 EUR pokuty.

Jinde je však zvyk podporován a někdy se i zřizují speciální místa, kam se dají zámečky věšet. Obrázek z úvodu zámku je jedním z nich - lidé ve švédském městě Helsingborgu věší své zámečky na mřížoví ve tvaru velkého srdce.

DRON TAXI
V Dubaji spouštějí revoluční taxislužbu... zákazníky tam nebudou dopravovat auta, ale drony! Ty unesou až 100kilového pasažéra i s malým příručním zavazadlem. Létat se bude asi od července.

3. února 2017
(pátek)
NOVÉ TANCOVACÍ ŤAPKY
Nelehké chvíle dnes čekají tyhle pěkné a příjemně voňavé ťapky.

Tancovací ťapky

Čeká je se mnou horalská zkouška... napřed na zahřátí pěvecká a pak se pořádně zahřejí při taneční. Držme tance jim, aby se osvědčily... a i mně, abych konečně našel příjemné obutí na horalské taneční zkoušky.

(Doplnění z večera)
Ťapky se osvědčily, sice se jejich podrážka oproti těm starým botám docela klouže, ale ustál jsem i tleskání a přeskakování u tance „Sami dva“ a myslím, že se to časem poddá. Ťapky se osvědčily, zato já se neosvědčil vůbec, nějak jsem se na to tancování dneska nemohl soustředit a nešlo mi to vůbec.

(Doplnění z 18. dubna 2017)
Nu a ťapky splnily mé naděje. Na nohou jsou příjemné, tancuje se v nich hezky a už i jejich klouzavá podrážka je mi příjemná. Nemůžeu si je vynachválit, i po dvou měsících divého tancování vypadají jako nové a dokonce i tu svou příjemnou koženou vůni si nějakým kouzlem pořád zachovaly. Až jednou přijde jejich čas, koupím si je zas.

NOVÝ ZPŮSOB PLACENÍ JÍZDNÉHO V MHD
Nový způsob placení jízdného v MHD se testuje v Liberci. Bude se účtovat podle skutečně ujetých kilometrů prostřednictvím mobilního telefonu s WI-FI nebo BLUETOOTH. Cestujícímu bude stačit mít jeden z těchto způsobů přenosu dat mít zapnutý a systém v autobuse se už s mobilním telefonem domluví a bude přesně vědět, kde cestující nastoupil a kde vystoupil. V Liberci se testuje proto, že se tam platí nejdražší jízdné v ČR. Vše je však teprve na začátku, zavedení technologie se plánuje do pěti let. Bližší informace najdete v článku na adrese https://zpravy.plus/techved/bez-jizdenek-i-bez-platebnich-karet-v-liberci-testuji-nove-odbavovani-cestujicich-v-mhd.

KDYŽ UTEČOU KULIČKY...
Všichni jistě znáte scénu z filmu Pekařův císař, v níž si pan Tycho de Brahe stěžuje, že chtěl čočku do dalekohledu a místo toho dostal luštěninu. Slovo „čočky“ má však ještě jeden význam.

Čočky je slangový název pro dopravní světla, která řídí jízdu tramvají. Vypadají úplně jinak, než semafory - v obdelníkovém černém poli jsou uspořádána čtyři světla do tvaru písmena T - nahoře jsou tři a dole uprostřed jedno. Slangový název zřejmě povstal ze signálu STŮJ, který tvoří dvě krajní světla v horní řadě a když září, připomínají tak brýle bez nožiček. Když čočky „padnou na VOLNO“, rozsvítí se spodní bod a horní prostřední pro jízdu vpřed nebo některý z krajních pro jízdu doleva nebo doprava.

Někdy je pod čočkami ještě „výzvové návěstidlo“, které upozorňuje, jaký směr padne vzápětí, případně začne blikat několik vteřin předtím, než se signál na čočkách změní ze STŮJ na VOLNO. Čočky bývají ještě doplněné světelnými šipkami, ukazujícími do kterého směru jsou přehozené výhybky. Většinou je dopravní systém přehodí automaticky na správný směr, někdy se však stane, že strojvedoucí zapomene odhlásit zastávku a potom může být výhybka přehozená do špatného směru. Strojvedoucí ji někdy může přehodit přímo z kabiny tramvaje, někdy musí vystoupit a přehodit výhybku speciální kličkou elektronicky v malé skříňce pod čočkami, připomínající tlačítko pro chodce na normálních semaforech. Pokud taková skříňka není k dispozici, musí vzít v kabině dlouhou tyč, zvanou tramvajáky „tágo“ a přehodit si výhybku ručně.

Dopravní systém je dnes složitý a promyšlený, cykly semaforů na velkých křižovatkách dokáží reagovat na hustotu dopravy, tramvaje, autobusy nebo vozy integrovaného záchranného systému mají však výhodu navíc, zvanou „plná preference“ - semafory dokáží zareagovat na to, že se blíží, zastavit dopravu v ostatních směrech a jim umožnit volnou jízdu bez přerušení. Autobusy a vozy integrovaného záchranného systému to mají řešené nějak bezdrátově, trolejbusy a tramvaje dávají systému o sobě vědět tak, že projíždějí kontaktem na trolejovém vedení, kterému tramvajáci říkají „kalhotky“.

To se tak párkrát počká na dobíhající cestující nebo ti nezodpovědnější násilím otevírají zavírající se dveře, pak na křižovatce bez preference nekonečně dlouho svítí na čočkách signál STŮJ, potom zastaví auto na kolejích a pro hustou dopravu nemůže ani tam ani zpátky... zpoždění je tu hned a pak se někdy stane, že zpožděnou tramvaj „podjede“ jiná tramvaj (najede před ní, ač měla být podle plánu za ní), která má naopak času dost... to pak narůstá zpoždění i nervozita strojvedoucího. Když se pak snaží zpoždění nahnat, stane se někdy, že zapomene na nějaké rychlostní omezení, dopravní systém to kamsi zaznamená... a milého strojvedoucího pak čeká nepříjemné „esháčko“ (SH = služební hlášení), které v tomhle případě znamená nějaký postih na mzdě.

Kdo má chuť úžasně poznat běžný tramvajácký život, má příležitost, aniž by vstal od svého počítače - na serveru Youtube se dají najít filmečky, které mají v názvu KOKO, což je zkratka slovního spojení „Komentáře z kokpitu“ - úžasné komentované jízdy vždy po celé trati od začátku až na konec. Nejednou už jsem kvůli těmhle filmečkům druhý den v práci zíval, protože se mi od nich nechtělo. Jedním z nich je třeba PRAGUE, tram line 8 in driver cab. KOKO verze, vzdor anglickému názvu je však naštěstí filmeček komentovaný česky. Ostatní podobné skvělé filmečky najdete v profilu javdeluxe na serveru Youtube.

Když tramvajákovi třeba hned za zastávkou svítí na čočkách signál VOLNO a zrovna když se chtěl rozjet mu padne na STŮJ, povzdechne si, že mu „utekly čočky“. V Ostravě se však podle článku na Wikipedii těmhle světlům říká „kuličky“. Jestli tam říkají tramvajáci, že jim „utekly kuličky“, je to mimořádně půvabný výraz...

2. února 2017
(čtvrtek)
DEN TŘÍ VLADĚK
Před pěti lety jsem k 2. únoru napsal krátké povídání o třech mých milých kamarádkách, které se všechny jmenují Vlaďka - dodnes to povídání je v souboru Z Tomova diáře - únor 2012.

Tohle jsou Tři Grácie z Bořího lesa

Pět let se překulilo, svět se za tu dobu v ledasčem změnil spíš k horšímu... ale Tři Vlaďky zůstávají sluníčky, které dělají můj život krásnějším a co jsem napsal tehdy, mohl bych napsat zas. Moje kolegyňka Vlaďka si se mnou dneska mile a vřele povídala, moje spolužačka z angličtiny Vlaďka také byla moc a moc milá a moje ostravská kamarádka Vlaďka si se mnou psala skoro celý večer. Děkuju vám všem, dušinky moje milé, jsem moc rád, že vás můžu znát a mít vás rád.

EXISTENČNÍ MINIMUM PO PŮL ROCE NEZAMĚSTNANOSTI
Ode dneška platí novela Zákona o hmotné nouzi, která ustanovuje, že lidé hledající práci déle než půl roku budou dostávat „dávky existenčního minima“, tedy asi 2500 Kč. Jejich zvýšení můžou dosáhnout „prací ve veřejné službě“.

ZRUŠENÍ ROAMINGU V ZEMÍCH EU
Od června letošního roku by mohl být v zemích EU zrušen roaming, tedy zvýšené poplatky za volání a SMSkování. Výjimkou bude jen cena mobilních dat, která by se však měla snížit během následujících pěti let. Bylo by krásné věřit... ale vzhledem k tomu, že letos v létě pojedu s Horalem do Finska, tak se účinnost určitě odloží.

PŮVOD SLOVA DECIMACE
Slovo decimace má původ v armádě starověké Římské říše. „Decimatio“ byl nejtvrdší trest, uplatňovaný za vzpouru nebo obzvlášť závažný projev zbabělosti. Potrestaná legie byla rozdělena na skupiny po deseti lidech a z každé skupiny byl poté losem vybrán jeden, kterého museli jeho spolubojovníci zabít. Zabit tak byl vlastně každý desátý - latinsky „decimus“. Protože to znamenalo ztrátu desetiny legie, byl tento trest uplatňovaný zřídka, ale jsou zaznamenány takové případy.

