Měsíce světla končí a temné období nastává... sluníčko vychází každý den později a již v půli odpoledne mizí za obzorem. Mračna halí nebe a světu vládne šero s tmou. V ten tajemný čas usínání přírody si podává ruku život se smrtí a my vzpomínáme na všechny, kdo již překročili hranici, jejíž překročení nás teprve čeká...

1. listopadu 2013
(pátek)

DEN CHVATU
Pracovní řád každé firmy předpokládá, že zaměstnanec bude pracovat od začátku pracovní doby až do přestávky a po půlhodinové přestávce opět až do konce pracovní doby. Množství zadávaných informací o vyrobených zakázkách, pracovnících, odpracovaných časech a spotřebovaném materiálu je však velice proměnlivé - záleží na počtu zakázek, počtu úprav v rozpiskách materiálu a postupech, množství pracovníků a směn. Když se někdy vyrábějí na většině strojů velké zakázky, mám práce míň a pak je třeba čas si popovídat s kolegyní, přečíst si podníkové časopisy nebo si vylepšovat excelovou tabulku, která mi usnadňuje a urychluje práci nebo návod k mé práci pro mé kolegy, kteří pracují za mě, když mám dovolenou nebo mě sklátí nemoc.

Dnešek ale nebyl ten případ - stejně jako včera bylo tolik zakázek, že jsem musel pracovat od rána, rychle do sebe naházet oběd a zase pracovat nejvyšším možným tempem... ale i když to se mnou vypadalo všelijak, nakonec jsem to přece jen stihl. A byl jsem rád - nechtěl jsem, aby mi práce ze října zbyla na příští týden. Takhle jsem si mohl oddechnout a s pocitem dobře vykonané práce odejít vstříc víkendu, který má ale celý propršet.

V KINĚ V JILEMNICI BUDOU DÁVAT ZAJÍMAVÉ FILMY
V kině 70 v Jilemnici budou v říjnu pouštět asi docela zajímavé filmy.

17. listopadu od 20:00 Příběh kmotra - o mafii v české politice.
24. listopadu od 20:00 Komorník - 40 let komorníkem v Bílém domě.
28. listopadu od 15:30 Křídla Vánoc - čtyři přátelé, kteří narazí na svůj osud ve stejném obchodním centru.
30. listopadu od 15:00, 17:30, 20:00 Vykoupení - snímek s kriminální zápletkou, odehrávající se v Jilemnici, jeho autory jsou jilemničtí skauti.

Jestli do Jilemnice nakonec vyrazím, to uvidím, spíš asi ne, ale filmy by to být mohly zajímavé.

TAJNÁ SLUŽBA USA ODPOSLOUCHÁVÁ EVROPU
Edward Snowden, administrátor Národní bezpečnostní agentury a zaměstnanec CIA předal letos v červnu novinářům tisíce tajných dokumentů, prokazujících to, o čem se už dlouho mluví , ale dosud to bylo bráno jen jako fámy a konspirační teorie - že tajné služby USA a Velké Británie v masivním měřítku a za pomoci společností Microsoft, Facebook, Google, AOL a jiných nahrávají a ukládají komunikaci na Internetu. Dokumenty navíc prokázaly odposlouchávání a špiclování politiků, například německé kancléřky Angely Merkelové, papeže, celkem 23 čelních představitelů.

To vzbudilo obrovskou vlnu rozhořčení především v Německu a vztahy mezi Evropou - s výjimkou Velké Británie, která i v tomto špiclování stojí jako ve všem po boku USA - poměrně dost ochladly. Americký prezident Obama se všemožně hájí, snaží se předstírat, že jde jen o nedorozumění a že to zpravodajská služba přehnala a okamžitě se to dá do pořádku, ale že to je potřeba pro bezpečnost a díky tomu se podařilo zabránit 50 teroristickým útokům... jedno je jisté - špiclování bude pokračovat.

SMUTNÉ VÝROČÍ - 29. LET OD POŽÁRU V MĚDĚNCI
Na severozápadním konci krušnohorské obce Měděnec, v sousedství Obecního úřadu, je zvláštní místo. Delší dobu neudržovaný, ale poměrně zachovalý drátěný plot s podezdívkou a sloupky z maltou pospojovaných kamenů, vrata, která již dávno nikdo nezavřel... a za nimi jen velká plocha, zarostlá buřáním a mladými stromky.



Je to pěkný, velký pozemek přímo v obci... a přesto si tu nikdo nechce postavit dům, obchod nebo hotel. Na tomto místě totiž leží stín tragédie, kterou připomíná malý pomníček z vnější strany plotu.



Stával tady velký - z části kamenný a z části dřevěný dům s číslem 211, ve kterém do roku 1948 sídlila továrna na výrobu nití. Poté dům sloužil jako škola pro poddůstojníky pohraniční stráže a nakonec jako ústav sociální péče pro mentálně postižené dívky. Osudné noci z 1. na 2. listopadu 1984 jedna z chovanek jménem Eva, pro kterou život tady byl peklem ponižování a nepochopení, vyřešila svou situaci tím, že léčebnu podpálila.



Vinou telefonů, jimž ředitel ústavu nechal zamknout číselníky, aby personál nemohl využívat telefonů k soukromým hovorům, nemohly vychovatelky hned zavolat hasiče a než se je podařilo z téměř půl kilometru vzdáleného hostince přivolat, byl už dům v plamenech. V Měděnci je navíc nedostatek vody, byl tedy problém s tím, kde ji vzít a hasící přístroje v ústavu nefungovaly nebo je vychovatelky neuměly použít. Hasiči dělali co mohli, 15 dívek zachránil i obětavý vrchní z hostince, který tu byl ještě před nimi, přesto ale 26 dívek přišlo o život.

Celá událost inspirovala novináře Josefa Klímu, který začal celou událost na vlastní pěst vyšetřovat a na jejím základě napsal knihu Brutalita. Ta inspirovala režiséra Filipa Renče k natočení úděsného filmu Requiem pro panenku. Ani jeden však nevyslechli skoro žádné svědky a natočili film, který je více uměleckou fikcí, vybízející k zamyšlení nad lidskou lhostejností, než pravdivým příběhem. Když Josef Klíma poznal, že všechno nebylo takové, jaké to popsal, za svou knihu se omluvil. Je to pro něj dodnes jeho 13. komnata.

Celý tenhle smutný příběh je dobře shrnutý v Encyklopedii Wikipedia na adrese http://cs.wikipedia.org/wiki/Požár_Ústavu_sociální_péče_v_Měděnci. Velký rozhovor s tehdejší Evou, dnes Reném, uveřejnili v magazínu Ona Dnes v článku Pravda o Requiem: skutečný příběh. Stejný deník uveřejnil i rozhovor s jednou z vychovatelek a v něm vidíme o hodně jiný úhel pohledu, než ve filmu. Ošetřovatelka z Měděnce: Requiem pro panenku jsem nedokoukala. Jak to viděli zasahující hasiči, to se pokouší zprostředkovat na webu Požáry.cz článek 1984: Tragický požár Ústavu sociální péče v Měděnci očima hasičů.

Za požár skončila ve vězení Eva a dvě vychovatelky byly potrestány vězením za kruté zacházení s chovankami. Skuteční viníci - ředitel ústavu, který nechal zamknout telefony a kašlal na jakoukoliv protipožární ochranu a lékaři, kteří neléčili, ale jen předepisovali otupující prášky a nařizivali vychovatelkám chovanky přivazovat - ti zůstali bez trestu.

2. listopadu 2013
(sobota)

DEN VZPOMÍNEK
Pro dávné Kelty byl počátek listopadu zvláštním časem - svátek Samhain byl přechodem mezi světlou a temnou částí roku a o tomto svátku se mohli mrtví vracet na tento svět - aby viděli své blízké nebo aby se pomstili. Z keltského svátku udělala katolická církev svátek Všech svatých a Svátek duší všech věrných křesťanů. Zatímco ze svátku Všech svatých se v 19. století smícháním keltských zvyků se současnými stal "Halloween", rozšiřovaný teď obchodníky z USA do celého světa, protože je to pro ně nejvýnosnější svátek po Vánocích, o Dušičkách vzpomínáme na všechny své mrtvé, ať to byli křesťané, Židé nebo ateisté. Zdobíme hroby, zapalujeme na nich světýlka... a jako bychom světu mrtvých v tomto zvláštním čase zdánlivého umírání přírody byli opravu blíž - můžeme cítit jejich blízkost, ale není to blízkost děsivá, je to blízkost hřejivá. My jsme tady a oni jsou nám nablízku a jednou se všichni zase sejdeme.

