Z TOMOVA DIÁŘE
Temnota vládne nad světem a jen občasný záblesk světla dává naději, že jednou se všechno změní a my se budeme znovu koupat v záři, světle a teple...
listopad 2015
-
4. listopadu 2015
(středa) -
VÝMLUVNÍ SVĚDKOVÉ MINULOSTI
Dlouho, dlouho dneska muselo rádio vyhrávat, než jsem se konečně probudil. Naštěstí mám budíka nastaveného radši na dřív, tak jsem si mohl ještě chvíli přiležet, i když to bylo nebezpečné, protože jsem málem zase usnul.
Stejně jako v minulých dnech mě venku vítalo mrazivé a jasné nebe, ale cesta na autobus byla vcelku příjemná, zakončená ne moc dlouhým čekáním na zastávce.
Zato v práci... počítač se loudal, telefony zvonily, lidé pořád s něčím chodili, práce mi od ruky nešla... nic na co by se vzpomínalo s nostalgií.
Zato odpoledne bylo nečekaně příjemné. Kolega Ruda mi nabídl svezení, tak jsem rychle změnil neurčité odpolední plány, svezl se s ním až do Vrchlabí nad klášter, do kterého jsem se vzápětí vydal. V budově konventu totiž sídlí Krkonošské muzeum, které pořádá zajímavou výstavu, nazvanou „Už jste to četli?“. A na tu se do Malé výstavní místnosti právě vydávám - z pokladny, jenž bývala klášterní lékarnou do ambitu - křížové chodby - která obklopuje na všech čtyřech stranách hezky upravený rajský dvůr.
A za chvíli už jsem na místě, kde se pro tuhle chvíli v představách přeneseme do času před 100 lety...
Dnes jsou možnosti předávání informací mezi lidmi nezměrné - rádio, televize a především Internet propojily svět tak, že se k nám každá informace dostane okamžitě a bleskově. V období 1. světové války to však bylo horší - rozhlas neexistoval, o televizi také nikdo ještě ani nesnil - zůstávala tak jen pošta, kterou se nedalo oslovit velké množství lidí nebo noviny, jež si však taky nekupoval každý. Zůstala tak jediná možnost, jak oslovit téměř všechny - plakáty.
Narazili jsme už na ně tady spolu loni v zápisu k 31. lednu 2014, to byly plakáty z 2. světové války. Ty však byly na výstavě „Zapomenutí hrdinové“ jen jako doplněk k hlavnímu tématu výstavy, vystihující atmosféru doby. Tahle výstava je však zaměřená přímo na ně.
Na začátku nemůže chybět nejznámější z plakátů - císařův manifest Mým národům!.
Jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo si ráčilo nejmilostivěji hráti s vojáčky, ovšem jako vždy si tenhle jeho nápad měli odtrpěti jiní. Takže napřed se mu uráčilo vyhlásiti částečnou mobilizaci a pak...
...i mobilizaci všeobecnou. Čitelnější verzi téhož plakátu naleznete na stránce http://www.vets.estranky.cz.
Ti, kterýchž se to týká, dostaví se k prohlídce, jenž - jak z Osudů dobrého vojáka Švejka dobře víme - bude zřejmě jen pouhou formalitou. Neboť všem marodům stejně chybí jen jediné - vojenský duch - a jsou to simulanti, co se chtějí jen vyhnout armádě, frontě, kulce a šrapnelům.
Máme prohlédnuto, uznáno schopnými nechat se pro císařpánův rozmar zabít, takže zbývá to svolat...
...náležitě posílit vírou...
...naložit do dobytčáků a hnát na porážku. A co ostatní? Snad jste si nemysleli, že vy nebudete plnit žádné nejčestnější a nejsvětější povinnosti!!!
Taková válka stojí peníze, hodně peněz... a nejmilostivější císařpán to přece nebude platit ze své kapsy. Takže hybaj sem s vašim zlatem...
...za které dostanete čestný železný prsten, pořízený z darů veřejnosti - nebo taky nedostanete nic.
Pokud už žádné zlato nemáte, poskytněte státu všechny svoje úspory - po dosažení konečného vítězství a důkladném vyrabování porobených zemí vám je možná vrátí.
Pokud vaši rodiče o půjčku nejeví náležitý zájem, přimějte je k ní, děti, a samy také vysypte prasátko.
Pokud jste si po první půjčce něco nechali na živobytí nebo vydělali, pospěšte s tím - je vypsána druhá válečná půjčka, třetí válečná půjčka...
...čtvrtá válečná půjčka...
...pátá válečná půjčka...
...šestá, sedmá a osmá, v Uhersku jich bylo dokonce jedenáct. Zatímco Němci půjčovali jako diví, Češi se k půjčkám zdaleka tak vřele nehlásili... proto se kromě masivní propagace půjček plakáty a v novinách přistupovalo i k hrubším metodám. Vojáku, chceš na dovolenou? Půjčku! Chcete z vojny pro osetí polí obilím? Půjčku! Pane podnikateli, chcete dál dodávat armádě? Půjčku! Pane řediteli Živnostenské banky, vaše banka neustále upisuje nejméně válečných půjček ze všech. Jste zatčen! Někteří lidé tak dobrovolně nebo pod nátlakem utopili v půjčkách celý majetek. A co bylo s půjčkami po skončení války? Nebylo vítězství, nebylo rabování... nebylo co navracet. Nikdo z nich neviděl zpátky ani vindru!
