Ozdoba levé části hlavičky
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Socha z letohrádku Rendez-vous, která symbolizuje slunečné dopoledne
Konec menu

Obrázek, vložený sem kvůli kreténskému Internet Exploreru Tomášův Internet

Z TOMOVA DIÁŘE



Prosinec. Období, kdy vládu nad přírodou přebírá zima a duším a myslím lidí vládnou Vánoce. Pro někoho období půstu a odříkání, pro jiného období konání dobrých skutků, pro většinu lidí však jen shon a chvat. Bude to letos konečně jiné? Ano, bude...

prosinec 2017


1. prosince 2017
(pátek)
VYSTOUPENÍ U BABIČEK A DĚDEČKŮ
V práci dnešek nepřinesl žádnou výjimečnou radost ani starost, byl by to den bez šmrncu a nadšení, ale odpoledne naštěstí nabízí velmi poutavé vytržení ze zajetí všedních dnů - vystoupení.

Náš soubor Krkonošský Horal neprožívá moc příjemný Advent... tančící část Horalu chodí na zkoušky čím dál méně, obzvlášť ta ženská... ale hlavně o nás nikde nestojí, nikde po nás netouží, nikdo nás nemá rád, nikdo si s námi nechce hrát. Vlastně bychom ty všechny koledy a vánoční písničky trénovali docela zbytečně... ale dnes to bude jiné, dnes s nimi vneseme trochu radosti do duší babiček a dědečků z Domova pro seniory ve Vrchlabí v Žižkově ulici a do jejich očí zář betlémské hvězdičky.

Z toho, že to je letos naše jediné vystoupení, je mi docela smutno, ale na druhou stranu se těším alespoň na to jediné a mám v sobě takovou chuť do zpěvu - už v práci jsem si pobrukoval a teď vyrážím pěšky přes kopec a kolem dubu, jen abych si tam pořádně a nespoutaně zazpíval.

Cesta do údolí Principálku

V údolí Principálku mi mobil dělá velikánskou radost s ryze adventní písničkou Rosu dejte od skupiny Klíč. Ta je moje zamilovaná a s chutí si ji zazpívám klidně i v polovině července... ale teď v době adventní ji zpívám ještě více od srdce. Zazpívám si ji dvakrát a není to jediná radost na téhle blátivé cestě chmurným odpolednem počínající zimy - čeká mě jich u dubu hned sedm s písničkou Los set goyts (Sedm radostí) od skupiny Innamorata. Sice mi už tahle písnička nějak přestala nosit štěstí a zvěstovat „Dny sedmi radostí“ - ale to mi vůbec nebrání v tom pořádně se zaradovat, když mi ji mobil zahraje.

U dubu

Radovat se můžu, ale i když je to písnička moje milovaná, zpívat ji neumím, jen refrén si zpívám zplna hrdla. Pak už mě ale radosti moc nečeká, protože dál mi mobil hraje samé tanečky beze slov, písničky v jazycích, jimiž nevládnu... takže si už dočista vůbec nic nezazpívám. Nu, asi má ten můj mobil víc rozumu než já - on by to nebyl nejlepší nápad, vyřvat se tady na lesy ještě před vystoupením.

Teď už doma holím fousiska, balím kroj, připínám narychlo vyžehlený šáteček. Výborně, můžu vyrazit. Rozhodl jsem se „zajet“ darované mi staré kožené vysoké boty, které vypadají téměř jako krojové - beru si je s sebou pro případ, že by šéf Standa rozhodl, že nebudeme venku zpívat v těch našich krojových botách, aby to i tak vypadalo hezky a starodávně. Není to však bez problémů... jednak se tyhle staré boty docela smekají... ale hlavně v nich mám jen slabé krojové podkolenky, ale boty mají akorát v oblasti mého kotníku dvě části sešité takovými velkými stehy, což velmi bolestivě reje. Ještěže to není daleko.

Teď spolu vcházíme do prosklené spojovací části mezi starou a modernější částí Domova pro seniory, poté jsme vedeni vpravo do starší části - někdejší továrnické vily - chodbou a do prostornější místnosti, která v běžném čase slouží asi jako kancelář nebo denní místnost pro personál. Rychle se převlékáme do krojů, soukáme se do krojových bot a trochu se rozezpíváváme. Horší to mají sestřičky a ošetřovatelky - pořádně ustrojit a dopravit ven k vánočnímu stromu všechny babičky a dědečky, to je veliká práce. Mistr zvukař zatím venku chystá osvětlení, reprobedny a mikrofony - dnešní vystoupení bude s plnou parádou. Bohužel ne plně dlouhé... venku je docela mráz a celé vystoupení by ti starouškové asi odstonali, proto něco musíme vynechat. Nemáme z toho radost... nu, ale nebudeme smutnit nad tím, co není, budeme se radovat z toho, co je.

Zatímco vám tady nezajímavě povídám, naše pěnice mě přesvědčují a umlouvají, abych nechodil ven jen tak v kroji, abych si vzal teplou vestičku, kterou jsem před rokem dostal od pěnice Lenky. Vzal jsem si ji s sebou - ale jak to tak u mě bývá, nechtěl jsem, aby můj kroj, který mám moc rád, při vystoupení něco skrývalo. Nakonec se ale přesvědčit dám, venku je opravdu zima.

Teď už čekáme venku, my dospělí Horalové bereme za ruku rozverné malé a milé Horálky... a už je to tady!

Na koladu sme přišli k vám,
štěstí, zdraví, vinšujem vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta,
my sme k vám přišli zdaleka.


Zpíváme nástupní koledu a při tom pomalu jdeme kolem kruhu zachumlaných babiček a dědečků, kolem vánočního stromu, vcházíme dovnitř a rovnáme se k mikrofonům. Široké zasněžené místo před námi poslouží co taneční parket pro roztomilé tanečky Horálků... my dospělí se však dneska budeme zahřívat jen zpěvem. Vánoční písnička střídá koledu, taneček střídá sólový zpěv některého z Horálků, nakonec i já si zazpívám společně s jednou šikovnou dívčinečkou... a je konec první části. Malí Horálci odcházejí a teď už budeme jen my zpívat.

Přišli sme k vám na koladu,
abyste nám dali dceru,
hopsa hejsasa, kydlum tajdada,
abyste nám dali dceru.


Pro nás letos nová koleda „Z Vojtěšic“ je moc pěkná, hlas mi při ní také zní hezky... jen ještě její text nemám úplně zažitý, tak po dvou slokách zaváhám, co je ve třetí, chystám se tedy své zpívání trochu ztišit a počkat, co budou zpívat ostatní pěnice a pěvci... jenže pic kozu do vazu - zatímco dřív taková nápověda fungovala bez problémů, teď se ukázuje, že se Horaláci vesele drží mě... a beze mě by snad taky nepokračovali. Tak tedy začnu s další slokou... ale bohužel s jinou, než Lucka, naše vedoucí zpěvačka... rychle to napravuju, ale pokud obecenstvo u toho nespí, určitě to poznalo. Tohle mě tedy ani trochu nepotěšilo.

Jinak ale vystoupení ubíhá strhujícím tempem, zpíváme jednu písničku a koledu za druhou a je nám při tom dobře. Jen ty krojové boty... je v nich sice pohodlíčko, ale jejich podrážka je ideální mnohem víc na tancování než na stání na sněhu... připadám si, jako bych tu stál v ponožkách. Nohy se pozvolna mění v rampouchy a teplá vestička od Lenky se teď rozhodně unese, zima je i tak.

