Únor - měsíc někdy mrazivý a černobílý, někdy však i měsíc s vůní jara, kdy stále delší dny přináší přislib návratu barev, sluníčka a radosti ze života. Měsíc, který dokáže život brát... i dávat. Kdysi dávno, před 35 lety jsem v něm spatřil světlo světa i já sám. Pojďme spolu prožít dny všední i sváteční i zajímavosti, které nám tenhle měsíc přinesl a které našly své místo v mém vášnivě červeném diáříku.

9. února 2016
(úterý)

MASOPUSTNÍ OUTEREK
Masopustní outerek,
každej táta i dědek
sebere se sakumprásk,
do hospody de.
Vh hospodě se jí a pije
terluje a dobře žije.
Kluk na holku zavolá,
aby s nim šla do kola,
směj se holka jen se směj,
k terlunku se honem dej.

Zatímco včerejší den pro mě byl zase jedním „Dnem v rytmu Krysího tance“, v němž mě pobrukování téhle strhující středověké písničky nakonec dovedlo až k vymyšlení českého textu k ní, dneska se nemůžu zpívat jinou, než tuhle nádhernou krkonošskou písničku. Ta mě loni na Masopustu na zámku Sychrov chytla tak, že byla v první půlce roku mou hodně zpívanou a byl jsem si ji schopný zpívat i v polovině července. Dneska tedy nemůže zůstat zapomenutá - vždyť máme přesně ten den, o němž se v ní zpívá - Masopustní outerek.

V práci byl zmatek a práce nad hlavu, nic příjemného, a jedinou radostnou částí pracovního dne byl oběd - masokvé koule v rajské omáčce s těstovinami. Teď ale máme odpoledne a je načase se věnovat radostnějším věcem...

Přiďte, děti, dámy, chlapi,
na Masopust do Verchlábi.
Smutku ušemu dáme vale,
bude nám tam spolu kale.
Budem ísť a budem piť,
zpelna herlla tejnořiť.
Muzikanti budou hráť
a my spolu terlovať.
Nakonec se zasmějeme
a ušichni se vobejmeme.

Nálada na veršíky mě drží i dneska a už se těším, co se všechno bude dít. Dneska totiž má být u nás na náměstí Masopust - s maškarami, písničkami a tancováním, kterému bude k dokonalosti chybět jen to, že tam nebude vystoupovat Krkonošský Horal. Já bych měl zrovna dneska takovou náladu na tancování a zpívání. Nu, ale co se dá dělat - pořadatel Krkonošské muzeum to naplánoval jinak - tak si dneska budu moct zpívat jen jako člen obecenstva.

Čas do začátku trávím ve městě zajímavě - sháněním dárečků pro sebe - mí nejbližší nevědí, co mi dát k narozeninám, tak se mám obdarovat sám. A totéž by po mně chtěli i mí přátelé z kurzu angličtiny. Radost však neudělám ani jedněm - vůbec nic mi nechce padnout do oka. A kupovat něco jen aby bylo, to se mi taky nechce. Nu, snad jindy budu mít větší štěstí.

Zabral jsem se však do pátrání tak, až jsem přišel o průvod maškar a na náměstí jsem až ve chvíli, kdy se maškary dobývají do zámku na pana starostu. Než se jim to povede, dávám si v „Mravenečkově vývařovně“ zelňačku a je vynikající. Pak narazím na mou oblíbenou a osvědčenou paní z Jizerských hor a hned si u ní dávám její excelentní „sejkory se salakvardou“ - nasucho na plátu pečené bramboráčky s česnekem, rozetřeným s olejem. Naposledy jsem je měl letos na Sychrově a dneska mi chutnají úplně stejně.

