Únor - měsíc chladný, černobílý, zamračený, mrazivý... ale také měsíc, kdy stále delší dny přináší naději na příchod jara, barev, sluníčka a radosti ze života. Měsíc, který dokáže život brát... i dávat. Kdysi dávno, před 32 lety jsem v něm spatřil světlo světa i já sám. Pojďme spolu prožít dny všední i sváteční i zajímavosti, které nám tenhle měsíc přinesl a které našly své místo v mém černém diáříku od Anny.

1. února 2013
(pátek)

DEN RADOSTI V DUŠI
Nechtělo se mi dneska vstávat a natahoval jsem to až takřka do nejzazšího okamžiku, do jakého to vůbec šlo. Přesto jsem všechno stihl a ani jsem nemusel moc dlouho utíkat - jen k první odbočce. I když jsem si to běhání tenhle týden mohl klidně odpustit - krom jednoho dne celý týden jezdil řidič pan Meluch, který nikam nespěchá a cigaretka či dvě mají přednost před jízdním řádem.

V práci mi to šlo ale dneska pěkně a hlavně mé kolegyňky a kolegové měli povětšinou dobrou náladu, povídali si se mnou, usmívaly - to hlavně kolegyně - se na mě, zkrátka to byl příjemný pracovní den. Nezkazil mu to ani dobrý szegedin s knedlíky z celozrnné mouky ze Zelené jídelny. Třešničkou na dortu bylo, že jsem nemusel jít díky kolegovi Luborovi domů pěšky i když autobus nejel.

Odpoledne mi okořenila svými zprávičkami Vlaďka a potěšil mě i moc pěkný mailík od Anny. Teď ale mám v úmyslu se vrhnout na psaní, protože diářík se plní zajímavostmi a na mé stránce z toho není nic. A je jich tu zapotřebí, protože na mou stránku chodí už od minulého roku měsíc od měsíce méně lidí a teď poprvé bezmála po deseti letech klesla do druhé padesátky v pořadí sekce Osobní stránky na serveru TopList. A to se mi vůbec nelíbí, ale asi s tím nic nenadělám.

JEDNA VESELÁ PÍSNIČKA
Server Youtube mi nabízí při poslouchání na pravé straně odkazy na další všemožné písničky podle klíče, který zná asi jen on sám - teď mě zaujalo jméno písničky Kanikuly od Code Red, zaznělo mi to slovo něčím příjemným, tak jsem si tu písničku hned pustil a okamžitě jsem věděl, že už jsem ji kdysi slyšel a zapomněl na ni. Pěkná, veselá písnička, líbí se mi.

SOCIALISMUS LEPŠÍM REŽIMEM NEŽ DEMOKRACIE?
Podle článku Komunistický režim byl lepší než ten nynější, tvrdí třetina Čechů těžko uvěřitelných 32% Čechů soudí, že socialismus byl lepší, než současný režim. Pro 22% lidí je to prašť jako uhoď a 46% vidí současný demokratický režim jako lepší.

Hodně mě to překvapilo a přemýšlel jsem nad tím, proč až tolik lidí hodnotí socialismus jako lepší než demokracii. Pár důvodů mě napadlo...

Diktatura v demokracii
Těžko lidé můžou mít rádi demokracii, když žijí každý pracovní den minimálně osm hodin v režimu, který si moc nezadá se stalinskou diktaturou. Mnoho zaměstnavatelů - od spousty soukromníků až třeba po tak velkou společnost, jako je Tesco - buduje svá malá diktátorská královstvíčka, ve kterých se majitelé nebo vysoký management chovají jako neomezení páni, libovolně rozhodující o bytí a nebytí a neohlížejí se při tom na zákony, lidská práva ani jakoukoliv morálku nebo dobré vztahy mezi lidmi. Motivují své zaměstnance jen strachem, přísnými tresty a hrozbou propuštění. Tam Tvé oči pláčou.

Jak má mít člověk rád demokracii, když její vinou prožije třetinu života v bezohledné diktatuře?

Jak může být režim dobrý, když je v něm všechno špatně?
Pustíte-li si večerní zprávy, málokdy se v nich dozvíte něco pěkného, povznášejícího nebo radostného. To je věčné zdražování, rozkrádání, ničení, vraždění, bouračky, špatné rozhodování politiků, krize, stále se snižující životní úroveň... a to proto, že za špatnou zprávu se platí víc a přinesete-li do redakce dobrou zprávu, je to jako byste nepřinesli žádnou. Špatné zprávy totiž skvěle zvýší účinnost reklamy, ve které je jen radost, barvy, štěstí a krása. Víc o tom píšu v článku Když to nejde po dobrým....

Nejlépe to ilustruje jednoduchý příklad. Když Česká republika prohraje nějakou arbitráž a je odsouzena k zaplacení nějaké kompenzace, slyšíme o tom z médií jeden večer, druhý večer, pak se dozvíme, jaké úroky nabíhají z dosud nezaplacené kompenzace, kdy byl poslán příkaz k úhradě, kolik arbitráží nás ještě čeká... nemá to konce. Když jsem si jednou na serveru Novinky přečetl, že Česká republika nějakou arbitráž vyhrála, schválně jsem se díval večer na zprávy České televize, televize Nova i televize Prima a myslíte, že o tom padla jediná zmínka? Kdepak. Není divu, že si pak lidé myslí, jak Česká republika každou arbitráž prohraje. A touto optikou se pak lidé dívají na celý demokratický režim.

Jak se však lidé mají dívat dobře na režim, o kterém se dovídají jen všechno špatné?

Socialismus satan černý chlupatý
Televize však nevysílá jen zprávy - vysílá také nejrůznější filmy a dokumenty a ledasjaký z nich - obzvlášť ve vysílání České televize - seznamuje diváky s tím nejhorším, co dokázal socialismus lidem přinést. Autentické záznamy z monsterprocesu s Miladou Horákovou, k pláči smutný film ze socialistického vězení Kousek nebe, neveselý film Občanský průkaz... takové se objevují ve vysílání poměrně často a to obzvlášť když se blíží volby. Politici se bojí Komunistické strany a tak se ji snaží zlikvidovat z demokratického zápolení prostředky, které s demokracií mají málo společného. Lidé už to však prohlédli a tak paradoxně může tahle propaganda vnímání socialismu jako protiváhy současného neoblíbeného režimu prospět.

Cílená nenávist nakonec budí nenávist k tomu, kdo ji vyvolává.

Modří stejní jako rudí
Dobrý politik je především služebníkem své země nebo národa a dělá všechno pro to, aby země pod jeho vládou vzkvétala. Špatný politik bere svou funkci jako příležitost k získání co největšího majetku, co největší moci a to vše na co nejdelší dobu. Špatní politici udávali směr socialismu, stejně špatní politici v současné době uzavírají pro stát nevýhodné předražené obchody, navrhují zákony ve prospěch těch, kteří zaplatí nejvíce a ignorují nebo podporují výnosné nešvary, jako je třeba hazard.

Jak pak může být režim hodnocen příznivěji, když mu vládnou stejně bezohlední lidé?

Lepší drobná jistota, než věčná nejistota
Za socialismu se lidé měli hůř než dnes. Tehdejší ceny se nám dnešním pohledem zdají neuvěřitelně nízké, ale v poměru k tehdejším platům byly mnohem vyšší než dnes. Lidé si mohli dovolit méně a to vůbec nemluvě o tom, že mnoho věcí se shánělo těžko. Tehdy však lidé měli jednu relativní jistotu a to tu, že horší už to nebude. Příjem sice neměli velký, ale byl stálý a práce pro ně vždycky byla.

V dnešní době, kdy se člověk denně potkává s těmi, kdo se v touze po zisku, penězích, majetku a moci stávají zcela necitelnými netvory s kamenným srdcem a vidí, jak rychle takových přibývá, máme jen jedinou jistotu - že nás na konci našeho života čeká smrt.

RELATIVITA BOHATSTVÍ A ŠTĚSTÍ
Jedna věc byla za socialismu výrazně lepší než v současné době - lidé byli mnohem optimističtější, veselejší, družnější a vstřícnější, než v dnešní době.

Odpovídá to i nejrůznějším výzkumům štěstí a spokojenosti napříč světem - nejspokojenější jsou nezřídka lidé v zemích, které trápí chudoba, zatímco v bohatých a vyspělých zemích jsou lidé mnohem nešťastnější. Věnuje se tomu například stránka http://www.happyplanetindex.org/data. Pěkné povídání o téhle stránce v češtině a výsledcích jejích výzkumů za loňský rok najdete na adrese http://www.ingema.net/in2001/clanek.php?id=1394.

Na stránce Happy Planet Index na adrese http://www.happyplanetindex.org/survey si můžete spočítat i svůj vlastní index. Odpovíte na otázky o typu bydlení, ekologickém chování, zapojování se do dobročinnosti, vašem zdraví a spokojenosti se životem - a stránka vám spočítá váš vlastní index, který si můžete porovnat s průměrem ostatních lidí.

Leckterá z otázek z otázek se vztahovala k poslednímu týdnu, který byl pro mě šťastný a příjemný, svou práci mám moc rád i lidičky okolo sebe... a tak mi vyšel vysoký Happy Planet Index 87.9. Díky Bohu z celého srdce za štěstí, které ve mně je, to je dar nad dary.

MŮJ ŠÉF JE BLB
Včera říkali v rádiu zajímavou věc - šokujících 70% lidí v České republice si myslí, že jejich šéf je blb a bylo by nejlepší, kdyby ho vyhodili a nahradili někým jiným.

Tak obrovské číslo mě překvapilo. Když se tak dívám kolem sebe, myslím si, že příčina tohoto neutěšeného stavu může být jednak ta, že o postupu na nadřízené místo často rozhodují známosti, mazanost a schopnost intrikovat nebo ostré lokty, které umožní člověku prodrat se na vyšší místo, i když pro jeho vykonávání nemá v sobě potřebnou zodpovědnost a schopnosti pravého vůdce. Ale hlavní je nedostatečná komunikace mezi lidmi a naprosto mizivá schopnost vcítění do druhého. Podřízení většinou vůbec netuší, jak jejich šéf došel k určitému rozhodnutí a proč ho vydal a protože se na věc dívají ze zcela odlišného úhlu pohledu, dojde k naprostému nepochopení. Šéf pak sedí na svém Olympu a nezná problémy, názory a touhy svých podřízených, kteří mu je neřeknou, ani kdyby je znát chtěl.

Já měl v životě asi velké štěstí, ale nikdy jsem si o žádném mém nadřízeném nemyslel, že je blb.

6. února 2013
(středa)

DEN ZIMNÍHO SPÁNKU
To jsem si to v pátek zakřikl! Kdybych si teď zkoušel vyplnit test Happy Planet Index, asi by mi vyšlo o něco menší číslo. Dny, které mezi tím uběhly, pro mě byly naplněné zajímavou, ale namáhavou prací - vyklízením jednoho bytu ve starém domě, rozebíráním a odnášením nábytku, který už by nikdo nechtěl, nejrůznějším vynášením a vyhazováním. Ale hlavně mě jimi věrně provází únava, pobolívající hlava, ne moc velká chuť do ničeho s výjimkou spánku, nepsavá nálada. Nic, o čem by se mi chtělo psát.

FOTBALOVÝ ZÁPAS VRCHLABÍ X CHELSEA
"Panečku, to je tady dneska aut, jako ještě nikdy v životě. Naše ulice je úplně zaplněná zaparkovanými auty a není divu. Takový fotbalový zápas Vrchlabí ještě nikdy nezažilo... přijel sem anglický klub Chelsea. Škoda, měl jsem si koupit taky vstupenku... ale pozdě bycha honiti, teď už určitě budou všechny vyprodané..."

Tímhle konstatováním skončil můj poklidný sen. Chelsea do České republiky opravdu přijede, bude hrát 14. února v Praze na Letné zápas Evropské ligy proti Spartě, ale kdyby přijela do Vrchlabí, určitě by zažila to, co ještě nikdy. Památného vrchlabského fotbalového stadionu je totiž od raného podzimu jenom půlka, tu druhou pohltila obrovská nová hala závodu Škoda Auto, ve které se budou kompletovat převodovky. Nu, ale kdyby hrála Chelsea proti Vrchlabí, asi by polovina stadionu stačila.

UMÍTE SI SPOČÍTAT VÝPLATU?
"To nejde, takhle špatně umět matematiku! Vždyť si nebudeš umět ani spočítat vejplatu!!!" Takové věty pronášejí kárající otcové či maminky ke svým nezdárným synkům a dcerkám, kteří se s čísly nebo algebraickými výrazy moc nekamarádí. Je to úsloví ještě z dob, kdy se výplata vyplácela v hotových penězích. Ale přepočítat si bankovky a mince ve výplatním sáčku a porovnat je s číslem, které bylo na sáčku napsané - to taková věda jako krácení lomených výrazů přece jen nebyla. Ale zato z hromady odpracovaných hodin, přesčasů, svátků a nemocenských to číslo na výplatním sáčku nebo pásce spočítat... to je jiná.

