Září. Měsíc, ve kterém se člověk marně utěšuje nadějí, že léto třeba ještě úplně nekončí a chytá poslední střípky z prázdninového štěstí a pohody. Ale také měsíc, ve kterém počíná nejkrásnější loučení přírody s létem, plné barev, modrého nebe a křišťálových výhledů, při kterých jsou dálky najednou takřka na dosah.

7. září 2013
(sobota)

DEN SLUNCE A ÚSMĚVŮ
Meteorologové mají na dnešní sobotu předpověď, která je optimistická i pesimistická zároveň. Optimistiká v tom, že předpovídají krásný a úplně jasný den, při kterém můžou teploty dosáhnout i letních 28°C. Pesimistická v tom, že dneska a zítra mají být poslední teplé dny tohoto roku. Snad nebude tak zle - ale přece jen - pokud by měl být poslední, musíme si ho užít až do dna. Ani ne na Slavnostech královny Elišky, ani na pohádkové sobotě na Novém Stránově, ani na oslavě výročí obce Mostek, ani na slavnostním otevření nově opravené Krkonošské ulice u nás ve Vrchlabí - ale v přírodě. V krásné přírodě Broumovských stěn.

Cesta od nás na Broumovsko není dlouhá na vzálenost, ale je hodně členitá - napřed údolími a kopci Podkrkonoší, přes Trutnov, hlubokým údolím mezi Jestřebími a Vraními horami a cestou klikatou a členitou vrchy a údolími Broumovska přes Radvanice, Jívku a Českou Metuji.



Po cestě neodoláme a zastavujeme na místě, na kterém jsme za poslední roky zastavili snad vždycky, když jedeme okolo - u jednoho z nejkrásnějších smírčích křížů - u kříže u České Metuje.



Na přední straně kříže je nápis, který se už dá hodně špatně přečíst, odborníci ho však vyluštili: "ZDE TELO ODNATO ZEMIJ ANNO MCCCCCI 10 LEDA ELIAS JAN SYN ZA ZAPLATU JI DATA ODPOCIJE V POKOJI". Na zadní straně je vyrytá postava člověka a za ní velká tesařská sekera.

Z historického města Police nad Metují stoupá úzká silnička přes Suchý Důl a Slavný až na vrchol vysokého pohoří Broumovských stěn. Těsně pod ním je pěkné parkoviště a z rozcestí nad ním se rozbíhá celý hrozen turistických i cyklistických značek. My si vybíráme tu žluté barvy.

Jindy poklidná silnička ovšem dnes kypí čilým ruchem. V první záříjový víkend se všude děje něco zajímavého a silničky, cesty a pěšiny celého Broumovska se staly dějištěm zajímavého cyklistického závodu jménem Rallye Sudety. Jeho účastníci na trase dlouhé přibližně 110 km překonají neuvěřitelných 3000 výškových metrů a projedou se po nejkrásnějších místech a cestách Broumovska. Její popis najdete na adrese http://www.redpointteam.cz/zavody/rallye_sudety/rallye_popis/index.html. Není to však závod pro nějaké čajíčky, je to náročný závod pro ostřílené a zdatné cyklisty. Pro ty méně zdatnější je připravena trasa dlouhá 60 km.
Zdatných cyklistů se však našlo habaděj, jezdí jich tu v neustálém proudu desítky, možná i stovky. Naštěstí nejdeme po silničce dlouho, značka nás vede podél pastvin...



...po pěšině, které po chvíli začíná prudce sestupovat do hluboké Zaječí rokle. Za chvíli už jsme v pravé divočině, plné omechovatělých balvanů a živých nebo mrtvých a různě popadaných stromů.



