Březen. Nevyzpytatelný měsíc, který je někdy jarní, plný sluníčka a prvních kvítků, někdy je to měsíc té nejkrutější zimy. Snad bude letošní březen vlídný a mírný a my se rozeběhneme obzoru vstříc.

10. března 2016
(čtvrtek)

DEN PELNEJ SLUNIČKA
Pokaváď se nneska nebude smáť na vymyllený vobloze, snad nám bude svítiť z úsměvů a v duši.

Přátelé mí milí, kéž by tomu tak dneska bylo. Vy možná dobrou náladu máte, když tady tak jste na mé stránce, ale mně nějak nebyla souzena, i když k náladě přesně opačné není vlastně prachžádný důvod. Ono mi není smutno - ale cítím takové napětí v nitru a zlost, jak už dlouho ne. A to i tady, kde jsem minulý rok prožíval pocity nezměrného štěstí a míru v duši...

Není dobrou kombinací, když se večer nechce spát a ráno se nechce vstávat. Když se k tomu přidá ještě spousta prťavých zakázeček a podnikový informační systém chvílemi jdoucí jako lenochod, na náladě to nepřidá. A kolegyně, zdržující se vším možným i nemožným, to ještě dvakrát podtrhnou. Už jsem se od srdce těšil, až opustím podnik a těšil jsem se, že to bude za zpěvu revolučních a odbojných písní, které mi přinesla prací ještě mnohem víc naštvaná nálada loni na konci října.

Směs revolučních písní
Inspirací pro ni jsou písně z doby socialismu a zpívá se na konci směny nebo při odchodu z práce.

(Na melodii Písně práce)

Konečně půjdu z práce pryč,
už jen na vrátnici nechám klíč
a budu pokoj mít.
To zas byl teda dneska den
nejotravnější prací naplněn.
Teď rukám klid.
Teď rukám klid.

(na melodii Kupředu levá)

(na melodii první sloky)
Už nastal čas, kdy odtud vypadneme
a budeme zas jako lidi žít.
Trocha radosti, to je to, co chceme,
po stresu a chvatu v duši mír a klid.
Trocha radosti, to je to, co chceme,
po stresu a chvatu v duši mír a klid.

(na melodii refrénu)
Vyrazme s chutí z podnikové brány,
práci otravnou nechme tady spát,
ať si ji šéf udělá sám.
Je tady čas kdy s radostí
se vším tu praštíme.
Na jeden, na dva nebo na víc dní
se odtud vypaříme.
Nebudem' dělat víc už jako cvok!
Kupředu, levá, kupředu, levá,
ZPÁTKY NI KROK!!!!

(na melodii refrénu Internacionála)

Nejlepší čas je tady,
vpřed se jen dívejme.
Naši píííseň revoluční
od srdce zpívejme.
Nejlepší čas je tady,
vpřed se jen dívejme.
Naši píííseň revoluční
od srdce zpívejme.

Tak jsem si to plánoval, ale zcela nevědomky se můj plán podařilo změnit kolegyni Libušce. Nastavovala si v novém služebním mobilu staré vyzváněcí melodie a když nastavovala jednu, která se mi moc nelíbí, zmínil jsem se o tom a ona si povzdechla, že jinou tady nemá. Zato já ano... tak jsem jí hned poslal něco podle mého vkusu - šalmajové fanfáry Au Renoviau středověké skupiny Krless nebo mou nezřízeně milovanou středověkou písničku Florizet vox dulcisonans mé nezřízeně milované skupiny Musica Vagantium. Ne, že bych si dělal velké iluze - můj a Libuščin hudební vkus se povětšinou míjejí hodně zdálky... ale zkusit se to musí. Nu a když já si vzpomenu na Florizet vox dulcisonans, hned si z ní začnu zpívat co umím... tak se nakonec přinatrefilo, že jsem při vycházení z podnikové brány místo tupení práce velebil Pannu Marii.

Dneska už od rána na modré obloze zářilo sluníčko, hory v jeho paprscích zářily bíle... a ač v rádiu vyhrožovali mraky a mrholením, kupodivu to tak vydrželo až do odpoledne. Moc jsem nevěděl, kam vlastně chci, ale věděl jsem, že někam chci, tak jsem si nakonec rozhodl zavzpomínat na loňskou cestu k pramenům Sovinky.

Ovšem klidu v duši jsem zatím moc nenabral. Jízdní řád v mobilu mi našel, že autobus na Benecko jede ze stanoviště č. 6. Ve Vrchlabí na světelné tabuli jsem koukl, jestli tam je - byl a bylo tam psáno, že jede ze stanoviště č. 6. Jdu tedy na stanoviště č. 6, tam stojí autobus s nápisem Benecko... ale řidič se na mě dívá jako na pitomce, že odtud nejezdí, že jezdí ze stanoviště č. 5. Ač mám jinak firmu KAD, která spravuje naše autobusové nádraží, docela rád, s tímhle, s prominutím, mrdníkem v jízdních řádech mě už začíná dost štvát. Můj ranní autobus už roky také jezdí ze stanoviště č. 5, ale jeho jízdní řád je stejné roky vyvěšený na stanovišti č. 4. Jinde bývalo napsané, že stejným směrem jedou dva autobusy - jeden že zastavuje na zastávkách mezi Vrchlabím a Hostinným, které druhý jen projíždí a pak jen projíždí zastávky mezi Hostinným a Trutnovem, na kterých pro změnu zastavuje ten druhý. Pochopitelně však jel jen jeden a já kvůli tomu šel tehdy do práce pěšky. Toť politika jakosti firmy KAD, stvrzená dokonce certifikátem.