31. ledna 2017
(úterý)
PŘEKONANÝ REKORD
Zima pro mě byla vždycky obdobím, v němž jsem chodil pěšky jen tolik, kolik jsem musel. A obzvlášť do práce a z ní jsem jezdil autobusem. Výjimkou byla jen zima 2012, v níž jsem hodně chodil zásluhou naštvanosti na řidiče, který nás ráno nechával mrznout na zastávce, když už měl být dávno na cestě a sám v autobuse kouřil.

Letos je všechno jiné... do domu nedaleko našeho se přistěhovala moje kolegyně Petra se svým manželem a rodinou... a Petra se mnou začala chodit ráno do práce pěšky. Díky ní jsem v té temnější polovině roku nezačal jezdit autobusem... když vím, že na mě bude čekat, tak si nepřispávám a chodím do práce pěšky s ní. Ale i odpoledne jsem nezřídka šel... buď bylo hezky, nebo se mi prostě chtělo. A protože mé nachozené kilometry už od loňského července měří program EPP, vím kolik jich je... a v lednu to napřed začalo krystalizovat na to, že bych mohl překonat rekord z loňského srpna... a pak i na víc. Mé odpolední cesty z práce se začaly prodlužovat a občas připomínaly podivuhodné klikyháky... ale podařilo se a já poprvé v životě nachodil za jediný měsíc 201 km. Mám z toho radost. Ale teď v únoru to asi bude slabší, neb únor je krátký.

BUDU MÍT NOVÉ TANCOVACÍ ŤAPKY
Abych měl v čem tancovat na vystoupení, na tom pilně pracuje náš vedoucí Standa, neboť loni nám Nadace Agrofert poskytla veliký dar na pořízení nových krojů a bot. Ať je pan Babiš jaký je, tak za zřízení nadace a za to, jak tato nadace jako jediná štědře podporuje folklor a amatérskou kulturu, za to mu patří velký dík. Proto proběhlo veliké měření nohou... a teď už držíme palce panu ševci, aby se mu nové vysoké boty pro všechny horalské muže povedly. Však už se ty staré něco natancovaly a boj s horalskými tanci zvolna prohrávají.

Abych měl v čem tancovat na zkouškách, o to se musím postarat sám. Ze začátku jsem tancoval v ryze tanečních botách, které dodnes nosím i na vystoupení. Ale ty nebyly ideální na zkoušky pro někoho, kdo se teprve učil a ostatním proto nezřídka dupal po nohách. Proto jsem si koupil ne tak tvrdé boty... ale jejich podrážka moc neklouže a navíc také zvolna podléhají síle krkonošských tanců.

Před časem jsem si koupil skladné černé ťapky zvané piškoty... ale i ty měly do ideálu daleko... ty nosí tanečníci baletu, kteří tančí hodně na špičkách, tudíž mají podrážku pod chodidlem, ale ne pod špičkou... a tam ji já, tanečník lidových tanců, dost potřebuju. Takže jsem měl po první zkoušce otlačenou hranu konce kožené podrážky na chodidle a tím jsem tyhle ťapky přestal používat.

Včera mě však na zkoušce zaujaly jiné ťapky, která dostala naše milá pěnice a scénická tanečnice Ivana od své dcery Barunky. Tolik se mi líbily, až jsem se dneska porozhlédl po Internetu... a kápnul tam na podobné Pánské taneční cvičky RENÁTA. Hned jsem si je objednal, tak snad botky stejného jména, jaké nosí má spolubojovnice s angličtinou, budou konečně ty pravé.

26. ledna 2017
(čtvrtek)
NEČEKANÉ SETKÁNÍ
Už v některém s dnů nedávno minulých jsem se při cestě do práce potkal s tou paní... to jsem však šel s mou kolegyní Petrou, která v Hartě zná kde koho - vzhledem k tomu, že v ní až do poloviny loňského roku bydlela - a proto jsem myslel, že pozdrav patří jí a víc jsem o tom nepřemýšlel. Dneska však Petra se mnou nešla - sklátila ji nemoc, která už se o ni delší dobu pokoušela - šel jsem sám a chvílemi si zpíval... a náhle mě pozdravila a přátelsky se ke mně hlásila paní mně neznámá.

To není zase tak neobvyklá situace... já si lidi pamatuju neuvěřitelně špatně, takže se ke mně poměrně často hlásí někdo a já nevím, kdo to je. Ale dnes to naštěstí nebyl ten případ... paní jménem Andrea mě zná z Facebooku - adresa mého profilu je https://www.facebook.com/tomas.novotny.17, kdybyste se do něj chtěli někdo podívat - a moc se jí líbí, co tam píšu.

Takováhle nečekaná setkání jsou pro mě obrovskou radostí a naplňují mě štěstím. Já moc rád píšu... ale nikdy nedokážu posoudit, jak se napsané komu bude líbit. Setkání jako to z dnešního rána jsou pro mě důkazem, že dokážu oslovit, povzbudit nebo zaujmout alespoň někoho... a víc ke štěstí nepotřebuju.

ZÁMEK VE SLATIŇANECH ZAZÁŘÍ
Dnes se začíná s velikánskou opravou zámku ve Slatiňanech, jíž velkou měrou bude financovat Evropská unie. Jejím cílem je navrátit zámku a jeho okolí vzhled, jaký měl na počátku 20. století. Za dobu, která od té doby uplynula, totiž ledacos zpustlo nebo bylo bez rozpaků zbouráno... ale teď bude zámku navrácena jeho někdejší krása. Držme palce, aby se to podařilo.

25. ledna 2017
(středa)
ZDÁLO SA NĚ ZDÁLO
Dneska jsem v knihovně u dveří, kam knihovnice odkládají vyřazené knihy a lidé knihy, jež už nechtějí, našel knížku Slovácké povídky a humoresky a hned jsem si ji sbalil do tašky.

Slovácké povídky a humoresky

Doma jsem ji začal číst a to nádherné slovácké nářečí mi připomnělo skupinu Čechomor, začal jsem si pobrukovat jejich písničku „Zdálo sa ně zdálo“ a když to tak chvíli kynulo, zkusil jsem ji najít na Hudbě Google, když už mám měsíc „předplacený“ zdarma na vyzkoušení. Nebyla tam, zato tam byla jiná - Zdálo sa ně zdálo od skupiny Koňaboj, která je nádherná a navíc ji zpívá paní s tak andělským hlasem, až z něho po mně běhá mráz - posoudit to ostatně můžete sami na adrese http://www.konaboj.cz/misc/downloads/music/05_konaboj_zdalo-sa-ne-zdalo.mp3. Už jsem si ji tu pustil snad desetkrát a začíná mi hrozit, že si budu ještě v noci zpívat Zdálo sa ně zdálo.

Ale možná ne, protože to přesekne dvojpísnička Ej počorniľi hory + Ej vyľala še voda, které jsou obě veselé a obzvlášť u té druhé se mi chce řvát nadšením a tancovat s děvčicami moravskými, až by se sukničky točily, vlásky vlály a oči zářily.

Možná by přece jen nebylo marné jet s Horalem do Strážnice, i když by to byl nervák, už jen kvůli takovým krásným písničkám.

Skupina Koňaboj - http://www.konaboj.cz - se teď v lednu zdá rozpadlá, zaniklá, na stránce je psané, že dočista navždycky už dohrála... ale až nastane místo ledna konec dubna, bude tu úplně nová stránka, mnohem veselejší a skupina Koňaboj na mnoha koncertech znovu zazáří. Těšme se a přejme jí, ať ještě dlouho dělá svými nádhernými písničkami radost nadšenému obecenstvu.

24. ledna 2017
(úterý)
PODRUHÉ KOLEM DUBU
Včera jsem šel ještě nudnou cestou přes Hartu, kde jediným pěkným místem je zatáčka Vápenického potoka blízko místa, kde už se „u Cikánů“ jen říká...

Vápenický potok v Hartě

...ale dneska odpoledne už jsem to zkusil zase tou mou oblíbenou cestou kolem dubu. Vyšlapaná pěšinka sice není nejpohodlnější, ale přece jen je to lepší, než se brodit sněhem.

Cesta podél Principálku směrem k Labi

U dubu jsem co by dup.

Cesta k dubu

A je tam pěkně.

Krásný, památný dub

Tak se tam na vás usměju...

Usmívám se na vás

...a půjdeme dál. Lávka je pořádně zachumelená...

Zachumelená lávka

...ale cestička vede dál rovně prostě přes potok, který je stejně zamrzlý, takže si s ním nemusí nikdo dělat těžkou hlavu.

Les je tichý, černý a bílý.

Černý a bílý les

Kravská cesta je neprošlapaná, tak jdu dál do Harty a před mostem přes Labe se dávám doleva, na úzkou cestičku, prudce stoupající po hraně skalnaté stráně nad Labem.

Opičí stezka

Mí spolužáci na základce jí říkali „Opičí stezka“, moje kolegyně Libuška o ní říká, že „jde Kitzbühlem“, moje kolegyně Petra chodí „Blátitou cestou“. Dneska posezení do bláta nehrozí, ale zato se to tu pořádně smeká, drápu se nahoru za pomoci kovových lan, chránících poutníky před pádem do hlubin. Konečně jsem nahoře.

Výhled na část Harty

Domů už pak dojdu po vypluhovaných cestách bez problémů a můžu prožít odpoledne bez vzruchu a zajímavostí.

22. ledna 2017
(neděle)
DEN JAKO MALOVANÝ
Dneska byl den jako malovaný - sněhu pořád hodně a pořád sypkého, ale nebe modré a výhled krásný.

Výhled ze Zimova vrchu

Výhled nad zahrádkami pod Šibeničákem

Procházka ve sněhu však byla náročná.