Výpočet výplaty a všech jejích složek, výše sociálního a zdravotního pojištění, daně z příjmů, nemocenských dávek... to je rozsáhlé téma na hodně vyučovacích hodin. Nejhorší však na tom je, že to rozhodně není jako s jízdou na kole. Na tom když se jednou naučíte pořádně jezdit, tak už to umíte. Když se však naučíte dobře spočítat mzdu a nějaký čas to neděláte, s překvapením pak zjistíte, že naši politici všechno změnili, dělá se to úplně jinak a vy už to zase neumíte.

Kdybyste se do toho chtěli pustit, pomůže vám s tím moc pěkný web http://www.vyplata.cz. V sekci Výplata mzdy najdete všechno, co k tomu potřebujete. Jestli se vám ale přece jen nechce pouštět do takového dobrodružství a znáte částku své hrubé mzdy, můžete vyzkoušet jednoduchou kalkulačku na adrese http://www.vyplata.cz/vypocty/vypocet-ciste-mzdy.php?stayform=true.

PRVNÍ LETOŠNÍ BOUŘKA
První letošní bouřka byla u nás 5. února večer. Blejskalo se a byly i dva docela velké hromy. Hrome, to letos přišla brzo.

CO JE TO KONVEKTOMAT?
Když jsem se dozvěděl, že se u nás v jídelně vaří v konvektomatu, vůbec jsem neměl tušení, co přesně to je. Co však není v hlavě, najde se na Wikipedii - http://cs.wikipedia.org/wiki/Konvektomat - a tak už teď vím, že je to taková velká skříň s mnoha policemi, ve které se dá buď horkým vzduchem nebo horkou párou vařit, smažit, péct nebo dusit mnoho různých jídel současně bez toho, aby se míchaly jejich chutě a vůně.

Pokud byste zatoužili konvektomat mít nebo jen ze zvědavosti mrkli na to, kolik by vás taková legrace stála a jaké různé konvektomaty jsou k mání, mrkněte na adresu http://www.gastrozeho.cz/index.php?disp=produkty&lst=100238&offset=100238&sess=7b17c5a9b891a2813bf3a29bf5066cb8, kde jsou obrázky a podrobné popisy a protože je to internetový obchod, můžete si tam klidně hned svůj vyhlédnutý model objednat.

To je pokrok, že se člověk někdy diví. Možná není tak vzdálená doba, kdy si k automatu nebudeme chodit jen pro kafčo nebo horkou čokoládu, ale vhodíme peníze, zmáčkneme tlačítko nebo zadáme číselný kód - za nějaký čas se v automatu otevřou vrátka a vyjede nám čerstvě uvařený oběd.

7. února 2013
(čtvrtek)

DEN PŘÍJEMNÉHO POVÍDÁNÍ
Dneska jsme se probudili do hodně mrazivého rána, kolegyně naměřila dokonce -14°C. Postupně však ranní temnota přešla v nádherný den, plný sluníčka, modrého nebe a zářivě bílých hor. Ideální den na fotografování - ale já měl dneska s sebou věci na angličtinu, foťáček však ne a docela mě to mrzelo. Práce jsem měl dneska hodně a protože jsem pořád bojoval s únavou a otupělostí, šla mi od ruky docela pomalu, nakonec jsem ale přece jen všechno stihl.

Poté mě čekala angličtina, ale ještě před ní první příjemné povídání - povídal jsem si po telefonu s mou pražskou kamarádkou Janou. Ta dneska měla moc pěknou náladu a povídala mi o samých zajímavých věcech - nedotažené a poloviční rekonstrukci v jejím pronajatém bytě, nejrůznějších kulturních akcích nebo zajímavém kurzu tance, založeném na tom, že člověk naslouchá svému tělu a tančí na hudbu tak, jak ho napadne.

I angličtina dneska byla zajímavá - nejprve nás nás učitel Joe potrápil nejrůznějšími záludnými větičkami, plnými frází, časových sousledností a nejrůznějších gramatických jevů. Po cestě na angličtinu jsem usnul v autobuse jako špalek a docela mi to pomohlo, tak mi to docela šlo. Zbytek angličtiny byl věnován vypravování o cestě po Číně a bylo to tak zajímavé, že jsme přetáhli téměř o půl hodiny. Což bylo akorát, abych doběhl na vlak, koupil si jízdenku a jen chvíli čekal.

Čekání to ale nebylo ani trochu nudné - u východu na perón jsem narazil na paní, která se se mnou okamžitě pustila do řeči a povídání se mnou se jí zalíbilo, tak si se mnou povídala celou cestu až do Vrchlabí. Byla to paní optimistická, veselá, se zájmem o všechno... a tak se moc líbilo povídání s ní i mně a udělalo mi velikánskou radost.

Den se mi pokusil trošku pokazit počítač, který hodil deset minut po zapnutí nenáviděnou modrou obrazovku, ale po restartu naběhl a zatím dělá dobrotu. Mám ale obavy, že to nebude mít dlouhého trvání.

PROČ SE NACISTICKÉMU NĚMECKU ŘÍKÁ TŘETÍ ŘÍŠE
I když jméno Třetí říše nikdy nebyl oficiální název nacistického Německa (to se oficiálně jmenovalo Německá říše nebo Velkoněmecká říše), dneska je pro něj tenhle název hodně používaný. Proč však právě třetí?

Podle nacistické propagandy - a možná i některých dřívějších názorů - měla být první německou říší Svatá říše římská - nadnárodní spolek království, vévodství, knížectví, markrabství, svobodných měst a dalších zemí a zemiček, který spojovala osoba císaře, křesťanská víra i některé zákony. Byl to vlastně svým způsobem předchůdce Evropské unie.

V 19. století vzniklo pod tlakem národní myšlenky, potřeb ekonomiky a po sérii vyhraných válek velké a mocné Německé císařství. Do té doby na stovky malých celků rozdrobené Německo se spojilo do jednotného a mocného státu, který byl evropskou velmocí. To byla druhá německá říše.

Ta však po první světové válce zanikla. Německo bylo poraženo, císař abdikoval a Němci samotní prožívali kruté období. Německo muselo platit vysoké válečné náhrady Francii, nastala gigantická hyperinflace, při které se peníze staly bezcennými, lidé trpěli velkou bídou, byla velká nezaměstnanost - Němcům tak zbývala už jen naděje. Naděje, že se Německo jednou zbaví pout a ponížení a stane se znovu velkou a mocnou říší. Tak se z bídy a ponížení zrodil sen o Třetí říši.

Když pak Hitler nastoupil k moci, začal diktátorsky vládnout a díky masivním státním zbrojařským zakázkám lidé měli práci, zdálo se, že se sen o Třetí říši začíná naplňovat. Bohužel brzy získal pro Němce velmi hořkou příchuť a nakonec je vyléčil ze snění o jakýchkoliv nových říších...

PROČ ŠPIČKA BIČE VE VZDUCHU TAK HLASITĚ PRÁSKÁ
Když vám Jirka z fakírské skupiny In Flamenus předvede, jaké zázraky umí s bičem, možná vás zaujme to, jak neuvěřitelně hlasitě umí se svým bičem ve vzduchu prásknout.



Prásknout bičem o zem - nebo nedejbože o záda či hřbet nějakého nešťastníka - to není žádné umění. Prásknutí ve vzduchu je však mnohem hlasitější, pomalu jako výstřel z pistole. Tenhle hlasitý zvuk způsobí to, že špička biče při švihnutí stále zrychluje, až překoná rychlost zvuku a tím stejně jako třeba tryskové letadlo vyvolá rázovou vlnu, která se projeví hlasitým prásknutím - akustickým třeskem. Bič je tak prvním lidským nástrojem, který dokáže překonat rychlost zvuku.

Mnohem podrobnější vysvětlení a zajímavé povídání o tomto fascinujícím jevu najdete na stránce http://www.bice.cz/neco-o-bicich.

8. února 2013
(pátek)

PŘÍJEMNÝ DEN BEZ CHVATU
Moje práce je někdy plná paradoxů. Včera jsem ji za směnu sotva stihl - a dneska byl mohl jít do práce na půl dne, tak brzy jsem měl hotovo. O to více jsem měl času na uzavírání výrobních příkazů - to je práce, který se nemusí udělat tak hned, bezprostředně, ale zato se ráda hromadí a tak jsem rád, když jich razantně ubude. Měl jsem z dnešní práce dobrý pocit. Narozdíl od včerejška a dnů předchozích jsem nebyl tak unavený a otupělý a tak i diářík se dneska naplnil nejrůznějšími nápady o čem psát. Pojďme na ně.

DONUCOVACÍ PROSTŘEDKY
Policejní heslo "Pomáhat a chránit" nám zní velmi sympaticky, ale jen do chvíle, než se Policie České republiky rozhodne chránit společnost tím, že nám pomůže utratit peníze nebo nám dokonce pomůže do vězení. V té chvíli se nám konání policistů nelíbí ani dost co málo a bráníme se mu zuby nehty. Na jejich straně však stojí zákon a ten jim dává nepříjemné možnosti, jak nás přivést k poslušnosti po zlým, když po dobrým to s námi nejde. V policejní řeči se těmto možnostem říká "donucovací prostředky".
Jim se věnuje rozsáhlý soubor Použití donucovacích prostředků Policie ČR, kde jsou všechny popsány dokonale i se všemi zákonnými ustanoveními a předpisy. My si je teď spolu popíšeme stručněji a trochu lidštěji.

Hmaty a chvaty
"Proč bych hergot měl s tím zatraceným policajtem někam jet, když nechci! Zapřu se rukama o střechu i pevně nohama - a nikdo mě nastoupit do policajtského auta nedonutí." To jsem si myslel, za pár chvil jsem však už seděl v autě, které se mnou odjíždělo na policejní stanici. Policajtovi stačilo jedno bolestivé hmátnutí ocelovou prackou a než jsem se z toho vzpamatoval, už jsem letěl na zadní sedadlo.
Na policejní stanici mě chtěli strčit do cely, tak jsem se začal hned vzpouzet a poukoušet se jim vytrhnout, ale neměl jsem šanci - brzy už jsem mašíroval do cely v nepříjemném předklonu a kdyby se mi nechtělo, stačilo by jen přitáhnout páku. Policejní chvat moc šancí ke vzpouzení nedává.

Takhle nějak by asi shrnul své zážitky ten, koho přiměli policisté k zákonem požadované poslušnosti a součinnosti za použití "hmatů a chvatů". Na vlastní kůži si je vyzkoušel i opilý muž, který rozbíjel dveře a nakonec se Pachatel ukrýval v dřevěné kůlně, z níž ho policisté pomocí hmatů a chvatů rychle dostali ven. Velmi sporný případ užití "hmatů a chvatů" natočil svým mobilem jeden svědek tvrdého policejního zásahu v Praze na Andělu - podívat se na něj lze v článku Co to děláte?! žasli lidé u sporného zásahu strážníků na Andělu. Že to policisté nemají lehké a hmaty a chvaty se nezřídka chrání sami před útoky dokazuje i článek ze stránky Policie ČR Výtržnictví a snaha o napadení hlídky. Honička v autech a užití donucovacích prostředků vás čeká i v policejní zpráva, která končí konstatováním Vozidlo se po pár hodinách vrátilo majiteli.

Údery a kopy
"Vezmu na tě klacek, dostaneš pár facek. Už na tebe letí kámen, bláto, smetí. Policajte bodrý, budeš brzy modrý..." V případě, že policistovi hrozí fyzický útok nebo brání někoho jiného, může kromě hmatů a chvatů použít i údery pěstí, spodní částí dlaně nebo čelem proti citlivým částem těla. Stejné je to i s kopy. Údery a kopy stejně jako většinu ostatních donucovacích prostředků nelze použít proti těhotným ženám, dětem mladším 15 let nebo fyzicky postiženým lidem.

Údery a kopy přišly k využití třeba proti muži, který Chtěl bránit výkopovým pracím.

Slzotvorné prostředky
V arzenálu policejních donucovacích prostředků na nás čekají i chemické zbraně - konkrétně nejrůznější chemikálie a výtažky z obzvláště pálivých chilli papriček, zvaných kajenský pepř - které mají podráždit naše oči a sliznice, přimět nás k slzení a kašlání a tím zastavit naše odhodlání k útokům na policisty. Používají se ruční spreje, které se hodí při pacifikování jednoho útočníka, slzotvorné granáty, vhodné pro zneškodnění menší skupiny lidí až po na cisternových autech nainstalovaná vodní děla, která rozstřikují vodu se slzotvorným prostředkem do davů lidí a tím je rozhánějí a umožňují policistům efektivněji zasáhnout.

Velkou část arzenálu donucovacích prostředků museli použít policisté v Jablonci nad Nisou proti několika agresivním fanouškům, když probíhalo Fotbalové utkání s Hradcem Králové.

Rána obuškem
Dnes už se obušku dávno neříká "vulkanizovaný učitel marxismu-leninismu", ale v policejní výzbroji je stále vítaným pomocníkem. Ještě dlouho asi lidé nebudou tak rozumní, aby dobře mířená rána nebyla nad sebedelší domlouvání. Naši policisté nosí hned dva obušky - krátký, pryžový a delší, s jednou rukojetí po délce a druhou napříč. Praštit nás s ním policista může do svalnatých částí těla, kde nejsou vnitřní orgány, tedy hlavně do rukou, nohou, po zádech a po zadku. Jauvajs. Rány obuškem do hlavy nebo ledvin - oblíbená to praxe vyšetřovatelů StB - snad zůstaly už v temné minulosti - zákonem jsou každopádně zakázané.

