V mé ledvince se mnou po světě putuje malý diářík společně s malou tužkou, vyhranou kdysi na plese v tombole, který je svědkem mých všedních i svátečních dnů. Objevuje se v něm všechno možné - útraty, různé pochůzky, ale také co se bude zajímavého dít a děje nebo různé zajímavosti. Před časem jsem se rozhodl s vámi o to všechno podělit - a jak čas běží, dostávají se sem i jiné věci a soubor Z mého diáře se tak pomalu začíná stávat mým deníčkem zážitků i zajímavostí. Jestli máte chuť, pojďte poznávat se mnou, co někdy může přinést jediný obyčejný den.

6. srpna 2012
(neděle)

KRAJ DÁVNÝCH NADĚJÍ
Na Tomášově Internetu nastalo velké ticho. Prach sedal do stránek mého diáříku... ale jen naooko. Ve skutečnosti se plnil pamětními razítky z nejrůznějších zajímavých míst země neznámé, z kraje, kde jsem nikdy dřív nebyl - z Krušných hor a Poohří.

Když se řekne Krušné hory, lidé si představují les kouřících komínů...



měsíční krajinu hnědouhelných dolů, nebo holé vrchy s depresivními lesy mrtvých stromů...



Skutečnost je však úplně jiná. Krušné hory jsou dlouhé hory protáhlého tvaru - hnědouhelné doly a tepelné elektrárny zabírají jen část podhůří jeho severněji položené části. Není jich tam ale zdaleka tolik a tak rozsáhlé, jak jsem si myslel já. A mrtvé lesy? Abych sem mohl dát obrázek mrtvého lesa, musel jsem si vypůjčit fotku z loňské dovolené na Šumavě, fotku lesa na vrcholu Poledníku, sežraného kůrovcem. V Krušných horách jsou krásné lesy...



...rozsáhlá rašeliniště...



...i zajímavá místa, v jejichž vzniku má prsty člověk...



Pod Krušnými horami teče v hlubokém údolí nádherná řeka Ohře...



..., která je odděluje od čedičových Doupovských hor, jenž jsou vlastně jednou jedinou obrovskou sopkou. Jejich součástí je i nádherná stolová hora Úhošť u Kadaně.



Ta je jedním z míst, kam odborníci situují dávný Wogastisburg, u něhož Slované pod vedením Sáma na úsvitu našich dějin porazili franská vojska krále Dagoberta. Dnes tam kvete spousta krásných kvítků a ze skal na vrcholu je nádherný výhled do celého blízkého i vzdáleného okolí.



Kolem Ohře a v kraji pod Krušnými horami lidé žijí už více než 5 tisíc let. Stavěli si tu i své domy - od prostých selských statků...



...až po krásné hrady. Těch stojí pod Krušnými horami opravdu hodně - Horní Hrad, zvaný též Hauenštejn....



...hrad Himlštejn...



...hrad Hasištejn...



...hrad Hartenštejn...



...hrad Andělská hora...



...hrad Perštejn...



...hrad Šumburk...



...hrad Egerberg, zvaný také Lestkov...



...nebo hrad Landeswarte, zvaný též Hněvín na vysokém vrchu nad městem Most.



Zámků je pod Krušnými horami o něco méně, ale také tu jsou. Nejznámější je asi zámek v Klášterci nad Ohří, ve kterém je muzeum porcelánu.



Hned dva zámky - Palác princů a Letohrádek - nabízí město Ostrov.



A pěkný je i Červený hrádek u Jirkova



V podhůří Krušných hor leží i zajímavá historická města. Jedním z nejzajímavějších je Kadaň, kde je na náměstí krásná gotická radniční věž, starý a tajuplný františkánský klášter, zachované opevnění města, hrad nebo nejužší ulička v ČR, úzká pouhých 66 cm...



Zajímavým městem je i Ostrov. Jeho velká část byla postavená za socialismu, přesto však je jeho architektura zajímavá...



I Ostrov má ale svou starou, historickou část a navíc velký park se dvěma zámky nebo posvátný areál s klášterem a barokní Einsiedelnskou kaplí.



Pěkné náměstí, kostel s hraběcí hrobkou, zámek a park má i město Klášterec nad Ohří a k tomu i aquapark nebo malé a pěkné lázně Evženie.



Spoustu architektonických i jiných zajímavostí nabízí velikánské město Chomutov - historické kostely, Městskou a Hvězdářskou věž, muzea nebo krásné podloubí s nádhernou sklípkovou klenbou...



A zajímavé je i historické město, kde se zrodila mince jménem Joachimsthaler - tolar, jež dala jméno americkému dolaru - Jáchymov. V Jáchymově najdeme nejen opuštěné doly, ale také Královskou mincovnu, v níž je dnes zajímavé muzeum, nádherný renesanční kostel nebo krásnou radnici.



Bohužel jsou však v tomhle krásném kraji i místa, která budí smutek. Jsou to místa, která vyjadřují, kolik naděje do nich bylo vkládáno... ale také to, před jakou dobou už těm nadějím definitivně odzvonilo. Narážíme tu na zavřené restaurace, zpustlé hotely, prázdné a zchátralé továrny, jejichž výrobky kdysi putovaly do celého světa, zpustlé a opuštěné městské domy i celé lázně...



Smutek budí pohled na mnoho opuštěných domů ve městě Jáchymově, které byly ještě před deseti lety obydlené a po neuvážených prodejích stojí téměř ve zříceninách. Smutek budí opuštěné porcelánky, jejichž staletou historii a tradici ukončila porevoluční bezhlavá privatizace a následná chamtivost, snaha o jednorázový výdelek nebo eliminaci nežádoucí konkurence. Názor, že po Sametové revoluci byly staré problémy nahrazeny novými potvrzuje pohled na opuštěné a z větší části již téměř zřícené Lázně Kyselka, které před rokem 1989 ještě normálně fungovaly (podobný příběh mají i opuštěné Lázně Běloves u Náchoda). Srdce usedá i nad nedávno opuštěnými restauracemi a pustnoucími hotely - i proto píšu dnešní článek a chystám i velkou fotogalerii. Abych se alespoň pokusil uvést na pravou míru letité lži a předsudky, vinou kterých se lidé tomuto krásnému kraji vyhýbají...

Byla to pěkná dovolená, moc jsem si ji užil a těším se, že se do Krušných hor příští rok zase vrátím, abych poznal i jejich severněji položenou část.

7. srpna 2012
(pondělí)

PAMÁTKY NAŠEHO MĚSTA
"Těžká jsou rána opilcova, ale první pracovní ráno po dovče také není z nejrůžovějších." Tohle jsem si napsal do svého diáříku 9. srpna 2010. Dnešní den však takový povzdech nepřinesl - práce bylo na rozjezd po dovolené tak příjemně, venku svítí sluníčko a navíc mě a mé kolegy čeká odpoledne zajímavá akce. Už druhým rokem totiž můžou přes léto každé pondělí od informačního centra na vrchlabském náměstí vyrazit všichni, které zajímají jinak jen vzácně přístupné vrchlabské památky - zámek, Černínsko-morzinská hrobka, klášterní kostel sv. Augustina, děkanský kostel sv. Vavřince a také jeho věž. Pokud chcete, vyrazte dneska s námi.

Přecházíme náměstí a náš první cíl je před námi - vrchlabský renesanční zámek s typickými čtyřmi nárožními věžemi.



Ten je dnes sídlem vrchlabského Městského úřadu, většina někdejších komnat zámeckých pánů se tedy proměnila v kanceláře a úřadovny. Dávné časy připomíná jen vstupní hala s několikerými intarzovanými dveřmi, jeleními hlavami a obrazy posledních krkonošských medvědů.



Stoupáme po schodech do prvního patra a tady nás čeká první místnost - Malá zasedací místnost, která byla za časů zámeckých pánů knihovnou.



Je to krásná místnost, zachovaly se tu staré knihovní skříně, zdobené dřevěné táflování, nádherné intarzované dveře, jeden falešný regál, za kterým se skrývají tajné dveře a krásný štukový strop.





Vracíme se na chodbu a stoupáme do dalšího patra, kde na nás čeká Velká zasedací síň, někdejší Rytířský sál. V této prostorné místnosti, kde probíhají bouřlivá zasedání Městského zastupitelstva, se ukrývá největší skvost a pýcha vrchlabského zámku - úžasná renesanční kamna z roku 1545, která patří k nejstarším v naší zemi.





