Ozdoba levé části hlavičky
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Socha z letohrádku Rendez-vous, která symbolizuje slunečné dopoledne
Konec menu

Obrázek, vložený sem kvůli kreténskému Internet Exploreru Tomášův Internet

Z TOMOVA DIÁŘE



Starý rok skončil, cesta červeného diáříku skončila na obvyklém místě za počítačem u těch z minulých let... a na roční cestu mým životem se vydává diářík nový, podobný, ale tentokrát barvy zvláštního odstínu modré, jíž jsem nazval barvou letního soumraku. Snad cesta to bude šťastná pro nás oba.

leden 2017


1. ledna 2017
(neděle)
PRVNÍ KRÁSNÝ ZIMNÍ DEN
Nový rok nám začal a začal velmi neobyčejně... přišel mráz a mlha zároveň, což znamenalo, že vznikla veliká námraza. Když začalo svítit sluníčko, odhalilo tu nádheru v celé své kráse a mě by s foťáčkem doma neudržel nikdo.

Námraza v detailu

Jenže když se po včerejším množství povyku pro nic zvaném silvestr vstává skoro v poledne a snídani si člověk dává k obědu, na nějaké dlouhé chození v čase, kdy se den prodloužil toliko o slepičí krok, není ani pomyšlení. Zámecký park však naštěstí není daleko a krásy v něm bude určitě habaděj. Zdaleka nejen v něm, každý strom je dnes uměleckým dílem přírody.

Lípy u gymnázia

Scenérie tisíckrát viděné a běžně už ani ne moc vnímané se dneska stávají vítaným motivem pro můj objektiv.

Splav u velkého mostu

Nádherně vypadá i památný javor v parčíku u zámečku.

Památný javor a ostatní krásné stromy

V zámeckém parku je neskutečně nádherně.

V zámeckém parku

Tohle je náš vrchlabský zámek přes zamrzlý rybníček, který je poslední vzpomínkou na někdejší vodní příkop, druhdy obklopující zámek ze všech stran.

Zámek přes zamrzlý rybníček

Stromy na břehu rybníčku.

Stromy na břehu

Tohle je taková vzácnost... mlha občas namrzne, ale povětšinou to člověk promarní v práci a do odpoledne všechno roztaje. Dnes po několika letech mám takovou příležitost a užívám si ji do dna.

Na břehu rybníčku

Takhle je u nás krásně.

Vrchlabský zámek

Při včerejších oslavách příchodu nového roku někdo nezapomněl popřát ani policistům.

PF2017 pro Policii ČR

Prapory přes sídlem Správy Krkonošského národního parku ještě před několika dny vesele vlály, ale namočily se a přes noc zmrzly tak, že jsou teď jako plechové.

Vlajka KRNAP

Zmrzlá vlajka EU a zmrzlá vlajka ČR

A ještě jeden obrázek našeho zámku.

Zámek

Sluníčko se pomalu kloní k západu, mráz začíná přituhovat, nejvyšší čas opustit park...

Dům na okraji parku

...a vyrazit domů na horký čaj a cukroví.

2. ledna 2017
(pondělí)
PRVNÍ NEOBYČEJNÝ DEN
Když jsem se loni zmínil o tom, že jsem zažil šťastný den po více než měsíci, ledaskoho to překvapilo a nejčastější reakcí bylo, že jim nepřipadám jako nešťastný člověk. Pocit to byl zcela správný, já si připadám jako člověk docela šťastný a nešťastných dnů zažívám velmi málo. Nejvíce je však těch, které získají v mém diáříku modrou hvězdičku - obyčejných dnů. Šťastné dny mají červené sluníčko, nešťastné dny černý křížek.

Přijdou však někdy dny, které se vymykají veškerému hodnocení. Někdy jsou to dny, v nichž se štěstí a smůla střídá v rychlém sledu, něco se „vokotí, vyštění nebo vytelí“ a pak se to podaří úspěšně napravit, potenciálně šťastný den se zvrtne vinou bolavé hlavy nebo zbytečných sporů... takové dny pak většinou získají modrou hvězdičku obyčejného dne, ač obyčejné nebyly ani dost co málo.

I dnešek takový byl. Pohazoval jsem si v hlavě s tím, jestli by se neslušelo napsat k němu černý křížek nešťastného dne, protože byl zčásti velmi smutný, i slzy se v něm ronily... ale den samotný vlastně nešťastný vůbec nebyl. Rozhodně však nebyl šťastný a nebyl ani obyčejný. Proto nakonec dostal v diáříku zelené kolečko a tím vznikl nový druh dnů... neobyčejné dny.

Důvod k tomu, že v dnešní den smutno bylo nejen v mé duši, dán byl 27. prosince loňského roku... když chmurný den proměnil se v temný večer, dohrál navždy na tomto světě harmonikář Krkonošského Horalu Míra Drábek a vydal se na cestu do muzikantského nebe. Dnes se s ním půjdeme rozloučit... a proto se teď vydávám oblečen v černém na cestu sněhem zavaleným časným odpolednem.

Mým cílem je Jilemnice a protože autobus nejel úplně ideálně, mám tu ještě spoustu času. Na procházku dnešní počasí věru neláká a ani nejmenší nálada na ni ve mně není, proto končím na náměstí v restauraci a dávám si tam „pivo na kuráž“.

Tomáš v černém

Čas mi tam utekl jako voda a já už znovu putuji Jilemnicí v husté chumelenici. U kostela se setkávám s prvními horaláky a společně se schováváme do vedlejší budovy nějakého úřadu, kde nám povolili v čekárně se schovat, čestné stráži převléknout se do krojů a přečkat tam dobu do začátku obřadu.

Ještě před ním se před kostelem sešli muzikanti a hrají tam teď tak smutně, až se mi slzy z toho derou do očí. Rychle je zamáčknu a pokračuju s ostatními do kostela. Usazujeme se a s námi taková spousta lidí, že je kostel téměř plný. Hrají varhany, přichází kněz a všechno tichne.

„Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí.“ Kněz pronáší nádherný úvod křesťanské zádušní mše, která se podle jeho latinské obdoby „Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis.“ jmenuje Rekviem. Zvláštní, vznešený obřad je to... modlitby a části křesťanské mše proloženy jsou modlitbami za Míru a vzpomínkou na něj. Vzpomínka to je krásná... vzpomínka na život, v němž Drábeček rozdával svým muzikantským uměním radost, hrával k tanci i na svatbách a ač už síly mu ubývaly, hrál v Horalu do poslední chvíle.

Jaký život to byl, to je dobře vidět i právě teď... celý kostel lidí se tu sešel a slzy roní pro Drábečka jaké staré paní a pánové, tak i mladé dívčinky... těm všem se zapsal Míra do srdcí a ti na něj nezapomenou. Kéž by Bůh požehnal nám všem a i my zanechali na světě takovou vzpomínku, aby lidem bylo smutno, až odejdeme na cestu poslední. Zatím mám však pocit, že by si jen uplivli a řekli: „Žádná škoda.“

Svátost eucharistie je posvěcena, mše se chýlí ke konci... a když je u konce, přichází řada na nás. Není lehké zpívat horalské písničky při takové příležitosti, v kostele je navíc zvláštní ozvěna... ale snažíme se, jak to jen jde, vždyť je to na rozloučenou pro Míru. Pan farář naše písničky prokládá dalšími modlitbami.

Dozní poslední tóny, za dojatého ticha putuje rakev z kostela do přistaveného černého auta, ještě pár chvil, kdy se každý mlčky loučí a poté auto pomalu odjíždí pryč... poslední pohled... a je konec. Chvíli si ještě tiše povídáme s pozůstalými i s bývalými členy Horalu, kteří se tu také sešli, aby se rozloučili se svým kamarádem Mírou... a pak odjíždíme i my...

HAZARD KONEČNĚ ZÍSKÁVÁ HRANICE
Dlouhá léta u nás v České republice byl hazard spíše podporován a měl zelenou - byly časy, kdy byl dokonce osvobozen od daní a když měl někdo snahu zákonem mu dát nějaké hranice, někteří politici tomu bránili seč mohli, různě hlasovali pro „navrácení k dopracování“, dávali pozměňovací návrhy a vůbec se chovali jako ti, kdo mají z toho sami zisk, případně pro některého takového pracují.
Naštěstí se však i to postupně změnilo a dnes svítá na lepší časy. Města můžou hazard zakázat, herny by neměly být blízko školských zařízení... a ode dneška platí zákon, díky němuž se můžou hazardní hry hrát jen v hernách a kasinech. Hrací automaty v téměř každé hospodě se tak stávají definitivně minulostí.

