Ten, kdo kdysi vymyslel jméno pro měsíc květen, zvolil opravdu přiléhavé jméno. Květen mění přírodu v moře květů, ptáčci s vervou zpívají, všechno se miluje, září a bují... krásný čas, ve kterém se krev pění prudčeji a je radostí žít.

2. května 2016
(pondělí)

BALADA O SLÍPKÁCH
Středoškolská paní profesorka Hedvika Landová, co je autorkou stránky s krásným jménem Milujeme češtinu, se snaží pomáhat maturantům z literatury, kde jen může. Vydala i zajímavý přehled všech možných literárních forem a to mě přivedlo k nápadu, že bych mohl zkusit vymyslet něco alespoň podle některých z nich. Dnes přišla řada na baladu, k níž mi přineslo inspiraci zpravodajství rozhlasové stanice Radiožurnál.

Do toho chmurného dne
byly slípky svobodné.
Kde chtěly, tam běhaly,
v kytičkách se hrabaly.
Co mohly, to zbaštily,
po ostatním kadily.

Lidé pozor nedali,
v slepičincích šlapali,
slepičkám nadávali,
všude si stěžovali.
Až na úřad běhali,
o zásah tam žádali.

Úřad si s tím poradil,
s vyhláškou se vytasil.
Hrabání hned zakázal,
pokutou vyhrožoval.
Za kadění po návsi
dvacet tisíc zaplať si.

Kvůli pár mladým lidem,
co nezhrdnou vajíčkem,
však řvou nad slepičincem,
svoboda zůstala snem,
neb slípky už nesmí ven,
musí zůstat pod zámkem.

Takhle zní ve verších zpráva, že některé obce na Vysočině kvůli stížnostem několika občanů zakázaly volný pohyb drůbeže po vsi pod pokutou 20 000 Kč.

4. května 2016
(středa)

JAK SE ŽIJE NA HORALCE
Dnes budeme pokračovat dalším literárním útvarem a to bajkou - kratším textem, v němž se zvířata nebo věci neživé chovají jako lidé, mají lidské vlastnosti a celý příběh má sloužit k nějakému mravnímu poučení nebo zamyšlení. Ani nevím jak, ale dneska mě napadlo takové pěkné téma, že jsem neodolal. Pojďme nahlédnout horalské tanečnici pod sukničku...

Když přijdete někdy na vystoupení Krkonošského Horalu, určitě vám nejvíc padne do oka kroj horalských tanečnic. Šněrovačky září barvami, sukničky se vesele točí... jaké to asi je, být takovým pěkným krojem, možná si pomyslíte... a možná mu budete i trochu závidět - má ve svém objetí krásnou ženušku a nemá jiné starosti, než ji dělat ještě krásnější. Jaké to je? Tanečnice zrovna hledí jinam, tak nám nic nebrání se ho zeptat...

„Já sem ta oupelně nejsponnější sponnička a taky oupelně největší chudák z celýho širýho horalskýho kroje. Vězim tady skoro potmě, vedro je tady na pannuti a dyž se chci kale zatočiť, tak mi to nejde, protože mě uďáli moc ouzkou. To ta verchni sponnička, ta je na tom mnohem lepčí než já, ta se točí jak se ní líbí a nejni při terlováni porád tak nafest napnutá jako já.“

„Bejť verchni sponničkou, to je ten oupelně nejneuděčnějši ouděl a nikdo by se mnou určitě nechtěl měniť. Hader pode mnou, hader nade mnou, z žánnýho vystoupeni nic nevidim a nic neužiju a přitom je ta oupelně největší dřina na mě. To já a moje nařaseni dává horalský tanečnici takovej pěknej tvar... ale ušecku smetánku za to slíže ta mercha proužkovatá, co je nade mnou. Ta mě skrejvá, takže mě lidi ani merkem nezahlínnou a ani neujeďáj, že tady tejdě sem.“

„Můžete mi věřiť, že bejť sukněj vod horalskýho kroje nejni žánnej med. Kdo se při terlováni musí nejvíc a nejpůvabnějc točiť - no, kdo inej než já. A na koho se vobecenstvo při tom kouká? Na zástěru!!! Ta bestie se skoro netočí, jen se na mě veze, ale zato má vokraj vobroubenej kraječkama a na ni sou vyšívaný kytičky a lidem se líbí nejvíc. A dyž se ní to terlováni už nelíbí, tak se prostě sama vodváže, z tanečnice spanne a na zbytek tance má svatej pokoj. Ta se má, tou tak bejť.“