Oproti tomu cesta na Benecko byla příjemná. Centrum Vrchlabí zářilo v paprscích sluníčka barvami, údolí „V Hamrichu“ vypadalo tajuplně a Hamerský potok jím protékající mnohými kaskádami působil divoce a romanticky. Rozcestí „Na Křížovkách“ už tak romantické není - na jedné straně parkoviště s auty, na druhé straně tři impozantní hromady siláže. Výhled však je odtud pěkný, jenže dneska je trochu zamlženo, takže tak skvělý zase není.



U kamenného kříže v lese jsem se pomodlil za klid duší těch, kteří si sem až ze vzdáleného Švédska přišli pro smrt. Pak jsem pokračoval dál na vrchol Sovince. Chvíli jsem postál na mohutném dřevěném posedu u toho výjimečného fotbalového hřiště...



...které se rozkládá na vrcholu kopce a kdo na něm přestřelí bránu, běží pro míč pod kopec. A z kterého jsou vidět hory...



Jenže přes hory lezou mraky, kolem je podyma, tak jsem se tu dlouho nezdržel - sněhem a blátem jsem se probíjel za dnešním cílem. Šel jsem, šel, přešel a musel se vrátit. A při tom se rozzuřil na můj mobil Xperia P a jeho šejdířského výrobce, firmu SONY.

I ta se nepochybně chlubí certifikátem jakosti, ovšem co si firma SONY pod pojmem jakost představuje, to mi její mobil předvádí naprosto jednoznačně. Začal otravovat a takřka při plném nabití se vypínat okamžitě hned jak skončila dvouletá záruka. S velkou baterií zvanou „powerbanka“ na dobíjení se jakž takž dal provozovat asi do letošního října, kdy mi šikovný kolega vyměnil „nevyměnitelnou“ baterii, která je jako nevyměnitelná uváděná pouze proto, že ji výrobce k tělu mobilu přilepí silnou vrstvou lepidla, aby vyměnit nešla - když se z něj dostane, lze ji totiž vyměnit naprosto bez problémů. Mobil šel jako nový, jenže ouha... na konci února nám nastalo výročí, kdy jsem mobil začal používat a příběh se nám opakuje jako přes kopírák. Slyšeli jste už někdy pojem kurvítka? Jak svědčí článek Co je kurvítko?, SONY je v této oblasti známou firmou...

Takže když se její excelentní výrobek při pokusu o fotografování už podruhé vypnul, udělal jsem s ním to, po čem jsem už dávno toužil - švihnul jsem s ním o zem! Pak mě to zamrzelo - mohl jsem z něj napřed alespoň přetáhnout obrázky a zprávičky... navíc si se mnou píše Míša a bude se divit, že ji neodpovídám... tak ho sbírám, mačkám tlačítko pro zapnutí... napoprvé nic, napodruhé však nabíhá jako kdyby nic. Nu, naštěstí ho mám v pevném pouzdru, louka je měkká jak perský koberec a mobil sám taky něco vydrží... ve skutečnosti by byla Xperia P velmi povedený mobil, nebýt nesmyslně nízké kapacity baterie a kurvítek...



Krásnější z pramenů Sovinky byl pro mě loni místem, plným ticha, míru a vůně bledulek. Dnes tu však ticho není ani náhodou... už pořádnou chvíli tu zní „oblíbené“ „hen hééééééén hééééééén héééééééén“ jak se na kopci prohání motorkář a tůruje motor naplno. Naštěstí po čase dozní jeho kravál za kopcem... ale když nemám mír v sobě, moje duše je míru a kráse tohohle místa dnes nepřístupná.



Letos bych možná tuhle krásnou přirozenou studánku ani nenašel, v prameni je méně vody a ze studánky proudí skryta pod listím. Květy bledulek kolem jsou dosud skryté v něžných poupátkách.

Dlouho se tu nezdržím, neklid mě žene dál, i když není kam spěchat. Můj neurčitý plán mi říká, že se dnes nebudu probíjet podél Sovinky temným údolím bez cest, místo toho půjdu dál po cestě podél okraje lesa až do údolí pod vrcholem Malého Sovince. To vyhloubil za miliony let přítok Sovinky velký téměř jak ona sama, který v mapě nemá jméno, ale mohl by se jmenovat Malá Sovinka. Pohazoval jsem si v hlavě, že půjdu k prameni Malé Sovinky... ale po pár desítkách metrů cesty špatně schůdným lesem to vzdávám - jednak všude lezou bledulky a já po nich nechci šlapat, jednak tady Malá Sovinka teče mezi několika domy a zdá se, že pramen bude u někoho na dvoře. Dneska v sobě nemám to pravé výzkumnické nadšení.



Naštvaně stoupám na vrchol Malého Sovince. Z něj by byl jindy ohromující výhled na hory i do Podkrkonoší - teď ale přes hory připluly šedé mraky sluníčko už jen občas prosvítá mezerou mezi nimi a výhled je prachmizerný. Tohle je pohled zpět na údolí Malé Sovinky v popředí, více vzadu lesnaté údolí Sovinky, napravo v pozadí splývají dohromady Jelení vrch a Černá hora s vrcholem skrytým v mracích.



I směrem na severozápad se „příčné výběžky z Českého hřebene“ ztrácejí v mlhách a mracích...



...a Podkrkonoší je ještě ztracenější.



Jdu dál směrem k modře značené turistické cestě, jenž tu prochází po polní cestě plné bláta. Jen stromy podivuhodných tvarů dnes místy vyznačují okraje dávných polí, jenž kdysi dávala chudým krkonošským horalům úrodu brambor nebo lnu.



Přecházím cestu a za pár chvil jsem u cíle mé bezprostřední cesty - u menhiru.



