Ten, kdo kdysi vymyslel jméno pro měsíc květen, zvolil opravdu přiléhavé jméno. Květen mění přírodu v moře květů, ptáčci s vervou zpívají, všechno se miluje, září a bují... krásný čas, ve kterém se krev pění prudčeji a je radostí žít.

4. května 2013
(sobota)

DRAČÍ SLAVNOSTI 2013 ANEB UŽ HO NESOU
Je poklidné sobotní dopoledne dne 4. května 2013 a my spolu stojíme na chodníku v jedné z nejrušnějších ulic města Trutnova - v ulici Na Struze. Zatím tu jezdí auta a autobusy jako v kterýkoliv jiný den... ale za pár minut tu budeme svědky úplně jiného provozu. Dnes se totiž v Trutnově slétají draci.

Roku 1006, třetí neděli po Velikonocích, dorazil Albrecht z Trautenbergu s více než stovkou mužů, ženy a děti na vozech nepočítaje, k pusté Mnislavově věži. Nalezli v ní kuchyňské náčiní, vojenskou výzbroj, zbytky zásob ve sklepení, naloupené kuchyňské zboží a také podzemní stáj pro koně, na řece našli pstruží sádku a vedle ní podběrák. Objevili též hlubokou studnu, v níž byl, podle doznání lupičů, ukrytý zlatý poklad.

Už poosmé se v čase květů, lásky a nejkrásnějšího jara stává Trutnov a jeho okolí dějištěm slavností lidské krásy a oslavy bohaté historie města Trutnova a našeho kraje. Dějištěm slavností, které vlastně mají název "Už ho nesou", letos s podtitulem "O pokladech", ale kterým lidé většinou říkají Dračí slavnosti. A tak jim budeme říkat i my, protože dnešní hlavní den slavností bude snad nejvíc dračí ze všech Dračích slavností, co kdy v Trutnově byly.

Každý ročník Dračích slavností je připomenutím některé ze sbírky pověstí, které zapsal do své kroniky úžasný člověk jménem Simon Hüttel. Ten psal dlouhá léta koniku města Trutnova a kromě událostí a reálií své doby - 16. století - v ní psal i o založení města a nejrůznějších vzpomínkách, předávaných z generace na generaci. Letos si připomínáme pověst o žácléřském hradu, jenž byl obávaným ležením lupičů. Roku 2013, čtvrtou sobotu po Velikonocích vyrazili lidé z Trutnova na zámek v Žacléři a naplnili jeho věž poklady jejich srdci nejdražšími. Tam jsme bohužel nebyli, dnes jsme ale tady a prožijeme spolu všechno, co nám dnešní den slibuje.

Než jsme dopovídali, přestala širokou ulicí jezdit auta a místo bručení motorů slyšíme stále sílící bubnování. Ještě však několik minut uběhne, než v zatáčce ulice spatříme čelo velkolepého průvodu.

Protože toho Dračí slavnosti nabízejí opravdu hodně, budeme spolu pokračovat ve společné cestě v samostatném článku Dračí slavnosti 2013 aneb Už ho nesou.

CO ZNAMENÁ POJEM PLISOVÁNÍ
V mém povídání o Dračích slavnostech jsem napsal, že struktura křídel bohyně Isis připomíná plisovanou sukni. Pak jsem znejistěl sám sebe, když jsem nad tím začal přemýšlet - vůbec si už totiž nemůžu vzpomenout, jak dlouho a odkud vlastně vím, co znamená pojem plisovaná sukně. Tak jsem radši mrkl na Internet.

A vypadá to, že jsem měl pravdu. Plisování je totiž způsob úpravy látky, při které se vytvoří cik cak ostré hrany, připomínající vějíř nebo na proužky poskládaný a zase rozložený papír. Více a zajímavěji se o plisování píše na stránce http://www.z-krejcovstvi.cz/?page_id=335.

Ženské sukně jsou vůbec zajímavá záležitost. Na první pohled by mohlo vypadat, že na nich nic složitého není, ale při bližším pohledu se ukáže, že je jich tolik druhů a úprav, že se v tom asi vyznají opravdu jen ženy a odborníci. Ostatní si o druzích sukní můžou něco přečíst na stránce http://www.skolatextilu.cz/co/index.php?page=3.

Jedna sukně mi tam však chybí... ve filmu Noc na Karlštejně vidí jeden z těch dvou hledačů žen na Karlštejně "krumplovanou sukni" - ale k jeho zklamání je v ní ctihodný pan arcibiskup Arnošt z Pardubic.



Jako vždy je to prosté, milý Watsone, krumplování je prostorový vzor, vyšitý zlatou nebo stříbrnou nití.

BOHYNĚ ISIS
Když tak paní Kaira tančila na Dračích slavnostech s křídly bohyně Isis, napadlo mě, že vlastně vůbec nevím, co to bylo za bohyni. Mrkl jsem tedy do Encyklopedie Wikipedia na adresu http://cs.wikipedia.org/wiki/Eset a tam se dočetl, že Isis je řecké jméno egyptské bohyně Eset, kterou později uctívali v Řecku a v antickém Římě a ledasčím z jejího kultu se inspirovali i křesťané. Když tak koukám na tu malbu v článku na Wikipedii, ani se nedivím, že břišní tanečnice téhle své taneční rekvizitě říkají křídla bohyně Isis, protože opravdu její křídla hodně připomínají.

Jak romanticky se dívají na svá křídla samotné orientální tanečnice se píše v nabídce internetového obchodu Módní trend Orient

Isis, jejíž jméno znamená "trůn", byla také zvána "Paní tisíce jmen". Ztělesňovala trůn, z něhož vládl velký faraon. Naučila ženy mlít obilí, tkát látky a zkrotit muže do té míry, aby s nimi mohly žít. Její oddanost a hluboká láska k Osiridovi, jejímu milovanému choti, jej po dvakráte doslova vyrvala z náruče smrti. Máváním křídel vdechla do Osiridova těla život.
Když byl Osiris rozsekán svým bratrem Sethem a jeho kouzly na kousky,Isis jej svou mocí znovu spojila. Isis tak může být symbolicky považována za osudovou družku, která neváhá použít svých nadpozemských sil, lásky a moudrosti, stejně jako ženství, k záchraně svého milovaného druha. Svým stoupencům slibuje "krásný život pod ochranou jejích křídel".
Podle této bohyně, která měla víc jak třímetrová křídla jsou také vyrobeny křídla na orientální tanec...Tanec má být veselý a plný lásky a citu jako jako Isis. Ladnými pohyby a krásou křídel má být vyjádřena něžnost a krása.

