Prosinec. Období, kdy vládu nad přírodou přebírá zima a duším a myslím lidí vládnou Vánoce. Pro někoho období půstu a odříkání, pro jiného období konání dobrých skutků, pro většinu lidí však jen shon a chvat. Bude to letos konečně jiné? Ano, bude...

31. prosince 2016
(sobota)

O UPLYNULÝCH ŠŤASTNÝCH DNECH
Jen pár hodin už zbývá do chvíle, než zamáváme roku 2016 a ten se stane jen vzpomínkou a historií, jako už nespočetné roky před ním... a my vykročíme na cestu novým rokem, s novou nadějí, s novou vírou, jenže pak bude všechno při starém, možná jen trochu lepší nebo horší.

Co přinese nový rok, to je dosud ve hvězdách, ale přišel čas zavzpomínat si trochu na to, co přinesl ten starý. Zavzpomínat si s mým červeným diáříkem, který na konci své společné cesty se mnou vypadá na pohled téměř stejně, jako na začátku.



Měl jsem strach, jak odolá bouřlivé roční cestě jeho povrch jemný jak ženská kůže, ale stejně jako kůže našich dívek a žen je i on odolnější, než se na první pohled zdál a přežil bez úhony. Ani listy se neuvolnily z vazby, zkrátka byl jsem s diáříkem moc spokojený.
Diářík se osvědčil, zato já jsem se neosvědčil. Psal jsem do něj a kreslil letos málo... ale přece jen o mnoho více, než sem na mou stránku, kde jsem mnoho zápisů započal, ale jen málo jich dokončil a soubory po většinu měsíců zůstaly tak, jak jsem si je na začátku vytvořil. Mé věrné čtenářky už utekly jinam a Tomášův Internet se pozvolna stává mrtvou a opuštěnou stránkou. Přesně tak, jak jsem to prorokoval už v první den letošního roku.

I já jsem tu loni spřádal a když jsem viděl, jak málo se z toho splnilo, už teď vím, co bude, ač by být nemělo. Pokud vůbec začnu, chvíli budu vést mé osobní účetnictví, po měsíci mě to přestane bavit a bude s tím konec. Místo anglických knih budu číst české a na angličtinu se ani nepodívám.
Sem na mou stránku budu psát ještě rozvláčněji a nudněji, takže příspěvků v mém diáříku bude ještě méně. Možná bylo příliš velkým optimismem vytvářet si na každý měsíc jeden soubor jako v minulých čtyřech letech, asi by stačil jen jeden jediný jako v roce 2010 a 2011. Zbytek Tomášova Internetu bude i v roce 2016 vesele chátrat a nikdo tam nebude chodit.
Dál budu s radostí, vesele a špatně tancovat a zpívat v Krkonošském Horalu, takže mě pak tanečnice a zpěvačky společnou silou radši vyženou a šéf Standa rychle zabouchne, abych se nevrátil. :-D

Když se postaví novoroční předsevzetí takhle, tak se plní, panečku... teď jsem chtěl napsat jedna radost, ale ono to splnění moc radosti zrovna neudělalo. Osobní účetnictví se nevedlo, na stránku jsem nepsal, anglické knihy se ne... no, ty se přece jen trochu četly, moje spolužačka z angličtiny, kamarádka a velká inspirace Vlaďka mě od nich nenechala utéct. A z Horalu mě taky nevyhnali... ne, že bych byl nějaký velký taneční a pěvecký zázrak... ale mám Horal rád a chodím téměř na všechny zkoušky... i to se počítá a k plusu mám i to, že vedu Horalu internetovou stránku.

Vzdor tomuhle pesimistickému začátku však rok 2016 nebyl pro mě vůbec rokem špatným, ani trochu ne. Byl to rok vcelku klidný, bez velkých zvratů, nerváků a stresů, rok na nějž možná jednou budu vzpomínat s velkou nostalgií. Když se na něj dívám optikou posledních pošmourných a zapomenutelných dnů, připadlo mi, že byl o něco méně šťastný, než loňský rok 2015 - ale počet šťastných dnů hovoří jinou řečí.