Já sám hrál na skutečněm hracím automatu jen jednou v životě, prohrál jsem tam celých 20 Kč a víc mě to nelákalo. Občas si zahazarduju na počítači, tam jsou ovšem výhry a prohry jen virtuální, čehož jsem litoval jen jednou a mnohokrát jsem za to byl rád. Ruleta nebo hrací automaty rozhodně nebyly vymyšleny proto, aby na nich zbohatli ti, co je hrají.

A ještě při jedné příležitosti hraju na hracích automatech... už několikrát jsem na něm hrál ve snu. Kdybych věřil konspiračním teoriím, myslel bych si, že mi sny podsouvají provozovatelé heren, abych se stal na nich závislým a začal jim tam nosit všechno, co vydělám. Naštěstí mé sny nepropagují žádnou konkrétní hernu... naopak hraju na místech, kde nikdy žádná nebyla... proto mě netrápí žádné pochybnosti o tom, že jde jen o výsledek tvořivosti mé mysli.

CESTA ČASEM NA KRÁLOVSKÝ OHŇOSTROJ
Když se řekne historie, člověk si představí historii země, historii hradu nebo zámku, historii šlechtického rodu. Svou historii má však všechno... stromy, věci i každý z nás. Historii však má třeba i skladba... a i když je počítána do vážné hudby, historie to může být někdy s odstupem doby i docela veselá, ač přímým účastníkům taková rozhodně nepřipadala.

Hudba ke královskému ohňostroji skladatele Georga Friedricha Händela je nádherná a vzněcuje fantazii. Na adrese https://www.youtube.com/watch?v=ZuG1t2smdCQ na vás čeká její předehra v trochu horší kvalitě, ale s nádherným ohňostrojem, na adrese https://www.youtube.com/watch?v=i7vJ2UFbeXA si vychutnáte celou skladbu ve skvělé kvalitě, ale bez ohňostroje, jen s obrázkem jejího autora.

Rád tuhle krásnou hudbu poslouchám a spřádám u toho sny. A už mnohokrát mě napadlo, jak krásné by bylo mít stroj času a moct se tak podívat na tu slavnost, kde se hrála k úchvatnému ohňostroji. Díky starým záznamům se tam však můžeme podívat i bez stroje času, Cesta to je až neočekávaně zajímavá. Pojďme se na ni vydat spolu.

Protože se plánovaný odstavec poněkud protáhl na délce, pozvu všechny, které to zajímá, na pokračování v článku Cesta časem na kálovský ohňostroj v sekci Tomášovy řeči.

KNIHY, KTERÉ NAŠI PŘEDKOVÉ NOSILI NA SOBĚ
Když se vám dostane do ruky nějaká starodávná kniha a vy máte možnost cítit pod svými prsty její stránky...

Katolický kalendář na měsíc leden

...možná vás překvapí, jak o moc jiný pocit budí dotek papíru, z něhož je vytištěna. Mnohem silnější je a takový hutnější, trochu možná i drsnější... je to zkrátka papír z doby před vynálezem buničiny a dřevoviny, z doby před vynálezem tiskařského stroje, ručně vyrobený papír ze lněných hadrů.

Ty se kdysi házely do velkých kádí s vodou, kde se delší čas „nechaly vyhnít“ a když vyhnily do správného stavu, pracně a zdlouhavě se tloukly ve stoupě, dokud se nerozdělily na jednotlivá vlákna, z nichž se pak namíchala hmota na nový papír. V druhé polovině 18. století ten zdlouhavý proces urychlil a zjednodušil stroj zvaný holandr - velká káď se svažitým dnem, v jehož nejnižší části soustava válců drtí a dělí materiál na jednotlivá vlákna. Materiálem však byly stále hadry... hadry, které od lidí za drobné peníze nebo výměnou za jiné výrobky vykupovali putující „handrníci“ a prodávali je papírnám.

Kdo ví, jaké byly osudy takového hadru, než se stal hadrem... kdysi mohl být zářivě novou sukní, šněrovačkou nebo košilkou, které se dlouhým nošením proměnily v cár, putovaly do papírny... a dnes jsou na takové dávné košilce či sukni vytištěné zbožné modlitby.

JAK SE JMENUJE TEN DAR?
Moje kamarádka Vlaďka mi často píše a někdy se to psaní zvrtne ve velmi zajímavé povídání. Dnes mi Vlaďka psala o svém pocitu, že jsme dnes přímo přehlcování krásou a vinou toho nás už jen tak něco nezujme.

Má asi pravdu v tom, že jsme přehlcováni... ale je-li to zrovna krásou, to Bůh suď. Já mám spíš pocit, že jsme přehlcováni ošklivostí, v čemž kraluje obzvlášť televize. V ní od rána do večera běží krimiseriály plné mrtvol a násilí, ve zprávách se nám nabízí také hlavně to horší, co se u nás i ve světě událo, poté se opět lidé hádají, okrádají o majetek, bezohledně spolu soupeří nebo se opět vraždí. A to toho spousta reklam, které nám mají za cíl vštípit, že krása je tu k mání jedině za peníze. Trávit odpoledne i večer u něčeho takového, spokojeně pít pivo, chroustat sýrové tyčky, pěkně si psychicky odpočinout a pak jít spokojeně spát... to vyžaduje zapomenout na jakoukoliv schopnost vcítění i jakékoliv city... a když se nám to povede, jsme pak tedy bez citů a bez radosti.

Já však tohle nikdy nedokázal - vždycky prožívám v televizi viděné tolik, až mi to dokáže hodně pokazit náladu nebo mě přivést k slzám... něco takového zažívat nechci a proto se na televizi dívám málokdy. Zato běžný den mi dokáže přinést tolik radostí... že svítí sluníčko a v jeho paprscích září sníh, že mi mobil hraje pěkné písničky a při tom mi zní hezky hlas, že mi jde práce pěkně od ruky nebo třeba že se lidem líbí, co napíšu. A když už se neraduju, alespoň život hluboce prožívám. Jak asi nazvat takový dar? Nevím jak ho nazvat... ale dar to je a patří za něj vděk Pánubohu, Přírodě, mým duším nejbližším... vděk a velký dík.

5. ledna 2017
(čtvrtek)
DEN RADOSTI Z MALIČKOSTÍ
Když jsem šel třetího ledna z práce domů, bylo sněhem pocukrováno a šlo se hezky i podél Labe. Jenže pak se roztrhla peřina... a včera ráno mě a kolegyňku Petru čekala cesta snů... chodníky částečně nevypluhované, částečně na nich byl napluhovaný sníh ze silnice, postranní ulice sice vypluhované, ale hodně smeklavé... silničáři i Služby města Vrchlabí dělají co mohou, všechno je na nohou... ale nic proti síle živlů nezmůžou, jsou rádi, že udrží jakž takž průjezdné alespoň silnice.

Sněhem zavalená vila a most přes Labe

Přivalila se totiž nad nás tlaková níže Axel a přináší těžké mraky, z nichž se neustále sype sníh. Množí se uzavřené horské silnice pro kamiony, které zapadají v každém kopci a nejsou schopné pokračovat v jízdě. Všude jsou kolony, občas nehoda... lepší je nikam nevyrážet. Tahle auta asi budou jezdit až na jaře.

Zachumelená auta

V noci na dnešek se naštěstí počasí trochu umoudřilo, cesta do práce však nebyla ani zdaleka příjemná, tolik sněhu se nedá uklidit na povel. V práci to však jde od ruky docela dobře a ve mně se začíná vzmáhat dobrá nálada.

Navíc máme zpestření. Naši zákonodárci schválili loni vyhlášku, které se začalo přezdívat pamlsková, neb zakázala prodej pamlsků a nezdravých nápojů dětem ve školách. Majitelé automatů na kávu a pamlsky proto hledají nové zákazníky... a jeden z nich se rozhodl zkusit štěstí v našem podniku.
Tady jsme dosud měli jen maličký a jednoduchý automat na kávu - vracet neumí, kelímek si člověk musí postavit sám a vaří jen pár druhů kávy. Nově nainstalovaný automat, jó, to bude jiné kafe.

Nový automat na kávu

Kelímek vypadne sám, druhů kávy je hodně, ceny jsou o malinko nižší... a také umí automat vracet. Také se mi líbí, že si člověk může zvolit, jak moc sladké to kafčo chce. Já nechci sladké vůbec. Hned jedno kafíčko zkouším... jmenuje se „Wiener Melange“ nebo nějak tak - neobyčejné jméno, však kafíčko celkem obyčejné, ale dobré.

Naproti je už nainstalovaný a spuštěný automat na pamlsky, avšak pamlsků v něm zatím není.

Automat na pamlsky bez pamlsků

Viděl jsem však seznam a bude tu nejrůznějších sušenek, oříšků, čokoládových tyčinek, limonád, energetických nápojů... všechno přeslazené, plné tuku, barevné, nezdravé... mňam, už se těším, až si tady něco dám.