Každý menhir - stojící kámen - působí tajemným dojmem a budí představy o tajemstvích dávných pravěkých lidí, kteří ho kdysi vztyčili. Skutečně u nás takové menhiry - megality - jsou a připomínají nám dobu dávných Keltů nebo ještě starší. Kdo uvidí menhir nad Valteřicemi, ten možná zajásá nad takovým jasným důkazem, že tady opravdu žil dávný keltský kmen Korkontoi, podle něhož mají mít jméno Krkonoše, nebo že krkonošští horalé jsou opravdu potomky Hermundurů, jak se kdysi soudilo. A pak bude zklamaný, až se dozví, že tenhle menhir vztyčili lidé jen tak pro radost v roce 1990.

Když je hezky, je odtud krásný výhled...



...na Štěpanice, Mrklov, Benecko, v pozadí na Kotel, jemuž naši předkové říkali Kokerháč... na hřbety a údolí, kde po staletí žili horalé mluvící tím nejkrásnějším nářečím, jejichž krásné písničky a tance nám dělají radost dodnes.

Rozblácenou cestou klesám ze Sovince do Valteřic a když dojdu na silničku k jejich prvním domům, začnu pátrat v jízdním řádu, nejede-li nějaký šikovný autobus. Původně jsem chtěl jít z Valteřic domů pěšky, ale je všude spousta rozbředlého sněhu a bláta a taky nemám pocit, že by mě na té cestě čekalo nějaké obzvláštní štěstí, tak bych svezeníčkem nepohrdnul. Autobus kupodivu pojede, ale za 16 minut, to je více než nejisté, jestli to stihnu. Jestli to půjde tak jako doposud, doběhnu na zastávku, tam bude autobus stát, počká si až doběhnu téměř k němu, pak zavře dveře a odjede.

Ale ne... cesta jde pořád z kopce, na silnici jsem docela rychle a na zastávce ještě hezkou chvíli čekám. Autobus jede na čas, netrvá dlouho a za chvilku vystupuju ve Vrchlabí. No, na to že jsem toho dneska mnoho nenachodil, mě docela solidně bolí nohy. Fuj, je to ostuda - přes zimu jsem skoro pěšky nechodil a nějak jsem zlenivěl. Budu se na to muset podívat a trochu jít do sebe...

3 ROKY ZA RUDÉ TRENÝRKY
Kdyby hrozil takový drakonický trest za nošení rudých trenýrek, to bych se neodvážil vyrazit si takhle...



Naštěstí nikoho ani nenapadne stíhat někoho za to, že nosí rudé trenýrky. Když však někdo napadne vloudit se na střechu Pražského hradu, odvázat prezidentskou standartu, místo ní vyvěsit obří rudé trenýrky, pak i se standartou utéct a navíc ji někam zašantročit... ten pak musí počítat s tím, že ho budou čekat nepříjemnosti. Známá recesistická skupina Ztohoven loni v září přesně tohle provedla a teď má možnost obohatit impozantně svůj rejstřík trestných činů - konkrétně o výtržnictví, krádež a poškozování cizí věci. Pokud za to dostanou tři roky vězení, asi je přejde humor. Ale myslím, že soudce bude mírnější.

TERAZKY JE SE SELFIE KONIEC
Vláda v indickém městě Bombaji se rozhodla vyhlásit 15 oblastí, kde bude zakázáno fotografovat „selfie“ - fotky sebe sama. Budou to hlavně místa podél pobřeží, kde jsou vysoké skály bez zábradlí, neboť tam lidé při lovu co nejpůsobivějších obrázků občas velmi působivě letí dolů. Kdyby po cestě zmáčkli spoušť, měli by nejpůsobivější obrázek svého života, na Facebook by ho ale dali jen ti šťastnější z nich, co se jen těžce zraní. Proti takovým smrtelným úrazům je tedy zakročeno zákazem... teď je však otázkou, jak ho lidé budou dodržovat.

ZTRACENÉ DĚLO
Občané města Volgogradu byli jednoho dne velmi překvapení překážkou, která jim blokovala chodník - bylo jí totiž obrovské dvoutunové dělo - legendární dělo vzor 42 z 2. světové války, které tam jen tak stálo a nikdo se k němu nehlásil. Přivolaná policie zjistila, že dělo ztratila ruská armáda, která z něho za městem střílela slavnostní salvy. Při cestě zpátky do kasáren jela celá kolona vozidel, dělo se od náklaďáku jej táhnoucího samo odpojilo, jenže kolona nemohla zastavit, tak vojáci ponechali dělo osudu s tím, že se pro něj později vrátí.

O2 CHCE BLOKOVAT REKLAMU
Operátor O2 uvažuje o tom, že pro zrychlení Internetu pro své zákazníky bude na stránkách blokovat reklamy. Jen tyhle úvahy vyšly najevo, okamžitě se spustil veliký ŘEV, nejvíc od zpravodajských stránek, které vyhrožují, že jejich obsah bude pro zákazníky O2 přístupný jen za peníze. Jestli bude O2 blokovat reklamy, některé stránky asi budou vypadat zvláštně - pět položek menu, nadpis, tři řádky textu - a jinak na celé velké stránce nic. Ony některé stránky už kromě reklamy neobsahují téměř nic jiného.

REFERENDUM O NOVÉ VLAJCE
3. března na Novém Zélandu začalo zajímavé referendum - lidé v něm budou rozhodovat o tom, jestli země bude dál používat současnou vlajku, jejíž součástí je i anglická vlajka „Union Jack“, nebo jestli bude používat úplně novou vlajku s Jižním křížem a kapradinou, kterou si lidé už zvolili jako nejlepší. Referendum potrvá do 23. března a pak se uvidí.

KDYŽ TO NEFUNGUJE...
Když si administrátorům postěžuju, že náš informační systém nejde, tak hned začne jít. Když se mě pak ptají, jestli to už teď jde a já jim řeknu, že jo... tak ten mrzák hned vzápětí nejde zas.