Maškary zatím polapily pana starostu a ten jim musel dát klíče od našeho města. Ony se teď vrací na náměstí a hrají a zpívají si k tomu písničku, která je pro mě další výraznou vzpomínkou na letošní Zámecký masopust na Sychrově - písničku Za císaře pána. Rychle polknu nakousnutou sejkoru, letim tam a chystám se s vervou k nim přidat svým zpěvem... ale oni odehrají jen refrén a je konec. Hned však pro mě mají důstojnou náhradu - začínají hrát písničku Komáři se ženili. Ta byla jednou z těch, na které jsme spolu s Brněnským Valáškem, Javorníčkem a Janošíčkem tančili nás Velký tanec na festivalu Europeade, tak si vesele zpívám a v duchu i tancuju... až mě pak překvapí, když po první sloce následuje druhá a ne písnička Lístečku z javora.

Máme pro tuhle chvíli dohráno a přichází nejlepší část celého Masopustu - maškary každá podle svého naturelu ve verších chválí nebo kritizují to, co hýbalo Vrchlabím za uplynulý rok - co občané Vrchlabí chválili, kritizovali nebo nad čím se hádali, všechno dnes zaznívá - stavba mostu a ohňostroj na jeho konci, fotbalový stadion nebo různé názory na „Krkonošský betlém“, který jsme letos měli u nás na náměstí. Bylo to úžasné a ohromně vtipné - následování těch nejlepších historických masopustních tradic. Na konec nám maškary ještě popřály, doporučily nám kam máme jít a co si máme koupit podle jejich způsobu výdělku na chléb vezdejší... a je konec.

Následují dětské písničky a malé děti se na ně učí tancovat. Já si zatím dávám další porci z „Mravenečkovy vývařovny“, tentokrát excelentní česnečku. Mňam. Ještě pivčo by k tomu bodlo... ale to se tady nečepuje.

Program Masopustu nic dalšího už nenabízí, proto se ještě naposledy porozhlédnu... a jdu domů s celkem dobrou náladou.

NOVÉ BARBIE
Firma Mattel dává do prodeje novou sérii panenek Barbie - sérii, v níž panenky budou mít konečně reálné proporce lidského těla, různé postavy a různé barvy pleti.

POVINNÉ REFLEXNÍ PRVKY PRO CHODCE
Prezident Zeman 28. ledna podepsal zákon, nařizující chodcům za snížené viditelnosti mimo obec nosit reflexní prvky. Platit by měl od poloviny února. Mně se to nijak nedotkne - nosil jsem reflexní vestu a světýlka na sobě už dávno před zákonem.

NOVÝ MICHELINSKÝ PRŮVODCE
1. února vyšel Michelinský průvodce pro rok 2016. Ten hodnotí restaurace a šéfkuchaře a podle kvality jim přiděluje hvězdičky. Luxusní restaurace Andreje Babiše získala druhou michelinskou hvězdičku.
V minulosti se však minimálně dvakrát stalo, že si šéfkuchaři vzali život kvůli sebraným michelinským hvězdičkám. Letos se to pravděpodobně stalo potřetí.

FASCINUJÍCÍ OBJEV
Čeští egyptologové našli v Abusíru 18 metrů dlouhou dřevěnou loď, která je stará 5000 let.

MÉNĚ SPĚCHAT, VÍCE VIDĚT, ŽÍT PRO TADY A TEĎ
Jako malé děti prožíváme nejšťastnější čas celého života - svůj "čas snů", v němž pro nás neexistuje minulost ani budoucnost, jen naplno prožité tady a teď. Všechno je pro nás nové, zajímavé, fascinující, jsme všemu otevření a naplno vstřebáváme to, co nám nabízí přítomnost.

Jak stárneme, vstoupí nám do života čas, trápíme si s minulostí i s budoucností a pro tady a teď žijeme stále méně. Jen v několika vzácných chvílích žijeme tak jako kdysí... ale netrvá to dlouho a o to smutnější pak jsme...

24. února 2016
(středa)

PŘÍJEMNÝ OBYČEJNÝ DEN
Dnešek vlastně nebyl ničím výjimečný, byl to úplně obyčejný, ale příjemný den. Mohl by se zdát vlastně i docela nudný - ale ve skutečnosti je to den, za který bychom měli být vděční, kdo ví, jestli na takové jednou nebudeme vzpomínat s nostalgií. Vždycky nemusí být dobře...