Popadává mě dobrá nálada a raduju se z každé maličkosti... že jsem měl k jedinému obědu dva různé kompoty, že se mi podařilo zadat správně heslo hned napoprvé. Po dlouhé době cítím v sobě radost a mám chuť se smát na lidi a mám radost, že jsou... a oni to ze mě cítí a usmívají se na mě. Takovéhle šťastné dny jsou ty nejvzácnější a o to víc si ho užívám.

Než práce skončí, venku se roztrhaly mraky a klube se sluníčko.

Sněhem zavalený přejezd v Kunčicích

V Hostinném jdu trávit čas do začátku hodiny angličtiny obvyklým způsobem - dávám si v mém oblíbeném Pensionu 14 pivo Krakonoše. Chutná báječně.

Obrázek pro radost všem, kdo mě rádi mají

A tak by se dalo psát dál... nic mimořádného se nedělo, běžný čtvrtek, nic víc, ale v duši mé dnes byla taková radost, až se ten obyčejný čtvrtek stal prvním letošním šťastným dnem.

POSTKOITÁLNÍ SMUTEK
Jsou však zrádné, ty šťastné dny. Čím šťastnější člověk prožije, tím tvrději dopadne, když štěstí skončí. Jako by se vlastní tělo chovalo jako feťák... jeden den ejchuchu a druhý den absťák. Vědci však pro všechno mají nějaké jméno a tomuhle říkají „postkoitální smutek“. Koitus je vědecké jméno pro milování... při tom člověk cítí tak velkou radost a rozkoš, že když se pak tělo uklidňuje a vrací do normálu, skutečně může být chvíli smutno. Vzdor vědeckému jménu to však neplatí zdaleka jen pro milování...

JAK SE ASI ZRODILO JMÉNO TRAMTÁRIE
Prý jde buď o zkomolené jméno Tatarie... a nebo jde jen o „zvukomalebné slovo bez hlubšího významu“.

S UDÁVÁNÍM JE KONEC
Když ministerstvo financí spustilo první vlnu EET - elektronické evidence tržeb - zároveň spustilo i stránku, kde mohli lidé anonymně oznamovat, když např. v restauraci nedostali účet z EET terminálu. Pomyslné dveře se na stránce netrhly, kontroloři Ministerstva financí nevěděli, kam dřív skočit, navíc stránka začala sklízet kritiku a dostala přiléhavé jméno udavačská... tak se nakonec Ministerstvo financí rozhodlo ji vypnout. Myslím, že je to dobře, stránka už ukázala co umí až příliš...

11. ledna 2017
(středa)
ZIMA JAKO ŘEMEN
Naši předkové říkali, že na svatého Hygina, pravá zima začíná. Když mrknete výše na oskenovaný lednový kalendář ze starodávného Nebeklíče, zjistíte, že den „Hygina papeže mučedlníka“ připadá právě na dnešek... a i když jsem kdysi na svatého Hygina viděl létat motýla, dneska pranostika vyšla beze zbytku. Jasno je, zmrzlý sníh se třpytí i ve svitu pouličních lamp a mrzne, až praští. Když jsem ale navlékl na slabé kalhoty ještě jedny pořádně tlusté, vzal si pořádný rolák a zimní bundu, ušanku a ty nejtlustší rukavice, mráz na mě nemohl. Na tyčce u našeho podniku však bylo -21°C, to už je mráz, který stojí zato, největší tady od studeného konce ledna a části února roku 2012.

Mráz však byl to jediné výjimečné, co mi dnešní den přinesl, jinak byl zcela zapomenutelný a nevynikl ničím.

RADOST Z POLSKA
Při pohledu od nás z Podkrkonoší vypadají hory tak, jako by za nimi končil svět...

Výhled na Kotel z jilemnického Kozince

...ale když pak člověk na ně vyleze, vidí, že za nimi se táhne až k dalekému moři země jménem Polsko.

Výhled z okraje karu Vielkeho Stawu na Polsko

Daleko to není, ale kdyby se člověk spoléhal jen na informace z médií, věděl by o téhle zemi stejně málo, jako o těch, které leží na opačné straně Země. Pokud se tam náhodou nestane něco tragického, ošklivého nebo mimořádně skandálního, pozornost se Polsku nevěnuje a co se týče „světové kultury“, na tu mají patent anglicky mluvící země, kdepak nějaké Polsko. Naštěstí máme k dispozici síť Internet a server Youtube, který hovoří úplně jinou řečí.

Loni mi obrovskou radost udělal Chór Zespołu Szkół w Michałowicach a to hned se dvěma nádhernými písničkami - romantickou písničkou Czerwone Jabłuszko a veselou písničkou W moim ogródecku. Navíc mají k oběma písničkám natočené tak nádherné klipy, že bych je měl snad rád už jen kvůli nim.

Podobně úžasně se mi trefily do nálady i sympatické Guzowianki se svou nádhernou, veselou a romantickou písničkou Pod Zielonym Dębem.

Pod zeleným dubem bylo předobře,
našel si tam žínku a ona muže.
Ruce propojili, pusu si dali,
před panem farářem pak brzy stáli.

A protože Youtube vždycky nabízí nějaké písničky v podobném duchu, nabídlo i podobně krásně natočenou roztomilou písničku Jedzie Jasio od souboru písní a tanců Bychlewianka.

Podobně neznámou pro mě až do dnešního dne byla strhující písnička Miele Młyn od rodinné lidové kapely Kądziołeczki z Rzeszówa.

Podle doprovodného textu se další strhující písnička Oj, siadaj, siadaj hrála a zpíval na svatbě těsně před odjezdem nevěsty do domu ženichova. To se jí, panečku, asi pak jelo pořádně zvesela.

Písničky nohy nemají, ale zato nohy mají ti, co je zpívají... a s nimi lehce písnička doputuje i do cizí země... tak i známá česká polka Jetelíček u vody doputovala do Polska, kde ji ve strhujícím tempu pod jménem Tańcz, tańcz hraje skupina TerazMy. Nu a tou už asi dneska skončíme, nebo já nenapíšu už nic a vás to už nebude ani trochu bavit.

ZAJÍMAVÁ INFORMACE
Výpadky ve vysílání Radiožurnálu dnes vedly při zpravodajství k zajímavé informaci: „V Česku se potuluje muž, spolupracující s teroristickým Islámským státem ... Miloš Zeman.“ :o)

NOC A MLHA
„Nezamýšleného adresáta přísně tajné informace nutné bylo nechat zmizet v noci a mlze...“

Dočista obyčejné psaní s mou kolegyňkou Míšou ohledně omylem mně poslaném e-mailu mě inspirovalo k téhle tajuplně znějící větě, se kterou jsem pak překvapil mé přátele na Facebooku. Mohla by podnítit nějaké tajuplné psaní... ale nic mě nenapadlo. Byly však časy, kdy opravdu lidé mizeli v noci a mlze... a na jejich osud bylo jistější se neptat.

Inspirací k tomuto slovnímu spojení byla kouzelná helma z prvního dílu cyklu oper Prsten Nibelungů Richarda Wagnera, který se jmenuje Zlato Rýna. Mnohem zlověstnější význam mu však dal 12. prosince 1941 Adolf Hitler svou tajnou směrnicí 165/41 (Nacht und Nebel - Noc a Mlha), která upravovala zvláštní způsob zacházení s některými vězni. Vězni, které nebylo dobré zatknout a soudit veřejně, prostě zmizeli uprostřed noci beze stopy a o jejich osudu neměl už nikdy nikdo nic vědět. Účelem bylo vzbudit co největší strach a nejistotu a snížit tak chuť k jakémukoliv odboji.

Skutečný osud byl podobný jako osud jiných nacistických vězňů... převoz do nějaké tvrdé vyšetřovací vazy, výslechy, bití, nejrůznější mučení... a nakonec převoz do koncentračního tábora, kde vězeň vyfasoval vězeňský mundůr s písmeny NN na zádech, která značila, že zmíněný vězeň už nemá být nikdy, nikdy propuštěn.

MAGDALENSKÉ PRÁDELNY
Zámek v Bělé pod Bezdězem měl pestré osudy. Nejprve byl panským sídlem, jak však šel čas, stal se domovem těch nejchudších z chudých - sirotků. Bylo to v 19. století a tamní sirotčinec byl jak vystřižený ze smutných filmů nebo knih. Málo jídla, hodně práce, ubohé oblečení, zato chladu hodně, protože bylo nutné šetřit, aby si ušetřené peníze mohlo vedení sirotčince nechat pro sebe. Láska žádná, zato hodně tvrdých trestů... naštěstí to už je dnes historie a v zámku v Bělé je dnes městské muzeum.