VÝZKUMNÍCI OPUŠTĚNÝCH MÍST
Dávní výzkumníci kdysi vyráželi na nebezpečné výpravy, jejichž cílem bylo poznat místa „kam lidská noha dosud nevkročila“. I dnes vyrážejí výzkumníci na nebezpečné výpravy... jsou to však výpravy na místa, jež lidská noha opustila. Lákají je opuštěné domy...



...a vily...



...zpustlé zámky...



...dávno ztichlé továrny...



...nejrůznější tajuplná zákoutí...



...památky na 2. světovou válku...



...stavby opuštěné armádou...



...chodby pod městy, tunely a stoky...



...nebo dávno uzavřené doly.



Výzkumníci o své vášni nemlčeli, stala se známou a když nabrala na oblíbenosti, dostala i své jméno - z anglických slov „urban explorations“ - městské výzkumy - vzniklo zkratkové slovo URBEX.

Na začátku jsem se zmínil o nebezpečných výpravách... ale možná někoho napadlo, že zatímco výpravy do džungle, přes poušť nebo do polárních oblastí nebezpečné určitě byly... co může být nebezpečného na prolézání opuštěných domů? Nebezpečí tam však číhá dost. Ne všechna opuštěná místa jsou opuštěná úplně... někde hlídají ostří čtyřnozí hlídači s bystrýma očima a čenichem, kteří na výzkumníky vrčí a cení zuby, někde hlídá i neméně nepříjemná ostraha, takže plánovaný průzkum někdy končí neplánovaným výletem na policejní stanici k „podání vysvětlení“.

Ještě horší společností jsou nejrůznější tuláci, bezdomovci a především narkomani, co někdy zpustlé domy obývají... úprk před šíleným feťákem s nožem či sekyrou v ruce dokáže být jistě hodně silným zážitkem.

Ale i místa pustá dokonale jsou nebezpečná dost. Domy dlouhá léta neopravované se pozvolna hroutí, podlahy a stropy se propadají, v džungli zeleně se ukrývají zarostlé a nezakryté kanály a studny, v opuštěných továrnách číhají ústí výtahových šachet nebo nezakrytá ústí obrovských kovových nádob a opuštěné doly skýtají bohatý výběr možností jak ukončit život - od zavalení přes pád do hlubin až po utopení nebo udušení.

Zkoumání opuštěných míst však musí přinášet i smutek... smutek ze zmaru, připomenutí vlastní pomíjivosti... ale při opakovaných návštěvách také smutek z postupujícího chátrání nebo... a to častěji - z bezohledného a bezuzdného vandalského ničení.

Odměnou za nebezpečí je výzkumnické nadšení z objevování podivuhodných míst. Vždyť komu z nás se poštěstí navštívit třeba podivuhodný vnitřek chladící věže, tajuplnou laboratoř jak z hororu o Frankensteinovi, dávno opuštěnou pitevnu nebo operační sál nebo zpustlý zámek jak z pohádky? Odměnou jsou i často i krásné a vpravdě umělecké obrázky, které výzkumníci na svých výpravách fotografují a pak se o ně s námi dělí.

Já nejsem žádný výzkumník opuštěných míst, ale mám rád obrázky a povídání těch, kteří této vášni propadli a ochotně se s námi o výsledky svých výzkumů dělí, k čemuž využívají převážně sociální síť Facebook.

Němá svědectví
Fascinující je facebooková stránka nazvaná úžasně Němá svědectví, která čeká na adrese https://www.facebook.com/nema.svedectvi. Její autor uveřejňuje nové obrázky velmi často - většinou jednotlivé obrázky, někdy však i celá alba těch nejzajímavějších obrázků z jednotlivých míst. A obrázky to jsou vpravdě fascinující, někdy dokumentující zanikající krásu míst dnes už nezřídka zbouraných nebo zničených, nezřídka obrázky umělecké hodnoty. Z těch autor již uspořádal i několik výstav - jedna z nich se konala třeba loni na zámku Novém Hradě Jimlíně.



Za krásnými a fascinujícími místy jezdí jejich autor nejen po Čechách, ale velmi často podniká i velmi dlouhé cesty po celé Evropě. Poznáváme tak, že Česká republika není zdaleka jedinou zemí, kde chátrají, ničí se a bourají historické památky a krásné domy, bohužel.

Městský průzkum
Zkratkové slovo URBEX do češtiny hezky překládá stránka Městský průzkum, kterou najdete doufám že na adrese https://www.facebook.com/Městský-průzkum-495287987276687. Fotografie na téhle stránce jsou podobně fascinující jako na stránce Němá svědectví, pocházejí povětšinou od nás z České republiky a poslední dobou se tu dokonce objevují i umělecké obrázky krásných žen na opuštěných místech.

Prach času
Mnohé obrázky z míst, kde jen prázdnota a zmar vládnou, nabízí stránka s přiléhavým jménem Prach času - najdeme ji jednak na adrese http://www.prachcasu.cz a jednak i na Facebooku na adrese https://www.facebook.com/prachcasu. Čekají tam na nás jednotlivé obrázky i ucelená alba z míst, která nezřídka už neexistují a už jen ty obrázky jsou vzpomínkou na to, že byla. Obrázky někdy dokumentační, často však velmi umělecké dokumentují uvadající krásu i smutek z chátrání.

Urbex Team Kralupy
Autory mnoha fantastických obrázků z opuštěných míst jsou i členové party nadšenců Urbex Team Kralupy. Na facebookové stránce se objevují většinou jednotlivé zajímavé obrázky, na stránce stránce na Flickeru jsou dostupné fotogalerie opravdu uměleckých obrázků z jednotlivých míst a jsou tam fascinující místa k obdivování... i ke smutku nad jejich neveselým osudem.

