Z TOMOVA DIÁŘE
Srpen... druhý měsíc práznin, plný pohody, letního tepla a vůně, lehce oblečených krásných žen a dívek... ale také trošky smutku nad tím, jak léto rychle plyne a jak o sobě lehce, nenápadně a nevinně o sobě začíná dává vědět podzim... Pojďme se spolu podívat, jestli srpen dopekl to, co červenec nedovařil.
srpen 2014
(pátek)
Pátek, blázni maj svátek a když je třináctýho, tak tuplem. Dneska je naštěstí prvního a kde tenhle svátek budu slavit, to je dosud ve hvězdách. Pokud bych si mohl vybrat, tak bych prosil někde na romantických cestách. Pokud by to nešlo, tak klidně i v práci, ono kvůli ní ještě nikoho neubylo. Jen nedej Bože, aby to bylo na Úřadu práce, v nemocnici, ve vězení nebo pod drnem. Děkuju. Amen.
Tohle jsem si tu napsal, když jsem si na začátku roku chystal soubory pro můj deníček na celý rok 2014. Co bylo budoucností, to je dnes už minulost a i když to na mé stránce vypadá, jako bych ve vězení a pod drnem opravdu byl, není to naštěstí pravda. Přání se mi opravdu splnilo.
Ze zmatených, ale vcelku příjemných snů mě a mé blízké budí speciálně vybraná písnička pro tenhle den - písnička The Piper od ABBY. Není to jen pro to, že bych měl chuť ji poslouchat - tuhle mou milovanou písničku mám chuť poslouchat vždycky - ale pro vzpomínku na zajímavé výročí - 1. srpna 2001 jsem si našel na Internetu její text a doma ho zkusil s papírovým slovníkem přeložit. Bylo to pracné a zdlouhavé a moc mě to nezaujalo. Ta správná jiskra byla zažehnutá až 29. října téhož roku. Ale přesto 1. srpen slavím jako den, kdy jsem přeložil svou první písničku ABBY.
Nás však dnes nečeká překládání, nás čeká dlouhé cestování - do muzea ve vsi Skryje, na hrad Týřov a ke Skryjským jezírkům.
Z Plzně do Skryjí však nevede jednoduchá cesta - i když se jinak z obrovského města Plzně rozbíhají čtyřproudové silnice na všechny strany, na Křivoklátsko vedou jen silnice druhé třídy, klikaté, plné zatáček a nástrah. Nefungující semafory na křižovatce Mohylové a Masarykovy ulice hrozí při rušné plzeňské dopravě nehodou. Mezi Chrástem a Stupnem se silnice proplétá jako vánočka s železnicí - na čtyřech kilometrech je pět přejezdů, z toho dva "zabezpečené" jen výstražným křížem. I ta nejdelší klikatá cesta po mizerných a rozbitých silnicích plných zatáček však musí jednou skončit a končí i ta naše - na prostorném parkovišti ve vsi jménem Skryje.
Není to vlastně vesnice ani velká, ani tudy neprocházely dějiny... a přece je její jméno světoznámé. Tady a v okolí totiž prováděl své výzkumy vědec jménem Joachim Barrande a na jejich základě pak napsal obrovskou knihu o silurské fauně v Čechách, která je dodnes nejrozsáhlejším a nejucelenějším takovým dílem. Díky tomu má dnes ve Skryjích muzeum, do něhož právě míříme.
Spodní patro tohoto muzea však není věnována ani Joachimu Barrandovi, ani zkamenělinám, ale památkám na časy, kdy nedaleký hrad Týřov byl ještě místem plným krásy a života.
Je tam však i replika venkovské světničky. To hlavní však čeká v prostorné místnosti nahoře. Ta je celá věnovaná Joachimu Barrandovi, jeho výzkumům a pravěkým zkamenělinám. Z nich třeba i víme, tak rostl a vyvíjel se tvor, který vymřel už před milionem let a přesto je nejznámějším tvorem a symbolem Skryjí.
Jinak kromě několika zkamenělin a zajímavostí z pravěkého života je tu i povídání o Joachimu Barrandovi a k vidění tu jsou třeba přístroje, které používal ke své práci.
Po prohlídce se vracíme na parkoviště a zaujme nás pěkná chaloupka.
