Sluníčko stoupá po nebeské klenbě den za dnem výše, dívky a ženy nosí na sobě čím dál tím méně, ze života se radujeme více a víc, dalekým obzorům pádíme vstříc.

1. června 2016
(středa)

STŘEDA, JE HO TAM TŘEBA
Teď je jen otázka čeho vlastně...

Stromoví v sadu, pivíčka v chladu, strašidla v hradu, posledního vzadu, vítěze vepředu. Jestli budeme dneska první nebo poslední, to ukáže až čas... ale jak to tak bývá, budeme asi někde uprostřed, tam co je to nejmíň vidět a nikoho to nezajímá.

Ale já jsem na tom přece jen líp, než řidič auta, který usoudil, že se ty dopravní předpisy nemusí až tak žrát a že se nikdo nezblázní, když zaparkuje vedle přechodu. Měl stoprocentní pravdu, nikdo se kvůli tomu nezbláznil. Jen mu naši městští strážníci dali na auto botičku.





Taková botička však při správné náladě dokáže být nečekaně inspirativní...

U přechodu pro chodce který řidič zaparkuje, když se k autu navrátí, ten se vůbec neraduje. Městská policie bdí, kolo do botky obuje, a průvan v peněžence řidičově pak zaduje.

Není i tohle štěstí, když můžu o botičce básnit... a pokutu za ni zaplatí jiný?

6. června 2016
(pondělí)

DRUHÝ DEN SEDMI RADOSTÍ
I když musím mít můj už téměř nepoužitelný mobil při pokusech o jeho použití téměř nepřetržitě na nabíječce, aby se nevypnul, pouštím si z něj i za tu cenu písničky při cestě do práce, protože co může být krásnějšího, než si cestu krásným ránem zpestřit zpíváním oblíbených písniček. V práci to nestojí za moc, tak alespoň nějakou vzpruhu duše moje má. V dnešní pondělí však mám o vzpruhu navíc...



Zrovna jdu lesem blízko soutoku Labe a potoka Bělé, nad něčím dumám a vlastně ani moc v tu chvíli nevnímám, co mi mobil hraje... až když moje oblíbená středověká skupina Innamorata začne zpívat, dojde mi, že právě došlo na středověkou písničku Los set goyts, písničku, jejíž jméno v překladu znamená Sedm radostí a která už změnila několik mých dnů ve šťastné.

Dnešek však nakonec červené sluníčko nevybojoval... ne, že by se pár drobných radostí nesešlo... ale nebyla ve mně vůbec pěkná nálada, všechno mě štvalo, otravovalo a nepřešlo mě to až do večera. Škoda.

ZAJÍMAVÉ VÝROČÍ
6. června 1984 vydal ruský programátor Alexej Pažitnov nejúspěšnější a nejslavnější počítačovou hru všech dob - Tetris.



Té vyšlo v průběhu doby mnoho verzí, jedna z nich se jmenovala Lemris 2 a mimo jiné byla obohacená tím, že za každý řádek spadl do hry jeden „lumík“, který většinou vzápětí dostal kostkou a s hlasitým „jáááu“ opustil tento svět.



Za těch dávných časů, kdy hra byla novinkou a já studentem, rád jsem ji hrál... v mých představách ovšem místo „lumíků“ padali neoblíbení profesoři. Pak to u mě znělo nějak takhle: „Ták, tohle je Zaplatílek.“ „Jáááu“ „Tohleto bude Trojanová. Nezdrhej, stejně mi neutečeš.“ „Jáááu“ „Chechechééé“. Myslím, že Tetris jen tak nezanikne.

24. a 25. června 2016
(pátek a sobota)

HORALSKÉ STRASTI I RADOSTI
Pátek a sobota u mě patřily Krkonošskému Horalu, který mi vyplnil poutavě páteční večer i sobotní odpoledne.

V pátek večer náš soubor čekalo vystoupení v hotelu Harmony. Přes den však na nás přišlo letní horko, teploty šplhaly přes 30 stupňů. Navíc já už od rána dělal kocourkovské kousky... zadával údaje o výrobě správně na čtvrtý pokus, nosil knihy patřící k jedněm strojům ke strojům úplně jiným... no, koukal jsem se vstříc budoucnosti s obavami.

V hotelu bylo vedro na padnutí, obzvlášť v šatně squashové tělocvičny, kde jsme se převlékali. O to raději jsme byli, že naše vystoupení bude venku na terase.

Mé obavy o to, že mi to nepůjde, se potvrdily hned u prvního tance, Verpánkovýho, kdyby mi šéf Standa vytkl všechny chyby, které jsem udělal, asi bych sbalil verpánek, aby mi někde za hotelem asistoval při voběšení. Ale to Standa naštěstí nedělá a má pochopení.

Šeucouskej už mi šel vcelku dobře... ale ty hrubé betonové dlaždice... frflal jsem tady někdy na koberec, ale teď na něj vzpomínám takřka s láskou. Po nich to neklouže ani dost co málo. A navíc mě tak rozbolelo levý koleno... to bude tancování.

I ten Kalcouskej, tanec můj milovanej... i při tom se mi nějak při první sloce nohy pletou. Já snad uteču... ty naše holky, ty se dneska maj, je jich o dvě víc, tak se na nás střídaj. Ale já vim, proč mně to dneska nejde, mám novej mobil a neumim na něm psát, tak jsem nic nenapsal a nikdo mi nedrží palečky.

Přichází první „fláky“, písničky, na něž tancujeme s lidmi z obecenstva - a ty paní německé jsou nějaké rozdováděné, každá tancuje úplně jinak, každá po svém a já jen těžko hledám, jak se s nimi shodnout. Obzvlášť ta poslední z druhých „fláků“, ta se chce točit polkovým krokem kolem své osy a já abych ji obíhal, protože mě tahá za vestičku, div že ji neurve.

A tak to jde dál, někdy líp, někdy hůř, moc se nám to nedaří, ale obecenstvo si to užívá a občas se nechá rozesmát nejveselejším horalákem Jardou.

Takže nakonec naše vystoupení nedopadlo nejhůř. Ale aby nebylo smůly málo, asi jsem někde vytratil mou červenou mašličku na uvazováním pod krk a teď nemám žádnou. :-(

Na sobotu nás pozvala naše milá tanečnice Eva ke své historické roubence v horském údolí na táborák. Vypadalo to, že nám to zkazí bouřka, ale ač na radaru celé širé okolí hýřilo barvami od modré až po červenou, nám se mraky vyhýbaly.

Takže jsme si mohli v klidu rozdělat oheň, opékat buřtíky, povídat si, popíjet, zplna hrdla si zpívat... a také si hrát jako malí Jardové s hračkami, které tam pro nás za tím účelem přinesla Romana a s nimiž si vyhráli malí i velcí. Moc pěkně jsme si to užili.

Pokračování na vás čeká v souboru Z Tomova diáře - červenec 2015.