Říjen... Měsíc na půli cesty mezi létem a zimou, jenž nám v několika dnech dokáže dát okusit od obojího. Měsíc nejkrásnějšího podzimu, čirých obzorů, pestrých barev i pozvolného usínání, zklidnění se, zastavení. Měsíc, který má v sobě sladkost i hořkost...

14. října 2016
(pátek)

PO ZAPOMENUTÝCH STEZKÁCH DOBY ROMANTISMU
V obvyklý pátek vstávám po půl páté, protože se musím dostat včas do práce. Když mám dovolenou, většinou mě z postele nic netahá. Ale dnes jsem vstal také brzo, neboť mě vytáhla síla ještě silnější než povinnost... touha poznat a zažít to, co už mi dlouho leží v hlavě. Proto s chutí vstávám, oblékám se, snídám... a vyrážím na cestu, jejíž prvním cílem je vrchlabské nádraží a na něm čekající vlak.

Kupuju si jízdenku do Malé Skály a za pár chvil už sedím ve vytopeném vlaku. Je to nezvyk, jet odtud velkým vlakem se dvěma mašinkami... do Vrchlabí totiž vede 4 kilometry dlouhá pobočná trať z Kunčic nad Labem, po níž jezdívají po celý den jen malé motoráčky řady 810. Jen tenhle vlak sem jezdí každé ráno z Trutnova a když jdu do práce pěšky, bývá pro mě znamením, jestli jdu včas nebo musím zrychlit - pokud minu odbočku k někdejší mlékárně před ním, dojdu do práce před 5:40 a budu mít čtvrthodinku k dobru, pokud jede a já jsem ještě někde u hartecké zastávky, tak sebou musím mrsknout, abych to stihl včas.

Kolegové však teď už dávno pracují a já - poté co jsem v Kunčicích přesedl do vlaku jedoucího směrem na Kolín - jim z vlaku mávám, i když mě nikdo z nich nevidí. Cesta do Paky je příjemná a napůl proklimbaná, zato v Pace se divím... mělo to tu jít hezky ráz na ráz, jenže vlak na Liberec nejede. Až si mě všimne paní výpravčí a má pro mě překvapivou informaci - můj vlak pojede až za hodinu. Ráz na ráz to jde jen o víkendu, ve všední den na sebe vlaky navazují až po hodině a kusu a to jsem v jízdním řádu přehlédl.

Nevadí, bezútěšné čekání tady v Pace na sychravém peróně nebo v neútulné hale u zabedněných pokladen je minulostí... teď je tady příjemné občerstvení, v němž kraluje sympatická mladá žena, u níž si dávám dva párky v rohlíku a plechovku piva, při jejich zažívání a čtení mi hodina uteče jako voda. Čtu totiž humornou dětskou knížku V pátek se koupeme, jíž jsem našel včera v knihovní polici na nádraží v Hostinném, kam lidé odkládají knížky, jichž se chtějí zbavit, a kterou vždycky při cestě z angličtiny celou prohrabu.

Rychlík jede načas a krom toho, že se do vlaku navalí celá tlupa mladých německých studentů, kteří tu jsou na nějakém školním výletě, se nic zajímavého neděje. V Malé Skále mě vítá pošmourné ráno, které se hodí svou atmosférou k výletu, jejž mám dnes naplánovaný. Půjdu totiž hledat to, co zůstalo z druhdy krásného Pantheonu a mým cílem jsou především jeho zapomenutá a zpustlá místa.

Aby mi při tom nekručelo v žaludku, zastavuji se v oblíbené samoobsluze zvané místními „U Maruny“, kde si kupuju dvě silné klobásky, housky, vodu... a neplánovaně plechovku piva, když se mi podaří pokácet půl regálu podobných plechovek a přehlédnu, že jedna mi nepozorovaně vklouzla do košíku.

Nu a pak už vyrážím na cestu za svým cílem - cestu, jíž najdete popsanou slovy co nejvzletnějšími a nejvznešenějšími v dlouhatánském vyprávění Po zapomenutých stezkách doby romantismu v sekci Vandrování.

I když jsem v článku vypsal svou cestu vcelku věrně, pár věcí se k jeho vyznění moc nehodilo, proto si o nich povíme tady.

Setkání lidí a velkých psů
Nevím, co se to kde v okolí Malé Skály dělo, ale při cestě k zámku a k lesnímu hřbitůvku potkávám spousty lidí jdoucích naštěstí opačným směrem, kteří mají jedno společné - s každým člověkem nebo párem lidí jde alespoň jeden velký pes. Asi měli někde setkání, cvičení nebo nějaké manévry, které teď ráno skončily.

Strašidlo na Lesním hřbitůvku
Lesní hřbitůvek, dávná Niva smrti, má své poetické kouzlo a nepůsobí ani strašidelným, ani smutným dojmem, spíš osloví svým klidným duchem a krásou, budící chuť k básnění. A přece tu straší... chodím sem, chodím tam a poslouchám... odkudsi z křovin nad hřbitůvkem se čas od času ozve podivné zahoukání nebo zakvílení... nejvíc to houká, když se modlím u hrobu pana Römische... to se asi nějakému ďáblíkovi nelíbí, tak dělá kravál. Dobře mu tak, jen ať se zlobí.

