Červen - první měsíc léta - jako by se v roce 2013 stal prvním měsícem potopy světa. Příroda nám ukazuje stále jen pošmourné nebe, z něhož v prvních dnech června spadlo tolik nebeských slz, až zatopily zemi a změnily ji v slzavé údolí...

6. června 2013
(čtvrtek)

4000. DEN TOMÁŠOVA INTERNETU
24. června bude slavit Tomášův Internet 11. rok svého trvání... ale čas se dá měřit i v jiných jednotkách, než jsou roky. Proto můžeme slavit už dnes a to vzácné a krásné kulaté číslo - Tomášův Internet dělá některým z vás radost už 4000 dnů. Možná stejnou dobu někoho i štve, ale většině lidí je tutéž dobu srdečně jedno a nebo o něm nevědí.

Rád bych tohle pěkné výročí nějak oslavil, ale nějak na to dneska není ani energie ani čas. Už druhý týden u nás v práci trvá hektické období, které žádá všechny síly i práci na odpoledních přesčasech. Už druhý týden trvá i nepohoda v mém nitru... velká podrážděnost, napětí, snadná vznětlivost. Už se mi to vůbec, ale vůbec nelíbí. Dneska už to ale bylo lepší a po delší době jsem měl chuť i do zpěvu. Přesto ještě úplně vyhráno není.

I odpoledne na angličtině se velké pracovní vypětí projevilo - stejně jako minulý týden si k nám přišli popovídat Angličané Irene a Peter - ale dneska se na to nemůžu soustředit a téměř ani nemůžu udržet oči otevřené. Nakonec to ale překonávám a dnešní téměř dvojnásobnou hodinu přece jen s chutí překonávám.

Teď stojím na autobusáku v Hostinném, zalitém měkkými paprsky odpoledního teplého sluníčka. Nebýt tu po straně hromada shrnuté hlíny a štěrku, vlhké základy okolních budov a část vyvráceného zábradlí u školy, už nic by tu nepřípomínalo, co se tudy prohnalo v ranních hodinách minulou neděli...

VELKÁ VODA 2013
Zatímco já měl v předchozím týdnu v sobě napětí a prožíval své misantropické dny, zlobila se na nás i příroda. Menší deště střídaly větší, ve volných chvílích alespoň sem tam poprchávalo a nebe stále halily mraky. Noc z minulé soboty na neděli přinesla pásmo velkých bouřek, prakticky celou noc se z nebe lily proudy vody. Přesto to dopoledne vypadalo, že se nic špatného dít nebude - vody v Labi bylo sice dost, ale nijak extrémně. Bohužel to tak bylo jen ve Vrchlabí. Během dopoledne se začaly na Internet sypat děsivé obrázky z Hostinného, Arnultovic a Rudníku, které zaplavila rozvodněná říčka Čistá, v Hostinném zvaná také Mydlice. Vidět je to v úděsném filmečku plném zmaru na adrese http://www.youtube.com/watch?v=C9l-QjwXkfY. Zaplavená byla i další místa v Krkonoších a Podkrkonoší. Rozvodněný Černohorský potok opustil své koryto, tekl po nově opravené silnici z Janských Lázní do Svobody nad Úpou a s sebou přinesl tuny hlíny, bahna a kamení. Své si vytrpěl i Maršov, Roškopov, místa v okolí Semil nebo Debrné. Divoká voda se valila Labem, ale příval se podařilo zadržet přehradě Les Království, kterou jen pár centimetrů dělilo od toho, aby přetekla.

Bohužel nepršelo jen v Krkonoších - s vodou se potýkala místa v jižních Čechách, už v dnech předcházejících se rozvodnily řeky a říčky v Plzeňském kraji a voda se valila Berounkou na Prahu, do níž zároveň mířila i po Vltavě velká voda z jižních Čech. I v samotné Praze ale vydatně pršelo, vinou toho se rozvodnil potok Botič a vyplavil celé své údolí se všemi domy a auty. Podél Vltavy se stavěly rychle protipovodňové zábrany. I přesto byla spousta míst v Praze zaplavená, naštěstí se opatření vyplatila a povodeň nebyla tak ničivá, jako ta v roce 2002.

Horší to bylo po proudu Vltavy a Labe - některé vsi a města odolaly díky povodňovým hrázím, ale jinde hráze nebyly nebo byly moc nízké a tam bylo znovu zle. Zle bylo i v Děčíně a Ústí nad Labem, kde rozvodněné Labe zaplavilo kde co. Úděsné dny zažilo Hřensko - napřed ho zaplavila rozvodněná Kamenice a za pár dní na to Labe.