15. května 2013
(středa)

MALÁ ODPOLEDNÍ PROCHÁZKA
Kvapem se nám blíží slunovrat a venku je světlo už ve chvíli, kdy já vstávám do práce. V tomhle období je nejkrásnější chodit do práce pěšky. Dneska ráno se mi podařilo vstát a vyrazit včas a tak můžu vyrazit. Cesta mi ubíhá pěkně a v práci jsem docela brzo.

Cesta mi uběhla rychle a rychle ubíhá i čas. Nepříjemně rychle a rychlost jeho běhu vůbec nekoresponduje s tím, jak rychle mi ubývá práce. Venku zatím září sluníčko a i když fouká vítr, je nádherně. Zodpovědný zaměstnanec však zůstane v práci na přesčasu, když práci nestíhá. Ale když vidím, jak jsou dneska krásně vidět hory, rozhodnu se rychle, že zodpovědný nebudu ani trochu a jen co odzvoní konec ranní směny, vezmu do zaječích.

Mám v sobě obrovskou chuť nejít jen tak pěšky domů jako obvykle, ale vyrazit někam za obzor. Vyvolala ji ve mně kolegyně Verča při obědě a to jen pouhou zmínkou o poli s jahodami.

Uvědomil jsem si, že okolí Branné je pro mě rozdělené na dvě poloviny - polovinu přivrácenou k Vrchlabí znám dobře a mám ji prochozenou křížem krážem. Polovinu směrem k Martinicím a Jilemnici znám málo a mockrát v životě jsem tam nezavítal. Taková cesta kolem Krakonošovy hospody po zadních cestách a pak nějakou cestou směrem do Martinických lesů k místu, zvanému "U svaté Starosty", které je v knize dávných strašidelných příběhů "Vůz hrůzy a smrti" označené jako nejstrašidelnější místo celého Podkrkonoší. A pak po silnici nebo loukách zpátky do Branné.

Ale mohl bych jet i autobusem do Klášterské Lhoty, vyfotit si tam kontrast zelených listů a červených skal a pak jít pěšky zpátky domů. A tahle možnost nakonec vyhrává.

Bude to taková malá odpolední procházka a zároveń i testovací - nainstaloval jsem si totiž do mobilu program "Garmin Fit", který přes GPS sleduje vaši ujitou, uběhnutou či ujetou trasu, měří čas, převýšení a spálené kalorie a máte-li senzor srdečního tepu, tak i váš tep. Tak jsem zvědavý, jak bude program fungovat.

Ovšem člověk míní a práce mění. Než stihnu všechno zkontrolovat a ukončit, autobus už projíždí 300 metrů vzdálenou zastávkou a tak rychle měním plán. Napřed zaběhnu na obvyklý vjezd na pole...



...vyfotografovat můj oblíbený obrázek "Pozadí Windows XP"...



...ale pak se vrátím zpátky a půjdu úplně na opačnou stranu. Pojďme na to.
Vracím se na silnici, po ní jdu ale jen kousek a brzy už stoupám na protější kopec po silničce, obklopené rozkvetlými pampeliškami a pryskyřníky.



Ze silničky je krásný výhled na Dolní Brannou v pozadí s horami - Černou horou...



...nebo Žalým a dalšími horami.



Romanticky vypadající silnička vede ovšem k místům velmi neromantickým - k horní části plotu, ohraničující obrovskou skládku komunálního odpadu, kde můžeme obdivovat, jaká hora odpadků se nashromáždila z celého okolí za necelých dvacet let provozu skládky. Neobdivuju dlouho a pokračuju dál po silničce až na jinou, po které se dávám doleva ke dvěma osamělým kaštanům.



Odtud jdu až na samotu Příčnice. Tam mají krásného velikého a chlupatého bafana, kterého by se asi mohl ledaskdo kvůli jeho velikosti bát, ale on je přátelský a občas si rád přiběhne pro pohlazení. Dneska ale na hlazení není čas, má tu totiž dvě štěňátka a na ty se musí dávat neustále pozor.
Od Příčnic je jeden z nejkrásnějších výhledů na Krkonoše.



Jsou tu celé jako na dlani - jen Sněžka odtud vidět není, je skrytá za horami před ní.



Zadní Planina, Liščí hora, mohutná Černá hora, Sluneční a Jelení vrch... zaujmout by vás mohlo však i pohoří, vypínající se v popředí na opačné straně údolí Labe nad kunčickým nádražím - pokud půjde všechno podle plánu, budeme se po něm spolu dneska vracet.

Obrázky, které vám tu nabízím, asi neznáte, ale pokud nejste na mé stránce poprvé, tuhle krasavici asi poznáte...



Oficiálně se tahle moje nejoblíbenější borovice lesní jmenuje Borovice v Horní Kalné. Já ale kdysi potřeboval vymyslet pěkné jméno pro obrázek téhle borovice z fotogalerie Krása stromů a napadl mě pořádně vzletný název - "Královna Podkrkonoší". Moc se mi líbí a od té doby rád tak téhle borovici říkám. Ale bohužel se mé jméno zatím nijak nerozšířilo a lidé jí nejčastěji říkají jen borovice nebo Příčnická borovice.

Ne každý má stromy tak rád jako já, ale Královnu Podkrkonoší mají rádi skoro všichni a rád ji má i náš stát - v roce 2007 ji vyhlásil jako památný strom České republiky. Podle pověsti, šířené mezi lidmi, pamatuje Královna Podkrkonoší už Jana Amose Komenského, který pod ni sedával, když pobýval na zámku v Horní Branné, ale odborníci odhadují její věk na 120 let.

Kdykoliv jdu kolem ní, vždycky si ji pohladím, někdy ji obejmu, někdy si s ní v duchu povídám, vyhřívám se u ní na sluníčku a poslouchám skřivánky... je to nádherný strom a krásné místo s výhledem na všechny strany. Dneska mají ale zemědělci zvláštní talent kazit mi všechny pěkné obrázky - u dvou kaštanů, o kterých jsem se zmiňoval před chvílí, zřídili mohutné hnojiště a tady u Královny Podkronoší stojí nastartovaný traktor s cisternou na rozstřikování močůvky, zatímco jeho řidič klimbá pod borovicí. Tak se tady dneska ani nezastavuju a doufám, že se za to nebude Královna Podkrkonoší na mě moc mračit.

