V dubnu prý Krakonoš vymetá police a proto chvíli chumelí a chvíli svítí sluníčko... Vymetat bych mohl i já - vždycky je na jaře co uklízet - venku vyházené lahve a uvnitř chmury, nesplněné sliby, resty... stačí jen se zamyslet.

29. dubna 2015
(středa)

DEN TANCE
I když by dnem tance mohl být v mém deníčku zván od loňského října ledasjaký den, kupodivu tohle jméno žádný ještě nedostal. 29. duben má však k tomu plné právo, neboť byl v roce 1982 vyhlášen Mezinárodním dnem tance.

Stalo se tak jednak pro propagaci tohoto krásného umění, jednak pro připomenutí výročí narození francouzského tanečníka a baletního mistra jménem Jean Georges Noverre.

Já obvykle nejrůznější mezinárodní a světové dny moc neprožívám - až na výjimky, jako je třeba Den stromů. Den tance jsem také nikdy ani nepostřehl, dneska je ale všechno jinak. Jednak pro mě od chvíle, co jsem začal tančit ve folklorním souboru Krkonošský Horal, znamená tanec ještě víc, než pro mě znamenal dříve - a jednak se o něm dneska hodně mluví v rádiu.
Příčinou toho je Občanské sdružení s nádherným jménem Vize tance, která se letos rozhodla, že prožijeme „29. duben - Den, kdy se bude tančit všude!“. Propagovala, organizovala a dokonce vytvořila webovou aplikaci jménem Taneční mapa, ve které si každý mohl najít, co se děje v jeho městě, okolí nebo v kraji.



Nejvíce se toho dělo v Praze, kde měl člověk na výběr z 88 různých akcí. Zvědavě jsem do Taneční mapy koukl i já s přesvědčením, že se u nás nebude dít široko daleko nic, ale opak byl pravdou - ve Vrchlabí se sice nic dít nebude, ale zato se bude tančit v Trutnově! Základní umělecká škola Trutnov má i taneční obor a vždycky tam pořádají na Den tance něco zajímavého. Letos se rozhodli dát příležitost lidem na vlastní kůži zažít hned několik tanečních stylů - street dance, akrobatický rock'n'roll, balet a scénický tanec nebo africký tanec. Hrome! To by stálo za zamyšlení.

No jo, no, ale takhle rychle nějakou dívku nebo ženu svolnou jet tam se mnou neseženu... a jet tam jenom naslepo, to se mi nechce, pak se tam budou tančit jen párové tance, všichni tam budou spárovaní a já tam budu jak kůl v plotě a budu z toho otrávený. To se na to můžu vykašlat rovnou.
Z hlavy mi to však nejde, tak nakonec využívám e-mailovou adresu u upoutávky na Den tance, vznáším dotaz, jestli se tam budou tančit párové tance... a dostane se mi vítaného ujištění, že nikoliv. Sice se pak ještě rozmýšlím, ale jak to rozmyšlení dopadlo dokazuje to, že už sedím v autobuse, který právě opouští Vrchlabí, zalité odpoledním sluníčkem a směřuje k Trutnovu.

Sluníčko však podlamuje mou bojovou morálku. V jeho paprscích září po smaragdových loukách tisíce pampeliškových sluníček, mezi zelení bíle září květy stromů i poslední zbytky sněhu na horách, které se v křišťálovém vzduchu zdají být ještě blíž, než jsou. Až se mi chce nad Lánovem vystoupit a jít konečně nafotografovat část nákladní lanovky mezi silnicí I/14 a Černým Dolem, ze které mám jenom obrázky nepříliš vysoké kvality. Ale odolám těmhle chutím - jednak mám zaplacené jízdné až do Trutnova a pak - lanovka neuteče, ale Den tance se nejlépe oslaví tancem. Ještě se snažím zlanařit přes Facebook nějakou spřízněnou duši z Trutnova, ale nepodaří se to, chuť by byla, ale bohužel je to moc narychlo a proto to nejde.

Cesta do Trutnova mi utekla jako voda, protože jsem jí tři čtvrtiny prospal. Teď mžourám do sluníčka a protože je půl čtvrté a tančí se od půl šesté, přemýšlím, kam se vrtnout. Moc toho nevymyslím, tak se potuluju příjemnými historickými trutnovskými ulicemi, které mě kolem Muzea Podkrkonoší a impozantní socialistické budovy Městského úřadu zvané Moby Dick dovedou až k ulici Na Struze. To mi připomene kamarádku a spolužačku z angličtiny Vlaďku, která mi ukázala, že tady poblíž je antikvariát. Hurá do něj!

