Temnota vládne nad světem a jen občasný záblesk světla dává naději, že jednou se všechno změní a my se budeme znovu koupat v záři, světle a teple...

12. listopadu 2017
(neděle)

ZÁBLESK SVĚTLA V MOŘI TEMNOTY
Dlouhé ticho se rozhostilo na mé stránce a důvod to mělo stejný jako v posledních letech většinou... začal jsem sepisovat do mého diáříku nějaké tak sáhodlouhé vypravování, že mi jeho psaní zabralo spoustu času, jenže život zatím plynul dál, vše se hrnulo přes sebou a pro mnoho nového nebylo myšlenek psát o starém.

Tak jsem se v dubnu zabýval obrovským popisováním mého druhého putování po zapomenutých stezkách doby romantismu a ledva jsem o něm dopsal, přišlo i třetí a čtvrté putování, poznával jsem krásu Moravy a jejího lidu, radoval jsem se z památek a lidí na Slovensku v Pováží, pak přišel pro mě doslova růžovo - černý festival Europeade... a hned po něm černé dny, o nichž vám asi mnoho psát nebudu - protože Tomášův Internet má být pro jeho návštěvníky povzbuzením a místem plným slunce, ne místem, kde se píše o těch nejsmutnějších věcech vůbec.

Teď bych chtěl mou stránku oživit, chtěl bych, aby si zase milí lidé, jako je Anička, Míša, Jarka, Hanka a jiní chodili na mou stránku pro pohlazení po duši a vždycky tu nějaké našli... ale podaří-li se mi to, to Bůh suď. Najednou jako bych nějak nevěděl, jak začít a o čem vlastně psát... nu, tak zalistujeme diáříkem a prostě si v něm něco najdeme.

KOMÁŘÍ ANTIVIRUS
Vědci v USA, Brazílii nebo v Číně vypouštějí do přírody komáry, nakažené bakterií jménem „Wolbachia“. Ta je nezabíjí, ale šíří se mezi nimi podobně jako virus HIV mezi lidmi - sexuálním přenosem nebo z matky na vajíčka. Počet nakažených komárů tak roste a přínos je v tom, že díky bakterii komáři nešíří víc mezi lidmi viry nebezpečných nemocí, jako je zika, horečka dengue nebo horečka chikungunya.

ZAJÍMAVÝ NÁLEZ V ÚSTÍ
Na místě někdejší vsi Hrbovice u Ústí nad Labem se má stavět skladovací hala, před zahájením stavby však místo zkoumají archeologové a záchranný výzkum přinesl velmi zajímavé výsledky. Objevili tam totiž zbytky rozsáhlé osady z pozdní doby kamenné. V období asi 3 800 až 3 350 před naším letopočtem tu žili lidé, které vědci označují jako Kulturu nálevkovitých pohárů. Nejzajímavější je nález jámy zakryté zeminou, plné hrnců.

Objevené bylo i pohřebiště z let 2 500 až 2 300 před naším letopočtem s hrobem lučistníka. V jiné části vědci objevují a zkoumají sídliště Lužické kultury.

Ústecké muzeum je z toho všeho nadšené a už se těší na cenné přírustky, které ve svých sbírkách dosud nemá.

V BRNĚ BUDE METRO
Centrum Brna je přetížené dopravou, běžné tam jsou dlouhé zácpy, kolony, časté jsou dopravní nehody. Proto se rozhodlo vedení města začít plánovat výstavbu metra. Nepůjde však pravděpodobně o klasické metro. Středem systému bude brněnské hlavní nádraží a na jeho systém kolejí bude navazovat systém podzemní železnice s 15 stanicemi.

Plány to však nejsou úplně nové, podobné úvahy se už spřádají léta, jen se dříve místo metra uvažovalo o podpovrchových tramvajích. O něco více informací se dočtete v článku na Novinkách V Brně plánují metro. S 15 stanicemi.

14. listopadu 2017
(úterý)

NEČEKANÁ RADOST
Příjemná byla cesta dnešním ránem... podařilo se mi nějak nečekaně rychle vstát a vypravit se na cestu do práce, nemusel jsem tedy spěchat, navíc bylo jasno a ne moc velký mráz. Do zpěvu bylo o něco méně, než včera a mobil mi nehrál tolik písniček, jež bych si mohl zpívat... ale bylo mi dobře.