Podobná malá pekla na zemi vznikla v 19. století ve Spojeném království a především v Irsku. Založila je katolická církev a jejich původní myšlenkou bylo dát toulavým ženám a prostitutkám domov a práci a zachránit je tak od života v hříchu. Tyto azylové domy dostaly jméno Magdalenské nebo Magdaleniny prádelny - to podle Máří Madgalény, z níž šovinističtí překrucovači Bible udělali napravenou prostitutku.

Jak to tak bývá, původní dobrá myšlenka se rychle zvrhla, když začaly prádelny zásluhou bezplatné práce chovanek vydělávat církvi velké peníze. Z místa dobrovolného pobytu se stalo místo, v němž byl život horší, než v tom nejtvrdším vězení. Ač církevní řády, které tyhle prádelny vedly, měly ve svém jménu dobro nebo milosrdenství, neužily tamní chovanky nic z obojího, jen tvrdou otrockou práci, tvrdé tresty, modlitby a neúnosné psychické ponižování. Přitom se do prádelny nedostaly za žádné zločiny - dostávaly se tam dívky s problémy chování, dívky chodící za školu, svobodné matky, ale i dívky, kterých se prostě rodina chtěla zbavit, které někdo zneužíval nebo znásilnil a které spíš potřebovaly pomoc. Té se jim však v prádelně rozhodně nedostávalo, chovali se tam k nim jako k nejhříšnějším z hříšných, které mají za povinnost trápit věčným pokáním.

Prádelnu po měsících či dlouhých letech opouštěly zlomené bytosti, které se s následky potýkaly celý život. Nemálo jich však takové štěstí nemělo, ty skončily v neoznačených hrobech někde u zdi prádelny a jejich smrt nikdy nikdo nevyšetřoval.

Tohle všechno se však nedělo v 19. století. To se v Irsku dělo až do poloviny 90. let 20. století, poslední Magdalenská prádelna byla uzavřena 25. září 1996. Vedlo k tomu jednak to, že na jednom odprodaném pozemku prádelny bylo nalezeno mnoho neoznačených hrobů, ale především to, že o služby prádelen přestával být se zvyšujícím se množstvím automatických praček zájem a zisky se snižovaly. Postupem času vzniklo hnutí bývalých chovanek, které usilovalo o spravedlnost a potrestání viníků... ale jak to tak bývá v zemích, kde katolická církev má velký vliv, všechny zločiny se zametly pod koberec a ututlaly. Nikdo se rovněž nikdy neomluvil, ani neprojevil žádnou lítost.

Více o Magdalenských prádelnách píše Encyklopedie Wikipedia na adrese https://cs.wikipedia.org/wiki/Magdaleniny_pr%C3%A1delny. Hodně smutný článek najdete na adrese http://www.atllanka.net/index.php?text=504-padle-zeny-a-magdaleniny-pradelny. Podle vzpomínek chovanek byl v roce 2003 natočen film Padlé ženy, který je výmluvným svědectvím o tom, jaké boží království buduje nejen katolická, ale jakákoliv církev a jak bezcitní dokáží být všichni dokonalí „svatí s právem kamenovat“.

Římskokatolická církev za dlouhá staletí mnohokrát dokázala, jak málo věří a jedná podle toho, co sama káže. Svými zločiny a jejich utajováním tak žel Bohu činí dodnes...

Následující odstavec jste už četli v mém deníčku v dubnu 2013, ale sem se tak hodí, že jsem ho sem dal znovu. Pak se mi ale zase tak moc nelíbil, proto jsem ho z části přepsal. Nelíbí se mi ani tak, ale líp to nějak dneska napsat neumím.

SVATÍ S PRÁVEM KAMENOVAT
Za úsvitu se pak vrátil do chrámu, kam se k němu scházel všechen lid. Posadil se tedy a učil je. Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“ „Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“

V jednom z minulých dnů jsem se díval na americkou verzi pořadu "Výměna manželek". Jak mají v tomto pořadu ve zvyku, proběhla výměna mezi dvěma zcela protikladnými rodinami - jedna byla ryze křesťanská, velmi se v ní dbalo na dodržování modliteb a přikázání, druhá byl svobodomyslná a volnomyšlenkářská. A zatímco ve volnomyšlenkářské rodině byly děti šťastné a spokojené, v té křesťanské byly velmi nešťastné - matka své dceři běžně říkala, že ji nenávidí, vybíjela si na ni zlost a otevřeně v pořadu mluvila o tom, že se moc těší na den, až její děti dosáhnou dospělosti a odejdou pryč.

Správná víra by z nás měla dělat lepší a spravedlivější lidi. Měla by nás dovést k vnitřnímu klidu a vyrovnanosti, ke spříznění s Bohem, k pochopení běhu světa a Božího díla, ke spokojenosti, jíž bychom šířili kolem sebe a toužili se podělit o svou cestu k tomuto stavu s celým světem. Tak, jak to dělali mnozí před námi, jež pak ti kolem většinou nepochopili, měli za blázny, brali je jako zájemce o své výnosné duchovní povolání jež je třeba zabít... nebo jim uvěřili, ale jak šel čas, jejich učení překroutili k nepoznání.

Někteří z nás však přijímají víru do posledního slova a písmene. Dodržují všechna přikázání, všechny předepsané modlitby, půsty, zpovědi a nejrůznější svátosti a rituály bez jediné chybičky a uklouznutí... a tím dosáhnou ve svých očích svatosti. Takoví pak nejsou ani trochu shovívaví k těm, jež pokládají za méně dokonalé... ti by si na Ježíšovu výzvu tím kamenem s gustem hodili. Z takových se rekrutovali ti, kteří Madgalenské prádelny proměnili v obdobu koncentračního tábora, takoví zapalovali hranice, takoví nadělali zla víc, než jakýkoliv ateista. Takoví by si měli konečně jednou uvědomit, že Ježíš kamenem nikdy neházel...

PRAVÁ TVÁŘ SVĚDKA JEHOVOVA
Stalo se mi takhle jednou, že jsem přijel autobusem z práce k nám do Vrchlabí... a tu se ke mně přitočil starší pán a chtěl si se mnou povídat o víře. Neodmítnul jsem ho... vzhledem k tomu, že už uteklo od té doby pár let, nevím už, o čem jsme přesně mluvili... ale bylo to v době, kdy jsem si koupil Bibli a většinu jsem ji přečetl. Proto jsem mu odpovídal docela zasvěceně... až milý svědek nabyl přesvědčení, že jsem někdejší Svědek Jehovův, co odpadl od víry... a to panečku spadla maska. Hned se mi dostalo ostrého kázání o tom, jaký to je nodpustitelný hřích odpadnout od víry... brzy jsem měl toho dost, tak jsem toho svatého s právem kamenovat utřel tím, že jediný neodpustitelný hřích je zlořečení Duchu svatému a zanechal jsem ho zmateně cosi blekotajícího jeho osudu. S mým prohlášením totiž nemohl nesouhlasit, to podle Bible řekl sám Ježíš.

ČERV POJMENOVÁN PODLE PREZIDENTA
Američtí vědci objevili dosud neobjevený druh dlouhého štíhlého červíka, který žije v krvi želv, je to tedy parazit, ale želvám svým životem nijak zvlášť neubližuje. Červíka vědci pojmenovali podle amerického prezidenta Baracka Obamy „Baracktrema obamai“, nemysleli to však jako urážku, ale jako poctu. Rozhodl tak vedoucí skupiny vědců Thomas Platt, který je dokonce s prezidentem vzdáleně příbuzný.

13. ledna 2017
(pátek)
SKVĚLÁ HORALSKÁ ZKOUŠKA
Tlaková níže Egon nám dneska zatápí, přinesla chumelení a velký vítr, který žene oblaka sypkého sněhu a dělá sněhové jazyky a závěje. Oproti tomu den v práci nepřináší nic extra zajímavého, jen radost, že už je pátek.

Je pátek, to znamená, že můj večer patří Horalu. Venku je sibérie, doma příjemné teplo... moc se mi tam nechce, ale co se dá dělat, kdybych se na zkoušku vykašlal, pravděpodobně by kvůli tomu dnešní taneční zkouška nebyla a to by mě moc, moc mrzelo. Tak se nabalím, vyrazím... a nelituju.

Při pěvecké zkoušce nám totiž Lucka hned na začátku ohlásí, že začneme s trénováním masopustních písniček... to je pro mě příjemná zpráva. Na mém prvním vystoupení s Horalem - Zámeckém masopustu na Sychrově 2015 - mi tak padly do nálady, že jsem se je všechny naučil a pak si „Masopustní outerek“ a „Daremnou písmičku“ zpíval i v polovině července. Během předloňského roku jsem se kromě tanečníka stal i pěvcem, tak jsem písničky při loňském Zámeckém masopustu zpíval s našimi pěnicemi... a dneska začneme trénovat, abych je mohl zpívat i na tom letošním.