Z tohohle pohoří jsou nádherné výhledy na Krkonoše - když po něm jdete až do Hostinného, vidíte nakonec i Sněžku a vůbec máte jako na dlani celé Krkonoše. Většinou se i pěkně fotografují. Horší je to na opačnou stranu do Podkrkonoší - i tímhle směrem je tu úžasný výhled - je tu vidět Zvíčinu, Čisteckou hůru, Vartu, Kozinec, Černý háj se Studeneckým Strážníkem - ale většinou je to proti sluníčku a tak se fotografuje špatně. Dneska to ale docela jde.



Jdu dál po silničce po pohoří a kousek poté, co se změní v polní cestu, mé myšlenky najednou přerušuje rychle se blížící vrčení. Jeho zdrojem je krásný malý žlutý vrtulníček, který se žene snad jen v pětimetrové výši nad pohořím rychlostí rozjetého auta - je to zajímavý pohled, bohužel jsem ho nestihl vyfotografovat.

Před lesem začínají pastviny, kde se ještě nic nepase a tak září žlutí pampelišek a pryskyřníků. I odtud je pěkný výhled na hory - tohle je Černá hora a Rýchory - zaujmout by vás však mohl i vrch s vysílačem v popředí - je to můj oblíbený vrch Číhadlo, na který jsme spolu loni putovali cestou necestou z Hostinného - povídání o tom najdete v souboru Z Tomova diáře - březen 2012 v zápisu k 20. březnu.



Vynořuje se před námi strom a křoví. Teď jsou na něm listy, ale na podzim, v časnějším jaru nebo při pozorném pohledu odhalíme, že se v křoví skrývá velký kamenný podstavec s nápisem: "Já jsem Neposkvrněno Početí. Zřízeno pro čest a chválu Boží. Ant. Sucharda v Nové Pace 1900". Kdysi na něm stávala socha Panny Marie, o které jsem si myslel, že se stala obětí socialistického realismu, ale ona pořád existuje a je někde schovaná. A na svůj podstavec se vrátí, až v naší zemi nebudou vandalové a zloději, co sochy kradou a prodávají do ciziny. Když se podívám kolem sebe, nastane to nejspíš 31. září...

U stromu se cesta rozdvojuje - rovně vede do lesa, kterým projde a vynoří se v pastvinách nad Klášterskou Lhotou u prastaré kapličky. I cesta doprava projde kousek lesem, pak velkým polem a sejde do Dolní Kalné. My se však dáme doleva takřka neznatelnou cestou nádherně rozkvetlou loukou.



Cesta se mění ve vyježděnou a solidnější a noří se do nečekaně hlubokého údolí drobného potůčku. V trochu širším místě tu stojí několik domů, obklopených kvetoucími stromy. Když se údolí rozšíří, jsme u cíle - v Klášterské Lhotě.

V ní už žádný klášter dávno nenajdeme, ale býval tu a jmenoval se proboštství Wrchlab. Jeho život ukončila vojska Jana Žižky, když přitáhla dobýt Hostinné, což se jim nepodařilo.
Zajímavostí Klášterské Lhoty je to, že Labe se v ní zakouslo velmi hluboko do pohoří, táhnoucího se nad ním a odhalilo tak vysoké červené permské skály.



Květy stromů, rozkvetlé louky a svěží zeleň čerstvých listů tvoří s červenými skalami nádherný kontrast.



Takhle vypadá stejné místo v nejkrásnějším podzimu.



Kromě červených skal má Klášterská Lhota ještě jednu zajímavost...



Na konci Klášterské Lhoty, tam kde ústí do koryta Labe náhon, vypadá koryto Labe, jako by bylo dlážděné vodou omletými betonovými deskami. Tady ale koryto vydláždila samotná příroda v době, kdy tu po lidech nebylo ještě ani památky. V dávné době permu to bylo obyčejné usazené bahno, které vyschlo a kupodivu takhle pravidelně popraskalo.

A když už jsme tak u zajímavostí Klášterské Lhoty, nemůžu vynechat ani hrázděný kostel Nejsvětější Trojice...



...a také před nedávnem krásně opravený starý kříž.



Opouštíme Klášterskou Lhotu, přecházíme silniční most přes Labe a za ním se hroužíme do buřání na okraji lesa. Mým cílem je najít pěkné místo - Vítkovu studánku - na kterou jsme narazili náhodou kdysi dávno. Ale okraj lesa je tak zarostlý, že se mi to nedaří. Jdu poté po úzké cestičce po úbočí, zvědavý kam mě zavede - ale po chvíli cesty je jasné, že ji nevyšlapaly ani lidské nohy, ani srnčí kopýtka - zavedla mě rovnou k ukázkovému blátivému rochništi, kam se chodí s potěšením rochňat divocí pašíci z celého širého okolí.

Cesta po silnici, cesta po železniční trati, cesta buřáním, cesta okolo siláže - to jsou místa, která by se vám na fotografiích asi moc nelíbila. Ale pěkné je třeba Labe na dolním konci Kunčic.



Chvíli jdu po silnici, chvíli po trati, pak mě zláká něco, co vypadá jako cesta - ale je to jen vyježděná trať nedávného motorkářského závodu. Šlo by se tam dobře, kdyby tam nebylo tolik bláta - navíc dělá trať nečekané zákruty, ale nakonec mě na vrchol pohoří dovede a za chvíli už jsem na silničce, co vede z Kunčic do Dolního Lánova. Po ní však jdu jen kousek a vzápětí odbočuju doprava na širokou cestu, která mě dovede do Harty. Na jejím začátku stojí zdánlivě opuštěná motorka, vzápětí se ale uprostřed louky objevují její dva pasažéři, kteří tu v trávě právě dnes vyznali milování hold. Naštěstí se právě dooblékali, takže nečekal žádný trapný a rozpačitý okamžik ani je, ani mě. Teď se spolu díváme z louky před lesem přes údolí Labe na pohoří, po němž jsme šli před několika hodinami - napravo vidíme samotu Příčnice a vpravo od stromu je vidět Královnu Podkrkonoší. Za ní je vidět Kozinec u Horek s rozhlednou a úplně nalevo Čistecká hůra.



Cesta lesem a přes louku je pořádně rozbahněná, mé boty začínají měnit barvu z modrošedé na červenou. Teď se spolu díváme z úbočí vrchu, kde se říká "U břízek" nebo "Na Ovčáku" na Hartu, Vrchlabí i Krkonoše.