V práci to bylo horší... systém šel pomalu, práce vinou toho moc neubývala... ale i v pracovním dni mě čekala radost, kterou ve mně probudilo nečekané pozvání. V září jsem se totiž chystal na historické slavnosti na hradě Zvířetice, kde měla tancovat má nezřízeně milovaná skupina Villanella, těšil jsem se však také na novostředověkou skupinu Ergo, jejichž pět písniček znám z CD o hradech a zámcích Čech, ale naživo jsem je nikdy neviděl. Hezky jsem si to plánoval, jenže v den slavností jsem úpěl v zajetí virů a navíc celý den tak lilo, že jsem nakonec radši zůstal doma a snažil se z toho vykurýrovat. Moc mě to mrzelo... ale teď se snad vše napraví... dneska mi na mém profilu na Facebooku přistálo pozvání od sympatické kapelnice Erga Sabiny, že Ergo bude mít dvě vystoupení 3. prosince u nás ve Vrchlabí při rozsvěcení vánočního stromu. Už se na to moc těším... a doufám, že viry se mi tentokrát budou vyhýbat.

Teď je však po práci, kolega Lubor mě svezl do Vrchlabí... a já teď čekám u mé sympatické kadeřnice Lindy až dostříhá paní, co je přede mnou. Čekání je to však nečekaně příjemné... stříhaná paní se totiž nečekaně ke mně hlásí. Zatímco já ji zezadu nepoznal, jí stačilo jen mrknout nebo slyšet můj hlas... a hned ví, že po ní půjde na řadu ten pán, s nímž se poznala před dvěma roky a deseti měsíci a občas se s ním potkává při procházkách se svou fenečkou Karinkou, když zavítá do údolí Principálku, k rybníku Kočvaráku nebo putuje loukami, poli a lesy mezi Vrchlabím a Dolní Brannou.

Dnes Lindě vypravuje o tom, jak jsme se poznali - 16. února 2015 to bylo. Když jsem po pracovním dni plném napětí a zlosti putoval „Cestou od Lenky k Alence“, zlepšoval jsem si náladu zpíváním veselé horalské písničky „Synku, synku“ a protože jsem nikde nikoho neviděl, chvílemi jsem tancoval v jejím rytmu. Vpřed polkovým krokem, chvílemi dokola, polku jsem prokládal obkročákem... lék na špatnou náladu to výborný. To jsem netušil, že nejsem sám, komu svým tancováním vnesu do duše lepší náladu - odněkud se na mě dívala paní v zeleném a když pak šla se svým pejskem přes louku a skrz les, nijak nespěchala, takže jsem ji nakonec dohnal... a ona se se mnou dala do řeči. Pěkné povídání to bylo... ona mi vypravovala, jak ji zaujalo to mé tancování, já jí vypravoval o Horalu a o tom, že mě čeká moje první vystoupení... moc pěkné to bylo a v mé duši po té vší zlosti zase byl jas a radost.

Od té doby se s touhle paní čas od času potkám a vždycky se mi s ní moc a moc hezky povídá. Jednou jsem se jí i zeptal na jméno, řekla mi ho... ale já ho dočista zapomněl a nechce už se mi ptát podruhé... tak jsem jí jen tak pro sebe začal říkat Zelená paní. Jednak většinou chodí do přírody oblečená v zeleném... a jednak je to paní, která má ráda přírodu, sbírá bylinky a dokonce ji i různě v přírodě sází. Dokonce jsem si i jedno místo podle ní nedávno pojmenoval... říkám mu „Zahrádka Zelené paní“.

Když tak dneska vzpomíná na moje tancování a na to, jakou radost jí to udělalo... napadá mě tak, že kdybych o ní věděl, nikdy bych netancoval a nikdy bychom se neseznámili. Člověk někdy bere některé konání za pošetilé a styděl by se za něj... a přitom jiným vnese do duše jas.

Je dostříháno, Zelená paní odchází a řada je na mě. Při stříhání si povídám s Lindou, ke které už se chodím nechat stříhat roky a která mi je také moc sympatická. Když se zkracování mé prořídlé hřívy chýlí ke konci, otevřou se dveře a jimi na elektrickém vozíku vjede dovnitř jiná paní. Vstávám, platím... a když mě při cestě na mnou uvolněné místo míjí zmíněná paní, usměje se na mě tak krásně a vřele, až mě to zahřeje u srdce. Chystám se odejít... ale chvíli si ještě povídáme... a to mi udělá takovou radost, že bych se toho ani ve snu nenadál.