20. ledna 2017
(pátek)
PREZIDENTSKÁ INAUGURACE DONALDA TRUMPA
Dlouhá cesta k úřadu prezidenta USA dnes bude pro Donalda Trumpa u konce. Dlouhá byla... bylo nutné vybojovat tuhý boj ve „stranických primárkách“ s ostatními uchazeči z Republikánské strany o stranickou nominaci, poté bojovat o přízeň voličů s kandidátkou Demokratické strany Hilary Clintonovou, která připadla být vhodnější kandidátkou i americkým politickým stranám i médiím, proto se jí v předvolební kampani dost nadržovalo. Ustát vlastní skandály s nevhodnými výroky a chováním vůči ženám, ututlat slabší stránky z vlastní historie a co nejvíce rozmáznout všechno, co nesloužilo ke cti protikandidátce... osvědčené zbraně zabraly... spolu s nespokojeností a chutí volit zdaleka ne nestranným médiím navzdory... ač paní Hilary dostala v celkovém součtu hlasů víc, na počet volitelů vyhrál pan Trump a to je v americkém volebním systému rozhodující.

Odpůrci Donalda Trumpa sice protestovali, snažili si všemožně výsledek voleb zvrátit... ale přepočítávání hlasů nepomohlo, protesty soud zamítl, volitelé volili vzdor plamenným výzvám tak, jak se předpokládalo... proto dnes Donalda Trumpa čeká velice rušný program, jehož hlavním bodem bude prezidentská inaugurace - slavnostní přísaha a uvedení do úřadu.

Demonstrant proti Donaldu Trumpovi
(Demonstrant proti Donaldu Trumpovi drží ceduli s textem DONALDE TRUMPE, NEMÁME VÁS RÁDI, MĚL BYSTE REZIGNOVAT! Za ním je vidět velká obrazovka, na které Donald Trump zrovna říká se zdviženou rukou „Přísahám...“ a demonstrant to komentuje slovy: „Nevolil jsem ho a nechci, aby byl našim prezidentem. Chci, aby šel pryč. Ale jak tak na něj teď koukám, nezdá se, že by to měl v úmyslu.)

Už včera kladl věnce, dneska přebral „jaderný kufřík“, letadlo Air Force One a další podobné náležitosti prezidentského úřadu, teď je na obědě s manželi Obamovými. Musím říct, že mu tohle všechno ani trochu nezávidím, protože mě dneska navečer čeká horalská zkouška, kde budeme zase zpívat masopustní písničky a pak i zvesela tancovat to, co budeme 18. února lidem tancovat na Zámeckém masopustu na Sychrově. Už se na to moc, moc těším, budeme se my horaláci dneska mít mnohem lépe, než Donald Trump.

Jenže najednou bác ho - je tu velmi nevítaný e-mail:

Od: Krkonošský Horálek
Datum: 20. 1. 2017 v 11:46:15
Předmět: Re: 20.1.2017 odpadá pěvecká zk.

Zdravím,
z důvodu velkého množství omluvenek (přidávám se i já s chřipkou)
- PÁTEČNÍ ZKOUŠKA ODPADÁ !
Lucie

Takže máme po zpívání. A když ještě odpoledne stručná SMSka...

Dnes není zkouška

...odpíská i taneční zkoušku, máme po radosti a je jasné, že dneska se bude mít Donald Trump přece jen líp. Co on bude prožívat, na to já se budu jenom koukat, protože nic lepšího mi dnešní odpoledne a večer stejně nenabídne. Nu, ale vzhledem k tomu, že jsem asi žádnou inauguraci prezidenta USA nikdy neviděl, mohlo by to být taky docela zajímavé.

Při nákupu v obchodě mě zaujalo, že tam firma Bohemia nabízí brambůrky, na nichž se říká, že do některých pytlíčků vložili kromě brambůrek i peníze. Jedny si kupuju, už jen proto, že mě to okamžitě inspiruje k povídání v krkonošském nářečí...

Kápnul sem na pytlik s bramburkama a na něm se poudalo, že do něj dali tři milijóny. Tak sem si poudal, že je to moc kale vymutýrovaný, že ta firma Bohemia je eště dácnější, než sám jemnospán Krakonoš, a hnelle sem si ho koupil, aby mně to žánnej nevyfouk.

Doma sem ho rozďál, merknul... voni vh něm akorát bramburky, ináč nic. Tak sem chvíli brečal, že honnýho kerkonošskýho horala každej nemrát jen kouká vošuliť... a pak sem celej ten pytlik na smutek zdlábnul. Tři milijóny vh něm sice nebyly, ale pošmáknul sem si kale.


Ve skutečnosti jsem si samozřejmě nemyslel, že by byly tři miliony v jediném pytlíku... ale že jsem celý pytlík zdlábnul najednou, to je smutná pravda. Místo, abych se hejbal, tak sedím u počítače, koukám v něm na televizi a při tom se cpu. Fuj. Ale je to mňam.

O začátek inaugurace jsem ale přišel, takže jsem kápnul zrovna na to, když Donald Trump přišel, zvednul ruku... a za přítomnosti několika bývalých amerických prezidentů přednesl text prezidentské přísahy. Nu a nám už nezbývá nic jiného, než připít na zdraví a štěstí nám všem, světu, Spojeným státům i jejich novému prezidentovi.

Na zdraví nám všem

Připíjím pivem Zlatopramen a popíjeje ho vychutnávám první prezidentský projev Donalda Trumpa. Ale musím říct, že pivo mi chutná mnohem víc, než ten projev. Ten při připadá hodně populistický a pojatý tak, že by se ani Hitler za něj nemusel stydět - že Donald Trump bude razit heslo „America first“ (Amerika první) a jak se budou stavět nové silnice a železnice a jak se průmysl, odstěhovaný za levnou pracovní silou do Asie, vrátí zpátky do USA. Shromážděný dav Američanů samozřejmě jásá a mě k tomu jen chybí, aby zdvíhali pravice. Kupodivu jsem tenhle pocit neměl zdaleka jen já a i takový uměřený člověk, jako je pan Schwarzenberg, vyjádřil docela naplno stejný dojem z projevu.
Přitom opravdu nevím, jak vážně jsou míněné ty sliby o obnově zavřených továren a vrácení pracovních míst... továrny zanikly, protože je jejich američtí majitelé ve jménu větších osobních zisků přestěhovali do Asie... jakpak se vlivní miliardáři budou tvářit, až je Donald Trump bude nutit přestěhovat je tam, kde lidé nebudou na ně pracovat za hrst rýže a kde se musí dodržovat zákony? Buď silou svého kapitálu donutí Donalda Trumpa ke změně názorů, nebo ho pozvou do Dallasu... nejpravděpodobnější ale je, že se postupně na to potichu zapomene. Vždyť co bychom si dělali zlou krev, já miliardář, ty miliardář...

Po projevu pana Trumpa postupně pronesli modlitby hned tři různí kněží... nejvíc mě zaujal jeden z nich, který mi dvěma za sebou pronesenými větami z různých žalmů připomněl hned dvě oblíbené písničky: „U řek babylónských, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene.“ První z nich začíná písnička Rivers of Babylon od Boney M a druhá je součástí textu nádherné a za srdce beroucí české verze neoficiální izraelské hymny Jezruzalém ze zlata od Pavlíny Jíšové a Druhé trávy. Kéž by zrovna Donald Trump dokázal způsobit ten zázrak, o němž se v písničce zpívá, a mně už se při ní nikdy více nedraly slzy do očí...

Zatímco Donald Trump přísahal a kněží se modlili, protestující protestovali, radikálnější z nich se snažili blokovat přístupy k místu inaugurace nebo rozbíjeli auta, okna a vůbec všechno, co bylo při ruce a rozbít se dalo... ke slovu tak přišly obušky, pepřový sprej a jiné z donucovacích prostředků a přes 100 demonstrantů za výtržnictví, ničení cizího majetku a kladení odporu při zatýkání skončilo v želízkách a nocovat budou v base. Dobře jim tak!

Po projevu přišel trochu dojemný okamžik... teď už bývalý prezident Barack Obama se svou ženou Michelle se loučí, oba odcházejí k přilétnuvšímu vrtulníku, nastupují... a když se vrtulník vznese k obloze, je to pocit, jako by končila jedna éra. Éra prezidenta idealisty, který usiloval chránit životní prostředí, dbát na lidská práva, šířit demokracii, prezidenta, který dal Američanům všeobecné zdravotní pojištění. Ne všechno se mu povedlo, dalo by se kritizovat... ale myslel to dobře a za to dobré, co vykonal, mu patří velký dík. Žel, Donald Trump se vymezoval vůči němu a jeho reformám a je možné, že co Barack Obama vybudoval, to Donald Trump zruší. Spojené státy čeká nejistá budoucnost... a žel, s nimi i svět.

Na programu je teď vojenská přehlídka... ale kupodivu je to přehlídka spíš v historickém duchu... zřejmě tak velí tradice, protože Donald Trump tu chtěl mít tanky a rakety... divím se, že ne třeba i atomovou bombu, když už jsme v tom... ale nebylo mu vyhověno. S ním je tu i jeho paní, nová americká první dáma Melania Trump - krásná paní to je. U té by se mi líbilo být snad i tou světle modrou sukničkou, co teď má na sobě. S tou ladí i stejně modré sáčko a obojí navrhoval známý módní návrhář Ralph Lauren. Ten za to později byl odpůrci Donalda Trumpa tvrdě kritizován. Prapodivně se ctí demokracie v nejdemokratičtější zemi světa.