Sovinec nad Valteřicemi, Kněžický vrch a nad ním hora Žalý, nad údolím Labe se tyčící hlavní krkonošský hřeben s Vysokým kolem a Zlatým návrším, kterému naši předkové říkali Kokerháč. Strážná hůra, Jankův kopec... v popředí domy Harty a nově postavené roubenky. Za nimi vynikají bílé budovy vrchlabské automobilky Škoda Auto, jimž stále ještě vládne vysoký komín, který však už dlouho vládnout nebude, protože už několik dnů probíhá jeho pomalé bourání.

Scházím do Harty a protože se mi jazyk lepí na patro žízní, zabíhám k Dr. Maxovi na pivo. Dr. Max byl svého času slavným disco clubem, ten však zanikl a dnes je tu jen nevelká hospůdka.

Zbytek cesty už ubíhá rychle, bez vzruchu a bez zajímavostí. Když dorazím domů, ukončím aktivitu v programu Garmin Fit a ten mi ukazuje, že moje dnešní odpolední procházka měřila 19 km a trvala mi něco přes 3,5 hodiny.

17. - 18. května 2013
(pátek - sobota)

50. LET KRKONOŠSKÉHO NÁRODNÍHO PARKU
V roce 1963 byly naše krásné Krkonoše vyhlášené národním parkem. V roce 2013 si připomínáme, že už 50 let hory patří přírodě a to hned několika zajímavými akcemi - přednáškami, hrami pro děti i koncertem na vrchlabském náměstí.

Počasí však na dnešní den neslibuje nejkrásnější počasí - k večeru mají přijít přeháňky. Oslavám nepřeje ani práce - je jí tolik, že musím zůstat v práci docela dlouho na přesčasu.



Ptáčkům však černé mraky nekazí náladu ani v nejmenším a dál si vesele zpívají na oslavu života a nového zrození. A nekazí ji ani mně - obrázek údolí potoka Principálku je díky nim jiný než obvykle.



Jinak se ale obrázky v podmračeném dni moc nedaří... tak vás jimi nebudu trápit a přidám jen poslední z nich...



Zbytek odpoledne utekl jako voda a máme tu večer. Na lidmi zaplněném vrchlabském náměstí hraje právě skupina The Tap Tap.



Slyším jen dvě poslední písničky, ale ty se mi docela líbí - obzvlášť ta poslední, námořnická, a trochu mě mrzí, že jsem tu nebyl od začátku. Ale co se dá dělat, co se stalo, nedá se odestáti.

Zatímco se na pódiu začíná zabydlovat další skupina, my budeme mít o zábavu postaráno. Zažijeme totiž dražbu - bude se tu dražit několik věcí a výtěžek dražby půjde na rozšíření Ptačí rezervace Josefovské louky. Jako první se draží perníkové logo Krkonošského národního parku a lidé docela přihazují, takže cesta nakonec končí těsně po 3000 Kč. Za hodně solidní cenu se prodává i obraz od skupiny The Tap Tap. Méně už jde na odbyt plyšová čejka, ale nakonec svého majitele najde také za docela slušnou cenu. Muzikant Dan Bárta přispěl velkou zarámovanou fotografií vážky, kterou ale zapomněl doma, tak se tu draží jen virtuálně, přesto se ale nakonec cena vyšplhá na více než 3000 Kč. Mě ale nejvíc zaujal poslední předmět, který do aukce věnovala zpěvačka Lenka Dusilová. Je to takový zajímavý hudební nástroj jménem perepjeločka, který vypadá trochu jako psaltérium nebo žaltář - má dřevěnou část, nepatrně připomínající kytaru bez hmatníku a na ní natažené struny. I když je trochu rozladěný, zní moc hezky. Hodně přemýšlím, jestli nepřihodit, ale nakonec si říkám, že krámů mám doma už dost a tak se nakonec stává za 2300 Kč majitelem někdo jiný.
Dražba je u konce a nás čeká další hudební zážitek - koncert Lenky Dusilové.



Dneska jsem sem přišel hlavně na tuhle kóču - sice toho od ní moc neznám - jen písničku Holka magor a písničky, které zpívá společně s kapelou Čechomor - ale to úplně stačilo, abych se zamiloval do Lenčina nádherného andělského hlasu. Dnešní koncert je ale pro mě velikým překvapením a zpočátku i pořádným zklamáním - to, co nám tady Lenka zpívá a hraje se svou skupinou - to má do výše zmíněného hodně daleko a je to hodně zvláštní - taková směs naprosto alternativní hudby, etnické hudby a elektronické hudby. Ze začátku se mi to vůbec nelíbí a nebýt Lenčina úžasného hlasu, asi bych šel pryč... ale postupem času si na to zvykám a tak od půlky už se mi to líbí mnohem víc. Lenčin andělský hlas dokáže divy a bude se mi vždycky líbit, snad i kdyby zpívala rap (a to je jinak můj absolutně nejneoblíbenější hudební styl vůbec). A tak nakonec končí koncert u mě celkem úspěšně a i když nejsem sběratelem autogramů, využívám příležitosti a hodná Lenka se mi podepisuje do mého diáříku.



Po Lence přichází na pódium Dan Bárta, toho ale moc nemusím a tak brzy prchám a dávám přednost dobrému Istanbul kebabu.

A byla noc a bylo jitro, den druhý.

Vyrazil jsem na nákup a když jsem došel domů, nečekaně jsem se vydal na další cestu. Vrchlabím totiž objíždělo auto s amplionem a rozhlašovalo, že v Kulturním domě Střelnice dnes probíhá prodej bot od výrobce ze Žďáru nad Sázavou. S botami se Ždáru mám dobré zkušenosti, tak jsem vyrazil. Štěstí mi přeje - asi jsem si ho předplatil, když jsem po cestě obdaroval paní prosící o desetikorunu dvackou. Ne jedny, ale hned dvoje boty totiž obohatí můj už značně zdevastovaný "vozový park". Jedny sportovní - doufám, že pořádné boty z toulavého telete. A druhé slavnostnější, k černým kalhotům. Obtížen botami vyrážím na cestu k domovu, ale zajímavé černé mraky mění můj směr - jdu kolem nejstarší vrchlabské radnice...



...kolem kláštera a hřbitova až do zahrádkové kolonie Slunečná, odkud bych si rád vyfotografoval klášter a nad ním černé mraky. Ale člověk míní...