Zatímco já si lidi kolem sebe pamatuju prachšpatně, tahle milá paní Eva má asi lepší paměť a pamatuje si mě dobře. Důvod, proč si mě tak pamatuje je jednoduchý a neuvěřitelně krásný. Když vyrazí do ulic, občas jí připadá, že potkává samé naštvané, chladné, lhostejné lidi - ale já se na ni pokaždé usměju. Já se opravdu rád usmívám na lidi, když mám v nitru pohodu, někdy se třeba i usmívám nad svými myšlenkami... ale nikdy by mě nenapadlo, že můj úsměv tak dokáže potěšit druhého. Byla to tak obrovská radost pro mě, že jsem si nakonec povídal s paní Evou až do konce jejího stříhání a pak ještě pár chvilek i venku. Taková setkání jsou darem, na který by člověk neměl zapomenout... i proto o tom právě sepisuju takové sáhodlouhé povídání, i když mám pocit, že se mi to moc nedaří a navíc už bych měl dávno spát...

15. listopadu 2017
(středa)

DOZOROVÝ AUDIT ISO
Která firma chce zákazníky přesvědčit, že jejich výrobky mají dobrou kvalitu a dá se jim důvěřovat, ten si pořídí certifikát kvality ISO. Aby se jím mohla pyšnit, musí se čas od času podrobit důkladnému „recertifikačnímu auditu“. V době platnosti certifikátu však minimálně jednou za rok proběhne „dozorový audit“, který se zaměří spíš na kontrolu odstranění nedostatků z minulého auditu, zhodnocení dosaženého pokroku nebo kontrole nových věcí.

Můj zaměstnavatel prošel důkladným recertifikačním auditem loni 10. listopadu 2016 a já na něj vzpomínám docela rád... auditoři se o mě nijak zvlášť nezajímali a navíc jsem ten den měl neuvěřitelně dobrou náladu, zpíval jsem si celý den písničky k horalskému scénickému tanci „Ve třištvertě na senmou“ a dění kolem jsem na mém profilu na Facebooku komentoval v krkonošském nářečí tak, až se tomu mí přátelé smáli. Chtěl jsem si takovou náladu přivolat dneska, ale nedařilo se mi to. Ta si nedá poroučet a kdy nastane šťastný „Den sedmi radostí“, to ví jen Bůh. Už ani písnička Los set goyts - Sedm radostí - z Rudé knihy montserratské mi ji nepřivolává, jako se to stávalo někdy dřív.

Kolem samotného auditu u nás panovala nejistota, protože na něj k nám měla přijet paní, kterou jsme nikdy neviděli. Opravdu přijela, vydala se na cestu podnikem... a když dorazila k nám do kanceláře, byla přesně taková, jaká jsem tipoval, že bude. Mladá pěkná ženuška, moc milá a povídavá, se kterou si během pár chvilek povídáte, jako byste si povídali jen tak a skoro zapomenete, že vás přišla auditovat a kontrolovat. Takové jsou náramně nebezpečné, protože se při tom milém povídání dovědí možná i to, co nevíte vy sami.

Audit však dopadl dobře, paní byla sice důkladná, ale neobjevila nic, co by mohla naší firmě vytknout. Výtečně.

17. listopadu 2017
(pátek)

ŘEMESLNICKÝ JARMARK POD OBRY
Po smutném srpnu a září se do mého života vrátily klidnější dny, však radost ze života zmizela kdesi za obzorem a v „měsíčním plánování“ mého diáříku, kam si zapisuju šťastné, pozoruhodné, obyčejné a nešťastné dny, vládne modrá barva obyčejných dnů s občasnou zelenou dnů neobyčejných. Dnešek však byl dnem, v jehož části jsem se ze života radoval... a to díky tomu, že jsem byl s dušemi mými nejbližšími v Hostinném na Řemeslnickém jarmarku pod obry. Ten je vždycky moc pěkný, protože se každý rok koná 17. listopadu a je tak prvním z mnoha jarmarků pořádaných na sklonku podzimu a hlavně v období Adventu.

Proč se mu říká Jarmark pod obry, to dobře ví každý, kdo zná náměstí v Hostinném a obry na krásné renesanční věži radnice.



Ti shlížejí shůry na to hemžení nevzrušeně, ale dole pod nimi vládne čilý ruch, radost a občas se i chvíli pláče. To v případě, že se něco chce a maminka řekne ne. Takové slzičky však usychají rychle a radosti je daleko více.