„Takovejm jako sem já inde poudaj něžně fěrtoušek... ale tady vh Kerkonoších poudaj prej že zástěra, jako bych byla ňákej vobyčejnej hader. A vono i ináč sou na mě zlí... přivážou mě k sukni a já chudinka pak na ni přežalostně merznu vh každý věji a sibérii, vh kerý Horal vobvykle terluje. A nechaj každýho, aby na mě koukal a dokonce si mě fotil, i dyž nejsem ani drobek fotogenická a sem moc tlustá a na každým vobrázku se belbě tvářim. Dyž tak koukám, jak se horalky voblikaj, tak musim říc, že vostatni sou na tom vo moc lepčí než já. Vobzvlášť ta sponní sponnička, ta je pěkně schovaná pod tou verchní sponničkou a pod sukněj, nikdo ní nevidí a jak ní tam musí bejť kale, vh pěkným teplíčku na krásný tanečnici, který já vůbec neužiju. S tou bych hnelle měnila...“

Když jsem si chtěl začít povídat se šněrovačkou, tanečnice si mě všimla, potvůrka, a už jsem se nedozvěděl nic. Ale dovedu si to představit - šněrovačka by byla moc zašněrovaná, halenka málo halenkovatá, krejzlíček ne dost krejzlíčkovatej a mašličky by si na sebe taky určitě něco vymyslely... ony jsou ty nerozumné hadýrky všechny stejné... vzájemně si závidí, neváží si čeho mají, vlastní krásu nevidí, vzájemně na sebe lají. Ještěže my lidé jsme rozumnější. Nebo ne?

19. května 2016
(čtvrtek)

APOLLÓN A MARSYÁS
Pokud se neurazíte, dneska si pro změnu spolu převyprávíme jednu báji. V Kroměříži totiž pořádají zajímavou výstavu - výstavu obrazů, pro něž byl předlohou nebo inspirací nejslavnější tamní obraz "Apollón a Marsyás" od slavného malíře Tiziána.

Všechno začalo tak, že se jednoho dne bohyně moudrosti Pallas Athéna ukrutně nudila. Co mohla vymyslet, to vymyslela, na marnou snahu přimět lidi myslet už dávno nemyslela, tak si prostě hrála s hezkým rovným dřívkem a když si dohrála, mělo dřívko jednu dírku po délce, několik dírek napříč a hubičku jako píšťalka... když přidala ještě druhé dřívko, zrodila se tak dvojitá flétna.

Když ji vymyslela, začala na ni hrát... ale jako se mistr tesař někdy utne, tak i bohyně moudrosti se chová někdy hloupě... připadalo jí, že při foukání do flétny jí to vůbec nesluší, tak milou flétnu mrskla do kopřiv a šla si radši popovídat s Pythagorem o tom, jakou zábavu skýtá pravoúhlý trojúhelník.

Myslela si, že ji nikdo nevidí, ale z buřání na ni koukal Marsyás - takový svalnatý a fousatý obr, kterému se bohyně líbila a doufal, že se třeba půjde koupat nahá. To se mu nesplnilo, tak si alespoň skočil do kopřiv pro zahozenou flétnu. Sice se pěkně popálil, než ji našel, ale nelitoval - flétna pěkně voněla po Pallas Athéně a něco takového nemá hned tak někdo.

Marsyás si flétnu napřed prohlédl, pak si ji očmuchal... a nakonec na ni začal pískat. Ze začátku mu to šlo tak, že v celém okolí všichní prchali, jeho však zvuk flétny okouzlil, proto hrál a hrál a postupně mu to začalo jít tak, že se ti uprchnuvší zase vrátili a i jiných přišlo nepočítaně. Krásná Múza seděla Marsyásovi na klíně, vinula se k němu a šeptala mu ty nejkrásnější písničky, jiná Múza lidi učila tancovat sirtaki, retsina a ouzo tekly proudem, krásně jim tam všem spolu bylo.