Dnešní sobota se oděla do hávu příznačného pro tento čas - do barvy šedé a nebesa chvílemi ronila své slzy, jako by oplakávala všechny ty, za něž už nikdo slzy neroní. Zní to smutně, ale smutné to není - je to čas zastavení, ztišení se a přemítání nad tím, co je v našem životě důležité. Je to čas putování tajemným hřbitovem.

Dnes jsme si však zavzpomínali i jiným způsobem - byli jsme s mými blízkými na výstavě "Hohenelbe / Vrchlabí - proměny města". Její podstatou bylo porovnání historických obrázků Vrchlabí s obrázky ze současnosti, vyfotografovanými ze stejného místa. Některá místa se proměnila skutečně k nepoznání.



Některá místa k poznání jsou, ale přece jen se člověk diví, že tam kde není nic, býval kdysi dům.



Krom fotografií je tu i pár obrazů ze zaniklých míst, jako je třeba za socialismu zničené sousoší Kritus na hoře Olivetské.



Byli jsme na výstavě tak dlouho, až se paní z pokladny přišla podívat, jestli neběháme po celém muzeu, ač jsme si koupili vstupenku jen na výstavu. Když zjistila, že jsme opravdu pořád na výstavě, přátelsky si tam s námi povídala. Byli jsme tam až do zavírací doby a moc jsme si výstavu užili.

3. listopadu 2013
(neděle)

DEN VELKÉ VÝHRY
Dnešní neděle byla příjemná, ale nevynikla nad obvyklý průměr mých dnů téměř ničím. Jediné zajímavé okamžiky přišly večer - v televizi běžel druhý díl seirálu České století, tentokrát nazvaný "Den po Mnichovu". Před jeho začátkem ještě běželo losování Sportky a na jeho konci moderátor oznámil "Vážení diváci, právě se přepsaly dějiny. Padl Superjackpot Sportky a jediný člověk vyhrál nejvyšší částku všech dob - téměř 400 milionů korun." Při tom pomyšlení mě zamrazilo a byl jsem rád, že jsem neměl vsazeno - asi bych docela s napětím a možná i strachem vkládal čísla do ověřovacího formuláře. Sice se Sportka hraje kvůli tomu, aby člověk vyhrál, ale 400 milionů - to je moc peněz. 400 tisíc nebo 4 miliony mohl být opravdovým štěstím - ale 400 milionů může být spíš prokletím. Už povícero příběhů výherců pohádkových výher jsem četl a moc šťastné nebyly. Taková výhra dokáže rozvrátit rodiny, sebrat přátele, lidé se s výherci bavili jen z cílem dostat z nich nějaké peníze. Nezřídka takový příběh končil větou "Kéž by ta výhra nikdy nepřišla."

Díl seriálu České století "Den po Mnichovu" byl hodně působivý. Stejně jako díl o T. G. Masarykovi probíhal formou několika rozhovorů a my jsme tak mohli poznat názoery prezidenta Edwarda Beneše, plukovníka Emanuela Moravce, generálů československé armády a prostých vojáků. Poznat nesnesitelné napětí těch dnů a to obrovské dilema - podrobit se rozhodnutí a vzdát se nebo vzdorovat až do konce, který bude pravděpodobně hořký a krutý. Byl to hodně působivý díl a že tohle téma je i po 75 letech stále velmi živé, to dokazovala i bouřlivá diskuse na facebookové stránce seriálu. Našlo se tam dost těch, kteří tam nadávali prezidentu Benešovi do zbabělců a zrádců a ti mě div nelynčovali za názor, že prezident Beneš udělal dobře.

Zajímavé však byly i úvahy o tom, jestli by nás zase velmoci obětovaly, kdyby nastala ta situace. Já jsem přesvědčen, že zcela klidně - ono takových Mnichovů bylo od doby Mnichovské konference už povícero - například ta konference, kde bylo rozhodnuto, že Československo bude součástí zájmové sféry Sovětského svazu... a v budoucnu se možná bude "o nás bez nás" rozhodovat čím dál častěji.

6. listopadu 2013
(středa)

DEN V DRÁPCÍCH LIBĚNY
Když se podíváme do českého kalendáře, zjistíme, že dnešnímu dni vládne Liběna. Známá firma - když se podíváme do Archivu novinek, už tam je jednou zmíněná - v roce 2007 přijela na bílém koni místo Martina a zkomplikovala mi tak cestu z přesčasu domů. Od té doby na nás byla Liběna hodná, ale dneska ji kousl nějaký střeček a ona se zase pokoušela předběhnout s bílým koněm Martina. Několikrát chumelilo jako v těžítku, ale v Podkrkonoší bylo přece jen moc teplo a moc blátivá země, tak se jí to nepodařilo. Na horách už si sníh ale poležel.

Jinak jsem měl ale dneska i přes přemíru práce dobrou náladu a k ní přispělo i to, že mi nová kolegyně Blanka nabídla tykání.

KDO JE LIBĚNA ROCHOVÁ?
Liběna je docela pěkné jméno, ale tak málo užívané a tak neobvyklé, že bych ho svému dítěti asi nedal. Připadá mi hodně nešťastné, když někdo nemá rád své vlastní jméno.
Když jsem mluvil dneska s kolegyněmi o Liběně na bílém koni, všechny si stejně jako já vzpomněly, že existuje nějaká známá paní Liběna Rochová, ale nikdo jsme nevěděli, čím je ta paní vlastně tak známá. Na Internetu se však najde všechno a proto už vím, že paní Rochová je známá módní návrhářka. Nu, ani se nedivím, že ji pracovníci z papírny neznají - ona totiž navrhuje honosné kostýmy pro divadelní představení i róby pro nejznámější zpěvačky. Více informací o paní Rochové je na adrese http://www.studio-lr.com/cv-libena-rochova.html.

ZPRÁVA METEOR - AMERIČTÍ VOJENŠTÍ LÉKAŘI MUČÍ VĚZNĚ
Některé zprávy - obzvlášť ty o zdražování, neúrodě nebo různých zákonech, které přinesou vyšší daně a poplatky nebo snížení sociálních dávek - média opakují do omrzení. Jiné zprávy jsou však jako meteor - objeví se v jedné zpravodajské relaci a od té doby po nich není ani památky. Jednou je to zpráva o tom, že vedoucí představitelé USA dobře věděli o chystaném útoku na Světové obchodní centrum, podruhé zpráva o demonstraci v USA, kterou brutálně rozehnala policie obušky a organizátory zatkla. Dnes to byla zpráva o tom, že američtí armádní lékaři se podílejí na mučení vězňů, obviněných z terorismu.

Některé internetové deníky však zatím takovou "zglajchšaltovaností" a autocenzurou netrpí a tak se podrobnosti můžeme dočíst třeba v článku Děsivá zpráva: Na mučení vězňů se podíleli i lékaři a zdravotní sestry na serveru EuroZpravy.

Američtí vojenští lékaři a sestry se podíleli na mučení vězňů, umístěných v tajných věznicích CIA po celém světě nebo ve věznici Guantánamo na Kubě. Uvádí to zpráva nezávislého sboru lékařů a sester, kterou sestavovali podle shromážděných důkazů a výpovědí po dva roky. CIA i Pentagon to pochopitelně okamžitě popřeli, prezident Obama navíc prohlašuje, že již v roce 2009 podobné praktiky zakázal. Je však otázkou, jestli jeho příkazy někdo poslouchá.

ČESKO 2023
V květnu 2023 bude Český rozhlas slavit 100 let svého trvání. Rozhodl se vzpomenout tohoto výročí už letos a to ojedinělým projektem, nazvaným Česko 2023. Na této stránce můžete v souboru několika otázek odhadnout, jak budou vypadat život v České republice za 10 let. S mým obvyklým optimistickým pohledem do budoucna se dá seznámit na adrese http://projekty.rozhlas.cz/cesko2023/?h=4a8015b6c273a8b563683ff2729c6c20a0685bb6.

ÚSMĚV DĚLÁ RADOST
Co se týče budoucnosti, jsem spíše pesimista a čím je ta budoucnost vzdálenější, tím černější představy o ní mám. To ale rozhodně neznamená, že bych byl bručoun a škarohlíd, co na všechno jenom nadává, všechno je na hovno a vším jen pohrdá. Naopak mám většinou dobrou náladu a i když jsou dny, ve kterých jsem podrážděný nebo smutný, snažím se, co to jen jde, abych svou náladu nepřenášel na druhé. Některé bystré kolegyňky to však přesto dokáží poznat.

Když mám dobrou náladu, často se usmívám díky svým myšlenkám nebo prostě radosti z toho, že vidím sympatickou kolegyni, že mi jde práce od ruky nebo při plánování, do čeho se pustím odpoledne. Jsou kolegyně, které to mají rády a já to ani netuším.