Prodávající mají radost z toho, že se jejich dílo dobře prodává a kupujícím se líbí... nu a my nakupující máme radost z toho, že máme vánoční dárky pro naše nejbližší, naši nejbližší z dárků pro nás... nu a někdy se i radujeme z toho, že vidíme známé tváře.



Třeba milou a veselou paní z Jizerských hor Libušku, která ve svém stánku mile nazvaném Veselá světýlka, která si s námi vždycky mile povídá a od které si čas od času kupujeme buď světýlka a krásné ozdůbky nebo „sejkory se sarakvajdou“ - malé, nasucho pečené bramboráčky potřené česnekem se solí, rozetřeným s troškou oleje.



Rádi se setkáváme a dlouho si povídáme i s paní, která prodává malované sklo - nejradši s motivem levandule, ale i různé andílky, skleněné lekníny... moc milá je a šikovná, jen ji bohužel na Internetu nemůžu najít a její jméno jsem bohužel zapomněl.

Radost nám dělá i stánek Koření od Davídka, v němž se prodávají skvělé kořenicí směsi, které nejsou šizené solí a glutamanem a které už kupujeme roky. Hezky mi to voní v batohu. :-D Dobré jsou z nedalekého stánku i preclíky a koláčky nebo ze stánku na západní straně náměstí šunkové klobásky.

Vůně sama zve ke stánku, kde se prodávají sušené kvítky levandule, mýdla z levandule, různé levandulové vůně i levandulový olej. Radost nás čeká i u stánku s nejrůznějšími hliněnými zahradními dekoracemi... i ve stánku s nádhernými replikami středověkého „lesního skla“.

Jarmark je však veliký a spousta by tady toho byla k mání - dřevěné stoličky a hračky ze dřeva, nejrůznější kořaličky a medoviny, mýdla, svíčky, oříšky, krásné košíky a nůše z proutí, nejrůznější vánoční ozdůbky a adventní věnce, skleněné vitráže... zkrátka radost pro každého, kdo sem dneska zavítal.

PRALES MIONŠÍ PATŘÍ JEN PŘÍRODĚ
V Beskydech blízko vsi Horní Lomná několik horských vrcholů pokrývá veliký prales se zajímavým jménem Mionší.



Jde o největší prales v České republice a chráněný je už přes 100 let. Zachovala se v něm přirozená skladba stromů s buky a jedlemi, přirozené lesní světliny, skalky i prameniště, rostou tady vzácné rosliny, žijí tady stovky druhů živočichů, je tu i množství hub.

Teď bylo rozhodnuto, že se v pralese Mionší nebudou dělat žádné zásahy a ani do něj nebude povolen vstup, zkrátka, že bude ponechán jen a jen přírodě. Doufejme, že to bude platit i po dalších volbách...

SKOTSKO STANOVILO MINIMÁLNÍ CENU ALKOHOLU
Skotové mají rádi svou whisky, statistiky však znepokojivě dávají najevo, že ji mají rádi až poněkud nad rozumnou míru. Skotská vláda se rozhodla zakročit a proto stanovili minimální cenu alkoholu, aby lidem vyšlo dráž doma se opíjet levnými druhy alkoholu. Skotsko je první zemí, v níž něco takového bylo stanoveno.

20. listopadu 2017
(pondělí)

JEŽÍŠKOVA VNOUČATA
13. 11. ve 13:11 nastal zajímavý okamžik - webová stránka http://www.jeziskovavnoucata.cz byla zpřístupněná lidem a každý se mohl lehce stát „Ježíškovým vnoučetem“. Zájem o to byl veliký a stránka pod náporem uživatelů fungovala pomalu, ale ustála to a i já se nakonec dočkal a mohl začít pracovat na tom, abych se „Ježíškovým vnoučetem“ stal. Následující text pochází ze stránky https://www.jeziskovavnoucata.cz/p/o-projektu.

Ježíškova vnoučata vznikla na podzim roku 2016 na dvorku Českého rozhlasu v Jihlavě. Novinářka Olga Štrejbarová si při jednom svém natáčení uvědomila, že opuštění lidé tvoří často až třetinu obyvatel domovů pro seniory. Vánoční dárek nedostali mnohdy roky a období svátků pro ně bylo spíš časem prázdnoty než radosti. Rozhodla se to změnit. Nápad byl na světě.