Vzhledem k tomu, že jsem včera usnul už v devět hodin, vstávalo se mi dneska docela hezky. V minulém týdnu mě zle trápily viry nebo bakterie - co začalo předminulý pátek bolestí hlavy a kolen, to postupně rozkvetlo v bolest krku, rýmu, kašel... takže jsem to nějak přešámal do čtvrtka, v pátek si vzal dovolenou a poslední tři dny týdne proležel. Pomohlo to, tenhle týden už se cítím celkem dobře.

Ráno nás přivítalo bílou peřinou a chumelením, autobus však naštěstí jel přesně, takže cesta do práce se obešla bez problémů. A zatímco jsem se prokousával mou prací - zadáváním pracovních lístků do podnikového informačního systému - venku se mraky roztrhaly a sluníčko rozzářilo sněhem pokrytá pole, stromy i celé naše krásné hory oslnivou bělostí. Až se mi skoro chtělo z práce utéct... jenže než bych si to stihl vyjednat, odkudsi se přivalily černé mraky a za chvíli to venku vypadalo, jako když Krakonoš poslal psí počasí. Kdo mu zase co tropil v revíru, přiznejte se.

Práce dneska jde bez problémů, informační systém se snaží jít celkem plynule, kolegové a kolegyňky mi práci také dneska nekomplikují, vyrábějí se velké zakázky... báječný život. Práci to nezkazí ani dobrý oběd - pikantní gulášová polévka a šišky s mákem, kterých bylo tolik, že jsem je málem ani nesnědl. Příjemné bylo při tom i povídání s mou sympatickou a krásnou kolegyňkou Míšou.

Venku se zatím mraky znovu roztrhaly a znovu svítí sluníčko. Já dozadávám poslední lístek od mé kolegyně Andrey, jejíž práce je pro mě většinou velmi komplikovaná, ale dnes i ta je příjemná. Poté všechno kontroluju... a můžu jít na uzavírání výrobních příkazů. To je práce, která se nemusí dělat tak hned, ale ráda se hromadí a naše ekonomky to pak zlobí. Tak jsem rád, že jich dneska pár ubude.

Tenhle týden mají děti a studenti v našem okrese Trutnov jarní prázdniny. Pro mě to má ten důsledek, že můj odpolední autobus nejezdí a mám na výběr - buď jít pěšky nebo jet některým z autobusů, co jedou po třetí hodině. Dopolední sluníčko mě lákalo jít pěšky, ale aprílové počasí rozhodlo jinak... zůstávám v práci a dál pokračuju v uzavírání příkazů. Jde to hezky, tak se toho musí využít.

Cesta domů, nákup v příjemně lidmi nezaplněném obchodě... a dobrá zpráva doma. V minulých dvou dnech mi v počítači stávkovala grafická karta - ve Správci zařízení byla označená výstražným žlutým trojúhelníčkem s vykřičníkem a systém nabíhal do nízkého rozlišení s rozmazaným písmem. Dneska se však zčistazjasna rozhodla zase fungovat a vše běží bez problémů. Mám z toho radost, ale dobrý pocit to ve mně nebudí. Všichni známe ten Murphyho zákon: „Závada, která sama od sebe zmizí, se později sama od sebe zase objeví.“ Doufejme, že to chvíli vydrží.

Alespoň než tohle dopíšu a přetáhnu na mou stránku, ať si také užijete nějaké aktualizace. Píšu letos, jako když nepíšu - zrovna tak, jak jsem si to na začátku roku naplánoval v rámci mých „předsevzetí“. Taková se plní velmi dobře - když si člověk naplánuje, že to půjde všechno při starém - tak špatně, jako to až dosud šlo. Ale přece už jsem jedno z těch „předsevzetí“ porušil - moje kamarádka a spolužačka z angličtiny Vlaďka se na mě mračila, že vůbec nečtu žádné anglické knihy, o kterých by si ona pak se mnou mohla povídat - tak jsem přečetl knihu The Thief od Always Clivea Barkera, jíž mi půjčila (do češtiny byla přeložená pod jménem Zloděj duší) a když jsem byl teď nemocný, začetl jsem se do velké fantasy trilogie The Traitor Spy autorky Trudi Canavan, plné kouzel a skrytých úkladů. Do češtiny byla přeložená pod jménem Trilogie Zrádkyň. Tak jsem začal zase číst anglické knihy, což je jen dobře.