Až my z Betléma pujdeme,
na vás uzpomínať budeme.
Zaplatiž vám to Pán Bůh sám
a naposledy svatej Ján.
Svatej Ján a svatej Štěpán.


Babičky a dědečkové nám zatleskali, uklonili jsme se... a teď už se zpěvem odcházíme zpátky do tepla. Zpívat pro babičky a dědečky v jakémkoliv Domově pro seniory nebo Domě s pečovatelskou službou je vždycky moc pěkné, protože oni jsou tím nejvděčnějším obecenstvem. I teď z toho máme radost. Spokojeně se převlékáme do našeho teplého zimního oblečení... a když odcházíme, já krom kroje nesu náklad, kolem něhož teď určitě krouží myšlenky každého malého Horálka - mlsoutka - nesu totiž koledu, kterou tady Horálkům nachystali. Děkujeme.

Jedné radosti je konec, ale zítra mě možná čeká druhá... chystám se vyrazit na cestu za splněním jednoho z mých nejkrásnějších snů...

POSLEDNÍ INICIAČNÍ RITUÁL EVROPY
Dávné národy celého světa i současné přírodní národy mají zvláštní rituály, kterými přijímají odrostlé děti mezi dospělé. I církve takové rituály mají - u křesťanů se mu říká Biřmování nebo konfirmace.

Doklad o dávném biřmování

Kde vládla katolická církev, tam jiné rituály byly buď pokřesťanštěny nebo upadly v zapomnění... a jak čas plynul směrem k současnosti, bylo zapomenuto téměř vše z dědictví našich předků. Jen jediný necírkevní iniciační rituál v Evropě zbyl... a tou je nádherná a nezapomenutelná Jízda králů.

Krásní mladí lidé jdou z kostela před započetím Jízdy králů

Jen v několika málo vsích tahle krásná tradice přežila... a my ostatní můžeme jen tiše závidět těm, kteří ji na vlastní kůži zažili, protože to musí být zážitek na celý život.

A TEĎ BUDE S DAVIDEM KONEC!!!
Michelangelova socha Davida je nádherná, obdivovaná a lidé ji mají rádi... a co mají lidé rádi, to je ideální k využití v reklamě. Když však některé společnosti využívaly oblíbenosti Davida k prodeji dvojnásobně předražených vstupenek do Akademie krásných umění, v níž je David vystaven, došla zmíněné instituci trpělivost a celou věc dala k italskému soudu. Ten následně rozhodl, že socha Davida se napříště smí komerčně využívat jen se souhlasem Akademie a po zaplacení poplatku. Rozhodnutí je platné pro celou Evropu.

KDO ZAPOMÍNÁ NA SVOU HISTORII...
Němci se nestaví ke své nedávné neslavné historii zády. Přímo u Braniborské brány je drsně působící betonový pomník na památku obětí holocaustu, německé děti jezdí na výlety do vyhlazovacích táborů, ve školách se učí historie bez příkras. Horší to je v Rusku - tam jediné muzeum Gulagu zavřeli a následně nechali srovnat se zemí, polského profesora, který v Petrohradě měl přednášku o stalinských zvěrstvech v Polsku, poslali domů s razítkem „Návrat nežádoucí“, Stalin samotný už není prezentován zdaleka jako záporná osobnost.

Známé úsloví praví, že „Kdo zapomíná svou historii, je odsouzen prožít ji znovu.“ Němci už nechtějí nikdy znovu prožít to, co prožili jejich předkové za vlády Hitlera. Mám však obavu, že Rusové k opětovnému prožití neslavnějších stránek své historie putují mílovými kroky a s jásotem. Doufejme v moc času, který možná ukáže, že se mýlím...

BRONZOVÁ OLYMPIJSKÁ MEDAILE PRO NAŠE BIATLONISTKY
Do počátku Zimních olympijských her ještě pár měsíců zbývá, ale naše biatlonové kočenky Eva Puskarčíková, Jitka Landová, Veronika Vítková a Gabriela Koukalová se už teď můžou pyšnit bronzovou olympijskou medailí. Stalo se tak zásluhou dodatečné diskvalifikace ruské biatlonové štafety, která vybojovala medaili na Olympijských hrách v Soči a teď ji musela vrátit. Mám však obavu, že tahle dodatečně udělená medaile už těm holkám našim moc radosti neudělá.

STUDENÁ LÁVA (LAHAR)
Když se řekne láva, každý si představí do ruda rozžhavenou horninu, valící se ze sopky. Někdy se však na počátku erupce valí ze svahů sopky proud sopečného popela a ztuhlé lávy, promísený obrovským množstvím vody. Takovému proudu se říká studená láva a je to také jev velmi nebezpečný, protože sice není žhavá, ale zato se valí velice rychle a cestou hubí vše živé.

CODE TALKERS
Za druhé světové války armáda Spojených států využívala speciální radiotelegrafisty, kteří si mezi sebou předávali ty nejtajnější zprávy. Němci je samozřejmě zachytili a všemožně se je snažili rozluštit... ale jejich snaha zůstala bez úspěchu. Důvodem bylo to, že zprávy byly předávány v jazyce indiánů Navajů, který nikdy nikde nebyl popsán.

KOŘISTNÍ FOND ŘÍŠSKÉHO ROZHLASU
Po skončení 2. světové války Československý rozhlas získal jako určitou válečnou reparaci část desek a matric s archivem Říšského rozhlasu - druhá část byla odvezena do Sovětského svazu. V Československém rozhlasu však pro takovou kořist nenašli využití a archiv postupně upadl do zapomnění. Z něho se však dnes probouzí... archiv dnes prochází tříděním a zkoumáním, co v něm vlastně všechno je a určitě bude velmi zajímavý pro všechny, které tahle část historie zajímá.

HISTORICKÉ ŠIPKY
V Trutnově na sídlišti Kryblice, vzácně i u nás ve Vrchlabí, se dochovala zajímavá památka - u vchodu některých domů jsou velké bílé šipky a u nich neméně velká písmena LR nebo LSR. Není to žádný vandalismus, je to památka na nelehké časy 2. světové války - těmito šipkami totiž byly označené domy, v nichž byly k dispozici protiletecké kryty.

2. prosince 2017
(sobota)
K OBZORU ZA SVÝM SNEM
Včerejší odpoledne bylo velmi příjemné, když jsem dělal radost lidem já, dneska však zažiju příjemný den, protože bude dělána radost mně. Chystám se totiž vyrazit do Opočna na vystoupení mé nezřízeně milované skupiny jménem Kantoři. Nebude to však jen tak obyčená cesta... bude to cesta za splněním snad toho nejkrásnějšího z mých snů...

Ten sen zrodil se nenápadně na mém třetím koncertě Kantorů na Dnech evropského děditví v roce 2005. Při něm mě zaujalo, jak kapelník Honza vždycky před každou písničkou seznamuje obecenstvo s tím, kde písnička vznikla a kdo k ní Kantorům napsal český text. A zasnil jsem se, jak krásné by bylo, kdybych někdy slyšel něco jako „Český text k téhle písničce pro nás napsal náš kamarád Tomáš Novotný.“ Co se však tehdy zdálo být jen pošetilým snem, o němž ani nemělo psát do deníčku, to se dnes může stát neuvěřitelnou skutečností...