Skály se tyčí do stále větší výše a z temnoty mezi do sebe zaklíněnými obřími balvany čiší chlad. Nesčetná tajemství skrývají skalní rokle Broumovska - odvážní výzkumníci se občas vydavají do temnýc skalních slují a do tajuplného světa, skrytého pod balvany. Nacházejí tam zajímavosti, jako jsou třeba kořenové krápníky a dokonce prý jsou ve skrumáži balvanů skrytá i místa, kde ani v nejžhavějším létě nikdy neroztaje led. Můžeme tam nahlédnout i my - třeba do Jeskyně Macarát, kam nás ve své fotogalerii ochotně bere znalec krásných míst naší země, tramp tělem i duší i úžasný fotograf Honza Moravec.

Protože nás čeká ještě dlouhá cesta, budeme v ní teď pokračovat v části Vandrování v souboru Východní částí Broumovských stěn.

13. září 2013
(pátek)

A PÁTEK NEŠŤASTNÝ JE DEN...
Dnes po docela dlouhé době nastal zase den, který je zlým snem všech pověrčivých lidí - pátek třináctého. Den, ve kterém očekávají jen smůlu a když se vzbudí s takovým očekáváním, obvykle se jim splní.

I já kdysi věřil na smolný pátek třináctého. Počátek to má možná v dávný den, kdy třináctého navíc vyšlo na Velký pátek... a i když se nic nestalo, ségra mi při úklidu vyprávěla o smolném pátku třináctého a o tom, jak druhá ségra dostala kdysi v pátek třináctého hned několik pětek. To byl pro mě dostatečný důkaz, že pátek třináctého opravdu smolný den je a v příštích letech to byl pro mě vždycky obávaný den. Vždycky jsem měl ten den chuť se hodit marod - ale kupodivu se mi nikdy nic zlého v pátek třináctého nepřihodilo. Až jsem si jednou po obědě sednul v šatně na lavičku, při obouvání si spokojeně řekl, že jsem ten pátek zase přestál ve škole bez pohromy - a nakonec jsem si vynadal do pitomců, že se pátku třináctého vůbec bojím, i když se nikdy nic nestane a je to jen hloupá pověra.

Od té doby je pro mě pátek třináctého docela příjemný den a to z jednoho prostého důvodu. Díky té pověře mi připadá, že se děje v tenhle pátek něco zajímavého, i když se vůbec nic zajímavého neděje. Většinou mi to k dobré náladě stačí, už jsem měl ale i pátek třináctého, který se stal jedním z nejšťastnějších dnů celého roku.

Zato jsem zažil období - ve třetí nebo ve čtvrté třídě to bylo - kdy byl mým nešťastným dnem každý pátek a to vinou neuvěřitelné smolné série - každý pátek se mi podařilo vyfásnout poznámku! Jednou jsem neměl úkol, podruhé jsem něco zapomněl doma... a tak to šlo dál. Někdy jsem dostal vynadáno, někdy jsem byl za poznámku bit.. nebylo divu, že jsem se na pátek už netěšil. Snažil jsem se tuhle smolnou sérii přerušit, tak jsem všechno kontroloval, přerovnával... nastal pátek, přeběhly všechny hodiny, při kterých bylo riziko poznámky nejvyšší a zbývala už jen poslední - čtení. Tak jsem si říkal fajn, to už bude v suchu, teď už žádnou poznámku nedostanu. Leč jsem chválil den před večerem - kotrolovaly se namalované obrázky ve čtenářském deníku a já žádný neměl. Takže moje žákovská byla opět na katedře v parádě a skvělo se v ní další krvavě červené nadělení. Radši nevzpomínat.

Dnešní pátek třináctého pro mě nebyl nijak výjimečným dnem. Práce bylo docela příjemně a to bylo dobře - zmáhá mě podzimní ospalost a moc dobře se mi tenhle týden nepracovalo. Měl jsem ale docela psavou náladu a diářík se po delším čase začal plnit zajímavostmi. Odpoledne však na mě najednou nečekána, nezvána sedla nějaká smutná nálada a nějak se jí nedokážu zbavit...

