Tužka a námořnicky modrý diářík, který mi darovala má vřelá, sympatická a věrná čtenářka Anna - to budou mí společníci na cestě životem v roce 2014. Neuniknou jim nejrůznější zajímavosti, citáty i všemožné drobnůstky, které dokáže přinést všední i sváteční den jednomu obyčejnému chlapovi. A snad i vás potěší stejně jako mě.

1. ledna 2014
(středa)

NAD ČISTÝM DIÁŘÍKEM
Žádné další šampaňské a ohňostroje už jsou pryč..., tak začíná text mé moc a moc oblíbené písničky, na kterou si vždycky lidé vzpomenou v první den nového roku - nesmrtelné písničky Happy new year od ABBY, jejíž překlad na vás čeká na adrese http://www.pohodar.com/abba/Happy_new_year.htm. Kdysi mi připadala moc smutná, ale způsobilo to špatné pochopení některých částí a od té doby, co jsem ji opravil, ji mám ještě radši a hodně vyjadřuje mou náladu v první den nového roku.

Teď přede mnou leží nový, námořnicky tmavě modrý diářík, darovaný mi mou milou kamarádkou, věrnou podporovatelkou a neúnavnou podněcovatelkou Annou.



Je hladký, čistý, ještě voňavý od tiskařské barvy, listy v něm jsou nepopsané. Stejně takovým nepopsaným listem a novým začátkem je pro nás tenhle rok a my můžeme jen přemýšlet, co nám asi přinese. Tenhle diářík už na konci roku nebude tak pěkný - jeho desky budou poškrábané a zohýbané a listy na několika místech slepované, aby nevypadávaly z diáříku ven. Čeká ho nelehká cesta - ale zároveň se stane z diáříku stejného, jakých vyběhla do světa spousta, diáříkem jedinečným a neopakovatelným. Mým neúnavným společníkem při cestě rokem 2014, mou pamětí, mou inspirací, mými vzpomínkami. A doufám, že můj pátý diářík udělá radost i vám, čtenářům a návštěvníkům mé stránky.

2. ledna 2014
(čtvrtek)

IDEÁLNÍ OSLAVA PRACOVNÍHO VÝROČÍ
Dneska to bylo v práci prima. Nešel jsem tam. Dneska a zítra mám ještě dovolenou, takže můj pracovní stůl, počítač, klávesnice a myška mě čekají až v pondělí. Před dvanácti lety to bylo ale jiné...

2. ledna 2002
Motto: Do rachoty zvesela.

V 5:00 se moc vesele nevstává. A ještě horší je, když člověk lítá po celém autobusáku a neví, odkud mu ten autobus jede. Naštěstí jsem nakonec skončil v tom správném a vyjel vstříc novému zaměstnání. Po nezbytném papírování mě chvíli učil Richard, ten ale musel někam odjet a tak mě ponechali s manuálem k tiskárně svému osudu. Byla tam docela otrava, tak jsem střídavě hrál Snake II, četl manuál, koukal do blba a prohlížel okolí. Okolo jedné se najednou objevil mladý kluk, který se jmenuje Petr. Spolu jsme kecali skoro 3/4 hodiny a tak to do 14:00 už pěkně uteklo. Pak jsem šel do města, nechat se odškrtnout z evidence sociálního úřadu a k Petrovi. Ten mi sehnal Tomb Raider a dal mi i Co ženy chtějí a Město andělů. Tomb Raider je pěknej, ale je to děsná pohádka.

I podvědomá část mé mysli - můj operační systém - si na pracovní výročí vzpomněla a projevilo se to tak, že se mi zdál sen a samozřejmě o tisknutí na tiskárně. Čísloval jsem tam jídelní šeky a šlo to špatně, mačkalo se to a trhalo - tak špatně, až mě to probudilo a vyhnalo z postele. Vzdor tomu byl ale dnešní den vcelku pohodový a příjemný.

3. ledna 2014
(pátek)

NAD HLADINOU MRAČEN
Dnes jsme se probudili do optimistického a rozjásaného dne. Sluníčko na modrém nebi zalévalo Krkonoše i jejich podhůří lázní svých paprsků. Proto jsme se rozhodli vydat ven na procházku, ale než jsme dojeli do našeho cíle - Horního Lánova k lomu, přivalila se mlha a sluníčko se v ní úplně utopilo.



Čím však stoupáme výš a výš do hor, tím optimističtěji to vypadá.



Skrz mlhu začíná svítit sluníčko stále více a více.



A když přijdeme na prostrannou planinu, o níž jsem se nikde nedočetl, proč se jmenuje Konfiskáty, je už téměř po mlze.



Na planině stojí dvě opravené kapličky - svatého Michala a Svatého Kříže.



Podle tabule vedle kapličky byla postavena v 19. století, ale už v roce 1891 z ní prý zbývaly jen trosky. Do roku 2002 z ní čas zanechal jen nízký zbytek obvodové zdi zarostlý buřáním. Ale pak se na trosky vrhli obětaví lidé z občanského sdružení Zdravé Krkonoše a postavili z nich znovu takovouhle krásnou kapličku. Zajímavý je i vnitřek, zasvěcený tomu, co nás čeká po smrti...



Andělé troubí k poslednímu soudu, smrt udělá kosou šmik a my se nervózně potíme před porotou ze svatých. Andělé snáší do své misky vah naše dobré skutky, přátelství, snahu žít co nejlepším a nejbezúhonnějším životem. Čert s pochechtáváním rozváže těžký pytel a už se do druhé misky sypou nesplněné sliby, podrazy, zlé činy, ublížení... a my sledujeme, kam se váhy nakonec nakloní. Pokud bude dobra víc...



...odemkne nám svatý Petr bránu ráje a my tam budeme prožívat věčnou blaženost se samými hodnými lidmi. (Zajímalo by mě, co dělají třeba Svědkové Jehovovi a nejrůznější fanatici vůbec, když se dostanou do ráje. Nejspíš chodí rájem mezi ostatními a kážou jim, že taková věčná blaženost je obrovský hřích, že jedině odříkání je tou správnou cestou.)

Ale pokud se váhy skloní na opačnou stranu, bude ouvej, ouvej.



Na hříšníky, sjíždějící po ohnivém jazyku šupem do pekla už čeká u brány pekelné sám ďabel a těší se už na ně i početní čertíci. Samotné hříšníky už to těší méně, protože je čeká bič a nekonečné orání v pluhu, nechybí ani ty klasické pekelné kotle. Není co závidět. Tak doufám, že se váhy skloní na tu správnou stranu.

Z menší kapličky Svatého Kříže...



...nezbývaly už žádné viditelné trosky a ani jsme nevěděli, že tu kdy nějaká kaplička stávala, dokud se v roce 2004 znovu nezrodila pod rukama lidí z občanského sdružení Zdravé Krkonoše. Uvnitř vidíme dřevěný kříž se zabodanými hřeby a nade dveřmi napsané Ježíšovo povzdechnutí z Evangelia podle Matouše: Bože můj, proč jsi mě opustil?