...a stromy, ploty, budky, fóliovníky a zdi mění. I když je to tady poměrně vysoký kopec, nikde tu tak rozsáhlý výhled není. Vracím se tedy zpátky, vcházím do zámeckého parku a tam mě překvapí, že cesta, po níž jsem se vydal, končí u dřevěné závory. Obcházím rododendron a divím se, co se to tady může opravovat, že je tu auto se zvedací plošinou. Jdu blíž a zjišťuju, že nic - že na plošině se zvedají děti - a dokonce i dospělí - a to do pořádné výšky. Něco takového si nemůžu nechat ujít.

Tady už stoupáme do výše...



...a zastavujeme se až v úrovni horních oken severozápadní zámecké věže.



Tady se plní ne jeden můj dětský sen, ale hned dva - svézt se někdy na zvedací plošině auta, s nímž se opravují třeba lampy - a podívat se ze zámecké věže. Výhled z ní musí být hodně podobný jako z plošiny.



Jihozápadní věž by z té sousední ale takhle vidět přece jen nebyla.



Koukal bych se déle, ale dole už čekají další dychtiví zájemci o podívání z výšky a tak plošina klesá dolů... a já se vydávám za dalšími překvapeními, které náš park dnes nabízí.



Potkal už jsem v našem parku ledaskoho, ale Krteček v tom má dneska premiéru.

Divil jsem se, že se kolem pořád honí takové ty správné mraky, ze kterých dokážou padat trakaře a přitom nepadá nic... už se nedivím...



Krakonoš je všechny rozhání svou hromovládnou holí.

Děti se tu rozbíhají po parku na cestu, plnou zajímavých setkání a nejrůznějších spletitých úkolů. My dospělí se můžeme jenom koukat, ale docela mě to koukání zatím baví.



Že žila byla jedna holčička, která nosila červené šaty a čepeček a proto jí lidé říkali Červená Karkulka, to ví dobře každé malé dítě. Ale hrome, to se v pohádce nepsalo, že je to taková krásná kóča. Souhlasím s vlkem, že ta je fakt k sežrání.



Ve skrytu větví mého stromu se ku podivu a k mému zklamání žádná krásná víla neskrývá, tak obejmu alespoň můj strom, klid tu však na to není a tak naše seance netrvá moc dlouho. Kousek od něj totiž mají svou úřadovnu čertice a čert.



Aby tady děti dostaly razítko, musí kousek skákat v pytli. Malinké holčičce, která tu je teď, se však do čertího pytle ani trochu nechce - čert té čertici věř, co kdyby ho zavázala a odnesla si ji do pekla. Dává se do takového pláče, že se jí čertici nakonec zželí a dává jí razítko i bez skákání.

Být dítětem, asi bych byl tady do večera. Já však spěchám nepohádkovými ulicemi Vrchlabí domů - vstříc příjemnému zbytku dne, o němž už není víc co psát.
Myslím, že Krkonošský národní park oslavil své 50. narozeniny hezky a přeju mu, aby ještě dlouho vydržel a plnil své poslání - chránit krkonošskou přírodu.

TISKAŘSKÝ ŠOTEK
S čertem nebo Červenou Karkulkou se ve všední den mockrát nepotkáme, to tak nanejvýš ještě s Krakonošem. Zato se však setkáváme s nejrůznějšími tajnými záškodníky a poťouchlíky. Jsou tací, kteří nám schválně schovají jednu ponožku, kažou chvíli někam zašantročí klíče nebo heslo k elektronickému bankovnictví. Je však i záškodník, který má ze všeho nejvíc rád vůni papíru a barev - tiskařský šotek.

Je to však pidivajzlík značně zlomyslný. Krade se kancelářemi, DTP pracovišti a okolo tiskových strojů a kde může, tam něco provede.

V sudoku dá dvě stejná čísla do jednoho sloupce, závodníky pošle na závod o měsíc dřív, vymyslí nekonvenční titul pro dalajlámu nebo třeba otočí fotku Krkonoš. Nebo dokonce změnou jediného písmenka dosáhne překvapujícího prohlášení v papežově projevu.

Úžasný článek o nejvydařenějších kouscích tiskařského šotka se skrývá na adrese http://wwwkarelkyr.blogspot.cz/2011/07/tiskarsky-sotek-je-nesmrtelny.html.

Firma, ve které pracuju, se také zabývá tiskem. Tiskneme u nás nejrůznější tiskopisy nebo letáky. I u nás tedy tiskařský šotek rád někdy řádí - mění čísla zakázek, podstrkuje do rozpisek špatné krabice nebo nenápadně mění osobní čísla pomocníků a data. Poté prchá - ale jednou nebyl dost pozorný a nechal svou ťápotu v prachu z papíru, který se usadil na počítači mé kolegyně Libušky...



A tak od té doby už víme, na koho to můžeme svést.

23. května 2013
(čtvrtek)

DEN TŘÍ VLADĚK
Dnešnímu dni kralují v českém kalendáři hned dvě jména - Vladimír a Vladimíra. Pár Vladimírů znám, ti však na moje přání nečekají... hlavně ale dneska slaví svátek hned dvě Vladimírky - moje sympatická kolegyně a moje vřelá spolužačka z angličtiny.

Jak však vědí všichni, kdo náhodou zabloudili do souboru Z Tomova diáře - únor 2012 a přečetli si zápis k 2. únoru, můj život dělají krásnějším ne dvě Vlaďky, ale tři. Moje ostravská kamarádka Vlaďka se však jmenuje Vladislava a svátek slaví v lednu. Mně přišlo trochu líto, že přeju jen dvěma Vlaďkám - a tak jsem dnešní den vyhlásil za "Den Tří Vladěk" a popřál i Vladislávce, aby byl pro ní dnem krásným a pohodovým.

Zbývající dvě Vlaďky to netušily, ale oslavily ho tím, že si se mnou obě mile povídaly a byly doopravdy fajn. Pro mě byl jinak dnešní čtvrtek vcelku zapomenutelný a nevýrazný.

24. května 2013
(pátek)

NÁVRAT NA OSTROV POKLADŮ
Lidé o sobě někdy tvrdí, že mají dobrou nebo špatnou paměť, ale je to velké zjednodušení. Paměti jsou totiž různé druhy a někdy mezi nimi dokáží být propastné rozdíly. Já mám doopravdy hodně špatnou paměť na lidské tváře a vůbec s vizuální pamětí to u mě není valné. Valná u mě není ani "sériová paměť" a programu Mind Trainer mi dá hodně pokusů, než dokážu bez chyby zopakovat sérii deseti postupně se rozvěcujících čísel v tabulce tak, jak mi to program před každým pokusem ukáže. A horší je u mě i prostorová paměť. Naopak jen o fous mi uniklo absolutně nejvyšší hodnocení v paměti na slova - a také mám dobrou paměť na nejrůznější melodie a písničky.

