Dnešní článek je vzpomínkou... vzpomínkou na jeden fajn den, kterou jsem si kdysi zapsal do svého deníčku, psaného tenkrát jen pro mě. Nezamýšlel jsem ho vložit na mou stránku... ale ten den zrodil se sen, o němž jsem si nemyslel, že se kdy splní... ale v prosinci 2017 se splnil... a budoucnost slibuje, že se splní ještě párkrát. Tehdy mi však mé snění nestálo ani zato, abych si o něm psal... tak si ho dnes do zápisu po dvanácti letech doplníme...

Špatný začátek, dobrý konec

10. 9. 2005, 18:23

Ráno jsem se probudil ve vcelku mizerné náladě, k níž přispělo i to, že jsem se několikrát vzbudil a zase usnul a to se člověk pak moc dobře necítí. Navíc byl kalný, šedivý den, mraky se plouhaly nízko nad horami a vypadalo to, že každou chvíli spustí. A tak jsem měl chuť se vykašlat na všechno, zalézt někam do kouta a tam pochmutně hloubat o tom, jak je život smutný. Nakonec jsem ale sám sebe přesvědčil, že takhle trávit sobotu nechci, našel jsem si vlak do Trutnova a zkusil se psychicky naladit na nadcházející akci - „Dny evropského dědictví, Poslední cestu polního podmaršálka barona Ludwiga von Gablenze...“ ale hlavně koncert Kantorů.

Bylo ale habaděj času do odjezdu vlaku, a tak jsem si četl smutnou knihu „Krvavý batalion“ od Svena Hassela, který zažil celou druhou světovou válku a navíc přežil dva koncentráky a své zážitky popisuje v knize. Ani ta mi na náladě mnoho nepřidala.

Ale to už nastal čas vyrazit, tak jsem odsvištěl na nádraží. Cesta proběhla bez příhod. V Trutnově na nádraží zrovna stála parní mašinka, která tu dnes celý den jezdila, ale stála v takové té špatně přístupné části nádraží, kam se moc nedá dostat, a tak jsem z ní viděl jen kouř.

Na náměstí už byla sláva v plném proudu. Byla tu spousta oddílů vojska v rakouskouherských uniformách, dokonce i na koních a to by se byl býval doma zapomenutý foťáček hodil, protože tam byla na koni dokonce i jedna pěkná kóča, které to v uniformě moc slušelo. Stál tu i vůz s mnoha a mnoha věnci, připravenými k pietnímu aktu u pomínku podmaršálka Gablenze a v ulici směrem ke kostelu stálo i několik pěkných kočárů.

Já však přijel hlavně na Dny evropského dědictví a tak jsem hned dychtivě zamířil ke kostelu, kde v rámci této akce byla vyjímečně přístupná věž kostela. Jenže tam byla taková fronta, že jsem na čekání rezignoval a zamířil radši napřed do muzea. Tam byla zajímavá výstava „Čistota půl zdraví“ o hygiéně našich předků, kde byla vystavená různá umyvadla, vany, pračky i různé neuvěřitelné spodní prádlo. V dalším patře byla stálá výstava, věnovaná bitvě u Trutnova roku 1866, kde mě nejvíc zaujaly obrázky z pohřbu podmaršálka Ludwiga von Gablenze roku 1905, jehož je dnešní akce vlastně výročím a takovým malým opakováním.

Na chodbě mají v muzeu i spoustu pěkných starodávných včelích úlů a zajímavý je i zpřístupněný depozitář, kde je všechno možné - spousta žehliček, mlýnků, zemědělské náčiní, nálezy z Vízmburku, starodávný selský i panský nábytek a dva vzácné portréty Lamboyů z Desseneru, kteří vlastnili Hostinné.

Z muzea jsem zamířil do kostela, kde se fronta utěšeně zmenšila. Jen jsem tam vešel, spustila příroda svou oblíbenou písničku „Prší, prší, jen se leje“ - v kostele bylo ale docela příjemně. Konečně se z točitých schodů vynořila předchozí skupina a já a další dychtiví zájemci jsme mohli vyrazit do prostor jinak nepřístupných. Nejdříve po prošlapaných dřevěných točitých schodech a pak (když už si chudák stará paní přede mnou myslela, že už je konec) ještě po několika patrech schodů „čtyřhranných“ - suma sumárum 150 schodů.
Na plošině pod zvonicí je velké oválné okno, kterým je pěkný výhled na náměstí a střechy okolních domů (včetně matných pohledů do zasklených světlíků a malých dvorečků skrytých před světem). Je tam i starý a už nefunkční hodinový stroj. Do zvonice se jde po dalších několika krkolomných dřevených schodech - je to temný, stísněný prostor se složitou trámovou konstrukcí, na níž je zavěšeno šest zvonů - od docela velkého až po docela malý. Zvony mají i svá jména, ale ta jsem povětšinou zapomněl, jen vím, že jeden se jmenuje Ludmila a jeden Anna a jeden Václav.