Strávil jsem tam docela dlouho a peněženka zaplakala. Začal jsem policí s nejrůznějšími starými průvodci a regionální literaturou a líbilo se mi takřka na co jsem sáhl. Nakonec jsem si vybral hned tři knihy povídek v krkonošském nářečí od známého krkonošského spisovatele Jana Buchara a nádherného průvodce Krajem Boženy Němcové a Aloise Jiráska z roku 1926. Vzhledem k tomu, že jsem si stačil prohlédnout jen jediný z mnoha regálů, by mi padlo do oka určitě ještě něco dalšího, ale majitel antikvariátu mě zdvořile vypakoval s tím, že si musí na 20 minut odskočit. Tomu se říká šlapat si po štěstí.

Pro mě je to ale dobře. Mám ještě něco přes hodinu času a v žaludku mi kručí, to je akorát čas skočit si na nějakou baštu. A taky na pivčo. Přímo ve středu Trutnova je pivovar s dlouhou historií Krakonoš a jeho součástí je i hotel a restaurace. Dávám si tam klasiku - pivovarský guláš a pivo. Po večeři si ještě spokojeně u stolu čtu v průvodci, ale čas kvapí a je čas na to, kvůli čemu jsem sem přijel.



Už jsem ve Školní ulici před těmi správnými dveřmi, ale najednou se nějak nemůžu odhodlat. Uvnitř už se zahřívají hudbou přesně toho druhu, kterou já obvykle ze srdce nesnáším - street dance se říká těm druhům tance, které ve Spojených státech převážně černoši tančí na ulici - tance, jako je třeba hip hop, rap a podobné. Kdo ví, jestli se mi to bude líbit. Navíc tam určitě budou samí náctiletí a já mezi nimi... až se musím pousmát - připadám si tu podobně jako před nějakým půl rokem, když jsem měl přijít poprvé do Horalu a taky jsem se nějak přede dveřmi nemohl odhodlat.



Nakonec váhavě vejdu do dveří, chodbou do prostorného vestibulu... nu a nakonec i do šatny a pak i do velkého klasického tanečního sálu s lesklou podlahou i klasickými zrcadly s vodorovnou tyčí po jedné straně. Když se tak rozhlédnu, musím se v duchu zasmát... mé obavy, že tu budou samí mladí lidé se splnily, ovšem spárovaní tu lidé rozhodně nejsou... kdyby sem jedna slečna nevzala svého kluka, byl bych tady jediný chlap.

Hodinu Street dance vede štíhlá a pružná slečna z trutnovské skupiny Defect de-ice, která nás hned učí jednotlivé prvky docela dlouhé taneční sestavy. Street dance sám je zajímavý - tančí se skoro pořád s pokrčenýma nohama a zatímco ženy vystrkují a půvabně vrtí svým pozadím, muži své pozadí spíš předsazují a dělají pohyby, které tomuhle tanci dávají erotický náboj, obzvlášť u černochů. Součástí jsou však i ruce a vůbec pohyby celým tělem. Můžu však už teď říct, že street dance není nic jednoduchého - vlnivé pohyby rukou, kývání tělem, k tomu nejrůznější dvojité úkroky do stran, otáčení na všechny strany... a to všechno ve strhující rychlosti a rytmu... někdy se soustředím na to, co dělat s rukama a nohám to nejde - až si u toho chvílemi říkám „Horale, drž se svých šeuců a kovářů a šotyšů...“ a že mám asi na street dance moc nízké IQ - ale jinak mě to baví a ani hudba není toho druhu, který by mně vadil. Hodina street dance tak u mě končí vcelku dobrým pocitem, i když asi tenhle druh tance nebude mým vyvoleným.

Pro tuhle chvíli je však hlavním tématem zamyšlení, co si vybrat teď. V jednom sále bude hodina baletu a scénického tance, v druhém bude souběžně hodina akrobatického rock'n'rollu. Kdyby nebyly souběžně, rád bych zažil obě, ale takhle to nejde. Když si však tak představím pružné baletky, které tančí v měkkých tlapičkách na špičkách a když na to přijde, dají si ve stoje jednu nohu klidně až k hlavě... radši jim nebudu fušovat do řemesla a zůstanu tam, kde jsem teď.

Po chvilce se sem přižene skupina veselých mladých lidí v tričkách příjemně zelené barvy - skupina s hezkým jménem Drak and roll.



(Tenhle obrázek jsem si vypůjčil z jejich stránky, kde najdete na adrese http://www.drakandroll.cz/galerie/mezinarodni-den-tance-2015_89 celou fotogalerii. Děkuju.)

Tihle krásní mladí lidé žijí pro tanec - 4x týdně trénují a účastní se mezinárodních soutěží. Teď nám krátce ukazují své umění - úžasně rychlý rock and roll a také nejrůznější akrobatické prvky - panečku, to je úžasné, co všechno umí - když si tak vzpomenu, jak se ty naše horalské holky brání, když si je chci hodit na rameno na konci Mlynářského terlunku - tak to obdivuju tuplem.