V těžkých dnech bezprostředně po smrti mého táty mi totiž nic netušící kapelník Kantorů Honza napsal e-mail, ve kterém mě poprosil o napsání českého textu k písničce skupiny Blackmore's Night jménem Mid Winter's Night, kterou by s mým textem rádi hráli na svých adventních koncertech. Připadalo mi v mém aktuálním rozpoložení skoro nemožné splnit Kantorům jejich přání... ale zázrak se stal, padla na mě ta správná nálada... a mně se podařilo vymyslet pro Kantory český text, k němuž kupodivu mé uplynulé zážitky byly inspirací... zpívá se v něm totiž o uplynulých těžkých chvílích... ale hlavně o naději, že bude lip, o tom, že se splní náš sen i o vánoční hvězdičce. Moc jsem nedoufal, ale Kantoři brali všema deseti... a dnes vyrážím k obzoru za svým snem.

...tam, kde svítí hvězda zářivá.

Do Opočna je to však od nás z Vrchlabí cesta křivolaká, nelehká. Když jsem hledal, našel jsem, že do Opočna se nejsnadněji dojede přes Hradec... a vzhledem k tomu, že Kantoři tam budou hrát až odpoledne, ani nemusím vstávat moc brzo. Jenže to by bylo takové na houby cestování - dojet do Hradce, tam hodinu a půl čekat, pak dojet do Opočna, tam čekat další asi dvě a půl hodiny, než začne program na náměstí... moc se mi to nezdálo... ale všechno změnilo zjištění, že ten den v Hradci v Muzeu východních Čech bude probíhat Adventní řemeslnický jarmark. Proto jsem dneska vstával naopak náramně brzo a právě z Vrchlabí vyrážím autobusem směrem ku Dvoru Králové nad Labem.

Cesta probíhá poklidně a i když v autobusu po ránu je docela zima a zahřívá se jen pomalu, tak jinak i poměrně příjemně. Na nádraží ve Dvoře dorážíme včas a i když je u pokladny velikánská fronta, dostanu jízdenku včas a na rychlík od Staré Paky ještě i několik minut čekám. Ve vlaku je příjemné teplo a protože nestaví, nestaví, téměř nikde nestaví, jsme v Hradci cobydup.

V nádražní hale v Hraci Králové

Protože však do začátku jarmarku ještě dost času zbývá, toulám se po Hradci... zajdu do Levných knih, kde mě nic nezaujme, nakoupím v drogérii, koukám sem a koukám tam a užívám si příjemného, i když pořádně mrazivého rána. Zamýšlím se podívat i do oblíbeného antikvariátu Koniáš, ale na dveřích mě vítá jen cedulka, že majitel odcestoval kamsi za obchodem a proto je zavřeno. Chystám se ze dvora, v němž antikvariát je, odejít týmž průjezdem, jímž jsem do něj vešel... ale vánoční hudba mě přiměje namířit své kroky opačným směrem, ke druhému průjezdu, jímž vyjdu přímo na nábřeží Labe proti Muzeu východních Čech. Po pár krocích mě však zaujme vábivě znějící vývěsní štít.

obchod jménem Erotic City

Ne, že bych nikdy v žádném obchodě s erotickým zbožím nebyl... kdysi jeden maličký byl i u nás ve Vrchlabí, i v Trutnově je jeden... ale tenhle vypadá doopravdy velký, tak neodolám a ze zvědavosti vstupuju dovnitř. Tam jsem hned polapen příjemnou a moc pěknou tmavovláskou, která mě hned ochotně provádí po obchodě. Ten mě překvapuje, jak je veliký, to je doopravdy opravdická samoobsluha snad úplně se vším, co lidé kdy vymysleli pro vzbuzení nebo uspokojení svého vzrušení a touhy.
Po ukončení prohlídky mě tmavovlasá pokladní zanechává v útulném zákoutí, kde mi první padnou do oka vzrušující hračky pro ženy ve tvaru mužských penisů. Hlavně jejich velikosti a barvy. Výběr velikostí je pestrý... od těch skromnějších, které zhruba odpovídají tomu, co bych mohl nabídnout ženám já, až po takové obry, že nejspíš ani světový rekordman něco takového ve svých slipech nenosí - a kdyby nosil, bylo by to spíš prokletím než darem. Zvědavě si sáhnu na ten největší z nich... ale na sáhnutí moc originál nepřipomíná, je takový drsně gumový. Barvy jsou také různé - od barvy, zhruba korespondující s penisem bělocha, až po temnou černošskou barvu.

Když mě vedle zaujme, že se tam nabízí realistické hračičky věrně odpovídající penisům nějakých ohromně slavných, ale mně zcela neznámých mužů, a akorát začínám přemýšlet, jak se tohle asi dá udělat, načape mě u toho opět symaptická pokladní... ale já asi dneska nechal svou introvertovskou povahu doma, takže si bez rozpaků s ní chvíli povídám o svých dojmech z právě viděného. Pak se pár chvil věnuju erotickým DVD, kterých tam jsou k mání sta a sta... jenže jejich prohlížení by zabralo mnoho času, tak se u nich moc nezdržím. Erotické filmečky jsou si dost podobné - jsou v nich hubené ženy a nadprůměrně vybavení muži, podobají se jeden druhému jak vejce vejci... a pokud se věnují něčemu výjimečnému, je to pro změnu takový extrém, který se mi nelíbí. Já sám mám nejradši filmečky s úplně normálními, běžnými lidmi... ale takové jsou k dispozici spíš na Internetu, DVD se s nimi nedělají.

Tak si postupně proběhnu celý obchod a zajímavostí by tu bylo ještě na dlouhé psaní... od různých elektrických a technických hraček, přes různé obojky a bičíky nebo umělé pičky a nafukovací panny až po nejrůznější sexy oblečky pro ženy. Nejvíc mě však zaujme to, co v tomhle obchodě jediné není ani ke koupi, ani k mání... ta milá pokladní, i její neméně sympatická kolegyně, se kterými si hezkých pár chvil příjemně povídám... ale čas plyne a já ho sem nepřišel propovídat v obchodě s hezkými, ale hodně drahými vzrušujícími hračkami. Proto se nakonec loučím a přes most pospíchám k nádherné secesní budově Muzea východních Čech.

Muzeum východních Čech

Před ní už je živo... odkudsi z reproduktorů zní jedna vánoční koleda za druhou a vytváří pěknou atmosféru na malém jarmarku, jehož stánky naplnily nábřeží před muzeem. Prodává se tu hlavně jídlo... oříšky v cukrové polevě, nejrůznější koláčky a preclíky, horká medovina, punč i svařené víno, pečené buřtíky... ale nejvíc mě zaujmou mé osvědčené a moc a moc oblíbené „sejkory se sarakvajdou“. Ráno se mi nechtělo z pelechu, takže na snídani nebyl čas, mně teď kvílí v žaludku... tak si dávám dvojitou várku a pochutnám si báječně.

Jarmark venku je však jen takovou ochutnávkou, to hlavní se dnes skrývá uvnitř. Vcházím, platím vstupné, které se oproti mé poslední návštěvě před dlouhou dobou snížilo z 50 Kč na 30 Kč a už se těším, co na mě všechno čeká.
Kde jindy lidé obdivují nejrůznější historické skvosty a zajímavosti, tam dnes kraluje lidský um, vědění a smysl pro krásu. K mání je tu hlavně obrovské množství adventních věnečků, svíček a nejrůznějších krásných vánočních ozdůbek.

Jarmark ve sklepě muzea

Mně však v nádherném secesním sklepení muzea zaujme stánek s medovinou a hned si kelímek dávám a po příjemném popíjení a povídání ještě druhý. Nakonec po delší době odcházím s lahví medoviny a sklenicí medu z rozkvetlých luk pod dávným charvátským hradištěm, jemuž se dnes říká Kalské valy.