Na stránce Policie České republiky najdeme obušek povětšinou spíš v rukou pachatelů než policistů. Za pomocí rány obuškem však lze i zachránit život sebevrahovi. Své o tom ví Mladík, který se řezal na krku.

Policejní pouta
Pokud se bráníte a podle svého oprávněně maříte policistům obtěžovat vás a překážet vám ve vaší zábavě - třeba rozbíjení zastávky autobusu nebo čmárání po zdi - může se vám lehce stát, že nakonec skončíte v želízkách.

Můžou to být taková ta klasická lesklá, spojená krátkým řetízkem, důkladnější, která jsou spojena spojením, připomínajícím panty u dveří, můžete však také kromě náramků dostat i důkladný kožený opasek, ke kterému budou navíc náramky přivázané řetězem. Existují i drobná pouta jen na palce, která trochu připomínají středověké mučidlo palečnici, nebo jednorázová plastová pouta, která vypadají trochu jako vazače na reklamní plachty. Nebo jednorázová textilní pouta.

Spoutáni můžete být buď ve stoje s rozkročenýma nohama a hlavou proti zdi, v kleče nebo i v leže. Ani jeden ze způsobů není moc příjemný. I způsoby poutání se liší - můžete mít ruce spoutané ze zády, vepředu nebo můžete být připoután k jiné osobě.

Zajímavostí je, že policejní pouta mají všechna stejné klíčky, takže si stačí jedny pouta opatřit, klíčky od nich pořád nosit při sobě - ale ono by to stejně nikomu k ničemu nepomohlo.

Využití služeb policejního psa
Že pro policii pracují nejen lidé, ale i pomocníci se čtyřmi tlapkami, ocasem, bystrýma očima a čenichem... to všichni vědí. Co možná ledaskdo neví je to, že policejní pes pachatele nejen vyčenichá, ale dokáže ho i zpacifikovat. Obzvláště užitečné je to v případě, když pachatel policistům hlava nehlava prchá... bleskurychlému psovi však neuteče nikdo a takový policejní pes dokáže prchajícího pachatele strhnout na zem, postavit se mu předními tlapkami na hruď a vrčet mu výhružně do obličeje, dokud nepřijde policista a nezaklapnou pouta.

Policisté na koních
Psi však nejsou jediní čtyřnozí policisté, ve službách policie se činí i koníci. I oni se můžou stát donucovacím prostředkem a to hlavně při nejrůznějších nepokojích, nepovolených akcích a hromadných bitkách, při kterých se organizovaným nájezdem většího množství policistů na koních rozhání nebo zatlačuje dav, případně dělí od sebe dvě skupiny rváčů.

Prostředky k zabránění pohybu vozidla
Když máte auto obuté v pneumatikách, je to v pořádku. Když vám ho policisté obují do botičky, je to také v pořádku, ale radost z toho mít určitě nebudete. Když dostanete botičku za nesprávné parkování, podle zákona to donucovací prostředek není, i když vás to donutí přivolat policisty a zaplatit pokutu. Donucovací prostředek je to v případě, že vám má botička zabránit třeba v odjezdu z místa činu. To tak utíkáte z banky s pytlem, naditým bankovkami, v patách máte smečku policistů, své auto však už nadosah, těšíte se, jak jim pěkně před nosem ufrnknete... a bác ho, auto má botičku a vy skončíte v želízkách.

Ale je možné, že vaše auto nevypátrali a vy se teď opravdu řítíte vstříc životu v bohatství a luxusu za ukradené peníze. Policisté to však jen tak lehce nevzdávají a je pravděpodobné, že z policejních aut nebo policejní helikoptéry vás sledují. Není pak problém kontaktovat kolegy, kteří se nacházejí někde před vámi a ti pro vás na silnici přichystají milé překvapení.

To může mít podobu širokého pásu s hřeby, které prorazí pneumatiky a znemožní vám tak pokračovat v další jízdě a vás místo pohody na Tahiti bude čekat vězení. Do cesty se vám však můžou postavit i nejrůznější zábrany, betonové bloky nebo stavební technika - vše, co je v té chvíli při ruce.

Zastavovat se nám nechce v mnoha případech, obzvlášť, když jsme se před jízdou posilnili alkoholem, cítíme se jako hrdinové po dávce pervitinu nebo náš zabavený řidičák žije rozjímavým životem kdesi na úřadě. Policisté to ale většinou řeší stíháním, při kterém nakonec zastavíme sami nebo se nabouráme. Na použití pásu s hřeby nebo jiných prostředků jsem na policejní stránce nenarazil.

Vodní dělo (Vodní stříkač)
"Všichni jsou to zloději, jen kradou a my to máme platit. Pojďme na ně, vyházíme je z oken všechny!" Na tuhle plamennou výzvu propuká mohutný dav demonstrantů v nadšený ryk a obrovská masa lidí se dává po několika chvílích do pohybu směrem k budově Poslanecké sněmovny. Jenže ještě daleko před ní jí cestu zastupuje šik černě oděných policistů v mohutných helmách a s průhlednými štíty, připomínajícími štíty římských legií. Vzduchem zní hlas v megafonu, vyzývající k ukončení nepovolené akce a pokojnému rozchodu. Rozvášněné demonstranty to však ještě více rozzuří, spílají policistům do pohůnků a přisluhovačů zlodějů a pokoušejí se na ně útočit a prorazit jejich kordón.

Policisté jsou však rozhodnutí chránit zákony této republiky a defenestrace už v nich hezký pár set let není legálním trestem, proto vytahují svůj další trumf. Zpoza rohu vyjíždí mohutná Tatra v policejních barvách s cisternou, policisté zaklekají za štíty a z proudnice na střeše vozu, připomínající svým tvarem kulomet, začíná stříkat mohutný proud vody s přidaným slzotvorným prostředkem nad hlavy demonstrantů. Někteří váhají a ustupují, jiní však pokračují ve snaze prorazit policejním kordonem, vodní dělo tedy míří níž a stříká rovnou na demonstranty, kteří jsou pod jeho proudem zmatení a dezorientovaní...

Na policejní stránce si vodní stříkač nejčastěji zaúřaduje na nějaké osvětové akci, kde se předvádí lidem policejní technika a nejrůznější ukázky policejní práce. Ale policejní těžkooděnci, jízdní policisté na koních i vodní stříkač si zaúřadovali třeba v roce 2008 při obrovském protestu radikální pravice proti Rómům v Janově u Litvínova, po kterém Policie obvinila dvanáct osob. Vodní stříkač pomáhal zchladit i agresivní demonstranty ve Varnsdorfu, když v září roku 2011 Ve Šluknovském výběžku řádili extremisté.

Zásahové výbušky
..., avšak ani použití vodního stříkače mnohé z demonstrantů neodradilo od jejich úmyslu prorazit policejním korodnem a pokračovat v cestě na neohlášenou návštěvu do Poslanecké sněmovny. Náhle se však na dav agresivních demonstrantů začne zpoza řady policejních těžkooděnců snášet hotové krupobití střel - granáty se slzným plynem, z jiných po explozi létají stovky nepříjemných gumových kuliček... nejpekelnější jsou však malé válečky, které se rozprskávají na sršící pekelné stroje, explodující s oslňujícími záblesky a uši drásajícím rachotem. Zmatení a dezorientovaní demonstranti si lehají na zem a chrání si hlavu, někteří se dávají na bezhlavý útěk, jiní jen strnule stojí, ochromení děsem a šokem. Toho využívají policejní těžkooděnci, rychle postupují proti davu a v několika minutách je dav demonstrantů rozehnán.

Policie má ve svých službách celý arzenál pekelných strojů, které však naštěstí nezabíjejí ani nemrzačí, mají za cíl jen postrašit. Nejpůsobivější z nich je Zásahová výbuška P1, ze které po dopadu na zem vylétne 14 nebo i 35 raketek, které explodují s ohromujícím světelným zábleskem a obrovskou ranou. Podobně ohromující je i Zásahová výbuška ZV-6.

Výbušky vypadají děsivě, člověk lehce uvěří, že by roztrhaly člověka na kusy - ale jsou vymyšlené tak šikovně, že způsobí tak nanejvýš modřinu. Proto je policisté bez obav používají třeba při oddělování rvaníchtivých fanoušků při fotbalových zápasech - nezřídka jejich exploze slýcháme při přímých přenosech v televizi. Kvůli obrovskému výtržnictví a ničení stadionu třeba Musela policie zakročit během fotbalového utkání FC Sigma Olomouc x AC Sparta Praha v roce 2011.

Mimo jiné donucovací prostředky policisté použili i zásahovou výbušku na pacifikaci agresivního muže i jeho psa a poté muž, který Vyhrožoval nožem, skončil ve vazbě. Výbuška také pomohla policistům zachránit život dítěte v hodně ošklivém případě Pokusu vraždy, braní rukojmí.

Užití služební zbraně
Policista může svou služební zbraň užít dvojím způsobem. Když se na něj nenadále vrhnete s úmyslem si to s ním vyřídit jednou pro vždy, může vás udeřit silně pažbou zbraně nebo vám zapíchnout hlaveň do břicha, aby vás na chvíli vyvedl z rovnováhy a mohl vás pak zpacifikovat za užití jiných prostředků.

Častější je však užití zbraně ke střelbě. Donucovacím prostředkem je už sama pohružka namířenou zbraní - dělat problémy při pohledu do namířené hlavně si určitě rozmyslí i zkušený recidivista.

Dalším stupněm je varovný výstřel. Pokud pachatel neustává v útoku na policistu nebo jiné osoby ani pod pohružkou užití střelné zbraně nebo dál pokračuje v útěku, přichází varovný výstřel do vzduchu. Když vám hvízdne kulka kolem uší, vždycky raději zastavíte, protože po varovném výstřelu už vás policista další ranou může klidně zasáhnout a možná i zastřelit.

Velmi pestré použití služebních zbraní hned ve třech případech za jediný den můžeme najít v článku Zastavila je až služební zbraň. S docela pestrou paletou donucovacích prostředků se seznámili dva hledaní muži, které policisté dopadli v zahrádkové kolonii a kteří se neváhali policistům bránit. Uposlechli, až kdy uviděli služební zbraň.

Lepší je to po dobrým
Ze čtení celého rozsáhlého souboru o donucovacích prostředcích i policejních zpráv vyplývá jediné - po zlým to jde nakonec vždycky a je to povětšinou velmi nepříjemné a nezřídka i dost bolestivé. A tak když už nás policisté jednou čapnou, je asi lepší hned to vzdát, aby to šlo radši po dobrým.

Krásný den bez trestných činů i donucovacích prostředků přeje všem svým čtenářům pohodář Tom

9. února 2013
(sobota)

DEN VYKLÍZENÍ
Máme sobotu, venku svítilo sluníčko, hory zářily bíle proti modrému nebi... ale mě a mé blízké čekal den práce, pokračování vyklízení bytu po mé skorobabičce. Byla to nepříjemná práce a zabrala nám celý den - ani první ani poslední.

Když padla na stínadelské dvorky večerní tma...



...zanechali jsme marného hledání ježka v kleci a Tleskačova deníku a vydali se na cestu k domovu...

MOUDRÁ VĚTA OD ANNY
Anna, moje věrná čtenářka a neúnavná povzbuzovatelka, mi napsala v e-mailu tak krásnou a moudrou větu, že jsem se ji rozhodl napsat si ji - do diáříku, který mi ona sama darovala. A snad se nebude na mě mračit, že ji napíšu i sem a podělím se o ni s vámi.

"Možno chcem veľa, nie všetko ide tak, ako by som chcela, ale vlastne všetko je tak, ako ma byť a som rada všetkému, čo príde."

A tím bychom se měli řídit my všichni - netrápit se kvůli všemu, co není, ale radovat se z toho, co je.

KDE VZALA JMÉNO FOTOGALERIE KVÍTKY BAREVNÝ
Fotogalerie Kvítky barevný má své jméno podle jedné z mých nejmilovanějších písniček vůbec, písničky plné něhy, lásky a nespoutané radosti Oblázky od Marcely Voborské. Moc a moc děkuju Zdence za nádherný filmeček, plný obrázků.

PROČ SE HITLEROVI ŘÍKALO "ČESKÝ FELDVÉBL"
Nenarazí se na to moc často, ale v nějaké knize mě to hodně překvapilo, když tam někdo chtěl mluvit o Hitlerovi pohrdlivě a přezíravě, nazval ho "ten český feldvébl".

Autorem tohoto označení byl asi německý prezident Paul von Hindenburg. Ten bojoval za války v roce 1866 jako pruský důstojník v bitvě u Hradce Králové a byl i v Pardubicích nebo v Broumově. Broumov se nemecky jmenoval Braunau... a proto si po mnoha letech myslel, že se Adolf Hitler narodil v Broumově, on se ale ve skutečnosti narodil v rakouském městě Braunau am Inn.

DRUHÉ NEJSTARŠÍ ŘEMESLA SVĚTA
Řekne-li se Nejstarší řemeslo světa, většina lidí bude vědět, že jde o sex za peníze - prostituci. V tom panuje téměř naprostá shoda.