Tenhle týden v pondělí se mi po ránu chtělo spát a téměř se začátkem pracovní doby k nám do kanceláře přiběhla kolegyně Jana. Ta se mě po chvilce ptala, jestli se mi něco stalo a proč jsem smutný a když jsem se nad tím podivoval, řekla mi, že jsem se dneska na ni vůbec neusmál. Potěšilo mě, že ji můj úsměv dělá takovou radost a po zbytek týdne jsem měl v duši tolik pohody, že jsem se na ni určitě vždycky usmál. Není to poprvé, kdy se mi to stalo, kdysi můj úsměv stejně chyběl Lence, paní, která nám vydávala obědy. Přesto mě to dokázalo překvapit, ale překvapení to bylo příjemné.

VE ŠPICLOVÁNÍ S USA SPOLUPRACUJÍ I BRITOVÉ
Je prokázáno, že Britové prostřednictvím špičkové odposlouchávací techniky na střeše své ambasády v Berlíně špiclovali Angelu Merkelovou i poslance Bundestagu.

DEN ŠIKANOVÁNÍ TLUSTÝCH DÍVEK
Na Facebooku byla založena na pátek 8. listopadu událost "Den šikanování tlustých dívek". K ní se přidalo téměř 2000 lidí a v početných komentářích lidé dokazovali, že schopnost vymýšlet urážky a nadávky Čechům rozhodně nechybí. Události si všimly internetové portály českých deníků a jejich redaktoři uveřejnili o události odsuzující články. Například redaktor Jiří X Doležal uveřejnil na serveru Reflexu článek Internetoví trollové jedou. Vyhlásili Den šikanování tlustých dívek!. Články, odsuzující tuto událost, však uveřejnily také třeba Blesk.cz, TN.cz a psalo se o ní a diskutovalo na mnoha dalších místech.

Odkazy na články se začaly šířit po Facebooku, rozzuření lidé se začali vrhat na stránku události, diskutovat tam a nahlašovat ji jako stránku, propagující násilí na ženách. Výsledkem tak bylo smazání celé události.

Netrvalo však dlouho a na světě byla nová událost, nazvaná "Den protestu proti redakcím, které zesměšnili událost Den šikanování tlustých dívek". Zatímco tam lidé - mě nevyjímaje - zuřivě diskutovali, hádali se a uráželi těmi nejnevybíravějšími slovy a někdy i sofistikovanějším výsměchem - zakladatel této akce pátral, kdo se skrýval za nickem zakladatele akce "Den šikanování tlustých dívek" a výsledkem pátrání bylo překvapení - zakladatelem akce byl redaktor Reflexu Jiří X Doležal, tentýž redaktor, který pak o akci napsal odsuzující článek a v něm nazval zakladatele akce slovem kokoti. Jiří X Doležal později výsledky pátrání sám potvrdil.

Partu internetových trollů, která se do té doby bavila urážením lidí a psaním co nejvíce šokujících příspěvků, Jiří X Doležal pěkně naštval, že je tak napálil a dávali to najevo bez servítků. Dobře jim tak.

TROLLOVÁNÍ
V diskusích o "Dni šikanování tlustých dívek" i v nejrůznějších článcích - třeba článku Pražská kavárna šikanuje tlusté dívky nejednou padla slova jako trollové a trollování nebo trolling. Přiznám se, že jsem do té doby nevěděl, že tenhle výraz existuje jinde, než v bájích severských zemí.

V těch je troll obr nebo třeba skřítek, který může konat dobro a přinášet lásku, ale mnohem častěji jsou trollové hloupí a násilničtí nebo až příliš chytří, čehož využívají k páchání nejrůznějších naschválů a potměšilostí.

Internetoví trollové jsou lidi jako my, ale vlastnosti mají podobné jako ti severští skřítci. Schválně se v internetových diskusích snaží šokovat, zesměšňovat probíraná témata a jejich radostí je naštvat co nejvíc lidí. Cílem je obrátit smysl diskuse zcela naruby.

Bohužel to většina lidí moc neumí a snaží se jen ukázat, kolik sprostých slov znají a co nejvíce urážet.

RIVALITA MEZI MĚSTY NEBO VESNICEMI
Můj kolega Radek Albert se dnes dal do vzpomínání a vzpomněl si na rivalitu, jakou mezi sebou měla - a možná pořád mají - města Vimperk a Volary. Jejich obyvatelé to nějak nehrotili, jen při sportovních utkáních celků obou měst dávali své soupeření nahlas najevo, třeba provokativní a jazykolamnou větou "Volary to zvoraly". Napadlo mě, že o rivalitě měst a vesnic už jsem slyšel a četl nejednou a že by to mohlo být pěkné téma na odstavec do mého diáříku. Když se teď dívám po Internetu, zjišťuju, že to není vůbec nic neobvyklého. Jaká města a vesnice v Čechách a na Moravě spolu soupeří?

Praha x Brno, Praha x Ostrava, Hradec Králové x Pardubice, Ostrava x Opava, Vimperk x Volary, Tábor x České Budějovice, Písek x Strakonice, Votice x Sedlčany, Karlovy Vary x Plzeň, Liberec x Jablonec nad Nisou, Nymburk x Poděbrady, Litoměřice x Lovosice, Lhota pod Libčany x Praskačka nebo dokonce i města spojená do jednoho Frýdek a Místek.

Není to však rozhodně jen česká specialita. Podobnou rivalitu mají mezi sebou třeba Sevilla a Malaga ve Španělsku, Ottawa a Toronto v Kanadě, Offenbach a Frankfurt v Německu, Manchester a Liverpool v Anglii, Santiago de Cuba a Havana na Kubě, Melbourne a Sidney v Austrálii.

Rivalita vzniká mezi srovnatelnými městy v zemi, kraji nebo mezi městy a vesnicemi, které jsou blízko sebe. Třenice často vznikaly tam, kde se jedno město mělo stát krajským a druhé jemu podřízeným, kvůli pocitu, že vedle se mají lépe, kvůli dávnému sporu nebo prostě kvůli tomu, že obě města leží moc blízko vedle sebe.

RIVALITA MEZI HRADCEM KRÁLOVÉ A PARDUBICEMI
Řekne-li se "rivalita mezi městy", většina lidí si asi vzpomene na proslulou rivalitu mezi Hradcem Králové a Pardubicemi. Rivalita mezi velkými městy, vzdálenými 20 km od sebe, se táhne už od konce 19. století a její hranu otupilo až současné krajské uspořádání České republiky, které postavilo Pardubice na roveň Hradci, obě to jsou krajská města. Dnes se mají obyvatelé obou měst povětšinou docela rádi a rivalita propuká jen v případě vzájemných sportovních utkání, ale k tomu to prostě patří. Obě města spolu čím dál více spolupracují a někdy se hovoří dokonce i o tom, že se v budoucnu spolu spojí a vznikne nové velikánské město "Hradubice".

O rivalitě Pardubic a Hradce Králové jde dokonce napsat i úžasná diplomová práce. Její autorkou je Bc. Pavlína Králová a k přečtení je na stránce Univerzity Pardubice na adrese http://dspace.upce.cz/bitstream/10195/34751/1/Králová_Identita%20obyvatel%20města%20a%20vzájemná%20rivalita%20mezi%20dvěma%20městy.pdf. Přečetl jsem si teď z ní ty nejpodstatnější části a moc se mi to líbilo, bylo to opravdu zajímavé.

Vůbec jsem netušil, že Hradec má od občanů Pardubic posměšné označení Mechov a Pardubicím se přezdívá Perníkov. Obě města mají štěstí, že už jsou jejich jména v historii dobře zapsaná. U některých nově založených městeček nebo vesnic totiž původní název vymizel a zbyla jen ta posměšná přezdívka.

POŘADÍ SLEDOVANOSTI ROZHLASOVÝCH STANIC
V posledním průzkumu poslechovosti rozhlasových stanic ukořistilo zlatou medaili Rádio Impuls, ze stříbrné medaile se raduje Frekvence 1, ale největší radost udělala bronzová medaile Radiožurnálu, který ji vybojoval po hodně dlouhé době, když odsoudil k bramborové medaili Evropu 2.

7. listopadu 2013
(čtvrtek)

LISTOPADOVÝ DEN ŘÍJNOVÉ REVOLUCE
7. listopad byl kdysi velmi slavený den - výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Dělaly se lampionové průvody, nad rybníkem Kačákem býval velký ohňostroj - moc se mi to jako malému líbilo. Sametová revoluce tomu udělala ráznou přítrž a od té doby je 7. listopad obyčejným všedním dnem.