ORTEL UŽ PAD' A ZBÝVÁ JEN TREST!
Polský řidič, který loni vjel s kamionem na přejezd, když blikala světla, uvízl mezi závorami a při následné srážce Pendolina s jeho kamionem přišli o život tři lidé a desítky jich byly zraněné, byl v těchto dnech souzen a odsouzen k osmi a půl rokům vězení. Práva na odvolání se vzdal, trest tedy platí. Být jím bych se asi také neodvolával, protože by to mohlo být i horší.

A horší to má i notorický zločinec Radovan Krejčíř. Před lety utekl před vězením z České republiky, jenže pokračoval ve svém „podnikání“ postupně na Panenských ostrovech a Jihoafrické republice, kde byl za své „zásluhy“ nakonec umístěn do vyšetřovací vazby. Snažil se z ní všemožně vykroutit, ale nevykroutil a po dvou letech se v ní dočkal rozsudku. Ač se s vervou snažil jeho vynesení překazit, nepřekazil a obdržel od soudce pěkně kulatých 35 let vězení. Trest v délce mého dosavadního života, to na člověka zapůsobí... ale Radovan Krejčíř je člověk bez skrupulí a svědomí, ten si tvrdý trest zaslouží. Dobře mu tak.

Předsedkyně energetického regulačního úřadu Alena Vitásková byla shledána vinnou z toho, že udělovala licence nedokončeným solárním elektrárnám a jejich majitelům tak umožnila neoprávněně čerpat obrovské dotace na výrobu elektřiny ze slunce. Soud ji za to odsoudil na osm a půl roku do vězení s ostrahou. Ona však svou vinu odmítá a na místě se proti rozsudku odvolala. Koleduje si tak o přídavek.

ŘEDITEL ŠTĚSTÍ
Slovní spojení „ředitel štěstí“ nám zní jako takový titul pro legraci, podobně jako třeba „ředitel zeměkoule“. Ale není to tak, je to zcela skutečná a plnohodnotná pracovní funkce. Náplní práce je udržovat firmě její zaměstnance šťastné a spokojené. Více o téhle zajímavé funkci se dočteme v článku Michal Šrajer – ředitel štěstí v Avastu.

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ V NEVĚSTINCI
Na Novém Zélandě na Severním ostrově je ve městě Hawera nevěstinec jménem Shh... The Adult Fun Spot. Jeho majitelka paní Nicky Hughes se rozhodla zbavit svůj podnik nálepky odpudivého místa plného hříchu a proto vyhlásila na 12. březen 2016 „OPEN DAY“ - Den otevřených dveří.



Mezi 11. a 13. hodinou se tam může přijít podívat každý člověk starší 18 let, projít si celý nevěstinec, povídat si s nevěstkami, občerstvit se... a výtěžek ze zaplaceného vstupného bude poskytnut charitní organizaci Kai Kitchen, která vaří zdravé obědy pro chudé děti.

Tenhle neobvyklý nápad vzbudil na Novém Zélandě velkou pozornost a lidé projevovali velmi rozdílné názory - od velebení majitelky za její štědrost a podporu charity až po její obviňování z nepřijatelného spojování sexu za peníze a dětí. Velmi mě z článku New Zealand brothel holds 'open day' to raise funds for children's charity z deníku The Guardian zaujala věta...

Family First New Zealand – a conservative Christian lobby group – labelled the open day “tacky” and said it was an attempt by the brothel to normalise prostitution and promote its business.

Family First New Zealand (Rodina na prvním místě) - konzervativní křesťanská zájmová skupina - označila Den otevřených dveří za „nevkusný“ a prohlásila, že jde o pokus nevěstince prosazovat prostituci a propagovat tento druh podnikání.