Zato v pokračování hitparády už žádná shoda není - a tak se za druhé nejstarší řemeslo považuje třeba špionáž, politika, kradení, padělání peněz nebo třeba věštění.

Je však otázka, jestli se cokoliv z toho dá označit za opravdové řemeslo.

11. února 2013
(pondělí)

DEN VRČENÍ
Vrčel jsem už ve snu... putoval jsem po opuštěné polní silničce, přede mnou se objevovaly stále krásnější scenérie a stromy, které nejkrásnější podzim proměnil v učiněné malířské palety pestrých barev... a já blbec nechal doma foťáček. Hurá pro něj. Jenže domů daleko, potkávám dlouho neviděné příbuzné... a pak se dávám v takový cval nohama i rukama... že se nakonec probouzím dokonce i trochu udýchaný. Sen má sílu. Rozhodně mě přiměl k tomu, aby dneska putoval foťáček do práce se mnou. A jak to tak bývá - je to povel pro počasí, aby bylo co nejzamračeněji.

Jinak jsem ale dneska doopravdy vstával levou nohou a mám chuť jen vrčet, nadávat a vztekat se. Musím se moc a moc držet, abych nevrčel na kolegyni, co chce honem ráno odvést část výroby, na jinou kolegyni v průběhu dne dokonce i vrčím na jinou kolegyni, která se asi vyspala podobně jako já a vrčí na mě. Nejvíc si to ale odnáší tiskárna, na které dnes čísluju dodací listy, ve které se často a rád mačká papír. Ta to ale - jako vždy - bere s ledovým a neochvějným klidem.

Konečně je práce konec, já si ještě zavrčím nad tím, že mi nejde desetikoruna do nákupního vozíku - do té doby než si všimnu, že se tam neúspěšně snažím nacpat dvacku. Odpoledne snad už bude vrčení konec, i když teď vrčím a nadávám na Facebook, protože upravovat v něm něco při připojení na Internet, které je dneska o něco pomalejší, to je horor.

MĚSTO MNOHA JMEN
Na počátku pravděpodobně bylo slovo, ale o tom se v případě města na březích Bosporu, zátoky Zlatý roh a Marmarského moře psaná historie nezmiňuje. První se tam usadili dórští kolonizátoři v roce 667 před našim letopočtem a své město pojmenovali Byzantion. Město svou strategickou polohou zaujalo císaře Konstantina, který tu kázal založit nové hlavní město východní části Římské říše, jenž se nejprve jmenovalo Nova Roma - Nový Ŕím, ale v roce 330 bylo pojmenováno Constantinopolis - Konstantinopol. Slované později používali pro město i název Cařihrad. Když v roce 1453 dobyli Konstantinopol Turci, město přejmenovali na Istanbul. Toto jméno vzniklo ze spojení řeckých slov "eis tén polis" - "do města" - a město ho nese dodnes.

ČÍM SE JEZDÍ DO KRIMU
Ortel už pad' a zbývá jen trest, ale než za námi na dlouho s třeskem zapadne žalářní brána, musíme se tam nějak dostat. Jaké jsou možnosti?

Pokud nejsme trestáni za závažný trestný čin, je pravděpodobné, že jsme byli souzeni na svobodě a tak naše cesta do žaláře bude jednoduchá - do schránky nám příjde soudní termín nástupu do výkonu trestu a jak se tam dopravíme, to záleží na našem rozhodnutí. Je to těžké, spakovat se a jít se nechat zavřít do vězení. Mnoho lidí se tak dlouho odhodlává, až se neodhodlá - vězení se však stejně nevyhnou, policisté je dřív nebo později vypátrají a oni si tam pak pobudou o to déle.

Pokud ovšem na nás byla uvalena vazba, domů nás nikdo nepustí a do vězení se tak dostaneme s policejním doprovodem. I tady jsou ale různé dopravní prostředky.

Pokud to není z vazební věznice do normální věznice daleko, může se nám stát, že pojedeme pěškobusem. Jeden policista půjde vedle nás, druhý za námi - a pěkně si tam domašírujeme. Pravděpodobnější ale je, že do věznice pojedeme.



Vězeňská služba České republiky si pro nás přijede bílou dodávkou s fialovým pruhem, která na pohled vypadá téměř obyčejně, ale ve skutečnosti je velmi zajímavá. Když jsem kdysi rád kreslil komiksy, jejichž hlavním motivem byly honičky policistů s mazanými zločinci, tahle auta v nich byla velmi oblíbená a vždycky na sobě nesla velký nápis "POJÍZDNÝ LAPÁK". V policejní řeči se auto sice jmenuje "Speciální (komůrkový) eskortní vůz", ale ve skutečnosti je to nefalšovaná vězeňská cela na kolech. Když se před námi otevřou zadní dveře, projdeme napřed krátkou předsíňkou se dvěma sedátky pro policejní doprovod. Prostor pro nás, vězně, je od ní bezpečně oddělen důkladnou uzamykatelnou mříží. V prostoru bez výhledu ven, který je za ní, na nás čekají sedátka nebo dvě lavice podél stěn, na které si sedneme a čeká nás dlouhá cesta plná nejistoty, co nás na jejím konci čeká. I tu však můžeme prožít různě - pokud se rozhodneme policistům trochu ztrpčit život, můžou ho ztrpčit oni nám dlouhou tyčí, která má na jedné straně lavice pant, policisté nám ji spustí přes nohy, na druhé straně zamknou a my musíme sedět, ať se nám to líbí nebo ne. Některá auta takovou vymoženost nemají, ale policisté mají při ruce šikovné popruhy, kterými nás svážou jak šunku před uzením a to pak musí být teprve nepříjemné cestování.

Pokud z vazební věznice odesílají velkou skupinu vězňů naráz, je možné, že na nás nebude čekat eskortní dodávka, ale rovnou celý autobus. I ten je opatřen důkladnou mříží, oddělující policisty od vězňů, jinak je to ale vcelku obyčejná Karosa, takže se můžeme při jízdě koukat z okna.

Možné jsou i další způsoby dopravy - nákladním autem, veřejnými dopravními prostředky - ale ty se moc nepoužívají.

NENÍ ŠIRÁK JAKO ŠIRÁK
Když se kdysi tak dávno, že už to skoro ani není pravda, moje ségry vrátily z prázdninového tábora, vypravovaly, že spaly "pod širákem". To neznámé slovo mi vrtalo hlavou, tak jsem se po čase na něj zeptal ségry, jenže ta nemohla tušit, k čemu se můj dotaz vztahuje a řekla mi, že to je "nějakej klobouk". Představoval jsem si tedy, že spaly pod nějakým velikánským kloboukem, něco jako Bob a Bobek, králíci z klobouku... a docela dlouho trvalo, než na to přišla řeč a já se ke svému překvapení dozvěděl, že spaly prostě a jednoduše venku pod širým nebem.

PORTRÉT BUDOUCÍHO PANA PREZIDENTA
Prezident Zeman nastoupí slavnostně do úřadu 8. března, ale už teď je připraven jeho oficiální portrét, který bude viset ve školách a na úřadech. Prohlíželi si ho dneska i moderátorky a moderátoři rádia Černá hora a komentovali to takhle:

Viděli jsme oficiální portrét nového prezidenta, který bude viset na úřadech a školách. Musím říct, vynálezce retuše by zasloužil metál.

Já k tomu za sebe dodávám: K čemu je obraz, na kterém prezident vypadá tak, jak nevypadá?

12. února 2013
(úterý)

DEN ZVONÍCÍCH TELEFONŮ
V práci dnes byl pro mě a mé kolegyně a kolegy hodně rušný den. Objednávky se hrnuly, telefony zvonily, stroje haprovaly... práce mi šla od ruky jako psovi pastva, ale nakonec jsem ji k mému údivu do 14. hodiny přece jen zvládl. Nemenší šrumec byl ale venku - na sklonku dopoledne začalo chumelit jako když se peřina roztrhne a problémy na sebe nenechaly čekat dlouho - bouračky, uvíznuté kamiony, auta po příkopech - i po Vrchlabí tentokrá bylo rušno - v jednu chvíli hned tři bouračky, jedno auto v příkopu, na křižovatce v Kunčicích uvízlý kamion, vezoucí auta... někteří kolegové měli dobrodružnou cestu do práce na odpolední. Zato s řidičem autobusu, kterým jsem jel odpoledne z práce domů, sníh na silnici ani nepohnul a jel přesně podle jízdního řádu. Doma jsem vypluhoval sněhovou nadílku... a mým plánem je teď něco napsat pro vás na mou stránku a jít spát se slepicemi. Nějak mě zmáhá únava.

ČÍM SE ZABÝVAL "PROFOUS"
Ani nevím, proč jsem si dneska ráno na tohle povolání vzpomněl, ale hned jsem si zapsal do diáříku, že se podívám, co ten člověk vlastně dělal. Encyklopedie Wikipedia ví všechno a tak ví také, že profous býval správce vojenského vězení, který případně šéfoval dozorcům a také měl dohled nad prováděním disciplinárních trestů.

PROČ SE POLICEJNÍMU VOZU ŘÍKÁ "ZELENÝ ANTON" A JINÉ ZAJÍMAVOSTI
Když jsme si včera povídali o tom, čím se jezdí do krimu, nevzpomněl jsem si napsat o tom, že dříve se policejní cele na kolech, kterou se jezdilo do vězení, říkalo "zelený anton". Dneska jsem si na to vzpomněl a podíval jsem se na to - zajímavé vysvětlení je na zajímavé stránce http://www.e-kniha.com/proc-se-policejnimu-vozu-rika-zeleny-anton.html.

Sekce Proč se říká... na téhle stránce je naprosto facinující, moc se mi líbí. Nikdy by mě nenapadlo, jaký neuvěřitelný příběh třeba vedl k tomu, Proč se nadměrnému hluku říká kravál. V minulých dnech kolem prezidentských voleb jsem se chtěl podívat i na význam slova papaláš, trochu jsem na to pozapomněl a i to si tady vzali na paškál. Najdeme tu ale i jiná fascinující vysvětlení, třeba jak dalekosáhlé důsledky po staletí může mít, když naděláme chyby v překladu. Že život nabízí neuvěřitelné zajímavosti i tam, kde je nikoho nenapadne hledat, dokazuje článeček Proč tohle neví nikdo.

Celá tahle stránka se mi moc líbí.

V TEN SOUDNÝ DEN
Písnička V ten soudný den od Spirituál Kvintetu mi dneska nějak hodně padla do nálady - tak ji doporučím i vám.

CO JSEM SI DNESKA ZPÍVAL A POBRUKOVAL
Pirates of the sea - Volves of the sea, Santy Anno, ABBA - Medley nebo ABBA - Elaine. A celou tuhle sérii vlastně zavinila ta první písnička - to jsem si napřed zpíval o pirátech, pak mi to připomnělo námořnickou pracovní písničku Santy Anno a poté mě napadlo, že vlastně takovou podobnou pracovní písničkou česačů bavlny je písnička Jump down, skip around, pick a bale of cotton... , kterou začíná směs tří písniček, jíž nazpívala ABBA. Vzpomněl jsem si i na druhou "On top of Old Smokey", ale ze třetí "Midnight special" jsem si melodii nevybavil, jen vím, že mi připomíná další písničku ABBY Elaine. Takhle to je se mnou často a zpívám si vlastně v duchu skoro pořád.

PLYNOVÉ INJEKCE
Když se řekne "lázeňská procedura", ti z nás, kteří v lázních nikdy nebyli, si představí samé příjemné věci. Masáž, prováděnou kouzelnými prstíky pěkné lázeňské masérky, perličkovou koupel, léčbu vůněmi a relaxační hudbou, meditace... ale když pak do lázní dorazíme, může skutečnost být daleko drsnější. Na přivítanou nám dají skotské střiky, pak budeme muset dvě hodiny cvičit za komandování nepříjemné cvičitelky a druhý den nás doktor seřve za to, že jsme nevypili předepsaný džber léčivé vody a vůbec se nestará o to, že se nám zdvíhal žaludek už po prvním kluntu.

Když jsme se jednou na výletě podívali do Lázní Velichovky, zaujala nás na jednom z lázeňských domů velká cedule, při které nás trochu zamrazilo "PLYNOVÉ INJEKCE". Brr, byli jsme rádi, že na nás taky jedna nečeká...



Ve skutečnosti plynové injekce bolí asi stejně, jako každá jiná injekce při píchnutí, ale jejich hlavním účelem je naopak od bolesti ulevit. Léčba spočívá v tom, že se na bolavé místo nebo poblíž něj píchne do podkoží malá dávka oxidu uhličitého. Ten se rychle vstřebá a způsobí lepší prokrvení, roztažení a uvolnění cév. Lidem tak plynová injekce velmi účinně dokáže odpomoct od bolestí hlavy, šíje, zad nebo artrózou postižených kloubů. Více se o plynových injekcích píše na stránce http://www.spa.cz/lazenska-procedura/plynove-injekce.