Cože, vy nemáte peníze? Dali jste poslední „keťasům“ za nechutně předražené základní potraviny? Nu, něco jiného určitě máte. Třeba věci z kovu nebo z papíru...
...v době největší drahoty a nouze o látky jistě máte plné truhlice a skříně nepotřebného šatstva pro naši chrabrou armádu...
...a jistě i spoustu vlny a kaučukových výrobků máte doma na darování. Každý připrav si dar, nikdo se nevylučuj!!!!
Dědečkové, otcové, manželové a bratři odvedení do armády, peníze všechny půjčené státu na věčnou oplátku, domácnost vyrabovaná, jídlo s výjimkou nejhladovějších přídělů všechno zabavené... a vám zbývají holé ruce? I to je dost - hybaj do luk a do lesů!
Tam se můžete napást, abyste teda nepadli hlady, ale všechno ostatní budiž natrháno, pečlivě usušeno a zabaleno a posláno státu!
Kaštany, bukvice, kopřivy, listy stromů, houby... pro vše stát najde upotřebení.
A co udělá stát na oplátku pro občany, aby je uchránil třeba před nelítostnými šmelináři, zvanými keťasové, kteří nehorázně předražují jakékoliv jídlo? Vydá vyhlášku, kterou stanoví maximální ceny!
Na bdění nad jejím dodržování ale bohužel nějak nejsou síly - všichni policajti, špehové a udavači jsou pilně zaměstnáni vyhledáváním a zavíráním nebezpečných elementů, kteří se nerozpakují říct, že císařpán je vůl nebo dokonce velezrádně hlásají, že Čechy s Moravou by měly mít autonomii nebo samostatnost. Takže keťasení dál jen kvete.
Případně vydá přísné nařízení, jak šidit mouku - míchat pšeničnou mouku se žitnou, později přidávat do mouky otruby, brambory a nejrůznější náhražky.
Zatímco v zázemí lidé umírají hlady, na válečném poli ti, kdož tam být rozhodně nechtěli, zmírají hrdinskou smrtí.
Ti o něco málo šťastnější se vrací z bojiště domů bez nohou, bez rukou, zmrzačení nadosmrti. Císařpán je pochopitelně moc chudý aby pomohl. Pomůže tedy vyhláškou, nařizující všem zaměstnavatelům zmrzačené vojíny zaměstnávat.
Naštěstí pomáhají jiní, hlavně Červený kříž pořádáním veřejných sbírek a kulturních představení, financujících z výtěžku pomoc invalidům, vdovám a sirotkům.
Ještě jeden plakát mi na výstavě úplně na konci chyběl, na Internetu ho najít nemůžu, tak si najdu něco podobného, i když o rok mladšího.
Válka byla konečně minulostí, ten co to všechno spískal skončil v pekle, císař Karel I., jemuž se přes upřímně míněnou snahu nepodařilo šílenství zastavit, abdikoval a porobené národy měly konečně svou vlast a mohly pracovat a přispívat na nový a lepší život.
Krkonošské muzeum zaslouží za tuhle výstavu velkou pochvalu, připomínat lidem utrpení války je potřeba, aby si víc vážili míru. Když poznáme třeba jak bylo lidem za 1. světové války v obci Ktiš určitě bychom něco podobného neradi sami zažili.
V ambitu je ještě jedna výstavá, věnovaná úžasnému krkonošskému sochaři německé národnosti, který se jmenoval Emil Schwantner. Ten vytvořil spoustu nádherných bust, plastik, velikých soch i sousoší - ze začátku optimistických, po jeho účasti v 1. světové válce i hodně smutných. Po druhé světové válce byl odsunut do Německa, kde se však nedal do tamní Komunistické strany, takže nedostával zakázky ani materiál na svá umělecká díla a zemřel v chudobě, zlomen na duchu.
Ani jeho umělecká díla neměla veselý osud - jen málo soch na pomnících připomínajících první světovou válku a její oběti se zachovalo - většina jich je zničených a dochovaly se jen na fotografiích.
Jestli se v našem muzeu smí fotografovat, to nevím a ptát se nechci, protože kdybych se zeptal, řekli by mi třeba že ne a kdyby mě pak u toho chytili, dostal bych vynadáno mnohem víc, než bez ptaní. V Malé výstavní místnosti jsem klidně fotografoval - skrz ní se nikam neprochází, tak tam pracovníci muzea moc nechodí a navíc by kvůli fotografování plakátů asi nikdo moc nenadával. S fotografováním uměleckých děl je to horší, ta se obvykle fotografovat nesmí a navíc ambitem sem tam někdo prochází, proto jsem si vyfotografoval jen sochu, která se mi nejvíc líbila.
Obě výstavy stály zato, ale obě budily smutek v duši.
-
8. listopadu 2015
(neděle) -
KRÁSNÝ DEN VRCHOLNÉHO PODZIMU
Když se řekne listopad, každý si představí chmurný měsíc, pro nějž je nejtypičtější barvou šedá - šedá barva mlhy, inverzí, barva smutku v duši, který listopad nezřídka provází. Tímhle obrázkem nakresleným v programu Malování jsem svou aktuální náladu vyjádřil akorát před třinácti lety - 8. listopadu 2002.