Později si ještě dlouho povídání se sympatickou paní Libuškou, která tam je se svými krásnými skleněnými ozdůbkami, které prodává pod jménem Veselá světýlka, vedle si u jiné paní kupuju čtyři krásné medové svíčky na adventní věneček... ale nejvíc mě o patro výš nad schody zaujme stánek, v němž se prodávají nejůznější krajkové zástěry, sukně, halenky... a mají tam i celý mužský kroj, který bych měl 1000x chutí si koupit, tak jak je... ale to by peněženka protestovala hodně hlasitě... a navíc je to kroj z Orlických hor... a přece nebudu nosit kroj z jiného kraje, než v jakém žiju. Ale přece už teď nosím výsledek umu těch, kteří tu dnes prodávají... nejnovější košile, ve kterých letos horalští muži nejednou z radostí tancovali, totiž pochází právě odtud.

Krom nabízené krásy je však v muzeu fascinující i úchvatná secesní architektura samotné budovy, jíž navrhoval slavný český architekt Jan Kotěra.

Nádherný světlík v nejvyšším patře budovy

Nahoře mě krom architektury zaujme u mistra řezbáře figurka do betlému, o které si myslím, že je to tanečník. Už se po ní chystám vystartovat a koupit si jí, i kdyby stála nevím co... ale žel k tanečníkovi je tu ještě medvěd a ten je o poznání méně povedený, tak si nakonec nekupuju nic. Jen se postupně odshora zase vracím dolů a kupuju si ještě pěkné voňavé mýdlo a nakonec i nádherný adventní věneček z obchůdku s nádherným jménem Květinářství Markýtka.

Adventní veneček

Ještě chvíli poslouchám u vchodu kapelu, hrající vánoční koledy a písničky a co znám, to si s nimi polohlasně zpívám... pak se však už přibližuje čas a proto se vydávám na cestu zpátky k vlakovému nádraží a poté k rozlehlému a pěknému autobusovému nádraží. Tam najdu správnou zastávku... a po pár minutách čekání už sedím v autobusu, který mě známými i neznámými ulicemi Hradce unáší vstříc Opočnu. Než se však vymotáme z Hradce, usnu jako špalek a probudím se s úlekem... ale naštěstí se neprobouzím až v Dobrušce na konečné, do Opočna to ještě kousek cesty je... tak ještě chvilku poklimbávám, ale v Opočně už jsem bdělý a z autobusu vyskakuju na správném místě - rovnou na náměstí, kde se dnes bude konat velký mikulášský rej.

Tady je však znát, že Opočno je k horám blíž než Hradec - zatímco tam bylo docela dobře, tady se prohání ledový vítr a mrzne až praští. Ve stáncích kolem dokola prodávají svařené víno, punč nebo horkou medovinu... já však šilhám žízní, nakonec se mi však podaří sehnat i lahvičku vody, která je dnes velice řádně vychlazená. Po zahnání žízně se potuluju dál jarmarkem, pobrukuju si při tom „Cestu zimní nocí“, ale krom další horké medoviny si nic nekupuju.

Zatím je však tady jinak nějaký podezřelý klid. Tomáš pesimista už začíná sejčkovat, že Kantoři nepřijeli a místo nich tu bude něco jiného, třeba zpěváčci z místní mateřské školy... ale dlouho mu to sejčkování nevydrží, protože plachta na přívěsu za pódiem hovoří úplně jinou řečí.

Je auto, za ním velký přívěs, na něm bílá plachta s nápisem Kantoři... a pod plachtou celá hromada nejrůznějších fascinujících hudebních nástrojů.

Pod plachtou se skrývá spousta fascinujících hudebních nástrojů, však ti, kdož na ně budou hrát, se neskrývají ani v autě, ani v plátěném domečku za pódiem. Tak tu radši přestávám oplendovat, aby mě někdo místo fanouška neměl za zloděje a dál pokračuju v kroužení jarmarkem. Než si však dám párek v rohlíku s kečupem a další horkou medovinu, už je na pódiu živo a Kantoříci se tam začínají zabydlovat. Je příjemné ten ruch pozorovat, těšít se... a také se radovat z toho, s jakými úsměvy mi hned Kantoři z pódia mávají, když si mě všimnou. Konečně je vše připraveno, mistr uvaděč, nás vítá a slovy vřelými uvádí to, na co už se všichni těšíme - vánoční vystoupení Kantorů.

Kantoři těsně před vystoupením

Když popisuju koncert Kantorů nebo někoho jiného, tak tady obvykle bývá více či méně přesný výčet toho, co všechno hráli. Jenže v Opočně je taková zima, že se mi nechce tahat ruce z rukávů a diářík z brašničky. Takže si jen pamatuju, že Kantoři začali pěkně zvesela českou verzí anglické písničky „We Wish You A Merry Christmas“ pojmenovanou „My Vánoce přejem krásné“. Nechyběl ale určitě ani Malý bubeníček, lidem v tom mrazu rozproudila krev česká verze písničky „In dulci jubilo“ O sladkém svátku. Jestli hráli i písničku Zvěstujem vám radost, to už nevím, ale je tak nádherná, že ji sem také dám. Moje oblíbená veselá Šel Honza kolem lesa ale určitě nechyběla, stejně jako písnička Radostnou novinu nebo moje oblíbená Josef muj kochany. Mnoho toho bylo, co Kantoři hráli a zpívali nám... a abychom si i my mohli zazpívat s nimi, zahráli i větší množství známých koled. I já si rád zazpíval, co jsem jen znal, včetně písničky, kterou Kantoři zahráli na závěr, protože ta je moje oblíbená kdykoliv a hezky se při ní spěchá do práce... jmenuje se Pán tance. Pak se Kantoři uklonili, lidé dlouho zatleskali... a byl konec.

Že vám v mém výčtu něco chybělo? Máte pravdu, i mně něco chybělo... ale zklamaný zase tak moc nejsem... sice jsem se těšil, že se dnes splní můj sen... ale on je každý vánoční koncert Kantorů tak hezký... a pro mě vzácný, protože o každém Adventu Kantoři odehrají mnoho koncertů, ale všechny jsou večer někde pro mě hodně daleko. Proto jsem zažil jen jeden, před několika lety v Trutnově a ten byl tak nádherný, až jsem díky němu vyhlásil ten den nejšťastnějším dnem roku. Proto i teď mám v sobě spíš radost - a za další se ženu právě teď, protože pro mě není radostí jen poslouchat hudbu Kantorů, ale také si s nimi moc rád povídám. Chvíli to dá, než si Kantoři popovídají a popřejí se svými početnými fanoušky a přáteli... ale pak už je mám jen pro sebe.

Kdo, že to je dneska zklamaný, že tu nezazněla „Cesta zimní nocí“? Kantoři víc než já... jenže oni v písničce hrají na dudy a nástroje jako dudy nebo píšťala s měchuřinou sice hrají i v mrazu, ale ne tak, jak by se to Kantorům líbilo. Nu a protože Kantoři nejsou zrovna z těch, kteří by hráli s vypadlým kolíčkem a prasklou strunkou, i když o tom zpívají v mé zamilované písničce Ať skřipky hrajou dál, písničky, v nichž se hraje na tyhle nástroje, jsme dneska neslyšeli. Ale mnohem důležitější je to, že můj sen už se splnil - včera Kantoři hráli písničku „Cesta zimní nocí“ lidem poprvé, sklidili za ni veliký potlesk a i Martině se hezky zpívala. Bylo by krásné být u toho... ale důležité je, že písnička dělá radost Kantorům i jejich obecenstvu.

