Říjen... Měsíc na půli cesty mezi létem a zimou, jenž nám v několika dnech dokáže dát okusit od obojího. Měsíc nejkrásnějšího podzimu, čirých obzorů, pestrých barev i pozvolného usínání, zklidnění se, zastavení. Měsíc, který má v sobě sladkost i hořkost...

9. října 2013
(středa)

DNY POHASÍNAJÍCÍCH BAREV
S příchodem října prožívám období zvláštního smutku v duši. Snad je na vině počasí, snad nerovnováha chemie v těle, snad stíny na duši... jako by se svěžestí přírody mizela i radost a jen smutek zůstával... Ale nebudeme tu plakat, snad spolu najdeme na počátku října i něco pozitivního.

Vedle našeho podniku stojí velká, přes sto let stará secesní vila. Kdysi bývala honosným sídlem bohatého továrníka, který se jmenoval Dix, někde se setkáme i s tvarem příjmení Dixa. Je to zajímavý dům - docela členitý, zdobený dvěma drobnými věžičkami a spoustou ryze secesních maleb na fasádě. Takhle vypadal v předloňské zimě.



Nejvýraznější z maleb je na čelní straně domu a je to obrázek krásné paní. Ten teď vypadá trochu hůř, zub času zahlodal na horních ornamentech okolo něj, tak jsme si je v programu GIMP retušovacím štětcem domalovali zhruba do původní podoby. Říká se, že jeho autorem je malíř Alfons Mucha, ale asi to jsou jen pověsti.



Říká se také, že tahle paní byla milenkou továrníka Dixy a skončila špatně. Továrník Dixa byl totiž Němec, před koncem války si dovedl dobře spočítat, že ho v Čechách nic dobrého nečeká a proto zavčasu sbalil všechno, co bylo možné sbalit a nechat odvézt a když přišel čas, opustil všechno ostatní včetně své milenky a zmizel. Nešťastná žena to ale nesla tak těžce, že se v prostorné rohové místnosti s arkýřem zastřelila...

Ve vile byly poté kanceláře a nakonec se změnila na neobyčejný činžovní dům s několika byty. Jednou z rodin, které tam bydlely, byli i mí prarodiče a moje mamka tu prožila dvacet let života. Proto znám tenhle dům z dávných vzpomínek, ale nikdy jsem neměl příležitost do něj vkročit. Až teď, díky mé kolegyni, která tam bydlí.

Že byl tenhle dům panským sídlem dokazuje už jeho vstupní prostor - místo obyčejné chodby je tu obrovská hala s dřevěným schodištěm a malováním zdobenými okny.





Je to zajímavý starý dům, plný nejrůznějších zvláštních prostor, výklenků a dvířek, vedoucích do nečekaných míst. Má neobyčejně vysokou střechu a pod ní se skrývají docela velké půdy - sliboval jsem si tam vyfotografovat tajuplné obrázky a třeba i najít inspiraci pro nějakou další strašidelnou povídku - ale nepodařilo se mi ani jedno. Jediné, co se mi podařilo, bylo zapomenout tady nebo někde ztratit jeden z akumulátorů do foťáčku a to mě mrzí.

Půda je to obrovská, dvoupatrová - tady se díváme téměř ze špice střechy na spodní půdu k její patě...



...z krkolomných půdních schodů.



Tohle jsou schody mezi dvěma půdními patry.



Nejnebezpečnější pro některé sny je, když se splní. Když jsem se někdy při cestách okolo zadíval na střechu vily, oddával jsem se snění, co se asi pod ní skrývá... teď už vím, že je to obrovská a poměrně členitá půda, která však vypadá celkem obyčejně. Obrázky z ní se také moc nepodařily vinou velkých kontrastů mezi tmavými místy a okny ozářenými denním světlem. Kdybych ještě někdy toužil fotografovat na nějaké staré půdě, asi by bylo lepší vyrazit tam navečer. Ale asi by to nedopadlo o moc lépe. Ono to pravé umění spočívá v tom vidět neobyčejnost zdánlivě obyčejných zákoutí a hlavně ji umět zachytit. Jako se to úžasně povedlo autorovi Richardovi Horákovi v obrázcích z článku Půda starého domu. Moc pěkně půdní atmosféru vystihuje i obrázek Ze staré půdy autora Mirka Jirků.

Vila je však hodně zajímavá architektonicky - člověk si ji může prohlížet mnohokrát a stejně vždycky najde něco, čeho si nikdy dříve nevšiml.



Jako je třeba jméno tvůrce litinových částí ozdobné verandy, do které se dříve dalo přijet kočárem a vystupovat z něj pod střechou, ve skrytu před deštěm a sněhem.



Teď však již opusťme vilu a vydejme se na toulky.

V prvních říjnových dnech nás počasí počastovalo nečekanými ranními mrazy a neustávajícím silným a studeným větrem. Přesto občas svítilo sluníčko a byla příležitost se toulat a fotografovat podzimní obrázky. Třeba kolem Horní Branné.



Nebo u rybníčku Rapprichu blízko Lánova, kterému se říká také Kábrt.