Letos je však všechno úplně jinak. Řekli byste, že tohle je obrázek z 8. listopadu?
Sluníčko svítí a hřeje, nebe je modré, toho se musí využít, než nastanou ty dny, které jsem zmínil a na něž se nikdo netěší.
Na dlouhé cesty už to není, den je krátký, ale i v okolí Vrchlabí je hezky. Sluníčko hřeje, ale vítr fouká studený a díky němu je nádherná viditelnost.
Cesta za Vrchlabím nás vede přes kopec do mělkého údolí u paty hor, jemuž kdysi skauti dali jméno Měsíční údolí.
Vede kolem prostorné ohrady, v níž se chovají jeleni.
Idyla jak ze začátku Krkonošského deníčku.
Listů už na stromech moc nezůstalo, ale příroda je přesto ještě pořád barevná.
Teď spolu jdeme po historické cestě, která v minulosti vynikala tím, že byla na střídačku značená turistickým značením a neznačená. Blíž o ni píšu v mém diáři v zápisu k 2. únoru v odstavci „Příběh značené cesty“.
Autor Kafkova illustrovaného průvodce po Král. českém z konce 19. století popisuje, že tahle cesta vede „krajinou málo vábnou“. Já ji měl ale vždycky rád.
Vede přes několikero potoků a kolem zapomenutého křížku...
...až na silničku, zvanou Rumovka. Ta k nám stoupá z údolí Malého Labe od Lánova a my po ní pokračujeme dál po úbočích kopců...
...až do údolí mezi Jankovým kopcem a Strážnou hůrou. Výhled je odtud nádherný - do údolí Malého Labe a na Černou horu, se stráněmi plnými žlutých modřínů.
Při staré cestě z Vrchlabí do Dolního Dvora, která se s příspěvkem Evropské unie proměnila nedávno v silničku, stojí mezi starými stromy krásná kaplička.
Sluníčko tu svítí a hřeje jako by nebyl listopad, je krásné sedět tu na dřevěné lavičce a jen se vyhřívat a užívat si jeho paprsků. I když bývá listopad měsícem barvy šedé, teď okolní stráně září barvami.
Vracíme se zpátky do Vrchlabí po nové silničce, jejíž povrch je zasypán tolika žlutými listy, že působí jako normální lesní cesta.
V dávných dobách pravěku bývaly Krkonoše ostrovem uprostřed nekonečného tropického moře. V mělčinách kolem se to hemžilo životem a po milimetrech tam rostly mohutné korálové útesy. Moře už dávno vzal čas, ale vápencové skály zůstaly a lidé je v okolí Vrchlabí těžili a pálili z nich ve vápenkách vápno. V Horním Lánově a v Černém Dole se těží dodnes, vrchlabské lomy a lůmky však upadly v zapomnění a pohltila je příroda. Jen skromné vzpomínky zbyly - třeba několik posledních betonových podstavců, které kdysi nesly sloupy nákladní lanovky.
Tam, kde léta býval jen ne moc příjemný přechod přes Vápenický potok, plný bláta, tam je dnes hezký nový můstek.
Takhle vypadá přírodní, přirozený les.
Takhle vypadá les, vysázený člověkem.
Na hranici mezi katastrem Lánova a Vrchlabí nová silnička končí a dál už vede jen nenápadná cesta loukou ke křižovatce modré a žluté značky pod Jankovým kopcem. I odtud je pěkný výhled na Černou horu, lom v Lánově...
...i okolní neskutečně barevné stráně.
Pokračujeme dál po staré uvozové cestě přes potok, který v mapách nemá uvedené žádné jméno.
Scházíme do ulic Vrchlabí a končíme tuhle procházku s pohodou a mírem v duši.
ZA ZAPOMENUTOU VZPOMÍNKOU
Podzimní les pozdního podzimu je za podmračeného dne chmurný a nasáklý vlhkostí. Vrstva spadaného lidí nám čvachtá pod nohama, když procházíme cestami dávno opuštěnými, takřka pohlcenými lesem. A přece to tu kdysi žilo, dokazuje to stále hlubší skalnatý zářez, který končí v zarostlém, dávno opuštěném lomu.
Víme, že se tady kdysi těžilo a přivedla nás sem nejasná pověst a vzpomínka na dávnou památku, zvanou Havířský kříž. Míjíme obrovské balvany, nechané u paty stěn lomu nebo spadané za dobu, co je lom opuštěný a stoupáme šikmo do kopce po nájezdu, spojujícím jednotlivé terasy lomu. Konečně jsme nahoře a hroužíme se do džungle keřů a mladých stromků. Cesta to není ani trochu příjemná, naštěstí brzy končí - na malé mýtině obklopené temným smrkovým lesem, zarostlé vysokou ostřicí, teď už dávno sežloutlou.
A pověst nelhala - uprostřed ní stojí už hodně omšelý a vlhkem podivně zčernalý kříž. Široký čtverhranný podstavec, na něm nízký čtverhranný kamenný sloup, zakončený rozšířenou hlavicí ve tvaru domu s jehlancovou střechou. Ta bývala kdysi zakončená křížem, ale místo něj zbylo jen zubatě odlomené místo, kde kdysi býval. Na všech čtyřech stranách hlavice bývaly kdysi reliéfy, ale čas a živly je setřely tak, že už se ani nedá poznat, co na nich vlastně bylo.