Dalším bodem na programu je slavnostní průvod od Kapitolu k Bílému domu. Před monumentální schodiště Kapitolu předjíždí řada limuzín obklopená tolika blikajícími policejními auty, že to vypadá, jako by spíš měl být Donald Trump se svou paní eskortován někam do vězení. Nu, ale ona jeho funkce svým způsobem vězením je. Vybral si ho však sám, tak ať si ho užije a dobře mu tak!

Průvod je to celkem nudný - Donald Trump se chvíli veze, pak jde kousek pěšky, pak se zase veze, ale limuzíny jedou krokem, aby jim stačili i ti, co jdou pěšky. Průvod je to o pořádný kus nudnější, než průvod krojovaných na Festivalu Europeade v Helsinbogru - teda, on je to průvod nádherný, ale přiznám se, že mě to v něm zase tak moc nebavilo - ale obecenstva je tady mnohem víc. Asi se přišli podívat na tu krásnou paní Melanii...

Táhne se to, navíc Česká televize ukazuje víc své studio a ty, co tam řeční... až mě to nakonec přestane bavit a jdu radši spát. Oni tam dobře trefí i beze mě. Jen si ještě před usnutím představuju, jak asi Donald Trump do Bílého domu dorazil. Nám, obyčejnému plebsu, připadá Bílý dům krásný, ale Donald Trump má úplně jiná měřítka...

„Tak jsem konečně tady. Byl to dlouhý a těžký boj... ale skončil mým vítězstvím a Bílý dům teď bude na 4 roky mým domovem. No, pravda, je to tady takové spartánské, skoro si připadám, jako bych přijel na dovolenou někam na chatu. Ale když se to tady zařídí Chippendalem a na zeď se pověsí pár holandských krajinek, bude se tady na to dát koukat. Holt, když už je člověk jednou tím prezidentem, musí se trochu uskromnit...“

Nu, tak přejme Donaldu Trumpovi, aby měl první noc v novém domově příjemné sny, protože ty se prý plní... a sny Donalda Trumpa asi ovlivní v budoucnu sny hezkých pár lidí.

18. ledna 2017
(středa)
KRÁSNÝ ZIMNÍ DEN
Lednu zatím vládly mraky a barvy šedá a bílá. Po všech těch nížích však konečně nad naší zemi přišla výše, mraky odpluly... a na modrém nebi dnes září zlaté sluníčko. Proto vyrážím z práce s jasným rozhodnutím... dostanu se stůj co stůj na Annin vrch!

Začátek vypadá slibně... silnička kolem někdejšího domu mé kolegyně Lenky perfektně vypluhovaná... jenže jen tam, kde pluhy a traktory mají garáž... a dál už porušují čistou jiskřivou bílou plochu jen otisky zaječích paciček.

Cesta od Lenky k Alence pod sněhem

Naštěstí po louce směrem k vrcholu Annina vrchu jela nějaká rolba se širokými pásy a i když je její stopa už trochu zavátá, jde se celkem dobře. Žel, v polovině vrchu to asi řidič zmíněného vozidla vzdal, zapadám až nad kolena a kopec, který jindy vyběhnu jako nic, dnes zdolám za cenu velkého funění a hudrování. Ale konečně jsem nahoře.

Žalý z Annina vrchu

Konečně přišla krásná zima, jaká má být, se sněhem, modrým nebem a sluníčkem. Cesta k lesu se však zdá v tomhle hlubokém sněhu jako značná vzdálenost. Přesto ji s velkým úsilím zdolávám. Kousek cesty mě provázejí neobvyklé stopy.

Cesta po Annině vrchu

Běžné stopy jsou do sněhu vmáčknuté, tyhle však naopak vystupují nad jeho povrch. Záhada v tom není žádná... před časem tu prostě proběhl zajíc, velký vítr v minulých dnech odfoukal sypký sníh kolem stop, v nichž byl však sníh zmáčknutý zaječí vahou, proto vydržel a my tu teď máme na povrchu sněhu tvar zaječích paciček. Výhled od lesa na hory je nádherný.

Výhled z Annina vrchu na hory

Stromy jsou na nich obalené sněhem a proto oslnivou bělostí září dnes i Černá hora. Krásně tu je... a mně se najednou nějak nechce vrátit ve vlastních stopách dolů do Branné a jít pěšky nudnými ulicemi Harty, jimiž chodím ráno. Dole v údolí Principálku to vypadá, jako by tam byly vyježděné nějaké koleje, zkusím se tam tedy podívat a uvidíme. Dříve však ještě tahám mobil a ve sledovacím programu EPP, který používám pro měření mých ujitých kilometrů, stopuju aktivitu „Turistika“ a volím aktivitu „Posilování“. Tohle brodění sněhem opravdu není jen obyčejná chůze. Brodím se z kopce dolů k nejbližší koleji... a když k ní dorazím, zjistím, že to není trať pro lyžaře, že ji vytvořilo nějaké vozidlo s úzkými pásy. Lyžař tam už sice nějaký taky projel, ale dost místa je i pro mě a navíc se to v koleji ani moc neboří, tak se dávám na cestu... vzhůru zpátky po úbočí Annina vrchu. Zachumelené „Pozadí Windows XP“ si však dneska nevyfotografuju, kolej vede o kus výš a dolů se mi hrabat nechce.

Obrázek z úbočí Annina vrchu

Vracím se zpátky do údolí Principálku...

Pohled údolím proti proudu potoka Principálku

...a k mé radosti kolej vede příznivým směrem, tak pokračuju dál na další kopec. Kolej se tam stáčí k lesu a podél jeho okraje směřuje do údolí Bělé.

Cesta podél Zadního lesa do údolí Bělé

Před ním se však stočí a podél lesa nad okrajem údolí Labe stoupá znovu směrem k Branné. To se mi nehodí, tak v nejbližším místě kolej opustím a hlubokými sněhovými závějemi se brodím k brodu přes Bělou. Cesta je to zničující... ale konečně jsem na brodu, kde Bělá není vůbec vidět, jen slyšet a za ním už je projetá cesta. Vyhazuju tam sníh z bot a pak jdu kousek po cestě podél Bělé.

Zachumelená Bělá

Vyjeté koleje tu končí, ale cesta dál k dubu je docela prošlapaná, zdá se, že by se tu projít dalo. Příště půjdu z práce tudy. Teď se ale vracím zpátky a vycházím na silnici. To se jde najednou lehce, to by člověk neřekl. Kouknu na mobil... panečku, to se nasypalo v programu EPP bodů... je jich přes 1000, na to bych jinak musel dojít z Vrchlabí až někam do Brna. Teď ale vypínám aktivitu „Posilování“ a zapínám znovu „Turistiku“. Teď už snad chůze bude zase chůzí.

Sníh přes den tající a v noci mrznoucí ozdobil střechy domů krásnými ledovými rampouchy...

Rampouchy pod střechou i na břečťanu

...které v zapadajícím sluníčku oslnivě září.

Zářící rampouchy

Sluníčko zapadá, mráz je čím dál větší, je čas jít rychle domů.

VĚDCI ZREKONSTRUUJÍ TVÁŘ PRAVĚKÉ ŠAMANKY
V roce 1949 objevil Bohuslav Klíma v Dolních Věstonicích zajímavou kostru. Červené barvivo kolem hlavy, skrčená poloha těla a hrot kamenného nástroje u těla prozrazovaly, že šlo - podobně jako v ostatních případech v jihomoravské oblasti - o pohřeb významného člena kmene. Podle znaků na lebce a kostře šlo o drobnou ženu ve stáří asi 40 let, což byl v oné době jistě nadprůměrný věk. Její tělo kryly dvě mamutí lopatky a zlomek mamutí pánve. Na lebce jsou patrné deformace, způsobené asi nějakým vleklým onemocněním - a to se snad projevovalo nezvyklým tvarem obličeje. Postižená, vyjímečná tvář mohla ženě asi propůjčovat v očích členů tlupy výsadní postavení. Je docela možné, že hrála roli kouzelnice či šamanky.

Lebka a sošky pravěké šamanky

Archeologové nalezli v blízkém okolí hrobu dvě lidské tváře vyřezané do malých kusů slonoviny se shodně pokřivenou levou stranou - byly to opravdu první portréty předvěkého člověka? To možná pomůže zodpovědět počítačová rekonstrukce podobu této ženy, jíž se teď vědci snaží vytvořit podle její dochované lebky, která je společně se soškami jedním z nejcennějších exponátů Moravského zemského muzea v Brně. Můj obrázek pochází z výstavy Lovci mamutů, která byla k vidění v Národním muzeu v roce 2006.

NA ŠKOLÁCH V ORLOVÉ BUDOU TESTOVAT ŽÁKY NA DROGY
Až čtvrtina mladistvých totiž užívá drogy, nejčastěji pervitin. Proto učitelé v Orlové dostanou testery a pomocí stěru ze slin se bude testovat. V sousedním Bohumíně nebudou testovat ve školách, ale zdarma tam rozdávají testery rodičům.

RADIOAKTIVNÍ DIVOČÁCI
Houba jménem jelenka v sobě velice účinně shromažďuje částice radioaktivního cesia, který se do půdy dostal vinou spadu radioaktivního materiálu po havárii v Černobylu. Jelenky rádi žerou divočáci... a někteří z nich mají tak radioaktivní maso, že pak není možné je jíst a musí se zlikvidovat.

17. ledna 2017
(úterý)
VRCHLABÍ BYLO KOCOURKOV
Dneska jsem měl příležitost prolistovat si úžaného průvodce po Krkonoších z roku 1896. Vyšel na několikrát jako příloha k nějakému časopisu, vypadá tedy jako několik útlých sešitů ve velikém formátu, plných zajímavého psaní i nádherných obrázků. Nebyl to úplně klasický průvodce, bylo to něco mezi průvodcem a cestovním deníčkem, ale o to poutavější čtení by to asi bylo.