Dost dlouho byl obyčeným všedním dnem i pro mě. Až když jsem si v roce 2006 posouval červené okénko ve stolním kalendáři na datum 7. listopadu, začal jsem přemýšlet, čím mi to datum připadá zajímavé. Když jsem si vzpomněl, vzpomněl jsem si i na známou píseň doby socialismu Internacionálu a po dlouhém přemýšlení se mi podařilo vymyslet Internacionále nová slova, inspirovaná stránkou mého kámoše Petra Internetová hospůdka. Hospůdkovská internetionála nejprve vůbec nezaujala, ale když si to Petr vyzkoušel a zjistil, že jde opravdu na melodii zpívat, nadchlo ho to a vyhlásil ji hymnou Hospůdky.

Podobný hubanec mi Múza dala 7. listopadu v roce 2011 a tehdy vznikla píseň Kupředu, pravá, zpátky ni krok, která obrátila původní text naruby.

Dneska jsem ale na něco podobného vůbec neměl mysl. Jednak těch socialistických písní moc neznám - i Píseň práce přede mnou nezůstala ochráněná, ale tu jsem předělal v jiný den - a Partyzán, jediná píseň, od které doopravdy znám původní slova, se mi nějak ironicky předělávat nechce. A jednak jsem dnes celý den tonul v práci a na předělávání písní jsem neměl ani náladu ani energii.

Je však zajímavé, že v minulých letech si na výročí VŘSR nikdo ani nevzpomněl, ale letos si vzpomněli mí kolegové a o výročí mluvili dokonce i v rádiu. Náhoda nebo změna nálady ve společnosti? Kdo ví.

Celou pracovní dobu jsem pracoval, až se ze mě kouřilo a žádnou revoluční myšlenku jsem v sobě neměl. Revolucí už bylo na světě bezpočet - násilných i těch vědeckých - ale práci zatím žádná nezrušila. A je to tak asi dobře.

Po práci mě čekala moje každotýdenní cesta do Hostinného na hodinu angličtiny. Ta dnes nebyla vůbec ničím neobvyklá, jen tím, že na angličtině nebyla moje spolubojovnice Vlaďka a její místo dnes zaujala sympatická dívčinka Karolína. Moc hezky jsme si spolu anglicky popovídali - o kousku, který internetovým trollům provedl redaktor Jiří X Doležal, o její prodloužené lekci v tanečních, a o mých vzpomínkách na tenhle kurz, o Harrym Potterovi... pak už nás náš učitel Joe přerušil a smál se, že jiné musí do konverzování nutit a my bychom propovídali celou angličtinu.

Po angličtině zase jednou vyrážím čekat na vlak do oblíbené hospůdky Pensionu 14 a je v ní dneska docela plno. Vypiju si své jedno pivo, vyfotografuju obrázek, který se mi už dlouho líbí, ale na obrázku nevypadá tak hezky jako ve skutečnosti...



...zaplatím a vydávám se do ulic Hostinného. Ty vypadají ve večerní temnotě hezky.





Fotografováním se zdržím a proto při cestě na vlak už zdálky slyším zvonění světel na přejezdu. Pádím co to dá, vlčák ze šrotiště na mě štěká jako zběsilý, k němu se přidává pejsek třítlapka z domu vedle stanice - a když doběhnu na nástupiště, zjistím, že zelená svítí na semaforu na opačné straně a sílící dunění dává tušit, že dobíhám nákladní vlak z opačného směru. Za chvíli se už valí kolem - lokomotiva, tři vagóny z vápenky, dva dobytčáky a jeden služební vůz. Můj vlak jede až asi za 8 minut a celou tu dobu vydržel třítlapka na mě štěkat. Cesta ubíhá bez příhod a stejně tak i zbytek pohodového dne.

ROZDÍLNÉ POHLEDY NA TUTÉŽ UDÁLOST
Já měl den pohodový, rozhodně lepší než všichni zúčastnění před 96 lety - 7. 11. 1917 v Rusku. Už včera mě napadlo, že by nebylo špatné podívat se, jak viděli komunisté Velkou říjnovou socialistickou revoluci a jak ji vidí jejich dnešní odpůrci.

Nesmrtelná revoluce, která otřásla světem
Chtěl jsem původně zkusit najít nějaký šikovný popis v historických knihách z doby komunismu, ale jak dokazuje stránka http://komsomol.cz, i dnes existují tak kovaní komunisté, že by nad nimi zajásal i soudruh Stalin, o soudruhu Gottwaldovi ani nemluvě. Proto najdeme inspiraci v jejich článku Nesmrtelná revoluce, která otřásla světem.

Velká říjnová socialistická revoluce byla nejdůležitější událostí v dějinách lidstva a žádná větší revoluce či větší událost ji od té doby nepřekonala. Proto bych nyní rád napsal článek o revoluci, ve které po prvé na světě zvítězil proletariát a svrhl své vykořisťovatele - buržoazii.
(...)
Druhá revoluce v Rusku proběhla v únoru roku 1917. Dosadila prozatímní vládu, která však neřešila těžkou situaci drtivé většiny ruské společnosti. Vše vedlo k prvnímu vítězství proletariátu v dějinách lidstva. Pod vedením vynikajícího V. I. Lenina proletariát 7. 11. 1917 zaútočil v Petrohradě na Zimní palác a svrhl buržoazii. Toto vítězství proletariátu nad svými utlačovateli, Velká říjnová socialistická revoluce, zásadně změnilo dějiny lidstva. Ve Velké říjnové socialistické revoluci se moci chopili bolševici a v čele Ruska stanul V. I. Lenin. Po Velké říjnové socialistické revoluci Rusko vystoupilo z 1. světové války a byl vydán dekret o půdě, který zaručil rolníkům vlastnictví 50 milionů ha půdy, kterou do revoluce vlastnila buržoazní banda velkostatkářů a jiných venkovských vykořisťovatelů.
(...)
Také je potřeba plně si uvědomovat, že v této revoluci se potvrdilo učení Marxe, Engelse a Lenina. Tato revoluce jasně potvrdila, že marxismus-leninismus je jedinou vědeckou pravdou, která odhalila vše, co na tomto světě existuje. Historii, přírodu, vědu, společnost, ekonomiku, to vše odhalil marxismus-leninismus a v Říjnové revoluci ukázal svou sílu a pravdu, která je věčná. Celá světová dělnická třída měla štěstí, že existovala v Rusku taková osobnost, jakou byl V. I. Lenin, který dokázal vést proletariát k vítězství ve své první revoluci na světě.
(...)
Velká říjnová socialistická revoluce byla největší událostí v dějinách lidstva, nejen díky nastolení diktatury proletariátu, ale také díky tomu, že velmi ovlivnila vývoj dějin 20. století. Kdyby neproběhla Říjnová revoluce, nevznikl by Sovětský svaz a světová dělnická třída by stále neměla svého ochránce a svého vůdce. Nebýt Říjnové revoluce, nebyl by poražen fašismus ve 2. světové válce. Nebýt Říjnové revoluce, nemusel už ani svět existovat. Říjnová revoluce zachránila lidstvo před zkázou, způsobenou kapitalistickým způsobem řízení světa.

VŘSR... celkem nenápadný puč, který změnil dějiny
Je to zajímavé, ale i přes hlasitě proklamovaný odpor mnoha lidí vůči komunismu se na Internetu hodně špatně hledá nějaký text, který by mluvil o Říjnové revoluci nějak ve zlém. Zajímavý je však na webu http://www.totalmag.cz článek VŘSR... celkem nenápadný puč, který změnil dějiny.

Socialistická a komunistická „najelvárna“ žáčkům od základních škol v hodinách dějepisu mlátila do hlavy, že v případě slavné Velké říjnové socialistické revoluce, se moci konečně chopil spravedlivý lid, aby učinil přítrž všemu bezpráví, páchanému zlou carskou šlechtou.