Vypadá přívětivě, ale kdo by chtěl zaklepat na její vrata a něco majitelům prodávat nebo si na nich něco vyprosit, nemusí to ani zkoušet. Hned u nich je mu dáváno rázně najevo, že číslo 13 nebude pro něj šťastné.
My naštěstí na prodej nemáme nic a hlad zatím nemáme, proto spokojeně pokračujeme v cestě zpět na parkoviště. Nasedáme a sjíždíme do hlubokého údolí řeky Berounky, kde parkujeme vedle chatové osady. Čeká nás cesta na hrad Týřov.
Cesta je to příjemná - vede nás lesem vysoko ve stráni nad Berounkou, po které rádi jezdí lidé na lodičkách. Řeka je tu úplně klidná, tak tu někdy rádi „soulodí“ - třeba šest lodiček tu pluje společně a jejich posádky si povídají, popíjejí nebo zpívají. Jako právě ti, co teď proplouvají pod námi - zpívají při kytaře písničku, kterou sice neznám, ale svou melodií mi hned připomene písničku o lodi Fram od Wabiho Daňka a tu si až do večera budu v duchu pobrukovat.
Z dřevěné vyhlídky pokračuje dál příjemná cesta dolů až na místo, kde se do Berounky zprava vlévá bystrý Úpořský potok, který přitéká z hlubokého a stinného údolí.
Kdysi tímhle údolím vedla značená cesta do vsi Broumy, ale ochránci přírody tu zřídili rezervaci, cestu zrušili a od té doby tohle údolí náleží jen přírodě, ptákům, lesní zvěři a vzácným rostlinám. Přecházíme přes můstek, vystoupáme do krátkého kopce... a stojíme pod hradem Týřovem.
Ten se současnosti dožil jako hodně zřícená a hodně zarostlá zřícenina...
...a kdo se o hrady moc nezajímá, tomu asi nepřipadne moc zajímavá a brzy na ni zapomene. A přece to býval jeden z nejkrásnějších hradů u nás. Tenhle krásný obrázek je k vidění na cedulce na hradním nádvoří a ukazuje nám, jak vypadal Týřov v dobách své největší slávy.
Býval to úchvatný hrad a ojedinělý je tím, že to byl u nás jeden z mála hradů typu, jemuž odborníci říkají francouzský kastel. Jeho výjimečnost tkví v tom, že stojí většinou na čtvercovém nebo obdelníkovém půdorysu a jeho obrana spočívá na několika velkých válcových věžích. Obrovským francouzským kastelem byla třeba samotná pařížská pevnost Bastila. Týřov tak impozantní nebyl, ale jeho dolní nádvoří bráněné šesti mohutnými válcovými věžemi, které navíc doplňovala shora ještě mohutnější válcová věž zvaná bergfrit, z něj činilo nedobytnou pevnost. Úchvatným francouzským kastelem byl v Čechách ještě hrad Konopiště, na Moravě to byl třeba hrad Úsov. Na stránce nakladatelství Putujme.cz jsou ke koupi nádherné pohledy s rekonstrukcemi hradů a mají tam i Konopiště, Úsov nebo samotný Týřov, tak máte-li chuť, mrkněte na ně a sami uvidíte, jak nádherné francouzské kastely byly.
Teď stoupáme strmou cestičkou podél zbytku jedné z válcových věží až k nízkým zbytkům, z nichž naše představivost tvoří bránu s lomeným obloukem a konstrukcí stěžejkového padacího mostu, který se od klasického lišil tím, že se nezdvíhal přes kladku řetězem nebo lanem, ale dvěma dlouhými trámy, zvanými stěžejky, které po zdvihnutí mostu zapadly do dvou podélných rýh nad branou. Nádvoří kdysi bylo obklopeno vysokou hradbou zakončenou ochozem, válcovými věžemi a několika hospodářskými budovami. Dnes je tu však na první pohled vidět málo - jen stromy a buřání. Když se však tím buřáním chvíli brodíme, objeví se před námi další kruhové zbytky válcových věží. Málo z nich však zbylo.