Za kapličkami se silnička vyhýbá hraně velkého vápencového lomu v Černém Dolu a proto sestupuje do mělkého a lesem zarostlého údolíčka. Zdá se, že tady byl možná kdysi počátek velkého lomu, stráň nad silničkou je zbrázděná, tyčí se z ní mechem porostlé skalky a mezi nimi nějaké nízké, bezejmenné trosky.



Dnes však nezaplavuje tohle místo sluníčko jako na mém obrázku z 15. března 2008. Dnes halí údolíčko hustá mlha a dělá z něj místo duchů. Netrvá však dlouho a silnička stoupá dál a výš. Stále se však vine mezi stromy a tak kus cesty ještě trvá, než se před mýma očima zjeví to, proč sem pádím.



Na mezích, oddělujících dodnes dávno zaniklá pole, dnes rostou stromy nejrůznějších zajímavých tvarů.



V údolí pod námi se vaří rozbouřená hladina mračen, kypí a stoupá nahoru. Rychle před tou přívalovou vlnou prchám výš po silničce. Přívalová vlna se žene s nezadržitelnou silou a její čelo se tříští o hranu kopce.



Vystoupali jsme už vysoko, otevřel se nám výhled i blíž k horám a tak vidíme, jak se přívalová vlna tříští i o Kněžický vrch, Strážnou hůru a úbočí Žalého.



Prcháme stále výš, ale přesto se vlna hrozivě tříští už o úbočí Jeleního vrchu, na kterém stojíme...



...a nárazem vymrštěná vodní tříšť stoupá až sem k nám.



Z nevelkého nadhledu vypadá rozbouřené oblačné moře s obrovskými vlnami obzvlášť impozantně.



Bönischovy boudy však stojí bezpečně mimo dosah vln.



Okénka několik staletí starých bud...



...shlížejí nevzrušeně na tisíckrát viděný obzor oblačného moře.





V okolí Bönischových bud je několikero sjezdovek a vleků, ale vinou letošní mírné zimy bez sněhu je sníh jen na jedné, kterou zasněžili sněžnými děly. Lyžaři se tu ale v dnešním slunečném dni jen hemží a užívají si sjezdu z Bónischových bud do duchny zvířených mračen. Dole v Černém Dole nasednou na lanovku a za chvíli jsou zpátky, aby mohli znovu radostně sjíždět. Já chvíli postávám u oblíbené lavičky a stolečku u nejvyšší z Bönischových bud a pak se pomalu vydávám na zpáteční cestu. Oblačné moře vybilo minulým náporem svou sílu a teď se jeho vlna stahuje před očima.





Nad hladinu vystupují další hory a kopce Krkonoš a Podkrkonoší.



V údolíčku u lomu je mlha pořád, ale sluneční paprsky ji prosvětlují a mění každou kapku na stromech v zářivý diamant.



Opuštěnou část lomu v Černém Dolu zlatí paprsky zapadajícího sluníčka.



Jeho paprsky zlatí i sníh na vrcholu Černé hory.



A když přicházíme k Lánovu, už pomalu zapadá za kopce.



Byla to fajn procházka, doopravdy jsem si ji užil.

3. ledna - 23. ledna 2014
(pátek - čtvrtek)

ČAS CHVATU A SHONU
Dlouhé ticho se rozhostilo na Tomášově Internetu. Důvodem bylo to, že se mému počítači zastesklo po péči mého kolegy Ríši, ve které byl před rokem a občasná modrá obrazovka, jíž mě někdy počastoval krátce po naběhnutí operačního systému už asi měsíc, se změnila v bariéru modrých obrazovek zcela nepřekonatelnou. Obnovení systému nepomohlo, test paměti hlásil problém s hardwarem, tak se počítači přání splnilo a on se ocitl ve frontě několika počítačů, rádia a navigace, čekajících u Ríši na opravu. Ta po delším pátrání nakonec obnášela vymontování televizní karty, bez níž všechny obtíže náhle vymizely. Bestie, to je naprostá velezrada, porouchat se těsně před Olympiádou.

Jestli v tomhle období bylo něco naprosto fascinujícího, tak to bylo počasí. Kdyby ten, kdo pojmenoval měsíc leden tak jak ho pojmenoval, rozhodoval o jménu měsíce v roce 2014, pojmenoval by ho pravděpodobně úplně jinak.



Teplo jako na jaře, krtci hrabou, kytičky lezou, na stromech se nalévají pupeny a zvětšují poupata, v kraji prý dokonce místy kvetou stromy. Psům líná srst a 16. ledna přiletěly k našemu podniku poštolky, které vždycky přilétají na jaře hnízdit. Je to krása, ale nemám z toho dobrý pocit, jestli přijdou nějaké kruté mrazy, bude to katastrofa.



Není to tak ale všude - zatímco u nás je v lednu tepleji a jarněji než loni v březnu, na pobřeží Atlantiku a v Británii řádily obrovské bouře s devítimetrovými vlnami a v Kanadě a USA byly obrovské mrazy - na severu až -50°C, i na Floridě mrzli při +12°C (absolutní nejnižší teplotní rekord tam je +2°C), dokonce zamrzly i Niagarské vodopády.

Kdybych tu měl psát o tom, co charakterizovalo tohle období, byla by to práce, práce, práce a práce. Sice se u nás v podniku mluvilo o úbytku zakázek a o tom, že možná nebudeme mít co dělat, ale vidět to nebylo. Zakázek totiž bylo naopak více, ale drobných a to pro mě znamená mnohem víc práce, než když je jen několik zakázek obrovských. Pořád jsem jen něco doháněl, pořád jen něco nestíhal a to mě dohánělo k šílenství. Nic příjemného.

Naštěstí i pár potěšeníček tenhle čas přinesl..

HACK RUN
11. ledna jsem dostal chuť zahrát si na hackera. Být na chvíli počítačovým mágem, co před ním neobstojí i ty nejzabezpečenějí počítače, servery a informační systémy. Jen si zahrát, protože skutečný hacking vyžaduje vědomosti, které já postrádám a navíc může být přímou cestou k soudu a případně do nápravného zařízení. Proto se mou kořistí stala hra jménem Hack RUN.



Tajemný zaměstnavatel vás zkontaktuje a najme si vás, abyste pronikli do systému firmy RUN a zjistili, jak je možné, že se bezvýznamná farmaceutická firma za pár měsíců vypracovala až na největšího giganta mezi farmaceutickými firmami. Kromě znalosti angličtiny hra nevyžaduje žádné znalosti počítačů, přesto ale vypadá dobře, přináší pocit zakázaného ovoce a stále udržuje v napětí. Zakousl jsem se do ní a býval bych ji hrál celý večer, kdyby ovšem nepřišla jiná událost.