Urban Exploration Infiltration
Facebooková stránka Urban Exploration Infiltration má sice anglické jméno, ale psána je povětšinou tou nejkrásnější češtinou. Svým obsahem i pojetím se liší od ostatních - její autor Jakub Hodr sice také občas zkoumá opuštěné domy, továrny, pitevny, laboratoře nebo hrobky... ale jeho největší vášní je podzemí, hlavně dávno opuštěné doly, do nichž desetiletí nikdo nevstoupil. Souká se do nich polozřícenými vstupy, spouští se do hlubin po žebřících prožraných rzí, toulá se nekonečnými štolami, přelézá po traverzách bezedná hloubení, nachází prostory obrovské jak katedrála, podzemní jezera nebo opuštěné strojovny. V tomhle podivuhodném a smrtelně nebezpečném světě fotografuje fascinující obrázky a k nim pak píše krátké popisky, které bez veršů, však přesto nádherným básnickým způsobem vyprávějí o světě temnot a pocitů, které se tam v člověku rodí. Popisky, ze kterých i v teple domova člověka mrazí...

HLASY Z TEMNOT
Na osamělé výzkumníky tajemných míst však kromě zmíněných nástrah čeká ještě jedna další. Když se sami toulají světem temnoty a podzemního ticha, kde jen jediné světélko prozařuje svět nekonečné temnoty a jediným zvukem v hlubokém tichu jsou vlastní kročeje... po několika hodinách takto strávených se putujícímu stává, že stane, se zatajeným dechem naslouchá... a slyší... ne padající vodní kapky... ne sypající se kamínky po suťovém kuželu... slyší hlasy!

Hlasy tam, kde desetiletí živá duše nebyla, kde nepochybně nikdo není ani teď... a přece tu hlasy zní! Jak je to možné? Podle odborníků si tak s námi dokáže zahrávat naše vlastní mysl... postrádá zvuky, které nás běžně obklopují, aniž bychom jim nějak obzvlášť věnovali pozornost... proto si vytváří vlastní a my pak slyšíme, co vlastně slyšet nemůžeme. Mají pravdu nebo je všechno jinak? V laboratoři nebo posluchárně se to může jevit pravděpodobným... ale kdo uprostřed noci v dávno opuštěném dětském domově slyší dětský šepot... ten si není jistý ničím...

17. března 2016
(čtvrtek)

DEN SEDMI RADOSTÍ
Když jsem se toulal minulý čtvrtek nad Vrchlabím, nelíbilo se mi jak brzy mě začaly bolet nohy. Přes zimu jsem nechodil pěšky skoro vůbec, je načase to razantně změnit. Navíc se udělalo docela hezky a ráno už začíná být světlo... proto padlo hned v pondělí rozhodnutí - ráno vstanu dřív a půjdu do práce pěšky.

Když jdu ráno do práce pěšky, většinou chodím po silnici, protože ta vede přes Hartu po rovině a líp to po ní utíká. Líp to po ní utíká, ale nudněji, proto si cestu zpestřuju rád hudbou z mobilu - pouštím si oblíbené písničky a které znám, ty si zpívám. Cesta mi tak utíká veseleji a když je ta správná nálada, zpívám si pak celý den.

V úterý se z nebe sypal sníh, proto přišel ke cti autobus, ale ve středu už zase zvesela zpíval kosák už když jsem vstával a i když byl mráz a vítr, v ušance s kožíškem bylo dobře a cesta se mi líbila.

I dneska se mi podařilo vykutat se z postele včas, obléknout se do zimní výbavy, navěsit na sebe reflexní vestu i reflexní pásky s žárovičkami... a vyrazit na cestu.
Menší mráz trápí nás, ale přesto není žádné teplo a nic nenasvědčuje tomu, že má nastat astronomické jaro. Ale už jsme zažili mnohem horší, letos na nás byla příroda docela milosrdná. Jen těch slunečných dnů kdyby bylo víc. Ale když sluníčko není, vneseme si ho do duše sami - třeba krásnými písničkami. Zase jdu a zase si zpívám... refrén písničky Miragres fremosos od skupiny Innamorata, vzápětí si s vervou a nadšeně zpívám jednu z mých nejoblíbenějších písniček mé nejoblíbenější skupiny Kantoři Holka, holka, pak přichází na řadu písnička Farizej od novostředověké skupiny Ergo, nebo moje také oblíbená srdcovka I.N.R.I. od skupiny Nastarýkolena, kterou si nezpívám jen proto, že kousek přede mnou jde někdo stejným směrem a před lidmi si na ulici nezpívám ani trochu rád. Kdysi jsem byl zticha i když mě míjel cyklista, ale to už nedělám a ledaskterý na mě překvapeně koukne - ale jen ať koukají. Teď však nezpívám, protože mi z mobilu pěje legendární maďarská skupina Neoton Família svou veselou písničku Yo-yo, která ve mně sice dokáže krev zvařit, ale zpívat si v maďarštině jsem dosud tak úplně nezvládl, tak to nechávám lepším.

Jak tak jdu a přizpůsobuju rytmus svých kroků rytmu písničky, vzpomenu si na jinou oblíbenou písničku. Písničku, která má ve svém jménu radost a to ne jednu, ale je jich tam rovnou sedm. Radosti v jejím názvu dokážou přinést radost mně a když mi ji mobil zahraje při cestě do práce, stane se celý následující den štěstím naplněným „Dnem sedmi radostí“. Písniček mám v mobilu asi 250, mobil mi vybírá sám, co zahraje... ale v srdci mám naději, že by to dnes mohlo vyjít. Líbilo by se mi to, protože už od letošního Zámeckého masopustu na Sychrově jsem neprožil šťastný den - a od té doby už uplynuly téměř dva měsíce.