Tím prohlídka zámku končí. Vycházíme do zámeckého parku, míjíme staveniště "Environmentálního centra" u sídla Správy Krkonošského národního parku, přecházíme silnici a vcházíme do druhé části zámeckého parku, kde se v zeleni ukrývá Černínsko-morzinská hrobka.



Ta byla postavená ve druhé polovině 19. století v krásném novogotickém slohu. Má dvě části. Nejprve se půjdeme podívat do té horní - do kaple. Naše průvodkyně nám však přísně zakázala uvnitř fotografovat, tak budou obrázky, jež vám tu nyní budu nabízet, pocházet z první Noci kostelů. Při té mi v tom naštěstí Čeští bratři, kteří jsou vlastníky kaple a pořádají tu pravidelně své bohoslužby, nijak nebránili a teď si i vy můžete užít nočních obrázků krásně osvětlené Zámecké kaple.



Uvnitř je to moc pěkné - krásné novogotické klenby, hrotitá okna s kružbami, k tomu ladící oltář a na kůru malé varhany.





Chvíli v kapli pobudeme a pak vycházíme ven. Scházíme dolů po dvojramenném schodišti, pod nímž se uprostřed jeho ramen skrývá vchod do samotné hrobky.



Procházíme jím a staneme v nádherné sloupové síni. Světla tu vytváří ozářené plochy a zvýrazňují stíny dvou řad sloupů. Kdysi byla tahle síň vpravdě síní mrtvých - byla plná černých rakví. Hrobku však zaplavila voda a bylo rozhodnuto, že rakve budou odstěhovány a uloženy na městském hřbitově. Jen poslední čtyři tu zůstaly - dvě děti a jejich rodiče.



My však vyrážíme zpět do světa živých a čeká nás další významná vrchlabská památka - Klášterní kostel sv. Augustina.



Po třicetileté válce byla jedinou státem uznávanou a nařizovanou víru víra římskokatolická, obyvatelstvo Vrchlabí však bylo téměř všechno vyznání luteránského a proto nechal pán z Morzinu ve Vrchlabí postavit klášter a pozval sem mnichy augustiniány, aby obyvatele Vrchlabí přivedli zpět do lůna té nejsvatější svaté církve.
I v klášterním kostele máme přísně zakázáno fotografovat, proto vám budou muset stačit fotky, které se mi podařilo vyfotografovat v roce 2006 na druhé Noci v klášteře.



Klášterní kostel je postaven v ryze barokním slohu a barokní je i hlavní oltář. V bočních výklencích stojí i 6 velkých a krásných bočních oltářů.



Na stropě je několikero fresek s výjevy ze života sv. Augustina



Oproti mým obrázkům však přibyla velká zajímavost. Ve vsi Fořt je kostel velmi zchátralý a opuštěný a pomalu v něm podléhaly zkáze i krásné varhany. Několik lidí se je rozhodlo zachránit a jejich snaha byla po dlouhém úsilí a finanční sbírce korunována úspěchem. Varhany našly nové místo v klášterním kostele blízko oltáře a teď znějí při nejrůznějších koncertech.

Opouštíme klášterní kostel a na naší cestě nás čeká poslední zajímavé místo - děkanský kostel sv. Vavřince a jeho věž.



Až do 19. století stal na místě dnešního novogotického kostela kostelík opravdově gotický, ale menší a mnohem prostší. Nestačil už nárokům rostoucího města a proto bylo rozhodnuto o jeho zbourání a postavení většího. Byl postaven ve stejné době a stejném stylu jako Černínsko-morzinská hrobka.
Uvnitř panuje nekompromisní zákaz fotografování a proto vám bohužel žádný obrázek tamodtud nabídnout nemůžu. Stojí ale zato se sem podívat - štíhlé sloupy se tyčí do 15metrové výše a z jejich zdobených hlavic vybíhají štíhlá žebra kleneb, okna září krásnými barvami a za podívání stojí i několikero starých i novějších oltářů. Navíc tu možná bude dnes nějaká svatba - celý kostel je vyzdoben nádhernými, voňavými kyticemi. Na tu my však pozvaní nejsme, proto vycházíme z kostela ven, ale ještě ho úplně neopouštíme. Čeká nás jeho věž. Otevírají se před námi malá dvířka a my stoupáme po vysokých stupních točitého schodiště boční věžičkou. Na vrcholu schodiště jsou další dveře a těmi procházíme do samotné věže.



Z ní je mřížovým vchodem zajímavý pohled na tajuplnou kostelní půdu, na níž zaujme horní strana novogotických kleneb, což je hodně neobvyklý pohled. Dívá se tu na nás však i velký kamenný rytíř...



Nevím to vůbec jistě, ale kdysi dávno jsem slyšel, že snad tenhle nebo jiný z náhrobků v kostelní věži patří pánovi jménem Hanuš Certys z Karyše. To byl manžel Pauly z Gendorfu a pro ně pro oba nechal na vrchu na jižní straně města Paulin otec Kryštof z Gendorfu postavit tvrz. Protože byl pan Hanuš zrzatý jako liška, začalo se té tvrzi říkat Fuchsberg - Liščí kopec. Po tvrzi už není od 19. století ani památky, ale jméno Liščí kopec, zkráceně Liščák, zůstalo vrchu až do dnešních dnů.

Stoupáme po schodech dál, kolem velké prosklené skříně s hodinovým strojem...



...a končíme na plošině, nad kterou jsou na konstrukci z mohutných a silných trámů zavěšené tři zvony...



...svatý Vavřinec, svatá Anna a svatý Václav. Ty každý den vesele hlaholí nad Vrchlabím a těší souzvukem svých hlasů všechny, kteří je mají rádi. Dlouho to tak nebylo. O většinu zvonů přišla vrchlabská zvonice v průběhu první světové války, kdy byly zrekvírovány a přetaveny na děla. Občané vrchlabští si nechali udělat nové, ale bohužel přišla druhá světová válka a ta nezanechala na zvonici ani jediný zvon. Nejsmutnější je příběh největšího a nejstaršího a nejkrásnějšího zvonu svatého Vavřince. Ten měl ve svém materiálu hodně stříbra a byl opravdu starý, tak občané vrchlabští požádali o to, aby byl zvon ušetřen. Žádosti bylo vyhověno a zvon by byl zachráněn, nebýt iniciativního nacistického starosty jménem Walda, který ho společně s ostatními zvony nechal ještě před rozhodnutím rozbít. Až do počátku 3. tisíciletí nebyl na zvonici vrchlabského kostela jediný zvon, pak však byla vyhlášena veřejná sbírka a občané vrchlabští se složili na nový zvon, který byl pojmenován po patronu kostela svatý Vavřinec. Menší svatá Anna byla pořízena díky daru Nadace Českého ráje a na nejmenší zvon sv. Václav dal peníze nějaký pan podnikatel. Díky všem přičinlivým a obětavým lidem dnes nad Vrchlabím zase hlaholí zvony.

Vrchlabí leží v hlubokém údolí Labe, proto nejsou z věže žádné daleké výhledy. Navíc nemá žádný ochoz a pohled je možný jen z velkých oken zvonice, krytých kovovými žaluziemi, naštěstí otevřenými. Tohle je pohled směrem k Jankovu kopci...



Tohle je pohled k dnes už bývalému vrchlabskému kinu a Černé hoře...



Nejkrásnější a nejznámější je pohled k jihu - k náměstí a zámku.



Nejblíže ke kostelu jsou čtyři domky, v nich je Krkonošské muzeum a bývalý augustiniánský klášter, dnes také Krkonošské muzeum.



Nejhůře přístupné je přes skrumáž trámů okno, směřující na sever k horám. Nakonec se ale přece jen jeden obrázek povede.



Scházíme dolů a tím prohlídka vrchlabských památek končí. Přesto tu ale pro vás ještě jednu mám. Na Náměstí Míru totiž stojí i stará vrchlabská radnice, která tu mnoho let více méně chátrala. Teď se dočkala své opravy a při ní zmizelo bednění z prken, kterými bylo pobito roubené patro - takhle jsme starou radnici nikdo neviděl, i když kdysi dávno tak bývala.



Zároveň je však také vidět, jak je prastaré roubení sežrané dřevomorkou a že už byl opravdu nejvyšší čas pustit se do opravy. Jsem moc rád, že na ni došlo a že stará radnice zazáří.