Přečíst si celé tohle dílo jsem neměl příležitost, tak jsem si rychle proběhl alespoň část o Vrchlabí a bylo to hodně neobvyklé čtení... kromě popisu pamětihodností města podobného, jaký by platil i dnes, autor průvodce věnoval hodně prostoru národnostní otázce... a zdá se, že to byl český vlastenec hodně vyhraněný. Tak na zlé německé fabrikanty ve Vrchlabí dělali hodní Češi, kterých tu bylo hodně, však vinou německého šovinismu se tu všichni báli promluvit česky. Trutnov je při té příležitost zván židovským doupětem, do Dolní Branné nemá ani cenu chodit, protože tam bylí samí tvrdí Němci a Vrchlabí že je ze všeho nejhorší, že je to Kocourkov.

Takovéhle staré knihy jsou úžasným svědectvím o své době... ale jaká národnostní nenávist v té době v některých lidech byla, to už se člověk skoro diví.

Tohle čtení mi připomnělo jeden vtip z doby socialismu - že některá česká přídavná jména mají i 4. stupeň:
1. dobrý, 2. lepší, 3. nejlepší, 4. sovětský
1. dlouhý, 2. delší, 4. nejdelší, 4. dočasný
(Pro ty, kteří by tomu nerozuměli jako já, když jsem ho četl poprvé, tak vtip pochází z doby po roce 1968, když se prohlašovalo, že sovětská vojska tu jsou „pouze dočasně“, ale přitom se neplánovalo, že by odtud kdy odtáhla.)
Čeští vlastenci z konce 19. století by také jeden čtvrtý stupeň našli:
1. špatný, 2. horší, 3. nejhorší a 4. německý

Ale ony byly doby, kdy ve Vrchlabí bylo ještě daleko hůř... bylo to za časů Československé republiky, kdy v Německu byl u moci Hitler a u nás byly národnostní vášně tak silné, že chodby Gymnázia musely být přepažené, aby němečtí a čeští studenti byli oddělení, jinak se rvali. Lepší nevzpomínat, na takové těžké doby, které už jsou naštěstí minulostí.

13. ledna 2017
(pátek)
SKVĚLÁ HORALSKÁ ZKOUŠKA
Tlaková níže Egon nám dneska zatápí, přinesla chumelení a velký vítr, který žene oblaka sypkého sněhu a dělá sněhové jazyky a závěje. Oproti tomu den v práci nepřináší nic extra zajímavého, jen radost, že už je pátek.

Je pátek, to znamená, že můj večer patří Horalu. Venku je sibérie, doma příjemné teplo... moc se mi tam nechce, ale co se dá dělat, kdybych se na zkoušku vykašlal, pravděpodobně by kvůli tomu dnešní taneční zkouška nebyla a to by mě moc, moc mrzelo. Tak se nabalím, vyrazím... a nelituju.

Při pěvecké zkoušce nám totiž Lucka hned na začátku ohlásí, že začneme s trénováním masopustních písniček... to je pro mě příjemná zpráva. Na mém prvním vystoupení s Horalem - Zámeckém masopustu na Sychrově 2015 - mi tak padly do nálady, že jsem se je všechny naučil a pak si „Masopustní outerek“ a „Daremnou písmičku“ zpíval i v polovině července. Během předloňského roku jsem se kromě tanečníka stal i pěvcem, tak jsem písničky při loňském Zámeckém masopustu zpíval s našimi pěnicemi... a dneska začneme trénovat, abych je mohl zpívat i na tom letošním.

Trénink je to pro mě mimořádně příjemný, každá z masopustních písniček mi dělá takovou obrovskou radost, až je mi to snad i na hlase slyšet a zpívám s takovou vervou, že svou náladu přenáším i na ostatní. Dneska je tu s námi i náš vedoucí Standa, protože máme poprvé zpívat novou masopustní písničku jménem „Masopustní mateník“, kterou on zná od svého tatínka. Tenhle mateník má tanečníky zmátnout tím, že se v něm střídají části v polkovém a části ve valčíkovém rytmu - a pějící část Horalu to má zpestřené tím, že valčíkové části zpívají pěnice a polkové pěvci. Zní to dobře a moc se mi to líbí. Mám rád horalské zkoušky... ale takovou obrovskou radost mi už zkouška dlouho neudělala.

Zato s taneční zkouškou to vypadá všelijak. Ďoučat krásnejch je na výběr dost... ale my chlapi jsme tu jen dva, já a Roman. A já mám zrovna takovou náladu na tancování. Naštěstí Standa zkoušku neruší, prostě tancujeme jen ve dvou párech, takže se ty ďoučata naše na nás hezky vystřídají, mezi tím si povídají... a z nás chlapů pot jen leje a každý tanec tancujeme třikrát. Po čase nás zachrání Jarda, tak už každý tanec můžeme zatancovat jen dvakrát. Užijeme si toho pořádně, ale moc se mi to líbí a ze zkoušky jdu s takovou dobrou náladou, že bych se o ni mohl podělit i s někým smutným a bylo by jí dost pro oba.

Tlaková níže Egon však komplikuje život. Napřed na parkovišti u Střelnice zajela Romanka na místo, které vypadalo zachumelené jen trochu, ale sněhu tam bylo tolik, že jsme my, horalští tanečníci, k síle motoru museli přidat i síly své, aby se z té pasti Romančino auto dostalo. Nu a pak bylo potřeba hodně veliké ometání a odmrazování, než se mohla Lenčina Pandička vydat na cestu po zachumelených silnicích. Naštěstí dorazila k domovu bez úhony.

11. ledna 2017
(středa)
ZIMA JAKO ŘEMEN
Naši předkové říkali, že na svatého Hygina, pravá zima začíná. Když mrknete výše na oskenovaný lednový kalendář ze starodávného Nebeklíče, zjistíte, že den „Hygina papeže mučedlníka“ připadá právě na dnešek... a i když jsem kdysi na svatého Hygina viděl létat motýla, dneska pranostika vyšla beze zbytku. Jasno je, zmrzlý sníh se třpytí i ve svitu pouličních lamp a mrzne, až praští. Když jsem ale navlékl na slabé kalhoty ještě jedny pořádně tlusté, vzal si pořádný rolák a zimní bundu, ušanku a ty nejtlustší rukavice, mráz na mě nemohl. Na tyčce u našeho podniku však bylo -21°C, to už je mráz, který stojí zato, největší tady od studeného konce ledna a části února roku 2012.

Mráz však byl to jediné výjimečné, co mi dnešní den přinesl, jinak byl zcela zapomenutelný a nevynikl ničím.

RADOST Z POLSKA
Při pohledu od nás z Podkrkonoší vypadají hory tak, jako by za nimi končil svět...

Výhled na Kotel z jilemnického Kozince

...ale když pak člověk na ně vyleze, vidí, že za nimi se táhne až k dalekému moři země jménem Polsko.

Výhled z okraje karu Vielkeho Stawu na Polsko

Daleko to není, ale kdyby se člověk spoléhal jen na informace z médií, věděl by o téhle zemi stejně málo, jako o těch, které leží na opačné straně Země. Pokud se tam náhodou nestane něco tragického, ošklivého nebo mimořádně skandálního, pozornost se Polsku nevěnuje a co se týče „světové kultury“, na tu mají patent anglicky mluvící země, kdepak nějaké Polsko. Naštěstí máme k dispozici síť Internet a server Youtube, který hovoří úplně jinou řečí.

Loni mi obrovskou radost udělal Chór Zespołu Szkół w Michałowicach a to hned se dvěma nádhernými písničkami - romantickou písničkou Czerwone Jabłuszko a veselou písničkou W moim ogródecku. Navíc mají k oběma písničkám natočené tak nádherné klipy, že bych je měl snad rád už jen kvůli nim.

Podobně úžasně se mi trefily do nálady i sympatické Guzowianki se svou nádhernou, veselou a romantickou písničkou Pod Zielonym Dębem.

Pod zeleným dubem bylo předobře,
našel si tam žínku a ona muže.
Ruce propojili, pusu si dali,
před panem farářem pak brzy stáli.

A protože Youtube vždycky nabízí nějaké písničky v podobném duchu, nabídlo i podobně krásně natočenou roztomilou písničku Jedzie Jasio od souboru písní a tanců Bychlewianka.

Podobně neznámou pro mě až do dnešního dne byla strhující písnička Miele Młyn od rodinné lidové kapely Kądziołeczki z Rzeszówa.

Podle doprovodného textu se další strhující písnička Oj, siadaj, siadaj hrála a zpíval na svatbě těsně před odjezdem nevěsty do domu ženichova. To se jí, panečku, asi pak jelo pořádně zvesela.

Písničky nohy nemají, ale zato nohy mají ti, co je zpívají... a s nimi lehce písnička doputuje i do cizí země... tak i známá česká polka Jetelíček u vody doputovala do Polska, kde ji ve strhujícím tempu pod jménem Tańcz, tańcz hraje skupina TerazMy. Nu a tou už asi dneska skončíme, nebo já nenapíšu už nic a vás to už nebude ani trochu bavit.

ZAJÍMAVÁ INFORMACE
Výpadky ve vysílání Radiožurnálu dnes vedly při zpravodajství k zajímavé informaci: „V Česku se potuluje muž, spolupracující s teroristickým Islámským státem ... Miloš Zeman.“ :o)

NOC A MLHA
„Nezamýšleného adresáta přísně tajné informace nutné bylo nechat zmizet v noci a mlze...“

Dočista obyčejné psaní s mou kolegyňkou Míšou ohledně omylem mně poslaném e-mailu mě inspirovalo k téhle tajuplně znějící větě, se kterou jsem pak překvapil mé přátele na Facebooku. Mohla by podnítit nějaké tajuplné psaní... ale nic mě nenapadlo. Byly však časy, kdy opravdu lidé mizeli v noci a mlze... a na jejich osud bylo jistější se neptat.