Záhada se vysvětlí, až když vyjdu z Lesního hřbitůvku ven... nad ním totiž vede cesta a u ní je k vedlejšímu stromu uvázaný veliký černý pes, tedy vlastně fenka, která dává svou nelibost nad tímto neutěšeným stavem najevo občasným zakňučením. Jejího pána, jemuž tu hlídá batoh, to však nedojme, protože s ním podobně jako se mnou cloumá objevitelské nadšení... on však nehledá zapomenutá místa, odhaluje nějaké indicie, které ho mají dovést k ukrytému pokladu.

Když znovu po cestě míjím fenečku, jíž jsem před několika desítkami vteřin prošel za zády aniž by to s ní hnulo, začne na mě usilovně štěkat a působit dojmem, že by mě roztrhala na cáry, kdybych se přiblížil k batohu jejího pána. „Zůstaň a hlídej“ asi platí jen zepředu.

Smetiště ve Vnějším Pantheonu
Vnější Pantheon je místem zapomenutým a ač je na dohled od cesty, po níž projdou desetitisíce lidí, tam lidská noha zjevně moc často nezavítá. Přesto to blízko „Oltáře Pohostinnosti“ vypadá jako u popelnice - ve výšce nad ním je někdejší nejvyšší věž hradu Vranova, zvaná dnes „Vyhlídka u kříže“, tam si návštěvníci asi občas dávají svačinu a to co se jim nehodí, to prostě hodí ze skály. Směrem k hradu se neodváží, tam by to někomu mohlo přistát na hlavě a on by si pak na dotyčného mohl počkat pod schody, proto všechno letí do neznámých hlubin na opačnou stranu. Bylo mi líto, že na tak půvabném místě je takový nepořádek, proto jsem našel v batohu ten největší pytlík, všechno to svinstvo do něho naházel a odnesl.

O kus dál, u pomníku Mikuláše Zrínského, Uherského Leónidáse, dokonce nacházím zalaminované povídání o hradu Vranově, které půjčují návštěvníkům v pokladně hradu. Někomu ho vzal z Vyhlídky u kříže vítr a ono doplachtilo až sem a tady vesele vlhne. Beru ho s sebou také... a když si pak prohlížím někdejší vchod do hradu, dnes zahrazený zdí, z její koruny se na mě dívají návštěvníci hradu dost překvapeně... stojím na místě z jejich pohledu poměrně nepřístupném... a přece mám v ruce povídání o hradu. Naštěstí sem ke mně přes zeď neskáčí... ono by se jim sice asi nic nestalo, ale zpátky by to nešlo a to by se divili, jak velký kus by museli oběhnout, aby se vrátili zpátky.

Cesta od letohrádku k letohrádku
Původně jsem ani neměl v úmyslu jít na hrad... ten narozdíl od Vnějšího Pantheonu a hřebenu skal mezi Vranovem a Malou Skálou znám... ale chtěl jsem vrátit nalezené povídání do pokladny... a po chvilce povídání se sympatickou paní jsem se rozhodl, že si Vranov přece jen projdu. Cesta mě zavedla po nově opraveném parkánu i do letohrádku a k jeho zeleným dveřím, za nimiž se skrývají nejzapomenutější místa Pantheonu. Kdybych se zeptal paní a ona by mi chtěla nebo mohla dveře odemknout, byla by moje cesta tam krátká jen pár kroků. Ale k tomu jsem se nerozhoupal, proto byla mnohem delší.

Hajdy z brány ven, zpátky cestou ke studni a od ní po široké cestě, vedoucí k „Oltáři Katynčiny oběti“ a na vyhlídku Zahrádku. U pomníku statečného námořníka z Quiberonu doprava po schodech na kopec... ale kam dál? Někdejší zídku beru za cestu, drápu se po ní do stráně, ale když už to opravdu zavání tím, že bych mohl žuchnout dolů ze skály, neochotně se vracím zpátky na plošinu a koukám, kam bych se mohl vrtnout dál. Hele, tady vedou schody dolů pod kopec. Tahám z batohu knihu pana Effenbergera... jo jo, to by popisu odpovídalo. Hurá po nich.

Dole pod skalami to však vypadá pesimisticky, jen buřání, mladé břízky a nic. O kus dál však narazím na kamenné schody, stoupající vzhůru a s jásáním se po nich ženu nahoru do kopce, co mi jen síly stačí. Cestička se zatáčí, schody vedou stále výš a výš... a než se naděju, zasvítí přede mnou stěna letohrádku. Sláva, sláva, sláva, jsem tady, z vnější strany zelených dveří... a konečné můžu dál putovat podle té knihy.