Kolem není ani stopy po tom, že by sem někdo kdy chodil... je to místo, o němž už málokdo ví... symbol opuštěnosti a zapomnění. Stoupáme skrz nepěstovaný les až na vrchol kopce - tam, kde mezi stromy vyniká šedá barva kamenů a skal. Přicházíme na hranu dalšího, mnohem většího lomu, tvořícího téměř kruhovou, míse podobnou prohlubeň se stěnami s překvapivě mírným sklonem. Výhled na něj neskrývá téměř nic, jen občas téměř opadaná zakrslá břízka nebo borovice se tyčí tam, kde si našla ve škvírách mezi skalními plotnami a balvany kousek půdy. Chladný podzimní vítr ohýbá žlutá stébla trav a hraje mezi kmeny stromů a pruty keřů smutný nápěv.
Rozhlížíme se tu... a náhle nás přepadne pocit, že tu nejsme sami...
Tenhle poklidný sen se mi zdál před už tak dávnou dobou, že už se ani spočítat nedá, patří však k jedněm z nejpůsobivějších a proto ho mám dodnes před očima. Jak nerad jsem se z něj probudil.
Stejné místo asi těžko někdy najdu, ale ledaskde už mi to svou atmosférou tenhle dávný sem připomnělo. Samotný Havířský kříž mi nejvíce připomněl o dost jiný a zachovalejší kříž před Královskou mincovnou v městě Jáchymově.
Nejvíc mi ale tenhle sen připomnělo místo, od kterého bych to nečekal. V čase počínajícího léta jsme se vydali z Roztok u Prahy Tichým údolím Únětického potoka...
...až tam, kde se nad cestou...
...tyčí skalnaté stráně, jenž opravdu jsou dávnými lomy.
Zlákala nás nenápadná cestička, vedoucí napravo prudce do stráně, plné balvanů a divoce rozeklaných skal...
...až na vrchol...
...zarostlý zakrslými břízkami, borovicemi a křovinami, kde jen prudký vítr ohýbal stébla trav...
...a pěl mezi stromy svůj věčný nápěv. Tolik mi zdejší atmosféra připomněla můj sen, až jsem každým okamžikem čekal, že narazíme na něco zajímavého, ale nic pozoruhodného tam nebylo ani se nepřihodilo. Jen výhled odtud byl pěkný, ale dojmem opuštěnosti nepůsobil ani náhodou.
Na dohled od nekonečného města Prahy se moc zapomenutých míst nenajde.
Výhled je to však neobvyklý... stará Praha se skrývá v údolí Vltavy odvráceném našim očím a chrám svatého Víta tak vypadá, jako by se k nebi tyčil uprostřed moderní zástavby.
Navíc nad Tichým údolím vede letecký koridor, kterým létají jedno za druhým letadla, jdoucí na přistání na letiště, které se tehdy ještě jmenovalo Praha Ruzyně, dnes se v rámci budování posmrtného kultu osobnosti jmenuje Letiště Václava Havla. Pohled je to úchvatný, ale pocitem opuštěnosti nenaplňuje.
Takže pocity tu byly nakonec trochu jiné než ve snu, ale díky němu se pro mě tohle místo stalo nezapomenutelným stejně jako sen sám.
Čím byl sen inspirovaný, na tom není ani trochu nic záhadného... jeho inspirací bylo dávné...
HLEDÁNÍ ZAPOMENUTÝCH PAMÁTEK
Vrchlabí není nijak velké město, historii má však dlouhou a v průběhu nespočených let bylo postaveno a zapomenuto ledacos. Obzvlášť doba socialismu zapomínala ráda, hlavně na památky po církvi a šlechtě. Hledat se však dá i ledacos jiného a proto jsme s mými nejbližšími v čase mého dětství zažili nejednu zajímavou procházku.
Hledali jsme třeba místo, kde na skále nad údolím Labe stávalo za socialismu zničené sousoší Kristus na hoře Olivetské, toulali se zpustlým Městským parkem s mnoha jeho zapomenutými místy...
...hledali opuštěný lom Adolf, známý ze vzpomínek mého dědečka nebo místo po středověké hornické vsi Starý vrch, která stávala na stráních vysoko nad zatáčkou silnice do Špindlerova Mlýna, zvanou Studené koleno, na níž jsou dodnes uzavřené vchody do štol dávného dolu na železnou rudu.
Dobrodružné bylo i hledání Anenské studánky, jejíž voda kdysi zachránila Vrchlabí v smutných časech epiedemie cholery. Kolem ní kdysi vedla i oblíbená cesta, jenže tu za socialismu zničilo vybudování náhonu a když jsme ho po prudké stráni nad jeho vodami obešli, narazili jsme jen na smutné trosky - zázrakem stojící čelní stěnu s půlkruhově zaklenutým vchodem a trojúhelníkovým štítem a rozvalené kameny z okolních stěn. Zpátky jsme se vraceli cestou vysoko nad údolím Labe a tam na nízké stalce stála menší ale působivá kaplička - také pustnoucí, jen s odrápanými zbytky nebesky modré barvy v jejím nitru.