Inspirací k tomuto slovnímu spojení byla kouzelná helma z prvního dílu cyklu oper Prsten Nibelungů Richarda Wagnera, který se jmenuje Zlato Rýna. Mnohem zlověstnější význam mu však dal 12. prosince 1941 Adolf Hitler svou tajnou směrnicí 165/41 (Nacht und Nebel - Noc a Mlha), která upravovala zvláštní způsob zacházení s některými vězni. Vězni, které nebylo dobré zatknout a soudit veřejně, prostě zmizeli uprostřed noci beze stopy a o jejich osudu neměl už nikdy nikdo nic vědět. Účelem bylo vzbudit co největší strach a nejistotu a snížit tak chuť k jakémukoliv odboji.

Skutečný osud byl podobný jako osud jiných nacistických vězňů... převoz do nějaké tvrdé vyšetřovací vazy, výslechy, bití, nejrůznější mučení... a nakonec převoz do koncentračního tábora, kde vězeň vyfasoval vězeňský mundůr s písmeny NN na zádech, která značila, že zmíněný vězeň už nemá být nikdy, nikdy propuštěn.

MAGDALENSKÉ PRÁDELNY
Zámek v Bělé pod Bezdězem měl pestré osudy. Nejprve byl panským sídlem, jak však šel čas, stal se domovem těch nejchudších z chudých - sirotků. Bylo to v 19. století a tamní sirotčinec byl jak vystřižený ze smutných filmů nebo knih. Málo jídla, hodně práce, ubohé oblečení, zato chladu hodně, protože bylo nutné šetřit, aby si ušetřené peníze mohlo vedení sirotčince nechat pro sebe. Láska žádná, zato hodně tvrdých trestů... naštěstí to už je dnes historie a v zámku v Bělé je dnes městské muzeum.

Podobná malá pekla na zemi vznikla v 19. století ve Spojeném království a především v Irsku. Založila je katolická církev a jejich původní myšlenkou bylo dát toulavým ženám a prostitutkám domov a práci a zachránit je tak od života v hříchu. Tyto azylové domy dostaly jméno Magdalenské nebo Magdaleniny prádelny - to podle Máří Madgalény, z níž šovinističtí překrucovači Bible udělali napravenou prostitutku.

Jak to tak bývá, původní dobrá myšlenka se rychle zvrhla, když začaly prádelny vynášet velké peníze. Z místa dobrovolného pobytu se stalo místo, v němž byl život horší, než v tom nejtvrdším vězení. Ač církevní řády, které tyhle prádelny vedly, měly ve svém jménu dobro nebo milosrdenství, neužily tamní chovanky nic z obojího, jen tvrdou práci, tvrdé tresty, modlitby a neúnosné psychické ponižování. Přitom se do prádelny nedostaly za žádné zločiny - dostávaly se tam dívky s problémy chování, dívky chodící za školu, svobodné matky, ale i dívky, které někdo zneužíval nebo znásilnil a které spíš potřebovaly pomoc. Té se jim však v prádelně rozhodně nedostávalo, chovali se tam k nim jako k nejhříšnějším z hříšných, které mají za povinnost trápit věčným pokáním.

Prádelnu po měsících či dlouhých letech opouštěly zlomené bytosti, které se s následky potýkaly celý život. Nemálo jich však takové štěstí nemělo, ty skončily v neoznačených hrobech někde u zdi prádelny a jejich smrt nikdy nikdo nevyšetřoval.

Tohle všechno se však nedělo v 19. století. To se v Irsku dělo až do poloviny 90. let 20. století, poslední Magdalenská prádelna byla uzavřena 25. září 1996. Vedlo k tomu jednak to, že na jednom odprodaném pozemku prádelny bylo nalezeno mnoho neoznačených hrobů, ale především to, že o služby prádelen přestával být se zvyšujícím se množstvím automatických praček zájem a zisky se snižovaly. Postupem času vzniklo hnutí bývalých chovanek, které usilovalo o spravedlnost a potrestání viníků... ale jak to tak bývá v zemích, kde katolická církev má velký vliv, všechny zločiny se zametly pod koberec a ututlaly. Nikdo se rovněž nikdy neomluvil, ani neprojevil žádnou lítost.

Více o Magdalenských prádelnách píše Encyklopedie Wikipedia na adrese https://cs.wikipedia.org/wiki/Magdaleniny_pr%C3%A1delny. Hodně smutný článek najdete na adrese http://www.atllanka.net/index.php?text=504-padle-zeny-a-magdaleniny-pradelny. Podle vzpomínek chovanek byl v roce 2003 natočen film Padlé ženy, který je výmluvným svědectvím o tom, jaké boží království buduje nejen katolická, ale jakákoliv církev a jak bezcitní dokáží být všichni dokonalí „svatí s právem kamenovat“.

Římskokatolická církev za dlouhá staletí mnohokrát dokázala, jak málo věří a jedná podle toho, co sama káže. Svými zločiny a jejich utajováním tak žel Bohu činí dodnes... Následující odstavec jste už četli v mém deníčku v dubnu 2013, ale sem se tak hodí, že jsem ho sem dal znovu. Pak se mi ale zase tak moc nelíbil, tak jsem ho z části přepsal. Nelíbí se mi ani tak, ale líp to nějak dneska už napsat neumím.

SVATÍ S PRÁVEM KAMENOVAT
Za úsvitu se pak vrátil do chrámu, kam se k němu scházel všechen lid. Posadil se tedy a učil je. Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“ „Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“

V jednom z minulých dnů jsem se díval na americkou verzi pořadu "Výměna manželek". Jak mají v tomto pořadu ve zvyku, proběhla výměna mezi dvěma zcela protikladnými rodinami - jedna byla ryze křesťanská, velmi se v ní dbalo na dodržování modliteb a přikázání, druhá byl svobodomyslná a volnomyšlenkářská. A zatímco ve volnomyšlenkářské rodině byly děti šťastné a spokojené, v té křesťanské byly velmi nešťastné - matka své dceři běžně říkala, že ji nenávidí, vybíjela si na ni zlost a otevřeně v pořadu mluvila o tom, že se moc těší na den, až její děti dosáhnou dospělosti a odejdou pryč.

Správná víra by z nás měla dělat lepší a spravedlivější lidi. Měla by nás dovést k vnitřnímu klidu a vyrovnanosti, ke spříznění s Bohem, k pochopení běhu světa a Božího díla, ke spokojenosti, jíž bychom šířili kolem sebe a toužili se podělit o svou cestu k tomuto stavu s celým světem. Tak, jak to dělali mnozí před námi, jež pak ti kolem většinou nepochopili, měli za blázny, brali je jako zájemce o své výnosné duchovní povolání jež je třeba zabít... nebo jim uvěřili, ale jak šel čas, jejich učení překroutili k nepoznání.

Někteří z nás však přijímají víru do posledního slova a písmene. Dodržují všechna přikázání, všechny předepsané modlitby, půsty, zpovědi a nejrůznější svátosti a rituály bez jediné chybičky a uklouznutí... a tím dosáhnou ve svých očích svatosti. Takoví pak nejsou ani trochu shovívaví k těm, jež pokládají za méně dokonalé... ti by si na Ježíšovu výzvu tím kamenem s gustem hodili. Z takových se rekrutovali ti, kteří Madgalenské prádelny proměnili v obdobu koncentračního tábora, takoví zapalovali hranice, takoví nadělali zla víc, než jakýkoliv ateista. Takoví by si měli konečně jednou uvědomit, že Ježíš kamenem nikdy neházel...

PRAVÁ TVÁŘ SVĚDKA JEHOVOVA
Stalo se mi takhle jednou, že jsem přijel autobusem z práce k nám do Vrchlabí... a tu se ke mně přitočil starší pán a chtěl si se mnou povídat o víře. Neodmítnul jsem ho... vzhledem k tomu, že už uteklo od té doby pár let, nevím už, o čem jsme přesně mluvili... ale bylo to v době, kdy jsem si koupil Bibli a většinu jsem ji přečetl. Proto jsem mu odpovídal docela zasvěceně... až milý svědek nabyl přesvědčení, že jsem někdejší Svědek Jehovův, co odpadl od víry... a to panečku spadla maska. Hned se mi dostalo ostrého kázání o tom, jaký to je nodpustitelný hřích odpadnout od víry... brzy jsem měl toho dost, tak jsem toho svatého s právem kamenovat utřel tím, že jediný neodpustitelný hřích je zlořečení Duchu svatému a zanechal jsem ho zmateně cosi blekotajícího jeho osudu. S mým prohlášením totiž nemohl nesouhlasit, to podle Bible řekl sám Ježíš.

ČERV POJMENOVÁN PODLE PREZIDENTA
Američtí vědci objevili dosud neobjevený druh dlouhého štíhlého červíka, který žije v krvi želv, je to tedy parazit, ale želvám svým životem nijak zvlášť neubližuje. Červíka vědci pojmenovali podle amerického prezidenta Baracka Obamy „Baracktrema obamai“, nemysleli to však jako urážku, ale jako poctu. Rozhodl tak vedoucí skupiny vědců Thomas Platt, který je dokonce s prezidentem vzdáleně příbuzný.