SEDMNÁCTKA NOSÍ ŠTĚSTÍ, KAMENY NOSÍ SMŮLU
Za časů socialismu se razil vědecký pohled na svět a duchové, astrologie, tajemná moc čísel... to byl jen pavědecký balast, který nebyl hoden existovat v časech rozvinutého socialismu. Já ale byl vždycky trochu pozadu a když nás neučili ve škole žádné pověry, vymyslel jsem si svou. Když jsem se narodil sedmnáctého, musí být sedmnáctka moje šťastné číslo a každého sedmnáctého můj šťastný den. Přiměl jsem se tomu věřit a když člověk něčemu doopravdy věří, tak se mu to většinou splní. A pro mě tak každého sedmnáctého byl den, v němž jsem zmákl všechno - dostávat jedničky, vyhýbat se malérům a poznámkám, zkrátka šťastný den. Bohužel jsem v průběhu času tomu nějak zase věřit přestal a tím o tuhle úžasnou vzpruhu přišel.

Socialismus pominul a s příchodem kapitalismu se to začalo všude hemžit duchy, geopatogenními a psychosomatickými zónami, hvězdy už nebyly jen světélky na obloze a předměty druhdy obyčejné získaly náhle moc takřka nadpřirozenou. Atmosféra doby pohltila i mne a já věřil, že achát, který jsem našel na cestě Podkrkonoším, mi určitě bude ve škole při prověrkách nosit štěstí. Začal jsem ho nosit do školy a nastala neuvěřitelná série - co písemka z matematiky, to pětka. Když už ta smůla chvíli trvala, změnil jsem kámen - tentokrát mi měl zajistit přízeň štěstěny darovaný mechový achát... ale acháty mě asi neměly rády a smolná série zdárně pokračovala. Od propadnutí mě naštěstí zachránilo to, že ty nejdůležitější prověrky jsem psal už bez jakéhokoliv kusu litosféry v kapse - a smůly byl konečně konec.

Naposledy jsem si s tajemnými silami zalaškoval, když se psala v rámci Sondy maturant '99 - státního testování jako přípravy na budoucí státní maturitu - písemka z matematiky. My jsme v posledním ročníku Obchodní akademie matematiku vůbec neměli, v Sondě maturant navíc byly i příklady, jaké jsme v životě neviděli - nebylo tedy divu, že jsem toho moc spočítat nedokázal. Zbylé úlohy jsem mohl vyřešit tak, že bych si v archu na označování správných odpovědí prostě zahrál Sportku, ale já vsadil na propracovanější způsob - správné odpovědi mi měl ukázat řetízek, půjčený od mé spolužačky Adély.
Odpovědi mi ukazoval velmi ochotně, ovšem vyhodnocení Sondy maturant ukázalo, že správná nebyla ani jedna. Měl jsem správně pouhých 10% odpovědí, což byla velmi čistá a přesvědčivá pětka. Ostuda to ale moc velká nebyla, stejně jako já dopadlo 77% testovaných maturantů ze všech středních odborných škol v Čechách.

Od té doby už radši procházím zkouškami bez kouzel a magie.

MOJE PRVNÍ BRADAVICKÉ ČAROVÁNÍ
Steně jako všechny filmománie, i mánie a nadšení kolem filmů s Harrym Potterem u ně nedošla nijaké odezvy. Proto jsem do světa Školy čar a kouzel v Bradavicích pronikl až s počítačovou hrou "Harry Potter and the Philosopher's Stone". Zatímco u znalců se dočkala povětšinou kritiky, já ten příběh... a hlavně ten kouzelný svět... vůbec neznal a o to víc se mi hra líbila. Rád jsem poznával atraktivní a tajuplná zákoutí Školy čar a kouzel, bavilo mě učit se čarovat. Největší potěšení mi však udělala kola "Plížení do věže" a "Plížení z věže". Po věžích já lezu velmi rád a tohle bylo spojeno s putováním po tajuplných nočních knihovnách a hlavně skrýváním se v temných koutech před rozzuřeným školníkem Filchem, který řval: "Jen počkej, já tě chytnu a až tě chytu, tak bude zle!" a především utíkáním před jeho proklatě rychlou a bystrou kočkou paní Norrisovou.