11. srpna 2012
(sobota)

MÍSTO, KDE JE BLOUDĚNÍ RADOSTÍ
Nemám moc rád, když někde špatně odbočíme a několik kilometrů si zajedeme nebo dokonce zajdeme. Ani nemám žádnou radost, když v lese sejdu ze správné cesty a musím se probíjet podrostem. Existuje však místo, kde je bloudění příjemné...



Tím místem je zámek Loučeň, ležící kousek od Mladé Boleslavi a hlavně jeho park, který je také zvaný Labyrintarium, protože v něm najdeme 11 bludišť a labyrintů. Zámek má i svou internetovou stránku - najdete ji na adrese http://www.zamekloucen.cz.
Vstupné do zámku a Labyrintaria není z nejlacinějších...



...ale člověk za něj hodně zažije, proto Loučeň rozhodně není komerčním vydřiduchovem.
Prohlídka zámku je nečekaně zajímavá. Poté, co byl po roce 1948 zámek majitelům z rodu Thurn-Taxisů zkonfiskován, se tu vystřídala armáda a poté škola pro železničáře. Prohlídka zámků s podobnou historií obvykle bývá nudnou přehlídkou nejrůznějších poloprázdných salónků, vykradených salónků či vybílených salónků, ale na Loučeni je všechno jinak. Ledacos se podařilo poshánět, od jiného byly vyrobeny repliky, něco tu i zůstalo a my procházíme řadou místností, naplněných zajímavostmi.



Výklad, jakého se nám tu dostává, je bez přehánění fascinující. Na některých zámcích jsme při prohlídce zasypáváni letopočty, jmény a nezáživnými popisy... ale při prohlídce Loučeně se dozvídáme nejrůznější historické zajímavosti, historky ze života posledních majitelů, nejrůznější jejich zvláštní zvyky i zajímavosti ze života pánů i služebnictva. Je to moc pěkné a prohlídka mě opravdu baví. Zmínit zaslouží i ti, co tu provází, protože snad vzešli z konkurzu, jehož cílem byl výběr těch nejkrásnějších lidí. Nás provází mladý muž italského vzhledu, oblečený do zdobeného žaketu s dlouhými cípy a s historicky vypadající vycházkovou hůlkou. Výpravu, kterou při prohlídce potkáváme, zase provází nádherná zlatovlasá dívka v šatech vpravdě princeznovských. Loučeň příjemně překvapí na každém kroku.
Uvnitř zámku panuje zákaz fotografování s výjimkou jediné místnosti a tou je velká jídelna, kde se nejen může fotografovat, ale dokonce si tam můžete i sednout na věrné repliky historických židlí.



Po prohlídce navštěvujeme zámeckou restauraci, skvěle nazvanou "Vtipná kaše". O cenách tu platí to samé, co u vstupného - jsou vyšší, ale ne předražené. "Svíčková našeho Dědka" je moc dobrá. Řízek Alexander také je dobrý, jen vídeňský salát se k němu moc nepovedl. Dobře najedení vyrážíme na další cestu. Čeká nás bloudění Labyrintáriem.



Často se význam slov "labyrint" a "bludiště" zaměňuje, ale jejich význam není stejný. Labyrint vypadá na první pohled komplikovaně, ale když se jím pustíte, zjistíte, že zabloudit se nedá, protože jím vede jen jediná cesta bez odboček. Labyrint je dávným symbolem, součástí mnoha náboženství včetně křesťanského, místem meditace i modlitby. Labyrint je symbolem života - vejdeme do něj a zdá se, že kráčíme přímou cestou ke středu, ale pak nás náhlý zákrut odvrátí, přesto se ale zdá, že stále postupujeme... ale pak se začneme vzdalovat, klesáme na mysli, cesta nás odvádí stále dál a střed je v nedohlednu... ale když už se zdá, že jsme nejvíc vzdálení, náhlý zákrut nás náhle dovede rovnou do středu, který je našim vysněným cílem. Nu a když tam staneme... najednou si uvědomíme, že nevíme, proč jsme sem vlastně chtěli.



Oproti labyrintu je průchod bludištěm mnohem komplikovanější - nejrůznějších křižovatek, slepých míst a propojených cestiček, po kterým se můžete motat dokola a bloudit jako Jeníček s Mařenkou je na výběr. A vy se musíte pekelně soustředit, abyste došli k cíli.
Samotný zámecký park je nádherný, kromě labyrintů a bludišť z nejrůznějších materiálů tu najdete i nádherné cizokrajné i domácí stromy, vodotrysky i rybníčky.



Zámek Loučeň se také může stát dějištěm pěkné svatby a místem svatební noci.



Jdeme do hlubin parku vstříc dalším labyrintům a bludištím. Cestou nás mnohé tabulky informují o bludištích a labyrintech v proměnách času a o nejrůznějších typech labyrintů a také o tom, jaké labyrinty a bludiště vytvářely nejrůznější národy po celém světě.
Největší bludiště v Labyrintáriu v Loučeni je Tisové bludiště.



Než najdete všechny tři kruhové rondely, které máte projít, chvíli bloudění vám to mezi vysokými zelenými stěnami zabere. V cestě vám totiž stojí zrádné kovové branky, z nichž každá může uzavřít jednu nebo druhou cestu - a tak i když bludištěm projdete úspěšně, až přijedete na Loučeň příště, může být všechno jinak. V bloudění vám můžou pomoct dvě vyhlídky nad bludištěm, postavené ze dřeva.



Nejtěžší je však bludiště, které na to nevypadá, protože je to vlastně jen kruh z kostek několika barev. Pokud však chcete Dlážděným bludištěm bloudit podle těžší varianty - na každém křížení modré barvy změnit barvu cesty z červené na žlutou a naopak - pěkně vám zamotá hlavu a to obrazně i skutečně.



Mnohem lehčí a pěkné na pohled je Palisádové bludiště - vypadá jako obří šlápota bosou nohou a pokud omylem nevejdete východem, ani jednou nezabloudíte a nemusíte se vracet - v Palisádovém bludišti nejsou slepé cesty. Odměnou je vám sklouznutí na skluzavce, kde se můžou svézt i dospělí.



Labyrinty z dávných časů připomíná Kamenný labyrint, postavený z labáků - vodou ohlazených žulových balvanů z Labe (u Jizery se jim říká jizeráky, ale jestli se jim i jinde říká podle jiných řek, to nevím a docela by mě to zajímalo).



Kousek za Provazovým labyrintem přicházíme k rybníčku, na kterém nádherně kvetou lekníny a který se hemží malými i většími rybičkami.



Moc pěkný je i pískovcový labyrint na dně malého údolíčka.



Když si to v zámku a Labyrintáriu na Loučeni opravdu užijete, dá se tu strávit klidně celý den. Rozhodně stojí zato se sem vypravit. Vřele vám to doporučuji.

CESTA ZA NÁDHERNOU HUDBOU
Několik kilometrů od Loučeně leží Jabkenice a na jejich okraji Jabkenická myslivna. Není to žádná roubená chaloupka pro myslivce, ale docela velký dům.



Za knížat Thurn-Taxisů v něm sídlila lesní zpráva panství a vyřizovalo se tu všechno, co souviselo s lesem, dřevem, revírem nebo oborou. Slavnou se však Jabkenická myslivna nestala díky lesníkovi ani myslivci, ale díky tomu, že tu dlouho žil... a také tvořil... jeden z nejúžasnějších českých hudebních skladatelů - Bedřich Smetana.



Všem, kteří to netuší, to připomíná nádherná socha skladatele, jemuž pozadí dělá stěna s reliéfy, inspirovanými jeho nejznámějšími operami.

V samotné myslivně už dnes nebydlí myslivec, lesník, ani tu nesídlí žádný úřad... zato je tu muzeum, celé věnované životu, památce a dílu Bedřicha Smetany. Nejpůsobivější jsou dvě místnosti - salon a pracovna - zařízené tak, jak to bylo za skladatelova života. Celou budovou zní tóny z jeho oper a skladeb - zrovna s našim příchodem se rozezněly první tóny symfonické básně Vyšehrad a když procházíme muzeem, postupně zní celá Má vlast. Její podmanivé tóny na mě působí vždycky, ale na tomhle místě... v pracovně, kde je dodnes psací stůl Bedřicha Smetany, uspořádaný tak jako za jeho života... na místě, které ho inspirovalo, kde je zkomponoval... tady jsou působivé dvojnásob. A zapůsobí na mě i pohled na klavír - pokud to nebyl podobný, zahrál si tenhle ve filmu o Bedřichu Smetanovi a to v obzvlášť jímavé scéně skladatelova úplného ohluchnutí.