Trénink je to pro mě mimořádně příjemný, každá z masopustních písniček mi dělá takovou obrovskou radost, až je mi to snad i na hlase slyšet a zpívám s takovou vervou, že svou náladu přenáším i na ostatní. Dneska je tu s námi i náš vedoucí Standa, protože máme poprvé zpívat novou masopustní písničku jménem „Masopustní mateník“, kterou on zná od svého tatínka. Tenhle mateník má tanečníky zmátnout tím, že se v něm střídají části v polkovém a části ve valčíkovém rytmu - a pějící část Horalu to má zpestřené tím, že valčíkové části zpívají pěnice a polkové pěvci. Zní to dobře a moc se mi to líbí. Mám rád horalské zkoušky... ale takovou obrovskou radost mi už zkouška dlouho neudělala.

Zato s taneční zkouškou to vypadá všelijak. Ďoučat krásnejch je na výběr dost... ale my chlapi jsme tu jen dva, já a Roman. A já mám zrovna takovou náladu na tancování. Naštěstí Standa zkoušku neruší, prostě tancujeme jen ve dvou párech, takže se ty ďoučata naše na nás hezky vystřídají, mezi tím si povídají... a z nás chlapů pot jen leje a každý tanec tancujeme třikrát. Po čase nás zachrání Jarda, tak už každý tanec můžeme zatancovat jen dvakrát. Užijeme si toho pořádně, ale moc se mi to líbí a ze zkoušky jdu s takovou dobrou náladou, že bych se o ni mohl podělit i s někým smutným a bylo by jí dost pro oba.

Tlaková níže Egon však komplikuje život. Napřed na parkovišti u Střelnice zajela Romanka na místo, které vypadalo zachumelené jen trochu, ale sněhu tam bylo tolik, že jsme my, horalští tanečníci, k síle motoru museli přidat i síly své, aby se z té pasti Romančino auto dostalo. Nu a pak bylo potřeba hodně veliké ometání a odmrazování, než se mohla Lenčina Pandička vydat na cestu po zachumelených silnicích. Naštěstí dorazila k domovu bez úhony.

17. ledna 2017
(úterý)
VRCHLABÍ BYLO KOCOURKOV
Dneska jsem měl příležitost prolistovat si úžaného průvodce po Krkonoších z roku 1896. Vyšel na několikrát jako příloha k nějakému časopisu, vypadá tedy jako několik útlých sešitů ve velikém formátu, plných zajímavého psaní i nádherných obrázků. Nebyl to úplně klasický průvodce, bylo to něco mezi průvodcem a cestovním deníčkem, ale o to poutavější čtení by to asi bylo.

Přečíst si celé tohle dílo jsem neměl příležitost, tak jsem si rychle proběhl alespoň část o Vrchlabí a bylo to hodně neobvyklé čtení... kromě popisu pamětihodností města podobného, jaký by platil i dnes, autor průvodce věnoval hodně prostoru národnostní otázce... a zdá se, že to byl český vlastenec hodně vyhraněný. Tak na zlé německé fabrikanty ve Vrchlabí dělali hodní Češi, kterých tu bylo hodně, však vinou německého šovinismu se tu všichni báli promluvit česky. Trutnov je při té příležitost zván židovským doupětem, do Dolní Branné nemá ani cenu chodit, protože tam bylí samí tvrdí Němci a Vrchlabí že je ze všeho nejhorší, že je to Kocourkov.

Takovéhle staré knihy jsou úžasným svědectvím o své době... ale jaká národnostní nenávist v té době v některých lidech byla, to už se člověk skoro diví.

Tohle čtení mi připomnělo jeden vtip z doby socialismu - že některá česká přídavná jména mají i 4. stupeň:
1. dobrý, 2. lepší, 3. nejlepší, 4. sovětský
1. dlouhý, 2. delší, 4. nejdelší, 4. dočasný
(Pro ty, kteří by tomu nerozuměli jako já, když jsem ho četl poprvé, tak vtip pochází z doby po roce 1968, když se prohlašovalo, že sovětská vojska tu jsou „pouze dočasně“, ale přitom se neplánovalo, že by odtud kdy odtáhla.)
Čeští vlastenci z konce 19. století by také jeden čtvrtý stupeň našli:
1. špatný, 2. horší, 3. nejhorší a 4. německý

Ale ony byly doby, kdy ve Vrchlabí bylo ještě daleko hůř... bylo to za časů Československé republiky, kdy v Německu byl u moci Hitler a u nás byly národnostní vášně tak silné, že chodby Gymnázia musely být přepažené, aby němečtí a čeští studenti byli oddělení, jinak se rvali. Lepší nevzpomínat, na takové těžké doby, které už jsou naštěstí minulostí.

18. ledna 2017
(středa)
KRÁSNÝ ZIMNÍ DEN
Lednu zatím vládly mraky a barvy šedá a bílá. Po všech těch nížích však konečně nad naší zemi přišla výše, mraky odpluly... a na modrém nebi dnes září zlaté sluníčko. Proto vyrážím z práce s jasným rozhodnutím... dostanu se stůj co stůj na Annin vrch!

Začátek vypadá slibně... silnička kolem někdejšího domu mé kolegyně Lenky perfektně vypluhovaná... jenže jen tam, kde pluhy a traktory mají garáž... a dál už porušují čistou jiskřivou bílou plochu jen otisky zaječích paciček.

Cesta od Lenky k Alence pod sněhem

Naštěstí po louce směrem k vrcholu Annina vrchu jela nějaká rolba se širokými pásy a i když je její stopa už trochu zavátá, jde se celkem dobře. Žel, v polovině vrchu to asi řidič zmíněného vozidla vzdal, zapadám až nad kolena a kopec, který jindy vyběhnu jako nic, dnes zdolám za cenu velkého funění a hudrování. Ale konečně jsem nahoře.

Žalý z Annina vrchu

Konečně přišla krásná zima, jaká má být, se sněhem, modrým nebem a sluníčkem. Cesta k lesu se však zdá v tomhle hlubokém sněhu jako značná vzdálenost. Přesto ji s velkým úsilím zdolávám. Kousek cesty mě provázejí neobvyklé stopy.

Cesta po Annině vrchu

Běžné stopy jsou do sněhu vmáčknuté, tyhle však naopak vystupují nad jeho povrch. Záhada v tom není žádná... před časem tu prostě proběhl zajíc, velký vítr v minulých dnech odfoukal sypký sníh kolem stop, v nichž byl však sníh zmáčknutý zaječí vahou, proto vydržel a my tu teď máme na povrchu sněhu tvar zaječích paciček. Výhled od lesa na hory je nádherný.

Výhled z Annina vrchu na hory

Stromy jsou na nich obalené sněhem a proto oslnivou bělostí září dnes i Černá hora. Krásně tu je... a mně se najednou nějak nechce vrátit ve vlastních stopách dolů do Branné a jít pěšky nudnými ulicemi Harty, jimiž chodím ráno. Dole v údolí Principálku to vypadá, jako by tam byly vyježděné nějaké koleje, zkusím se tam tedy podívat a uvidíme. Dříve však ještě tahám mobil a ve sledovacím programu EPP, který používám pro měření mých ujitých kilometrů, stopuju aktivitu „Turistika“ a volím aktivitu „Posilování“. Tohle brodění sněhem opravdu není jen obyčejná chůze. Brodím se z kopce dolů k nejbližší koleji... a když k ní dorazím, zjistím, že to není trať pro lyžaře, že ji vytvořilo nějaké vozidlo s úzkými pásy. Lyžař tam už sice nějaký taky projel, ale dost místa je i pro mě a navíc se to v koleji ani moc neboří, tak se dávám na cestu... vzhůru zpátky po úbočí Annina vrchu. Zachumelené „Pozadí Windows XP“ si však dneska nevyfotografuju, kolej vede o kus výš a dolů se mi hrabat nechce.

Obrázek z úbočí Annina vrchu

Vracím se zpátky do údolí Principálku...

Pohled údolím proti proudu potoka Principálku

...a k mé radosti kolej vede příznivým směrem, tak pokračuju dál na další kopec. Kolej se tam stáčí k lesu a podél jeho okraje směřuje do údolí Bělé.

Cesta podél Zadního lesa do údolí Bělé

Před ním se však stočí a podél lesa nad okrajem údolí Labe stoupá znovu směrem k Branné. To se mi nehodí, tak v nejbližším místě kolej opustím a hlubokými sněhovými závějemi se brodím k brodu přes Bělou. Cesta je to zničující... ale konečně jsem na brodu, kde Bělá není vůbec vidět, jen slyšet a za ním už je projetá cesta. Vyhazuju tam sníh z bot a pak jdu kousek po cestě podél Bělé.