Musíme mít hodně fantazie, abychom si dokázali hrad představit v plné kráse. Je to možná tím, že někteří z našich předků měli fantazie ještě mnohem více, ta jim zaplnila věže a komnaty Týřova zlatem, stříbrem a drahým kamením a oni se ty poklady pak pokoušeli zuřivě najít. Nenašli nic, tak když už tu byli, nakrumpali si alespoň vůz kamení, aby z té lopoty bylo alespoň něco. A nebylo divu, že nenašli nic. Týřov byl královským hradem, ale králové ho čas od času dali do zástavy svým věřitelům. Posledními z nich byli pánové Týřovští z Ensidle, kteří nebyli moc bohatí, hrad však udržovali v dobrém stavu, pak se však zadlužili, když otec Heinrich musel zaplatit Turkům výkupné za syna Jiřího a na opravy hradu už neměli peníze. Proto Týřov vesele chátral a chátral, až spadl a už nepovstal.
Když je člověk na hradě, přestavuje si tu někdy, jak obránci shazují útočníky z hradeb, lijí jim na hlavu žhavou vodu a háží jim na krk smolné věnce, zatímco dobyvatelé hrad zasypávají střelami z balist, mangonelů a velkých katapultů trebuchétů. Představovat si to může i na Týřově, ale s historií to nebude mít společného nic. Týřov byl totiž tak nedobytný, že by ho sice každý bral, ale nikdo se ho ani nepokusil dobýt.
Jediné, co je tak z historie Týřova zajímavého jsou jeho vězni. Prvním se na Týřově stal Přemysl Otakar, syn krále Václava I.. Přemysl Otakar po porážce v bitvě u Mostu přijel na Týřov s otcem vyjednávat, ten ho ale místo vyjednávání poručil zajmout a nakonec skončil Přemysl Otakar ve vězení na hradě Přimda. Naštěstí pro něj tam pobyl jen pár týdnů.
Horší to měl pan Jindřich z Lipé. Služebník hned několika králů to dotáhl daleko a vysoko, až na funkci podkomořího. Moc a majetek však přinášejí nepřátele a jeden z nich byl obzvlášť nebezpečný, protože jím byla sama královna Eliška Přemyslovna a její důvěrník Vilém Zajíc z Valdeka, zástavní majitel Týřova. Intriky a našeptávání asi udělaly svoje a proto pana Jindřicha čekalo jednoho dne velmi nepříjemné překvapení. Král Jan Lucemburský ho zbavil jeho vysoké funkce a co víc, nechal ho šupem odeslat na Týřov - hrad jeho úhlavního nepřítele - jako vězně. Vilém Zajíc si náramně spokojeně zamnul ruce a nechal svého vězně zavřít do té nejvyšší a nejpevnější věže, do horní místnosti pod ochozem strážných. Pan Jindřich měl tamodtud asi pěkný výhled, ale určitě se na něj nedíval ani trochu rád.
Týřov byl nedobytný hrad, ale ani ten nejpevnější hrad není dost pevný na to, aby ho nedokázala ztéci vášnivě milující a odhodlaná žena. Obzvlášť, když je to žena bohatá, mocná a vlivná. Jindřich z Lipé měl to štěstí, že přesně taková žena ho milovala.
V té době totiž nebyla Eliška Přemyslovna jedinou královnou Eliškou... druhou královnou Eliškou byla vdova po dvou králích Eliška Rejčka, ctěná a milovaná paní věnných měst Hradce, Jaroměře, Chrudimi, Mýta a Poličky. Tahle královna Eliška Jindřicha z Lipé milovala a on ji, proto napřed možná plakala, ale pak hodila culíkem, řekla že to té potvoře nedaruje a dala se do boje. Prosila, přemlouvala, přesvědčovala, podplácela, vyhrožovala... proti šiku nepřátel Jindřicha z Lipé shromáždila jeho přátele a začala válka dvou královen. Hradecká královna Eliška v ní byla úspěšnější a král Jan Lucemburský nakonec musel chtě nechtě Jindřicha z Lipé po půl roce věznění propustit. Součástí dohody bylo i to, že hradecké královně Elišce vyplatil obrovské odstupné za její věnná města. Jindřich z Lipé se postupně stal nejmocnějším mužem v zemi a poté si s královnou Eliškou Rejčkou spokojeně žili na Moravě.
Pan Jindřich z Lipé bručel v téhle věži.