Novozélandští křesťané asi neznají historii a netuší, že ve středověku byla největším provozovatelem nevěstinců římskokatolická církev, která to zdůvodňovala tím, že když už hřích nelze vymýtit, má alespoň výtěžek z něj prospět „Božímu dílu“.

Mně osobně se ten nápad moc líbí a kdyby něco takového vyhlásili třeba v Night Clubu Nina - nevěstinci, sídlícím při silnici z Vrchlabí do Špindlerova Mlýna v pěkné novodobé roubence - klidně bych se tam šel podívat.

KONDOMY JSOU PRO BANÁNY
Když jsem tak bloudil po stránce nevěstince Shh... , zaujala mě sekce „Diaries of a Shh worker“ (Deníčky nevěstek ze Shh) - zvědavě jsem tam mrkl a nejpoutavější byl pro mě článek Condoms are for bananas - Kondomy jsou pro banány. Ten je psán v pevném a nekompromisním tónu a na jeho začátku je překvapivé tvrzení, že dva ze tří mužů, co přijdou do nevěstince, se snaží nevěstky přesvědčit, aby s nimi souložily bez kondomu. Překvapilo mě to, že tolika mužům by bylo jedno, že chytnou nějakou nepříjemnou nebo smrtící sexuálně přenosnou chorobu nebo jí naopak nakazit samotnou nevěstku. Mají však smůlu - jednak samotné nevěstky moc dobře vědí, že by to byl příliš velký hazard se zdravím a životem - a jednak je od roku 2003 na Novém Zélandu prostituce zcela legální a zákon striktně zakazuje nevěstkám provozovat sex bez kondomu. Takže kdo chce v Shh... souložit bez kondomu - neuspěje.

Zaujal mě však i závěr článku...

TIP: To find out the right size condom for you, place an empty toilet paper roll over your erect penis. If it’s too tight, you need extra-large condoms. If it is too big, you need smaller condoms. If it fits comfortably, use regular condoms.

TIP: Když potřebujete určit správnou velikost kondomu pro vás, nasaďte si na svůj ztopořený penis roličku od spotřebovaného toaletního papíru. Pokud vám je příliš těsná, potřebujete extra velké kondomy. Pokud je příliš velká, potřebujete menší kondomy. Pokud padne pohodlně, použijte běžné kondomy.

Když si tak představím roličku od toaletního papíru na mém penisu... no, tak buď mají na Novém Zélandu menší roličky, nebo jsou tamní muži v této oblasti vyvinutí skutečně mimořádně...

PROFESOR ERNST MACH
18. února 1838 se v Chrlicích na Moravě narodil Ernst Mach. Ve školním roce 1847 - 1848 chodil na gymnázium a tamodtud ho vyhodili s názorem, že je nevzdělatelný a aby šel radši na řemeslo. Další léta tamním pedagogům silně nedala za pravdu - Ernsta Macha napřed učil jeho otec, pak vystudoval gymnázium, univerzitu a nakonec se stal sám profesorem. Dnes je však známý především jako zcela mimořádný fyzik, který proslul řadou objevů a vynálezů, které se dnes jmenují po něm. Nejznámější je letecká jednotka Mach. Velký článek o tomto pozoruhodném člověku nabízí Encyklopedie Wikipedia pod heslem Ernst Mach.

SLOVNÍ SPOJENÍ „POLSKÉ TÁBORY SMRTI“ BUDE TRESTNÉ
Poláky oprávněně velmi zlobí, když se o Osvětimi, Grodnu, Majdanku, Gross Rosenu a ostatních vyhlazovacích táborech, jež nacistické Německo za 2. světové války zřídilo na území Polska, mluví jako o „polských táborech smrti“. Připadá jim, že to zní jako kdyby Polsko bylo zodpovědné za holocaust... a proto se rozhodli tohle slovní spojení zakázat zákonem. Zatím je to však jen ve fázi úvah.