Zachumelená Bělá

Vyjeté koleje tu končí, ale cesta dál k dubu je docela prošlapaná, zdá se, že by se tu projít dalo. Příště půjdu z práce tudy. Teď se ale vracím zpátky a vycházím na silnici. To se jde najednou lehce, to by člověk neřekl. Kouknu na mobil... panečku, to se nasypalo v programu EPP bodů... je jich přes 1000, na to bych jinak musel dojít z Vrchlabí až někam do Brna. Teď ale vypínám aktivitu „Posilování“ a zapínám znovu „Turistiku“. Teď už snad chůze bude zase chůzí.

Sníh přes den tající a v noci mrznoucí ozdobil střechy domů krásnými ledovými rampouchy...

Rampouchy pod střechou i na břečťanu

...které v zapadajícím sluníčku oslnivě září.

Zářící rampouchy

Sluníčko zapadá, mráz je čím dál větší, je čas jít rychle domů.

VĚDCI ZREKONSTRUUJÍ TVÁŘ PRAVĚKÉ ŠAMANKY
V roce 1949 objevil Bohuslav Klíma v Dolních Věstonicích zajímavou kostru. Červené barvivo kolem hlavy, skrčená poloha těla a hrot kamenného nástroje u těla prozrazovaly, že šlo - podobně jako v ostatních případech v jihomoravské oblasti - o pohřeb významného člena kmene. Podle znaků na lebce a kostře šlo o drobnou ženu ve stáří asi 40 let, což byl v oné době jistě nadprůměrný věk. Její tělo kryly dvě mamutí lopatky a zlomek mamutí pánve. Na lebce jsou patrné deformace, způsobené asi nějakým vleklým onemocněním - a to se snad projevovalo nezvyklým tvarem obličeje. Postižená, vyjímečná tvář mohla ženě asi propůjčovat v očích členů tlupy výsadní postavení. Je docela možné, že hrála roli kouzelnice či šamanky.

Lebka a sošky pravěké šamanky

Archeologové nalezli v blízkém okolí hrobu dvě lidské tváře vyřezané do malých kusů slonoviny se shodně pokřivenou levou stranou - byly to opravdu první portréty předvěkého člověka? To možná pomůže zodpovědět počítačová rekonstrukce podobu této ženy, jíž se teď vědci snaží vytvořit podle její dochované lebky, která je společně se soškami jedním z nejcennějších exponátů Moravského zemského muzea v Brně. Můj obrázek pochází z výstavy Lovci mamutů, která byla k vidění v Národním muzeu v roce 2006.

NA ŠKOLÁCH V ORLOVÉ BUDOU TESTOVAT ŽÁKY NA DROGY
Až čtvrtina mladistvých totiž užívá drogy, nejčastěji pervitin. Proto učitelé v Orlové dostanou testery a pomocí stěru ze slin se bude testovat. V sousedním Bohumíně nebudou testovat ve školách, ale zdarma tam rozdávají testery rodičům.

RADIOAKTIVNÍ DIVOČÁCI
Houba jménem jelenka v sobě velice účinně shromažďuje částice radioaktivního cesia, který se do půdy dostal vinou spadu radioaktivního materiálu po havárii v Černobylu. Jelenky rádi žerou divočáci... a někteří z nich mají tak radioaktivní maso, že pak není možné je jíst a musí se zlikvidovat.

20. ledna 2017
(pátek)
PREZIDENTSKÁ INAUGURACE DONALDA TRUMPA
Dlouhá cesta k úřadu prezidenta USA dnes bude pro Donalda Trumpa u konce. Dlouhá byla... bylo nutné vybojovat tuhý boj ve „stranických primárkách“ s ostatními uchazeči z Republikánské strany o stranickou nominaci, poté bojovat o přízeň voličů s kandidátkou Demokratické strany Hilary Clintonovou, která připadla být vhodnější kandidátkou i americkým politickým stranám i médiím, proto se jí v předvolební kampani dost nadržovalo. Ustát vlastní skandály s nevhodnými výroky a chováním vůči ženám, ututlat slabší stránky z vlastní historie a co nejvíce rozmáznout všechno, co nesloužilo ke cti protikandidátce... osvědčené zbraně zabraly... spolu s nespokojeností a chutí volit zdaleka ne nestranným médiím navzdory... ač paní Hilary dostala v celkovém součtu hlasů víc, na počet volitelů vyhrál pan Trump a to je v americkém volebním systému rozhodující.

Odpůrci Donalda Trumpa sice protestovali, snažili si všemožně výsledek voleb zvrátit... ale přepočítávání hlasů nepomohlo, protesty soud zamítl, volitelé volili vzdor plamenným výzvám tak, jak se předpokládalo... proto dnes Donalda Trumpa čeká velice rušný program, jehož hlavním bodem bude prezidentská inaugurace - slavnostní přísaha a uvedení do úřadu.

Demonstrant proti Donaldu Trumpovi
(Demonstrant proti Donaldu Trumpovi drží ceduli s textem DONALDE TRUMPE, NEMÁME VÁS RÁDI, MĚL BYSTE REZIGNOVAT! Za ním je vidět velká obrazovka, na které Donald Trump zrovna říká se zdviženou rukou „Přísahám...“ a demonstrant to komentuje slovy: „Nevolil jsem ho a nechci, aby byl našim prezidentem. Chci, aby šel pryč. Ale jak tak na něj teď koukám, nezdá se, že by to měl v úmyslu.)

Už včera kladl věnce, dneska přebral „jaderný kufřík“, letadlo Air Force One a další podobné náležitosti prezidentského úřadu, teď je na obědě s manželi Obamovými. Musím říct, že mu tohle všechno ani trochu nezávidím, protože mě dneska navečer čeká horalská zkouška, kde budeme zase zpívat masopustní písničky a pak i zvesela tancovat to, co budeme 18. února lidem tancovat na Zámeckém masopustu na Sychrově. Už se na to moc, moc těším, budeme se my horaláci dneska mít mnohem lépe, než Donald Trump.

Jenže najednou bác ho - je tu velmi nevítaný e-mail:

Od: Krkonošský Horálek
Datum: 20. 1. 2017 v 11:46:15
Předmět: Re: 20.1.2017 odpadá pěvecká zk.

Zdravím,
z důvodu velkého množství omluvenek (přidávám se i já s chřipkou)
- PÁTEČNÍ ZKOUŠKA ODPADÁ !
Lucie

Takže máme po zpívání. A když ještě odpoledne stručná SMSka...

Dnes není zkouška

...odpíská i taneční zkoušku, máme po radosti a je jasné, že dneska se bude mít Donald Trump přece jen líp. Co on bude prožívat, na to já se budu jenom koukat, protože nic lepšího mi dnešní odpoledne a večer stejně nenabídne. Nu, ale vzhledem k tomu, že jsem asi žádnou inauguraci prezidenta USA nikdy neviděl, mohlo by to být taky docela zajímavé.

Při nákupu v obchodě mě zaujalo, že tam firma Bohemia nabízí brambůrky, na nichž se říká, že do některých pytlíčků vložili kromě brambůrek i peníze. Jedny si kupuju, už jen proto, že mě to okamžitě inspiruje k povídání v krkonošském nářečí...

Kápnul sem na pytlik s bramburkama a na něm se poudalo, že do něj dali tři milijóny. Tak sem si poudal, že je to moc kale vymutýrovaný, že ta firma Bohemia je eště dácnější, než sám jemnospán Krakonoš, a hnelle sem si ho koupil, aby mně to žánnej nevyfouk.

Doma sem ho rozďál, merknul... voni vh něm akorát bramburky, ináč nic. Tak sem chvíli brečal, že honnýho kerkonošskýho horala každej nemrát jen kouká vošuliť... a pak sem celej ten pytlik na smutek zdlábnul. Tři milijóny vh něm sice nebyly, ale pošmáknul sem si kale.


Ve skutečnosti jsem si samozřejmě nemyslel, že by byly tři miliony v jediném pytlíku... ale že jsem celý pytlík zdlábnul najednou, to je smutná pravda. Místo, abych se hejbal, tak sedím u počítače, koukám v něm na televizi a při tom se cpu. Fuj. Ale je to mňam.

O začátek inaugurace jsem ale přišel, takže jsem kápnul zrovna na to, když Donald Trump přišel, zvednul ruku... a za přítomnosti několika bývalých amerických prezidentů přednesl text prezidentské přísahy. Nu a nám už nezbývá nic jiného, než připít na zdraví a štěstí nám všem, světu, Spojeným státům i jejich novému prezidentovi.