Ale nevypadá to na to... už míjím tabuli 160 metrů od kunčického přejezdu... to budou tak dvě písničky a budu... ale přece jen... veselé flétnové pískání ohlašuje pro mě krásné poselství radosti od skupiny Innamorata, vzápětí něžně zpívané ženuškami z téhle fajn skupiny. Bohužel vám můžu nabídnout jen ukázku z téhle písničky, která se jmenuje Los set goyts. Na serveru Youtube jsou sice různých verzí téhle písničky dvě stránky, ale tak jako od Innamoraty se mi nelíbí ani jedna. Zpívám si s vervou alespoň refrén a mám radost - dešek bude Dnem sedmi radostí.

Během dopoledne se zdá, že mi písnička štěstí skutečně přinesla... práce jde od ruky dobře a s chutí, kolegyně nezlobí a nezdržují zbytečnými telefonáty... už jen to je radostí. Další radostí je i to, že jsem se podělil o radost ze Dne sedmi radostí v mém profilu na Facebooku a mí přátelé mi na to píší samé milé vzkazy. Radostí je i uzená polévka a křenovka s knedlíkem a hovězím.

Venku svítí sluníčko a vydrželo svítit až do odpoledne - chtělo by se jít domů pěšky, ale to bych se musel vykašlat na angličtinu... kdepak, na tu se vydám. Už jsem na zastávce a na ni si zpívám, protože dneska mi je do zpěvu už od rána... a navíc mi dělá radost, jak i mně můj hlas zní hezky. Doufejme, že to vydrží i zítra, i když mě nečeká nic výjimečného, jen pěvecká zkouška Krkonošského Horalu - folklorního souboru, kde tancuju a zpívám. Chvíli si pobrukuju Los set goyts, ale tu skoro neumím, tak to nahrazuju jinou písničkou o Panně Marii jménem Florizet vox dulcisonans od mé milované skupiny Musica Vagantium.

Hostinné mě přivítalo příjemným sluníčkem a pohodou, kterou umocnila další radost - tři páry pěkných ponožek za 75 Kč. Teď stojím před trafikou a váhám... při pohledu na tabuli s aktuálním jackpotem Sportky mě napadá zkusit štěstí dnešního dne... ale nějak mám pocit, že to už by bylo moc nenažrané, tak nechávám rozhodovat Pánaboha a pětikorunu... padne mi lev, to znamená nevsázet... Sazka přišla o zisk a já ušetřil. I to je radost.

Radost mi dělají i mí spolubojovníci s angličtinou. Ti mi v únoru uspořádali úžasnou nadílku k mým narozeninám... ale jeden dáreček ne a ne dorazit, dorazil však dnes a stal se mou další radostí v tento výjimečný den.



Je to kniha a je to kniha, která v angličtině popisuje pravdivý příběh z americké historie - dramatický příběh muže jménem Solomon Northup - svobodného černocha, který byl zrazen, unesen a prodán jako otrok. 12 let života ztratil v otroctví, než znovu nabyl svobody. Podle této knihy byl v roce 2013 natočen film 12 let v řetězech.

I angličtina je příjemná, zčásti vyplněná povídáním a zčásti poslechem. Cesta zpátky je pro mě naplněná příjemným čtením knihy australské autorky knih žánru fantasy Trudi Canavan The Traitor Queen, která do češtiny byla přeložená jako Královna Zrádkyň a je to třetí díl trilogie plné kouzel, intrik a lásky.

Zbytek večera už proběhne příjemně a já usínám s hezkým pocitem po tomhle krásném, šťastném dni - dni, v němž se těch radostí snad sešlo ještě víc než sedm.

(Kdyby vám mé jméno pro dnešní den připomnělo něco z minulosti mého deníčku, máte pravdu - můj úplně první Den sedmi radostí byl 3. duben 2014. Druhým Dnem sedmi radostí byl 19. květen 2015 a ten dnešní byl třetí.)

SVATÉ TRENÝRKY
13. března 2013 mě zajímavé povídání s naší paní ekonomkou inspirovalo k zápisu na Facebook, který měl přijít na mou stránku. Upadl však v zapomnění... proto si ho připomeneme alespoň teď...

Naše paní ekonomka měla dneska při obědě nečekaně povídavou náladu a povídání s ní bylo mimořádně zajímavé. Minulý rok zjara totiž byla v německem městě Trieru - Trevíru - kde zrovna v době její návštěvy všichni pravověrní křesťané zažívali mimořádnou událost - měli příležitost spatřit tzv. Svatou suknici - suknici, kterou měl na sobě Ježíš, když kráčel po své přetěžké poslední cestě s křížem na vrch Golgotu. Protože příležitost spatřit na vlastní oči tohle roucho je jen jednou za 30 let na několik dnů, sešly se tu desetitisíce poutníků z celého světa a bylo nutné čekat ve frontě před katedrálou i sedm hodin.

Zaujalo mě to, já z Bible věděl, že měl Ježíš při své poslední cestě na sobě velké roucho, o které pak hráli římští vojáci pod křížem kostky - ale že se zachovalo i to, co měl pod ním, to jsem netušil. Suknice - ta byla vlastně předchůdkyní spodního prádla.

Když se prostředek suknice sešil a prostřihl, vznikly tak ve středověku kalhoty a jak se postupně dole třepily a trhaly nohavice, pořád je zkracovali a zkracovali, až z toho nakonec měli trenýrky. Harmonizace a minimalizace pokračovala i nadále a trenýrky se postupně přerodily ve slipy, v posledních letech jsou v kurzu i mužská tanga. Bude-li trend tímto tempem pokračovat i v budoucnu, nebudou brzy nosit muži pod kalhotami nic a tím se vlastně vrátíme zase zpátky do středověku, abychom si mohli dát další kolo a módní byznys stále běžel.