Rok 2016 mi jich přinesl o 6 více - rovných 58. 58 šťastných dnů, bezmála dva měsíce... je za co děkovat. Nešťastný den byl jen jeden - 22. březen - jemuž dala nevědomky jméno „Šeucouskej den“ moje kolegyně Libuška, když prohlásila, že dneska dělá jednu botu za druhou a nebyla v tom sama - a i ten by se asi nešťastným nestal nebýt teroristů, kteří v Bruselu zatloukli poslední hřebík do jeho rakve.

Co odlišuje šťastné dny od obyčejných? Především moje dobrá nálada. Ta někdy vznikne jen tak sama od sebe a já ani nevím, kde se ta radost ve mně bere. Takové dny jsou nejnečekanější a mám obrovskou radost z každého z nich. Někdy svítí venku sluníčko a vydaří se cesta domů, někdy mě dobře naladí, když jdu ráno do práce pěšky, zpívám si a nějaká písnička mi mimořádně padne do nálady.

V tom má u mě největší tradici středověká písnička Los set goyts, jejíž název v překladu znamená Sedm radostí. Ta mi letos změnila 17. březen v náramně vydařený „Den sedmi radostí“, další dva pokusy se však v průběhu roku už nepodařily a oba dny skončily v poli obyčejných. Další osvědčenou je renesanční písnička Schiarazula Marazula, která je známá i pod jménem Krysí tanec... a která letos můj 8. únor změnila v „Den v rytmu Krysího tance“. Šťastným se sice nestal... a přece se možná stane počátkem veliké radosti nejen mé... to však ukáže až budoucnost. 6. dubna mi ráno padla do nálady písnička Elizabethan od skupiny Magna Carta a i když mi nepřinesla vyloženě dobrou náladu, vzbudila ve mně spoustu romantických představ.

Ani úžasná bretaňská písnička An Alarch nezměnila můj 10. květen ve šťastný den, ale zpíval jsem si ji celý den a neznaje bretaňská slova vymýšlel jsem si na její melodii svoje vlastní, inspirované momentální náladou...

Mě už to tady nebaví, mě už tady nebaví
Tak se seberu, vodtud půjdu
Ding ding dong, brzy vodtud půjdu
Ding ding dong, půjdu vodtud dál

...i originálním textem...

Labuť přilétá přes moře
Labuť přilétá přes moře
Zní zvon na věži hradu Arvor
Ding ding dong, do boje se dejte
Ding ding dong, já se taky dám

S nadějí Bretaň povstává
S nadějí Bretaň povstává
Francouz nemá tu více práva
Ding ding dong, do boje se dejte
Ding ding dong, já se taky dám

Loď připlouvá k nám zátokou
Loď připlouvá k nám zátokou
Svobodou září plachta bílá
Ding ding dong, do boje se dejte
Ding ding dong, já se taky dám

Domů se vrací náš pan Jan
Domů se vrací náš pan Jan
Silou ochránit naše práva
Ding ding dong, do boje se dejte
Ding ding dong, já se taky dám

Než však mohly z Francouzů začít chlupy lítat, vzdal jsem to, protože ta písnička má asi 30 slok a mně připadalo, že můj překlad nezní ani zpoloviny tak krásně jako originální bretaňská verze. Navíc takovéhle písničky obvykle končí smutně... většinou tak jako ve skotské verzi písničky An Alarch, která je mnohem pomalejší a pochumrnější a krákorají v ní černí havrani.

16. května jsem si celý den zpíval písničku Carmina Amorosa od Spirituál Kvintetu, v souboji písniček při ranní cestě do práce 24. května zvítězila severská písnička Herr Holger v podání mé milované skupiny BraAgas a přezpívání její nejrychlejší části (ve filmečku začíná v čase 2:20, ale od BraAgasu se mi líbí mnohem víc).