Lenin proto vystřelil z Aurory, dělný lid dobyl Zimní palác a bylo vyhráno. Velká říjnová socialistická revoluce, která se vlastně odehrála v listopadu, vstoupila do dějin. To poslední, jediné je fakt. Bolševici, o kterých až do roku 1916 nikdo nic moc nevěděl, se chopili kormidla a z načančaného carského Ruska udělali v mnohém ohledu zaostalou zemi sovětů. A to vše, paradoxně, na samém počátku, v zájmu a za peníze Němců, kteří si přáli mít v době první světové války, v temi nepřítele co největší chaos.
(...)
Socialista a intelektuál Lev Davidovič Trockij se stal předsedou petrohradského Sovětu, nicméně policií hledaný Lenin ukrývající se za falešné jméno, tahal zezadu za nitky. Tehdy ilegální zasedání ústředního výboru bolševiků nakonec rozhodlo o puči, který se měl tvářit jako všelidové povstání, jehož účelem je spravedlivý řád pro všechny. Velkolepá šou v Leninově režii pod Trockého jménem koordinovaná Vojenským revolučním výborem, který byl formálně ustanoven sovětským orgánem, mohla začít. Samozřejmě velkolepým efektem. Oním známým výstřelem z křižníku Aurora. Mimochodem, ten vypálil pouze slepý náboj. Ano, hrálo se na efekt. Ale to ještě předbíháme.
(...)
A potom 7. Listopadu, dvacet minut před desátou hodinou večerní prominentní bolševik Antonov-Ovsejenko vystřelil slepý náboj z Aurory, čímž dal Rudým gardám onen slavný signál k mohutnému útoku na Zimní palác. Bohužel, k žádné velké řeži nedošlo. Obránci paláce se rychle vzdali, odpor kladla jen ženská jednotka. Bylo vyhráno, Rudé gardy objevily obrovské zásoby lihovin, začali tudíž své vítězství pořádně oslavovat a ráno byly naprosto nepoužitelné pro další akce.
(...)
Převzetí moci bylo dokončeno 7. listopadu 1917, podle starého ruského kalendáře to bylo 25. října. Vlády se ujal nový orgán Rada lidových komisařů, složený jen z bolševiků, s Leninem v čele. Trockij se stal lidovým komisařem zahraničních věcí, komisařem pro národnostní otázky se stal Josif Stalin. Změna režimu měla proběhnout v souladu s poučkami marxismu, tj. násilnou cestou, nad vším si však měla uchovat dohled strana. Později Lenin v rozporu s realitou tvrdil, že „strana našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla“.

A co bylo dál... ?
Svinstvo začalo bujet.

Bolševici se po válce rychle vypořádali s opozicí a světový slovník byl tak bohatější o sousloví „rudý teror“, v roce 1922 byl ustanoven Sovětský svaz, spolu s tím se na návrh Lenina stal generálním tajemníkem bolševiků po moci hladový Stalin, který se po Leninově smrti roku 1924 zbavil všech oponentů, včetně Trockého a pro Rusko začal nová, poměrně hodně drsná epocha.

Co si z toho vybereme, to záleží na každém, mně každopádně připadá pravdivá ta druhá verze. Zajímavé však je rozhodně seznámit se i s tou první.

Za socialismu se povinně hrála a zpívala píseň "Kupředu levá, zpátky ni krok", ve které se zpívalo:

Teď všichni v práci podejme si ruce
a píseň lidu ať se dotkne hvězd!
Výš pozvedněme prapor revoluce,
proti nepřátelům ocelovou pěst!

Tak jen si jen na závěr tohoto neslavného povídání do budoucna přejme, aby bylo mnohem více v práci podaných rukou, než pozvednutých ocelových pěstí.

U RUČIČEK
Na Tachovsku, jihozápadně od městyse Stráž leží podivuhodné pohoří - sedm vrchů, plných žulových skal, tu stojí v kruhu jako strážci dávného tajemství a tvar tohoto pohoří výrazně připomíná kráter nějaké pradávné sopky.



V bludišti silniček a cest tohoto pohoří se ukrývá podivuhodné místo, zvané U Ručiček.



Říká se tomuto místu tak proto, že jsou tu v obrovském balvanu vytesané dvě podané ruce, jména a letopočty.

Začalo to tak, že si dva místní sedláci nemohli přijít na jméno. Snad kvůli několika borovicím nebo dobytku jednoho, který spásal část louky patřící druhému. Případně obviňovali jeden druhého, že na jaře šoupe s hraničními mezníky do svého pole a před žněmi je přenáší zpátky. Každopádně se stalo, že se jednoho krásného dne potkali s naloženými povozy na úzké lesní cestě. Ani jeden z nich nechtěl druhému uhnout a strhla se proto obrovská hádka. Obvykle to bývá tak, že se na konci takové hádky stane něco krutého a vše pak připomíná kamenný smírčí kříž.

Tady ale bylo vše jinak. Na oba sedláky přišel vzácný okamžik prozření a oni si uvědomili, jak pošetile a nesmyslně se oba chovají. Podali si tedy ruce na úsmířenou a na paměť toho nechali do kamene u cesty vytesat spojené ruce.



Podle nápisů a letopočtů to vypadá, že ruce a příběh s nimi spojený působil na lidi po dlouhá léta a oni u památného kamene urovnali nejeden vleklý spor.

Nechme tohle krásné místo promlouvat i k nám a vzpomeňme si na něj pokaždé, když hrozí, že s druhým vstoupíme do sporu o něco, co za něj vlastně vůbec nestojí.

11. listopadu 2013
(pondělí)

DEN SVATÉHO MARTINA
Martin se dneska rozhodl ukázat Liběně, že se sice snažila pěkně, ale on dovede na bílém koni přijet líp. Obzvlášť pěkně se mu to podařilo na Šumavě nebo v Krušných horách, ale i v Krkonoších a Beskydech je poprašek a pěkná zima.

Předpověď počasí hlásila velkou oblačnost, občasné přeháňky a nárazový vítr. Skutečnost vypadá takhle.



Já si původně na dnešek plánoval větší přesčas, ale když jsem viděl to krásné sluníčko za oknem, rychle jsem plány přehodnotil, pofackoval co šlo a vyrazil na mou obvyklou cestu domů. Ono to stejně dneska moc nešlo. Včera jsem totiž nějak nemohl usnout a po čtyřech hodinách spánku se vstávalo hodně těžko. Snad alespoň teď dobiju trochu baterky na listopadovém sluníčku.



Ale marná sláva, listopad je listopad a sluníčko, kutálející se už v půl třetí téměř po obzoru optimismem nenaplní. Díky němu jsou však listopadové obrázky zvláštní, jiné než ty ostatní v průběhu roku - a to díky dlouhým stínům z nízko zářícího sluníčka.



V údolí Principálku sluníčko ozařuje holé kmeny a větve stromů a dává jim příjemný zlatavě medový odstín.



Pěkná slunečná pohoda...



...ale já se z ní dneska nějak nedokážu radovat. Už od rána cítím v nitru napětí, jako by se mělo něco osudového stát a v duši smutek, jako by osud mohl být jen temný.



Přitom dnešní den není ani černý, ani chmurně šedý.



Co však není, to může být - odněkud se náhle přiženou mraky rychlostí jak když se zatáhne opona.



Les však dnes není nasáklý vlhkostí a proto nevypadá tak smutně, jako v listopadu dokáže vypadat.



Přesto budí vzpomínky na americký horor Záhada Blair Witch, který se také odehrává v pochmurných listopadových lesích. Popadne mě to a snažím se v lese vyfotografovat co nejpochmurnější obrázek. Tak co tenhle?



Kdepak, nic takového. Takhle hluboký les nevypadá, takhle vypadá les, vedle kterého je velká louka. Nic, nic.



Nu, takhle by sice mohl vypadat hluboký les, ale přece jen to ještě pořád nějak není ono.



Nakonec vítězí osvědčené loňské místo. Takhle to vypadá v hlubokém lese.

Fotografováním depresivních obrázků jsem si vylepšil náladu. Stavuju se na obvyklém místě - na brodu pro traktory přes říčku Bělou - abych z červených bot udělal zase hnědé - příliš mnoho rodné hroudy na nich ulpělo při putování po cestě vyjeté v poli. Není to příjemné, Bělá už je ledová, až z ní křehnou ruce.

Lepší nálada však nemá dlouhého trvání - při cestě Berlínem se rozplyne jako sníh na slunci a nepovzbudí ji ani dvě zapomenutá sluníčka - téměř uprostřed listopadu kvetoucí pampelišky. Vrátí se zpátky až při povídání s mými blízkými a při psaní sem a už zůstává.

12. - 19. listopadu 2013
(úterý - úterý)

ČAS SMUTNÝCH DNŮ
Více než týden uplynul a na Tomášově Internetu se rozhostilo ticho. Téměř ticho panovalo i na mém profilu na Facebooku... a obojí se ani trochu nelíbilo mé věrné čtenářce Anně. Tak mě šťouchla na Facebooku a všemožně se mě snažila povzbudit ke psaní a k životu. Podařilo se jí to, i když nevím, jak mi dneska psaní půjde.

Přiznám se, že v minulých dnech nebyla příliš energie a nálada na psaní. Slunečné dny se střídaly s dny podmračenými a chmurnými, typicky listopadovými. V práci jsem zažíval až příliš rušné a hektické dny a odpoledne pak jsem neměl energii na nic. Navíc počítač hází s energií a elánem modré obrazovky, což také dokáže otrávit. Nu a děje se - ne přímo mě - ale lidem v mé blízkosti ledacos hodně zlého a i to dokážu prožívat až příliš.