Mnoho bylo ve Vrchlabí míst, která budila pocit zapomenutí a naprosté opuštěnosti... dneska je ale všechno jinak a to díky občanskému sdružení jménem Zdravé Krkonoše.
To obnovilo zničenou cestu ke studánce svaté Anny a ona sama je dneska nádherná, podle starých obrázků opravená tak, jak vypadala.
I kaplička nad údolím zazářila v nové kráse.
Z trosek povstala i kněžická kaplička svaté Anny.
Obnovy z trosek se dočkala i zřícená kaplička Panny Marie pod Olivetskou horou...
...kaplička na cestě mezi Vrchlabím a Lánovem...
...a mnoho dalších kapliček a křížů po Krkonoších i přilehlé části Podkrkonoší. Ze smutných a zapomenutých míst se tak stala místa veselá, kam lidé chodí rádi a kam se vrátil život.
JE TO ON, AVIGNON, TAM NA MOSTĚ VŠICHNI TANČÍ
Zapomenutým místem by mohl teoreticky být i středověký most ve francouzském městě Avignonu, protože je ho jenom kousek a řeku Rhônu už po něm nikdo nepřejde. Staletí byl rušnou tepnou, jenže když se Rhôna rozvodnila, často zaplavila jeho oblouky a tlak vody a naplavených věcí je pak strhnul. Mnohokrát byl most opraven, ale v 17. století přišla taková povodeň, že už ho nikdo neopravoval a do dnešních dnů zbyly z původních 22 oblouků mostu jen 4. Přesto je most pořád rušným místem a jednou z nejznámějších památek Avignonu.
Býval to ale nádherný most, obdivovat ho v jeho původní monumentálnosti můžeme v nádherné 3D rekonstrukci na adrese https://www.youtube.com/watch?v=tlArBdehDJU.
Jednak je i zbytek středověkého mostu nádherný, navíc se na něj chodí skrz úchvatnou středověkou věž a padací most... a na jednom z pilířů mostu je dokonce postavná velká kaple svatého Mikuláše. A jednak se o mostu zpívá známá a oblíbená francouzská písnička Sur le pont d'Avignon.
Ta z fracouštiny přešla i do češtiny, nazpíval ji Waldemar Matuška pod jménem Avignonský most, ale ještě dříve se zpívala písnička Avignonský most bližší francouzskému originálu. I v Německu si o mostu v Avignonu rádi zpívají - tady nám Fischer-Chor zpívá jednu verzi a druhá verze pochází z nějakého filmu.
Je to on, Avignon,
tam na mostě všichni tančí,
je to on, Avignon,
vprostřed mostu tancujou.
Že se v písničce zpívá o tancování, to jsem věděl, ale do dneška jsem nevěděl, že to není jen písnička, ale taky tanec - ve filmečku k originální francouzské verzi je i vidět, jak se tancuje, bližší popis tance je v angličtině pod heslem Sur le Pont d'Avignon. Tak si ho tu spolu přeložíme.
Refrén - všichni tanečníci stojí v párech, zaháknou se za lokty a točí se dokola.
Při první sloce stojí taneční partneři proti sobě - v první část se muž ukloní, ve druhé si poklepe na klobouk.
Při refrénu se znovu točíme kolem sebe dokola.
Při druhé sloce žena udělá pukrle na jednu stranu a pak na druhou stranu.
Při refrénu se znovu vesele zatočíme, až bude suknička vlát a hlava se motat.
Při třetí sloce si vzájemně salutujeme.
Co se bude dít při refrénu, to už asi tušíte.
Při čtvrté sloce se ukláníme všichni vzájemně.
Při refrénu se v první části znovu točíme, ve druhé se můžeme otočit na publikum, když nějaké máme a uklonit se mu.
Jestli mě nějaký vítr někdy zavane do Avignonu a bude-li s kým, tak si na mostě určitě zatancuju a nebo alespoň zazpívám.
UMÍ PRASE PLAVAT?
Při obědě by se mělo myslet na jídlo, ale občas mysl lítá jinde a může z toho povstat i zajímavá otázka. Umí prase plavat?
Půvabný příběh Umí prase plavat? dokazuje, že to umí a jak dobře. Plavací schopnosti divokého prasete dokazuje i novinová zpráva Divočák zaměstnal strážníky tří pražských obvodů, zalehli ho po dvou hodinách, o velkolepém honu na divočáka v rušných ulicích Prahy, který začal poté, co pašík přeplaval Vltavu. Obyvatele Berouna vyplašil divočák, dorazil na autobusové nádraží a při následné honičce přeplaval dokonce několikrát řeku Berounku.
Je tak jasné, že prase plavat umí.
MAJÍ PTÁCI JAZYK?
Na tomhle obrázku kačenky...
...mě zaujalo to, jak dobře je na něm vidět vnitřek jejího zobáku a že to vypadá, že ptáci mají jazyk stejně jako savci nebo my lidé. Hledal jsem u osvědčeného zdroje - v Encyklopedii Wikipedia - a našel - ptáci opravdu jazyk mají, kupodivu však většinou není svalnatý, takže s ním nemůžou hýbat. Výjimkou jsou jen papoušci, ti s ním hýbají stejně jako my.