Naštěstí pro něj ne tady dole. Všechny hradní věže měly totiž vchod někde ve výši a chodilo se k němu přes padací můstek, spodní části věží byly přístupné jen dírou ve stropě a lidé si proto myslí, že to byly hladomorny. Někdy to tak možná bylo, ale většinou to bylo dobré a bezpečné místo, kam se daly uložit zásoby pro případ, že už by byl celý hrad dobytý a obránci se bránili jen ve velké věži, která byla vždycky nejpevnějším a nejnedobytnějším místem hradu.
Hradní pán možná bydlel v paláci u velké věže, pravděpodobněji ale také ve věži - v pohodlné čtverhranné obytné věži na nejbezpenějším místě hradu na skále vysoko nad hladinou Berounky.
Z ní vlastně zůstaly jen dvě stěny, ale díky tomu je z jejího nitra úchvatný výhled na údolí Berounky směrem ke Skryjím a údolí Úpořského potoka.
Odcházíme z Týřova...
...a vracíme se stejnou cestou k autu. Serpentinami vyjíždíme znovu do Skryjí a dalšími mnoha serpentinami a po krásných starých kamenných můstcích sjíždíme až do hlubokého údolí Zbirožského potoka. Tady parkujeme a čeká nás další nádherné místo Křivoklátska.
Cesta tam po proudu Zbirožského potoka je nádherná - cesta krásným lesem s občasnými velkými balvany a skalami.
Velké skály však nakonec přehrazují i dosud cestu, po které by i cyklista mohl projet. Když projdeme rozsedlinou mezi nimi, ocitáme se v místě, které je monumentální jak katedrála přírody.
Skály se tu tyčí až k nebesům a průrvou mezi nimi padají vody Zbirožského potoka vodopádem a pod ním vytvářejí pěkné jezírko. Oboje se jmenuje podle nedalekých Skryjí - Skryjský vodopád a Skryjská jezírka.
Na konci jezírka cesta překračuje potok pěkným můstkem.
Je tu nádherně - voda tu šumí, nad nimi se míhají ptáčci jako šipky, chytají hmyzíky a nosí je svým mláďatům kamsi do skal nad vodopádem. Dlouho tu vydržíme, do lesa se však pokládají první večerní stíny a proto je nutné jít.
I když jedeme jinudy, je cesta zpátky do Plzně klikatá a dlouhá, naštěstí se cestou nic nepřihodí a nás potom už čeká jen poslední cesta - cesta vstříc tajemnému světu snů.
(čtvrtek)
Dneska je hodně výrazné datum - 21. srpna si připomínáme výročí okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy, která zadupala do země „socialismus s lidskou tváří“ a vedla k dlouhému a neradostnému období, kdy tu byl socialismus držen jen silou a vše se dělalo jen z povinnosti a bez nadšení. 21. srpen 1968 je bez přehánění „den, v němž zabili socialismus“.
Letos vinou událostí na Ukrajině vnímáme tohle výročí nějak výrazněji. Konflikt na Ukrajině rozhodně není černobílý, kdo je v něm hodný a kdo zlý vzdor usilovné propagandě médií není vlastně tak úplně jasné. Rusko však zabralo Ukrajině násilím Krym a dodáváním zbraní a vojáků udržuje východní část Ukrajiny ve válce a přispívá tak nemalou měrou k utrpení lidí. USA si přihřívají svou polívčičku a své zájmy a přispívají ze všeho nejvíc ke strachu, že svět bude nakonec čelit další kruté a zbytečné válce, navíc se zemí, která by měla být našim spojencem, ne nepřítelem.
Válka na Ukrajině, válka v Sýrii, válka s teroristickým „islámským státem“ v Iráku, válka v Jemenu, teroristické útoky všude možně po světě... takový příval utrpení a smutku... jak si jen udržet mír v duši, radost ze života a víru v budoucnost? Třeba prostřednictvím radosti z krásných tanců a písniček, z lidského umění a krásy. Na cestu za krásnými tanci se z práce vydávám právě teď.