Povodně zuřily i jinde - zle zasáhly především Německo, kde dosáhlo Labe vyšší úrovně než v roce 2002. Zařádil si zle i Dunaj, který potrápil Německo, Rakousko, ohrožená byla Bratislava i města a vesnice v Maďarsku.

Teď voda opadla a doufejme, že nás už bude čekat přece jen lepší počasí.

11. června 2013
(úterý)

DEN NÁVRATU SLUNÍČKA
Dost už bylo bručení, dost už bylo nadávání, dost už bylo zamračeného nebe, dost už bylo i zamračeného Tomáše - a už nechci, aby to tak šlo dál, už chci být zase pohodář Tom, ne nabručený misantrop. To jsem si říkal v přechozích dnech, ale napětí a podrážděnost v mém nitru polevovaly jen pomalu. Dnešní středa však přináší změnu - vrací se sluníčko, práce je dneska chvála Bohu méně, vrací se klid do mého nitra a s ním i zpěv, radost a pohoda.

Dneska je však i Den daňové svobody - den, který vyjadřuje, jak moc jsme daňově zatížení. Neboť částka, jíž jsme vydělali do dnešního dne, se přibližně rovná částce, kterou na daních zaplatíme státu za celý rok. Nemůžu si pomoct, ale připadá mi to jako docela smutný fakt, že téměř půl roku vyděláváme na daně. Na daně, za které chce stát a chamtivé pojišťovny dávat čím dál méně.
Na světě existují - hodně zjednodušeně řečeno - dvě pojetí státu a daní. První - stát bere lidem málo a nedává téměř nic. Druhé - stát bere lidem hodně a přerozděluje, dává lidem hodně. U nás však čím dál víc začíná platit to, že stát bere lidem hodně a nedává téměř nic.

Teď se však přenesme do odpoledne. Po dlouhé řadě zamračených a nevlídných dní se konečně nad horami a Podkrkonoším rozzářilo sluníčko a já můžu vyrazit pěšky oblíbenou cestou přes kopec a okolo dubu.



I když to pro mě znamená zacházku, nemůžu si nechat ujít oblíbené "Pozadí Windows XP".



Dneska je po všech těch deštích nádherný výhled - fouká totiž čerstvý vítr, vlhkost se dosud nezačala vypařovat a tak jsou hory vidět krásně a čistě.



Na louce, přes kterou chodím na druhou silničku, vedoucí do údolí Labe, je tráva vysoká po pás a cestu, po které už od jara nepřejel žádný traktor, téměř nemůžu najít.



Cesta na konci údolí Principálku byla kdysi jediným rozbláceným močálem a jediný způsob, jak ji překonat s nezablácenými botami, znamenal nadejít si ji po louce a potom seběhnout po pěšince kopec prudký jako střecha mezi trnítými keři. Nejednou jsem tam málem spadl a hledaje oporu popíchal si ruce. Dnes už to jsou ale jen vzpomínky díky silničce, kterou si tu nechali postavit zemědělci z Branné za peníze z fondů Evropské unie.



Kolem silničky kvetou trsy růžovofialového rdesna.



Další mou oblíbenou zacházkou na cestě domů je cesta k soutoku Principálku a Labe. Ale málem ceštičku k němu ani nenacházím v bujném podrostu na okraji lesa. Teplé počasí plné deště - to se nelíbí lidem, ale všechno zelené po při něm roste bujně jako v džungli.



Ještě víc džungli připomíná okolí Principálku...



Labe je po deštích ještě trochu zakalené, ale jinak nic nepřipomíná řeku, která dále po proudu zaplavovala, brala všechno a ničila.



Na louce "U salaše" je tráva vysoká do pasu...



...a kvetou tu pryskyřníky, kopretiny, rdesna i spousta kvítků, jejich jména ani neznám.



Sem tam sluníčko zaleze za mrak, ale jinak je tu krásně a i ptáčci dávají hlasitě najevo svou radost ze života a také zvěstují, že jaro ještě není u konce.



Cesta lesem je plná louží a bláta, takže mě čeká na konci oblíbená zastávka na brodu pro traktory přes potok Bělou, kde z hnědých bot zase dělám modrošedé. Poté projdu Berlínem, vystoupám vlhkou a smeklavou cestou berlínským lesem a nahoře skončím v hospůdce "U Učíků" u dobrého piva Kozel a u hraní Prší na mobilu přes Internet. Příjemné posezení, moc se mi líbilo.

Cesta končí výhledem na hory...



...a cestou domů.