V ostatních místnostech muzea jsou nejrůznější tabule, stojánky a vitríny s památkami na skladatelův život - osobními věcmi, rukopisy, notami, nejrůznějšími plakáty a výstřižky. Můžeme si tu prolistovat nafotografovaný skladatelův deník, přečíst si novinové výstřižky a články, začíst se do nejrůznějích citátů z knih, pamětí a vzpomínek. Celý život jednoho výjimečného člověka je tu před námi jako na dlani. Bohužel nemáme tolik času, ale kdyby si zvídavý návštěvník prohlédl a přečetl všechno do posledního písmenka, dal by se tu strávit celý den a to ani nemluvím o možnosti sednout si tu a zaposlouchat se do krásných tónů díla Bedřicha Smetany. Kdo ho má rád, tomu udělá návštěva Jabkenické myslivny určitě stejnou radost, jakou udělala mně.

17. srpna 2012
(pátek)

TÝDEN PRÁCE A DOBRÉ NÁLADY
Tenhle týden byl pro mě týdnem příjemným - sice byl hodně naplněný prací, ale měl jsem do ní dost chuti a energie. Kromě své obvyklé práce jsem nejednou zavítal do království mé sympatické a milé kolegyňky Vlaďky a pomáhal jí tam s tiskem etiket. Všechno šlo dobře a dělal jsem to s radostí. Navíc bylo i docela hezky. Ranní cesty do práce mi zpříjemňovala svým povídáním i sympatická řidička Hanka. Večery mi zpříjemňovaly svými zprávičkami kamarádky Vlaďka a Martina. Hezký srpen.
V příštích dnech nás čeká léto jako řemen - půjde k nám vzduch rovnou ze Sahary a má být až 35°C ve stínu. Nebude to asi nejpříjemnější, ale musíme si toho užívat. Podzim už se blíží.

ZA PROTEST PROTI PUTINOVI DVA ROKY VĚZENÍ
Dívkám jménem Naděžda, Jekatěrina a Maria, které dohromady tvoří dívčí punkerskou skupinu Pussy Riot, se nelíbila nehorázná politická agitace ruského patriarchy Kirilla, který vyzýval věřící, aby zvolili Putina prezidentem. Svůj protest se rozhodly vyjádřit veřejně - v hlavním moskevském pravoslavném chrámu se pokusily zazpívat svou písničku "Bohorodičko, vyžeň Putina". Odveta byla rychlá - dívky byly zatčeny a dnes po pěti měsících ve vazbě odsouzeny k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvou let. Prý za výtržnictví a projevy náboženské nenávisti.
Pravděpodobně urazily náboženství tím, že šláply na kuří oko pánubohu Putinovi. Ať už v zemi, kde zítra znamená včera, předstírají socialismus nebo demokracii, ve skutečnosti se tam nezměnilo vůbec nic a diktátor Stalin má nekonečnou řadu zdatných nástupců...

BUDE BARBORKA ŠPOTÁKOVÁ PLATIT POKUTU?
Barborka Špotáková si přílet z Londýna, kde vybojovala zlatou medaili, asi opravdu užívala. V té euforii se dopustila drobné chybičky - obula si kecky, které nepatřily k propagované značce "oficiálního partnera", filmy Alpine Pro. Teď ji za to hrozí neuvěřitelná pokuta 1 500 000 Kč. Podrobnosti najdete na adrese http://www.blesk.cz/clanek/sport-blesk-sport/179818/chudak-bara-spotakova-milionova-pokuta-za-spatne-kecky.html.

Tak do takových extrémů může dojít budování kultu značky pomocí obzvlášť odporného, manipulativního druhu reklamy, využívajícího oblíbenosti sportu a sportovců k propagaci loga a navozování příjemných pocitů k němu. Reklamy, zneužívající objevu podmíněných reflexů I. P. Pavlovem, reklamy, které je dle mého stejně nefér, jako zakázaná podprahová reklama!

Pokud Barborka bude muset pokutu opravdu zaplatit, půjde firma Alpine Pro na mé stránce na pranýř. Ale divil bych se, kdyby ty peníze firmě Alpine Pro stály zato, aby si kvůli nim udělala tak hodně špatnou reklamu.

20. srpna 2012
(pondělí)

NEJŽHAVĚJŠÍ DEN LÉTA
Naši předkové říkávali, že "Co červenec nedovařil, srpen nedopeče". Ale zdá se, že letošní srpen tohle přísloví nikdy neslyšel. Zatímco v červenci se tepla střídala s dešti, bouřkami a počasí v něm často bylo nejisté, ve druhé polovině srpna najednou jako by nastalo to pravé léto - vymetené nebe a sluníčko. Věčný tanec mraků a větrů také čaroval natolik, že k nám začal vítr vát rovnou z rozžhavené Sahary. Nejmocnější silou k nám zavál dnes, v pondělí.

Už od rána nás meteorologové z rádií a televizí bombardují varováními před horkem - má být až 38°C ve stínu, není vyloučeno ani to, že padne i rekord v nejvyšší naměřené teplotě v naší zemi. Na taková horka tady nejsme zvyklí a i zdraví lidé můžou omdlít z takového vedra. Naštěstí nemají taková horka trvat dlouho.

Ale i přes horko mi jde práce od ruky dobře a i když ji mám takřka za tři dny, zvládnu s drobným přesčasem všechno. Odpoledne je zasvěceno cestě do knihovny - město je rozpálené žárem, ale přece jen mi nepřipadá, že je tady u nás tolik, co hlásili. Teploměr v historickém meteorologickém stojánku však ukazuje 37°C a ručička na termografu vytváří pořádně strmý kopec. Zmrzka z nového cukrárničky naproti Poliklinice přišla k chuti, za 23 Kč je tam velká a nešizená.

V knihovně je horko a nějak tam dlouho nemůžu na nic příjít, ale pár knih mi nakonec do drápů padne a já můžu spokojeně odejít. Mým cílem je zahrádka za "Rokáčem", kde usedám k orosenému půllitříku Krakonoše a začínám číst knihu Byly jsme tam taky autorky Dagmar Šimkové, ve které struhujícím způsobem popisuje své zážitky a pocity z komunistických vazeb, vězení a lágrů. Smutné čtení, ale zajímavé.

Večer je zasvěcený psaní sem a povídání s mou kamarádkou Vlaďkou.

21. srpna 2012
(úterý)

DEN VZDÁLENÉHO BLÝSKÁNÍ
Nemám rád, když se ráno probudím třeba půl nebo tři čtvrtě hodiny před tím, než mám vstávat... to pak ještě usnu, z nejtvrdšího spánku mě budí budík a mně dlouho trvá, než se zmátořím natolik, abych vstal. Přesně to se stalo dnes a já byl rád, že jsem se vykopal z postele alespoň tak, abych mohl jet autobusem.

Řidič však nespěchal a minuty na zastávce utíkaly. Ale jak bych se mohl nudit, když takřka na dosah mé ruky tiše a nenápadně probíhají děje, které by se dobře vyjímaly i v drastickém hororu...



Včera ráno si totiž začínal na stojanu mezi tabulkou jízdního řádu a kulatým označením zastávky stavět pavučinu velikánský pavouk. Zjevně se mu to úspěšně podařilo a on teď uprostřed pavučiny spokojeně spí. O moc méně spokojeně vypadají okřídlení mravenci, jejichž noční let ke světlu zastávky ukončila tenoučká, hebká, ale pevná a lepkavá vlákýnka, která je odsoudila k tomu, že se stanou pavoukovou snídaní. Někteří se této perspektivě odevzdali bez odporu, jiní nechtějí svou kůži dát bez boje, ale jejich boj s téměř neviditelnými, ale neuvěřitelně pevnými vlákny je zcela marný. Jen jeden se možná zachránil... zahrál jsem si na deux ex machina a z pavučiny ho odtrhl. Pavouk to uviděl a ucítil a radši se po pavučině uháněl schovat za cedulku s číslem zastávky. Zpoza ní pak na mě vykukují dvě zlobná očka a hrozící pěstička.

Oproti tomu den v práci proběhl klidně a bez větších vzruchů. Dobře, že tak. Zajímavější je cesta z práce domů. Je dusno a vlhko jako v prádelně, sluníčko svítí, ale z dáli hřmí a Černá hora je opravdu černá - jen sinavá silueta z ní je vidět přes clonu vzdáleného deště.