-
28. listopadu 2015
(sobota) -
PŘEDVÁNOČNÍ JARMARK V NOVÉ PACE
Nebe je šedé, okolní lesy, pole a louky nesou tlumené barvy pozdního podzimu... ale náměstí v Nové Pace září barvami. Barvami vánočních věnců a svíček, nejrůznějších krásných titěrek... na své si však přijdou i ostatní smysly... voní tu medovina a svařené víno, voní tu i krásná přírodní mýdla... k ochutnání je tu horká medovina, svařené víno nebo třeba mošt, a také vynikající krkonošské sejkory - to jsou nasucho na plátu pečené bramboráky - langoše nebo párky. Hmat by si mohl přijít na své třeba při pohlazení oveček v Betlémě, ale nepřijde - ony jsou sice docela zvědavé, ale na hlazení zvědavé nejsou, kdepak. Co kdyby měl někdo v „týlle prasecký zimě“ zálusk na jejich husté rouno.
A co sluch a zrak?
Ty si přijdou na své ze všech smyslů nejvíce a postará se o to takovýhle pestrý kulturní program.
O zahájení s nádhernou vánoční písní Adeste fideles a o vystoupení Základní umělecké školy Husitská jsme bohužel přišli, ale teď už jsme tu a užíváme si plnými doušky další bod programu.
Sympatický folklorní soubor Horačky z Českého Dubu nám tu zpívá vánoční koledy a písničky, jednu lepší než druhou. Neměl bych, vůbec bych neměl, ale nějak se tomu nedá odolat - zpívám si s nimi co vůbec umím i někdy to, co moc neumím. Horačkám to jde ale mnohem líp - jejich hlasy ladí v krásném souzvuku, někdy se ve zpívání střídají horačky a horáci... a protože do Českého Dubu to není zase tak daleko, písničky mezi sousedními kraji létaly a Horačky zpívají i ty, které si rádi zpíváme my tady. Obrovskou radost mi jejich vystoupení udělalo a moc jsem si ho užil. Navíc po jeho skončení není třeba tesknit, protože nás dneska bude čekat ještě jedno.
Při vystoupení Horaček se náhle vedle mě objeví podivuhodná paní, kterou by člověk v nočních hodinách mohl pokládat za krásné zjevení z časů sto let vzdálených. Teď je ale dopoledne a já se navíc s touhle moc milou paní nepotkávám poprvé, znám ji už od letošního června, kdy jsem se s ní a jejími přítelkyněmi a přáteli potkal v Martinicích v Krkonoších v den, kdy tam měl zastávku legendární Legiovlak. I teď na ní můžu oči nechat, protože je oblečená do tmavého kožíšku s nádherným kožešinovým límcem, tmavého kolobouku ozdobeném stejnou kožešinou, hnědé sukně a ruce jí hřeje štuclík z téže krásné kožešiny. Jenže dneska je sirovo, nepříjemná vlhká, lezavá zima, tak ani v krásném štuclíku není rukám teplo - hůř je těm, co si je jen do rukávu schovávají a teplou medovinou občas hřejí.
Tahle vřelá paní se jmenuje Markéta Hajná a je to vedoucí sympatické party lidí jménem Jilemský spolek paní a dívek, jehož čas přišel právě teď a máme ho na pódiu, kde nám uspořádal malou módní přehlídku s podrobným výkladem o historii toho, co mají všechny dámy na sobě a u sebe.
Dalším bodem programu je „Kvartet krkonošské dechovky“.
Hrajou moc dobře, pánové, bez zpěvu, ale jednu zajímavější skladbu než druhou. Moc se mi to líbí. Poté nastává v programu hodinová přestávka, kterou vyplňuju couráním po jarmarku, povídáním a téměř nepřetržitou konzumací dobrůtek pevných i tekutých.
Teď se však u pódia kupí maminky a tatínkové, babičky a dědečkové, švagrové a tetičky z pátého kolene... pódium teď totiž patří dětem ze Základní umělecké školy Nová Paka.
Vystupuje postupně několik oddělení - od přípravky, kde ti nejmenší někdy melodičnost hlasu nahrazují jeho silou až po ty, na nichž už je hudební vzdělání hodně znát. Radost mi dělá spousta vánočních písniček a koled, mezi nimi třeba i nádherná Vánoční rosička Adama Michny z Otradovic.
Nu a tak by to mohlo pokračovat - dohráli jedni, nastoupili druzí, pak byl konec a jelo se domů... zkrátka taková ta obvyklá nuda, na jakou jste z Tomášova Internetu už zvyklí z popisu Dračích slavností, Slavností královny Elišky a mnoha jiných. Opravdu to dneska bude taková podobná nuda, jen s tím malým rozdílem, že se spolu zanedlouho podíváme na kulturní program dnešního jarmaku i z opačné strany s regionálním národopisným souborem Krkonošský Horal. Nejprve nám však znovu zazpívají sympatické Horačky.
Jejich vedoucí je pěkná blonďatá mladá paní, která však stojí s námi v hledišti a nenápadnými gesty občas Horačky trošku diriguje. Za odměnu jí je dopřán prostorový zvuk, jaký nemají ani v multikině - zepředu totiž zpívají Horačky a za ní v půlkruhu pěje dobrá pětina Horalu - s radostí že se tu může s Horačkami tak pěkně rozezpívat. Naštěstí nám to docela ladí, tak se ta paní za to na nás nemračí.