Když se mi dole pod věží přestala motat hlava z točitých schodů, vyrazil jsem dál, k Moby Dicku, naproti němuž je Galerie města Trutnova. Tam byla výstava obrazů jakéhosi slavného malíře pana Wagnera, ale na jeho představu o umění jsem asi moc přízemní, takže jsem jeho obrazy vůbec nepochopil a nelíbily se mi. Mají tam ale jednu obrovskou vzácnost - obraz Josefa Čapka. Ten jediný se mi líbil moc.

Další na programu byla návštěva parku a Janské kaple. K té jsem trefil docela dobře a to podle plánku, který jsem dostal v kostele. Je to pěkná, oválná kaple, která byla dějištěm urputných bojů v bitvě u Trutnova v roce 1866. Okolo ní je velká spousta nejrůznějších pomníčků, připomínajících vojáky, padlé v tomto nesmyslném boji.
Uvnitř je zčásti zachovalé vnitřní zařízení kaple, jsou tam ale i muzejní vitríny s vystavenými nálezy, kterých se nachází v okolí plno - kusy šrapnelů, kulky, přezky z opasků a další části výstroje.

Mezi Janským vrchem a vrchem Šibeníkem (jinak také zvaným Gablenzovou horou) je naučná stezka, věnovaná dni bitvy u Trutnova. Je lepší ji jit opačně, než jsem šel já - ze Šibeníku k Jánské kapli.

Všechny panely stezky jsou psané tak, jako by to psal sám pan podmaršálek Gablenz. Bitva měla - stručně řečeno - takový průběh, že Prusové měli před Rakušany (kteří na ně čekali na Moravě a honem se z ní teď vraceli) několik hodin náskok, tak vyslal podmaršálek Gablenz vojsko na koních napřed. Ti se dostali do Trutnova ještě před Prusy a obsadili strategické výšiny - Šibeník, Janský vrch a Chmelnici. Prusové připochodovali do Trutnova zvesela, za zvuků bubnů a píšťal, mysleli si, že nepřítel je ještě daleko. O to nepříjemnější překvapení bylo, když kolem nich začaly hvízdat kulky a leckterá si mrcha našla svůj cíl. Prusové se urychleně dali na ústup, mimo dostřel se rychle zformovali a hurá do útoku. Ten byl úspěšně odražen, ale někteří obránci se dali strhnout k tomu, že opustili svá místa a hnali se za nepřítelem a takoví byli rychle zmasakrováni palbou rychlých pruských pušek.
Útoky Prusů na výšiny pokračovaly a stále se stupňovaly a situace se pro Rakušany stala neudržitelnou. Hlavní část vojska sice připochodovala včas na to, aby zachránila své druhy před zmasakrováním, ale výšiny bohužel neubránili, a tak je obsadili Prusové. Situace začala zavánět porážkou. Rakušané však začali neohroženě útočit na výšiny a po mnoha dramatických a kritických situacích nakonec Prusy vyhnali a hnali je před sebou až zpátky do Pruska.
Bitva u Trutnova byla jediným vítězstvím Rakouska-Uherska v prusko-rakouské válce v r. 1866, ale vítězství se v důsledku ostatních neúspěšných bitev a zmatečného vedení rychle změnilo v porážku.

Při cestě k pomníku, kde leží pohřben podmaršálek Gablenz, mne míjelo v nepořádku ustupující rakouské vojsko... naštěstí to tentokrát nebylo po žádné bitvě, nýbrž po skončeném pietním aktu u pomníku. K tomu jsem dorazil za chvíli. Je to veliký kovový pomník - spodní část je krychlová a jsou na ní jména všech padlých rakouských vojáků z Gablenzovy armády. Vrchní částí je vysoký obelisk. Z jedné strany jsou schody, které vedou do horní části "krychle". Do ní se chodí jedním panelem se jmény vojáků, který jde otevřít.