Dlouho si s Kantory povídám, napřed venku a pak i uvnitř v opočenském kulturním domě, kde mě Kantoři dokonce zvou na guláš a pivčo. Pak už však musí jet pryč, protože je dnes čeká ještě jeden koncert, tak jim zamávám a otázkou je, co dál. Koncertem Kantorů tady v Opočně dění zdaleka nekončí, naopak to hlavní - velký rej Mikulášů, čertíků a andílků - teprve přijde. Jenže mám na výběr jen ze dvou možností - buďto jet teď autobusem do Hradce, z Hradce po hodině čekání do Trutnova a po pár minutách čekání z Trutnova do Vrchlabí. Nebo tady být až skoro do osmé hodiny a jet odtud vlakem do Trutnova a z Trutnova do Vrchlabí. I když vypadá líp druhá možnost, vybírám si nakonec první - kdyby mi při tomhle cestování něco ujelo, ještě bych se dostal třeba přes Jičín nebo vlakem... ale kdyby se něco nepodařilo při cestě vlakem, musel bych nocovat na nádraží. Navíc zdejší dění udělá radost spíše dětem a přituhuje tu stále víc. Proto se probíjím proti proudu malých čertíků a andílků až k zastávce, která je skrytá kvůli zavřenému náměstí kdesi v opočenských ulicích... autobus má zpoždění, ale nakonec přijíždí a cesta do Hradce pak probíhá bez problémů.

Dlouhé čekání v Hradci mi nakonec připadá docela krátké... vydávám se z autobusového nádraží na vlakové koupit si něco k pití a padne mi tam do oka, že je přímo na nádraží prodejna knih a antikvariát v jednom. V takových místech mi ani to nejdelší čekání není příliš dlouhé a s prázdnou neodcházím. Pak už přijíždí elegantní a pohodlný autobus firmy Student Agency, v němž se moc dobře spí. O to hůř se v Trutnově vystupuje do mrazu, ale čekání naštěstí není moc dlouhé a cesta do Vrchlabí je příjemná. Obzvlášť, když s námi jedou kus cesty takové krásné a veselé čertice.

Uléhám v srdci s radostí tak vzácnou a dobrým pocitem. U 2. prosince v mém diáříku zazáří červené sluníčko šťastného dne.

3. prosince 2017
(neděle)
Z ČISTÉHO PRAMENE
Nastal nám další den a mě možná čeká další velikánská radost. Původně byla tahle radost naplánovaná už na září, ale to byl bohužel osud proti mě. Dneska to ale vypadá, že by se všechno mohlo podařit.

Kdysi mě totiž na CD s popisem většiny českých hradů, zámků i zřícenin zaujala kromě zmíněných památek i hudba, která k němu byla doplňkem. Pět písniček na něm hrála a zpívala novostředověká skupina jménem ERGO, dalších pět bylo od skupiny Musica da gamba, která však dnes už asi nehraje. Skupina ERGO však hraje pořád, zvesela a neúnavně a v září měla koncert na hradě Zvířetice. I když celý den pršelo, jen se lilo, koncert tam měla - ale já jsem na něm nebyl, ač jsem se na něj chystal a těšil, protože mě sklátily viry a bakterie. Dneska je mi však velmi dobře, venku je sice zima, ale jinak docela hezky... a navíc mě nečeká ani žádná dlouhá cesta, protože ERGO bude hrát u nás na náměstí.

Program rozsvícení vánočního stromu

Když jsem viděl program dnešního „Rozsvícení vánočního stromu“, nevěřil jsem vlastním očím. U nás ve Vrchlabí se hraje během roku vážná hudba a také se velmi upřednostňuje jazz a swing, na každoroční „Pivní slavnosti“ se zvou populární skupiny... ale folk, středověké písničky nebo lidové písničky, ty jsou fuj a prostor dostávají minimální. Zajímavou výjimkou se stává „Rozsvícení vánočního stromu“ - loni tu hrála moje milovaná skupina BraAgas a letos tu bude hrát ERGO. Psal jsem tady na mé stránce s hořkostí v srdci, jak mě mrzí, že o náš soubor Krkonošský Horal o letošním Adventu nikdo nestojí... ale teď mě to nemrzí ani trochu. Loni jsem z koncertu skupiny BraAgas slyšel jen jednu písničku a pak jsem musel putovat na sraz a jet do Studence na vystoupení... dnes ale nic takového nehrozí a budu si moct koncert ERGA užít do poslední kapky.

Na poslední chvíli přibíhám na náměstí... ale dobré je to, ERGO se ještě zabydluje na pódiu, ještě hrát nezačalo.

ERGO se zabydluje

Všimne si mě kapelnice Sabina - to je ta tmavovlasá paní v krásných zelených a zlatých šatech - usměje se na mě a zamává mi... už jen tím mi dělá radost. Před časem si mě díky mému zájmu o koncert ERGA přidala na Facebooku do přátel a byla na mě moc milá - tak i na ni jsem se dneska těšil, že se s ní setkám osobně.

ERGO má všechno nastavené, zahrálo si i zkusmo jednu písničku, aby mistr zvukař mohl upravit vše potřebné a mohlo by se začít... schází však obecenstvo. S tím mě mí spoluobčané teda pěkně štvou, taková krásná skupina nám sem přijede, oni zůstanou doma zalezlí jak krtci v krtičinci a je nás tu jak na mariáš. Sabina posmutněle řekne, že tady dneska mají přesilovku... ale ERGO slíbilo, že tu bude hrát, tak tu hrát bude a začíná se právě teď.

Skupina ERGO nám hezky hraje

A začíná se pořádně od podlahy, pořádně údernou a strhující písničkou jménem Slavnost. Další na řadu přichází příjemná písnička jménem Obraz a ještě více mě oslovuje svou fánfáry připomínající melodií písnička Julián. Pěkná je i písnička Dáma s růží a zkazit dojem nemůže ani písnička se slibným jménem Vášnivá holka, obzvlášť, když má takový příjemný valčíkový rytmus. Ale není s kým tu tancovat, sice se tu nějací lidé vyčarovali, ale pořád je nás tu pět a půl.

Sabinka tancuje a její pohyb odhaluje, že její šaty jsou navrchu zelené a uvnitř zlaté.

Další přichází na řadu písnička s latinským jménem a skvělý textem i melodií jménem Ex puro fonte - Z čistého pramene. Tu bych si hned poslechnul ještě jednou... ale když nám tu ERGO hraje naživo, tlačítko Zpět k mání není. A ani žádný vedoucí Standa, jako u nás v Horalu, se tu nezamračí a neřekne „Eště jennou“, jako když se nám to na zkoušce nepodaří hned na poprvé. :o) Ale i kdyby tu byl, neřekl by nic, protože ERGU se to hned na poprvé podařilo náramně. Ani písnička Hodiny na orloji dojem svou příjemnou melodií nekazí... a zajímavý text, ten mají snad všechny písničky téhle fajn skupiny. Autorem melodií i textů je pán jménem František Filip Dvořák a věru, že ten rozumí komponování i skládání. Moc to obdivuju. Jako poslední přichází na řadu písnička jménem Militavi, která svou melodií i rytmem připomíná válečný pochod a celá je zpívaná v latině.

Tou ERGO své vystoupení končí, ale nikoliv svůj koncert - jen se teď utečou někam do tepla zahřát a od 16. hodiny budou hrát dál. Ale ještě než utečou si mnou chvíli moc mile a přátelsky povídají a to je pro mě obrovskou radostí. Chci si koupit od nich i jejich CD - ale to se dnes nepodaří, protože se Sabině podařilo zapomenout je doma. ERGO má dvě CD - starší Celtic Folk, ze kterého je i těch pět mých oblíbených písniček a novější Vítání deště. Obě mi je Sabina pošle poštou... a dočista vůbec nic za ně nechce, chce mi je dát jako vánoční dáreček. Moc vám děkuju, lidé milí, budu na vás vzpomínat s radostí, kdykoliv si je pustím.