Ani nákup není bez zajímavosti. Přicházím k Lidlu, u vchodu stojí zaparkované policejní auto a ve vchodu dva policisté. Vypadá to, že tu na někoho číhají... má fantazie se hned rozbíhá na plné obrátky a vykresluje obraz celostátně hledaného zločince, kterého nějaké bdělé oko odhalilo, nahlásilo a v několika minutách dojde k dramatickému zatčení, při kterém bude zločinec určitě klást odpor. Nakonec se nic tak dramatického neděje a jde jen o to, že někdo rovnou v obchodě vypil celou lahev kořalky s úmyslem ji nezaplatit.

Večer věnuju vzpomínání na dnešní smutné výročí - dnes je to 44 let, co do naší země vpadla vojska států Varšavské smlouvy a definitivně tak ukončila sen o socialismu bez politických vězňů, udavačů, kriminálů, cenzury, kádrových posudků a nucené účasti na nejrůznějších dobrovolně povinných akcích. Do té doby lidé věřili v socialismus a v komunismus, měli rádi Sovětský svaz... od té doby to všechhno byla jen prázdná slova a násilně udržované divadlo, které si na socialismus jen hrálo. Režim, ve kterém je úplně jedno, co hlásá, protože prostředky jsou stejné, ať jde o nacismus, socialismus nebo kapitalismus - jak nám úspěšně předvádí pan Putin. Skončil sen o socialismu s lidskou tváří... a dodnes mi připadá, že je to velká škoda, protože kdyby k okupaci nedošlo, pravděpodobně by bylo u nás všechno jinak a asi líp. Ona ta naše dnešní doba dokáže mít také hodně nelidskou tvář...

Velmi působivou reportáž z té pohnuté doby najdete na adrese http://uloz.to/xA78VDD/pribeh-jedne-reportaze-ze-srpna-1968-mp3. Poslouchal jsem jí tu a i když jsem se narodil až 13 let poté, zapůsobila na mě tak, až po mně běhal mráz a draly se mi slzy do očí. Atmosféru té doby vyjadřuje i vydání Rudého práva z 25. srpna 1968. S průběhem okupace hodinu po hodině nás seznamuje stránka Českého rozhlasu na adrese http://www.rozhlas.cz/historie/1968/_zprava/481530.

HISTORICKÉ NOVINY
Na Internetu se někdy nečekaně dokáží splnit dávné sny. Já už dlouho sním o tom, že bych si chtěl číst historické noviny, vydané ve dnech událostí pohnutých i radostných, ve dnech, na které historie vzpomíná. Noviny totiž dokáží být mnohem působivější, než suchopárné stránky dějepisných učebnic nebo nejrůznější výklady očima dnešní doby. Umožní se do těch událostí nečekaně vžít. Proto jsem vítal a s radostí jsem si koupil každé číslo časopisu Živá historie, kde byly historické noviny přílohou.

Dnes mi však udělala radost stránka Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky - http://archiv.ucl.cas.cz/index.php, která umožňuje číst si v několika desítkách historických novin a časopisů - od opravdu historických z 19. století až po noviny, na které si pamatujeme i my. Skvělá stránka, udělala mi radost.

22. srpna 2012
(středa)

POHODOVÝ DEN
Mám pocit, že na mě jde podzimní spánek - den ode dne se mi probouzí a vstává tíž a tíž. I když jsem chtěl jít dneska pěšky, jel jsem nakonec autobusem. Práce mi šla ale od ruky docela dobře. O zpestření se nám postarala příroda. Ráno začalo svítit sluníčko, ale postupem času se stále více tmí a tmí. Pohled z okna na oblohu je dramatický - nad horami ční do obrovské výše převislý temně černý mrak, ostře kontrastující se světlejšími mraky ve větší výši nad ním a protkaný vodorovnými pásy světlejších mračen. Bohužel jsem nechal doma foťáček a to mě mrzí.



Čím se mrak víc blíží, tím víc se tmí - v kanceláři už není téměř vidět, musím rozsvítit. Sama mi na rty vklouzávají slova mé odedávna oblíbené písničky od skupiny Schovanky.

Když rákosí větrem se chví,
dým nestoupá, každý tvor ví,
že bouře zlá skloní hlavy nám.
V ten čas i já pokání znám.

V takových chvílích naši předkové sahali do skrýší po knihách modliteb a při světle svíce hromničné modlili se vroucně za odvrácení všech škod, které zlá bouře dokáže napáchat...



Hřmí stále silněji, spouští se prudký déšť, voda prudce stříká z okapových svodů, vítr se svištěním pročesává větve stromů... ale postupně se začíná vyjasňovat, příval deště pomalu ustává a bouře mizí kdesi v dáli, aniž by padaly kroupy a tloukly blesky. Příroda na nás byla milosrdná a po dramatické předehře následovala vcelku obyčejná bouřka. Jsem rád, že tomu tak bylo.

Po obědě - hrachovce a tvarohových buchtách - se mě zmocní únava a ospalost, která jen nerada ustupuje, ale nakonec s malým přesčasem zmáknu všechno. Cesta zpátky autobusem je příjemná - sotva nastoupím, vzbudím zájem velkého psa, který se mě přes paniččin odpor snaží očmuchat - až když ji ujistím, že mi to vůbec nebude vadit ke mně svou fenečku pustí a ta se dokonce i nechá pohladit, i když se jinak od lidí, které nezná, hladit nenechá. Potěší mě to.

Odpoledne je pak příjemné, trávím ho čtením elektronické knihy Ladislava Lahody Tajnostmi podzemí a je to fascinující čtení. Kniha vyšla i fyzicky, ale jen v malém nákladu a teď už je beznadějně vyprodaná. Autor ji proto nechal převést do formátu HTML a teď ji prodává na DVD. Jeho úžasnou stránku najdete na adrese http://www.podzemi.eu. Na ní na vás čeká spousta fotek z nejrůznějších podzemí, ale největší lahůdkou jsou virtuální prohlídky - prohlídka děsivé podzemní továrny Richard a prohlídka obrovského dolu na kaolin Hosín. Úžasné dílo, za to před panem Lahodou smekám všechny klobouky. I u počítače po mně běhal mráz.

PROCHÁZKA TAJEMNÝMI ULIČKAMI
Ladislav Lahoda nás však na své stránce nebere jen do podzemí. Prostřednictvím jedné jeho fotogalerie se můžeme oddat snění... dávným snům, které jsme spřádali u třech příběhů, plných zaprášených tajemství, dávných příběhů a nebezpečí, číhajících na každém kroku ve spletitých uličkách velkého města a nejrůznějších zvláštních zákoutích...



Zkrátka se můžeme vydat na cestu do tajemných a celými generacemi hledaných Stínadel na adrese http://www.podzemi.eu/fotografie/12/nahled.htm.

Už dlouho si pohazuju v hlavě s tím, že udělám takovouhle fotogalerii, ale mám pocit, že z toho nebude nic, protože tahle galerie je mnohem krásnější.

23. srpna 2012
(čtvrtek)

TANEC TŘÍ VLADĚK
Tři Vlaďky jsou tři milé ženušky, které dělají mé dny krásnějšími a které mám moc rád. Už jste se s jejich jménem setkali na stránkách mého diáře mnohokrát. I dneska mi zpříjemňovaly den - jedna Vlaďka svými mailíky, druhá svými zprávičkami a třetí si se mnou mile povídala, když jsem jí pomáhal s prací.

Včera jsem zlobil Vlaďku, mou kamarádku z Ostravy, že dám některý z obrázků, které mi poslala, na mou stránku. Čekal jsem, že se bude mračit, ale jí se tenhle nápad líbil a tak vám tu ukážu ten nejkrásnější obrázek z nejkrásnějších...



Jinak byl můj dnešní den příjemný, ale nějak není co výjimečného o něm napsat.

PODZEMNÍ TOVÁRNA RICHARD
Když nacistické Německo rozpoutalo 2. světovou válku, započalo i s nemilosrdným a barbarským bombardováním všech nepřátelských měst, továren, nádraží i obytných čtvrtí. Čím delší dobu však válka trvala, tím více Spojenci dokazovali, že dokáží odpovědět stejně a podstatně ničivěji. Bylo tedy nutné řešit problém, jak zabezpečit životně důležité zbrojní továrny před leteckými útoky. Bylo rozhodnuto o jejich přemístění na východ, na území Protektorátu Čechy a Morava a jejich ukrytí do podzemí pod hory a kopce.