Už několik let je vždycky takhle koncem srpna folklórní festival v Červeném Kostelci a město Vrchlabí si vždycky při té příležitosti některé z účastníků pozve i k nám na náměstí. Celá akce má přiléhavý název Folklórní ozvěny. Mám to moc rád a skoro pokaždé na Ozvěny chodím - někdy i po všechny tři dny. Včera jsem ale měl nějakou otrávenou náladu a neplánoval jsem, že dneska na náměstí půjdu. Jak však dnešek ubíhal, rostla ve mně stále větší a větší chuť znovu se radovat z lidského umění a krásy... a proto je teď mým cílem vrchlabské náměstí. Protože jsem se však zdržel kontrolou práce a autobus mi ujel, jdu pěšky. Vůbec mi to nevadí, času je habaděj a venku je příjemně. Chystám se jít co nejkratší cestou - po „cestě od Lenky k Alence“, nazvané podle mých dvou kolegyní, kolem „Pozadí Windows XP“...
...do údolí Principálku...
...pak vyběhnu na opačné straně po louce na kopec, projdu lesem... tak jsem si to naplánoval, jenže pěkný výhled mě zláká k tomu, že seběhnu do údolí Principálku a za polem se drápu na vrchol téhož kopce, z jehož úbočí jsem právě sešel.
Z Annina vrchu - nazvaného podle mé kamarádky, věrné čtenářky, neúnavné podněcovatelky a podporovatelky Anny - je krásný výhled na Krkonoše.
Chvíli tu koukám, ale čas kvapí, tak znovu sbíhám do údolí, drápu se po louce na protější kopec k posedu, projdu pěšinkou a lesní cestou až k silnici u hotelu Liščí farma, odtud dojdu k vrchlabskému rybníku Kačáku a několika ulicemi dojdu až do zámeckého parku. Tady mě chvíli zláká můj strom a užívám si jeho blízkosti, ale pak se znovu dávám v cval. Začátek už jsem propásl, z náměstí už zní strhující hudba a hlasité „hej, hej, hej“ do rytmu dává tušit, že se tam s nemenší vervou tančí.
Srbský soubor Kud Tent tady tančí divoké tance na tak strhující písničky, že se mi chce u toho řvát nadšením. Krev se ve mně vaří, podupávám si do rytmu, pleskám rukou o stehna a celkově to prožívám. Bohužel to uteklo vinou mé šestikilometrové cesty za krásným tancem jako voda... ale chmury a vzpomínky na minulé a současné konflikty zůstaly po téhle cestě za obzorem a já jsem tady na náměstí našel radost z krásných tanců.
Jedny krásné tance skončily, ale radost pokračuje, protože teď nám tu bude pro radost hrát a tančit rumunská skupina s nádherným jménem Florile Muresului [čti Florile Murešuluj], který v překladu znamená Kvítek od řeky Muresului. Rumunština nezapře, že vznikla z latiny.
Jejich tance nejsou tak divoké jako srbské, ale jsou moc pěkné a některé mi trochu připomínají čardáš. U řeky Muresului kvetou moc pěkné kvítky a udělaly mi radost.
Kvítky prchají, ale program zdaleka nekončí, protože teď nám bude svými písničkami a tanci dělat radost soubor s prostým a pěkným jménem Pentla. Jméno dává správně tušit, že nám tenhle soubor přijel z Moravěnky krásné a bude v nás budit představu krásných vinohradů, bílých skal korunovaných hrady a krásných horkokrevných žen.
Daří se to povětšinou moc dobře. Jenže vínečko někdy dokáže vzbudit i tklivou náladu a to se pak běduje a lká, třeba nad zamordovaným Janíčkem. Ale brzy to Pentla zase napravuje veselou písničkou. Moravské písničky a Moravanky s Moravany nikdy nezklamou.
Zklamat mě však rozhodně nemůže ani skupina, která přichází po Pentle. Už od rána se totiž na ni moc těším a žhavím se do běla jejich písničkou Miloval pan Franc Marjánku v Dymokurách. Moc rád bych ji dneska slyšel, ale sympatická skupina jménem Karmína slíbila, že nám tu dneska bude hrát jihočeské písničky. Někdo však před časem Karmíně neprozřetelně prozradil, že Dymokury leží kousek na severovýchod od Nymburka... a mám obavy, že v jižních Čechách by Nymburk nehledal ani ten, kdo je ze zeměpisu na propadnutí. Tak ji asi neuslyšíme.
Marjánku možná neuslyšíme, ale pěkných písniček slyšíme habaděj. Moc jich sice neznám, ale oni Jihočeši vymysleli ty své písničky tak hezky, že něco zazpívají, pak to zopakuji, zpívají dál a zopakují to zas. To se pak docela hezky zpívá i písnička, kterou člověk v životě neslyšel. A když si zrovna nezpívám, alespoň mě potěší, že se v ní zpívá o Ančičce Anně - jako v písničce Až budou lovit Záblatskej rybníček.