Přesto se však dělo něco zajímavého - třeba další English Club. English Club je setkání našeho kurzu angličtiny s lidmi jiných kurzů i všemi, kteří si chtějí popovídat v angličtině. Většinou se sejdeme někde v restauraci - tentokrát to padlo na restauraci UP v Trutnově. V salónku, který byl spíš konferenčním sálem, jsme se sešli v docela hojném počtu a při anglickém povídání nám čas utekl jako voda. Zase jednou jsem mohl zažít ten stav, kdy se člověk tak ponoří do angličtiny, že přestane myslet česky a pak dokáže mluvit mnohem lépe. Je to fajn a mám to moc rád.

Jinak ale nemám o tomhle období co příjemného psát a proto si radši budeme psát o nejrůznějších zajímavostech.

SPONZOR PROGRAMU
"Sponzorem programu je časopis Ekonom - čtení pro úspěšné lidi."

Takovou reklamu si časopis Ekonom dělá na stanici Český rozhlas 1 Radiožurnál. Nevyjádřené už zůstává, že ten kdo Ekonom nečte, nemůže být brán za úspěšného. Oblíbené marketingové kouzlo, které platí na snadno ovlivnitelné lidi. Zítra si jdu koupit Ekonom.

ZAJÍMAVÉ SLOVO OSUDÍ
Když se kdysi v dobách Československé televize losovala Sportka, nebylo to jen čistě losování jako dnes - losování přicházeli provádět různí zajímaví lidé a než na něj došlo, vždycky se s nimi chvíli povídalo. Musel tam být - stejně jako dnes - přítomen i notář, který kontroloval, zda jsou v osudí všechny míčky s čísly a po losování schvaloval regulérnost celého procesu. Dnes už tam tohle povídání není a proto možná trochu upadlo do zapomnění i zajímavé slovo osudí, které označuje jakoukoli nádobu, z níž se provádí losování. Docela by mě zajímalo, jak tohle slovo někdo vymyslel a co ho k tomu inspirovalo. Možná to slovo vzniklo ze slova sud - stejně třeba jako okruží vzniklo ze slova kruh. Ale spíš si myslím, že víc připomíná slovo osud - protože zrovna takové losování Sportky může být osudové pro ledaskoho. O původu slova se mi však nic najít nepodařilo.

O významu slova se více píše na stránce Ústavu pro jazyk český na adrese http://www.ujc.cas.cz/jazykova-poradna/zajimave-dotazy/dotaz-tydne-2010.html. Tam lidé z Ústavu pro jazyk český odpovídají lidem na rozličné dotazy a jsou tam fascinující věci. Kde se vzal výraz Benátky, když se to město jmenuje Venezia, dozvíme se tam, že Vidrholec bylo údajně jméno lesa na cestě z Prahy do Českého Brodu, že slovo lídryně, které se mi nedávno nelíbilo, je zcela spisovné a mnoho dalších v věcí.

KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ, SÁM DO NÍ PADÁ
Bohuslav Sobotka kdysi hlasoval proti Milošovi Zemanovi, když se chtěl stát prezidentem. Ten se jím nestal, dlouho žil mimo politiku ve své chalupě na Vysočině... a když se prezidentem nakonec stal, začal se mstít. Jeho obětí se měl stát i předseda ČSSD Bohuslav Sobotka - na přísně tajné schůzce v Lánech si s Milošem Zemanem členové předsednictva ČSSD Zdeněk Škromach, Michal Hašek nebo Jeroným Tejc domluvili, že se pokusí přimět pod záminkou špatného volebního výsledku Bohuslava Sobotku k rezignaci na budoucí premiérský post. Bohuslav Sobotka však po výzvě k rezignaci od předsednictva i Miloše Zemana nejenže nerezignoval, ale naopak zahájil s pomoci většiny řadových členů ČSSD i médií mohutnou protiofenzivu. Když se profláklo, že zmínění členové přdsednictva byli bezprostředně po volbách na schůzce s prezidentem, napřed zapírali, ale pak se museli přiznat a nakonec byli sami přinuceni rezignovat na předsednické funkce v ČSSD. Známé biblické přísloví tak zase jednou potvrdilo svou platnost.

REZOLUCE PROTI ŠPICLOVÁNÍ
Den co den dokumenty od Edwarda Snowdena odhalují další a další podrobnosti o obrovském rozsahu špiclování, odposlouchávání a narušení soukromí ze strany tajných služeb USA a Velké Británie. Německo a evropské země vůbec jsou takovým chováním velmi pobouřeny a chystají rezoluci proti špiclování.

USA a Velká Británie chtějí Evropu uchlácholit, tak ji dozajista ratifikují mezi prvními... a budou špiclovat vesele dál.
Horší a nikoliv nepravděpodobná alternativa je ta, že někde v Evropě, třeba v Německu, něco bouchne tak, aby zemřelo větší množství lidí, hravě se najdou nějací teroristé, na které se to svede a Američané hned prohlásí. Vidíte, kdybyste nás nechali špiclovat, k ničemu takovému by nedošlo...

GOLFOVÁ SKÓRE JSOU POJMENOVÁNA PODLE PTÁKŮ
Když hrajete golf, o vašem úspěchu nebo neúspěchu rozhoduje to, na kolik ran dostanete míček ze startu do jamky. Každá jamka - tedy část golfového hřiště mezi startem a jamkou - má stanovený počet ran, který by měl stačit na dopravení míčku do jamky a tomu se říká par. Vaše skóre se pak nazývá - v angličtině, do češtiny se názvy nepřekládají - podle toho, kolik ran pod nebo nad par jste měli.

Nikdy mě nenapadlo nad anglickými jmény jednotlivých skóre přemýšlet, ale je zajímavé, že se jich většina jmenuje podle ptáků:

6 pod par - phoenix (fénix)
5 pod par - faucon (zkomolené slovo sokol)
4 pod par - condor (kondor)
3 pod par - albatross (albatros)
2 pod par - eagle (orel)
1 pod par - birdie (ptáček)
par je par
1 nad par - bogey (strašák, holub z nosu)
2 nad par - double bogey (dvojnásobný strašák)
3 nad par - triple bogey (trojnásobný strašák)

Vyšší skóre už radši žádná jména nemají. Už asi autora nenapadlo nic dostatečně hanlivého, nebo to byl optimista, kterému dělalo větší potěšení vymýšlet lichotivá přirovnání. Kdo to vymyslel, to už se asi neví.

ĎÁBEL BY SE ZACHECHTAL
Německému biskupovi Franzi-Peteru Tebartzi-van Elstovi vůbec nic neříkala slova jako skromnost, odříkání nebo askeze. Připadal si dostatečně svatý už díky své vysoké církevní funkci a proto si nechal za v přepočtu 800 milionů korun přestavět velice luxusní rezidenci. Neodříkal se ani jinde, například do Indie za chudými dětmi letěl nejdražší první třídou. Rovněž si potrpěl na hodně okázalé bohoslužby.

O výši výdajů na přestavbu luxusního sídla navíc opakovaně lhal. Když skutečná suma vyšla najevo, spousta německých křesťanů, kteří na chod katolické církve platí dobrovolnou daň ze svých příjmů, se tak rozzlobila, že ukončila své členství v katolické církvi.

Asketický papež František "biskupovi luxusu" prozatím na tři měsíce pozastavil činnost a o jeho osudu rozhodne později. Možná ho pošle na misijní cestu do amazonského pralesa nebo se biskup stane poustevníkem a bude se v žíněném rouchu živit kořínky.

Polsko je velmi katolická země a to znamená, že tam katolická církev má stále velkou moc. K čemu ji využívá? K duchovnímu povznesení národa? Ke konání dobrých skutků? To možná také, ale využívá ji rovněž k tutlání odporných zločinů kněží.
Nedávno mě pobouřil příběh, který jsem slyšel v rádiu. Kněz kdysi opakovaně zneužíval malého chlapce, který se - už jako dospělý člověk - rozhodl domoci spravedlnosti a omluvy. Od polských biskupů se však domohl jen toho, že s ním jednali jako se zločincem a nakonec si vymysleli příběh, že dotyčný pán kněze okradl a vymyslel si příběh o zneužívání, aby ho očernil.
O pedofilii polských kněží a o tom, jak katolická církev jejich zločiny kryje se píše rovněž v článku Polské tabu o pedofilii kněží.

Co z podobných příběhů velice jasně vyplývá? Kněží si klidně páchají smrtelné hříchy a je jim to jedno. Jak je to možné? Jedině tak, že tomu co kážou sami nevěří!!!!