„Zeptala jsem se jednou ředitele domova, jestli se stává, že by lidé nosili vánoční dárky seniorům, jako nosí například dětem v dětských domovech. Usmál se a řekl, že nic takového se mu nikdy nestalo. To zrodilo nápad, který díky nadšení lidí spustil lavinu, co se na své cestě dál nabaluje,“ vzpomíná Olga. Když jí přišel první seznam přání z domova pro seniory v Třebíči, založila facebookovou skupinu Ježíškova vnoučata. Na krajském úřadě si vyžádala emailové adresy a touto cestou oslovila všechny domovy na Vysočině. Požádala sociální pracovníky, aby se zeptali svých osamělých klientů, co by si přáli.

Nápad nakonec zaujal i v Českém rozhlase samotném a ten letošní sběr přání pro Ježíškova vnoučata podpořil svou velkou možností oslovit lidi, i organizací sběru přání a webové aplikace na stránce Ježíškových vnoučat.

O tomhle nádherném nápadu se na vlnách Českého rozhlasu mluvilo už několik dnů před spuštěním stránky a to mě moc zaujalo. Ti staroušci někdy měli taková skromná přání - přáli si knihy, křížovky, osmisměrky, různé mlsky. A někdy přání vyloženě roztomilá, hovořící o jejich návratu do dětství - v rámci testování splnila jedna z redaktorek Českého rozhlasu přání 97leté babičce, která si přála panenku a kostičky. Nevím proč, ale tohle něžné, nevinné přání mi vehnalo slzy do očí...

A vzpomínka na něj ovlivnila i můj výběr. Nevím moc, jak se něco posílá prostřednictvím kurýra, proto jsem se rozhodl splnit přání někoho z Vrchlabí - a svou něžností mě oslovilo přání paní Ludmily, která si přála polštářek s kočičkou. Proto jsem si ho rezervoval... ale od té chvíle měl pouhých 7 dnů na splnění. 14. listopadu jsem slíbil svou pomoc při svazování stromečků na zahrádce před zimou, ale hned 15. listopadu jsem vyrazil na cestu po Vrchlabí a po několika neúspěších se mi podařilo sehnat krásný plyšový polštář s obrázkem roztomilého koťátka.



Pěkně jsem ho zabalil... jenže ve čtvrtek jsem měl angličtinu, v pátek byl státní svátek... a proto jsem se vypravil nadělovat až dnes, v pondělí. Cesta to dlouhá nebyla, jen do Domova pro seniory v Žižkově ulici ve Vrchlabí. Ten sídlí zčásti v krásné někdejší továrnické vile a zčásti v modernějším domě vedle. Procházím vchodem do skleněné spojovací části a po pár krocích nalézám správné dveře, za nimiž má svou kancelář paní Pavla, s níž jsem si v rámci Ježíškových vnoučat psal. Zaklepu - a uvnitř mě přátelsky vítá paní Pavla a ještě jedna taková podobně mladá a pěkná paní. Chvíli si tu povídáme, já ještě rychle píšu věnování pro paní Lidušku na vánoční pohled, který jsem pro ni po cestě koupil.

Myslel jsem si, že se teď dáreček někam schová a bude se nadělovat až na Vánoce... ale Ježíškova vnoučata nadělují hned. Putujeme z jedné budovy do druhé, výtahem vzhůru... a za chvíli už jsme v příjemném pokoji paní Lidušky. Ta však po obědě spí tvrdým spánkem a ve tváři má tak nevinný a blažený výraz, že ji nakonec ani nebudíme. Asi má nějaké příjemné sny... a až se probudí, bude příjemný sen pokračovat, když na paní Lidušku bude čekat dáreček...

Loučím se a než odejdu, obě ty ženušky milé mi moc děkují... ale děkuju i já jim stejně jako všem, kteří Ježíškova vnoučata vymysleli... protože tohle dnešní nadělování bylo snad ještě větším darem pro mě a nezměrnou radostí, doplněnou i párem skrytých slz dojetí...

PS: Paní Pavla mi později poslala obrázek paní Lidušky se vzkazem, že dáreček má velký úspěch a paní Liduška polštářek teď pořád drží a hladí si ho. Ať hřeje jí a krásné sny přináší, ať vnese jí do očí zář betlémské hvězdičky.