Marsyás hrál pořád lepší a lepší písničky, lidé tancovali co jim jen síly stačily, pití stoupalo do hlavy. I Marsyás byl z toho všeho celý pryč... a když mu lidé říkali, že hraje tak, až by mu to i Apollón záviděl, kdyby se koukal, neváhal a silným hlasem vyzval Apollóna na hudební souboj.

Apollón se koukal a záviděl, proto se hned objevil s touhou si to s Marsyásem vyřídit. Rozhodl se každého navždy odradit, aby hrál líp než on a proto stanovil podmínku - vítěz bude moct poraženého stáhnout z kůže zaživa!

Marsyás byl horká hlava, nechtěl vypadat jako že se snad bojí nějakého prachobyčejného boha slunce, proto podmínku bez váhání přijal, stanovili rozhodčí a boj mohl začít.

Apollón se chopil své lyry, párkrát prohrábl struny... a pak začal hrát své nejosvědčenější písničky, při kterých Afrodíté a Artemis vždycky řádí jako mladice a i Zeus si občas při nich spokojeně poklepává nohou o Olymp. Lidé řvali nadšením, tančili, dělali vláčky, po každé písničce bouřlivě tleskali a na Marsyáse občas pohlédli podezřele soucitným pohledem.

I Marsyás si uvědomil, do čeho se pustil a trochu zbledl. Múzy ho však neopustily, líbaly ho jako o závod a neodradilo je ani to, že jim Apollón nenápadně po straně nadává do potvor a slibuje jim vykrákání za vlásky. Marsyás hrál jako o život, lidé tancovali na stole, padali si do náručí a plakali štěstím, zkrátka nádhera.

Když Marsyásův koncert skončil, rozhodčí měli rozhodnout o vítězi... ale nerozhodli. Uvědomili si, že po Marsyásově koncertu už zapomněli, co hrál Apollón, jen věděli, že se jim to taky líbilo, tak vyhlásili, že je to nerozhodně.

Apollónovi se takový výsledek pranic nelíbil, tak přišlo druhé, rozhodující kolo. Apollón se rozhodl lidem okořenit lidem písničky pořádnou podívanou, tak začal dělat psí kusy - hrál jednou rukou, druhou, pohazoval si lyrou, hrál na ni, když byla obloukem nahoru a krouceným dolů. Marsyás při hraní dělal svaly a pohazoval svou impozantní hřívou vlasů a vousů. Náramná podívaná to byla.

Apollón už si nevěděl rady, tak si pomohl svým medovým hlasem a začal zpívat. Marsyás proti tomu protestoval, lidé pískali - ale rozhodčí si to nechtěli rozházet s bohem, proto Apollóna nediskvalifikovali - naopak, protože Marsyás hrající na flétnu zpívat nemohl, vyhlásili vítězem Apollóna!

Apollón moc dobře věděl, že to byl pěkný švindl, přesto si svou výhru užil beze zbytku a připravil tím Marsyásovi zážitek, na který do smrti nezapomněl. Lidé pak pro Marsyáse tolik plakali, až se z jejich slz zrodila kroucená řeka Mendérés, která obohatila i náš jazyk o slovo meandr. Velké štěstí to však nepřineslo ani Apollónovi. Toho lidé napřed vypískali, pak o něm řekli, že lidem nepřeje žádnou radost, přestali se k němu modlit a jeho chrám nechali spadnout. Dobře mu tak! Apollónovi, chrámu byla škoda.

Jak roky plynuly, na Marsyáse se nezapomínalo a jeho příběh se stal inspirací umělcům. Tak vzniklo krásné sousoší Marsyáse a Pallas Athény, které později od Řeků rádi kopírovali i Římané. Novodobější kopii můžeme obdivovat i u nás v Hostinném.

.

Malíř Tizián se nechal inspirovat koncem příběhu - jak si Apollón užívá své vítězství - a protože to byl opravdový mistr, zpodobnil námět tak, až se mi to vůbec nelíbilo. Nadšeným divákům televizních krimiseriálů však připomíná obraz jejich zálibu, proto je v kroměřížské obrazárně nejoblíbenější. Těm udělá radost v těchto dnech zahájená výstava více než stovky obrazů, jimž byl obraz mistra Tiziana vzorem. Já si ji rád nechám ujít.

Pokračování na vás čeká v souboru Z Tomova diáře - červen 2016.