Ovšem tuhle písničku si zazpívám s chutí a hned napoprvé.
Žádný neví, co jsou Domažlice,
žádný neví, co je to Taus.
Žádný neví, co jsou Domažlice,
žádný neví, co je to Taus.
Taus je to německy, Domažlice česky,
žádný neví, co je to Taus.
Taus je to německy, Domažlice česky,
žádný neví, co je to Taus.
Čekám, že se bude pokračovat „Žádný neví, co je to železo...“, ale že kroužek je železo se tentokrát zlatá Tereza nedozví, protože Karmína zpívá nějakou jinou a mnohem atraktivnější verzi. Obzvlášť s chutí si při opakováních zpívám tuhle sloku...
Žádný neví, co já mám nejradši,
žádný neví, co já mám rád.
Žádný neví, co já mám nejradši,
žádný neví, co já mám rád.
Husičku pečenou a holku svlečenou,
žádný neví, co já mám rád.
Husičku pečenou a holku svlečenou,
žádný neví, co já mám rád.
Když si takhle při veřejném hraní zpívám, snažím se zpívat si potichu jen tak pro sebe, aby mě ostatní lidé neslyšeli. Že jsem ale dneska nějak zapomněl dávat pozor, to dokazuje paní sedící přede mnou - při téhle sloce se najednou otočí a zadívá se na mě. A naštěstí se při tom i usměje... tak to je dobře, kdyby se zamračila nebo na mě udělala „pšššššt“ asi by mě to odradilo od dalšího zpívání. Takhle si zpívám dál... a netuším, že mě za pár chvil bude čekat obrovské překvapení...
O přestávce mezi písničkami totiž tahle paní přichází ke mně, pozdraví se se mnou a chvíli něco hledá v kabelce...
Znám takováhle setkání, při nichž neznámí lidé touží něco mi dát... někdy je to papírek s obrázkem šťastných lidí a textem, že Bůh Jehova brzy nastolí své spravedlivé království, někdy časopis „Strážná věž“ nebo „Probuďte se“. Když mi Svědkové Jehovovi chtějí něco dát, vždycky si to od nich vezmu - jednak jim tím udělám radost a jednak si to všechno přečtu, popřemýšlím si nad tím - a může mi to dokonce být i inspirací pro příspěvek do mého deníčku - jako se to stalo třeba 11. října 2012.
Dnes ale nedostanu obrázek šťastných lidí v Jehovově království. Od téhle milé paní jsem totiž dostal tenhle nádherný obrázek šťastných lidí v našich krásných horách.
Největším překvapením však nebyl obrázek, ale to, co mi ta paní k němu řekla - že se jí moje zpívání moc líbilo, že je z vrchlabského folklórního souboru Krkonošský Horal a že by byla ráda, kdybych se stal členem Horalu.
Páni! Já a člen Horalu! Toho souboru, který tančí v krkonošských krojích a zpívá krásné písničky v krkonošském nářečí. Souboru, který kdysi psal své příhody do vrchlabského časopisu Puls a díky němuž jsem se poprvé setkal s krkonošským nářečím. To je neskutečný sen!
A protože z těch všech dnešních krásných tanců a písniček mám v sobě nádhernou náladu, skoro bez rozmýšlení téhle paní slíbím, že zítra sem na náměstí zase přijdu a půjdu se s ní podívat za uměleckým vedoucím Horalu.
Karmína zatím hrála dál a hezky a i na Marjánku nakonec došlo. Ale ne tu z Dymokur, nýbrž na tu Marjánku, která má připravit trudný osud šátečku - zavázat ho na uzle dva, aby se nemohl rozvázati a kdyby byla bývala paňmáma nebránila, nevykroutil by se z toho.
Zbytek dne je pro mě neskutečným snem. Tak dlouho už obdivuju krásné lidi, kteří tančí a zpívají. Že bych se nakonec stal jedním z nich... a vyrazil na cestu za hledáním dávno ztracené radosti z tance... ???