24. listopadu 2017
(pátek)

BOLAVÁ ZKOUŠKA
Ona se touhle dobou vždycky najde nějaká zkouška, na které se mi to moc nedaří. V minulých dvou letech to byly Velké zkoušky před vystoupením v Nové Pace na náměstí, které mě naplnily v otázce nadcházejícího vystoupení očekáváními černými jako uhel. Dnešní zkouška však byla jen běžná, nijak významná... ale i tak mě překvapilo, co se při ní dělo.

Pěvecká zkouška byla výjimečná v tom, že na ni dnes vedoucí zpěvačka a akordeonistka Lucka nemohla, proto za ní zaskočila Hanka. Ta hraje na jinou harmoniku trochu jinak, ale také hezky a zkouška s ní je příjemná. Zpíváme všechny vánoční koledy a na konci Hanka i připomíná veselou budoucnost, když nám řekne, že nás pak čeká tohle... a zahraje začátek „Masopustního mateníku“. Už se na to těším... ale na to bude ještě čas.

Na tanečních zkouškách se poslední scházíme všelijak a většinou se o tom i předem domlouváme na Facebooku, aby někteří bydlící dál od Vrchlabí nejezdili zbytečně. Ani dnes to nevypadalo na žádnou velkou účast... inspirován nepochopením jedné poznámky jsem zlobil tanečníka Honzu, že dneska budou nové tanečnice a kdo tam nebude, na toho zbude ta nejošklivější. Ve skutečnosti se nic takového nechystalo... ale přece se taneční zkoušky účastnila nečekaná posila.

Už na pěvecké zkoušce s námi byla pěkná mladá paní jménem Míša, která se pak lehce nechala přimět, aby zůstala i na taneční. A zatancovat si přišel i pán jménem Vláďa. Zkouška má tedy trochu jiný průběh, než obvykle... na začátku tancujeme docela dlouho prostou polku a valčík. Pak nás čeká cesta historií, během které poznáme, jak se z kroku houpavého šoupavého během staletí zrodil valčík. Na konec tancujeme i několik našich tanců.

Na začátku se mi motala hlava, pak mě začaly docela rychle bolet nohy a na konci už jsem to voral, že se na to nedalo koukat. Naštětí takové chvíle šéf Standa nebere nijak tragicky, každému se holt někdy nedaří. Stejně jako vrchnímu z Botta Café, kam jsme si zašli po zkoušce na pivo a který při placení vrací mně i Martinovi méně, než má. Nejsem v tom sám.

VE FRANCII SE JEDNÁ O ZÁKAZU KOUŘENÍ VE FILMECH
Zákaz kouření už platí ledaskde, ve filmech však ledasjaký detektiv nejraději vymýšlí možnosti a hypotézy zahalen v oblaku kouře z cigarety nebo dýmky, ve filmové hospodě se také kouří a vůbec ledasjakou scénu koření zapálená cigaretka. S tím by však mohl být konec.

Někteří jsou toho názoru, že cigarety ve filmech jsou propagací tohoto nešvaru a že by se ve filmech kouřit nemělo. Jiní jim vášnivé odporují nebo si z toho dělají legraci. Rozhodnuto o zákazu však zatím není.

NOVÝ KLIP SKUPINY BENJAMING'S CLAN
Skupina Benjaming's Clan hraje ráda tvrdším rockovějším způsobem hudbu s keltskými kořeny. Jmenuje se anglicky, je to však skupina ryze česká, původem ze vsi Petříkovic u Trutnova. Tahle skupina teď nahrála nádherný klip, v němž hraje hudbu známou ze smutného filmu Poslední Mohykán.

Na adrese http://www.rockandall.cz/novinky/skupina-benjamings-clan-ma-nove-video je hezký článek o tom, jak se ten klip zrodil.

Mně se mimo hudbu i herecké výkony všech zúčastněných líbí i to, že je natočený na krásném Janském vrchu v Jestřebích horách.



Oproti mému deset let starému obrázku se tam však ledacos změnilo... jednak klip natáčeli za podzimního počasí podobného tomu v originálním filmu... a jednak je dnes z vyhlídky znovu krásný výhled.

POKUTA ZA FOTOGRAFOVÁNÍ SE V „BORATKÁCH“
Šest Čechů si pořídila známé zelené plavky známé z filmu Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu a vyrazila na výlet do Kazachstánu. I když tam je v listopadu už pořádná zima, rozhodli se v hlavním městě Astaně obléknout do zmíněných plavek a vyfotografovat se před velkou tabulí I love Astana. Při fotografování však jel kolem policejní náčelník a ten je rovnou při tom sbalil a odvezl na policejní stanici. Tam si chvíli pobyli a nakonec byli za „drobné výtržnictví“ odsouzeni každý zaplatit v přepočtu asi 1500 Kč pokuty.