LÁTKY, JEJICHŽ PROSTŘEDNICTVÍM TĚLO KOMUNIKUJE
Moje ostravská kamarádka Vlaďka mi zpřestřuje dny facebookovými zprávičkami - píšeme si spolu o našich denních prožitcích, ale sem tam se zabereme i do jiného tématu. Jednoho dne v minulém týdnu jsme narazili i na téma tajností ženského těla a to mi připomnělo fascinující věc, o níž jsem chtěl psát a časem na to zapomněl...

Biochemie je fascinující věda. Naše těla jsou vlastně jedna úžasná chemická laboratoř. Některé z látek, které si tělo samo vyrábí, mají zajímavý účel - jsou obdobou e-mailů, SMSek a telefonů - naše tělo jejich prostřednictvím komunikuje.

Látky zvané neurotransmitery používají mezi sebou ke komunikaci naše nervové buňky a ovlivňují všechno, na co má vliv mozek - od bolesti, přes naše nálady až po pocit lásky.

Ještě širší užití mají hormony - ty slouží tělu ke komunikaci s každou jeho buňkou. Působí mnohem pomaleji než neutransmitery a ovlivňují v našem těle skoro všechno - od práce svalů, přes trávení až po činnost pohlavních orgánů.

Naše tělo však umí komunikovat i s ostatními bytostmi našeho druhu a to prostřednictvím další úžasné skupiny látek jménem feromony. Ty jsou známé hlavně u zvířat, především u hmyzu, ale i my lidé je máme a ovlivňují nás...

TAJEMNÉ A FASCINUJÍCÍ FEROMONY
Feromony mají vědci docela dobře prozkoumané u hmyzu, ale u nás lidí jsou velkou záhadou. Vědci zkoumali, zkoumali... a to, co vyzkoumali je matoucí. Naše tělo by mělo - stejně jako třeba tělo hadů - přijímat feromony prostřednictvím Jacobsonova orgánu (Vomeronasálního orgánu) - jehož vstupním místem je - pokud jsem to dobře pochopil - ta drobná dírka, co má člověk na horním patře. Jenže podle výzkumů vědců je tenhle orgán u nás ne nijak zvlášť vyvinutý a navíc nám chybí geny, které by ho ovládaly. Tak se zdá, že by na nás feromony vlastně neměly mít prachžádný vliv... ale pokusy ukazují, že ač vědci nevědí jak je to možné, feromony na nás působí.

Zatímco u hmyzíků jsou feromony hlavním způsobem komunikace - mravenci si jimi značí cestu, dávají si jimi výstrahu před nebezpečím, mají i feromon co odpuzuje... u savců se použití feromonů zúžilo hlavně na vzájemné namlouvání, vzrušování a milování.

V reklamě na Fernet Stock se kdysi pravilo: „I muži mají své dny.“ Zdá se však, že to není jen reklamní trik. Ženský menstruační cyklus není jen fascinujícím tancem hormonů, je i tancem feromonů... a jejich prostřednictvím si žena nás muže připravuje na to, abychom byli nejvzrušenější a „nejnadrženější“ přesně v té chvíli, která je nejlepší pro početí nového života. Žel Bohu lidé zapomněli naslouchat svému tělu - když mají problémy s početím, používají při tom nejrůznější tabulky a výpočty plodných dnů a nenapadne je, že správnou cestou je být co nejvíce spolu a poddat se svým vášním.

Když se však všechno zdárně podaří a nový život počne vzkvétat, tanec feromonů nekončí... jeho výsledkem je, že muž je méně agresivní, více vnímavý, více citlivý... zkrátka připravený na to, aby s láskou uvítal nového člověka, který obohatí tento svět.

Příroda má na nás mocné zbraně a vlastně to vymyslela docela pragmaticky... ale přesto zní popis výsledků činnosti feromonů docela romanticky a hezky. Jen je škoda, že o nich víme tak málo... a že jsme zapomněli prožívat současné okamžiky a naslouchat svým tělům...

Teď nás čeká cesta měsícem jara a dlouhých cest, která se vine v souboru Z Tomova diáře - březen 2016.