HRNEC MEDU
Napřed se však podíváme na jednu zajímavou věc, spojenou s hackingem. To se tak chcete dostat do počítačového systému velké firmy, ale zjišťujete, že administrátoři své práci nepříjemně rozumí. Firewall vám svou plamennou stěnou brání v průniku, programy se jeví prostými všech známých bezpečnostních děr, uživatelé si dávají o něco lepší hesla, než je slovo "heslo"... vaši jedinou nadějí je tak naděje, že přece jen v nejzastrčenější kanceláři zbyl počítač dlouho nepuštěný, na kterém bude chybět nějaká aktualizace nebo bezpečnostní záplata a který vám bude vstupenkou do vysněného ráje. Pátráte a pátráte a nakonec se dopátráte - při vzdáleném dotazu na verzi vám vyběhne u serveru, Javy, Flash Playeru nebo Adobe Readeru nižší číslo verze, než je ta aktuální, vy zajásáte, že tahle má bezpečnostní díry - a za chvíli už jste bezpečně přihlášeni. Probíráte se daty a připadá vám to jako nádherný sen - seznam uživatelů i s hesly a osobními údaji, seznam a podrobný popis vynálezů, které ještě nebyly patentovány, čísla bankovních karet managementu. Nadšeně si to všechno kopírujete a pochvalujete si, jaký dneska máte šťastný den. Až v policejních želízkách pochopíte, že tak šťastný přece jen nebyl.

Tam, kde skutečně hrozí nebezpečí útoku hackerů, totiž administrátoři a bezpečnostní pracovníci bojují nejen co nejlepším zabezpečením, ale také se snaží hackery odhalit a předat k potrestání. Proto na ně nastraží pastičku v podobě o něco hůře zabezpečeného počítače, nacpaného na první pohled exkluzivně vypadajícími daty. Zatímco se jimi hacker prohrabuje a kopíruje si je, různá sledovátka a čenichátory zjišťují, odkud se to hacker připojil a když to zjistí, administrátor hned uvědomí policisty. Téhle pastičce se říká hrnec medu.

ZÁCHRANA KNIH
I mě administrátor nachytal na švestkách, avšak zastavil mě pro ten večer úplně jiný hrnec medu. Měl podobu hned tří krabic, plných knih. Mí blízcí na ně na procházce narazili u kontejneru na tříděný odpad a přivolali mě. Někdo pravděpodobně vyklízel byt po někom, kdo opustil tento svět a s knihami udělal krátký proces.

Spoustu jsme si jich vybrali, jenže všechny jsme si vzít nemohli a tři téměř plné krabice knih zbyly u kontejneru. Bylo mi jich líto a přemýšlel jsem, jak je zachránit. Řešení mě napadlo rychle - asi 250 metrů odtud je obchod, kde se prodává všechno možné zboží z druhé ruky - oblečení, hrnečky, medvídci i knihy. Nade dveřmi mají střechu, takže by tam knihy mohly být do pondělka v relativním suchu. Tak jsem tam všechny tři krabice odnesl - byla to pěkná dřina, ale měl jsem z toho dobrý pocit.

Netrval však dlouho - v noci přišel prudký déšť, doprovázený obrovskými poryvy větru - mrzelo mě to a říkal jsem si, jakou knihy mají smůlu, že zítra určitě budou promočené a všechny i přes mou snahu skončí v tampele.

Druhý den jsem šel na nákup a zašel jsem se k obchodu podívat - dopadlo to lépe, než jsem čekal, knihy přečkaly divokou noc úplně v suchu. Nu a když jsem se šel v pondělí objednat na ostříhání ke kadeřnici Lindě, co má svou oficínu hned vedle - našel jsem knihy nastěhované už uvnitř s ostatními, co tam prodávají. Tak snad alespoň některé si najdou své čtenáře a nepřijdou nazmar.

ZE ŠTĚPANIC NA BENECKO
V sobotu 18. ledna byl den jako malovaný. Alespoň na horách. V údolích se bálela mlha, proto se při naší vzpomínce na tento den spolu vydáváme na hory. Ne však úplně na nejvyšší vrcholy - půjdeme na procházku z Horních Štěpanic na Benecko.



Zatímco se Horní Štěpanice koupou v záři slunečních paprsků, údolí se koupou v moři mlhy.



Vrcholy hor září čistým bílým sněhem.



Projdeme lesem a po silničce jdeme zajímavou krajinou - obklopují nás louky, remízky a co chvíli je vidět zarostlá velká hromada, svědek dávných časů a těžké obživy našich předků, kteří si tu snažili na chudých políčcích vypěstovat pár brambor a na hromady dávali kameny, vybrané z polí.



Už blízko Benecka se uprostřed stromů tyčí k nebi Jindrova skála a pod ní je pěkná místo - kaplička.



U ní je i pěkná lavička.



Samotná Jindrova skála je pěkná - vysoká skála na místě, kde by člověk žádnou skálu nečekal.



Na skále je pamětní deska...



...připomínající řídícího učitele Josefa Šíra.

Na Jindrově skále si vybudovala svůj pomník i příroda a dávné síly z nitra Země, co vytvořily samotnou skálu i celé Krkonoše.



Z Benecka, ležícího vysoko v horách, je krásný výhled - obzvlášť na Kotel.



Tohle je asi nejvíc zimní obrázek, který jsem v letošní jarní zimě vyfotografoval.

Před restaurací na Benecku inzerují, že dneska vaří kačenku s červeným zelím, jenže uvnitř nám je sděleno, že tabule už je jediné místo, kde kačenku ještě mají. Dáváme si tedy tresku s docela dobrou omáčkou a rýží, ale celkově to není jídlo, které by zanechalo hlubší dojem.

Zpátky se vracíme stejnou cestou, takže už nebylo víc co fotografovat. Moc pěkná procházka to byla, plná slunce a tepla už úplně jarního.

UPRCHLÝ TRESTANEC SE SÁM VRÁTIL
Z věznice ve městě Lexingtonu uprchl vězeň. K jeho smůle to však bylo na začátku ledna zrovna v době, kdy na USA náhle udeřily velké mrazy a v Kentucky bylo až -20°C. Uprchlík nakonec s takovou láskou vzpomínal na vytopené vězení, že zamířil nakonec do nejbližšího hotelu, v recepci oznámil, že je uprchlý a stíhaný vězeň a požádal aby zavolali policii. Tak se nakonec sám dobrovolně vrátil z útěku do vězení.

V NĚMECKU ZAVÁDĚJÍ BODOVÁNÍ
V Německu už mají dost cizinců, co porušují dopravní předpisy. Rozhodli se tedy, že všem přidělí konto s osmi body a každému, kdo spáchá dopravní přestupek s pokutou 60 a více euro, nějaké ty body z konta strhnou. Kdo nebude mít už žádné, ten bude moci v Německu jezdit už jen jako pasažér.

POKUTIČKY, POKUTIČKY
Řekne-li se "pokuta v přepočtu 25 milionů korun", zní to naprosto likvidačně. Pro běžného člověka by to byla pokuta, jakou by ani za celý život nesplatil. Pokutu však dostala od Evropské unie za neochotu upravit svou politiku ochrany osobních údajů společnost Goole a pro tu to jsou jen takové nepodstatné drobné.