Jejich bláznivý příběh však oblétl svět a nakonec dolétl až k herci jménem Sacha Baron Cohen, představiteli filmového reportéra Borata. Ten teď pokutovaným Čechům nabízí, že za ně pokutu zaplatí. Stačí jim, když mu napíší na adresu „arrestedforwearingyourmankini@gmail.com“ - v překladu „Zatčeni za nošení Vašich mankin“ - Borat mankini je totiž anglický název těch zelených plavek.

Bližší informace se dají najít v článku Filmový Borat nabídl Čechům, že zaplatí jejich pokuty za focení v mankinách.

SKALNÍ HRAD FALKENŠTEJN BUDE PŘÍSTUPNÝ
Skalní hrad Falkenštejn u Jetřichovic byl donedávna hodně zapomenutým místem... kolem sice vedla značená cesta a pod ním byla i cedula s jeho stručnou historií - ale samotná cesta nahoru už byla vlivem času a mnoha nohou, které jí v dlouhé minulosti prošly, velmi obtížně průchodná. Teď je všechno jinak - byly postavené nové kovové schody a roštové plošiny, které na jaře budou kolaudovány a hrad bude poté po letech znovu přístupný.

ČERNÝ PÁTEK - BLACK FRIDAY
Zkouška dneska nepatřila k nejvydařenějším, černým bych však dnešek rozhodně nezval. Zvali ho tak však jiní a to v takovém množství, až mi to začalo lézt silně na nervy.

Black Friday je totiž jméno v USA velice oblíbené akce, která nastává den po Dni díkůvzdání a zahajuje období předvánočního nákupního šílenství. Její podstatou jsou výraznější slevy zboží, které mají lidi nalákat do obchodů, případně pomoct vyprodat to, co nešlo během roku moc na odbyt. Lidé si tam berou volno, obléhají obchody už před otevřením a po otevření se někdy uvnitř bezohledně předbíhají a perou o zlevněné zboží, až někdy při tom ledaskdo utrpí zranění a byl zaznamenán případ, kdy podobné šílenství skončilo i smrtí.

U nás se slevami začala firma Apple - i když jak to bývá u ní zcela obvyklé, ač u nás prodává výrazně za dráž, slevy byly nižší než v USA. A protože Apple s něčím vyrukoval, museli se honem přiddat i ostatní, protože co je od Applu, to je vždy nejskvělejší. Jak roky plynuly, přidávaly se u nás k Černému pátku další a další firmy, internetové a kamenné obchody... a letos člověk slovní spojení „Black Friday“ slyšel ze všech stran dvacetkrát do hodiny. To u mě vedlo k jedinému - zařekl jsem se, že v tenhle pátek nebudu nikde kupovat ani ň. S výjimkou dvou piv s horaláky jsem své předsevzetí dodržel.

Zajímavě historii Černého pátku dokládají komentáře k článku na adrese http://www.mall24.cz/cerny-patek. Dokládají obrovsky přibývající počet obchodů, které se k tomuhle slevovému šílenství přidávají. A také dokládají to, jak silně u nás vychází z módy čeština - co bylo před pár lety Černý pátek, to je dnes téměř bez výjimky Black Friday.

Obchodníci však zdaleka nejsou jen poctiví. Buď nabízejí se slevami o Černém pátku nejrůznější šizené šunty a ležáky, vyhlašují bombastické slevy z cen, za které zboží nikdy neprodávali nebo vymýšlejí různé fígle, aby ceny vypadaly výhodně, i když nejsou. Česká obchodní inspekce však už také tuhle oslavu komerce zná a proto nasadila všechny síly na provádění kontrol. Žeň byla bohatá a pokutičky pršely jak krupobití, jen bločky lítaly. Největší - 1,7 milionů korun - dostal nechvalně proslulý řetězec supermarketů TESCO za to, že bombasticky u regálů uváděné ceny neodpovídaly cenám účtovaným u pokladny.

Pokračovat spolu v cestě měsícem adventu, stříbrných stromů a vánočních vůní budeme v souboru Z Tomova diáře - prosinec 2017.