Kdybych měl jet do lázní a bylo by to na mě, abych si vybral, asi by to u mě vyhrály Lázně Teplice nad Bečvou. Tam pramení teplá kyselka, plná oxidu uhličitého, která je využívána k vodním i uhličitým koupelím (které mají podobný efekt, i když ne tak silný, jako plynová injekce) - ale hlavně jsem tu vodu pil doopravdy s chutí, tak kdyby mi ji nutili, nevadilo by mi to.

MATTONIHO A KORUNNÍ KYSELKA PŘÍMO Z PRAMENE
Nádherné údolí Ohře mezi Krušnými a Doupovskými horami skrývá mnohé zajímavosti. Jednou z nich jsou i léčivé minerální prameny, které jsou známé i jako stolní vody, běžně prodávané v obchodech - Mattoniho a Korunní kyselka. Pokud je rádi pijete a zatoužíte si je načepovat a ochutnat přímo z pramene, čeká vás velké překvapení.



První pramen najdete v areálu Lázní Kyselka, které jsou smutným důkazem o neplatnosti floskulózního reklamního sloganu "Kde to žije, tam je Mattoni" a také o tom, že demokracie je v ledasčem mnohem horší, než socialismus (více se o Lázních Kyselka a jejich neutěšeném stavu dočtete na stránce Zachraňte Lázně Kyselka). Tryská z trubky ve výklenku ve zdi jednoho ze zpustlých lázeňských domů a je volně přístupný všem. Jiný pramen býval v monumentální umělé jeskyni v parku nad lázněni, ale ten je dnes zarostlý buřáním a oplocený a kdo ví, jestli tam ten pramen vůbec je.



Pramen Korunní kyselky se hledá hůř. Najdete ho, když ze silnice Chomutov - Karlovy Vary ve Stráži nad Ohří odbočíte přes most přes Ohři, přejedete koleje a pokračujete po silnici dál až do pravotočivé zatáčky, kde uvidíte parkoviště a velkou továrnu - stáčírnu Korunní kyselky. Na parkovišti zaparkujete a dáte se po vyšlapané cestě podél lesa a plotu prudce dolů z kopce a pod ním najdete oranžový domeček s pramenem.

I když obě vody nechutnají stejně, výsledek vás překvapí, protože takhle neupravené z pramene nechutnají rozhodně tak, jak jste zvyklí z obchodu. A to ani když jste zvyklí kupovat si čistou, neochucenou vodu. Tahle voda totiž nezapře příbuznost s prameny ve známých západočeských lázních - je železitá a slaná. A pravděpodobně je v ní mnohem více rozpuštěných minerálních látek, než v té upravené verzi z obchodu.
Když necháte vodu v lahvi tak tři dny stát, začne láhev na pohled vypadat, jako by obsahovala vodu, nabranou z kaluže - je zažloutlá až nahnědlá. Vodě samotné však není nic - to jen na stěnách lahve se usadily soli z vody a teprve v té chvíli začne připomínat vodu z obchodu.

Na konec vás můžu jen varovat - nečepujte si té vody žádnou velkou zásobu - když se jí napijete z pramene, bude vám docela chutnat, ale když už ji pijete týden nebo si láhev dokonce vezmete na výlet a ona vám zteplá... už vám připadá jako odporná břečka.

13. února 2013
(středa)

DEN ŠEDÉHO NEBE
Tahle středa je pro mě podobná, jako den včerejší, ale mnohem méně výrazná. Práce nebylo tolik, telefony zvonily méně, oběd byl méně dobrý, počasí bylo takové nijaké. Ale za takovéhle dny bychom měli být vlastně vděční - když se nic neděje, znamená to, že se neděje ani nic zlého a takové štěstí ledaskdo v životě nemá.

Jediné, co bylo výrazné, bylo vyklízení komory a pokladů, které se tam nashromáždily za 50 let života. Z přírůstku se zaradoval hlavně modrý a žlutý kontejner. Už aby to bylo hotové.

VZPOMÍNÁNÍ S MINCEMI
Ráno jsem si v práci kupoval kafíčko z automatu. To stojí 6 Kč, v ruce jsem měl tedy připravené tři dvoukoruny a ty mě zaujaly - jedna krásná, lesklá, druhá trochu poškrábaná a třetí vypadala, jako by dlouho ležela někde venku. Letopočty ražby jejich stavu docela odpovídaly a připomněly mi roky, v nichž jsem prožíval dobré i zlé. To mi vnuklo nápad - vybrat z peněženky všechny mince, inspirovat se jejich datem ražby a zavzpomínat si, co zajímavého se v těch letech u mě dělo...

První přišla na řadu lesklá padesátikoruna z roku 2009. 2009... v hlavě vymeteno... co se ten rok zajímavého dělo? Moje stránka přibírala o nové přeložené písničky, dokud náhle její návštěvnost nepadla o polovinu dolů, což mě tak otrávilo, že se Tomášův Internet stal mrtvou stránkou. Až do chvíle, než jsem přišel na to, že to zavinily vyhledávače, hlavně Seznam.cz , který vyřadil z indexu úvodní stránku sekce Překlady. Nedokáže ji najít dodnes a návštěvnost mé stránky tak táhne Google.
Hlavně mi ale rok 2009 přinesl dvě úplně odlišné dovolené - jednu krátkou v teplých krajích na soutoku Moravy a Dyje a v nádherných Pavlovských vrších...



...a druhou o něco delší v těch nejzápadnějších Západních Čechách - na Chebsku a v Ašském výběžku. V kraji dávných sopek, horkých i studených pramenů, dřímající síly Země, prastarých hradů i dávných příběhů...



Další na řadě je dvoukoruna z roku 2001. Rok 2001 byl v mém životě rokem hodně výjimečným, ale jeho nejdůležitější okamžik přišel až na jeho konci v prosinci - pracovní pohovor, od něhož jsem vůbec nic nečekal, přinesl nečekaný výsledek, já měl práci... a díky Bohu, mám ji dodnes.

Dvoukoruna z roku 2010 mi připomíná pěknou dovolenou v Českém lese - v kraji zajímavých a tajuplných míst...



...starých románských hradů...



...i krásné přírody.



Padesátikoruna z roku 1998 - to je výzva, tam už má paměť začíná slábnout. Ale jednou z příjemných věcí tohohle roku byly třeba letní prázdniny a brigáda ve firmě HYTOS a. s., kde jsem si celé léto vydělával a vydělal na minivěž, kterou mám a používám dodnes.

Dvoukoruna, co teď leží přede mnou, spatřila světlo světa v roce, na který rád vzpomínám a který byl jedním z pěknějších v mém životě - 2002. Ne, že by všechno bylo jen růžové, ale po předchozích dvou nepříjemných letech to byl fajn rok. Užíval jsem si v něm příjemné, povětšinou nestresové práce u velké laserové tiskárny, nejrůznějších zábav s přáteli... ale jedna událost vyčnívá nad všechny ostatní a zrovna teď ovlivňuje i váš život - v roce 2002 se zrodil Tomášův Internet!



I když mám v peněžence i další mince, zanechám asi dědečkovského vzpomínání - vždyť už vás to vůbec nemůže bavit. Ale docela to bavilo mně a můžu vám tohle vzpomínání na příjemné věci doporučit. Ale pozor - myslím tím příjemné. Ne abyste to pojali ve smyslu "Tak nad čím si dneska zabědujeme..."

14. února 2013
(čtvrtek)

DEN PŘÍJEMNÉ ANGLIČTINY
Po dvou spíš hektičtějších dnech se Pánbůh smiloval a daroval nám jeden klidnější. Práce bylo méně a bylo to dobře, včera jsem šel spát pozdě a proto mi moc od ruky nešla. Po ní mě čekala cesta do Hostinného s mým kolegou Ríšou a dalším bodem mého programu bylo velké utrácení. Napřed jsem nakoupil nějaké ty dobrůtky na zítra pro mé kolegy a pro sebe jsem si nakoupil bylinkové čaje, které mi padly do oka - Flegmatik, Čaj na dobrou náladu, Čaj z horských bylinek a Kolekci bylinných čajů od Valdemara Grešíka . Poté mě čekala angličtina a to byla nejpříjemnější část dne.

Nejprve nám učitel Joe četl česky anglické větičky s nejrůznější gramatikou a my je měli hned sborově překládat. Dobré procvičování rychlého myšlení a postřehu i trénink gramatiky. Na své přeložení čekaly nejrůznější zajímavé frázičky. Pak jsme si povídali o zdravém jídle a bylo to zajímavé téma, povídali jsme s takovou vervou, že kdyby nás Joe nezastavil, povídali bychom si až do konce angličtiny. Následovalo čtení další části povídky "No moon on Friday" a nakonec nás čekala další porce rychlého překládání. I když jsem se na to necítil, dneska jsem měl ze sebe po delší době dobrý pocit, šlo mi to.

Doma mě čekal dobrý čajík a večer plný skvělého fotbalu.

SPARTA A PLZEŇ V EVROPSKÉ LIZE
Zatímco ti chytlavější podlehli reklamám plným srdíček a růžové, které nás přesvědčovaly k co největšímu utrácení za zbytečnosti - a obchodníci mi touhle svou komercí už svátek svatého Valentýna úplně zprotivili - rozumnější část lidstva se těšila hlavně na večerní fotbal. Sparta si to rozdala v Praze na Letné s Chelsea a Plzeň jela do Neapole zahrát si s místním hvězdným klubem.

Sparta začala velmi opatrně a s velkým respektem, postupně se však malinko osmělila a zápas se zdaleka neodehrával jen před její brankou. Ve druhém poločase bohužel na dobrý výkon nenavázala, nechala se zatlačit a Chelsea se nakonec dočkala gólu ve sparťanské síti. To jí ke spokojenosti stačilo a zápas skončil 0:1.

Neapol si na Plzeň hodně věřila, protože jí to teď jde a na domácím stadionu dlouho nenašla přemožitele. Plzeň oproti tomu nepřijela s velkými ambicemi, ke spokojenosti by ji bohatě stačila remíza. Neapol nastoupila s překvapivou sestavou, která svědčila o jeho očekávání, že Plzeň prohraje bez problémů. Hráči Viktorky však nehodlali dát svůj skalp lacino a nechat se jen obléhat na své polovině. Díky tomu se Neapol dostala do několika zajímavých šancí, ze kterých však díky skvělému brankáři Kozáčikovi i troše štěstí nebylo nic. Zato Viktorce stačila ve 28. minutě jen jedna šance a Darida ji poslal do vedení. Trenér Neapole se chytal za hlavu a s přibývajícím časem posílal do hry další a další útočníky, aby nepříznivý vývoj zápasu zvrátili. Neapoli to pomohlo k pár velkým šancím, ale brankář Kozáčik byl úžasný a ani jedna za jeho zády neskočila. Zato skočil míč v 66. minutě v bráně Neapole, hlavní rozhodčí však vinou sporného ofsajdu, odmávaného postranním rozhodčím, gól nakonec neuznal. Jeho střelec Rajtoral si však spravil chuť v 79. minutě a Plzeň vedla 2:0. Neapol se snažila, ale dělala čím dál víc chyb a jednu z nich na konci zápasu potrestali Fillo a Tecl, kteří s radostí upravili skóre zápasu na konečných 0:3 pro Viktorku.

To je výsledek, který nikdo nečekal ani v tom nejdivočejším snu a Plzni dává do odvety hodně slibnou pozici. Ani Sparta není ještě poražená, ale bude mít ve Stanford Bridge těžkou práci.

VÝROČÍ PRVNÍHO CHATOVÁNÍ V ŽIVOTĚ
Když jsem si tak dneska psal s kamarádkami Vlaďkou a Ivkou, vzpomněl jsem si na zajímavé výročí - před 13 lety jsem byl poprvé na tehdy oblíbené a hojně navštěvované povídací službě http://www.xchat.cz. O té jsem se dozvěděl nějaký čas předtím v diskusním pořadu Áčko, v dílu "Láska přes Internet", kde Xchat ukazovali a já si hned opsal adresu, překvapený, že něco takového vůbec existuje.

14. únor roku 2000 mě zastihl v ne moc dobré náladě. Svátek svatého Valentýna byl pro nás tehdy nový, neokoukaný a nezprotivený tisíci reklam - a mě mrzelo, že nemám s kým ho trávit. Proto jsem vyrazil do počítačové firmy Mader, která tehdy sídlila v malé a útulné místnosti za zubárnou ve Slovanské ulici, na veřejný Internet vyzkoušet nepoznané. Líbilo se mi to a vydařilo se to - psal jsem si tam s pár dívkami a nejvíc mě zaujala "La rose" - tmavovláska Radka z Pelhřimova. S tou jsme si pak začali psát pěkné mailíky, ale později vlivem nějakých rodinných problémů ztratila připojení na Internet a tím jsme se jeden druhému ztratili. Zbyly jen příjemné vzpomínky a smajlík :o) , kterého jsem poprvé viděl právě u Radky a dodnes ho rád používám.

23. února 2013
(sobota)

DEN KONCE VYKLÍZENÍ
Naposledy procházíme řadou dveří, spojujících ve starodávném stylu místnosti, naposledy se rozhlížíme po úplně prázdném a vyklizeném bytě. Poté zamykáme dveře, naposledy se dívám z oblíbeného okna na chodbě na stínadelské dvorky... velká práce je u konce. Díky Bohu.