Neodolám a dávám si kyselo, které je tak dobré, že by snad chutnalo i Trautenberkovi.

Snad nebude co krok to prd, když jsem si dal kyselo.

ERGO uteklo do tepla trochu se zahřát a na programu je teď nějaké loutkové divadlo pro děti. Tak ho dětem nechávám a mezi tím putuju jen o kousek vedle - tam, kde Zámecký park sousedí s náměstím a v kruhu stromů tam stojí Krkonošský betlém.

Boží muka a darouníčci

Jeho autorem je Pavel Tryzna a je to pan řezbář velice pilný, každý rok ke Krkonošskému betlému přibude několik dalších figur. K některým místům v Betlémě je tu i krásné, ryze krkonošské povídání.

Povídání u Božích muk

Za socialismu se boží muka bezhlavě ničila a byla to obrovská škoda, protože ledaskterá z nich byla vzpomínkou na zrod nebo zánik něčího života, častěji ještě možná na zázračnou záchranu života. Některá i na památku nějaké události, jako třeba založení školy. Ale i po založení měla boží muka své příběhy. Škoda, že většinou upadly v zapomnění.

Komediant s medvědem a opicí

Letos chtěli po panu Tryznovi, aby svůj Krkonošský betlém postavil na adventním jarmarku v Drážďanech, ale on to odmítl a jsme za to rádi. Když se tu objevil poprvé, většina lidí z něj byla nadšená, jen fanatičtější křesťané ho velice kritizovali, protože to není betlém klasický, s Pannou Marií, svatým Josefem a malým Ježíškem, je to betlém krkonošský. I oni si však zvykli a teď už mají betlém rádi všichni.

Krkonošský betlém

V roubené světničce z jedné strany otevřené najdeme Trutenberka, hajného, Anče s Kubou... a v kolébce dvojčátka Jeníčka a Mařenku. Ve světničce je k tomu i další nádherné krkonošské povídání.

Jak to vidí Krakonoš

Hezký je i jeho konec o krkonošských muzikantech a pravdivý... hned mi to připomnělo mou moc a moc oblíbenou poudačku z Krakonošova roku „Čertouský housle“, která začíná mou zamilovanou písničkou a ještě zamilovanějším tancem „Sami dva“ a ten chudej muzikant vh ni poudá, že „dyž už to nebude hráť, tak aby to aspoň ďálo pořánnej rampel“ a z různých vyhozených věcí si sestaví nástroj, na který se ve vylepšené podobě hraje dodnes - vozembouch. A jak my tanečníci při něm rádi terlujem, s nim se ináč derži rytmus, panečku.

Přídou páni muzikanti s celou kapelou, točiť budou ušecky tetky polku veselou.

Dyž sem tak na ty muzikanty merknul, hnelle bych si měl chuť si pořánně zaterlovať... no, ale voni sou jen dřeverný a dyby nebyli, stejně by tu asi nebyl nikdo, s kym bych si moh zaterlovať. Terlování na mě čká až zejtra na zkoušce a na to se moc těšim. Ale začíná mě ňák popadávať chuť psáť vh kerkonošskym nářečí a to by se vám asi nechtělo čísť, tak už toho nechám a pošámu se zasejc pryč.

Vedle chaloupky dědeček a babička pracují se dřevem.

Dědeček a babička

V betlémě nemůže chybět ani sám pán našich hor Krakonoš.

Pán hor Krakonoš

Vedle je místo, vzpomínající Krakonoše z Krkonošských pohádek pana Františka Peterku.

Další postavy v Betlémě - a je jich opravdu hodně - jsou „daráčci“ - lidé, kteří jdou těm novopečeným rodičům dvojčátek něco darovat. Tady babička něco nese v nůši, za nimi spěchá pán, nesoucí v putynce kvasnice... nu a tady vedou dokonce malého čuníka.

Darouničci nesou dárky Jeníčkovi a Mařence

A tady nesou pytel mouky na koláče, buřtíky a hrnčířka i pěknej džbánek.

Darouníčci

Ve světničce bude dneska rušno.

Darovníčci

Tak dlouho jsem se potulovat betlémem, až loutkové divadlo mezi tím skončilo a už se na nás znovu chystá ERGO.

ERGO nám hraje podruhé

Zdá se však, že vystoupení bude úplně stejné, jako to první. Ale jen po prvních třech písničkách, jako čtvrtá následuje písnička Hostina. Co se však hrálo dál, to už v mém diáříku nestojí. Zatímco včera jsem si na koncertě Kantorů nepsal nic, protože se mi nechtěly vytahovat ruce z rukávu a diářík z taštičky, dneska mám mnohem krásnější důvod. Marná byla má snaha sehnat si tanečnici mezi obecenstvem... však najednou hop a skok... a je tu vedle mě sympatická flétnistka ERGA Hanka. Popadnu příležitost za pačesy... a během chvilky mám Hanku v náruči, pravou ruku v příjemném teplíčku pod splývavým pláštíkem, který je součástí jejích starodávně vypadajících sametových šatů, levou v její ruce... a už spolu tančíme. Myslím si, že mi po písničce uteče, ale kdepak, je tu se mnou i dál a hezky spolu tancujeme, povídáme si o tancování, hraní i jejím na sáhnutí příjemném jemném koženém opasku. Ale přece jen mi na koncertě ERGA něco chybí... ale kdepak, už mi nechybí nic! Po všech písničkách pěkných, ale mně neznámých přichází konečně jedna z těch mých pěti oblíbených a zrovna písnička jménem Patria bona.

Pauca set bona Patria, už toho hodně zažila.
Ab uno disce omnia, jsou všichni stejné krve.
Pauca set bona Patria, hrdě své syny rodila.
Ab uno disce omnia, zní rázem ze všech hrdel.

A tak příjemně strávím celé druhé vystoupení ERGA a trávil bych i dál, jenže ERGO už je zmrzlé, jeho vyhrazený čas uplynul a zbývá už jen přivolat Hanku zpátky na pódium, poklonit se, přijmout potlesk teď už mnohem početnějšího obecenstva... a vyrazit na dlouhou cestu k domovu. Ještě si spolu vyměníme pár přátelských slov... a já už se teď těším na to, až se s touhle milou skupinou setkám zase příště.

Program teď nabízí vystoupení velmi početného dětského sboru ze Základní školy Školní ve Vrchlabí na Liščím kopci, který se podle jména kopce jmenuje Liščata. Viděl už jsem Liščata párkrát a nic moc od toho nečekám, ale i tak se chystám si s nimi trochu zazpívat... ale člověk míní a upovídaná kolegyňka Petra a její sympatická kamarádka Vlaďka mění. Tak dlouho si s nimi povídám, až celé vystoupení Liščat propovídám.

Mezi tím se setmělo, náměstí se zaplnilo lidmi a ti se teď všichni tlačí kolem menšího pódia, umístěného pod velkým, protože na něm teď proběhne vystoupení, pojmenované „Ohňová show“. Lidé se tlačí, tatínkové berou své ratolístky „na koníčka“ a zezadu není šance vidět cokoliv.

Náměstí zaplněné lidmi

Tak dlouho obíhám lidi, až nakonec najdu šikovný flek rovnou na velkém pódiu a nakonec většinu vystoupení přece jen vidím.

Ohňová show

Aktérem vystoupení je jediný člověk, který různě točí se zapálenými pochodněmi a dělá s nimi všelijaké kousky. Není to špatná podívaná, ale tolik jako koncert ERGA se mi to zdaleka nelíbí.