Horší to bude mít řidič, co uvízl za dopravní přestupek v drápcích jedné přísné německé policistky. Běžná pokuta ho naštvala, ulevil si hrubostmi na adresu zmíněné policistky, jenže ta si to nenechala líbit a řidič se tak poučil, že urážení policistky je velmi nákladná záležitost. Konkrétně ho stála 2000 euro.

Z VYSÍLÁNÍ RADIOŽURNÁLU
"Za oknem máme takový osvěžující májový deštík. Ostatně, co bychom také v lednu chtěli."

CO JE RADLER
Radler je nízkokalorické pivo, které vzniká smícháním piva s ovocnou limonádou v poměru půl na půl. Vzniklo v Bavorsku kolem roku 1900 jako pivo pro cyklisty. Z toho vznikl i jeho název - Rad = kolo.

V ČR si jméno Radler zaregistrovala společnost Heineken jako ochrannou známku. Její respektování velmi tvrdě vyžadovala a bránila v jejím užívání ostatním pivovarům. Soud však rozhodl, že Radler je obecné označení, proto ho můžou používat všichni. Ostatní pivovary teď zvažují žalobu na Heineken.

POVINNÉ NOŠENÍ REFLEXNÍ VESTY
Ministerstvo dopravy zvažuje nařídit zákonem nošení vesty pro všechny chodce, kteří se budou v noci pohybovat po silnici. Problém to pro mě nebude, já ji nosím už dávno společně s čelovkou, na které mám přidělané i malé zadní červené světýlko. Prozatím je reflexní vesta docela fajn, řidiči mě někdy považují za policistu a raději přibrzdí.

DO TOHO TENHLE GORBAČOV, CO HO ZNAL CELEJ DLABAČOV...
Tuhle větu zpívá kapela Žlutý pes v písničce Sametová. Kde to však je, ten Dlabačov?

Není to vesnice ani město, jak jsem si myslel, je to místo v Praze. Možná ulice, nejznámější je však Tramvajová smyčka Dlabačov. Ta leží vedle obrovského Strahovského stadionu, kde se za socialismu pořádala Spartakiáda. Aby se její účastníci mohli na Strahov lehce dopravit, byla postavena tahle smyčka, která má tři koleje s nástupišti a můstkem nad nimi. Spartakiádu však dávno vzal čas a Sametová revoluce, proto je dnes smyčka Dlabačov ne moc pěkným a pustnoucím místem Prahy.

12 LET BEZ SOUDU
10. ledna propustili z vězení na základně Guantánamo na Kubě jednoho z osobních strážců Usámy bin Ládina - Muhammada Mudžáhida - kterého tam věznili bez jakéhokoliv soudu a obvinění po 12 let. USA jsou zrovna ta ti praví, kdo můžou kritizovat Rusko a jiné země za porušování lidských práv.

TŘIKRÁT HURÁ FACEBOOKU
13. ledna mě doopravdy naštvali na Českém rozhlasu 1 Radiožurnálu kvůli strašení, které dosáhlo naprosto absurdního rozměru.

Podstatou byla zpráva, že vládní koalice uvažuje o snížení DPH u léků. To je ovšem dobrá zpráva, která se našim médiím obvykle nehodí moc do krámu, proto ji bylo nutné s obrovskou dávkou kreativity opentlit nejrůznějšími dodatky a přípodotky, které lidem ukáží, že všechno není tak výborné, jak se na první pohled zdá. Proto to bylo nutné upřesnit o to, že současně se snížením DPH zcela jistě zdravotní pojišťovny sníží u léků své příspěvky, takže lidé budou platit pořád stejně, ne-li více. Zároveň když "výrobci sníží ceny", určitě začnou české léky kupovat v zahraničí a kvůli tomu hrozí nedostatek léků v lékárnách.

Mám Radiožurnál rád a obvykle tam jsou objektivní a nestraší tak, jako třeba komerční televize, ale nad tímhle jsem zaskřípal zuby a vystartoval. Nejlepším místem na takové vystartování je Facebook - tam jde komentovat pěkně tam, aby to všichni viděli a obvykle se tomu věnuje mnohem větší pozornost, než e-mailům. Tak jsem jim tam napsal zprávu i o tom, co si o takovém strašení myslím - odpověď byla taková univerzální nicneříkající, ale když se ke mně jeden člověk ještě přidal, přece jen to svůj vliv mělo a okolo 14. hodiny už táž zpráva vypadala úplně jinak a mnohem líp. Měl jsem z toho dobrý pocit.

ZAJÍMAVÁ VÝROČÍ
13. ledna tomu bylo sto let, co se začala těžit na Moravě ropa.

14. ledna uplynulo 25 let od chvíle, kdy byl u nás spuštěn první bankomat.

OBTÍŽNÁ FRANCOUZŠTINA
Při prohlížení historické knížečky "Kalendář studenstva Československé republiky" z roku 1919 mě zaujala tabulka francouzských nepravidelných slovech s neuvěřitelnými šesti různými tvary. Při porovnání s tímhle se německá nebo anglická nepravidelná slovesa zdají náhle lehoučká.

Proč však tolik tvarů? Mrkl jsem se na Encyklopedii Wikipedia na heslo Francouzština a nestačil jsem se divit - francouzština má šest minulých časů, jeden přítomný a tři budoucí. Pokud bych se chtěl v budoucnu stát ještě jednou člověkem, francouzštinu si k tomu rozhodně nevyberu.

PROKLETÝ SYMBOL ŠTĚSTÍ
Ve městě Bialystoku v Polsku se porůznu na domech objevilo několik hákových křížů. Jejich autor byl nakonec dopaden a souzen za propagaci nacismu. Hájil se však, že hákový kříž je prastarým hinduistickým symbolem štěstí a že nechtěl propagovat nacismus. Soudce se s tímto vysvětlením spokojil a pustil ho bez potrestání. Státní zástupce se však proti tomu okamžitě odvolal a případ se řeší dodnes.

Hákový kříž, který je známější pod jménem svastika je symbolem skutečně prastarým - nejstarší svastika, kterou našli archeologové, je 5000 let stará. Oblíbený symbol to byl bez ohledu na čas, kulturu nebo náboženství - používal se po tisíce let jako náboženský symbol, znak na pečetích nebo ozdoba. Používali ho a někde i používají dodnes hinduisté, buddhisté, židé nebo třeba Indiáni. Používali ho rádi i Slované - archeologové našli nádoby z doby Velké Moravy se svastikou na dně, svatá Ludmila je pohřbená v rouchu, olemovaném hákovými kříži, jedna románská kaple v Čechách má prastarou výmalbu s rudými hákovými kříži.