Teď je však načase ukázat, co dokážeme i my ostatní. Začínáme od píky - od základního kroku rock and rollu. Stoupnout si snožmo na špičky, pak zvednout nohu ohnutou v koleni a když svírá s tělem pravý úhel, předkopnout.
Chvíli takhle střídáme předkopávání a zdvíhání jen pokrčených nohou bez předkopnutí... a pak se začínáme postupně po jednotlivých krocích učit sestavu o různých figurách - jednou z nich je „stromeček“ kdy zvedáme ruce napřed našikmo nad úroveň ramen, pak vodorovně a pak našikmo dolů. Navazuje velký kruh rukama za současného nakročení vpřed pravou nohou a když rukama plácneme o boky, dokročíme i druhou nohou. Následují různé úkroky stranou a také prvek, kde každé pohlaví dělá něco jiného - dívky dělají „shimmy shimmy“ svými půvabnými ňadry, ta my muži nemáme a proto místo toho předvádíme své svaly. Následují v rychlém sledu další prvky a celá sestava končí „mexickou vlnou“ - postupně odprava doleva děláme rukama kruh a poklekáme.

Je to fajn protažení nejen pro tělo, ale i pro mysl - trénink sériové paměti a taky udržení pozornosti, protože není vždycky lehké soustředit se na ruce i na nohy. Když se postupně naučíme celou sestavu, tancujeme ji několikrát - nejdříve pomalu a pak na písničky s čím dál víc strhujícím rytmem, takže sestava, která vypadala poměrně dlouhá, je zatancovaná v půlminutce. Když si to takhle zatancujeme několikrát, přichází konec hodiny - akorát včas, protože jsem docela uřícený, tričko je pořádně propocené, ale jinak z toho mám skvělý pocit a moc se mi to líbilo. Lidé ze skupiny Drak and roll jsou sympatičtí a veselí a bylo mi tu s nimi dobře.

Opouštíme jeden taneční sál a čeká nás druhý, ještě větší a podobně vybavený. V šatně se napájím vodou z vodovodu, v sále se zatím neunavitelné malé holčičky prohánějí a jen tak pro radost dělají hvězdy a provazy, přicházejí však i dívky a paní, i někteří z Drak and Roll chtějí poznat nepoznané... čeká nás totiž hodina afrického tance.

Přichází paní už na pohled vypadající sympaticky, chvíli nám vypravuje o africkém tanci obecně, narychlo se zouváme, protože tenhle přírodou inspirovaný tanec se tančí naboso. Africký tanec je nejstarším druhem tance na světě a pro lidi tam je každodenní součástí života - když má chuť, zatančí si klidně i policista, místo koukání na televizi lidé spolu večer tančí... možná i proto tam jsou lidé i přes mnohem chudší a složitější život šťastnější než my tady.

My jsme se mezi tím rozestavili do velkého kruhu a tančíme tu spolu tanec, který připomíná symbolicky různé činnosti, třeba sázení a sklízení. Hudbou je nám k tomu nejstarší přírodní hudba - bubnování - a hudba je to příjemná. Příjemný je i samotný tanec - rychlý je tak akorát, aby to člověka udržovalo v dobré náladě, ale přitom ne tak, aby byl z něj člověk uřícený, spíš je pro mě takovým příjemným odpočinkem. Protáhne se při tomhle tanci celé tělo, protože při něm mají důležitou roli i ruce, třese se boky, i hlava má při různých pohybech své místo. Obracíme se v kruhu na všechny strany, sem tam chodíme proti sobě... při tom se dostanu blízko k té milé paní, co nás tu dneska učí a zaujme mě to, co má na sobě.

Myslel jsem si při prvním pohledu, že to jsou ty kalhoty, kterým se říká „harémky“ nebo „sultánky aladinky“, na druhý jsem svůj dojem upravil na sukni - až při třetím jsem si všiml, že to je pro mě nepojmenovatelný kus oděvu, který vypadá, jako by se sukně dole sešila a udělaly se na ni dvě miniaturní nohavičky nebo jako kdyby měl pytel dole dvě díry pro nohy. Když si s tou paní na konci chvilinku povídám, nakonec se dozvídám, že to jsou opravdické africké kalhoty. V tamním teplém podnebí musejí být mimořádně příjemné.

Hodina tance mi utekla jako voda a byla pro mě radostí a pohlazením po duši. Chvíli si tu ještě povídám a pak s mírem a radostí v duši odcházím na autobus. Stála zato, tak dnešní oslava Dne tance tancem a Základní umělecké škole v Trutnově za tenhle fajn zážitek patří velký dík.

Chcete-li pokračovat vpřed, poplujeme dál společně v souboru Z Tomova diáře - květen 2015