Jeho vody obklopují pěkný ostrůvek, který se na jaře pro mě stal Ostrovem pokladů.



Studený vítr přinesl to, co mám na nejkrásnějším podzimu rád - křišťálové výhledy, při nichž jsou najednou dálky takřka na dosah.



A sluníčko nám přineslo potěšení nechat se do těch dálek vést známými i neznámými cestami a pěšinkami.



Kam nás cesta povede,
ta co za obzorem mizí,
k domovu či v kraje cizí,
do modré či do šedé?

I cesty pěšky z práce domů byly na sluníčku hned veselejší.





Příroda si na nás však uchystala ranní mrazy a odpoledne studený severní vítr. Jen na chvíli jsem se venku svlékl do trička, abych pár svými obrázky udělal radost Anně a vůbec všem, komu radost udělají.





Půvabně vypadá v těchto dnech i jeden z neúspěšných kandidátů na Ostrov pokladů.



Po slunečných a chladných dnech přišly dny teplejší, ale deštivé a pošmourné.



A jako by se stále více a více mračilo i v mé duši...



Nebe víc šedne a barvy matní,
slunce je den po dni stále jen níž.
Vše dobré chřadne a jen ti špatní
k temným svým cílům jsou čím dál blíž.
Zdánlivě nehybná voda však plyne,
se silou větší v dál ubíhá čas.
Dříve či později vše bude jiné,
společně strhneme temnoty hráz.

Ale nemějte čas, ono mě to zase přejde.

PŘED PŘEDČASNÝMI VOLBAMI
Když politici odhlasovali rozpuštění Poslanecké sněmovny a nové volby, jako by udělali za minulostí tlustou čáru a ta pro ně přestala existovat. Pustili se jako by nic do předvolební kampaně a jako vždy se předhánějí ve slibech.



Po obzvláště hnusném předvolebním handrkování při sestavování kandidátek a hlavně jejich pořadí, kterým se politici tak víceméně volí sam nastala ta pravá předvolební kampaň - slibování modrého z nebe i vymýšlení nejrůznějších předvolebních propagačních fíglů - od fingovaného útoku na stránky TOP09, kdy se na krátký čas místo obsahu objevil jen velký obrázek Karla Schwarzenberga, stylizovaného do podoby "agenta 009, který zachrání republiku" až po logo téže strany, které objevili všichni sázející na Velké Pardubické s textem, že můžeme prohrát všichni. Vůbec propagace téhle strany je v této kampani na vynikající úrovni, je vidět, že si najala zkušené a nepochybně velmi drahé odborníky. Může si to dovolit, náklady na ně si totiž hned po volbách nechá proplatit ze státního rozpočtu, z peněz, které ušetřila na invalidech, maminkách, nemocnicích, školách, hasičích, policii a jiných institucích, v porovnání se stranou TOP09 zcela nedůležitých, zbytečných a nepotřebných.

Ve mně však jako by po zmíněném hlasování něco vyhaslo, jako by hlasování za něčím udělalo tečku. Zatímco o minulých volbách jsem si kampaň docela užíval, četl volební programy, recenzoval některé z nich tady na mé stránce... teď nějak všechno vidím jen v temných barvách a nějak v sobě nedovedu vykřesat ani špetku zájmu. A to i přesto, že někteří politici hlásají...



Jásavé barvy volebních plakátů mě odpuzují, za sliby vidím jen faleš, nové strany jsou pro mě jen pokusem nových lidí nacpat si kapsy penězi. A teď mi řekněte, jak mám vybrat komu dám svou důvěru, když nevěřím nikomu?

12. října 2013
(sobota)

DEN KVÍTKŮ BAREVNÝCH
Kvítky barevný vítr rozhoupal, jak jsem Tvý ruce k sobě vzal... - i tahle nádherná písnička jménem Oblázky od Marcely Voborské by se dala v dnešní den zpívat... ale zpívám si dneska písničku úplně jinou, písničku Kvítek od mé nejmilovanější skupiny Kantoři. Na jeden Kvítek spolu totiž právě jedeme - na Kopidlenský Kvítek, krásnou slavnost Střední zahradnické školy, která má své sídlo ve starobylém zčásti opravdově renesančním a zčásti novorenesančním zámku v Kopidlně.

Parkujeme přímo na náměstí, které dnes kypí čilým ruchem - Kopidlenského Kvítku využili čilí trhovci a udělali si tu z toho neoficiální, ale docela pěkný jarmark - já se na něm obdaroval novým pyžamem. To hlavní se však dnes děje jinde.



Program toho nabízí docela dost, zaplaťme tedy rychle rozumné vstupné a vydejme se pěkně vyzdobenou branou vstříc tomu, co Kvítek nabízí.



Protože článek bude díky spoustě obrázků docela dlouhý, budeme v naší cestě za kvítky barevnými pokračovat v sekci Tomášovy řeči v souboru Den kvítků barevných - Kopidlenský Kvítek 2013.