Ženo milá, o hlavu jsem přišel.
Král Kristián k popravě mě odsoudil.
V pekle na mě chystají si kotel,
že jsem si půjčoval, nic nesplatil.

Jen jediná věc může mě zachránit
před tím proklatým pekelným kotlem.
Peníze vezmi a jdi zaplatit
každému, kdo je mým věřitelem.

Muži můj, mě málem teď trefil šlak
z toho, že i mrtvý rušíš můj klid.
Jen jdi do pekla a dobře ti tak!
Z tvých peněz půjčených dál budu žít.

V krásném ránu, jímž začínal 15. červen, mě při cestě pěšky do práce okouzlila svou nádhernou melodií i neméně krásným textem písnička Mlýnky skupiny Pacifik a 20. července si stejná skupina přisadila i písničkou Až zatroubějí andělé, kterou jsem si během dne zpíval tak, až jsem se ji naučil.

Chození pěšky bylo vůbec jednou z věcí, která mi udělala letos radost... s počátkem jara jsem začal chodit pěšky nejen odpoledne, ale také ráno a když jsem začal chodit do práce za světla, nevedla má ranní cesta už více ulicemi Harty, ale mou mnohem oblíbenější cestou kolem starého dubu. Srnky tam občas bývaly, ptáčci zpívali, občas mi udělala radost přízemní mlha...



...ale největší radost jsem měl, když jsem mohl na pár chvil stanout na kopci nad Brannou v paprscích prvního ranního sluníčka a nabrat trochu síly před sestupem do stínů v údolí.



V temnější polovině roku bylo obvykle s chozením amen, obzvlášť s chozením ráno... ale letos se mnou koncem léta začala chodit do práce moje kolegyně Petra a společně jsme takřka za každého počasí chodili ráno do práce až do konce pracovního roku. Sice to znamenalo konec ranního zpívání při chůzi, protože já si zpívám nejradši sám pro sebe - ale díky ní jsem nepřestal, i když se mi někdy ráno nechtělo. Dobře že tak, čím víc pohybu, tím líp.

Mnoho obyčejných dnů změnilo ve šťastné cestování s dušemi mně nejbližšími, poznávání krásných, památných i tajemných míst naší země. O 11 šťastných dnů obohatila rok hlavně dovolená v Jižních Čechách - v kraji hradů...



...zámků...



...klášterů...



...nebo starobylých měst.



A také v ráji šumavském.



Ale i jednodenní výlety po Čechách mi udělaly radost... od jarního putování po skalách v okolí Mnichova Hradiště...



...přes památná, historická i opuštěná místa našeho kraje...



...místa, po nichž kráčela dávná historie...



...méně dávná...



...i docela nedávná.



Radost mi však dělala i sama Příroda - v nížinách...



...tajuplných skalních roklích...



...na vrchovině...



...i na vrcholech hor.



Mnohé sluníčko červené rozzářilo se v mém přehledu šťastných dnů díky Krkonošskému Horalu, folklornímu souboru, v němž mám tu čest už více než dva roky tancovat a více než rok i zpívat. Hlavně každé vystoupení je pro mě velkým zážitkem... letos jsem si nejvíc užil Zámecký masopust na Sychrově koncem ledna, hotelová vystoupení na Harmony a v Clarionu, Dožínky za Čtyřmi domky, jarmark v Mladé Boleslavi, festival Bramborobraní v Třebíči nebo třeba Pohoštění obecní polévkou ve Studenci. Ale i vydařené zkoušky dokáží někdy změnit obyčejný den ve šťastný a dva šťastné dny jsem prožil v listopadu s Horalem na chaloupce ve Studenově.