5. ledna 2017
(čtvrtek)
DEN RADOSTI Z MALIČKOSTÍ
Když jsem šel třetího ledna z práce domů, bylo sněhem pocukrováno a šlo se hezky i podél Labe. Jenže pak se roztrhla peřina... a včera ráno mě a kolegyňku Petru čekala cesta snů... chodníky částečně nevypluhované, částečně na nich byl napluhovaný sníh ze silnice, postranní ulice sice vypluhované, ale hodně smeklavé... silničáři i Služby města Vrchlabí dělají co mohou, všechno je na nohou... ale nic proti síle živlů nezmůžou, jsou rádi, že udrží jakž takž průjezdné alespoň silnice.

Sněhem zavalená vila a most přes Labe

Přivalila se totiž nad nás tlaková níže Axel a přináší těžké mraky, z nichž se neustále sype sníh. Množí se uzavřené horské silnice pro kamiony, které zapadají v každém kopci a nejsou schopné pokračovat v jízdě. Všude jsou kolony, občas nehoda... lepší je nikam nevyrážet. Tahle auta asi budou jezdit až na jaře.

Zachumelená auta

V noci na dnešek se naštěstí počasí trochu umoudřilo, cesta do práce však nebyla ani zdaleka příjemná, tolik sněhu se nedá uklidit na povel. V práci to však jde od ruky docela dobře a ve mně se začíná vzmáhat dobrá nálada.

Navíc máme zpestření. Naši zákonodárci schválili loni vyhlášku, které se začalo přezdívat pamlsková, neb zakázala prodej pamlsků a nezdravých nápojů dětem ve školách. Majitelé automatů na kávu a pamlsky proto hledají nové zákazníky... a jeden z nich se rozhodl zkusit štěstí v našem podniku.
Tady jsme dosud měli jen maličký a jednoduchý automat na kávu - vracet neumí, kelímek si člověk musí postavit sám a vaří jen pár druhů kávy. Nově nainstalovaný automat, jó, to bude jiné kafe.

Nový automat na kávu

Kelímek vypadne sám, druhů kávy je hodně, ceny jsou o malinko nižší... a také umí automat vracet. Také se mi líbí, že si člověk může zvolit, jak moc sladké to kafčo chce. Já nechci sladké vůbec. Hned jedno kafíčko zkouším... jmenuje se „Wiener Melange“ nebo nějak tak - neobyčejné jméno, však kafíčko celkem obyčejné, ale dobré.

Naproti je už nainstalovaný a spuštěný automat na pamlsky, avšak pamlsků v něm zatím není.

Automat na pamlsky bez pamlsků

Viděl jsem však seznam a bude tu nejrůznějších sušenek, oříšků, čokoládových tyčinek, limonád, energetických nápojů... všechno přeslazené, plné tuku, barevné, nezdravé... mňam, už se těším, až si tady něco dám.

Popadává mě dobrá nálada a raduju se z každé maličkosti... že jsem měl k jedinému obědu dva různé kompoty, že se mi podařilo zadat správně heslo hned napoprvé. Po dlouhé době cítím v sobě radost a mám chuť se smát na lidi a mám radost, že jsou... a oni to ze mě cítí a usmívají se na mě. Takovéhle šťastné dny jsou ty nejvzácnější a o to víc si ho užívám.

Než práce skončí, venku se roztrhaly mraky a klube se sluníčko.

Sněhem zavalený přejezd v Kunčicích

V Hostinném jdu trávit čas do začátku hodiny angličtiny obvyklým způsobem - dávám si v mém oblíbeném Pensionu 14 pivo Krakonoše. Chutná báječně.

Obrázek pro radost všem, kdo mě rádi mají

A tak by se dalo psát dál... nic mimořádného se nedělo, běžný čtvrtek, nic víc, ale v duši mé dnes byla taková radost, až se ten obyčejný čtvrtek stal prvním letošním šťastným dnem.

POSTKOITÁLNÍ SMUTEK
Jsou však zrádné, ty šťastné dny. Čím šťastnější člověk prožije, tím tvrději dopadne, když štěstí skončí. Jako by se vlastní tělo chovalo jako feťák... jeden den ejchuchu a druhý den absťák. Vědci však pro všechno mají nějaké jméno a tomuhle říkají „postkoitální smutek“. Koitus je vědecké jméno pro milování... při tom člověk cítí tak velkou radost a rozkoš, že když se pak tělo uklidňuje a vrací do normálu, skutečně může být chvíli smutno. Vzdor vědeckému jménu to však neplatí zdaleka jen pro milování...

JAK SE ASI ZRODILO JMÉNO TRAMTÁRIE
Prý jde buď o zkomolené jméno Tatarie... a nebo jde jen o „zvukomalebné slovo bez hlubšího významu“.

S UDÁVÁNÍM JE KONEC
Když ministerstvo financí spustilo první vlnu EET - elektronické evidence tržeb - zároveň spustilo i stránku, kde mohli lidé anonymně oznamovat, když např. v restauraci nedostali účet z EET terminálu. Pomyslné dveře se na stránce netrhli, kontroloři Ministerstva financí nevěděli, kam dřív skočit, navíc stránka začala sklízet kritiku a dostala přiléhavé jméno udavačská... tak se nakonec Ministerstvo financí rozhodlo ji vypnout. Myslím, že je to dobře, stránka už ukázala co umí až příliš...

2. ledna 2017
(pondělí)
PRVNÍ NEOBYČEJNÝ DEN
Když jsem se loni zmínil o tom, že jsem zažil šťastný den po více než měsíci, ledaskoho to překvapilo a nejčastější reakcí bylo, že jim nepřipadám jako nešťastný člověk. Pocit to byl zcela správný, já si připadám jako člověk docela šťastný a nešťastných dnů zažívám velmi málo. Nejvíce je však těch, které získají v mém diáříku modrou hvězdičku - obyčejných dnů. Šťastné dny mají červené sluníčko, nešťastné dny černý křížek.

Přijdou však někdy dny, které se vymykají veškerému hodnocení. Někdy jsou to dny, v nichž se štěstí a smůla střídá v rychlém sledu, něco se „vokotí, vyštění nebo vytelí“ a pak se to podaří úspěšně napravit, potenciálně šťastný den se zvrtne vinou bolavé hlavy nebo zbytečných sporů... takové dny pak většinou získají modrou hvězdičku obyčejného dne, ač obyčejné nebyly ani dost co málo.

I dnešek takový byl. Pohazoval jsem si v hlavě s tím, jestli by se neslušelo napsat k němu černý křížek nešťastného dne, protože byl zčásti velmi smutný, i slzy se v něm ronily... ale den samotný vlastně nešťastný vůbec nebyl. Rozhodně však nebyl šťastný a nebyl ani obyčejný. Proto nakonec dostal v diáříku zelené kolečko a tím vznikl nový druh dnů... neobyčejné dny.

Důvod k tomu, že v dnešní den smutno bylo nejen v mé duši, dán byl 27. prosince loňského roku... když chmurný den proměnil se v temný večer, dohrál navždy na tomto světě harmonikář Krkonošského Horalu Míra Drábek a vydal se na cestu do muzikantského nebe. Dnes se s ním půjdeme rozloučit... a proto se teď vydávám oblečen v černém na cestu sněhem zavaleným časným odpolednem.

Mým cílem je Jilemnice a protože autobus nejel úplně ideálně, mám tu ještě spoustu času. Na procházku dnešní počasí věru neláká a ani nejmenší nálada na ni ve mně není, proto končím na náměstí v restauraci a dávám si tam „pivo na kuráž“.

Tomáš v černém

Čas mi tam utekl jako voda a já už znovu putuji Jilemnicí v husté chumelenici. U kostela se setkávám s prvními horaláky a společně se schováváme do vedlejší budovy nějakého úřadu, kde nám povolili v čekárně se schovat, čestné stráži převléknout se do krojů a přečkat tam dobu do začátku obřadu.

Ještě před ním se před kostelem sešli muzikanti a hrají tam teď tak smutně, až se mi slzy z toho derou do očí. Rychle je zamáčknu a pokračuju s ostatními do kostela. Usazujeme se a s námi taková spousta lidí, že je kostel téměř plný. Hrají varhany, přichází kněz a všechno tichne.

„Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí.“ Kněz pronáší nádherný úvod křesťanské zádušní mše, která se podle jeho latinské obdoby „Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis.“ jmenuje Rekviem. Zvláštní, vznešený obraz je to... modlitby a části křesťanské mše proloženy jsou modlitbami za Míru a vzpomínkou na něj. Vzpomínka to je krásná... vzpomínka na život, v němž Drábeček rozdával svým muzikantským uměním radost, hrával k tanci i na svatbách a ač už síly mu ubývaly, hrál v Horalu do poslední chvíle.

Jaký život to byl, to je dobře vidět i právě teď... celý kostel lidí se tu sešel a slzy roní pro Drábečka jaké staré paní a pánové, tak i mladé dívčinky... těm všem se zapsal Míra do srdcí a ti na něj nezapomenou. Kéž by Bůh požehnal nám všem a i my zanechali na světě takovou vzpomínku, aby lidem bylo smutno, až odejdeme na cestu poslední. Zatím mám však pocit, že by si jen uplivli a řekli: „Žádná škoda.“

Svátost eucharistie je posvěcena, mše se chýlí ke konci... a když je u konce, přichází řada na nás. Není lehké zpívat horalské písničky při takové příležitosti, v kostele je navíc zvláštní ozvěna... ale snažíme se, jak to jen jde, vždyť je to na rozloučenou pro Míru. Pan farář naše písničky prokládá dalšími modlitbami.