Cesta domů
Když doputuju až zpátky k pomníku statečného námořníka, koukám z cesty dolů, kam to asi mohl pan Effenberger pokračovat, jaká zapomenutá stezka by mě dovedla do chmurného stínu k tajuplné Libušině jeskyni. Nenajdu však nic... když tu mi tak přijde kouknout na čas... a s nevolí zjistím, že mám dvě možnosti - buď hledat dál a vykvajznout se na horalskou zkoušku... nebo zanechat hledání a vyrazit hned na vlak. Srdce by chtělo ohromně hledat dál, ale vítězí mé Krkonošskému Horalu oddanější já, proto vyrážím na vlak.

Cesta mi uteče rychle a na nádraží ještě pár minut čekám. Stanice v Malé Skále působí smutným, opuštěným dojmem, žádný výpravčí tu není, nádražní rozhlas nic nehlásí... vlak však přijíždí přesně na čas. Nastupuju, nechávám se klidně unášet vstříc Staré Pace, pomalu se chystám usnout... když vtom se u mě objeví dva průvodčí a jeden z nich mi oznámí zajímavou a krajně nemilou věc - tímhle vlakem do Staré Paky nedojedu, protože jeho cílem je Tanvald. Není to totiž můj vlak, co přijel do Malé Skály včas, je to o 20 minut opožděný rychlík. Nebylo by zle, kdyby průvodčí dorazili ještě před Železným Brodem - jenže oni ke mně dorazili až těsně za ním a to už je pozdě... vlak přejíždí most přes Jizeru, směřuje do údolí Kamenice a já se marně snažím hledat v jízdním řádu, jak se z téhle šlamastyky dostat... v údolí Kamenice není signál. Až blízko Plavů se vše podaří a já si oddechnu... za čtvrt hodiny zastaví v Tanvaldu autobus, jehož cílem je Vrchlabí.

Jen abychom to stihli. Rychlík jede na téhle klikaté trati spíš jako pomalík, tanvaldské nádraží se na mapě v mobilu blíží závratně pomalým tempem... ale přijíždíme ještě s velkou rezervou. O to větší, že autobus má taky zpoždění skoro čtvrt hodiny... ale hlavní je, že jede a já už sedím v něm a směřuju do Vrchlabí.

Horalské zkoušky
Kdybych měl s sebou tancovací boty, stihl bych krásně i pěveckou zkoušku... ale kdopak by se celý den tahal po skalách s botami, no řeknete? Proto letím jako namydlený blesk domů, jako namydlený blesk na Střelnici... ale stejně už kus pěvecké zkoušky propásnu. Když dorazím a skončí písnička, Lucka - naše půvabná vedoucí pěvecké části Horalu - se na mě sladce a nevinně usměje a hned vyhlásí, že za trest že jsem přišel pozdě si teď zazpívám tu koledu, co zpívám sám Horálkům k tancování. A než se rozkoukám, už hraje předehru. Já si na tuhle mou koledu od minulých Vánoc ani nevzpomněl, proto rychle hrabu v paměti a začátek vyhrabu jen vteřinku předtím, než ho mám začít zpívat. Se zbytkem slov je to podobné... ale koleda je to naštěstí krátká, lehká, tak to zvládnu a nikoho ani nenapadlo, že jsem slova páčil z paměti na poslední chvíli. Zbytek pěvecké zkoušky se pak nese v poklidném vánočním duchu.

Vánoční koledy v říjnu? Možná se podivíte, ale v Horalu je to tak - s počátkem Adventu nás čeká první vystoupení, koled je hodně, za ten rok se poměrně dost zapomenou... tak je potřeba trénovat s předstihem. A zatímco si zbytek světa bude zpívat vánoční koledy, my v Horalu už budeme trénovat písničky na Masopust. Tak už to chodí - a určitě nejen u Horalu.

Horší je to s taneční zkouškou... tu mi nevědomky nepříjemně zpestřil žárlivý manžel mé kolegyně Petry, která si se mnou ráda píše přes Facebook a s níž chodím každé ráno do práce. Žádná romantika v tom není - ona si prostě ráda popovídá a mě to každé ráno vytáhne dřív z postele a na chození se tak nevykašlu, jako do té doby každý rok v té temnější a pošmournější části roku. Jenže manželovi se to nelíbí a dává mi to přes Facebook najevo slovy nečesanými. Dost mě tím vyvádí z míry, já se pak kvůli tomu špatně soustřeďuju na tancování a vořu co můžu. Nakonec se ale ukáže, že se ním dá mluvit rozumně a debata končí příměřím.

Žel krásný dnešní den mi více zkalil i zbytečný spor s dušemi mně nejbližšími a proto nakonec neusínám s moc příjemným pocitem... nebýt toho, dnešek by se stal nejspíš nejšťastnějším dnem celého roku. Ale kdypak v životě nejsou krom slunce i nějaké stíny?

Pokračovat spolu v cestě měsícem krátkých dnů, usínání přírody, tajemnosti i stříbrných příslibů přicházející zimy budeme v souboru Z Tomova diáře - listopad 2016.