Koncem 19. století se v Evropě i Americe stala svastika znovu oblíbeným symbolem díky vykopávkám Heinricha Schliemana v Tróji, kde našel mnoho věcí se svastikou. Začala být brána jako prastarý symbol indoevropské kultury a jako šťastný symbol. Proto si za znak svastiku zvolily různé armády světa, kanadský hokejový tým nebo se posílaly novoročenky se svastikou.

Svastiku si však bohužel jako oficiální znak strany a potom i státu zvolili nacisté a používali ji tak moc, že když ji vidí lidé dnes, myslí mnohem více na nacismus, Hitlera a všechna nacistická zvěrstva, než na Slovany, symbol mužské síly nebo ozdobu. A určitě to tak ještě dlouho bude.

Pro všechny kteří tenhle znak tak milují, že ho musí někde čmárat, bych měl jednu radu - načmárat ho s "háky" směřujícími proti směru hodinových ručiček, tedy opačně než u toho nacistického. Takhle nakreslený je symbolem ženské síly a soudce pak lépe uvěří, že jste při jeho čmárání nemysleli na nacismus.

OMEZENÍ PRO PŘEDVÁDĚCÍ AKCE
Od 15. ledna musí provozovatelé předváděcích akcí každou akci s předstihem ohlásit České obchodní inspekci. Nesplnění této povinnosti může být potrestáno pokutou v maximální výši 500 tisíc Kč. Výjimku z této povinnosti mají jen ochutnávky jídla a vína nebo sportovní akce. To jich teď určitě bude. Provozovatelé budou dávat lidem ochutnat jídlo a při té příležitosti se pokusí prodat za pouhých 20 tisíc Kč i hrnec, ve kterém ho uvařili.

DODRŽOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV V EU
Rusko vydalo tlustý 100stránkový dokument o tom, jak jsou dodržována a porušována lidská práva v Evropské unii. Z něj vyplývá celkem jasně, že Evropská unie není ta pravá, kdo by měl Rusku něco vyčítat.

ZAJÍMAVÉ FRÁZE Z HODINY ANGLIČTINY
a mixed bag of things - nejrůznější věci
an old fart - starý prďola
to see red - vidět rudě, zuřit
we shut up shop and went to pub - zabalili jsme to a šli do hospody

JAK HOSPODAŘÍ VZP
Všeobecná zdravotní pojišťovna financovala nábor pacientů do soukromé společnosti IZIP a stálo ji to 500 000 000 Kč. Tím zvýšila hodnotu této společnosti a její akcionáři si namastili kapsu. Aby na to bylo, ušetří to na dávkách pacientům a rušením nemocnic. Toť drobný příklad hospodaření této splečnosti, v jejímž vedení zasedají povětšinou bývalí poslanci.

MOBIL ODOLNÝ PROTI ŠPICLOVÁNÍ
Brzy začne jedna firma prodávat mobil, který má být díky několikanásobnému šifrování chráněn před špiclováním americkými tajnými službami. Předpokládám, že s ním budou spokojení všechny zúčastněné strany. Firma proto, že to k ní přitáhne pozornost a utrží peníze, uživatelé mobilu si budou užívat pocitu soukromí a bezpečí a tajné služby si po pár dnech perného prolamování šifrování budou moci pořídit vysoce exkluzivní seznam lidí, které budou špiclovat obzvlášť důkladně.

UNESCO ZRUŠILO VÝSTAVU
V budově UNESCO v Paříži měla být otevřena výstava o tisícileté historii Židů a státu Izrael. Proti výstavě však podalo protest hned 22 arabských států a UNESCO se rozhodlo kvůli tomu výstavu odložit. Cílem je výstavu prověřit, zda neurazí ani jednu ze stran a zda neobsahuje historické nepřesnosti. Přes toto prohlášení se předpokládá, že se výstava nakonec vůbec neuskuteční.

24. ledna 2014
(pátek)

KOUZLO SDÍLENÉ RADOSTI
Myslel jsem si, že tenhle rok už žádná zima nepřijde, ale i v té nejmírnější astronomické zimě musí ta skutečná zima přijít alespoň na pár dní. Ty dny nám nastaly dnes - napadla trocha sněhu a teplota poklesla pod nulu. Hlášené jsou však ještě mnohem větší mrazy. Doufejme, že všechny ty narašené jarní kytičky je přežijí ve zdraví.

Já se probudil stejně jako v minulých dnech s hlavou bolavou, bez energie a elánu a s pobolíváním v krku. Probudil jsem se bez radost a bez nadšení, ubitý prací, kterou vinou dvou dnů dovolené na začátku měsíce a spousty malých zakázek nestíhám a hrnu jen před sebou. Žádná radost, jen šedá cesta táhnoucí se přede mnou do nekonečna bez barev a slunečního svitu.

Dopoledne utíká přesně tak, jako v minulých dnech - čas letí jako zběsilý, práce mi neubývá a pro dohánění restů z minulých dnů mi na jiných strojích nabývají resty nové. Nic příjemného ani povzbudivého.
Cinkne SMSka, bez zájmu se dívám očekávaje, že to bude průběžný stav mého mobilního účtu nebo účtování bankovních poplatků... ale byla to zpráva úplně jiná, mnohem krásnější. Její autorkou byla moje kamarádka Katka a jejím obsahem to, že její miminko jménem Anička už je na světě a obě jsou v pořádku a zdravé. Může být nějaká krásnější zpráva?

Moje nálada díky tomu vzlétla na křídlech radosti nad hladinu světa neveselého, truchlivého, práce mi začala jít lépe od ruky a i když jsem ji zdaleka nestihl všechnu, opouštěl jsem podnik s mnohem lepší náladou než v minulých dnech.

Odpoledne pro mě nechystá nic výjimečného - mrknu se na ordinační hodiny mé paní doktorky, vyberu si peníze z účtu, koupím chleba... ale hlavní bod bude sehnat dáreček pro jednu příbuznou. Před časem se zmínila, že si rozbila hrneček s obrázkem pudlíka, tak se pokusím sehnat pro ni nějaký podobný hrneček.

Mrkl jsem se k paní doktorce, to však bylo jediné, co mělo očekávaný průběh. Dalším bodem programu bylo vybírání peněz z účtu, jenže kousek před bankou jsem upadl do drápků mé milé kamarádky a vzdálené sestřenice Blanky a hezkou chvíli jsme si spolu povídali. O všem možném, ale jedním z témat byl i zítřejší Ples města Vrchlabí. Mí kamarádi a kamarádky tam budou, já však vinou mizerné nálady a žádného nadšení ze života v minulých dnech váhal a spíš se přikláněl k možnosti, že si tuhle akci nechám ujít. Člověk míní, Blanka a nálada dnešního odpoledne mění. Usměvavá a veselá Blanka mi utekla a já si to namířil rovnou do Městského informačního centra. Akorát poslední vstupenka ke stolu č. 26, u něhož budou mí přátelé, si na mě počkala.