Někteří z nás však zaostali ve vývoji kdesi v historii a nosí stále dávno nemoderní, zastaralé a totálně OUT trenýrky. Mezi takové opozdilce - nebo osvícené lidi, kteří nosí to, co pofrčí v budoucnosti - patřím i já - a tak můžu jen říct: "Díky Bohu, že nejsem svatej." Když si představím, že by jednou vystavili v kostele třeba trenýrky, které mám teď na sobě...

29. a 31. března 2016
(úterý a čtvrtek)

NÁVRAT ŠŤASNÝCH DNŮ
Ledaskoho včetně mých nejbližších překvapilo, když jsem u „Dne sedmi radostí“ napsal, že to je po dvou měsících můj první šťastný den. Divili se a říkali, že jim ale nepřipadám nijak nešťastný. Mají úplnou pravdu... opakem slovního spojení „šťastný den“ je sice „nešťastný den“, ale to jsou dva krajní body, mezi nimiž jsou ty nejčastější dny - obyčejné dny. Ty dny, na které jednou budeme vzpomínat s nostalgií jako na šťastné, ale dnes je bereme jako běžné, které nevynikly ani na jednu stranu.

Až do úterý 29. března si letošní rok připsal na svůj účet tři šťastné dny - 8. leden díky krásnému slunečnému zimnímu dni a vydařené horalské zkoušce, 23. leden díky prozpívanému a protančenému dni na zámku Sychrově... pak se ale šťastné dny vytratily a výjimkou se stal jen 17. březen - Den sedmi radostí.
Nešťastným byl zatím letos jen jediný den - 22. březen - „Ševcovský den“. Tomu dala jméno moje kolegyně Libuška, když prohlásila, že „dneska dělá jednu botu za druhou.“ Myslela tím, že se jí nedaří a dělá chyby. Se mnou to bylo podobné, byl to den bez šmrncu a radosti, jemuž však nejvíc udaly tón a naladění nešťastné události - teroristické útoky v Bruselu na letišti a v metru.

29. březen však přináší dobrou náladu, prsty tančí po klávesnici samy, vyráběly se poměrně velké zakázky, takže práce jde od ruky dobře, mám ji hotovou brzo a dojde i na pořádné množství neuzavřených výrobních příkazů. Pohodové odpoledne mi vyplní příjemné vzpomínání...
Letos se neděje nic tak fascinujícího, abych vám sem o tom něco psal, ani zajímavostí v diáříku se moc neshromáždilo... tak vzpomínám na zajímavé události minulého roku, kterých naopak bylo tolik, že jsem o nich ani psát nestačil a stránky tady na mé stránce zůstaly prázdné. Tak se svého popisu dočkalo mé druhé horalské vystoupení i můj šťastný den na Festivalu písní a tanců pod Zvičinou - obojí v souboru Z Tomova diáře - červen. Příjemný, šťastný den.

Dnešek nás přivítal zamračenou oblohou a já se nevykopal z postele tak, abych mohl jít pěšky. Změna času o velikonočním víkendu mi dala pod kramfleky - večer se mi nechce jít spát, ráno se nedokážu vykopat a místo za světla se chodí do práce zase za tmy. To je úspora energie, postrčit ráno ze světla do tmy?

Energie je však kupodivu dneska dost, prsty tančí po klávesnici, ale dost je i práce - spousta prťavých zakázeček, od ruky to nejde, navíc ještě musím dělat úpravy pro konec měsíce... do 14. hodiny to nestihnu, proto jedu na angličtinu až po 15. hodině vlakem. Je to příjemná cesta jarní krajinou, svěží a veselou v paprscích sluníčka, které se rozzářilo po několika dopoledních přeháňkách, když mraky odpluly.

V Hostinném jedu až na nádraží a tam se jdu podívat do oblíbené hospůdky Vagónu, která je hned vedle. Oblíbená je u mě v létě, když se dá sedět venku... uvnitř to je sice také příjemné, ale kouří se tam a to já nemám rád. Ale dnes mám štěstí - stolečky už venku jsou, pivo Krakonoš chutná jako křen a na sluníčku je nádherně. A přece za chvilinku skončím uvnitř... to když tam zní má už od roku 1996 nezřízeně milovaná písnička Jeruzalém ze zlata, jíž propůjčila svůj nádherný hlas zpěvačka Pavlína Jíšová a své hudební nástroje skupina Druhá tráva. Tahle písnička je nádhernou českou verzí izraelské písničky Yerushalaim shel zahav a zpívá se v ní přibližně to samé - o prastarých dějinách, současném smutku i naději v zázrak. Zázrak však nepřichází a proto mě ta krásná slova dojímají tak, až se špatně bráním slzám.

Následně se už zase venku na sluníčku u piva zamýšlím nad touhle písničkou, památkami na Chrámové hoře, Biblí, starozákonními proroky, Ježíšem, prorokem Mohamedem, fanatismem, nenávisti a nepochopením... pak mi přijde podívat se na mobil a zjistím, že jsem tímhle přemýšlením strávil dobrou půlhodinu, která mi utekla tak rychle, až pak při chvatném putování na angličtinu přemýšlím, jestli jsem doopravdy přemýšlel nebo na jarním sluníčku usnul. Ale asi jsem opravdu přemýšlel.

Naštěstí na angličtinu přijdu akorát společně s Vlaďkou a Markétkou. Povídáme si, překládáme záludné větičky, které nám dává Vlaďka ze své anglické učebnice, hrajeme si hru na hádání lidí, zvířat, rostlin nebo věcí... uteče mi to jako voda. Byla to příjemná a pestrá hodina.