KVALITA Z PŘESVĚDČENÍ - KOTÁNYI KŘEHKÉ MASO
Když už si domů kupujeme koření, kupujeme si ho rádi na nejrůznějších jarmarcích a starodávných slavnostech, kde si kupujeme čistě jen směsi koření bez přidané soli a glutamanu. Kdo prodává koření se solí a glutamanem - nepochodí - sůl má za úkol jen dodat směsi koření za lacino na objemu a jen brání jídlo duchutit podle chuti, protože by se mohlo přesolit a glutaman sodný (E621) je jednou z nejškodlivějších přídavných látek vůbec.

Ale ani ten největší šejdíř se neodváží prodávat na jarmarku kořenící směsi s tak velkým obsahem soli a škodlivého glutamanu jako běžně nabízí v samoobsluhách a supermarketech rakouská firma Kotányi. Moc dobře by totiž věděl, že by na něj lidi nebyli příjemní a řekli by mu, co si o jeho zboží myslí.

Firma Kotányi se v bezpočtu reklam ohání svou velkou tradicí a kvalitou svých výrobků, ale pohled na složení kořenících směsí hovoří jinou řečí. Téměř nikdy nechybí na prvním místě sůl, které tam většinou bývá mezi 40 - 60 %, v některých případech je hned na druhém místě glutaman. Včera mě ale firma Kotányi naprosto fascinovala. Nejen Citroën překoná naše představy... ale i Kořenící směs na křehké maso.



Na čelní straně vidíme kromě názvu kořenici směsi obrázek krásného masa s položeným svazkem čerstvých bylinek. Nechybí v prostorovém zlatém oválku nápis "KOTÁNYI PRÉMIUM KVALITA" a pod ním nápis "KVALITA Z PŘESVĚDČENÍ, TRADICE OD ROKU 1881". Na rubové straně v pravém dolním rohu je namačkáno složení směsi, které hovoří o tom, co si firma Kotányi představuje pod pojmem "prémium kvalita".



(Pokud nemůžete na mém málo kvalitním obrázku složení přečíst, přečtěte si ho na adrese http://www.chemievjidle.cz/korenici-smesy/kotanyi-krehke-maso-johann-kotanyi).

Firma Kotányi tak vymyslela naprostý unikát - kořenící směs, ve které není žádné koření! Jen sůl a bezcenný a zdravý škodlivý balast. 35 gramů této lahůdky je k mání bez desetníku za 24 Kč. Dobrou chuť.

NA MISS WORLD NEBUDE PROMENÁDA V PLAVKÁCH
Letošní soutěž vychrtlých krásek Miss World se bude konat na ostrově Bali v Indonésii. V této zemi je státním náboženstvím islám a islámské organizace protestovaly proti tradiční disciplíně téměř všech soutěží miss - promenádě v plavkách. Organizátoři soutěže se nakonec rozhodli disciplínu zrušit a dívky se místo toho budou promenádovat v tradičním balijském oblečení - sárongu.

Sárong vypadá jako velký obdelníkový šátek a nosí ho ženy i muži v mnoha jižních zemích. Dá se nosit jako šaty, jako sukně - jak je zrovna chuť. Většinou se dělají pěkně barevné a tak by mohla být promenáda v sárongu docela pěkná. Alespoň se jím zakryjí ty lezoucí kosti, které se v těchto soutěžích vydávají za ženské přednosti.

Jen doufám, že muslimští fanatici, kteří raději ve jménu víry "zdokonalují" ostatní než sami sebe, nedosáhnou nakonec toho, že dívky budou na soutěži Miss World chodit zahalené v burce.

JAK SI ZPESTŘIT OBĚDY V ZÁVODNÍ JÍDELNĚ
Dáváte si pořád stejná oblíbená jídla, brbláte, jak u vás v jídelně vaří čím dál hůř a čím dál víc jídlo šidí? Zkuste si to zpestřit následujícími postupy.

1) Pokud si u vás v jídelně vybíráte z více jídel, zkuste si na konci týdne napsat bez koukání na jídelníček, co si dáte. Třeba si napište na papír náhodně 1, 3, 2, 1, 2 a pak se nechte překvapit, co budete mít. Co by čekalo tenhle týden mně?

Pondělí - Bramborové taštičky s mletým masem a zelím.
Úterý - Hrachová kaše, opečený párek, okurka
Středa - Masoá směs se žampióny, rýže
Čtvrtek - Burgundská hovězí pečeně, houskový knedlík
Pátek - Frankfurtská hovězí pečeně, rýže

No, moc šťastnou ruku jsem neměl, některá jídla nejsou zrovna ta, která bych si vybral.

2) Dávejte si jídlo podle některé kolegyně nebo kolegy. Kolegyně Verča měla minulý týden docela šťastnou ruku, vypadá to, že má podobné chutě jako já.