Když už tady tak jsem, vždycky se podívám na to, jaké tu mají pohledy a knížečky o Vrchlabí a Krkonoších... nic fascinujícího tu dnes nemají, ale vzpomněl jsem si, že před nedávnem Správa KRNAP na Facebooku vyvěsila upoutávku na zajímavé CD se vzpomínkami krkonošských pamětníků. Hned jsem se na něj zeptal, nemají ho však tady, ale v Informačním centru KRNAP ve Čtyřech domcích. Vydávám se tedy na cestu mezi dvěma vrchlabskými náměstími a po pár minutách už mám, co jsem chtěl. CD Krkonošské letokruhy - Osobnosti Krkonoš a Krkonošské letokruhy - Vzpomínky krkonošských pamětníků - http://www.krnap.cz/aktuality/tz-sprava-krnap-vydala-audio-vzpominky-pametniku. První stojí 100 Kč, druhé je k němu zdarma. Radoval jsem se z těch CD, povídal jsem si s paní z informačního centra o knihách v krkonošském nářečí a ta hned nabízela - v mé knihovně tedy přibude i kniha Krakonošoviny spisovatelky Kláry Hofmanové, kterou jsem měl kdysi půjčenou z knihovny a moc se mi líbila. K mému překvapení nebude jediná - jak jsme si povídali dál, přibyla k ní ještě kniha Malý slovník krkonošských názvů a dva sešitky jménem Přitrefuňky - a to všechno zadarmo, protože tyhle knížečky byly vydány s přispěním Evropské unie.

Dlouho si ještě s tou příjemnou a milou paní povídám a povídal bych si klidně ještě déle nebýt toho, že čas kvapí a já mám ještě koupit ten hrneček. Tak se loučím a vydávám se za svým cílem do oblíbeného obchodu paní Kroutilové, která prodává všemožné hrnečky, skleničky, panenky a tisíce krásných drobnůstek, které člověk vůbec nepotřebuje, ale jsou krásné. Hrneček s hlavou pudlíka bohužel k mání není, ale padne mi do oka takový pěkný puclatý hrneček a roztomilým namalovaným pejskem, koukajícím z okna - neodolávám a kupuju ho.

Vycházím ven, přecházím ven a zatímco koukám do výkladu obchodu jménem Hliněný džbánek, zaujme mě, co si tam jeho majitel pouští za fajn hudbu. Je to taková country písnička a zpívá ji nějaká paní v angličtině. Pouštím na tu písničku mobilní aplikaci TrackID, ale ta zklame a nezná ji. Zajdu se - jako už nejednou - zeptat tedy pána dovnitř a dozvídám se, že ta paní se jmenuje Rattlesnake Annie a je to ta, co zpívala kdysi s Michalem Tučným. Pán si se mnou rád povídá, ale já dneska bohužel nemám moc času, tak si povídáme jen chvíli a já pak spěchám. Mám totiž ještě jít nakoupit do drogérie, jenže v peněžence už je úplně prázdno, tak se musím napřed stavit u bankomatu. V drogérii nakoupím, co je potřeba a i tady se na mě milá slečna u pokladny směje a dokonce pro mě hledá v pokladně pěknější korunu, než ji přišla pod ruku na první pokus. Jako vždycky je na mě milá i paní z rychlého občerstvení, kam si přicházím dát nějakou tu baštu. Chodím tam docela často a tak už paní o mě ledacos ví a když není moc šrumec, ráda si se mnou povídá.

Přicházel jsem do města s radostí, o níž jsem se dělil se všemi lidmi, které jsem toho dne potkal. Radost je ale to, co neubývá, když se o ni dělíme. Naopak se násobí a přesně tak se teď cítím. Tohle odpoledne bylo darem a přineslo záři a teplo do mé duše, kam světlo tak dlouho nevstoupilo.

VYSOKOŠKOLSKÉ PŘEDNÁŠKY Z DOMOVA ZDARMA
Pro normální smrtelníky není snadné dostat se na vysokoškolskou přednášku. Pokud byste po tom toužili a nechtělo by se vám nikam jezdit, můžete nyní zvýšit své vzdělání z tepla a pohodlí domova. Stačí jen zavítat na stránku http://slideslive.com.

25. ledna 2014
(sobota)

PLES MĚSTA VRCHLABÍ
I v té nejjarnější astronomické zimě si musí ta zima skutečná zařádit. V roce 2014 to vyšlo na tyhle dny - v průběhu dneška se vyjasnilo a teplota klesla až na mrazivých -16°C. Jinak by moje dnešní sobota nebyla nijak výjimečná - trocha čtení, úklid po malování - nebýt večerní akce - Plesu města Vrchlabí. Pojďme na něj.

Oholil jsem fousiska, umyl se po vší té špinavé práci, hodil na sebe žlutou košili a k ní ladicí kravatu, můj černý oblek a byl jsem připraven. Do akce se po delší době dostal i můj dlouhý tmavý kabát, který se tak stává ze smutného veselým - zatím jsem ho měl na dvou pohřbech a jediném plese, tak teď budou smutné události s veselými alespoň vyrovnány.
Ukolébán minulými mírnými dny jsem chtěl vyrazit rovnou v tancovacích botech, abych s sebou nemusel tahat žádnou tašku, ale po pár krocích se rychle vracím. To by nebyla ani trochu příjemná cesta. Házím tancovací boty do tašky, zimní boty na sebe a vyrážím na druhý pokus.

Zima je jako v ruském filmu, tváře pálí a oči slzí, tak si zhruba uprostřed cesty dělám přestávku v drobné občerstvovně jménem Istanbul Kebab. Dávám si tam ten největší Dörner talíř a hezky najedený se vydávám na další cestu. Mým cílem je vrchlabský Kulturní dům Střelnice, jehož sál je místem, kteří znají všichni, kdo viděli film "Hoří, má panenko".



V předsálí už čekají mí přátelé, tak si chvíli povídáme a dáváme si pivo. Přesně v osm měl ples začít a opravdu začíná. Po pár úvodních slovech přichází na pódium naše známá vrchlabská skupina Jam & Bazar a spouští své pecky. Ne nadarmo má tahle skupina i druhý název "ABBA revival" - každá druhá písnička písnička je od ABBY a pokud mí přátelé zapomněli na to, která skupina patří k mým nejoblíbenějším, pak si rychle vzpomněli. Zpíval jsem si a řádil na oblíbené písničky, což jsou skoro všechny.

V rozletu mě zastavuje série klasických tanců - anglický waltz, blues, polka a valčík. Rozhoupával jsem se rozhoupával, ale nerozhoupal a netančil. Naposledy jsem tancoval na posledním Plese nosorožců a už opravdu nevím, jestli jsem to nezapomněl.

Znovu přichází Jam & Bazar a znovu se hraje a řádí. Písničky, které tahle skupina hraje, ve mně probouzejí vzpomínky. V jejich repertoáru jsou i písničky Rivers of Babylon od Boney M a One way ticket of Eruption, první dvě anglické písničky, které jsem kdy v životě znal a nezapomněl. Písničky ABBY mi zase připomněli mé dávné SMSkové kamarádky Helenku a Petru alias Agnethu, které přilákaly na mou stránku překlady ABBY.