Ani zpáteční cesta vlakem není nudná... plánoval jsem si na ni čtení nebo poklimbávání... ale místo toho je vyplněná povídáním s mým horalským spolubojovníkem s krásnými tanci Jardou a zčásti i povídáním s milou květinářkou paní Evou.

Zbytek dne doma už uteče jako mžik a než se naděju, už odplouvám pod plachtami spánku do světa snů. O to spokojeněji, že zítra mě čeká dovča.

DO VĚZENÍ SE NECHODÍ ZA ODMĚNU
Anders Behring Breivik byl před několika lety odsouzený na 21 let vězení s možností prodloužení trestu až na doživotí za teroristické činy, které v roce 2011 připravily o život 77 lidí. Jemu se však ve vězení ani trochu nelíbí a v těchto dnech se soudí s norským státem kvůli nepřijatelným podmínkám ve vězení hraničícím s mučením a porušování jeho lidských práv!!!

Považte - má ve vězení k dispozici jen tři místnosti, televizi, PlayStation a počítač, který ani není připojený na Internet. Když ho někam vedou, dávají mu želízka, čtou mu korespondenci a nemá kontakt s ostatními vězni. A dokonce mu čas od času udělají „filcunk“ (prohlídku cely).
Na podmínky si stěžoval i v předchozí věznici, v níž byla jeho cela málo vyzdobená, neměl z ní hezký výhled, na chleba mu dávali málo másla a káva byla studená.

Myslím, že u nás by mnoho vězňů takové mučení podstoupilo velmi rádo a norským úřadům bych doporučil spíš trochu přitvrdit. Do vězení se nechodí za odměnu a s nacisticky zaměřenými teroristy by se mělo naložit po nacisticku, když ten režim tak obdivují, že hajlují i u soudu.

NA ORIENTÁLNÍ TANEČNICI SE NECHODÍ ZA TREST
„Jiné mučení si vymyslely orientální tanečnice na své krásné sukničky. Každou sukničku potěší, když se může kolem své majitelky hezky zatočit, vlát na ní - a když je obzvlášť rozdováděná, tak i dychtivým mužským očím odhalovat půvaby, které má skrývat. Jenže orientálky si některým svým sukničkám usmyslely všít do spodního lemu lanko, které jim má bránit v točení i nadzvedávání... a tím takové sukničce musí vzít veškerou radost ze života.“

K takovým hrátkám se slovy mě inspirovalo slovní spojení „kolová sukně s lankem“ - ale skutečnost je úplně jiná - to lanko je ozdůbka na spodním lemu, díky níž se točí ta břišnětanečnicovská sukýnka ještě půvabněji... ale tak půvabně jako suknička od horalského kroje určitě ne. :o)



TREST ZA LETÁK
Jeden americký student byl na návštěvě v Korejské lidově-demokratické republice. Před odjezdem si v hotelu vzal na památku nějaký propagandistický leták, jenže ho u něj při odbavování objevili, zatkli ho... a v následném procesu byl „za závažné trestné činy proti státu“ odsouzen na 15 let těžkých prací.

(Ve skutečnosti to asi nebude vůbec trest za leták, ale spíš za národnost. Korejský Vůdce Kim-čong-un se cítí dotčen, že mu svět netleská za vývoj jaderných zbraní, raket a špionážních družic a dokonce se ho ostatní státy snaží klepnout přes prsty, místo aby se před ním klepaly strachem, tak kope kolem sebe. Doufejme, že se brzy ují k smrti a Severní Koreji nastanou konečně lepší časy.)

TESTOVÁNÍ LÉKŮ NA LIDECH
Bádání v archivech odhaluje někdy překvapivé informace z minulosti. Poslední takovou zajímavou informací bylo odhalení skutečnosti druhdy nejpřísněji tajné - že vláda Německé demokratické republiky nechávala západní farmaceutické firmy testovat nevyzkoušené léky na svých občanech a brala za to tučné peníze v tvrdé měně. Toť lekce socialismu v praxi.

BÁSNÍŘKA Z PASŤÁKU
U nás ve Vrchlabí stojí na úbočí Liščího kopce blízko Gymnázia docela výrazný a impozantní dům. Teď září do dáli příjemnou dvoubarevnou fasádou v barvě světle zelené a sytě oranžové, donedávna byl ale takový nepříjemně zelený. Charakteristická barva pro účel jemuž tenhle velký dům slouží - je v něm totiž „Dětský výchovný ústav Vrchlabí“ - jedno ze zařízení, jimž se lidově říká „polepšovna“ nebo „pasťák“.

Kdysi jsem si myslel, že si tenhle dům nechal postavit nějaký boháč pro sebe jako vilu... ale kupodivu byl na počátku 20. století postaven už k témuž účelu, jemuž slouží i dnes. Za tu doby jím musely projít už tisíce dětí... tisíce osudů, asi povětšinou dost smutných. Jednou z těch dívek, které poznaly poznaly vrchlabskou „Výchovnu“ zevnitř byla i Vladimíra Čerepková - tehdy smutné děvče, střídající dětské domovy a výchovné ústavy, dnes uznávaný básnířka, o níž byla vydána i kniha.

STARÁ VLAJKA PRO NOVÝ ZÉLAND
Dokonáno jest! Novozélanďané v referendu o vlajce dohlasovali, všechno je spočítané a jasné. Pro novou vlajku s kapradinou a Jižním křížem hlasovalo 43% hlasujících, 57% hlasovalo pro zachování stávající vlajky s Jižním křížem, jejíž součástí je i britský „Union Jack“. Nový Zéland tedy bude používat dál starou vlajku.

V cestě životem i časem budeme spolu pokračovat v souboru Z Tomova diáře - duben 2016.