SNÍŽENÍ RATINGU
Ratingová společnost Standard & Poors snížila rating Francie na stupeň AA. Francie kvůli tomu bude platit ze svých půjček vyšší úroky. Dluhová likvidace Evropy tak zdárně pokračuje.

KDO BYL AUGUSTIN HEŘMAN?
V Čechách se narodili někdy lidé, na které se nezapomíná ani po stovkách let poté, co žili. Jedním z takových lidí je i Augustin Heřman. Ten se narodil ve Mšeně na Kokořínsku, ale společně s rodiči vyznával protestantskou víru a proto musel po bitvě na Bílé hoře opustit svou vlast. Žil napřed v Holandsku, ale poté se přeplavil přes oceán do Afriky a žil v Novém Amsterodamu, dnešním New Yorku. Byl to první Čech, který se usadil v Americe. Jeho život nebyl nudný, plavil se jako korzár s lodí La Grace po Karibském moři a přepadal španělské lodě. Větší štěstí mu však přineslo obchodování, které z něho udělalo zámožného člověka. Nejznámější je však jako skvělý kartograf - zhotovil totiž první přesnou mapu Marylandu a Virginie. Celý život byl hrdý na to, že je Čech - své panství v Americe pojmenoval Bohemia Manor - České panství a ke svému jménu používal přídomek "Bohemian" - Čech.

PŘÍRUČKA NESLUŠNÉHO CHOVÁNÍ - NESLUŠNÉ CHOVÁNÍ U STOLU
Vítám vás u dnešní lekce neslušného chování. Tentokrát se zaměříme na neslušné chování na hostinách, banketech a nejrůznějších akcích, jejichž součástí je i podávání a konzumace pokrmů.

1 - Příprava před akcí

1.1 - Svačina
Pokud do akce ještě zbývá několik hodin, je vhodné pozřít malou svačinu. Nejlepší volbou jsou olomoucké tvarůžky, neměla by chybět cibule nebo česnek. Dbejte, aby svačina nebyla moc velká, aby vám stačila do akce řádně vytrávit. Pokud chcete, dejte si na kuráž pár sklenek něčeho ostřejšího pro posílení společenských schopností.

1.2 - Volba oděvu
Pokud chcete ušetřit své duševní kapacity, jděte prostě na akci v tom, co máte na sobě. V závislosti na společenské výši akce je vhodné zvolit např. monterky, cvičební úbor nebo propocený cyklistický dres. Pokud je však vyžadován společenský úbor nebo lze vzhledem k povaze akce očekávat, že by vyžadován být mohl, zvolte oblek nebo sváteční kalhoty s bílou košilí, jinak riskujete, že nebudete vpuštěni.

Pokračování příručky najdete v souboru Přiručka neslušného chování v sekci Tomášovy řeči.

21. listopadu 2013
(čtvrtek)

KONEC SMUTNÝCH DNŮ
Když se rozezněl budík, těžce jsem se probouzel do dalšího bezútěšného, smutného dne. Hlava bolela jako střep, energie po noci žádná, nálada rozmrzelá. Není divu, že jsem po cestě do koupelny nadával na to, jaký den mě čeká. Najednou jsem se zastyděl, že vítám nový den takovým způsobem - a první myšlenkou bylo, že jsem se omluvil Bohu, dnešním dni i sám sobě. Mou myslí pak bleskla myšlenka "Omluva přijata".

Tenhle týden musím vstávat o pár chvil dříve a dříve chodit na autobus, protože se opravuje v Hostinném železniční přejezd a autobus musí tím pádem jet z Hostinného dál na Dvůr objížďkou přes Slemeno. Kvůli tomu bylo naplánováno, že budou autobusy jezdit z Vrchlabí o deset minut dříve, protože ve Dvoře vozí lidi na čas k vlaku a ten nepočká.
Naplánováno to bylo, ale v minulých dvou dnech jel autobus tak jako vždycky a já s kolegou Martinem a kolegyňkou Lenkou jsme zbytečně na autobusáku mrzli. Dneska jsem ale byl rád, že jsem tu dřív - sice autobus nejel dřív o deset minut, ale o pět ano.
V práci jsem si sedl k počítači a pocítil náhle příval chuti do práce. Hlava sice bolí dál, skoro přemýšlím, jestli si nejít do lékárničky pro jednu růžovou tabletku... ale nakonec nejdu pro nic a jak mi práce pomalu začíná jít do ruky, bolest hlavy mizí.

Dopoledne stejně jako celý tenhle týden ubíhá rychlostí blesku. Včera a předevčírem jsem navíc ke své práci čísloval dodací listy, naštěstí tiskárna nezlobila, papír se téměř nemačkal, proto se mi to za necelé dvě směny podařilo. Vinou toho mi však ze včerejška zbyla spousta nedodělané práce, ale protože ve mně chuť do práce a energie neubývají, práce mi jde pěkně od ruky. A nakonec až na práci noční směny z jediného tiskového stroje, kterou jsem nemohl odvést kvůli chybějícímu výrobnímu příkazu, mám po práci naplno celou směnu hotové všechno.

Stihl jsem to ale jen taktak, na odpolední autobus to musím vzít hodně ostrým klusem. Naštěstí jsem doběhl těsně před autobusem a bez problémů vyrážím do Hostinného vstříc vodám hodiny angličtiny.

Cesta to není ani trochu nudná, jede se mnou do Hostinného kolega a spolu se dáváme do nesmírně zajímavého vzpomínání.

Hostinné má dlouhou a zajímavou historii. Za časů budování socialismu však bylo rozhodnuto, že historie města skončí a to způsobem, který by Hostinné sdílelo s bájnou Atlantidou nebo skutečným egyptkým městem Heraklion - uzavře se nad ním vodní hladina. Zatímco většina známých potopených měst klesla pod hladinu vinou sil z nitra Země, Hostinné by zatopila voda obrovské přehrady, jejíž hráz by stála v nejužším místě údolí Labe u Debrného.

S takovou perspektivou pochopitelně nikdo neinvestoval do oprav domů a rozvoje města a proto v té době bylo Hostinné chmurným městem, z něhož na každém kroku čišelo, že je odsouzeno k zániku. Fasády šedé, zvlhlé a oprýskané, některé domy opuštěné, některé podepřené kládami, aby se jejich zdi nezhroutily. Depresivní město, které se hodilo jako skvělá kulisa filmařům pro natáčení válečných filmů.

Naštěstí skončily megalomanské plány na přehradu Velké Debrné nakonec v koši a Hostinné se nadechlo k novému životu. Je to moc dobře, protože tak krásného historického města by byla velká škoda.
Bohužel vinou chátrání a špatné kanalizace se začaly hroutit historické sklepy a spleť podzemních chodeb pod historickou částí Hostinného a to vedlo k rozsáhlému překopávání, zasypávání a opravám za pomoci betonu.

Od té doby, co jsem v knížečce o Hostinném dočetl, že pod Hostinným jsou historické sklepy, některé dokonce z doby gotiky, chtěl bych se do některých podívat. Ale bohužel jich většina připomíná spíš betonový bunkr - sklepy pod Pensionem 14 (obrázek je k mání na adrese http://www.penzion14.cz/cache/401dd9ec1f1ccb49e629237880929246_800x600x.jpg), ve sklepích pod domem mé spolužačky za angličtiny Dáši se sice zachoval gotický vstup, ale jinak také jen beton, i pod domem, v němž na náměstí bydlí můj kolega, zakryl historické zdi beton. Pod sousedním stejným domem se však sklepy zachovaly ve své historické podobě, tak kdo ví, třeba se mi tam někdy proniknout podaří.

Angličtina byla fajn, trocha gramatiky, trocha povídání i trocha zpívání. A když jsem jel vlakem zpátky, děkoval jsem za tenhle příjemný den a držel palce sám sobě, aby byl smutným dnům už konec.

ZEMŘEL PAVEL BOBEK
Ve věku 76 včera zemřel zpěvák Pavel Bobek. Pokoj jeho duši a velká část jeho památce. Bude dál žít v našich srdcích a v písničkách, kterými nám dělal radost a stále dělat bude.

MÁM NEJLEPŠÍ VKUS NA SVĚTĚ
Včera jsem přišel na to, že mám nejlepší vkus na písničky na světě. Nikdo totiž nedovede udělat tak skvělý výběr písniček jako já - ve výběrech ostatních se mi vždycky nějaká písnička nelíbí, kdežto když je vybírám já, tak jsou pěkné všechny.

PODIVNÉ TRESTY
Za krácení daní ve výši 100 milionů korun hrozí pachatelům až 10 let vězení.
Za vraždu ženy alkoholičky metylalkoholem hrozí pachateli 20 let vězení.