Jedna z nejrozsáhlejších vznikla v chodbách a sálech dolu na vápenec pod vrchem Bídnice u Litoměřic. Staré chodby byly upraveny, bylo vyraženo mnoho nových chodeb a sálů, byly zpevněny betonovými pilíři, byly vytvořeny rozvody vody, elektřiny i páry, postaveny kanceláře, záchody, umývárny a kantýny, v části i nainstalovány stroje... ale motorů Maybach už se tady do konce války nestihlo mnoho vyrobit. Továrnu stavěli totálně nasazení a v krutých podmínkách tu žili, pracovali i umírali vězni z koncentračního tábora.

Po válce byly stroje odstěhovány a obrovské bludiště chodeb a sálů zpustlo. Ne však na dlouho - brzy tu začali lidé hledat skryté nacistické poklady, rabovat všechno kovové, zkoumat každý skrytý kout, někteří bohužel i ničit a rozbíjet. Výdřevy chodeb pomalu hnily, ze stropů se začaly řítit první jílovcové desky. Ve nejpevnější vybetonované části bylo zřízeno úložiště nízkoaktivního jaderného odpadu, většina chodeb a sálů vzdor občasným pokusům zůstává nechána napospas vodě i hledačům dobrodružství a pozvolna podléhá zkáze.

Koho mé povídání zaujalo, toho zvu na úžasnou stránku http://richard-1.com/index.html. Na ní najdete o Richardu snad úplně všechno - podrobnou historii, tisíce fotografií, nejrůznější příběhy, které se v Richardu odehrály, spoustu zajímavostí. Je to tak zajímavá stránka, že jsem na ní strávil celé dnešní odpoledne.

Koho by stránka zaujala tak, že by zatoužil podzemní továrnou se sám potulovat, může to uskutečnit, aniž by vstal od počítače - na adrese http://www.podzemi.eu/fotografie/VR/indenvr.htm čeká úžasná virtuální prohlídka, kterou nám všem umožnil prostřednictvím stovek fotografií pan Ladislav Lahoda. Tak vzhůru do podzemí, plného stínů, tajemných zákoutí i duchů z minulosti...

VE VĚZENÍ SE JIM NELÍBÍ
Do vězení se nechodí za odměnu, není tedy divu, že se tam žalářovaným lidem nelíbí a snaží se dostat ven jak jen můžou.



Mark David Chapman 8. prosince 1980 zastřelil Johna Lennona, protože mu připadal jako zosobnění falešnosti. Dostal za to trest v rozmezí 20 let až doživotí a pravidelně od roku 2000 každé dva roky žádá o podmínečné propuštění. Další z jeho žádostí byla projednávána dnes a byla opět zamítnuta. To znamená další dva roky vězení navíc. Zajímalo by mě, jestli by ten člověk byl ještě ve vězení, kdyby zavraždil nějakého obyčejného člověka.

Ani David Rath není ve vězení spokojený. Dali ho do vazby, jako kdyby byl nějaký obyčejný zločinec, nemá tam nic luxusního ani značkového, nemůže tam ohromovat svět, že on na to má, nikdo na něho nebere speciální ohledy... není divu že chce pryč za každou cenu. Soudci stanovili tu cenu na kulatýcb 13 milionů korun, ale ani tyhle peníze teď Davidu Rathovi z vězení nepomohou, protože státní zástupce podal proti tomuto rozhodnutí stížnost. Já s ním v celku souhlasím. Jen ať si David Rath ve vězení ještě pobude. Snad ho poučí, co je v životě doopravdy důležité.

KONEC KONCOVKY -OVÁ
Kandidát na prezidenta Přemysl Sobotka se rozhodl zviditelnit zajímavým návrhem - zrušit českou koncovku -ová u cizích ženských jmen. Přivedlo ho k tomu sledování Olympijských her - tam mu vadilo přechylování ženských jmen u cizinek, tahalo ho to za uši. Zviditelnit se mu rozhodně podařilo.

I mě občas tahá přechylování cizích ženských jmen za uši. Někdy to je opravdové znásilnění jména - těžko se přechylují taková jména, jako Vanessa Paradise nebo Courtney Love, nelíbí se mi to ani u takových jmen, jako je Edith Piaf nebo Marylin Monroe.

Když se však nad tím zamyslíme, je tu velký problém a to jak nepřechýlené jméno skloňovat. Říct třeba "Dejte to Novák" - to by asi znělo hodně špatně. Šlo by to tedy jedině tak, že bychom řekli "Dejte to Evě Novák." nebo "Dejte to paní Novák.". Protože je však dnešní doba tak uspěchaná, že už nemáme čas říkat ani Česká republika a musí se říkat Česko (a jsem zvědav, kdy někdo vymyslí, že nemáme čas říkat třeba Velká Británie a začneme jí říkat Anglicko), určitě by si to lidé začali zkracovat a nebohá paní Novák by se třeba dočkala toho, že by říkali "Dejte to Novačce." A pak vlastně budeme zpátky tam, kde jsme byli.

MOTTO NA ZÁVĚR
Toužíme se dívat do vzdálených galaxií... a přitom nikdy na vlastní oči neuvidíme, jak vypadá naše vlastní hlava zezadu.

24. srpna 2012
(pátek)

POLOVZTEKACÍ DEN
Dneska to bylo v práci trochu nalevačku a to hlavně díky informačnímu systému. Místo běhu se spíše plazil, věčně jsem jen koukal na ikonku přesýpacích hodin a to v kombinaci se spoustou drobnějších zakázek není nic příjemného. Neměl jsem na to nervy, vztekal jsem se u toho a nadával mu do hnusných krámů, odporných šmejdů nebo pomalých hlemejžďů. Nakonec jsem ale do 14. hodiny přece jen všechno stihl a mohl jsem vyrazit na cestu domů skrz občasnou dešťovou kapku. Doma mě čekala dobrá polévka, chvíle spánku a pak internetové povídání se dvěma Vlaďkami a potulování po podzemní továrně Richard - http://www.podzemi.eu/fotografie/VR/indenvr.htm.

CO JE PLENÁRNÍ ZASEDÁNÍ?
Dne 16.11. 1992 se koná v 16:30 hod. plenární zasedání SRPŠ v ŠJ. Následují třídní schůzky. Přezůvky s sebou.

Takové podobné zápisy jsme si kdysi s nechutí psali do zadní části žákovské knížky, zvané jiná sdělení. S nechutí proto, že nejsouce premianty ani žáčky, vzorně plnícími své povinnosti, nebývali jsme na rodičovském sdružení zrovna chválení a tak obvykle po rodičovské schůzce následovalo velké nadávání, kázání a domlouvání, někdy i nejrůznější zarachy a domácí vězení. Ve zběsilém víru toho všeho však nějak mimo pozornost zůstala první část zápisu - plenární zasedání. Jen jsem věděl, že to je něco, co mamku nikdy moc nebavilo a kde se tak nanejvýš domluvilo, že školní jídelna bude dětem dávat více ovoce, což se projevilo tím, že jsme dvakrát dostali půlku pomeranče a jednou dokonce celé jablko a pak bylo vše při starém.

Srpen pomalu končí, v rádiu už běží reklama toho druhu, které jsem v tomhle období vždycky nesnášel - reklama na školní pomůcky, řvavě připomínající, že škola už brzy začne - a to mě naplňuje vzpomínkami. Vzpomněl jsem si tak i na tyhle zápisy a napadlo mě, že dodnes vlastně nevím, co pojem plenární zasedání znamená.

Co není v hlavě, najde se na Internetu a je to jednoduché - slovo plénum označuje všechny členy nějakého spolku, organizace nebo instituce. Plenární zasedání je tedy schůze všech členů. Na naší škole se v těch dobách na plenárním zasedání asi mnoho neřešilo a v 7. a 8. třídě už se ani nekonalo. Na jiných školách se ale konají dodnes a jsou asi mnohem zajímavější, jako třeba na Základní škole Březnice - www.zsbreznice.cz/zapis150911.pdf.

Plenární zasedání SRPŠ jsou důležitá pro rodiče, učitele a žáčky, ale konají se i důležitější plenární zasedání. Ze všech nejdůležitější je Plenární zasedání Evropského parlamentu. Co se na něm děje a jak probíhá, o tom se dočteme (vzdor anglickému názvu souboru v češtině) na adrese http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/00623fe732/How-plenary-works.html.