Myslel jsem, že už tu nebude nikdo, ale bylo tu dost lidí na to, aby vytvořili solidní frontu. A tak jsem čekal já, dvě mladé kóči, několik rakousko-uherských vojáků, mladí kluci a majitel velkého psa, který byl nemilosrdně přivázán pod pomníkem a po chvíli trpělivého čekání začal dávat najevo svou nevoli nad tímto stavem stále hlasitějšími pokusy o co nejsrdceryvnější kňučlavou serenádu.

Uvnitř pomníku je to zajímavé - zatímco zvenčí vypadá jako hladký monolit, uvnitř je vidět, že je sešroubovaný z mnoha litinových dílů. Je tam také panel s všemi hodnostmi, kterých postupně podmaršálek Gablenz dosáhl. V podlaze je zamřížovaný otvor, kterým je vidět na rakev, v níž sní podmaršálek Gablenz svůj věčný sen. Vzhůru vedou točité schody, které se směrem k vrcholu obelisku zúžují a tak by se nahoře už otylejší lidi museli trochu „zdejchnout“, kdyby chtěli dorazit až ke konci schodů. Špici obelisku tvoří čtyři troúhelníková okénka, kterými se dá podívat ven. Výhled je odtud náhderný, na hory a krajinu pod nimi.

Když jde člověk zpět, hezky si omlátí hlavu o spodní strany točitých schodů a při vycházení z pomníku se snad úplně každý nádavkem práskne do hlavy o nízké dveře. Lidé čekající na vstup to ocení bujarým chechtáním a pak vstoupí dovnitř pomníku vstříc témuž osudu.

Ještě jsem chvíli pokoukal na dramatický obzor, ale čím dál větší blesky mě ponoukaly k rychlému odchodu od kovového pomníku. Bouřka ale naštěstí nakonec nepřišla. Cik cak cestičkou, okolo pěkného kostelíka, přes Úpickou ulici, parkem a přes ulici Na Struze jsem se dostal až na náměstí. Tam právě končila svou produkci dechová kapela a byla to produkce více než úspěšná, protože (i přes jinak projevovanou averzi většiny lidí vůči dechovce) obecenstvo řičelo nadšením. Než jsem si stačil koupit k jídlu 2 langoše a 2 piva, byl konec a když jsem se uvelebil na místo pěkně v první řadě, zrovna se začali na pódiu zabydlovat Kantoři.

Zatímco tak upravovali příposlechy, mikrofony, ladili nástroje a tak, já v klidu zbaštil nakoupený proviant a spokojeně a radostně ten mumraj pozoroval. Pohled ucítil Honza, zasmál se na mě a zamával mi. Potom si mě všimla Martina, taky se usmála, ale nemůžu dát krk na to, že to bylo na mě.

Sedmá hodina se vesele blížila, já už se těšil, až to Kantoři spustí... a v tom se před pódiem objevila podivná zjevení... bylo to několik obrovských lidí, tlačících k nim přiměřený obrovský kočárek, v němž byl chlap, převlečený za mimino. Velikost těm lidem dodávaly chůdy, které měli připevněné k nohám a na nichž se bravurně pohybovali. Všechny dohromady je spojovalo jméno „Chodníkovej spektákl Divadla Kvelb“ a bavili tu lidi mezi jednotlivými vystoupeními... a šlo jim to docela dobře.

Já už však byl nažhavený na něco úplně jiného a to něco jiného začalo právě teď... pěkně od podlahy rychlou písničkou Connemara Stocking. Pak hned následovaly další hitovky... Čí jsou to koníčky, Holka holka, Ať skřipky hrajou dál, Slyšel jsem hlas Ježíše, Zpátky do kopců... to už jsem div neřval nadšením, jak už to tak se mnou při Kantorech bývá. Před každou písničkou nám o ní Honza něco řekl... odkud pochází, pokud se to ví, tak i kdo je autorem, i různé zajímavosti. A také vždycky prozradil i kdo pro ně napsal český text... Josef Tejkl, Eliška Pilařová, kantořinka Eva Černíková... až mě tak napadlo, jak krásné by bylo slyšet někdy: „Český text písničky pro nás napsal náš kamarád Tomáš.“ Ale to jsem ještě nevěděl, jaké si na mě Kantoříci smluvili překvapení a že moje jméno zazní hned, i když jsem pro Kantory žádnou písničku nenapsal a těžko kdy napíšu.