Je vražda jediného člověka dvojnásob tak závažná jako okradení státu o částku, ze které by ledaskterá škola nebo nemocnice mohla žít roky?

PRIVATIZACE VEŠKERÉ VODY
Pokud je článek Šéf Nestlé: Voda není lidským právem, měla by se privatizovat pravdivý, možná nás jednou čeká hodně chmurná budoucnost. Jestli je totiž něco ještě někonečnější, než je širý vesmír, pak je to lidská chamtivost. Ale chamtivost majitelů firmy Nestlé je už zcela nelidská.

Měla by veškerá voda v historických pramenech...



...studánkách...



...potocích...



...řekách...



...jezerech, přehradách a rybnících...



...být v rukou nenasytných lidí, kteří by nám ji prodávali na příděl ve jménu své chamtivosti? To se nikdy nesmí stát. A také nestane, protože něco takového by nikomu nepřineslo štěstí, ani jim ne.

KUFR PENĚZ
Když jsem byl malý, nezměrné bohatství se v mých představách zhmotňovalo v podobě kufru, plného peněz. Nezřídka jsem takový viděl v různých filmech a zatoužil jsem také takový jednou mít. Moje o čtyři roky starší ségra mi k tomu poradila snadnou cestu - něco provést a nechat se zavřít do vězení! Ve vězení se totiž muselo povinně pracovat, ale protože v něm byl člověk na státní útraty, nemusel platit nic za jídlo, energie ani žádnou činži a všechny peníze mu zůstaly. Proto si vězeň mohl ve vězení vydělat kufr peněz.

Dneska už bohudík vím, že ve vězení se velké peníze nevydělávají, vězeň musí státu část nákladů na své věznění uhradit... a sny o kufru peněz se u mě rozplynuly.

DAVID RATH JE DOMA Z VĚZENÍ
V minulých dnech soudce rozhodl o propuštění Davida Ratha a jeho spoluobviněných z vyšetřovací vazby. Strávil ve vězení plných 18 měsíců. Tahle doba u něho pořádně změnila priority - před vězněním chtěl být nejbohatší a nejvlivnější a nejmocnější - a teď má radost, že může spát ve své posteli a jít k soudu bez eskorty a želízek. Poučme se z jeho příběhu a uvědomme si, co je v životě opravdu důležité.

30. listopadu 2013
(sobota)

PRACOVNÍ SOBOTA
Množství malých zakázek narůstá, přes týden sotva stíhám odvádět práci ze strojů - a proto narůstá i hromada neuzavřených výrobních příkazů. Proto jsem se rozhodl, že si udělám pracovní sobotu a zapracuju na nich. A bude to dnešní sobota, protože bych do Branné tak jako tak odpoledne jel.

Odpoledne bych jel, ale zato teď šlapu pěšky. V sobotu ráno totiž žádný autobus nejede a i vlak jede později, než se mi líbí, proto volím nejspolehlivější dopravní prostředek - vlastní nohy. Cesta to není nudná - zatímco včera u nás nebylo po sněhu téměř ani památky, přes noc přičinlivě chumelilo a dneska už je bílo. Jinak je to cesta ale příjemná.

V práci je to o něco horší. Vrhnu se do ní sice s chutí, ale jde mi to pomalu, mnohem pomaleji, než jsem doufal. Ani v rádiu mi to neulehčují - zatímco ve všední den hrají písničky a prokládají je zprávami a zajímavostmi, teď jsou různé pořady a takový "Křesťanský magazín" není zrovna z nejzábavnějších. Hledám tedy v mobilu nějaké zajímavé písničky a místo toho nacházím soubor, kterým jsem si stáhl v noci z 20. na 21. srpna ze stránky Českého rohlasu POSLECHNĚTE SI: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 - noc a ráno a při jeho poslouchání usnul. Jak to dopadlo dnes? Poslechl jsem si jeden soubor a začal si ze stránky stahovat další a tak to šlo dál. Autentické vysílání Československého rozhlasu z toho dne... oznámení o okupaci, výzvy k lidem, prohlášení věrnosti "socialismu s lidskou tváří". Takový dějepis je úplně něco jiného, než suchopárné texty v učebnicích... vžíval jsem se do toho poslouchání tak, až jsem zapomínal, že je 30. listopadu 2013, dech se ve mně úžil a občas mi vstupovaly slzy do očí. Obzvlášť při působivém předposledním souboru na stránce, po jehož poslechu jsem rád znovu pustil rádio a nechal se uklidňovat optimistickými a spokojenými hlasy dnešních rozhlasových redaktorů. Až po asi dvou hodinách jsem si doposlechl i ten poslední a i ten vzbudil smutek - reaktoři v něm vyjadřují víru, že socialismus s lidskou tváří přetrvá. Bohužel nepřetrval a to byl počátek konce socialismu jako takového. 21. srpen 1968 by mohl být klidně nazván "Den, v němž zabili socialismus".

Teď však nechávám socialismus socialismem, makat je potřeba. Pracuju, až se ze mě kouří až téměř do třičtvrtě na pět a pofackuju toho nakonec docela dost. Teď už je ale nejvyšší čas skončit. Mně a mé kolegyně a kolegy čeká hoja hoj - podniková předvánoční besídka v motorestu Kovárna.

Ten je od našeho podniku vzdálený zhruba kilometr a půl cesty. Z nebe mezi tím místo vloček začal padat déšť, to není moc příjemné, ale přesto jdu s docela dobrou náladou. Před motorestem se scházím s kolegy a ukazuje se, že nás tu čekali až o hodinu později. Rychle tedy chystají stoly a za chvíli už sedíme u piva, kávy, vína nebo Coca-coly. A pak se jí a pije, tancuje a povídá. Mně po práci a možná ještě vlivem virů docela dost bolela hlava, ale tanec a zpěv pomohly a mně je dobře. Naplánoval jsem si jet z Branné v půl desáté posledním autobusem, ale svzpomněl jsem si na něj letmo, když už asi přijížděl do Vrchlabí. Tak jsem zůstal ještě více než dvě hodinky, během nichž si se mnou začaly tykat kolegyňky Věrka a Míša a o půlnoci vyrazil domů pěšky.

Déšť mezi tím ustal, ale také se ochladilo a nepříjemně se to tady smeká. No, to teda bude cesta. Bude zázrak, jestli si cestou nedám na hubu. Před přejezdem si oblékám reflexní vestu a aktivuju obě světýlka... a šplhám se do kopce. Z něj naštěstí voda stekla, nesmeká se to tu. Míjím světlem měsíce ozářenou a stromy obklopenou kapličku, která stojí na zvláštním, asi uměle navršeném kopečku. Matně se mi vybavuje vzpomínka, že to má být mohyla nad hrobem padlých z nějaké bitvy na úsvitu dějin nebo z třicetileté války... naštěstí o kapličce ve Branné nebylo nic strašidelného ani v knize Vůz hrůzy a smrti, kde byly sebrané strašidelné historky z celého širého okolí. Tak tady asi nestraší, to mám kliku. Jen ta auta jsou nepříjemná - na to, že je půl jedné v noci, jich jezdí ještě překvapivě dost. Radši před nimi ustupuju do sněhu, jistota je jistota.

V údolí Principálku se mění silnice v klouzačku, jde se tady doopravdy nepříjemně. Na protějším kopci však led mizí. Měsíc září na nebi, zalévá okolní sněhová pole svým stříbrem, věkovité stromy podél silnice jsou jen temnými siluetami proti nebi, ozářenému vzdáleným svitem vrchlabských lamp. Kdesi v temných stínech trochu strašidelně šustí sníh pod doteky srnčích kopýtek.

I v údolí Bělé je silnice namrzlá a já mám strach z prudkého stoupání ze silnice k Domu s pečovatelskou službou. Na cestě tam však zůstala vrstva sněhu a ta se nesmeká. Díky Bohu. Zato celý Liščí kopec je jedna velká klouzačka, jsem už doopravdy rád, že už budu doma. Díky Bohu, nedal jsem si na hubu.

Nu a teď vzhůru na cestu k příjemným snům. Snad ne o práci.

ÚTĚK K ZUBAŘI
Jeden muž byl ve Švédsku odsouzen k měsíčnímu trestu vězení. Během výkonu trestu ho začal bolet zub. Chtěl tedy, aby ho dozorci pustili k zubaři, jenže ti ho nepustili. Svou situaci tedy vyřešil tak, že z vězení utekl a u nejbližšího zubaře se nechal ošetřit. Pak se vrátil. Za útěk z vězení ho čekala důtka a prodloužili mu trest o 1 den.

Naše cesta plná příběhů, úvah i mých obyčejných příhod pokračuje dál v souboru Z Tomova diáře - prosinec 2013.