TUŽTIČKA PRÁSKAČKA
Dlouhá léta do výbavy všech špionů, udavačů, detektivů, inspektorů, drben a jiných podobných stvoření patří kromě tužtičky práskačky také notýsek bonzovníček. I já tak občas říkám svému diáříku, i když nejradši pro něj používám krásné slůvko, které znám od Yfči Pé - sklerotník.

Včera mi však můj kolega ukazoval fantastickou tužtičku práskačku, ke které žádný notýsek bonzovníček potřeba není. Vypadá jako úplně normální pěkná propisovací tužka, která má nahoře tlačítko, po jehož zmáčknutí však nevyleze náplň, jak bývá u propisovaček zvykem - ta se musí vytáhnout pootočením špičky a pak jde s tužkou normálně psát. V držátku tužky je však drobná dírka, která je ve skutečnosti objektivem miniaturní kamerky, zabudované v tužce. Ta umí po zmáčknutí tlačítka nahrávat video se zvukem v rozlišení 640 x 480 bodů, má vnitřní paměť 2 GB a použít se dá i microSD karta o kapacitě 8 GB. To si pak tužku zaháknete za držátko na kapsu u košile jak se to běžně dělává a ona po celou dobu jednání, povídání, nějaké události nebo třeba prohlídky zámku nahrává vše, co vidí. Soubory se z tužky do počítače přetahují pomocí USB 2.0, kterýžto konektor se objeví po rozšroubování tužky. Přes stejný konektor se tužka také nabíjí. Lacinější verze stojí zhruba okolo 1 400 Kč. Bližší informace o ní najdete třeba na adrese http://www.levnedarecky.cz/pero--propiska-a-stojany/propiska-s-kamerou.

Je to zajímavý nápad a moc se mi to líbí. Pomocí téhle tužky by se dalo splnit si to, o čem už dlouho sním - moct si nahrát celou prohlídku na zámku. Já jinak ohromně rychle zapomenu, co tam bylo a prostřednictvím filmečků z téhle tužky bych si to tak mohl připomenout.

MOTTO NA ZÁVĚR
Tak dlouho děláme najednou všechno, až zjistíme, že vlastně neděláme nic.

25. srpna 2012
(sobota)

OSUDY DÁVNÝCH SÍDEL
Meteorologové na dnešek slibují takřka všechno, co si představujeme pod pojmem ošklivé počasí - přeháňky, trvalejší déšť, bouřky... ráno však nevypadá zdaleka tak pesimisticky, jak to vypadalo... a proto se zase jednou dáváme spolu na cestu.

ZÁMEK NOVÝ STRÁNOV
Našim cílem je zámek Nový Stránov, ležící nad vsí Jizerní Vtelno jižně od Mladé Boleslavi.



Nový Stránov se tyčí k nebi na vysokém ostrohu se strmými svahy, obtékaném řekou Jizerou a Skalským potokem. Přístup k němu je po rozlehlé šíji, obklopené domy někdejšího hospodářského dvora, po mostě přes hluboký příkop a branou do nádvoří.



To je pěkné - ze tří stran ho obklopují členité budovy zámku, čtvrtou stranu zabírají lehkým a vzdušným dojmem působící arkády, skrz které jsou vidět koruny stromů, porůstající svah zámeckého ostrohu. U jedné ze stěn paláce je pěkná fontánka s jedinou zlatou rybičkou.



Nádvoří vévodí neobvyklá šestiboká věž někdejšího hradu, který zámku předcházel. Pokladna je dosud zavřená, ale na věž se dá vystoupit bez průvodce i bez jakéhokoliv vstupného.



Cesta to není ani trochu nudná - vede nejprve vzhůru po hlavním zámeckém schodišti, odkud se dá krátkou odbočkou dojít až na zámecké arkády.

Protože tenhle příspěvek nabral až příliš velkou délku, najdete pokračování povídání o Novém Stránově v článku Zámek Nový Stránov v sekci Vandrování.

26. srpna 2012
(neděle)

PROSPANÁ NEDĚLE
Moje neděle se nesla ve znamení názvu dne - nic moc jsem nedělal a napůl jsem ji prospal. Příjemný den.

27. srpna 2012
(pondělí)

DEN SKRYTÉ RADOSTI
Noc na dnešek byla zvláštní - šel jsem spát pozdě, ale přesto jsem spal špatně, pořád jsem se budil a zdály se mi nejrůznější tíživé, nepříjemné sny. Vzdor tomu jsme se ráno probudil docela vyspaný a zvesela jsem vyrazil do práce pěšky.

Na mostě mě zaujal zvláštní třpyt okolo jedné lampy a když jsem se na něj podíval pozorněji, zjistil jsem, že je to pavučina skutečně ohromujících rozměrů. Nechtělo se mi skoro věřit, že ji opravdu postavil takový celkem malý pavouček, který v ní teď byl. Okolo světla létaly mušky, ale protože se pavučina opravdu třpytila, viděly ji a zrádným vláknům se vyhnuly. Přesto pavouk neměl důvod k nespokojenosti - pár méně pozorných v jeho pasti přece jen uvízlo a on se teď sedmi nohama držel vláken své pavučiny a tou osmou se škrábal na hlavičce a rozhodoval se, kterou mušku zakousne jako první.

Nechal jsem ho přemýšlet a pokračoval v cestě černočernou tmou. Nebýt tak zamračeno, ještě by trocha světla byla, ale marná sláva... bude to jen horší a čeká nás dlouhá cesta temnotou, zimou a chladem. Užívejme každého letního dne plnými doušky až do dna.

V práci jsme se přivítali a seznámili s jednou kolegyňkou novou a jednou kolegyňkou, která se vrátila po dovolené. Bylo to příjemné a radostné, plné zajímavých zážitků. Líbilo se mi to a příjemně mě to naladilo na celé dopoledne.

Čekal jsem práce nad hlavu, ale nebylo to zlé, šlo mi to od ruky dobře a pofackoval jsem všechno, co jsem potřeboval. I cesta domů byla příjemná, nebylo ani moc teplo, ani moc zima. Podvečer patřil fotbalu.

SOUBOJ O PRVNÍ MÍSTO
V téhle fázi naší nejvyšší fotbalové soutěže sice vyhraná bitva neznamená vyhranou válku - jsme teprve na začátku - ale přesto budou dneska fotbalisté FK Jablonec i AC Sparta Praha hrát na plný výkon. Jde nejen o průběžné první místo v tabulce, ale i zachování neporazitelnosti, protože oba týmy od počátku soutěže ještě ani jednou neprohrály. Pojďme na to.

Hraje se v Jablonci, svítí krásně sluníčko, ale není moc horko a stadion je hodně slušně zaplněný obecenstvem. To se křikem a tleskáním přivádí do varu a čeká, až zápas začne. Konečně rozhodčí píská do píšťalky... a už se hraje.