(pátek)
Hamlet řešil dilema „Být či nebýt?“, já dneska řeším dilema jen o něco menší... „Jít či nejít?“ Jít dneska znovu na náměstí, nechat se tam polapit tou paní a jít s ní za vedoucím Horalu... nebo se na to všechno vykvajznout. Tomáš srábek radí nikam nejít - nic se nezmění, bude klid, žádné nervy, žádný nejistý krok do neznáma. Ovšem je tu i Tomáš obdivovatel všech krásných tanců... a ten říká, že to je báječná příležitost poznat něco nového... a kdo ví, třeba se jednou stát jedním z těch krásných lidí, kteří druhým dělají radost zpěvem a možná i tancem. Zvítězí nakonec kompromis - na náměstí půjdu, třeba tam ta paní nepříjde a bude houby zle.
Tak, už jsem tady, rozhlédnu se... Tomáš srábek se raduje, paní nikde není vidět. To se ovšem rozhlížel Tomáš slepá patrona a než bych se dokola pětkrát otočil... skok a chňap a už je ta paní tu a hned že půjdeme. Příležitost k vykrucování není žádná... a ani dostatek chutí k něčemu takovému se ve mně nesešel - tak tedy jdeme.
Po cestě se jednak dozvím, že paní se jmenuje Lenka... a jednak se k nám přidává její vnučka Kačenka. Obě si se mnou vesele povídají, říkají mi, že tancování v Horalu není nic složitého, že stačí umět polku a valčík... to když jsem vyjádřil pochybnosti o tom, jak mě vedoucí Horalu přijme, když už jsem od dob tanečních všechno zapomněl... a že Horal příští rok pojede do Švédska... a spoustu dalšího.
Cesta nebyla dlouhá a skončila v Domě se sedmi štíty - starodávné roubence, jednom z nejstarších domů Vrchlabí, v jehož světnici je dnes útulná kavárnička. Tam se hned k Lence živě hlásí šedovlasý a šedovousý pán a hned má o mě živý zájem - líbí se mu, že jsem z Vrchlabí a že nechodím do práce na směny... po chvíli povídání, při kterém se dozvím, že se jmenuje Standa a že si budeme tykat, protože v Horalu si všichni tykají, si na mě píše kontakt, aby mě mohl pozvat na první zkoušku. Seznamuje se přátelsky se mnou i Standova žena Eva. A že se v Horalu stanu tanečníkem a zpěvákem. Pak se loučíme a spolu s Lenkou a Kačenkou jdeme zpátky na náměstí.
Nooo, je o čem přemýšlet. Umělecký vedoucí Horalu Standa na mě udělal vcelku dobrý dojem, i když se zdá i hodně rázný. Je mým ztělesněním přestavy filmového režiséra - takového toho, co při natáčení nadává a křičí. Nu, možná mě na zkouškách čeká něco podobného. To ale není to hlavní, co zaplňuje moje úvahy. Tanečník a zpěvák... ta slova mi znějí v uších... že bych doopravdy něčím takovým mohl být? Horal sice není soubor nějaké světové proslulosti... ale stejně - tanec a zpěv je velké umění a já nejsem žádný zázrak.
Na náměstí se dívám na tanečníky ve folklorních souborech najednou úplně jinýma očima. Předtím jsem si prostě užíval krásy tance a hudby... teď se soustředím na jednotlivé kroky a na to co vlastně přesně dělají... kdepak tančit celou dobu jen v základním kroku, jako se tancuje běžně - je to dlouhý tanec, v němž se možná některé části opakují, ale je to tolik různých kroků, úkroků, otoček... v Horalu se sice tančí jiné tance, ale se složitostí to bude určitě podobné... mé pozorování nakonec vede k myšlence, kterou řeknu nahlas: „Tak tohle se v životě nenaučim.“ Tomu se ale Lenka s Kačenkou jen smějou a ujišťujou mě, že člověk se postupně naučí všechno. A když si sám sebe představím, že bych třeba tady měl pro celé náměstí zpívat...
Nu, dneska mě z toho hlava bolet ještě určitě nemusí, jestli mě dřív z Horalu pro neschopnost nevyhoděj, tak na tanec a zpěv před lidmi dojde určitě až po hooodně dlouhé době. Tak si zbytek odpoledne užívám při fajn tancích, kyselu moc kyselým a bramboráku moc bramborovým a pivu... a je to fajn. A taky je fajn, že je pátek a zítra bude volno.