3) Schválně si pár dnů vybírejte to, co vám chutná z nabídky nejméně. Pak vám ta oblíbená jídla hned budou připadat lepší a méně okoukaná.

Dobrou chuť.

MÍSTO DÁVNÝCH PŘÍBĚHŮ A TAJEMSTVÍ
Je to už hodně dávno, tak dávno, že už ta vzpomínka skončila kdesi v bezčasí mého dávného dětství, v němž se nedá rozlišit, co bylo dříve a co později...

Naše cesta vedla slunečným odpolednem lesy a loukami na úbočí Kozákova, když tu jsme přišli k zajímavému místu - stromy a keři zarostlé zřícenině velkého domu, možná dávného hostince. Jeho zadní a částečně i boční zeď byly zřícené, jen čelní stěna dosud stála ve své plné výši a skrz její okna dávno bez skel zářilo modré podzimní nebe. Jen někde zůstaly rámy oken napůl otevřené, jako by dávní duchové větrali ve svých zřícených pokojích.

Nad celým místem leželo ticho podzimního odpoledne, jen vítr se proháněl skrz listy stromů... a já cítil, že tohle místo kdysi kypělo životem a odehrávaly se tu tajuplné příběhy. Jako by se tu přede mnou objevila sama hospoda Jamajka ze seriálu, který dávali před časem v televizi...

Tak jsem možná poprvé cítil to, čemu se říká duch místa - genius loci. Od té doby se to stalo nesčetněkrát, ale vzpomínka na to působivé místo, obklopené jabloněmi s úrodou dávno nikým nečesanou zůstává v mé mysli stále živá...

12. června 2013
(středa)

DEN V RYTMU KRYSÍHO TANCE
Konečně mám méně práce, konečně je čas vydechnout a čas si zazpívat. Ani nevím jak mě to dneska raflo, ale někdy tak mezi osmou a devátou mi najednou slina na jazyk přinesla středověkou písničku zvanou "Krysí tanec". Tu jsem si asi poprvé pobrukoval a tleskal do rytmu při tanci skupiny Saltatio Vitae na Slavnostech královny Elišky v roce 2006. Dneska si ji pobrukuju v duchu v kanceláři - když kolegové běhají, tak i nahlas pískám a cvakám do rytmu na klávesnici počítače, zpívám si její melodii při cestách podnikem a pleskám si do rytmu o nohavice. Kdybyste si chtěli i vy broukat a nebo prostě jen užít pěkného středověkého tance, mrkněte na adresu http://www.stream.cz/uservideo/483761-krysi-tanec, kde pro vás bude tančit skupina středověkých tanců Ambrosia.

Práce dneska nebyla těžká a nebylo ji hodně, tak jsem měl ve 12 hodin hotovo a mohl jsem konečně po dlouhé době zase zavírat příkazy. Dělal jsem to až do třetí hodiny, abych jich měl co nejvíce, ale pak jsem s úlevou za prací zavřel dveře a šel na zastávku čekat na autobus. Krysu jsem při cestě domů žádnou neviděl, ale zato jsem se setkal se dvěma tvory, které si někteří lidé oškliví asi stejně jako krysy.

Na prvního z nich mě upozornilo to, že jsem v zastávce zavadil hlavou o něco měkkého - naštěstí jsem rychle ucukl a obrovská pavučina krásného křižáka tak zůstala neporušená.



Křižáka zvrchu jsem si fotografoval už mockrát, ale tenhle sedí uprostřed pavučiny vrškem do tmavého nitra zastávky a světlo ideálně osvětluje jeho spodní stranu. Není o nic méně zajímavá - křižák je barevný i zespodu a jeho osm nožiček vypadá, jako by vyrůstaly z jediného místa.

Na dlouhé obdivování však není čas, protože přijíždí autobus. Nastupuju, kupuju si jízdenku a oddávám se přemýšlení. O čem jsem to přemýšlel, to už nevím, zato vím, co mě z myšlení vyrušilo - zašimrání na ruce. Podívám se, jaká moucha to na mě přistála a s údivem zjistím, že to není moucha, ale velký brouk, jehož jsem v životě viděl snad jen jednou, nanejvýš dvakrát - májka fialová.



Nádherný, asi 4 cm velký brouk s obrovským článkovaným zadečkem, přes nějž se táhne užší pruh krásné modrofialové barvy, šesti namodrale kovově lesklými nožičkami, maličkou hrudí a velkou hlavičkou, z níž vybíhají dlouhá tykadla, podobná řadě navlečených lesklých korálků.