Dalším bodem programu je vystoupení trubačů Správy KRNAP.

Trubači Správy KRNAP

Oblečeni jsou v zeleném a jejich vystoupení je věnováno zcela lovu - troubí tady různé fanfáry, lovecké signály i početná halali. Moc mi tohle téma neříká, proto mé pocity z něj nejlépe vyjadřuje má oblíbená anglická fráze, přeložená do češtiny - nic, o čem byste psali domů.

A pak už se vše ztiší a v těžišti stovek pohledů se ocitne náš vánoční strom, který spokojeně roste přímo na náměstí po celý rok.

Zhasnutý vánoční strom

Po delší odpočítávání se náš strom za nadšeného jásání, tleskání a cinkání zvonečků rozsvěcí...

Rozsvícený vánoční strom

...a tím celá slavnost na náměstí končí. Po pár chvílích dívání odcházím domů ve společnosti mé upovídané kolegyňky Petry a jejích rozdováděných dětí. Tři dny plné zpěvu, tance a předvánočních potěšení skončily... a čeká zase práce.

17. prosince 2017
(neděle)
ZPÍVÁNÍ V BETLÉMĚ
Před krátkým časem se na zdi světničky v Krkonošském betlémě na vrchlabském náměstí objevila velice poutavá cedulka.

Pozvání na zpívání v Betlémě

Takové zpívání si ani trochu nechci nechat ujít, se skupinou Naváhutě, jejíž název je zkratkou dlouhého spojení slov „Nahodilé vánoční hudební těleso“, už jsem se v letech minulých setkal nejednou a rád jsem si je vždycky poslechl. Proto teď v nedělním odpoledni pospíchám Zámeckým parkem směrem k Betlému.

Cesta Zámeckým parkem

Měl bych jít tou nejkratší cestou tím největším tempem, neb se čas do začátku docela krátí... ale kdo by odolal jít tou delší, když je tu dneska tak krásně.

Cesta Zámeckým parkem

Sotva jsem vešel do parku, fotografuju tak, že by to i Japoncovi připadalo přehnané.

Vrchlabský zámek v průhledu

A občas i do hlubokého sněhu se vhroužím při cestě za tušeným krásným obrázkem.

Jezírko při můstku

Pohled na náš zámek přes hladinu rybníčku, který jediný zůstal jako připomínka dávných vodních příkopů z doby renesance, je pohledem s oblibou fotografovaným do kalendářů.

Zámek přes rybníček

O kousek dál si ke mně přiběhnou čmuchnout dva pěkní a veselí pejsci. Tenhle se i docela ochotně nechal pohladit...

Jeden pejsek

...zato tenhle se chtěl se mnou honit.

Druhej pejsek

Ale kdepak já bych chytil rozdováděného pejska... neběhal jsem za ním a on přiběhl sám.

Základem tohohle pozoruhodného společenství kdysi byl docela obyčejný pařez.

Dávný pařez

Krásně je v našem parku...

Pohled přes rybníček

...ale teď už musím pádit, protože Naváhutě už v Betlémě hraje.

Lidí se tu shromáždilo hodně a přes jejich hlavy se fotografuje v tomhle pološeru špatně, obrázky se mažou jako na běžícím pásu.

Skupina Naváhutě hraje v Betlémě

Nu, ale kvůli tomu jsem dnes nepřišel, přišel jsem si dnes sem užít toho nejkrásnějšího ducha Vánoc... vždyť co může být krásnějšího, než vyrazit nádherným zimním podvečerem do Betléma poslouchat a zpívat si ty nejkrásnější vánoční koledy? A takové skupina Naváhutě opravdu hraje - krkonošské i ty známé, které si s nimi rádi zazpíváme.

Skupina Naváhutě

Naváhutě dělá čest svému jménu - není to nějaká oficiální skupina - zkrátka se vždycky před Vánoci sejde ten, kdo má chuť zpívat a hrát - a protože takových lidí se najde u nás dost, je to skupina docela velká. Když jednu chvíli jejich kapelnice paní Feistauerová řekne všem, že skupina Naváhutě je otevřená každému, měl bych sto chutí také se do ní dát... jen mě drží stranou strach, že by se mi vystoupení Naváhutě křížily s vystoupeními Horalu... a těžké by pak bylo si vybírat.

Teď však přišel okamžik, na který jsme asi všichni hodně zvědaví. Čeká nás totiž jedna „světová premiéra“. Světová premiéra... to zní jako něco, co se odehrává v obřích halách, za vrčení kamer a blesků fotoaparátů... ale skupina Naváhutě nám dokazuje, že světová premiéra se může odehrát klidně i u nás v Krknošském betlémě... dnes tady totiž bude poprvé hrát lidem úplně novou vánoční písničku, která se jmenuje „Verchlabskej betlém“. Nejdříve je ale potřeba ji pokřtít. A kdo jiný by tento akt provedl, než pan Tryzna, člověk, který náš Betlém vymyslel i vlastníma rukama vyřezal. Tady právě vyletěla zátka ze šampaňského a všichni koukají, kam letí.

Letí špunt od šampaňského do obecenstva

Naštěstí nikoho netrefila a pokud trefila, nebolelo to. Vzápětí byl výtisk „Verchlabského betlému“ šampaňským polit a slavnostně tak pokřtěn. A teď si ho konečně budeme moct užít. Naváhutě začínají hrát a zpívat... a já se nechávám unášet krásnou melodií... a ten text, ten je tak nádherný jak Betlém sám, takový nádherně ryze krkonošský - a co mě hlavně nadchne do poslední kapky krve, zpívá se celý v nářečí. To je taková nádhera, až se mi z toho hrnou slzy do očí a mám z toho obrovskou radost. A nejsem sám, na konci nadšeně tleská snad úplně každý, kdo sem dneska přišel.

Autor hudby Miroslav Feistauer a autorka textu Dana Kavanová naštěstí nejsou z těch, kteří by si potrpěli na nejrůznější „© Všechna práva vyhrazena. Veškeré hraní, zpívání, půjčování, pronajímání je zakázáno bez souhlasu autorů, pěti úředních razítek a zaplacení za každou notu třem kolektivním správcům poplatků...“ - ti, kteří si na to potrpí, obvykle způsobí jen to, že když se jejich písnička smí hrát jen za takových podmínek - nu, tak se prostě nehraje a zapomene se na ní. Autoři „Verchlabskýho betlému“ naopak na stěnu světničky v Betlémě vyvěsili text písničky i noty, aby si ji mohl hrát a zpívat každý, kdo má chuť. A to je moc dobře, protože já mám obrovskou chuť se jí také naučit.

Verchlabskej betlém - slova, noty a obrázky

Kdo by měl stejnou chuť a stejně jako já neuměl zpívat podle not, pro toho tu mám soubor MID s melodií.

Tímhle krásným překvapením koncert končí a já po chvíli povídání jdu s krásným pocitem v duši temným večerem zpátky domů.

TEXT NA VYZVÁNĚCÍ TÓN
Moje kolegyňka z kanceláře má nový mobil a nastavila si na něm vyzváněcí tón, který mi padl do nálady - na harmoniku hraný, ve valčíkovém rytmu... hned bych si na něj zatancoval, kdyby nebyl tak krátký. Až po dlouhé době jsem však náhodou přišel na to, že nejde o valčík, ale o menuet - jmenuje se Menuet G dur, BWV Anh. 114 a jeho autorem je Johann Sebastian Bach. Vyzváněcí tón je v notách ve filmečku ten druhý dvojřádek. Na mě jednou padla správná nálada a vmžiku jsem pro vyzváněcí tón vymyslel text:

Hej, zvedni mi to, čekám tě
Tvůj miláček je na drátě
Přestaň už běhat,
nenech mě čekat,
přijmi můj hovor hned.