Na zdraví nám všem

Připíjím pivem Zlatopramen a popíjeje ho vychutnávám první prezidentský projev Donalda Trumpa. Ale musím říct, že pivo mi chutná mnohem víc, než ten projev. Ten při připadá hodně populistický a pojatý tak, že by se ani Hitler za něj nemusel stydět - že Donald Trump bude razit heslo „America first“ (Amerika první) a jak se budou stavět nové silnice a železnice a jak se průmysl, odstěhovaný za levnou pracovní silou do Asie, vrátí zpátky do USA. Shromážděný dav Američanů samozřejmě jásá a mě k tomu jen chybí, aby zdvíhali pravice. Kupodivu jsem tenhle pocit neměl zdaleka jen já a i takový uměřený člověk, jako je pan Schwarzenberg, vyjádřil docela naplno stejný dojem z projevu.
Přitom opravdu nevím, jak vážně jsou míněné ty sliby o obnově zavřených továren a vrácení pracovních míst... továrny zanikly, protože je jejich američtí majitelé ve jménu větších osobních zisků přestěhovali do Asie... jakpak se vlivní miliardáři budou tvářit, až je Donald Trump bude nutit přestěhovat je tam, kde lidé nebudou na ně pracovat za hrst rýže a kde se musí dodržovat zákony? Buď silou svého kapitálu donutí Donalda Trumpa ke změně názorů, nebo ho pozvou do Dallasu... nejpravděpodobnější ale je, že se postupně na to potichu zapomene. Vždyť co bychom si dělali zlou krev, já miliardář, ty miliardář...

Po projevu pana Trumpa postupně pronesli modlitby hned tři různí kněží... nejvíc mě zaujal jeden z nich, který mi dvěma za sebou pronesenými větami z různých žalmů připomněl hned dvě oblíbené písničky: „U řek babylónských, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene.“ První z nich začíná písnička Rivers of Babylon od Boney M a druhá je součástí textu nádherné a za srdce beroucí české verze neoficiální izraelské hymny Jezruzalém ze zlata od Pavlíny Jíšové a Druhé trávy. Kéž by zrovna Donald Trump dokázal způsobit ten zázrak, o němž se v písničce zpívá, a mně už se při ní nikdy více nedraly slzy do očí...

Zatímco Donald Trump přísahal a kněží se modlili, protestující protestovali, radikálnější z nich se snažili blokovat přístupy k místu inaugurace nebo rozbíjeli auta, okna a vůbec všechno, co bylo při ruce a rozbít se dalo... ke slovu tak přišly obušky, pepřový sprej a jiné z donucovacích prostředků a přes 100 demonstrantů za výtržnictví, ničení cizího majetku a kladení odporu při zatýkání skončilo v želízkách a nocovat budou v base. Dobře jim tak!

Po projevu přišel trochu dojemný okamžik... teď už bývalý prezident Barack Obama se svou ženou Michelle se loučí, oba odcházejí k přilétnuvšímu vrtulníku, nastupují... a když se vrtulník vznese k obloze, je to pocit, jako by končila jedna éra. Éra prezidenta idealisty, který usiloval chránit životní prostředí, dbát na lidská práva, šířit demokracii, prezidenta, který dal Američanům všeobecné zdravotní pojištění. Ne všechno se mu povedlo, dalo by se kritizovat... ale myslel to dobře a za to dobré, co vykonal, mu patří velký dík. Žel, Donald Trump se vymezoval vůči němu a jeho reformám a je možné, že co Barack Obama vybudoval, to Donald Trump zruší. Spojené státy čeká nejistá budoucnost... a žel, s nimi i svět.

Na programu je teď vojenská přehlídka... ale kupodivu je to přehlídka spíš v historickém duchu... zřejmě tak velí tradice, protože Donald Trump tu chtěl mít tanky a rakety... divím se, že ne třeba i atomovou bombu, když už jsme v tom... ale nebylo mu vyhověno. S ním je tu i jeho paní, nová americká první dáma Melania Trump - krásná paní to je. U té by se mi líbilo být snad i tou světle modrou sukničkou, co teď má na sobě. S tou ladí i stejně modré sáčko a obojí navrhoval známý módní návrhář Ralph Lauren. Ten za to později byl odpůrci Donalda Trumpa tvrdě kritizován. Prapodivně se ctí demokracie v nejdemokratičtější zemi světa.

Dalším bodem na programu je slavnostní průvod od Kapitolu k Bílému domu. Před monumentální schodiště Kapitolu předjíždí řada limuzín obklopená tolika blikajícími policejními auty, že to vypadá, jako by spíš měl být Donald Trump se svou paní eskortován někam do vězení. Nu, ale ona jeho funkce svým způsobem vězením je. Vybral si ho však sám, tak ať si ho užije a dobře mu tak!

Průvod je to celkem nudný - Donald Trump se chvíli veze, pak jde kousek pěšky, pak se zase veze, ale limuzíny jedou krokem, aby jim stačili i ti, co jdou pěšky. Průvod je to o pořádný kus nudnější, než průvod krojovaných na Festivalu Europeade v Helsinbogru - teda, on je to průvod nádherný, ale přiznám se, že mě to v něm zase tak moc nebavilo - ale obecenstva je tady mnohem víc. Asi se přišli podívat na tu krásnou paní Melanii...

Táhne se to, navíc Česká televize ukazuje víc své studio a ty, co tam řeční... až mě to nakonec přestane bavit a jdu radši spát. Oni tam dobře trefí i beze mě. Jen si ještě před usnutím představuju, jak asi Donald Trump do Bílého domu dorazil. Nám, obyčejnému plebsu, připadá Bílý dům krásný, ale Donald Trump má úplně jiná měřítka...

„Tak jsem konečně tady. Byl to dlouhý a těžký boj... ale skončil mým vítězstvím a Bílý dům teď bude na 4 roky mým domovem. No, pravda, je to tady takové spartánské, skoro si připadám, jako bych přijel na dovolenou někam na chatu. Ale když se to tady zařídí Chippendalem a na zeď se pověsí pár holandských krajinek, bude se tady na to dát koukat. Holt, když už je člověk jednou tím prezidentem, musí se trochu uskromnit...“

Nu, tak přejme Donaldu Trumpovi, aby měl první noc v novém domově příjemné sny, protože ty se prý plní... a sny Donalda Trumpa asi ovlivní v budoucnu sny hezkých pár lidí.

22. ledna 2017
(neděle)
DEN JAKO MALOVANÝ
Dneska byl den jako malovaný - sněhu pořád hodně a pořád sypkého, ale nebe modré a výhled krásný.

Výhled ze Zimova vrchu

Výhled nad zahrádkami pod Šibeničákem

Procházka ve sněhu však byla náročná.

24. ledna 2017
(úterý)
PODRUHÉ KOLEM DUBU
Včera jsem šel ještě nudnou cestou přes Hartu, kde jediným pěkným místem je zatáčka Vápenického potoka blízko místa, kde už se „u Cikánů“ jen říká...

Vápenický potok v Hartě

...ale dneska odpoledne už jsem to zkusil zase tou mou oblíbenou cestou kolem dubu. Vyšlapaná pěšinka sice není nejpohodlnější, ale přece jen je to lepší, než se brodit sněhem.

Cesta podél Principálku směrem k Labi

U dubu jsem co by dup.

Cesta k dubu

A je tam pěkně.

Krásný, památný dub

Tak se tam na vás usměju...

Usmívám se na vás

...a půjdeme dál. Lávka je pořádně zachumelená...

Zachumelená lávka

...ale cestička vede dál rovně prostě přes potok, který je stejně zamrzlý, takže si s ním nemusí nikdo dělat těžkou hlavu.

Les je tichý, černý a bílý.

Černý a bílý les

Kravská cesta je neprošlapaná, tak jdu dál do Harty a před mostem přes Labe se dávám doleva, na úzkou cestičku, prudce stoupající po hraně skalnaté stráně nad Labem.

Opičí stezka

Mí spolužáci na základce jí říkali „Opičí stezka“, moje kolegyně Libuška o ní říká, že „jde Kitzbühlem“, moje kolegyně Petra chodí „Blátitou cestou“. Dneska posezení do bláta nehrozí, ale zato se to tu pořádně smeká, drápu se nahoru za pomoci kovových lan, chránících poutníky před pádem do hlubin. Konečně jsem nahoře.

Výhled na část Harty

Domů už pak dojdu po vypluhovaných cestách bez problémů a můžu prožít odpoledne bez vzruchu a zajímavostí.