Vyklízet byt, kde se možná více než padesát let žilo a shromažďovaly se věci, to byla mnohem větší a náročnější věc než bych čekal. Když jsem byl dítě, nejrůznější vyklízení a krámování bylo pro mě obrovským potěšením - těšil jsem se z nejrůznějších neobvyklých, pěkných a tajuplných věcí. Tohle vyklízení bylo pro mě ale úplně jiné.

Nezřídka pro mě třeba bylo smutné - mnoho vzpomínek na mou skoro babičku se v tomhle bytě skrývalo, mnoho věcí mi ji připomínalo. A k tomu i památky na dávnější časy - nejrůznější zažloutlé fotografie, prastará vysvědčení, dopisy, nejrůznější drobnůstky.
Ale nejen na ni. V tomhle bytě bydlelo několik generací lidí... a také pejsků... a tak i na ně se tu skrývaly památky, které pro nás měly jen poselství o pomíjivosti lidského života a o tom, jak málo po nás zůstane, když tento svět opustíme. Jen pár starých fotografií, dokumentů a památek, které se pro ty, co přijdou po nás, stanou jen bezcennými svědky času, jenž pominul.



Vyklízení mi ukázalo i to, jak celý život kolem sebe shromažďujeme věci, které vlastně k životu ani nepotřebujeme, nepoužíváme je a nezřídka i zapomeneme, že je máme. Ukázalo mi, jak rychle věci stárnou a mění se stejně, jako se měníme my lidé, technika a všechno okolo nás. A také jak málo staré věci lidé chtějí. Naštěstí se však přece jen našlo dost těch, které něco zaujalo a tak díky nim nebo třeba díky Diakonii Broumov jsme nemuseli vyhazovat žádné věci, které ještě mohly někomu posloužit.

Především to ale byla zdlouhavá, těžká a někdy i špinavá práce. To když jsme rozebírali starý nábytek, který už nebyl pěkný a nikdo by ho nechtěl, vyklízeli nářadí, dřevo a nejrůznější dávno odložené věci z půdy a sklepa.

Byt musel být vyklizený do nadcházejícího pondělí, proto byl obzvlášť tenhle týden pro nás hodně náročný a trávili jsme tam každou volnou chvíli. Ve čtvrtek jsme tam dokonce byli až přes půlnoc... a byl to zvláštní pocit, být uprostřed noci v tom starém domě, na jeho půdě, chodbách a starém, téměř prázdném bytě.

Teď však je už tahle akce konečně jen minulostí a vzpomínkou... a jsem rád, že už to máme za sebou.

PŘIZNÁNÍ POD TÍHOU DŮKAZŮ
Máte sice právo nevypovídat, policisté se vás však snaží k vypovídání přimět, aby ho mohli u soudu použít proti vám. Vynikajícím prostředkem jak toho dosáhnout jsou důkazy - předměty, fotografie, dokumenty nebo nahrávky, svědčící o vaší vině. Je-li jich dostatečné množství, pak už ztratí smysl mlčet a zbývá jen jedno - ukončit tohle všechno přiznáním, mít konečně klid a přijmout zasloužený trest.



Přiznat pod tíhou důkazů se dá téměř všechno. Protože záznamy kamer ČT4 Sport mluvily jasnou řečí, fotbalista Chramosta pod tíhou důkazů přiznal simulování a disciplinární komise jeho herecký výkon ocenila vyloučením na jeden zápas a pokutou 20 000 Kč. Pod tíhou důkazů se musel přiznat k dopování slavný cyklista Lens Armstrong. Armstrong se sice přiznal, ale ničeho nelitoval - snad jen toho, že se na to přišlo a on musel vrátit všechny zlaté medaile z Tour de France a peníze, které si tak vydělal.

Nejčastěji se však pod tíhou důkazů přiznáváme policii ke zločinům - od čmárání po zdi, krádeže střechy psí boudy či nelegálního pobytu na našem území na cizí pas přes vykradení auta, simlulování a okrádání pacientů v nemocnici nebo sérii loupežných přepadení až po vaření a prodej pervitinu, kuplířství nebo surovou vraždu.

Říká se, že přiznání je polehčující okolnost, ale když se člověk přizná až je-li zahnán do kouta důkazy, polehčující okolností to není a soudce mu napaří trest, jaký si zaslouží.

Z ČASŮ CHŘIPKOVÉ EPIDEMIE
Když tak v zimě řádila chřipková epidemie, dost spolužáků a spolužaček pokosila a třídy byly poloprázdné. Neměl jsem moc rád, když chřipka sklátila i mě - lepší bylo, když klátila profesory. To pak byly zajímavé změny v rozvrhu - někdy byla sice jedna nuda změněná za druhou nudu - to třeba, když matematika byla nahrazena němčinou s němčinářkou, co učila naši skupinu začátečníků - jindy ale byly hodiny s profesory, kteří nás běžně neměli, což obvykle bylo mnohem lepší nebo dokonce odpadaly, což bylo vůbec nejlepší.

Ve druháku měla moje půlka třídy na Podnikovou ekonomiku profesorku Forbelskou, druhá půlka třídy profesorku Hamplovou. I stalo se, že naše profesorka onemocněla a tak celou třídu učila profesorka Hamplová. Když tu měla studenty z "konkurenční" skupiny, chtěla, aby hodina byla co nejbezchybnější, ale bylo to jak v té známé písničce o švestkových knedlících. A tak na závěr smutně a rozzlobeně konstatovala:

To jste se před druhou skupinou pěkně předvedli! Zkoušení za pět, referát stál za starou belu a domácí cvičení nemá skoro nikdo.

Z VYSÍLÁNÍ RÁDIA ČERNÁ HORA
"A ještě máme zprávu o měření v Rudníku..."
"Ahoj černohoráci, pozor, v Rudníku pomáhaj a chráněj..."

CO S NALEZENÝMI VĚCMI?
Pokud jsme nepoctivým nálezcem, tak to víme hned - šups s nimi do kapsy a už se radujeme, jaké jsme dneska měli štěstí. Že se však za tímhle štěstím může skrývat setsakramentská smůla a dokonce i rok ve vězení, o tom mluví policejní záznamy jasnou řečí. Stačí k tomu nalezený a nevrácený mobil, nalezená a nevrácená peněženka (nepoctivé nálezce, popsané v tomto případu, už vypátrali, jak se dočtete v článku Našli jste drahý mobil? Okamžitě ho odevzdejte, jinak riskujete vězení), případně třeba nalezená a nevrácená taška s uloupenými věcmi.

Pokud jsme nálezcem poctivým, můžeme vlastníka vypátrat sami - podle dokladů v peněžence nebo třeba s pomocí čísel, uložených v mobilním telefonu. Možná ale na to nemáme čas nebo to není v našich silách a pak je jediná možnost - zamířit s nalezenou věcí na Městský nebo Obecní úřad. Jít s ní na policejní stanici je také možné, ale buď vás pošlou rovnou na úřad nebo od vás nalezenou věc převezmou, sepíší protokol a stejně ji na úřad nakonec pošlou.

Co se s nalezenými věcmi děje dál? O tom každé město vydává svou vnitřní směrnici, která však vychází z platných zákonů a tak jsou si asi předpisy hodně podobné. Na adrese http://www.mudk.cz/customers/dvurk/storage/dokumenty/13195306481.pdf najdeme předpis Dvora Králové nad Labem. Město buď vypátrá vlastníka věci a po zaplacení poplatku mu věc předá nebo se mu to nepodaří a po 6ti měsících připadne věc městu.

Poctivý nálezce má ze zákona nárok na 10% nálezné z hodnoty nalezené věci.

SPARTA x CHELSEA; PLZEŇ x NEAPOL
Ve čtvrtek 21. února se hrály odvety v Evropské lize a zahrály si i dva české kluby - Sparta a Plzeň.

Sparta přijela na Stanford Bridge s nelehkým úkolem - vyhrát nad Chelsea minimálně o gól. I když to nikdo nečekal, vypadalo to, že se jí to podaří - vedla 0:1 až do druhé minuty nastavení, kdy se bohužel Chelsea podařilo vyrovnat a díky tomu postupuje Chelsea, Sparta vypadává. Ale Sparta zasluhuje velkou pochvalu, byla anglickému velkoklubu důstojným soupeřem.

S mnohem těžším úkolem však přijela Neapol do Plzně. Trenér Neapole si před prvním zápasem na Plzeň hodně věřil a viděl svůj tým už ve finále Evropské ligy, Plzeň však nehrála podle jeho not a nasázela jeho svěřencům hned tři góly. Nic však nebylo ztraceno - kdyby se v Plzni zadařilo, mohla by Neapol tohle gólové nadělení Plzni oplatit. Jenže se nezadařilo - místo, aby Neapolitánci tři góly dali, dva góly inkasovali, nedali žádný a proto po zásluze z Evropské ligy vypadávají. Plzeň si o čtvrtfinále zahraje s Fenerbahce Istanbul.

ČAJ NA DOBROU NÁLADU
Vono to čarobejlí snad namouduši funguje! Jeden hernek a tesklivec je pryč. Druhej hernek a huba je sama pelná zpěvu. Tejdě nevim, esli si dáť eště třetí.

Takhle jsem si v kerkonošském nářečí pochvaloval blahodárné účinky Čaje pro dobrou náladu. Doopravdy jsem měl pocit, že mi pomohl od mizerné nálady, ale zase tak dlouho mu to nevydrželo. Asi jsem si měl přeci jen ten třetí hernek dáť. Ale i kdybyste se měli po čaji mračit stejně jako před čajem, můžu vám ho doporučit, je na chuť moc dobrý.

Složení zaujalo mou kolegyňku Libušku, tak jsem jí předkládal k uvěření, že sporýš je taková šedivá, mírně jedovatá houba, co vypadá jako beztvarý chumel zašmodrchaných provázků - jen po halucinogenní houbě může člověk vidět svět růžově - ale ani trochu mi to nevěřila a našla si, že sporýš je normální, pěkná kytička.

PODKRKONOŠÍ VE VZDUCHU
"Já to vždycky v tomu snu dělám tak, že si zkřížím ruce na hrudi, zváhnu se mírně dopředu, odrazím se špičkami... a letím... já letím! Funguje to! A tentokrát to určitě není sen." To jsem si nedávno říkal, ale když jsem se bez přistání vzpamatoval v teplé posteli, bylo více než jasné, že to vzdor ujišťování zase jen sen byl.
Kdysi dávno za socialismu jsem měl rád prvního máje už jen proto, že byly balónky, které doopravdy létají. A když jsem si je tak nesl v průvodu, nevnímal jsem ani jásání davů, ani nápisy na červených transparentech se žlutým textem, místo toho jsem spřádal sny, že až jednou budu dospělý a budu mít hodně peněz, koupím si tolik balónků, že mě unesou a já poletím.

Ve skutečnosti to s létáním není zdaleka vůbec jednoduché. Dostat se do vzduchu díky pokroku techniky není zase až tak složité. Ale splnit všechna zákonná ustanovení k tomu, aby se člověk mohl do vzduchu vydat - to dá na dlouhé učení pravidel, nařízení a zákonů. Ono se totiž ani vzduchem nesmí lítat tak, jak nás zrovna napadne.



Na zemi je to jednoduché - tam, kam nesmíme, najdeme plot s ostnatým drátem, výstražnou cedulku, štěká tam na nás zlý pes nebo prostě sami víme, že bychom tam neměli chodit a šlapat. Ve vzduchu na nic takového nenarazíme a proto musíme - dříve než poprvé vzlétneme nejsouc pouhými pasažéry - mít v malíčku pravidla, nejrůznější mapy a koridory.

Seznámit s rozdělením českého vzdušného prostoru se nás snaží autor článku Vždyť to není tak složité..., ale vzhledem k počtu zkratek většímu, než ve zprávě ze XIV. sjezdu KSČ, se to nám laikům složité zdá. Pro letce je však bezpodmínečně nutné tohle znát, protože jinak by se mohlo lehce stát velké neštěstí.

Zajímavá je i mapa českého vzdušného prostoru ICAO mapa. V ní jsou k nalezení ochranná pásma letišť, nejrůznější letecké prostory, kde se smí létat jen v určité výšce nebo tam sportovní letci vůbec nesmí a jsou i taková místa, kam když vletí jakékoliv letadlo, řízení letového provozu na něj zavolá stíhačky Gripen...



Tahle nemilá věc se vám může stát, když se zatoužíte podívat z výšky na pana prezidenta, prohlédnout si z ptačí perspektivy jadernou elektrárnu nebo třeba pardubickou Syntezii.

Nejvíc mě však na mapě zaujal nepravidelný šestiúhelník, zabírající skoro celou východní část Podrkonoší včetně Vrchlabí. Ve vysvětlivkách je uvedeno LK TRA 50 / FL 240 / 5000 AMSL. V letecké řeči se tak tahle část Podkrkonoší jmenuje "Dočasně omezený prostor". To znamená, že se tu smí létat jen s povolením, za určitých podmínek a jen v určitých výškách. Nikde jsem o tom nic nenašel, ale slyšel jsem, že tenhle prostor má vyhrazený armáda ČR pro své cvičné lety. Je to pro ně ideální cvičiště, protože jsou tu kopce a údolí i hory. A já pak na ně svolávám hromy blesky, když letí nějaké letadlo tak nízko, že mě silný hluk jeho motorů vyděsí a já jen čekám, kdy se ozve rána. Naštěstí se nikdy neozvala a stává se to hodně vzácně.