RUŠTÍ SPORTOVCI BUDOU V KOREJI ZÁVODIT POD OLYMPIJSKOU VLAJKOU
Mezinárodní olympijský výbor definitivně rozhodl, že ne Olympijských hrách v Jižní Koreji budou moct závodit jen vybraní ruští sportovci bez dopingové minulosti. Budou však moct závodit jen pod olympijskou vlajkou, bez státních symbolů na dresech a bez státní hymny. Je to trest Rusku za státem organizovaný doping.

VE FRANCII UVAŽUJÍ O SNÍŽENÍ POVOLENÉ RYCHLOSTI
Ve Francii uvažují o snížení nejvyšší povolené rychlosti jízdy mimo obec z 90 km/h na 80 km/h. Odůvodňují to zvyšujícím se množstvím dopravních nehod s vážnými následky. Motoristé s tím vášnivě nesouhlasí a tvrdí, že je to jen snaha vybrat víc na pokutách. Nu, jestli je to jako u nás, je to možná i snaha snížením přimět Francouze, aby jezdili alespoň těch 90 km/h.

NOVÝ NÁZEV
Kolegové z dílny vymysleli nový název pro ten papírek, prostřednictvím kterého nám zaměstnavatel sděluje, co jsme si u něho vydělali za minulý měsíc. Dosud se mu říkalo „vejplatnice“, odteď mu budou říkat „almužnice“.

SKUPINA BRAAGAS CHYSTÁ NOVÉ CD
Po středověkých písničkách a „world music“ (lidových písničkách různých národů) moje oblíbená skupina BraAgas loví v dalším rybníčku - tentokrát se dala na moravské písničky. Ochutnávka v podobě písničky Brodil Janík koně však u mě nedopadla nejlíp - já vůbec, ani trochu nemám rád takové smutné písničky a tahle už je smutná opravdu příliš. Navíc asi tak laděné bude celé nové CD - tak to si tedy od nich asi nekoupím.

OČISTNÁ KŮRA FIRMY HELVETIA APOTHEKE
Firma Helvetia Apotheke volá lidem a nabízí jim „léčebnou kůru“ na 20 dnů zcela zdarma. Když se s tou nabídkou obrátili i na mě, nezavolali zrovna v pro ně šťastné chvíli - měl jsem hodně práce a náladu všelijakou, tak jsem jim slovy sice zdvořilejšími, ale vcelku jasnými nadal do podvodníků a šmejdů a nechtěl jsem nic. Vzbudilo to však mou zvědavost, tak jsem se podíval na stránku jejich i na stránky jiné a zjistil, že podvod to není. Na 20 dnů dostanete kůru opravdu zdarma, doporučuje se však užívat ji tři měsíce a to už pochopitelně bude za peníze. Pokud se pro to rozhodnete, stačí jen zaplatit, pokud ne, musíte odběr zrušit prostřednictvím telefonního čísla nebo e-mailu, což je všechno popsáno ve „Vstupním dopisu“. Ten však lidé nezřídka vyhodí bez čtení a pak se diví.

ZACHRÁNĚNÝ JEZEVČÍK
Dramatický týden prožil páníček jednoho jezevčíka. Ten se totiž spustil do hluboké liščí nory ve starém lomu a už se z ní nevynořil. S jeho záchranou pomáhali hasiči, kopali - ale byly tam obrovské kameny, nebylo možné se nikam prokopat. Už to vypadalo marně... ale po týdnu páníčci přinesli k noře hadr s pachem hárající feny... a ten jezevčíka vyvedl nakonec až z nory ven. Byl sice žíznivý a zesláblý, ale jinak mu nebylo vůbec nic.

VYHOZENA Z LETADLA
Cestující z Moskvy do Curychu musela vystoupit z letadla už ve Stuttgartu, kde letadlo přistálo jen za tím účelem, aby ji z něj mohli vyhodit. Vyloučení z přepravy si vysloužila za to, že se chovala agresivně k personálu, který jí pro podnapilost už odmítal nalévat další šampaňské.

V SAUDSKÉ ARÁBII SE BUDOU PROMÍTAT FILMY
Po 35 let se v Saudské Arábii, té zemi Bohem opuštěné, nesmělo provozovat žádné kino a veřejně promítat filmy. To od března příštího roku bude povolené. Teď je otázkou, co se bude smět promítat.

POZORUHODNÝ REKORD
Dne 13. prosince 2017 padl v Sarajevu podivuhodný rekord - 20 studentů najednou hrálo na jediný klavír.

DEN VÁNOČNÍCH SVETRŮ
V Anglii je od osmdesátých let 20. století tradicí si 15. prosince koupit a obléknout vánoční svetr, jehož koupí lidé přispívají na charitu. Letos se však upozorňuje také na velký zápor celého tohoto dobročinného podniku... a to, že nemálo lidí hned nazítří milý svetr chňapnou a hodí do popelnice.

31. prosince 2017
(neděle)
NAD DIÁŘÍKEM BARVY LETNÍHO SOUMRAKU
V minulých letech jsem psal poslední zápis do mého internetového diáříku většinou opravdu v poslední den roku nebo hned na Nový rok. Ale tady se to najednou nějak zvrtlo a Tomášův Internet se najednou na více než rok stal mrtvou stránkou. Dneska - 17. února 2019 - mě to najednou nějak zamrzelo, proto jsem se rozhodl ten chybějící zápis sem dopsat - a pokusit se mou opuštěnou stránku trochu oživit. Ale ani tak se to nepodařilo dopsat, proto podnikám další pokus 2. února 2020.

V mých vzpomínkách je rok 2017 spíš nešťastným a nevzpomínám na něj moc rád, ale když prolistujeme můj diářík, nedá se říct, že by takový doopravdy byl. Byl to však diářík barvy letního soumraku - soumrak v létě opravdu přišel. Přesto bylo podle „Měsíčního plánování“ v tomhle roce i dost šťastných dnů...

Jaké byly mé dny v prvním pololetí roku 2017

Jaké byly mé dny v druhém pololetí roku 2017

...za celý rok jich bylo celkem 35. 46 dnů bylo neobyčejných - některé z nich to byly dny v podstatě šťastné, jen jsem při nich neměl dobrou náladu - některým však chybělo k vyhlášení nešťastným dnem jen to, že jsem viděl na obzoru dny ještě nešťastnější. Nešťastných dnů bylo šest - ale zatímco v minulých letech jsem někdy za nešťastný vyhlásil den, ve kterém se prostě nedařilo nebo jsem neměl dobrou náladu - tyhle nešťastné dny byly opravdu nešťastné, provázené neskutečným zklamáním, obrovským strachem i neuvěřitelnou beznadějí. Ostatní dny byly dny všední, obyčejné.

Za „Měsíčním plánováním“ měly v mém diáříku své místo nejrůznější samolepky, hlavně z ovoce. Těmi si vždycky oblepuju diářík - jak málo stačí k Tomášově dětské radosti - a v roce 2017 jich bylo hodně.

Samolepky z ovoce

samolepky02_n.jpg, 162kB

Hodně bylo i zajímavých výroků. Už před několika roky jsem si začal psát výroky, v nichž se zajímavě shromáždily podobná nebo protikladná slova... měl z toho být článek, ale nějak jsem se zatím nedokopal k tomu ho sepsat. Rok 2017 byl na výroky docela bohatý.

Zajímavé výroky - část 1

Zajímavé výroky - část 2