Dalším zdrojem sluníček v mém diáříku jsou nejrůznější středověké slavnosti a historické jarmarky. Letos mi udělaly radost třeba Ostašovské slavnosti v Ostašově u Liberce, hlavně tance mnou nezřízeně milované skupiny jménem Villanella...





...a středověké písničky skupiny Musica Viva.



Nádherný byl letos i první den Dračích slavností, 6. květen. Tenhle sluncem zalitý pátek byl šťastným díky pěknému toulání ulicemi Trutnova, kdy jsem si něco koupil skoro v každém obchodě, do něhož jsem vstoupil, a nezřídka v něm zažil i pěkné povídání. Byl pro mě šťastným díky setkání s jednou z nejmilejších žen jaké znám - s Ivetkou, co má kouzelné prstíky a ještě kouzelnější duši a srdce.



Potěšilo mě i příjemné povídání s Ivetčinou dcerou Luckou. Největší radost mi ale udělalo to, za čím jsem sem přijel... koncert skupiny Dick'o'brass a především koncert skupiny Ginevra.



Ten byl pořádně dlouhý, trval kolem dvou hodin a během něj jsem měl v sobě takovou radost, že ani některé osvědčené smutné písničky Ginevry mě neměly šanci přivést k slzám. 6. květen byl díky tomu všemu tak vydařený, že se nakonec stal mým nejšťastnějším dnem celého roku.

Šťastnou byla i neděle 14. srpna, jíž jsem strávil v Chlumci nad Cidlinou na příjemné slavnosti jménem...



...Dožínky v Loretě při lidových tancích nádherného Spolku historických tanců, České Besedě, Králičím hopu a především písničkách a povídání s mou milovanou skupinou Kantoři.



18. srpna se hezky vydařil i vrchlabský festiválek Foklorní ozvěny, na němž ve mně nejvíc zvařily krev divoké tance, písničky a cinkání penízkových náhrdelníků srbského souboru Stevan...



...a také neméně divoké a veselé tance a písničky sympatického slovenského souboru Raslavičan.





Na festiválku vystupoval i Špindleráček, krknošský foklorní soubor, který vznikl ze stejného základu jako Horal a trvá jen o něco kratší dobu.



Kdysi jsem ho měl rád asi stejně jako Horal... teď mám Horal mnohem radši, protože jsem jednak jeho členem - a jednak Špindleráček z důvodů jen jim známých Horal přímo nesnáší. Asi jim připadá, že my se máme dobře a vinou toho oni se mají zle. A netuší, že ve skutečnosti jsme na tom všichni tak přibližně stejně a kdyby nás místo toho měli rádi a my je, bylo by nám oběma líp.

16. prosince mi kromě vánočního vystoupení mých milovaných Kantorů, povídání s nimi a nakupování všeho možného udělal radost jiný krkonošský foklorní soubor - úplně nový soubor jménem Zhor, který vznikl při ZUŠ Trutnov a má se čile a vesele k světu.



Šikovný je a veselý, milý a přátelský, tak mu přeju hodně štěstí a hodně zdaru... a snad se spolu jednou někde setkáme.

Vedle dvou sluníček je v diáříku pořádně velkým písmem napsané jméno Andy, to patří mé moc, moc a ještě jednou moc sympatické, veselé a milé kamarádce z Orlických hor.



Někde je vedle sluníčka těch jmen víc - Andy, Luci, Karel a já. Čas od času se spolu scházíme my, co jsme se seznámili na facebookové Seznamce pro baculky a vždycky je to setkání plné radosti, přátelství, povídání a vždycky si ho hodně užiju.







Co napsat víc? Snad že děkuju všemu a všem za tolik krásných, šťastných dnů... a popřát sobě i celému světu, aby takové dny byly co nejčastější... aby se svět stal místem, plným radosti a štěstí.

Krásný rok 2017 přeje nám všem pohodář Tom

Pokračovat v cestě novým rokem budeme v souboru Z Tomova diáře - leden 2017.