Aby však lidem ples nepřipadal jednotvárný, rozhodli se ho pořadatelé obohatit o ledacos - ukázku profesionálních tanečníků rumby a její krátkou lekci pro všechny, kteří se jí chtějí naučit nebo módní přehlídku společenských šatů. O tu jsem však skoro přišel, protože mě zlákaly zbrusu nové schody, vedoucí do nezbádaných prostor kamsi pod jeviště. Seběhl jsem po nich a zjistil jsem, že tam jsou záchody - pánský je přesně pod jevištěm pobývat tam je zcela nevšedním zvukovým zážitkem - kotelna a pro průchodu chodbou se mým překvapeným očím objevuje pěkný bar s cihlovými stěnami, barovým pultem a židlemi i několika stolky. Dávám si tam hruškový džus a Jelínkovu hruškovici a spokojeně se vracím zpátky akorát na konec módní přehlídky, ze které jsem neviděl nic.

Anglický waltz, blues, polka a valčík. Další série klasických tanců. Tancuju jen na ty poslední dva, ale nějak ze sebe nemám dobrý pocit, připadám si ladně a elegantně jak loutka z orloje, které z koleček už upadaly některé zuby. Chtělo by to cvičit, cvičit, cvičit, ale už by na to asi nějak nebyla energie, tak jako před 16ti lety.

Jam & Bazar však nebudou dnes večer jediní, kdo nám tu budou hrát.



Přijel nám sem zahrát i Jaroslav Uhlíř se svou kapelou. Docela jsem se na ně těšil, ale nečekal jsem od toho nic uchvacujícího. Čekalo mě překvapení. Jaroslav Uhlíř s kapelou hráli skvěle - hezky se nejen zpívalo, ale i tancovalo na písničky z filmu Ať žijí duchové, z pohádky Princové jsou na draka s nejznámější písničkou Dělání v čele a na písničky Severní vítr, Když se zamiluje kůň, Jak sovy loví, Holubí dům. Už jsem se začínal mračit, že nebudou vůbec hrát mou nejoblíbenější hitovku Není nutno - ale kdepak, jen si ji nechali na konec a já si tak spokojeně mohl zazpívat a zařvat "Nemít prachy? NEVADÍ! Nemít srdce? VADÍ! Zažít krachy? NEVADÍ! Zažít nudu? Jó to VADÍ!" Moc se to nám všem líbilo a dlouho na konci tleskáme.

Tombola na tomhle plese není žádná, ale bez soutěžení dnešní večer přece jen nebude. Každý totiž mohl vyplnit krátký dotazníček Kulturního domu Střelnice, dát ho do "Truhly paní hor" - a z té se teď budou losovat výherci drobných i větších dárečků od sponzorů plesu. Na začátku se losují výherci nejrůznějších drobnějších věcí - triček (jedno vyhrála Blanka a jedno Eva), lahví vína a různých jiných věcí. Nejcennější jsou však vstupenky na nejrůznější akce Kulturního domu Střelnice a poukazy na oběd v Zelené jídelně na Kozím plácku. Rozdává se jich hodně, ale u mě to nezahřmí. Nemít vstupenky? NEVADÍ! Nemít poukaz? TAKY NEVADÍ!



Od půlnoci do druhé hodiny nám zase hraje Jam & Bazar a konec přichází tak akorát, abych se úplně nevyřval. Zpáteční cesta z plesu je mnohem příjemnější než cesta tam, Maruška a Honza mě vezou až před dům. V posteli ještě chvíli píšu na Facebook a pak už se odebírám do světa sladkých snů.

31. ledna 2014
(pátek)

HISTORIE KOČÁRKŮ A ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ
Moje dnešní dovolená bude zčásti vonět po lékařské ordinaci a zčásti po muzeu. Pojďme na to.

Seance u paní doktorky ale skončila dříve než začala. Ani lékaři totiž nejsou imunní vůči nemocem a tak na mě na dveřích jen čakala cedulka "Pro nemoc lékaře se neordinuje."

V Krkonošském muzeu v klášteře ve Vrchlabí beru za kliku a nic. Že by bylo zavřeno? Naštěstí na druhý pokus klika povoluje a za pár chvil už míříme do křížové chodby, v jejíž části je stálá výstava se všemožnou všehochutí všeho možného. Nás však tentokrát zajímá opačná část - výstava o historii kočárků.

Výstava je tu díky milé paní, která se jmenuje Věra Čížková a jejíž vášní se kromě kočárků staly i panenky a jiné hračky.



Vynálezcem kočárku se stal zahradník William Kent, který ho sestrojil pro malého vévodu z Devonshire kolem roku 1733. Vypadal jako zmenšenina kočáru, byla do něj zapřažená koza a malý vévoda se z něj smál a mával. Ostatním šlechticům se to moc líbilo a proto se podobné malé kočáry objevily i na jiných šlechtických dvorech. Pořízení takového vozíka však bylo pořádně nákladné a proto na něj měl jen málokdo. V běhu času byly opratě nahrazeny držadly a místo kozy, telete či poníka se hnací silou stala vévodkyně, hraběnka nebo komtesa, spíš ale chůva nebo služka. V roce 1840 si tři kočárky s držadly objednala královna Viktorie a co měla královna, to okamžitě musely mít i ostatní, takže se kočárek vydal na vítěznou cestu světem a postupně se stal běžnou součástí života.

Batolecí princové, princezny nebo vévodové měli asi kočárek s vybranou parádou a pohodlíčkem, obyčejný plebs se však musel spokojit se spartánštější výbavou.



Ale jak čas plynou, i prostší kočárky rostly do krásy.



Staré kočárky byly vysoké a měly obrovská kolečka, ale v první polovině 20. století se kočárky snížily a měly maličká kolečka.



Zatímco první kočárky připomínaly kočáry, kočárky ve 30. letech 20. století připomínaly malá auta.





Nízké kočárky byly oblíbené i ve 40. letech...



...i v 50. letech...



...ale od 60. let se kočárky opět zvyšovaly kvůli tomu, aby děti u země nedýchaly exhalace.



Na takovéhle kočárky už si pamatuju z doby mého dětství - 80. let.



A v takovémhle sporťáčku, co je z něj napravo jen boudička, jsem jezdil i já, jen byl temně zelený a skrz jeho okénko toho nebylo moc vidět, což mě štvalo - skrz okénko nebylo vidět a dopředu jsem viděl jen mamku. Štvalo mě to, ale později téhož dne, co jsem spřádal tyhle myšlenky, jsem viděl až příliš. Mamka zaparkovala kočárek před dvojobchodem "DĚTSKÝ TEXTIL" a "KLOBOUKY, KOŽICHY", řekla mi "Já hned přijdu." a zabouchly se za ní dveře nalevo. Všechno by bylo v klidu a míru, kdyby se hned vedle neobjevila obluda, ze které jsem v té době měl nefalšovanou hrůzu - popelářské auto. Rachotilo, popeláři třískali popelnicemi, ale přesto to nebyl ten největší zdroj kraválu - tím jsem byl já, protože jsem vřískal, co mi hlas stačil. Zbytek vzpomínek už pohltilo zapomnění.