V BELGICKÉM PARLAMENTU NALÉVAJÍ ZDARMA
Belgický parlament má od 90. let 20. století zvláštní vymoženost... poslancům se tam nalévá pivo a víno zdarma. Zavedli to tam tak proto, že předtím poslanci během nudného jednání utíkali do hospody „na jedno“ a před hlasováním pak bylo nutno na ně čekat nebo pro ně někoho poslat. Soudilo se také, že poslanci budou pít méně, když budou pít přímo v parlamentu a každý uvidí, kolik toho vypili.

Teď bylo navrhováno, aby se s naléváním skončilo. Jeden z poslanců byl totiž v ráži a poslankyni marockého původu častoval nevybíravými a rasistickými poznámka. Návrh byl však okamžitě drtivou většinou smeten ze stolu se zdůvodněním, že alkohol v tom dozajista nehrál ani tu nejmenší roli.

SPADLA KLEC!!!
Spadla klec a v ní uvíznul zloděj

Spadla klec a v ní uvízl fantom, který v Praze ukradl za půl roku neuvěřitelných 1600 jízdních kol. Putoval za mříže a pobude si tam dlouho... 4 roky za předchozí krádeže a za aktuální může dostat až 5 let. Dobře mu tak!

25. ledna 2017
(středa)
ZDÁLO SA NĚ ZDÁLO
Dneska jsem v knihovně u dveří, kam knihovnice odkládají vyřazené knihy a lidé knihy, jež už nechtějí, našel knížku Slovácké povídky a humoresky a hned jsem si ji sbalil do tašky.

Slovácké povídky a humoresky

Doma jsem ji začal číst a to nádherné slovácké nářečí mi připomnělo skupinu Čechomor, začal jsem si pobrukovat jejich písničku „Zdálo sa ně zdálo“ a když to tak chvíli kynulo, zkusil jsem ji najít na Hudbě Google, když už mám měsíc „předplacený“ zdarma na vyzkoušení. Nebyla tam, zato tam byla jiná - Zdálo sa ně zdálo od skupiny Koňaboj, která je nádherná a navíc ji zpívá paní s tak andělským hlasem, až z něho po mně běhá mráz - posoudit to ostatně můžete sami na adrese http://www.konaboj.cz/misc/downloads/music/05_konaboj_zdalo-sa-ne-zdalo.mp3. Už jsem si ji tu pustil snad desetkrát a začíná mi hrozit, že si budu ještě v noci zpívat Zdálo sa ně zdálo.

Ale možná ne, protože to přesekne dvojpísnička Ej počorniľi hory + Ej vyľala še voda, které jsou obě veselé a obzvlášť u té druhé se mi chce řvát nadšením a tancovat s děvčicami moravskými, až by se sukničky točily, vlásky vlály a oči zářily.

Možná by přece jen nebylo marné jet s Horalem do Strážnice, i když by to byl nervák, už jen kvůli takovým krásným písničkám.

Skupina Koňaboj - http://www.konaboj.cz - se teď v lednu zdá rozpadlá, zaniklá, na stránce je psané, že dočista navždycky už dohrála... ale až nastane místo ledna konec dubna, bude tu úplně nová stránka, mnohem veselejší a skupina Koňaboj na mnoha koncertech znovu zazáří. Těšme se a přejme jí, ať ještě dlouho dělá svými nádhernými písničkami radost nadšenému obecenstvu.

26. ledna 2017
(čtvrtek)
NEČEKANÉ SETKÁNÍ
Už v některém s dnů nedávno minulých jsem se při cestě do práce potkal s tou paní... to jsem však šel s mou kolegyní Petrou, která v Hartě zná kde koho - vzhledem k tomu, že v ní až do poloviny loňského roku bydlela - a proto jsem myslel, že pozdrav patří jí a víc jsem o tom nepřemýšlel. Dneska však Petra se mnou nešla - sklátila ji nemoc, která už se o ni delší dobu pokoušela - šel jsem sám a chvílemi si zpíval... a náhle mě pozdravila a přátelsky se ke mně hlásila paní mně neznámá.

To není zase tak neobvyklá situace... já si lidi pamatuju neuvěřitelně špatně, takže se ke mně poměrně často hlásí někdo a já nevím, kdo to je. Ale dnes to naštěstí nebyl ten případ... paní jménem Andrea mě zná z Facebooku - adresa mého profilu je https://www.facebook.com/tomas.novotny.17, kdybyste se do něj chtěli někdo podívat - a moc se jí líbí, co tam píšu.

Takováhle nečekaná setkání jsou pro mě obrovskou radostí a naplňují mě štěstím. Já moc rád píšu... ale nikdy nedokážu posoudit, jak se napsané komu bude líbit. Setkání jako to z dnešního rána jsou pro mě důkazem, že dokážu oslovit, povzbudit nebo zaujmout alespoň někoho... a víc ke štěstí nepotřebuju.

ZÁMEK VE SLATIŇANECH ZAZÁŘÍ
Dnes se začíná s velikánskou opravou zámku ve Slatiňanech, jíž velkou měrou bude financovat Evropská unie. Jejím cílem je navrátit zámku a jeho okolí vzhled, jaký měl na počátku 20. století. Za dobu, která od té doby uplynula, totiž ledacos zpustlo nebo bylo bez rozpaků zbouráno... ale teď bude zámku navrácena jeho někdejší krása. Držme palce, aby se to podařilo.

31. ledna 2017
(úterý)
PŘEKONANÝ REKORD
Zima pro mě byla vždycky obdobím, v němž jsem chodil pěšky jen tolik, kolik jsem musel. A obzvlášť do práce a z ní jsem jezdil autobusem. Výjimkou byla jen zima 2012, v níž jsem hodně chodil zásluhou naštvanosti na řidiče, který nás ráno nechával mrznout na zastávce, když už měl být dávno na cestě a sám v autobuse kouřil.

Letos je všechno jiné... do domu nedaleko našeho se přistěhovala moje kolegyně Petra se svým manželem a rodinou... a Petra se mnou začala chodit ráno do práce pěšky. Díky ní jsem v té temnější polovině roku nezačal jezdit autobusem... když vím, že na mě bude čekat, tak si nepřispávám a chodím do práce pěšky s ní. Ale i odpoledne jsem nezřídka šel... buď bylo hezky, nebo se mi prostě chtělo. A protože mé nachozené kilometry už od loňského července měří program EPP, vím kolik jich je... a v lednu to napřed začalo krystalizovat na to, že bych mohl překonat rekord z loňského srpna... a pak i na víc. Mé odpolední cesty z práce se začaly prodlužovat a občas připomínaly podivuhodné klikyháky... ale podařilo se a já poprvé v životě nachodil za jediný měsíc 201 km. Mám z toho radost. Ale teď v únoru to asi bude slabší, neb únor je krátký.

BUDU MÍT NOVÉ TANCOVACÍ ŤAPKY
Abych měl v čem tancovat na vystoupení, na tom pilně pracuje náš vedoucí Standa, neboť loni nám Nadace Agrofert poskytla veliký dar na pořízení nových krojů a bot. Ať je pan Babiš jaký je, tak za zřízení nadace a za to, jak tato nadace jako jediná štědře podporuje folklor a amatérskou kulturu, za to mu patří velký dík. Proto proběhlo veliké měření nohou... a teď už držíme palce panu ševci, aby se mu nové vysoké boty pro všechny horalské muže povedly. Však už se ty staré něco natancovaly a boj s horalskými tanci zvolna prohrávají.

Abych měl v čem tancovat na zkouškách, o to se musím postarat sám. Ze začátku jsem tancoval v ryze tanečních botách, které dodnes nosím i na vystoupení. Ale ty nebyly ideální na zkoušky pro někoho, kdo se teprve učil a ostatním proto nezřídka dupal po nohách. Proto jsem si koupil ne tak tvrdé boty... ale jejich podrážka moc neklouže a navíc také zvolna podléhají síle krkonošských tanců.

Před časem jsem si koupil skladné černé ťapky zvané piškoty... ale i ty měly do ideálu daleko... ty nosí tanečníci baletu, kteří tančí hodně na špičkách, tudíž mají podrážku pod chodidlem, ale ne pod špičkou... a tam ji já, tanečník lidových tanců, dost potřebuju. Takže jsem měl po první zkoušce otlačenou hranu konce kožené podrážky na chodidle a tím jsem tyhle ťapky přestal používat.

Včera mě však na zkoušce zaujaly jiné ťapky, která dostala naše milá pěnice a scénická tanečnice Ivana od své dcery Barunky. Tolik se mi líbily, až jsem se dneska porozhlédl po Internetu... a kápnul tam na podobné Pánské taneční cvičky RENÁTA. Hned jsem si je objednal, tak snad botky stejného jména, jaké nosí má spolubojovnice s angličtinou, budou konečně ty pravé.

Zápisky z dalšího měsíce najdete v souboru Z Tomova diáře - únor 2017.