Po koncertě v Chlumci jsem totiž Hozovi psal, jak pěkně hráli, že mě jen trošku mrzelo, že nedošlo na mou oblíbenou „Mery“. Ten na to nijak nereagoval, ale moc dobře si to zapamatoval, a tak pro mě nastalo po „Zpátky do kopců“ velké překvapení.

„A teď se přesuneme z Irska zase jinam“ (to bysme ani nemuseli, myslím si já) „ale jenom o kousek, do Skotska“ (tak to jo) a budeme hrát skotskou svatební píseň (oj, to bude určitě Mery), jejíž český text vymyslela opět tato mladá dáma“ (v Turnově jsem si myslel, že Honza ukazuje na Martinu, ale ukazoval na Evu - kloubouk dolů před ní za taková krásná slova) „a jmenuje se Mary se dnes vdává a budeme jí hrát hlavně pro našeho velkého příznivce a fanouška Tomáše, který za námi přijel až ze Dvora Králové... je to tak?“ „Z Vrchlabí“, vzpamatoval jsem se rychle z překvapení a zavolal to na Honzu. „Aha, tak z Vrchlabí, ale hrajeme ji samozřejmě i pro vás všechny...“ A pak už došlo na tu mou oblíbenou hitovku... Mery se dnes vdávala a já si s Kantory pěkně zazpíval a po chvíli zase, když hráli další pecku Kopce v Connemara... a daších pár pěkných písniček (jiné Kantoři vlastně ani nehrají).

Jenže radniční hodiny se při veselých písničkách Kantorů rozdováděly, neuvěřitelně přidaly na tempu, osmá hodina přišla cobydup a s ní i to nejnepopulárnější, co na každém koncertu Kantorů je a to je konec. I když obecenstvo to ještě zdaleka nepřestalo bavit a Kantoři by nejradši hráli do rána, doba jim vyhrazená nemilosrdně uběhla a tak jim nezbylo nic jiného, než se rozloučit.

Já se ale tak rychle loučit ještě nechtěl a tak jsem počkal, až se Kantoři sbalí z pódia a vydal se k nim - trošku pokecat, ale hlavně jim poděkovat za to pořádně zdařilé překvapení. Honza vypadal, že měl radost, jak se mu překvapení podařilo. Ale tentokrát měli dobrou náladu i ostatní a tak si se mnou za chvilku povídali všichni čtyři... stěžovali si mi, že jim vlhly nástroje a vinou toho jim „občas něco ujelo" (to ale slyšeli jen oni, já tedy určitě ne), Martina mi prozradila, co to má na šatech za hnědou kapsičku (podobnou má i Eva, ale na té jsem si jí nikdy nevšiml)... během našeho povídání se k námi přitočil nějaký Rus, nadšeně Kantorům něco povídal, řekl Martině rusky, že pěkná kóča (ona mu to vymlouvala, já zase vymlouval jí to, že není, ale ona se stejně nedala přesvědčit) a nakonec se s nimi i nechal ode mne vyfotit - doufám, že mu to výjde.

Pak už se ale Kantoři museli jít převléknout, a tak jsem se s nimi rozloučil a šel poslouchat country hudbu skupiny Pěna. Ne však nadlouho, když jsem viděl, že převlečení Kantoři mizí někam směrem ke stánku s pivem, dostal jsem chuť taky na jedno a za chvíli už jsem stál ve frontě s nimi. A překvapením nebyl konec - na pivo mě pozval Miloš. Zbytek času do odjezdu vlaku jsem strávil povídáním s Honzou - o dalším vystoupení Kantorů, o našich oblíbených písničkách (má rád stejné CD, jako já - Písničky z roku raz dva od Spirituálu) a mně v průběhu toho povídání napadla zajímavá myšlenka - seznámit jeden můj letošní „objev“ s druhým... a tak Honzovi pošlu CD Poslední dopis od Nastarýkolena a on mi pošle svou oblíbenou skupinu Krless, která hraje také středověké písničky.

Jenže pak už vlak pomalu houkal na nádraží, a tak jsem se musel chca nechca (teda spíš nechca, ale nocovat na nádraží se mi taky nechtělo) s Kantory rozloučit a pelášit na vlak. Stihnul jsem to v pohodě (cca za 7 minut) a pak už mě čekala jen tmavá a poklidná cesta domů, při níž mé myšlenky lítaly hodně blízko sedmého nebe... kdeže ta ranní depresivní nálada skončila.

Napsal Tomáš pravděpodobně 11. září 2005 a trochu něco doplnil 29. prosince 2017

Zpět na Tomášovy řeči