Na závěr tu mám pro vás ještě jednu mimořáně zajímavou mapu. Když tak vidíte nad hlavou velké letadlo, které dělá na modrém nebi bílou čáru a máte po ruce Internet, podívejte se na adresu http://www.flightradar24.com. Na ní hned uvidíte, co to je za letadlo, odkud vzlétlo a kam letí. A já jenom žasnu, jak ty nebeští kovoví ptáci létají rychle - před chvílí jsem si kliknul na jedno, co letělo kousek od Prahy, pak jsem se chvíli zabral do psaní komentářů na Facebooku - a když jsem si na mapu kliknul, už přistávalo ve Varšavě. Pokud máte nainstalovanou aplikaci Google Earth, ukáže vám program dokonce i pohled z kokpitu letadla. Je to pěkná mapa, líbí se mi.

RUKOLA NENÍ BUŘÁNÍ
"Ten pan Podstata, to je ale šejdíř! Tohle buřání, co nám dává k jídlu jako oblohu, to je přesně to buřání, co roste za servisem u plotu. Tam určitě na něj chodí a dává nám ho k obědu." Takhle jsem podezíral tehdejšího majitele restaurace OPEL, kam jsem chodil s mými kolegy z autosalonu na oběd. Až později jsem přišel na to, jak jsem mu křivdil - ta obloha nedůvěryhodného vzhledu se jmenuje rukola.

Rukola na vzhled vypadá trochu jako listy od pampelišek a trochu tak i chutná, ve skutečnosti je to ale příbuzná hlávkového salátu původem z Apeninského poloostrova. Je to oblíbená přísada do salátů i do zeleninových obloh. Velký článek o rukole najdete na adrese http://www.nazeleno.cz/rukola-listova-zelenina-plna-vitaminu.aspx.

26. února 2013
(úterý)

PRVNÍ DEN JARA
Že se dneska chystá pěkný den, o tom ráno nic moc nesvědčilo. Nebe bylo zamračené stejně jako v předchozí dny a chodcům i jezdcům zpestřovalo cestu do práce pořádné náledí. Ale jak den postupoval, mraky se převalovaly, trhaly, řídly a nakonec mezi nimi zazářilo modré nebe a sluníčko, které jsme tuhle zimu téměř neviděli. Udělalo nám to radost.

Moje kolegyně Libuška měla dneska sluníčkovou a povídavou náladu a díky ní byl můj pracovní naladěný do příjemna. Nezkazily mi ho ani karbanátky z ovesných vloček s ohromně dobrou zeleninou ze Zelené jídelny.

Příjemná byla i cesta domů dnem, plným sluníčka a tak teplým, že jen sníh v něm připomínal zimu. Pár takových dnů a sníh bude pryč. V příjemném duchu se nese mi mé odpoledne a hlavně večer u skvělého hokeje.

ZLÍN X PARDUBICE - ZÁPAS O VŠECHNO
Dneska čeká hokejisty i fanoušky poslední kolo základní části české hokejové extraligy. Nejzajímavější bude utkání Zlína a Pardubic, neboť oba týmy hrají o hodně. Pardubice přijely do Zlína zachránit účast v předkole vyřazovací části extraligy - k tomu budou muset nad Zlínem vyhrát. Ten se ale určitě nebude chtít dát, protože pokud vyhraje on, vyhraje i celou základní část extraligy a získá Prezidenský pohár. Není ale ani vyloučené, že se po skončení zápasu budou radovat oba celky, záleží i na výsledcích ostatních zápasů. Tak pojďme na to.

Zlín se vrhl do zápasu zhurta a Pardubice se nestačí bránit. Ve 2. minutě vyhazuje Václav Kočí puk ze hřiště, za to jsou dvě minuty a Zlín hraje přesilovku. Hraje ji prasecky dobře, usazuje se v pokutovém území a ostřeluje branku. Pardubice přesilovku ubránily, po jejím skočení však hráči Zlína zůstávají usazení v útočném pásmu a Petr Čajánek doráží puk do pardubické brány. Zlín vede 1:0.
Parubice gól namotivoval ke zvýšení tlaku a zlínský brankář Sedláček se nenudí. Zlín však má rychlý protiútok a šanci, kterou likviduje brankář Dušan Salfický. Pardubice se zuřivě ženou do útoku, ale nedaří se jim to a Zlín má další nebezpečný protiútok. Utkání má strhující tempo a hráči obou celků do něj dávají všechno. Ve 12. minutě prohrává Kometa Brno na Spartě už 2:0, kdyby to skončilo takhle, Pardubice by postupovaly i v případě prohry a vypadla by Kometa Brno. Ale je zbytečné předpovídat. Ve 12. minutě dostává Aleš Píša za faul na Okála 2 minuty na trestné lavici. Ale bude ještě hůř - po 46 sekundách jde na trestnou lavici za hákování Václav Kočí a Pardubice budou hrát ve třech proti pěti. Pardubičtí protahují střídání, až obecenstvo píská a rozhodčí je napomíná. Ale už se hraje a střely prší na pardubickou bránu. Brankář Dušan Salfický dělá v bráně nemožné, ale po ostřelování zleva i zprava nemůže dělat už nic a zlínský Ondřej Veselý skvělým sklepnutím ze vzduchu zvyšuje náskok Zlína na 2:0.
Pokračuje přesilovka Zlína pět na čtyři, ale během ní už se nic moc zajímavého neděje. Po ní už to bránění Pardubice přestalo bavit, vyrážejí do útoku, ale zlínští brání skvěle, hra se brzy přelévá na pardubickou stranu a Vašíček posílá Ondřeje Veselého na led. Dalo by se diskutovat o tom, jestli je to faul na vyloučení, pardubičtí diskutují, ale rozhodčí je neoblomný a Zlín bude hrát další přesilovku. Pardubice začínají oslabení skvěle - Buchtele má šanci, kterou likviduje brankář Sedláček. Vzápětí Ondřej Veselý jede sám na pardubického brankáře, ten skvělým zákrokem obrovskou šanci likviduje. Hůř je však o půl minuty později - zlínští jsou před bránou důrazní, rozhodí pardubickou obranu a Petr Balaštík zvyšuje vedení Zlína na 3:0.
Zlín hraje v pohodě, Pardubicím se nedaří nic - Jan Buchtele chtěl poslat puk po mantinelu, jenže ten vypadl ven a to znamená další dvě minuty na trestné lavici. Zlínu se tahle přesilovka tolik nedaří a tak první třetina končí za stavu 3:0 pro Zlín. Brno zatím prohrává na Spartě 0:2. Vítkovice vedou v Liberci nad Bílými tygry 1:0. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Jak první třetina skončila, tak druhá začíná - dohrává se přesilovka Zlína. Po ní se Pardubice vrhají do útoku, ale brankář Sedláček střelu likviduje. I další minuty se odehrávají na zlínské obranné půlce a odehrávat se budou, protože zlínský Jakub Šlahař míří za sekání na trestnou lavici a Pardubice budou hrát přesilovku. Přesilovka se jim docela daří, ale jen málokterá střela projde až na zlínského brankáře. Pardubice se drží v útočném pásmu, ale zlínští dobře brání a brankář Sedláček s přehledem chytá, takže z přesilovky nebylo nic. Zato navrátivší se Šlahař má hned pěknou šanci, jíž likviduje brankář Dušan Salfický. Zlín se po oslabení znovu neúnavně vrhá do útoku, má šance a při jedné dokonce zazní i tyč Salfického branky. Po střetu zůstává ležet na ledě pardubický obránce Vašíček a nevypadá to s ním moc dobře, v bolestném předklonu odchází do kabin a poté ho odváží sanitka do nemocnice s naraženou krční páteří a žebry. Hra mezi tím pokračuje a Zdeněk Okál pádí sám na brankáře Salfického. Jeho samostatný nájezd gólový úspěch nepřináší. Petr Holík, nejmenší zlínský hráč, se pouští do rvačky s Janem Semorádem, poráží ho na zem a za to mu tribuny tleskají. Méně už tleská hlavní rozhodčí, který tuhle rvačku ocenil trestem 2+2 minuty pro oba. Zatímco oba rváči na sebe z trestných lavic pořvávají nadávky, hra pokračuje a vidíme šance na obou stranách. Stadionem obíhá mexická vlna a diváci se dobře baví. Brankář Sedláček se snažil udržet čisté konto, ale neudržel - z nenápadné akce dává Jan Buchtele gól a Pardubice snižují na 1:3.
Zlín se poté snaží znovu navýšit svůj náskok, ale Pardubice gól nabudil a z rychlého protiútoku mají nebezpečnou šanci. Góóóóóóóóóóóól! Góóóóóóóóóóóól! Robert Kousal se trefuje a Pardubice snižují na 3:2.
Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!!!! Tomáš Nosek se trefuje přesně a je vyrovnáno! Teď řve nadšením kotel Pardubic, protože tohle je kanonáda snů - za 2 minuty a 18 vteřin je náskok Zlína smazán.
Hráči Pardubic se jsou nabuzení a hrnou se do dalších útoků, než se zlínští vzpamatují. Ti se však vzpamatovávají rychle a snaží se, aby zahřmělo i na opačné straně. Na konci třetiny znovu zlobí Ondřej Veselý, naštěstí v obrovské šanci minul a třetina končí za smírného stavu 3:3. Třetí třetina bude určitě mimořádně zajímavá.
Ostatní zápasy tak dramatické nejsou - Liberec stále prohrává s Vítkovicemi 0:1, Kometa Brno se Spartou 0:2.

Ve třetí třetině se hraje aktivní hokej, hra se přelévá ze strany na stranu a oba týmy mají pěkné šance. Tlak Pardubic postupně sílí a nic už nepřipomíná začátek zápasu, ve kterém se dařilo Zlínu všechno a Pardubicím nic. Ve 49. minutě však Pardubice zastavuje zdvižená pravice rozhodčího a Lukáš Radil putuje na trestnou lavici. Zlínu se přesilovka vůbec nepodařila a k ničemu se nedostal. V obrovském závaru před zlínskou brankou se zorientoval nejlépe zlínský brankář Sedláček a zmařil tak gólovou šanci Pardubic. Zlín však bude hrát další přesilovku, na trestnou lavici jde Tomáš Nosek. Zlín se žene do útočného pásma, usazuje se v něm, ale Pardubice brání prasecky dobře a oslabení se jim daří, takže se při něm nic moc neděje. Po skončení přesilovky měl obrovskou šanci Tomáš Rolinek, ale puk do prázdné zlínské brány nedopravil, protože ho okamžitě zahákoval Tesařík a půjde za to na trestnou lavici na dvě minuty. Pardubice se snaží zatlačit Zlín k jeho bráně, ale nedaří se jim to, takže i tahle přesilovka nic nepřináší. Pardubické obecenstvo přesto jásá - na Spartě je dohráno, Brno od ní dostalo hned 6 gólů a je definitivně ze hry o předkolo vyřazovací části, Pardubice tak postupují, ať už dnes zápas dopadne jakkoliv. V posledních minutách se hra přelévá ze strany na stranu a nevidíme žádné větší šance. Pardubický Petr Mocek surově fauluje loktem do hlavy a krku Ondráčka a dostává za to trest 2 minuty + 10 minut osobního trestu. Krátká přesilovka už nic nepřináší, v základní hrací době zápas končí nerozhodně 3:3, čeká nás prodloužení.
Ostatní zápasy už skočily - Bílí tygři prohráli s Vítkovicemi 2:4, Brno prohrálo se Spartou 0:6.

Prodloužení začíná a za kratší konec tahají Pardubice, protože se při něm bude dohrávat větší část přesilovky Zlína a bude se hrát čtyři na tři. Balaštík má obrovskou šanci, ale puk letí mimo. Zámorský dává vzápětí tyč, ke gólu chyběly milimetry. Kanonáda pokračuje, Dušan Salfický je však pozorný. Poslední nápor Zlína, Pardubice jsou kompletní a hra se přelévá na opačnou stranu. Znovu se ženou Pardubice proti Zlínu, ale puk končí v moci brankáře Sedláčka. Pardubice se snaží dotírat a útočit, ale zatím bez většího úspěchu. Puku se zmocňuje po dlouhatánské přihrávce na modré čáře Petr Čajánek a jde sám na brankáře Salfického, jeho střelu Dušan Salfický vyráží, poté se ho však zmocňuje Patrik Urbanec, nejmladší hráč Zlína, lehkou střelou přehazuje beton Dušana Salfického a pečetí tak vítězství Zlína 4:3 v dnešním zápase i v celé základní části hokejové extraligy.