Zatímco si ji prohlížím, májka přeleze z ruky na mé stehno a tam se jí na mých džínách asi líbí, tak se zastaví a začne si poklidně mnout nožičky. Od nich přejde k tykadlům, která si přejíždí rychlými a půvabně vypadajícími pohyby. Já zatím přemýšlím, jak dostat májku z autobusu - doufám, že se při vystupování na kalhotech udrží, do ruky se mi ji brát nechce, protože jsem kdysi četl nějakou zmínku o tom, že je májka jedovatá.

Naštěstí udržela, ale moc se jí pohyb látky nelíbil, tak se znovu poustila do lezení. Beru ji na můj diářík a přenáším do toho nejopuštěnějšího kouta našeho autobusového nádraží a pouštím ji do trávy v místě, kde nádraží sousedí s trávou, stromy a keři zarostlým pozemkem sousední továrny. Tam by mohla být májka v bezpečí a mohlo by se jí tam dobře dařit. Fotografuju si ji a přeju hodně štěstí. Měla štěstí, holka, že narazila zrovna na mě a ne na nějakou hmyz nemilující dívku nebo na někoho, kdo by ji s gustem zašlápl. Asi však už zůstane tajemstvím, jak se do autobusu vlastně dostala. Kdo ví, jestli neutekla někomu, kdo si ji chtěl doma připíchnout do sbírky.

Doma se dívám na Encyklopedii Wikipedia a nestačím se divit. Májka fialová je vzácný brouk, který má neuvěřitelně složitý vývoj a který je opravdu jedovatý. V případě nebezpečí dokáže májka vylučovat jed, který způsobí puchýře na kůži a který je tak jedovatý, že ho rádi využívali středověcí traviči.

Já sám znám májku díky tomu, že jsem si ji vyfotografoval za Pavlovem při cestě na hrad Děvičky.



Tohle je ale májka obecná. Oba druhy májek jsou na seznamu ohrožených a chráněných živočichů České republiky. Takže dnešní setkání bylo opravdu vzácné a jsem moc rád, že si májka vylezla zrovna na mě.

VLAKEM DO ŠPINDLEROVA MLÝNA
"A to jako nepojedéém dál do Špindlu, jóóó." divili se dva Pražáci, když náš vlak přijížděl na nádraží do Vrchlabí a všichni ve vlaku se hotovili vystupovat. "Ale jó, pánové, pojedem." odvětil na to s neotřesitelným klidem průvodčí "Jen co tam natáhneme koleje."

Co není, může však být - našimi médii v minulých dnech proběhla zpráva o tom, že stát znovu oživil všechny dávné i současnější sny o tom, že by vlaky mohly jezdit do Pece pod Sněžkou i Špindlerova Mlýna. Když jsem to slyšel, zaradoval jsem se. Ve Vrchlabí jsou hned za nádražím domy, takže by trať musela vést v podzemí - stačilo by postavit tak dvě tři stanice a Vrchlabí by mělo jako druhé město v republice vlastní metro.

Ale kdepak, nic takového. Vlaky by jezdily ze Svobody nad Úpou tratí, plnou mostů a tunelů do Pece pod Sněžkou a odtud dlouhatánským tunelem do Špindlerova Mlýna nebo dokonce do polské Karpacze.

Starší článek o těchto snech najdete na adrese http://cestovani.idnes.cz/na-sjezdovky-krkonos-poprve-v-historii-vlakem-unikatni-studie-na-videu-1nv-/po-cesku.aspx?c=A091013_185215_igcechy_tom a projet si celou trasu až do Pece pod Sněžkou můžeme zkusit ve filmečku na adrese http://www.vychodnikrkonose.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=203&Itemid=86.

Článek o nejnovějších snech je na adrese http://hradec.idnes.cz/zeleznice-a-vlaky-v-krkonosich-dzq-/hradec-zpravy.aspx?c=A130520_1930006_hradec-zpravy_kvi. Píše se v něm o projektu za miliardu - to ale není samozřejmě cena celé železnice. Myslím, že to bude tak, že miliardu bude stát jen ten projekt - i když bude asi hodně podobný tomu, na jakém se pracovalo dříve. Někdo si řekne za projekt miliardu, politici mu to odklepnou, o miliardu se rozdělí, vlaky do Krkonoš stejně jezdit nebudou a rozházená miliarda se následně ušetří tím, že se zruší trať do Vrchlabí a zlikvidují se další vlakové a autobusové spoje, čímž bude dosaženo pravého opaku toho, co měl projekt vyřešit.

Bylo by pěkné věřit, ale v tomhle případě to nějak nedokážu.

Pokračování na vás čeká v souboru Z Tomova diáře - červenec 2013.