Dozní poslední tóny, za dojatého ticha putuje rakev z kostela do přistaveného černého auta, ještě pár chvil, kdy se každý mlčky loučí a poté auto pomalu odjíždí pryč... poslední pohled... a je konec. Chvíli si ještě tiše povídáme s pozůstalými i s bývalými členy Horalu, kteří se tu také sešli, aby se rozloučili se svým kamarádem Mírou... a pak odjíždíme i my...

HAZARD KONEČNĚ ZÍSKÁVÁ HRANICE
Dlouhá léta u nás v České republice byl hazard spíše podporován a měl zelenou - byly časy, kdy byl dokonce osvobozen od daní a když měl někdo snahu zákonem mu dát nějaké hranice, někteří politici tomu bránili seč mohli, různě hlasovali pro „navrácení k dopracování“, dávali pozměňovací návrhy a vůbec se chovali jako ti, kdo mají z toho sami zisk, případně pro některého takového pracují.
Naštěstí se však i to postupně změnilo a dnes svítá na lepší časy. Města můžou hazard zakázat, herny by neměly být blízko školských zařízení... a ode dneška platí zákon, díky němuž se můžou hazardní hry hrát jen v hernách a kasinech. Hrací automaty v téměř každé hospodě se tak stávají definitivně minulostí.

Já sám hrál na skutečněm hracím automatu jen jednou v životě, prohrál jsem tam celých 20 Kč a víc mě to nelákalo. Občas si zahazarduju na počítači, tam jsou ovšem výhry a prohry jen virtuální, čehož jsem litoval jen jednou a mnohokrát jsem za to byl rád. Ruleta nebo hrací automaty rozhodně nebyly vymyšleny proto, aby na nich zbohatli ti, co je hrají.

A ještě při jedné příležitosti hraju na hracích automatech... už několikrát jsem na něm hrál ve snu. Kdybych věřil konspiračním teoriím, myslel bych si, že mi sny podsouvají provozovatelé heren, abych se stal na nich závislým a začal jim tam nosit všechno, co vydělám. Naštěstí mé sny nepropagují žádnou konkrétní hernu... naopak hraju na místech, kde nikdy žádná nebyla... proto mě netrápí žádné pochybnosti o tom, že jde jen o výsledek tvořivosti mé mysli.

CESTA ČASEM NA KRÁLOVSKÝ OHŇOSTROJ
Když se řekne historie, člověk si představí historii země, historii hradu nebo zámku, historii šlechtického rodu. Svou historii má však všechno... stromy, věci i každý z nás. Historii však má třeba i skladba... a i když je počítána do vážné hudby, historie to může být někdy s odstupem doby i docela veselá, ač přímým účastníkům taková rozhodně nepřipadala.

Hudba ke královskému ohňostroji skladatele Georga Friedricha Händela je nádherná a vzněcuje fantazii. Na adrese https://www.youtube.com/watch?v=ZuG1t2smdCQ na vás čeká její předehra v trochu horší kvalitě, ale s nádherným ohňostrojem, na adrese https://www.youtube.com/watch?v=i7vJ2UFbeXA si vychutnáte celou skladbu ve skvělé kvalitě, ale bez ohňostroje, jen s obrázkem jejího autora.

Rád tuhle krásnou hudbu poslouchám a spřádám u toho sny. A už mnohokrát mě napadlo, jak krásné by bylo mít stroj času a moct se tak podívat na tu slavnost, kde se hrála k úchvatnému ohňostroji. Díky starým záznamům se tam však můžeme podívat i bez stroje času, Cesta to je až neočekávaně zajímavá. Pojďme se na ni vydat spolu.

Protože se plánovaný odstavec poněkud protáhl na délce, pozvu všechny, které to zajímá, na pokračování v článku Cesta časem na kálovský ohňostroj v sekci Tomášovy řeči.

KNIHY, KTERÉ NAŠI PŘEDKOVÉ NOSILI NA SOBĚ
Když se vám dostane do ruky nějaká starodávná kniha a vy máte možnost cítit pod svými prsty její stránky...

Katolický kalendář na měsíc leden

...možná vás překvapí, jak o moc jiný pocit budí dotek papíru, z něhož je vytištěna. Mnohem silnější je a takový hutnější, trochu možná i drsnější... je to zkrátka papír z doby před vynálezem buničiny a dřevoviny, z doby před vynálezem tiskařského stroje, ručně vyrobený papír ze lněných hadrů.

Ty se kdysi házely do velkých kádí s vodou, kde se delší čas „nechaly vyhnít“ a když vyhnily do správného stavu, pracně a zdlouhavě se tloukly ve stoupě, dokud se nerozdělily na jednotlivá vlákna, z nichž se pak namíchala hmota na nový papír. V druhé polovině 18. století ten zdlouhavý proces urychlil a zjednodušil stroj zvaný holandr - velká káď se svažitým dnem, v jehož nejnižší části soustava válců drtí a dělí materiál na jednotlivá vlákna. Materiálem však byly stále hadry... hadry, které od lidí za drobné peníze nebo výměnou za jiné výrobky vykupovali putující „handrníci“ a prodávali je papírnám.

Kdo ví, jaké byly osudy takového hadru, než se stal hadrem... kdysi mohl být zářivě novou sukní, šněrovačkou nebo košilkou, které se dlouhým nošením proměnily v cár, putovaly do papírny... a dnes jsou na takové dávné košilce či sukni vytištěné zbožné modlitby.

JAK SE JMENUJE TEN DAR?
Moje kamarádka Vlaďka mi často píše a někdy se to psaní zvrtne ve velmi zajímavé povídání. Dnes mi Vlaďka psala o svém pocitu, že jsme dnes přímo přehlcování krásou a vinou toho nás už jen tak něco nezujme.

Má asi pravdu v tom, že jsme přehlcováni... ale je-li to zrovna krásou, to Bůh suď. Já mám spíš pocit, že jsme přehlcováni ošklivostí, v čemž kraluje obzvlášť televize. V ní od rána do večera běží krimiseriály plné mrtvol a násilí, ve zprávách se nám nabízí také hlavně to horší, co se u nás i ve světě událo, poté se opět lidé hádají, okrádají o majetek, bezohledně spolu soupeří nebo se opět vraždí. A to toho spousta reklam, které nám mají za cíl vštípit, že krása je tu k mání jedině za peníze. Trávit odpoledne i večer u něčeho takového, spokojeně pít pivo, chroustat sýrové tyčky, pěkně si psychicky odpočinout a pak jít spokojeně spát... to vyžaduje zapomenout na jakoukoliv schopnost vcítění i jakékoliv city... a když se nám to povede, jsme pak tedy bez citů a bez radosti.

Já však tohle nikdy nedokázal - vždycky prožívám v televizi viděné tolik, až mi to dokáže hodně pokazit náladu nebo mě přivést k slzám... něco takového zažívat nechci a proto se na televizi dívám málokdy. Zato běžný den mi dokáže přinést tolik radostí... že svítí sluníčko a v jeho paprscích září sníh, že mi mobil hraje pěkné písničky a při tom mi zní hezky hlas, že mi jde práce pěkně od ruky nebo třeba že se lidem líbí, co napíšu. A když už se neraduju, alespoň život hluboce prožívám. Jak asi nazvat takový dar? Nevím jak ho nazvat... ale dar to je a patří za něj vděk Pánubohu, Přírodě, mým duším nejbližším... vděk a velký dík.

1. ledna 2017
(neděle)
PRVNÍ KRÁSNÝ ZIMNÍ DEN
Nový rok nám začal a začal velmi neobyčejně... přišel mráz a mlha zároveň, což znamenalo, že přišla veliká námraza. Když začalo svítit sluníčko, odhalilo tu nádheru v celé své kráse a mně by s foťáčkem doma neudržel nikdo.

Námraza v detailu

Jenže když se po včerejším množství povyku pro nic zvaném silvestr vstává skoro v poledne a snídani si člověk dává k obědu, na nějaké dlouhé chození se v čase, kdy se den prodloužil toliko o slepičí krok, není ani pomyšlení. Zámecký park však naštěstí není daleko a krásy v něm bude určitě habaděj. Nejen však v něm, každý strom je dnes uměleckým dílem přírody.

Lípy u gymnázia

Scenérie tisíckrát viděné a běžně už ani ne moc vnímané se dneska stávají vítaným motivem pro můj objektiv.

Splav u velkého mostu

Nádherně vypadá i památný javor v parčíku u zámečku.

Památný javor a ostatní krásné stromy

V zámeckém parku je neskutečně nádherně.

V zámeckém parku

Tohle je náš vrchlabský zámek přes zamrzlý rybníček, který je poslední vzpomínkou na někdejší vodní příkop, druhdy obklopující zámek ze všech stran.

Zámek přes zamrzlý rybníček

Stromy na břehu rybníčku.

Stromy na břehu

Tohle je taková vzácnost... mlha občas namrzne, ale povětšinou to člověk promarní v práci a do odpoledne všechno roztaje. Dnes po několika letech mám takovou příležitost a užívám si ji do dna.

Na břehu rybníčku

Takhle je u nás krásně.

Vrchlabský zámek

Při včerejších oslavách příchodu nového roku někdo nezapomněl popřát ani policistům.

PF2017 pro Policii ČR

Prapory přes sídlem Správy Krkonošského národního parku ještě před několika dny vesele vlály, ale namočily se a přes noc zmrzly tak, že jsou teď jako plechové.

Vlajka KRNAP

Zmrzlá vlajka EU a zmrzlá vlajka ČR

A ještě jeden obrázek našeho zámku.

Zámek

Sluníčko se pomalu kloní k západu, mráz začíná přituhovat, nejvyšší čas opustit park...

Dům na okraji parku

...a vyrazit domů na horký čaj a cukroví.

Pokračování najdete v souboru Z Tomova diáře - prosinec 2016