Druhé vystoupení Horaček je stejné nebo podobné jako to první, ale to nám vůbec nevadí, stejně si ho užíváme.
Když Horačky skončí, přenechávají pódium Pěveckému sboru v Nové Pace a i my přenecháváme místo v hledišti jiným. Je načase si dojít pro kroj, který mi přivezla hodná Martina a jít se do něj převléknout. Budeme se převlékat „za pódiem“ - naštěstí ne hned bezprostředně za ním, čeká na nás příjemné teplíčko v budově Střední školy gastronomie a služeb Nová Paka, jejíž vchod skutečně hned za pódiem je. „Budiž nim sláva, že nás sem pustili, už sem byl zmerzlej jak preclik.“ Zdravíme se tu s veselými Horačkami, které se tu spokojeně převlékají po dvou zdařilých vystoupeních... a za chvíli už se v prostorné tělocvičně převlékáme i my do našich horalských krojů. Běžní muži z davu se mění v urostlé horaly, z moderních dívek a žen se stávají krásné krojované panenky... když se dočinčáme, ještě si spolu trochu zazpíváme.
Venku zatím skončila pohádka „O rybáři a staré botě“ a přišel sám vládce hor Krakonoš. A nevím, jestli jsme ho něčím naštvali my, nebo mu zase nějaký darebník dělal nepřístojnosti v revíru, zkrátka... chvilinku před našim vystoupením se z nebe začal sypat sníh. „Ani drobek se nám do tý nekleče nechce, ale slíbili sme, že tady nneska budem tejnořiť a terlovať, tak tejdě tejnořiť a terlovať budem, i dyby kameni padalo.“ Přišel čas, jdeme na to.
Před námi však stoupají na pódium naši roztomilí následovníci - před Horalem totiž bude zpívat Krkonošský Horálek a jen zpěvácká část Horalu jim bude zpívat k některým tancům. „Na koladu sme přišli k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám, sme rádi, že vám můžem vypravovať nejen jak sme putovali k Ježíškoj a jakou měl radosť z toho, co sme mu přivezli, ale taky třá co se stalo na horách s koláčema vh komorách. A nechem nic než krejcar nebo grešličku, i měkká nebo tverdá houska se s chutěj schroustá. Nedáte-li nic... to vám tady tejdě Tomáš ale nekřamstounsky vyhrožuje, nemrát jeden, eště, že k tomu Horálci s vervou terlujou a nikdo ho neposlouchá.“
Vystupení Horálku uteklo jako voda a na pódium se teď hrne celý Horal. Chumelí jak v těžítku, nikdo nemůže zůstat před pódiem, jak jsme si to plánovali, všichni muzikanti, pěnice a pěvci se rovnají podél okraje... a i když to pódium zespodu vypadá docela velký, na tancování nám na něm zůstává místo jako dlaň. To bude zážitek.
Než přijde na něj řada, berou nás ale „za serdička“ svým nádherným zpěvem koledy „Chtíc aby spal“ Lucka s Evou. Po nich chvíli mluví umělecký vedoucí Horalu Standa, pak však už spolu začínáme prožívat ten nádherný příběh z Evangelia podle Lukáše. Pastýři se probouzí betlémskou radostnou novinou, hvězda září, andělé v nebi pějí tak, až probudili i holky na Žalým, ty však neběžely do Betléma, ale začaly se prát. Možná se strkaly, možná do sebe vrážely... nám se naštěstí nás první tanec podařil bez strkání a porážení.
Znovu Standa promlouvá, znovu hvězda svítí nad Betlémem a zpívají Nebesa i Země. Na Zemi však ne všichni zpívají, taková bába „neverlá a protiuná“, ta dokáže pěkně prohnat a když navíc si člověk ani nic moc nevykoleduje, to se pak nesmí divit, že to skončí přeraženým rejkantem a cestou do Brannejch pro novej. Tenhle tanec trochu prostoru chce, překážíme si, našim pěnicí škrtáme o sukně, ale dobře to dopadne, žádná z pódia nespadne.
Po Standově promluvě přichází čas vzpomenout předvánočního shánění - zběháme celý vokolí a nic z toho není, jen merzutosti. Eště, že se můžeme vydať na koladu a zpomenouť při tom třech mudrců, co od Východu přicházejí do Betléma. Tam už se ušecko raduje a terluje, dočista jako někde na vesnici v bále. I kerkonošský horalové se tam vydali na voze a každej nese Ježíškoj nějakej dáreček, kerej mu sám uďál. A dyž už tam dojeli, ukázali ušem, jak se terluje u nich vh Křížlicích. Pěkně vod pollahy, až mikrofony lítaj... naštěstí naše pěnice sou čemersný a hnelle je chytily.
Andělé na nebesích pějí „Gloria in excelsis Deo“, hlasem andělským pějí Lucka s Evou a po nich i my všichni nejznámější a nesvětější vánoční píseň Narodil se Kristus Pán.