Jednou jsem se takhle dopoledne naučil kouzlo otevírající dveře a zámky Alohomora a na odpolední směně v práci ho hned použil. V té době jsem dělal jinou práci než dnes - obsluhoval jsem velkou laserovou tiskárnu, na níž se povětšinou číslovaly jídelní šeky Chéque Dejeneur. Těmi se dá platit v restauracích a prodejnách s potravinami, mají různé kopírováním těžko překonatelné ochranné prvky - a proto na pracoviště, kde se tiskly, byl povolen přístup jen nemnoha zaměstnancům. Vstup hlídal Cerberus v podobě zámku, otevíraného pouze klíčem a nebo zaměstnaneckou kartou. Vracím se takhle ze záchoda, mávnu kartou jako kouzelnickou hůlkou a sešlu kouzlo Alohomora. Výsledek mě překvapil - ozvalo se několikeré zamítavé pípnutí, rozsvítilo se červené světélko a dveře se neotevřely. Zkusím to ještě jednou se stejným výsledkem. Klíč je zabouchnutý vevnitř a mě nezbývá nic jiného, než pádit na vrátnici pro náhradní. Od té doby radši nečaruju.

V DÁLI ČEKÁ SANTIAGO
Nějaký člověk ze Vsetína si vsadil všech deset sloupců Sportky a z těch deseti jich vyhrálo tolik, že mu to vyneslo výhru 44 milionů korun. Snad mu přinesou štěstí, snad si jejich prostřednictvím splní své sny. Kdybych byl já na jeho místě, také bych si možná jeden sen splnil...



Řekne-li se Svatojakubská cesta, asi si stejně jako dříve já představíte poutníky s holí a mušlí hřebenatkou, putující z nějakého vzdáleného místa ke hrobu svatého Jakuba ve španělském městě Santiago de Compostela. Ale já před dvěma roky s údivem zjistil, že Svatojakubská cesta nezačíná kdesi ve Španělsku. Svatojakubská cesta může začínat i tady, v Čechách a různé cesty s cílem v Santiagu vedou po celé Evropě.
A když jsem tak viděl kámen, označující Svatojakubskou cestu na českých hranicích ve Všerubech...



...něco se ve mě zachvělo a já v skrytu duše zatoužil po téhle cestě se někdy vydat. Ne proto, že bych věřil, že si putováním k údajnému hrobu svatého Jakuba vymůžu odpouštění hříchů a obzvláštní Boží milost, ale přece jen... pouť má v sobě něco nepopsatelného, očišťujícího, obohacujícího. Člověk se na své pouti setká s mnoha lidmi, pozná nová místa, otevřou se před ním nové obzory, pozná i své síly a možnosti... a to vše ho společně s úspěšným dosažením cíle nesmírně obohatí.

Takové putování téměř 3000 km dlouhé - moje Svatojakubská cesta by vedla hned z Vrchlabí - by však trvalo hodně dlouho - a bylo by k němu zapotřebí hodně peněz. A tak si hned v pondělí jdu vsadit Sportku...

27. září 2013
(pátek)

DEN OBRÁZKŮ
Počasí v tomhle roce je bez přehánění výjimečné. V zimě hodně chumelilo, výjimkou nebyly ani velké mrazy, ale hlavně se zimě od nás nějak nechtělo, jaro přišlo až v dubnu a ještě v koncem května byly ráno mrazy a někde dokonce i v červnu. Poté se počasí konečně zvrtlo do léta, při kterém jsme konečně nachytali trochu tepla do kožichů. Září však okamžitě udělalo za létem ráznou čáru a teploty šly dolů volným pádem. Minulé dny nás trápily neustále černými mraky, deštěm, poprcháváním a větrem. A také nemocemi - minulý týden ve čtvrtek po angličtině mě začalo bolet v krku, přes noc se přidala pořádná rýma a bolest hlavy, později i kašel. Celý víkend jsem proležel, ale jakžtakž jsem se z toho zmátořil a během tohoto týdne jsem se virů snad zbavil.