Aby kočárky na výstavě nebyly jen tak smutně prázdné, smějí se z nich na nás nádherné panenky.



Na závěr ještě dvě prosby od paní Věry Čížkové...





Druhá výstava zdaleka tak veselá a příjemná není. Jmenuje se ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ a pojednává o tématu, o kterém se u nás vlastně skoro nic neví a tím tématem jsou antifašisté mezi sudetskými Němci.

Řekne-li se sudetští Němci, každému se vybaví Henlein a jeho SdP, naše města, vyzdobená rudými vlajkami s černým hákovým křížem v bílém kruhu, vraždění našich četníků a pohraniční stráže a především nadšené řvaní a hajlování, když německá armáda obsazovala naše pohraničí.
Ale sudetští Němci, to nebyli jen nacisté. Byli mezi nimi i sociální demokraté a komunisté, tedy příslušníci stran, které Hitler okamžitě po svém nástupu k moci násilně zlikvidoval. Byli tedy proti nacistům, poskytovali azyl uprchlíkům z Německa a Rakouska, pašovali do Německá zakázané písemnosti a dokonce bojovali ve španělské občanské válce proti silám generála Franca. Přestože uspořádali i několik velkých protinacisicky laděných demonstrací, Henleinova SdP získávala mezi sudetskými Němci stále silnější pozici. Stejně jako v Německu na konci vlády Výmarské republiky se i v Československu sudetští Němci spolu dokonce rvali, rozbíjeli si schůze a ničili majetek.





V roce 1938 se však politická situace po připojení Rakouska zostřila natolik, že se i některé další demokratické strany přidaly k Henleinovi. Jen komunisté a sociální demokraté pokračovali v odporu - ale po odtržení pohraničí jim nezbývalo nic jiného, než utéct do českého vnitrozemí nebo snášet ústrky a věznění.



Hned po obsazení pohraničí bylo zatčeno více než 10 000 lidí, 2 500 z nich skončilo v koncentračním táboře Dachau. Během celé války bylo zatčeno z řad německých komunistů a sociálních demokratů přes 22 000 lidí, z nichž většina byla popravena nebo zabita v koncentračních táborech a věznicích.

Mezi sudetskými Němci působily i ilegální odbojové organizace, které šířily protinacistické letáky a podporovaly rodiny zatčených. Proti nacistům kázali i němečtí katoličtí kněží.

Větší množství Němců emigrovalo do zahraničí a Wenzel Jaksch dokonce jednal a spolupracoval s exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně. Jednání však nakonec ztroskotala kvůli nejednotnosti německé sociální demokracie i nacionalistických postojích většiny členů české exilové vlády, která už nechtěla s Němci mít nic společného a plánovala poválečný odsun sudetských Němců.

Přesto však v roce 1944 sloužilo u československé vojenské brigády více než 500 sudetských Němců. Někteří bojovali i v britské armádě. Někteří Němci bojovali i v partyzánských jednotkách.



Po skončení války to měli němečtí antifašisté velmi těžké - sice jako bojovníci proti nacismu nepodléhali odsunu a mohli zůstat ve svých domovech, ale lidé je neměli rádi, museli povinně mluvit česky, německé školství bylo zlikvidováno, německé časopisy nesměly vycházet. Navíc německým antifašistům často komplikoval život fakt, že bylo nejednoznačně stanoveno, kdo to vlastně antifašista je. Vznikaly antifašistické komise, které posuzovaly, kdo byl proti nacismu, kdo trpěl nacistickým terorem a takovým lidem vydávaly antifašistické legitimace, které byly podmínkou k získání československého občanství. Mezi lidmi však panovala silná protiněmecká nálada a mnoho bylo těch, kteří byli názoru, že by se mezi Němci neměly dělat rozdíly.



Větší část německých antifašistů se během roku 1946 rozhodla raději vystěhovat, než být podřadnými občany. Ti měli při vystěhování lepší podmínky, než běžní Němci - směli si vzít všechny věci - ovšem s výjimkou cenností a vkladních knížek - a 500 marek na osobu. V letech 1945 - 1948 se takhle vystěhovalo 135 000 lidí. V Československo zůstalo jen 5 000 antifašistů. V roce 1953 jim bylo uděleno československé občanství, ale až v roce 1968 dosáhli rovnoprávného postavení.

Velkou část výstavy tvoří kromě povídání, z něhož jsem udělal tady jen stručný výtah, především spousta zajímavých plakátů, vyhlášek a úředních nařízení.

Říšské vlajky a standarty je nutno důstojným způsobem zdraviti...



...a vyvěšené na noc ukládati, protože je v Protektorátu v noci tuze špatné počasí a neuklizené mohly by se ve velmi nedůstojném stavu rána dožíti nebo i zcela zmizeti.



Že se tahle země jmenovala Československo je nutné rychle vymazati ze všeho, co by tenhle fakt mohlo připomínati.



Rovněž tak je nutné Židům neustále připomínati, že jsou občany poslední kategorie, třeba přijímáním různých samoúčelných omezení. Například aby Židé chodili nakupovat do obchodů jen v době, kdy už je vše potřebné vyprodáno.



Vyhlášeno právo stanné - protektorátním příslušníkům zakázáno veškeré vraždění, ničení majetku a pobuřování pod trestem smrti. Německým příslušníkům pobuřování povoleno.



Jeden z odporných rudých plakátů, které se staly smutnou každodenní součástí protektorátní reality.



Bude nový příděl, abychom neumřeli hlady.



Kdo nezatemní, ten napomáhá nepřátelským pilotům v orientaci a pak je zle.



Tahle výstraha působí impozantním dojmem, přesto ale byli tací, které ani trochu neodradila a dokázali si narabovat celé vozy.



Pokud bude ještě někde vlát nacistický prapor, nutno ho okamžitě strhnouti a odevzdati na úřad, kde mu bude přidělena nová úloha, přiměřená tomu, jak je tento symbol nyní v oblibě. Poslouží kupříkladu jako hadr na podlahu, rohožka, pytel na odpadky, zateplení do kurníku atp.
Tahle vyhláška hodně vyjadřuje atmosféru doby a vysvětluje, proč byla u nás ve Vrchlabí zcela vyškrábána německá prosba o ochranu k Panně Marii Pomocné - dnes obnovená i s českým překladem - nebo nápis z pomníku padlých v Městském parku.



Další částí výstavy jsou životní příběhy konkrétních lidí - německé židovské rodiny, odbojářů, frontových bojovníků... jsou to povětšinou hodně smutné osudy a celá výstava zanechává pocit smutku v duši.

Zápisky z dalšího měsíce najdete v souboru Z Tomova diáře - únor 2014.