Zlín se tak s 94mi body stává výhercem krásného poháru prezidenta Českomoravského hokejového svazu a také získává prémii 1 milion korun na výchovu nových hokejových talentů. Hráči Zlína jsou tedy moc a moc spokojení, spokojení jsou však i hráči Pardubic, kteří se v tabulce se 73 body umístili na 10. místě, zahrají si tedy předkolo vyřazovací části, v němž se utkají o postup s Kladnem. Spokojení jsou i hráči Vítkovic, kteří vyhráli nad Bílými tygry z Liberce a se 75 body obsadili 9. místo v tabulce, o postup si zahrají s osmými Českými Budějovicemi. Černý Petr tak zůstal Kometě Brno, která prohrála, obsadila se 72 body 11. místo v tabulce a zahraje si s Karlovými Vary, Libercem a Chomutovem o to, kdo projde ohněm baráže s vítězem 1. hokejové ligy.

28. února 2013
(čtvrtek)

CESTA KE SLUNCI
Včerejší příjemný den pro mě příjemně i končil - posloucháním ještě neslyšeného CD skupiny Ginevra Divný povoz, které mě příjemně překvapilo - žádná písnička mě nepřivedla k slzám a hodně se mi jich doopravdy líbilo. Hudba a zpěv Ginevry však nebyl jediný zvuk, co zazněl - zatímco měsíc mi nahlížel oknem do pokoje, ozvalo se hlasité "pzm" a několikeré zarachocení. Pátrání zakrátko odhalilo zdroj těchto tajemných zvuků - v jednom z třech starých budíků, které teď u mě tikají, prasklo péro a on se převrátil. A tak už dál tikají jen dva.

I když jsem včera šel spát poměrně brzo, stejně se stávalo těžko. Spát se mi chtělo i v práci a protože práce bylo hodně, šlo mi to od ruky jako psovi pastva. Ale stihl jsem nakonec všechno. Vzal jsem si s sebou foťáček, v rádiu hlásili pěkné počasí, ale zatím se zdá, že to je opak včerejška - včera hlásili ošklivo, tak jsem si ho nevzal a bylo hezky, dneska hlásili hezky a je zamračeno. Ale ať už bude jak bude, já půjdu dneska pěšky přes kopec, teprve podruhé v tomhle roce.

"Kolem nás zní života proud, kde putují andělé - stráž liských pout. Každý rok slétnou na bolavou zem, proč do písku píší Carpe diem?" Celý den si dneska pobrukuju a zpívám nádhernou písničku Carpe Diem od skupiny Ginevra, která je poslední na CD Divný povoz a při které po mně včera běhal mráz z jejího nádherného textu i úžasné melodie.



Příroda mi však dělá radost, mraky se přece jen trochu protrhaly a mezerami mezi nimi občas nesměle vykukuje sluníčko.



I když se sníh zatím drží v celkem souvislé vrstvě, není pochyb, že jaro už je na postupu.



Ptáčci zpívají jako diví, sluníčko už docela hřeje a sníh na silničce do údolí Labe taje takřka před očima.



Voda z tajícího sněhu proměnila jindy nenápadný potůček Principálek v pořádný potok.



Na soutok Labe a Principálku nikdo v poslední době nešel, ve sněhu není ani jediná stopa, ale je tu hezky.



Zatímco na Labi už není po ledu ani památky...



...klidný potok Principálek je ještě zčásti zamrzlý.



Teď je v něm hodně vody a proto nabízí úplně odlišné pohledy, než v jiné roční době, kdy téměř mizí mezi kopřivami, lopuchy, křídlatkami a jinou bujnou zelení.



Cesta k dubu je však sněhem zatím úplně zakrytá, prošlapaná jen málo a sněhu je tu ještě poměrně hodně, tak se jde trochu hůř, ale zdaleka ne tak špatně, jako jindy v tenhle roční čas.



Starý dub si tak, jako všechny stromy v zimě, svým teplem vytvořil kolem sebe holé místo.



Je to pěkně, ptáčci tu zpívají, sluníčko už docela hřeje, tak neodolám a chvíli se tu oddávám příjemné předjarní pohodě na jeho mohutných kořenových nábězích.



Soutok Labe a potoka Bělé, kterou naši předkové zvali Vejsplašským potokem, je hotovou džunglí, kam by se člověk v létě dostal snad jen s mačetou. Jen v zimě je přes bezlisté větve alespoň trochu vidět.



Na horách přichází jaro později, sníh tam ještě netaje a proto není v Labi o nic víc vody než jindy.



I když Bělou posilují první potůčky z tajícího sněhu...



...ani v ní není zatím vody o moc víc, než v ní teče běžně.



Les, který v říjnu navozoval pocit romantického usínání přírody, v listopadu byl ponurý a depresivní, v prosinci připomínal čerstvě povlečenou postel a v lednu byl v ledu zakletým královstvím, je na konci února plný optimismu a příslibů.



Zbytek cesty domů už proběhl v poklidu a pohodě, stejně jako zbytek dne.

KOMERCE NIČÍ MUZIKU
Je asi málo činností, kterým by prospívalo, když se dělají pouze pro peníze, když se stávají byznysem. Obzvlášť tragické je to třeba ve zdravotnictví, rozhodně to nesvědčí ani jakémukoliv umění včetně hudby.

Hlavně proto, že jíst se musí pořád, vydělávat také - jenže inspirace má svou vlastní hlavu a "ta správná" nálada si přichází kdy chce a nemusí to být vůbec často. Když se skládání písniček stane pouhým byznysem, musí se pak dělat i bez inspirace aby kšefty běžely a peníze se sypaly... a na úrovni je to pak znát. Dohání se to pak mohutnou reklamou, platí se rádiím, aby písničku hrála dvacetkrát za den... výsledkem je pak nekončící řada nevýrazných písniček, na které se rychle zapomene a nikdo si je nezpívá.

Ale bohužel jsou v tomhle komerčním mlýně sešrotovány i písničky, které zajímavé jsou a lidé si je třeba zpívali už dávno. Nejrůznější céčka v kroužku, licence a omezení nedovolují písničku jen tak svobodně hrát a zpívat... nu a když se nemůže svobodně hrát, tak se prostě nehraje a zapomene se na ni zrovna tak.

Takový osud měla u mě třeba písnička Limbora od Čechomoru, kterou jsem slyšel koncem srpna 2010 v rádiu a tak se mi líbila její příjemná melodie, že jsem si začátek textu písničky napsal do mého diáříku. Jenže bohužel ji v rádiu zahráli jen párkrát a jak dny plynuly, zapomněl jsem na ni. Až dneska jsem diáříkem listoval, narazil na ni a to mě inspirovalo k těmhle úvahám.

Naštěstí hudba, skládaná a vymýšlená jen pro radost, ze světa rozhodně nezmizela a s ní ani radost, kterou dělá těm, kdo ji tvoří i nám, kteří ji rádi posloucháme a rádi si ji pro sebe zpíváme. Takovými lidmi jsou třeba mí milovaní Kantoři, nádherná příbramská skupina Ginevra, moje nejoblíbenější středověká skupina Musica Vagantium nebo třeba autor rockových a renesančně laděných písniček s nádhernými texty Luboš Odháněl.

OPRAVIT NEBO ZBOURAT?
Takovou otázku pokládá nejen občanům Vrchlabí vrchlabský pan starosta. Týká se ocelového mostu, který vede přes Labe na konci Jihoslovanské ulice, u Domu se sedmi štíty a hotelu Gendorf.



Je to více než sto let starý most, postavený z dohromady snýtovaných ocelových traverz. Dříve byl jedinou spojnicí pro auta i pěší, projíždějící Jihoslovanskou ulicí, ale koncem 90. let byl hned vedle něj postaven široký betonový most, po kterém jezdí auta, starý most od té doby slouží jen pěším.



Most vypadá velmi bytelně, udržovaně a zachovale, ale skutečnost tak optimistická není - pečlivá kontrola konstrukce mostu odhalila, že zub času a povětrnosti si zahlodal a most vyžaduje brzkou velkou opravu. Opravit jen to nejpodstatnější však bude stát více než 1 milion korun - a tak vedení města váhá.



Investovat velké peníze do opravy mostu, když v jeho těsném sousedství je jiný, nový a pevnější most? Nebo ho prostě a jednoduše zbourat a odvézt do šrotu?
Pro zachování hovoří to, že most je už více než sto let součástí Vrchlabí a tak je už svým způsobem historickou památkou. Navíc lidé, kteří jdou Jihoslovanskou ulicí na Evropské náměstí, mají o pár metrů kratší cestu. Pro zbourání hovoří především ekonomické důvody.



Je to těžké rozhodování a pan starosta nechce rozhodovat "o nás bez nás", proto dává celou věc k veřejné diskusi. Každý může svůj názor poslat e-mailem na adresu lukesovailona@vrchlabi.cz nebo dát svůj napsaný názor do Regionálního informačního centra ve staré radnici ve Vrchlabí.

Já sám také dost váhám a myslím, že rozhodnutí by měla předcházet kontrola dalších dvou téměř stejných mostů, které ve Vrchlabí jsou - mostu přes Labe na konci ulice Karolíny Světlé a mostu, přes který se od kostela jde okolo tajuplného Domu hrůzy k městskému kinu. Pokud budou i ty ve špatném stavu, opravil bych ty a tenhle most nejspíš - i když nerad - nechal zbourat.

ZAPOMENUTÝ MOST
Psal jsem o třech příhradových ocelových nýtovaných mostech ve Vrchlabí, ale ony jsou ve skutečnosti dokonce čtyři. Jeden z nich je ale úplně zapomenutý, lidé přes něj nechodí, je zchátralý a rezavý a pokud už není zbouraný, asi ho to v dohledné době čeká.



Na mém obrázku vidíte na pravé straně jeho začátek, na levé straně je v minulém odstavci zmíněný most, přes který se jde od kostela přes Labe kolem někdejšího Wendtova bělidla, zvaného dnes Dům hrůzy - to je ten dům na obrázku - k opuštěnému Městskému kinu.

Zapomenutý je ten most proto, že se přes něj nikdy běžně nechodilo. V Labské ulici však mezi ulicí a břehem Labe fungovala až do porevolučních časů masna, kde se dělaly nejrůznější buřtíky a salámy. Protože by nákladní auta, přivážející z Městských jatek maso a odvážející hotové výrobky, blokovala celou ulici, přijížděla místo toho k masně po druhém břehu Labe, ulicí Josefa Šíra, kde byla vrata a větší vyasfaltovaný plac. Tam parkovala a do masny se z nich vozilo maso přes Labe, přes kovový most.
Masna však přestala fungovat, léta její budovy chátraly a pustly, až byly před pár lety zbořeny a jen rezavý most, přes který se nechodí, tu zůstal jako svědek dávných časů. Myslím si ale, že dlouho už svědčit nebude.

ZAPOMENUTÝ KOUSEK HISTORIE VRCHLABÍ
Kvůli fotografování mostu jsem zavítal do ulice, kterou běžně nechodím. Do ulice, která snad ani nemá jméno - začíná na malém kruhovém objezdu u Domu se sedmi štíty a vede souběžně s Labem kolem zadní části hotelu Gendorf a končí u budovy pošty, kde se připojuje k hlavní ulici města, Krkonošské ulici.
Když jsem vyfotografoval most, pokračoval jsem ulicí dál a tu mi padl zrak na zpustlý domeček v zahradě domu na protější straně Labe.



Ten by vlastně ničím pozoruhodný nebyl, kdyby se na něm nedochoval historický nápis...

Dominantní je černý nápis na žlutém pozadí VANOVÉ LÁZNĚ, pod tím je k přečtení nápis, vyškrábaný do žluté barvy VOLKSBRAUSEBAD.



Je však vidět, že původně byl menší nápis také psán černou barvou na žlutém pozadí a bylo tam něco úplně jiného - "Každý pátek..." - zbytek už je bohužel nečitelný. Pravděpodobně přišel poškodit v době, kdy se čeština ve Vrchlabí příliš nenosila.

Bohužel jsem o tomhle domečku nenašel na Internetu vůbec nic.

PROČ MÁ ÚNOR JEN 28 DNŮ
V kalendáři Římské říše, na kterém je náš současný kalendář založený, nezačínal rok 1. lednem, ale začínal 1. března. Poté měly měsíce střídavě 31 a 30 dnů - ale protože rok má 365 dnů a při tomuto systému by vyšlo 366 dnů, měl poslední měsíc jejich roku únor jen 29 dnů a 30 dnů měl jen v přestupném roce.

Měsíce se v římském kalendáři jmenovali buď podle bohů - třeba březen - Martius - se jmenoval podle boha války Marta, Junius - červen - podle bohyně úrody Juno. Jiné měsíce se jmenovaly prostě dle svého pořadového čísla - September - září - sedmý měsíc počítaje od března, October - říjen - osmý měsíc.

Jednou však přišel nápad přejmenovat pátý měsíc - červenec - podle člověka. Tím člověkem byl Gaius Julius Caesar a tak získal měsíc jméno Julius. Když zemřel císař Octavianus Augustus, i podle něho pojmenovali měsíc - šestý měsíc - srpen - přejmenovali na Augustus. A nastal problém.

Julius měl 31 dnů, ale Augustus by jich měl jen 30. Byl Augustus menší člověk než Julius Caesar? Nikoliv a proto přišlo rázné řešení - Augustus dostal o jeden den navíc a o něj přišel poslední měsíc roku Februarius. Od té doby má jen 28 dnů. A současné děti a studenti se radují ze dne letních prázdnin navíc.

Pokračování na vás čeká v souboru Z Tomova diáře - březen 2013.