Příroda nás už téměř od začátku září nenechává na pochybách, že podzim už je tady, ale dneska to už vypadá spíš jako zima. Při cestě na autobus žalostně mrznu i v letní bundě a mikině a ani krátká cesta od křižovatky k podniku nebyla příjemná. Není divu, teploměr na sloupku vrat ukazuje -1°C.
V práci je pro mě tenhle týden docela náročný - tiskne se hodně malých zakázek a navíc tak pestrých, že musím dělat velké úpravy v rozpiskách a v postupech. Nic příjemného - vždycky mi zbude na druhý den něco nedodělaného. Dneska toho bude asi hodně - máme už skoro půl jedenácté a já mám odvedenou práci od jediného stroje. To tady budu muset být dneska nebo v pondělí asi hodně douho.

Ale nakonec ne. I když práce nebylo málo a milé kolegyňky Míša a Verča měly náladu na povídání, prsty běhaly po klávesnici dobře, mysl nebyla po dobrých vepřových výpečcích s bramborovými knedlíky a červeným zelím unavená a ke svému údivu jsem v nomální pracovní době nakonec stihl všechno. Naštěstí jsem nenadělal ani moc chyb, kontrola šla tedy rychle a po pouhé čtvrthodince přesčasu vyrážím za dalším bodem mého dnešního programu - fotografováním.

Vinou ošklivého počasí jsem už dlouho nešel z práce domů pěšky. Ještě před čtvrhodinou to vypadalo venku na docela pěkné fotografování, ale teď se bohužel přihnaly mraky, zakryly sluníčko. Bohužel dnešní obrázky nebudou plné barev počínajícího nejkrásnějšího podzimu a asi to budou obrázky průměrné a zapomenutelné.

Už téměř měsíc přes Dolní Brannou jezdí auta jen velice omezeně, na vině je oprava opěrné zdi nad Sovinkou a celková oprava silnice, která bude trvat až do konce listopadu.



Jít pěšky však má také něco do sebe, člověku padnou do oka obrázky, které jindy nepadnou. Třeba detail neomítnuté cihlové zdi stodoly a podzimně rudoucího psího vína.



Potenciálně krásné obrázky však vinou zamračeného počasí vychází hodně nevýrazně.



Dneska mám však s sebou nejen foťáček, ale také stativ.
Na svých cestách totiž moc rád fotografuju téměř všechno s výjimkou jediného - sebe sama - a to se vůbec nezamlouvá mé věrné čtenářce a mé inspiraci Anně. Už povícerokrát si přála, aby mé obrázky byly oživené i mnou samým, splnilo se jí to však jen v jediném obrázku. Dneska se tedy pokusím splnit jí přání a třeba tak udělám radost i některým z vás.
Teď právě fotografuju můj oblíbený obrázek, kterému říkám "Pozadí Windows XP".



Podíváme se...



...jak obrázek vyšel...



a můžeme vyhlížet další pěkné záběry.



Tenhle den jich však moc nenabízí a proto půjdeme s chutí dál.



Ono se to řekne, fotografovat sebe sama, ale jak? Jen tak si stoupnout? A jak se tvářit - přihlouple jako normálně?



To by Annu ještě víc nebavilo, než ji to možná i tak nebaví. Nejlepší bude dělat v těch deseti sekundách, které mi samospoušť dává na stanutí před objektivem, co mě zrovna první napadne a výraz nijak neřešit. Ono to nějak dopadne a co nedopadne, to smáznu. Jdeme dál.



Nebýt tolik listů, vypadalo by to v údolí Principálku smutně jako v listopadu, ne jako koncem září. Ranní mráz předčasně otrhal a spálil žluté listy ze stromů a jen nádherná sladká vůně nejkrásnějšího podzimu se vznáší údolím.



Užívám si chůzi po koberci listů a jejich omamnou vůni.



BAF!!!



Loučka u Labe je dobrým místem na malé protažení.