A tak je pro mě vždycky velkou radostí, když se mi podaří v televizi nebo na serveru Youtube narazit na nějakou dávnou melodii ze seriálu nebo filmu, která se mi kdy líbila - a kterou si třeba dodnes pobrukuju.

Co si dneska celý den pobrukuju, to ovlivnila hudba, kterou jsem objevil včera na serveru Youtube - hudba ze seriálu "Silverův návrat na ostrov pokladů". Ten dávali kdysi dávno za časů mého dětství a už si z něj vcelku nic nepamatuju - s výjimkou téhle úžasné melodie - tohle je verze Československé televize a tohle je lepší verze.

Celý den jsem si ji dneska vydržel pobrukovat a několikrát jsem si ji i z Youtube pusti. A i když jinak byl můj dnešní den naplněný prací a prostý zajímavostí, vylepšila mi v něm náladu.

MOJE NEJOBLÍBENĚJŠÍ A NEJNEZAPOMENUTELNĚJŠÍ FILMOVÉ MELODIE
Návrat na Ostrov pokladů není jedinou filmovou melodií, která se mi kdysi líbila a po spoustě let mi udělalo obrovskou radost ji slyšet znovu. Jednou z nejoblíbenějších a nejnezapomenutelnějších pro mě je třeba písnička ze seriálu Dva roky prázdnin. Šest dílů kdysi stačilo k tomu, abych si ji zapamatoval a nikdy nezapomněl... a po letech jsem si koupil seriál na DVD, jen abych ji slyšel. Ze stejného důvodu jsem dal vydělat i vydavateli seriálu Marco Polo. Podobnou výdrž u mě má i melodie ze seriálů Co přináší řeka nebo Vilém Tell. Zrovna tak jsem nikdy nezapomněl ani na písničku Můj čas ze seriálu Sanitka nebo na úžasnou hudbu ze soutěže Klíče od pevnosti Boyard. A dlouho jsem si pobrukoval, aniž bych věděl, z čeho je i hudbu ze seriálu F. L. Věk, píseň Soudce všeho světa. A po dlouhatánském pátrání a zkoušení různých seriálů jsem konečně objevil i hledanou písničku v seriálu Bylo nás šest.

Některé melodie u mě přece jen skončily někde v temném koutě mé paměti, ale rychle se z ní dostaly na výsluní, když jsem je po letech znovu slyšel a o to větší radost mi to udělalo. Tak to bylo třeba s písničkou Dva roky prázdnin ze seriálu Chlapci a chlapi, melodií ze seriálu My všichni školou povinní, pěknou úvodní hudbou k seriálu Xena, nebo známá hudba ke krutému filmu Poslední Mohykán.

Jsou však i dvě nezapomenutelné filmové melodie, které si rád čas od času pobrukuju, když přijde ta správná nálada - ale u kterých se mi vzdor nejrůznějším podezřením a zkouškám a hádání nepodařilo vypátrat, z jakého filmu nebo seriálu jsou. Tak jim říkám Hudba ze seriálu a Hudba z filmu. Kdybyste náhodou některou z nich poznali a věděli, z čeho je, dejte mi vědět, uděláte mi tím obrovskou radost.

HLEDÁNÍ OSTROVA POKLADŮ
Těžko je člověku z hor a navíc ze země v srdci Evropy najít nějaký svůj Ostrov pokladů. K moři je to daleko a kdopak by se tahal s těžkou truhlou, plnou zlata, skvostů, diamantů, rubínů, safírů a smaragdů někam daleko. Prohlédneme si tedy pár kandidátů na Ostrov pokladů v okolí Vrchlabí.

Nejblíž po ruce mám při cestách z práce malý pidiostrůvek uprostřed potoka Principálku u soutoku s Labem.



Je to ale jen takový usazeninový ostrůvek, porostlý v létě trávou a buřáním. Určitě při prvním kopnutí i pořádně bahnitý - to by pak nebylo žádné pořádné hledání pokladu - jak by byli jeho šťastní nálezci znechucení, kdyby našli truhlu s pokladem plnou bahna a neřádstva. Kdepak, tohle není žádný pořádný Ostrov pokladů.

To ostrůvek, obklopený vodami rybníčku v zámeckém parku, to je jiné kafčo.



Vyvýšený nad vodou je dostatečně, navíc je zarostlý několika stromky. Ale ukrývat poklad nedozírné ceny v parku uprostřed města, to by mělo prachmalou naději na úspěch. V našem parku je všude plno zvědavých očí, nikdy tam není liduprázdno a v noci na ostrově rády spí kačenky, které by se určitě halasně rozčilovaly, kdybych je tam šel budit. Kdepak, ani tenhle ostrov nebude ten pravý.

Mezi Vrchlabím a Lánovem je blízko vrchlabského letiště větší rybník a i v něm je příjemný ostrůvek na ukrytí pokladu.



I on je zarostlý keři a mladými stromky - tu krásnou břízku, co tam rostla, bohužel nějaký prevít pokácel - a je navíc dost daleko od břehu, člověk by tam měl na kopání docela soukromí. Ale přece jen to není tak úplně ono - tenhle rybník je velmi oblíbeným cílem rybářů, už jen proto, že je na konci Vrchlabí hned příhodně u silnice, do hospody nebo k benzínové pumpě je to pár kroků - a proto je jich tu pořád jako naseto. Takový rybář si bude sedět pěkně tiše u svých prutů, já o něm nebudu vědět... a on pak bude mít mnohem tučnější úlovek, než nějakého toho kapříka. Ne, ne, to mu nedopřejeme.

Jeden šikovný ostrůvek se ukrývá v rybníčku, který sám je docela dobře ukrytý - v údolíčku mezi vrchy, oddělujícími Vrchlabí od Lánova.



Oficiálně se rybník jmenuje Kábrt, ale lidé mu často říkají i starým německým jménem Rapprich, jenž sdílel s potokem, který se dnes jmenuje Suchý nebo Mezilabský.
Ostrůvek je docela hustě zarostlý, i rybníček je povětšinou obklopený stromy, které mě skryjí před případným nežádoucím obecenstvem. Toho tu ale tolik nebude, protože sem naštěstí davy lidí nechodí.



Jo jo, tohle bude ten můj pravý Ostrov pokladů. Teď jenom ještě vyřešit problém, kde vzít tu truhlu, plnou zlata a drahých kamenů...