Začátek je ale hodně opatrný - nikdo se nežene do žádných bezhlavých útoků a všichni si dávají pekelný pozor, aby se vinou nějaké nešťastné chyby nedostal soupeř k šanci. Sparta se snaží být útočnější, ale Jablonec zatím brání prasecky dobře a nedává Spartě vůbec žádný prostor ke kombinování. Sparťané se však snaží dál a mají šanci, kterou však jablonecký brankář lehce chytá. Po chvilce se protiútokem blýská i Jablonec, ale nic zajímavějšího z něj není. Vzápětí následuje další, mnohem větší šance, ale Zoubele z voleje přestřelil tak, že míč letěl až kamsi do buřání za plot stadionu a silnici. Brankář Valeš měl s nevydařeným centrem Sparty nečekané problémy, ale všechno úspěšně zvládl. Následuje protiútok Jablonce, ale šance z něho není žádná, Sparta brání dobře. Jablonec pokračuje v náporu, míč však až k brankáři nepronikne a do útoku jde Sparta. Hra se přelévá ze strany na stranu, oba týmy hrají aktivně. První rohový kop má Sparta po střele, kterou vyslal Leo Kweuke na brankáře Valeše z dálky. Ale z rohového kopu nebylo vůbec nic, míč skončil za brankovou čárou a pokračuje se odkopem od jablonecké brány. Hraje se prozatím bez větších faulů, až ve 24. minutě Manuel Pamič sestřelil Zoubeleho tak, že rozhodčí to bez dlouhého váhání ocenil kartou žluté barvy. Hra se přelévá ze strany na stranu, ale nevidíme moc střel, pořádnou střelu na branku zatím ani jednu. Větší šanci má až ve 31. minutě Sparta, ale brankář Valeš ji likviduje. Jablonecký Novák fauluje blízko pokutového území. Následuje standardní situace z nebezpečného místa - k míči se dostal Jiří Jarošík a ten z pěti metrů kopnul a i když se brankář Valeš moc snažil, střelu odrazil do tyče a od ní se míč odrazil do brány. Sparta vede 1:0. Hned je tu snaha o rychlou odpověď, ale střelu nevalné síly šanci brankář Vaclík s přehledem likviduje. Jablonec zatím nijak nezvýšil nápor, oba týmy stále pozorně brání a my nejsme svědky žádných velkých šancí. David Lafata se tlačil do šance, ale už podruhé o míč přišel a naštval se tak, že ze zlosti fauloval a dostává za to žlutou kartu. Později týž hráč v rohu neuvěřitelně vybojoval míč, nahrál ho Zoubelemu, ale ten nebyl v dobré pozici, tak přestřelil. Přesto to byla zajímavá šance Jablonce. Na karty se vzápětí po nahraném pádu Davida Lafaty ujímá vedení opět Sparta, dostává ji Marek Matějovský a zlobí se kvůli tomu. První poločas končí - nebylo moc šancí, ale jinak se hrál dravý, aktivní fotbal. Druhý poločas asi bude ještě zajímavý.

Druhý poločas začíná a aktivněji se do něj vrhá Sparta. Sparťané likvidují hrozící šanci Jablonce faulem, ale z následné standarní situace není nic, míč končí za brankou. Jablonec je čím dál aktivnější a začíná hrát čím dál líp, tlačí se do šancí, ale sparťanští obránci je všechny úspěšně hatí. Na konci 56. minuty má obrovitánskou šanci Sparta, brankář Valeš však úžasným zákrokem nebezpečnou střelu likviduje. Sparta je při chuti a tlačí se do útoků i nadále, i nadále však vidíme poměrně málo šancí, vyloženou už dlouho žádnou. V 70. minutě má velkou šanci Jablonec, ale brankář Vaclík ránu vytlačil z brány ven. Jablonec pokračuje v sílícím náporu, kope i pár rohových kopů, ale žádné brankové zúročení zatím jeho snaha nepřinesla. Hra se zrychluje a vidíme šance na obou stránách, fotbal je velmi atraktivní. Jablonec pokračuje ve snaze o nápor. Na konci 79. minuty Švejdík fauluje těsně před pokutovým územím, Jablonec má nesmírně nebezpečnou standardní situaci, ale sparťanská zeď se ukázala jako neprůstřelná. V 86. minutě je však jablonecká snaha odměněná úspechem - Vít Beneš se po nádherné akci nádherně trefuje a Jablonec vyrovnává. Jablonečtí jsou na koni a o minutku později mají další pěknou šanci a po rohovém kopu ještě pěknější. Konec zápasu je strhující a napínavý. Jablonečtí hrají skvěle, ale přicházejí o míč, při rychlém protiútoku Leo Kweuke nahrál Tomášovi Přikrylovi a ten se trefuje přesně. Sparta vede 2:1. Zatímco někdo si v obecenstvu hlasitě zpívá "Bijte je, Pražáky, hanba Sparta", hráči Sparty hrají po rozích a všemožně se snaží hru zdržovat. Na samém konci zápasu dostává Sparťan Václav Kadlec žlutou kartu za držení, ale víc už se v zápasu neodehrálo, Sparta vyhrává zápas 2:1 a stává se vedoucím týmem tabulky naší nejvyšší fotbalové ligy.

28. srpna 2012
(úterý)

DEN PRÁCE A ZPĚVU
V tomto času čtu knihu paní Olgy Krumlovské Věřte nevěřte, která je plná duchů, zjevení a nevysvětlitelných úkazů. Jeden z nich mě dnes probudil. Probudila mě totiž jedna písnička kapely Lucie, kterou moc nemám rád, to by překvapivé nebylo... ale nehrálo ji rádio z radiobudíku, ale z vedlejšího rádia, které se ale dá zapnout jedině ručně. Večer jsem ho neposlouchal... a ráno mě probudí ze spaní. Kdo ho zapnul??? Buďto jsem byl náměsíčný nebo u nás opravdu straší.

Jestli mě duchové chtěli přimět, abych šel ranní tmou do práce pěšky a oni mě mohli cestou strašit, nepodařilo se jim to. Bylo 4:18, já se zaradoval, že si můžu ještě čtvrthodinku poležet a poležel jsem si místo toho více než půl hodinky, takže jsem byl rád, že jsem to stihl na autobus. V práci jsem se prostřednictvím kafíčka definitivně probral a vrhl se na práci. Bylo jí tentokrát hodně, samé malé zakázky a navíc zakládání několika příkazů, nejrůznější komplikované rozpisky... nešlo mi to od ruky. Navíc pak bylo potřeba, abych šel pomoci s tiskem etiket, tam jsem strávil dobré dvě a půl hodiny... ale svou práci jsem zvládl díky dvěma hodinkám na přesčasu nakonec také. Tisk etiket šel pomalu a mě při tom chytla chuť na zpívání a tak jsem si zpíval a pískal nejrůznější irské písničky i jejich české verze od mé milované skupiny Kantoři nebo sea-shanties - námořnické pracovní písničky - Drunken sailor a Santianna. Příjemně mě to naladilo a pracoval jsem s chutí.

Cesta zpátky byla příjemná, sluníčko hezky svítilo a byla pěkná viditelnost. Jen léto letos od nás prchá nějak brzo - čím dál více padají ze stromů první listy a je znát, že příroda letos odstartovala podzim brzo. Doufám, že nepříjde zima už začátkem listopadu. Té minulé jsme si užili dost a ani trochu se na novou netěším.

STŘÍPKY Z MARKETINGU MARKETŮ
Ve velkých marketech nic není náhoda a všechno je tam podřízenno jen jedinému - co největšímu zisku. Dobrým prostředkem pro jeho dosažení je i znalost psychologie a ta se měrou vrchovatou uplatňuje i v takové věci, jako je třeba rozvržení a rozrovnání zboží v prodejně. Hledáte-li v neznámém marketu základní potraviny, jako je třeba chleba, máslo, sýry nebo uzeniny, hledejte na místě na opačné straně prodejny, než je vchod. Účelem je, abyste při nákupu těchto nezbytných věcí museli projít celou prodejnou kolem všech lákavých nabídek, reklam a nejrůznějších akcí.

Dražší a propagovanější zboží najdete povětšinou na pravé straně uličky - většina lidí jsou praváci a na pravou stranu se podívají nejdříve.

Ani umístění zboží v regále není nijak náhodné - jistě vás nepřekvapí, že dražší zboží, nebo zboží, na kterém má obchodník velkou marži, je pohodlně v dosahu, zatímco k tomu lacinějšímu se musíte shýbnout až úplně dolů.

V některých marketech jednou za měsíc pečlivě analyzují data o prodeji výrobků a po této analýze nastává velké přerovnávání. Zboží, které šlo na odbyt dobře a lidé ho hodně kupují, jde na horší místo, třeba někam do rohu a to, co se prodává hůř, jde na lepší. Není nad to, když lidé nesahají po svých oblíbených výrobcích na stále stejná místa, ale musí pořád hledat - tak si toho více prohlédnou... a když je to přestane bavit, sáhnou konečně po tom, co mají první na dosah... a to je obvykle to, co slibuje největší zisk. V jiných marketech data z prodejů analyzují centrálně a svým zaměstnancům pak posílají přesný plán a rozpis, kolik čeho kam mají dát.

Máte-li chuť pokračovat v naší společné cestě vpřed, zavítejte do souboru Z Tomova diáře - září 2012.
Pokud se chcete ohlédnout zpět, následujte odkaz na soubor Z Tomova diáře - červenec 2012, Z Tomova diáře - červen 2012, Z Tomova diáře - květen 2012, Z Tomova diáře - duben 2012, Z Tomova diáře - březen 2012, Z Tomova diáře - únor 2012, Z Tomova diáře - leden 2012 a nebo na soubory Z mého diáře z roku 2011 a Z mého diáře z roku 2010.