Tím naše vystoupení končí, naposledy se ukláníme a lidé nám tleskají. Dneska mi připadalo, že nám lidé tleskali málo... a přece to neznělo, že by tleskali jen ze zdvořilosti a měl jsem z nich pocit, že jsme jim udělali radost. Až mí nejbližší mi vysvětlili tu záhadu, která ve skutečnosti záhadná nebyla - lidem byla zima, tleskali nám v rukavicích, tak jsme to neslyšeli, ale radost z našeho vystoupení měli a to bylo to hlavní.
Po vystoupení Krkonošského Horalu jsou v programu napsána tři jména - Jan Klika, Martina Ahmed Čermáková, Eva Matějovská. Zaujalo mě hlavně to prostřední z nich, protože mi připomnělo zčásti skutečná a zčásti umělecká jména, jaké si rády dávají orientální tanečnice. Hledal jsem tedy a ono opravdu jo. Tak jsem měl velké dilema, jestli se jít převléknout z kroje, nebo v něm dál mrznout a užít si úžasné podívané. Ale v průběhu dneška jsem se dozvěděl, že v téhle zimě nás i krásná orientální tanečnice raději bude těšit svým zpěvem a své krásné umění si nechá na příznivější roční dobu... tak se pádím raději převléknout, protože horalský kroj zrovna dvakrát nehřeje a při vystoupení se spíš zpívalo než tancovalo... brrr, honem do tepla.
Po převlečení ze školy ještě neprcháme - v učebně vedle vchodu je pro nás připravený teplý čaj nebo káva, párky a koláčky... dobře se tam pomějeme, chvilku posedíme a popovídáme.
Na pódiu zatím skončilo jedno pěvecké vystoupení a začíná druhé - vystoupení pěveckého sboru Hlas.
I ten zpívá ty nejkrásnější vánoční písně a koledy a zpívá nádherně, v krásném vícehlasu, je radost to poslouchat. Po jejich vystoupení přichází na pódium milá a krásna paní Romana Martincová, ředitelka Městského kulturního střediska a pan starosta Nové Paky Mgr. Josef Cogan.
Chvíli k nám promlouvají, pak se rozloučí a na řadě je to, nač se všichni těšíme. Pohasínají světla po pár okamžicích tmy se náhle rozzáří stovky světýlek na vánočním stromečku, který má Paka stejně jako Vrchlabí veselý a živý, stojící tam, kde roste celý rok. Bohužel však postupně chřadne a letos je asi vánočním stromečkem naposledy.
Teď však není chvíle na spřádání smutných myšlenek o pomíjivosti života lidí i stromů, protože v sousedství stromečku tryská úžasná ohnivá fontána a poté začíná nádherné divadlo plná ran, dýmu a nádherných barev.
Ohňostoj je drahá záležitost, někdy se upřednostňuje hodně rachejtlí, které jsou spíš menší, ale tady v Pace si užíváme nádherného ohňostroje, kdy na obloze září obrovské ohnivé květy...
...obrovské rakety, které se rozprsknou do ohnivého květu, jehož jednotlivých paprsků poté vykvetou květy jiné barvy nebo rachejtle, které se s velkou ranou rozprsknou na několik velkých červených hvězd, které se po pár vteřinách rozletí na tisíce drobnějších bílých hvězdiček. Nádherná podívaná to byla, krásná jako celá dnešní akce, kterou jsem si moc užil. Největší radostí a darem ale bylo to, že jsem i já mohl zpívat a tančit lidem pro radost. Dlouho budu vzpomínat.
PÍSNIČKY K ŽEHLENÍ HORALSKÉHO KROJE
Jaké písničky dokáží zpříjemnit i žehlení horalského kroje? Ten je u mě nezřízeně milovaný, ale jeho žehlení nepatří u mě mezi momenty zrovna radostné, proto písničky k němu musí být hodně veselé. Nejlépe takové, ve kterých se nezřízeně hoduje, zpívá a tančí - takovou je třeba moje nejmilovanější písnička z filmu Noc na Karlštejně, jíž si v duchu zpívám v každé strážnici, do které mě osud zavane - asi už tušíte, že jde o písničku Hoja hoj. Holky vokatý nám pořádně rozproudí krev i v další písničce, jmenují se Hana a Dana, tvoří Duo Kamélie a jejich skvělá písnička se jmenuje Hej pane šenku. Skvělá je i Galícijská písnička jménem Agarrado, kterou pro nás v ukázce ze své stránky zpívají holky vokatý z úžasné skupiny jménem BraAgas. Náladu rozhodně nezkazí ani písnička Hanky a Petra Ulrychových Měla bába trnku, i když víc než tahle od Javorů beat se mi líbí víc ta nebeat od Javorů klasických moravských. Krásná skupina Calata žel Bohu zklamala a z jejich skvělé písničky Maturína se na Internetu najde jenom text. To Ginevra, skupina moje druhá nejmilovanější, se svými písničkami neskrblí a i písničku Tak do plnejch džbánů si může užít každý kdo má chuť. Nu a na závěr nám zahraje skupina moje úplně ta nejmilovanější - skupina Kantoři nám s obrovskou vervou zahraje a zazpívá a zvaří nám krev se svou skvělou písničkou Mary se dnes vdává.
KYTKA OD NÁS Z KANCELÁŘE
Pokud kolegyňka nekázala bludy, tak ta kytka, co máme v kanceláři na poličce nad tiskárnou, se jmenuje Rhoicissus česky Kapská réva.