NEJVĚTŠÍ POKLAD NAŠÍ ZEMĚ
Naše země skrývá mnoho pokladů - krásnou přírodu, historické památky... ale když se vezme jako poklad něco, co je vyrobené ze zlata a drahých kamenů a je to hodně staré, jsou nejvzácnějším pokladem naší země korunovační klenoty českých králů. Ty jsou po většinu času ukryté za sedmero zámky v Chrámu svatého Víta a když už se vystaví, vidí je běžný smrtelník jen na chvilinku a takřka za pochodu. Mnohem více si jich užije, když zavítá na stránku http://www.korunovacni-klenoty.cz/cs/uvod.html, kde je podrobný popis všech našich korunovačních insignií - Svatováclavské koruny, Žezla, Královského jablka, Korunovačního kříže, Svatováclavského meče i Korunovačního roucha. Nechybí spousta celkových i detailních obrázků a podrobné popisy. Moc pěkná stránka, líbila se mi. Objevila ji pro vás milá paní Zdenka, která mi občas posílá zajímavé odkazy e-mailem.

ANDĚLSKÉ HLASY
Je spousta zpěvaček, jejichž hlas mám moc rád a jejichž zpěv je pro mě krásným zážitkem. Je však i pár takových, kterým příroda dala ještě něco navíc - hlas, jenž rozechvívá nějakou tajemnou, skrytou strunu v mém nitru. Při takovém hlasu po mně běží mráz a mám ho rád jen kvůli jemu samému. O zpěvačkách, které mi dělají radost a naplňují mě potěšením říkám, že to jsou zpěvačky s adělským hlasem. Na ty nejoblíbenější se teď podíváme a pár nejkrásnějších písniček si spolu poslechneme.

Jednou z těch, kdo mě svým krásným hlasem dokáží přivést do extáze, je krásná švédská zpěvačka Annika Ljungberg. Známější je sice jako zpěvačka skupiny Rednex Mary Joe, ale její hlas podle mého naplno vynikl až v písničkách, které zpívá sama. Mou nejoblíbenější písničkou ze všech je její písnička The Reddest Rose. Mám rád i první písničku, kterou jsem od ní znal Me and myself nebo písničku In times of sorrow.

Dneska je 24. května 2013. Ve stejný den v roce 1999 mě čekala největší zkouška mého života - maturita. Noc před ní by se mi neusínalo moc lehce, kdyby mi usínání nezpříjemnila ten den mnou objevená písnička Wait od zpěvačky Maggie Reilly. Tak moc se mi líbila, že jsem ji vydržel poslouchat nepřetržitě hodinu, druhý den dopoledne jsem si ji také povícerokrát pustil a odpoledne jsem si ji v duchu pobrukoval během celé maturity. Dnes při jejím poslechu po mně běží stejně mráz jako před lety.
Není to ale jediná nádherná písnička Maggie Reilly. Další úžasnou a krásnou písničkou je třeba písnička Every single heartbeat a vzít za srdce dokáže Maggie Reilly vzít i písničkou Gaia.

Zpěvačky, které nezpívají samy, ale ve skupinách, jsou možná v tomhle článku trochu nespravedlivě odstrkovány stranou, jenže to je tím, že tam je obvykle hlasů více a vyznění už je jiné. Výjimkou je německá skupina X-perience a její úžasná zpěvačka Claudia Uhle. První nádhernou písničkou téhle skupiny, kterou jsem objevil, byla krásná a optimistická písnička A neverending dream. Moc rád mám i písničky I don't care, Return to paradise nebo třeba písničku Journey of life, které to rozhodně nekazí ani krásný klip, při kterém mi tečou slzy a ani nevím proč. U X-perience se sešel autor úžasných písniček se zpěvačkou s andělským hlasem a výsledkem je, že snad X-perience nemají jedinou písničku, která by se mi nelíbila. Jedinou vadou na kráse je to, že Claudia před pár lety od X-perience utekla a za to bych ji nejradši přehnul přes koleno.

Andělský hlas je sice možná něžný, ale má někdy nevídanou sílu. Stačilo pět sekund písničky The mummer's dance od irské zpěvačky jménem Loreena McKennit v reklamě a já si pádil hned druhý den koupit její CD The book of secrets. Rozhodně mě nezklamalo a já se do krásného andělského hlasu paní Loreeny doslova zamiloval. Obzvlášť, když s ním zpívá takové strhující písničky, jako je nejdelší a nejnapínavější písnička, kterou jsem kdy překládal The Highwayman (překlad téhle písničky i většiny v tomhle článku zmíněných písniček najdete tady na Tomášově Internetu v sekci Překlady). Na Youtube je dokonce i celý koncert paní Loreeny The Night of Alhambra a ten určitě bude stát za shlédnutí a poslechnutí.

Vlastence bych asi naštval, ale tyhle čtyři zpěvačky mě přiměly začít o "andělských hlasech" a jejich kouzlu vůbec přemýšlet a proto jsem s nimi začal. Ale to neznamená, že se v Čechách a na Moravě andělským hlasem nezpívá. Zpívá a jeden z nich miluju skoro odjakživa. Zpívá s ním paní Zdenka Tichotová, zpěvačka ze skupiny Spirituál Kvintet, mé nejoblíbenější písničky téhle skupiny - Batalion, mou první oblíbenou středověkou písničku; nádhernou písničku Scarborough Fair z alba bratrů Nedvědů Balady nebo vánoční písničku La lů la lej, jejíž originální verzi se mi nepodařilo na Youtube najít.

Se skupinou Javory a paní Hanou Ulrychovou jsem poznal, jak moc velký rozdíl je slyšet písničky z nahrávky nebo naživo. Znal jsem je už dřív a líbily se mi, ale teprve na koncertu v Turnově mě doopravdy fascinovaly a zamiloval jsem se tam do úžasného hlasu paní Hany. Od té doby mám Javory ještě radši než předtím. A nejradši ze všech jejich nádhernou písničku s neuvěřitelně krásným textem Bylinky, která bohužel na Youtube není. Zato se tam najde písnička snad s nejnádhernějším textem vůbec jménem Modlitba. Snad odjakživa mám rád písničku Kdysi před léty a mezi mými oblíbenými hitovkami nesmí chybět ani písnička Jízda králů. A pokud si chcete užít čistě krásný hlas paní Hany, poslechněte si písničku Tráva.

Tak krásný hlas a tak málo ho znám - to bych mohl říct o hlasu, kterým dělá svým posluchačům radost zpěvačka Lenka Dusilová. Líbila se mi už hned první písnička, kterou jsem od ní kdy slyšel, jménem Holka magor. Mnohem líp ale její krásný hlas vyniká v písničkách, které zpívá se skupinou Čechomor - třeba v písničce Neber sobě nebo Proměny.