Deset sekund je někdy sakramentsky krátkých a než se rozhodnu, co vlastně budu před objektivem dělat, je pozdě.



I les u soutoku Labe s Principálkem vypadá smutněji a podzimněji, než jak by člověk čekal na konci září.



Džungle je tam ale pořád bujná.



Na soutoku se vyklubalo z mraků sluníčko, ale obrázky se tentokrát moc nevydařily. Ani pohled po proudu Labe...



...ani pohled proti proudu.



Voda v Labi už je pořádně studená.



Když jsem tak fotografoval z nízka pohled na břeh, napadlo mě, jak by asi vypadal z nízka pohled na mě, když stojím. Takhle...



Pošmourné počasí může být i výhodou, když není hezky, nikdo tu není, pejsky tu nevenčí, na motorce nejezdí a já mám dost času i prostoru pro své hrátky.





Ne, ne, ať se snažím jak se snažím, dneska obrázky nevycházejí ani trochu pěkně.



Až při porovnání se mnou vynikne, jak je ten prastarý dub obrovský.



Tohle mám společné s našim současným panem prezidentem - i ten rád objímá v lese stromy. Ale narozdíl od něj to můžu dělat v skrytu a sám a nemusí mě při tom hlídat ozbrojené komando ochránců. Moc má i své nevýhody.



Když jsem kdysi v dobách, kdy mi bylo ...náct chodil do našeho zámeckého parku k mému stromu, vždycky jsem před lidmi dělal jakoby nic a většinou se k mému stromu stavěl zády, ne čelem.



Měl jsem strach, aby si lidé neťukali na čelo, že objímám v parku strom. Od té doby však uteklo v Labi hodně vody a dneska už se tak neohlížím na to, co by si lidé MOHLI myslet. Pokud si budou myslet, že jsem cvok, tak ať si to spánembohem myslí. Objímat stromy je krásné a je pěkné i pod nimi sedět a spát...



...nebo třeba meditovat.



Zajímavý obrázek mě by se mi mohl podařit i na můstku přes Bělou. Ten tvoří tři tenčí klády ve větší výši nad potokem, člověk přes něj chodí tak docela vachrlatě a přede mnou je úkol nastavit foťáček, bleskově přeběhnout doprostřed můstku a udělat tam čelem vzad. Tak nevím, jestli z toho nebude nejatraktivnější obrázek celého dnešního fotografování - jeden nešika s řevem letí do Bělé.



Udržet na můstku se mi vždycky podařilo. Ale vyfotografovat pořádný obrázek ne - na prvním jsem téměř bez hlavy a ostatní se naprosto nekompromisně rozmázly. Nakonec jsem to vzdal.

Cesta přes les a přes Berlín utekla jako voda a to i vzdor čilému provozu, který teď na úzké silničce v Berlíně panuje vinou objížďky ve Branné. Vyběhnu kopec a tam je místo, na které se už těším - hospůdka U Učíků.



Dnešek je totiž "Národní den českého piva" a řekněte - jak mám jinak takový výjimečný den oslavit, než že si dám pivo. Lidé jsou schovaní všichni uvnitř, tak si tam dojdu pro pivo a sednu si zase ven. Sluníčko se prodralo z mraků a nádherně hřeje - přece jen ještě sílu má a ne že ne. Bohužel než pivo zmizí ve mně, zmizí i sluníčko zase za mraky a já začínám žalostně mrznout. Rychle dopíjím a pádím domů vstříc hrnku teplého čaje, příjemnému psaní a dramatickému hokeji.

6. kolo naší hokejové extraligy bylo hodně výjimečné - skoro všechny zápasy se prodlužovaly a rozhodovaly samostatné nájezdy, ve dvou zápasech padlo 11 gólů a v jednom dokonce 12. Byl vyrovnán i rekord extraligy - jeden z gólů padl 7 sekund po písknutí. Tenhle večer byl naprostou reklamou na hokej.

Naše cesta plná příběhů, úvah i mých obyčejných příhod pokračuje dál v souboru Z Tomova diáře - říjen 2013.