Před roky mi učaroval i hlas zpěvačky, která se jmenuje Jana Feriová a jenž zpívala i pod jménem Karya. Na Youtube se bohužel najde jen její nejznámější písnička Spoutaná, kterou mám také rád, ale nejvíc se mi líbí písnička Tebou jsem souzená.

Zatím se mohlo zdát, že andělské hlasy mají v mých očích - nebo spíš uších - jen ženy - ale přece jen i jeden muž dokázal rozechvět mé nitro svým úžasným hlasem. Dokázal to zpěvák Petr Muk a dokázal to ve spoustě svých krásných písniček. K mým nejoblíbenějším patří třeba Loď ke hvězdám, další z mnoha verzí mé milované skotské písničky Scarborough Fair Láska tíží nebo nádherná písnička Prázdná ulice. Bohužel už tenhle zpěvák od 24. května 2010 zpívá v nebi s anděli.

29. května 2013
(středa)

JEDEN DEN MISANTROPEM
Ono už se na to zadělávalo od pondělka, ale dneska jsem asi fakt vstal z postele špatnou nohou. Všichni okolo mě neskutečně štvou. Mou práci mě nenechají dělat v klidu, stále zdržují, stále telefonují, navíc se vyráběla spousta prťavých zakázeček, kterým to ovšem nebrání v tom, aby v jejich rozpiskách pro výdej materiálu nebyly potřeba zdlouhavé úpravy. Při všech těch zdržovačkách a vyrušování nebylo divu, že jsem nadělal chyby, kontrola mé práce byla zdlouhavější... a já přiběhl na zastávku, když už autobus byl na půli cesty do Vrchlabí. Krucinálhergotfagotklavír!! Napřed chci vyrazit pěšky, ale nad jihozápadním obzorem se rychle tmí, tak raději vyrážím směrem ke kunčickému nádraží. Z dálky pobrumlává hrom, zvedá se vítr... ale nakonec se bouřka někde rozplyne a není z ní nic. Cesta vlakem je příjemná, ale při nákupu v Lidlu se mi pořád někdo plete do cesty, má chuť klábosit s někým uprostřed uličky s košíky napříč... no děs běs. Já už těch lidí mám dneska doopravdy dost!

To ovšem netuší moc a moc milá, vřelá a symaptická prodavačka Martina, má nejoblíbenější z celého Lidlu, směje se na mě a prohodí se mnou při markování pár přátelských slov. A není jediná - před svým obchůdkem se vyhřívá na sluníčku květinářka paní Eva, směje se na mě a pár minut si spolu povídáme.

Stejně ale cítím v nitru nepohodu a jsem nabručený. Část odpoledne a část večera hraju na mobilu přes Internet karetní hru Prší a nestačím se divit. To mi jde dneska karta, že si to snad ani nezasloužím. S chutí házím lidem sedmy a esa, bodíky se shromažďují na mém kontu... jen když mě svede dohromady hra s nějakou ženou, jejíž nick začína nějak na V... tak vždycky prohraju. Ani jednou se mi to nepodaří prolomit. Naštěstí spolu nehrajeme příliš často.

S chutí zatáhnu oponu za dnešním dnem. A doufejme, že zítřek přinese v mém nitru o něco lepší náladu. Za dnešek bych se měl stydět, protože jsem byl vzteklý a nebyl jsem ani trochu milý... ale nejhorší na tom je to, že se za to ani nestydím a ještě o tom píšu dokonce na mou stránku.

CO DĚLÁ Z PŘÁTELSKÝCH LIDÍ MISANTROPY
Co dělá z přátelských lidí misantropy? Bohaté životní zkušenosti. To stačí pár intrikujících kolegyní, kterým jste věřili a měli jste je rádi, pár zbytečných žabomyších válek mezi odděleními v podniku či mezi sousedy nebo zlomyslné pomluvy. Snaha vytřískat z vás peníze za každou cenu, napálit vás, prodat za hodně peněz málo muziky nebo vnutit "výhodné" pojištění. Nejrůznější nepořádky, smrádky a kravály...



Přílišné vytahování, věčné kverulantství a připomínky nebo až přehnaně autoritativní šéfování. Nejrůznější hysterické řvaní, silácké výstupy a sprosté nadávky. Obtěžující dětičky a mazlíčkové. Dělání nepořádku v přírodě a takzvané "outdoorové aktivity" - ježdění s motorkou, čtyřkolkou, skůtrem nebo autem po lesích, polích nebo v nejcennější zóně národního parku.
To všechno když se povaří a dlouhodobě se nechává dusit... vznikne z toho pravý a nefalšovaný...

SKUTEČNÝ MISANTROP
K dnešnímu tématu mě kromě mého rozbouřeného nitra inspirovalo i zajímavé čtení, na které jsem narazil čirou náhodou po zadání výrazu "Někdo ho vzal, nevrátil, neuklidil, zakrámoval" (tak nadával kapitán strašidelné pirátské lodi, která zachránila ztroskotaný Čtyřlístek). Čtyřlístek jsem nenašel, zato jsem našel stránku jménem Misantropova čítárna a v ní Zápisník živého muže.

Je to pohled do světa, vnímaného úplně odlišnýma očima a je to fascinující pohled. Oč má jeho autor méně rád lidi, o to více má rád všechny ostatní živé tvory a celou přírodu. Do ní utíká v každé volné chvíli a tam se oddává její kráse, snění a meditování. Velmi rád čte filozoficky zaměřené knihy a Čítárna je stránkou o nich - s názory a nejzajímavějšími citáty z každé z nich (zajímavé jsou třeba názory a citáty z Bible - ve středověku by ho za ně církev bez váhání nechala upálit a to hezky pomalu, aby si to užil). A rád vytváří webové stránky, kde se s námi dělí o svůj pohled na svět.

Můžeme a nemusíme s jeho názory souhlasit... a jemu to ostatně bude naprosto jedno. Pro mě to byl ale hlavně fascinující pohled na svět úplně jinýma očima a tak jsem Zápisník živého muže přečetl jedním dechem.

MOTTO PRO DNEŠNÍ DEN
Strachujete se pořád, co něčemu řeknou lidé? Pusťte to klidně z hlavy, protože ti o vás stejně nikdy neřeknou nic dobrého.

Pokračování na vás čeká v souboru Z Tomova diáře - červen 2013.