14. října 2013
(pondělí)

NEJKRÁSNĚJŠÍ DEN NEJKRÁSNĚJŠÍHO PODZIMU
Ráno nás dneska přivítalo zajímavě - v údolí Labe se válela mlha, ale její roztrhané a zvlněné okraje dosahovaly jen do poloviny vršků, které ho obklopují. Nasvícená lampami pouličního osvětlení vypadala zajímavě, bohužel byla tma a nebyl čas snažit se ji fotografovat.

Mlha trvala i dopoledne, plouhala se po vršcích stromů a vypadalo to, že dnešek bude šedým a chmurným dnem, připomínajícím spíš vrcholný než nejkrásnější podzim.



Vypadalo, vypadalo, ale postupně šedé nebe začalo nabírat bílé odstíny, pak modré a než odbila 14. hodina, nebylo po mlze a mracích ani památky. Zodpovědný zaměstnanec ale zůstane na přesčasu, když svou denní práci nestihne... zodpovědný ať si zůstane, já ale pádím! Takový krásný den se musí vychutnat do úplně té poslední kapky!

Stromy a keře podél silnice září krásnými barvami a ty, co začaly žloutnout dřív a mrazy z nich žluté listy nekompromisně očesaly, ty můžou jen tiše závidět.



Stromům je však tahle vlastnost určitě cizí a i opadaný strom je krásný.

Barvami září i starý strom u domu mé kolegyně Lenky a jeho koruna proti modrému nebi ve slunečních paprscích září víc, než ta nejhonosnější královská koruna.



Výhled na hory je dneska čistý a mé "Podkrkonošské pozadí Windows XP" září barvami.



Ještě krásnější je pohled na údolí potoka Principálku.



Když vidím okolní krásu a úžasné barvy, jedno vím jistě - dnešek je nejkrásnějším dnem nejkrásnějšího podzimu. Zítra už se má počasí zkazit a barevné listy na stromech dlouho nevydrží. Dneska si musíme té krásy užít až do dna. Duši mi zaplavuje divoká radost z té krásy všude kolem, i když je to pro mě dneska jen obvyklá cesta pěšky domů obvyklými místy.



Na silničce se obracím směrem zpátky k Dolní Branné a vybíhám znovu na kopec.



Z vrcholu je krásný pohled na barevné údolí Principálku a Žalý.



V porovnání s těmi všemi barvami to v údolí potoka Principálku vypadá téměř obyčejně, jako by ani nebyl nejkrásnější podzim.



Na vrchu nad ním však září stromy jako neuvěřitelná malířská paleta.



Pořádně jsem tam nahoře vlastně nikdy nebyl, pojďme se tam tedy podívat.



Žlutá, zlatá, světle zelená, vínová, leskle hnědá... tolik barev není v přírodě ani v nejkrásnějším jaru.



Vida, vůbec jsem netušil, že tu mezi stromy vede stará a už zjevně dávno nepoužívaná, ale pořád znatelná vozová cesta na louku na vrcholu kopce. A tady to dokonce vypadá, jako by se tu kdysi dávno něco kopalo nebo tu byl dokonce malý lůmek.



Jenom nevím, kdo by tady co těžil, tady je asi jen drobivá červená opuka, takový kompromis mezi bahnem z pravěké doby permu a kamenem. Ledaže by tu byl červený pískovec ze stejného času.

Pohled do korun stromů je úžasný.



Když to jde nahoru špatně, dolů to jde vždycky ještě hůř. Z údolí Principálku na louku, z níž se teď spolu vracíme, jde úzká a prudká blátivá cestička, která je pekelně smeklavá. Když jsem tu šel před krátkým časem, při slézání dolů jsem se smekl a narazil si pravý prsteníček, naštěstí s ním nic nebylo. Dneska se raději plazím buřáním podél cestičky a dole přistávám tentokrát hladce.
Kdysi to ale bylo horší. Než si tu zemědělci za přispění Evropské unie nechali postavit silničku, vedla údolím Principálku jen cesta, kterou mnohé traktory změnily v něco, co víc než cestu připomínalo rochniště pro divoké pašíky. Byl jen jediný způsob jak ji překonat a neutopit tady boty - vyběhnout po pěšince na louku, nadejít cestu vrchem - a velice prudkou úzkou pěšinkou mezi trnitými keři seběhnout dolů do údolí Labe. Tahle pěšinka byla to nejhorší místo - prudká jako střecha, nezřídka blátivá a smeklavá - a když jsem se smekl a chtěl se zachytit, chytil jsem se jen pichlavých trnů. Naštěstí jsem tam spadl jen jednou. Teď už však pěšinku dávno pohltily keře.

Bouří barev je i soutok Labe a Principálku.





Před měsícem jsem tu mrzl v bundě, teď tu můžu sedět v tričku a zima mi není. Podzim se úžasně zvrtl k lepšímu a říjen je krásnější a teplejší, než září.



V nejkrásnějším dni nejkrásnějšího podzimu vypadá krásně i jindy úplně obyčejná cesta podél Labe.



Barvami září i začátek louky "V Ráji", zvané též "U Salaše", "Císařská Louka" nebo "Za Labem".



Zelenozlatohnědými odstíny září i koruna starého dubu uprostřed louky.



Procházím skrz zářivé stromy na okraji louky...



...a zastavím se až na velkém kameni u kraje Labe.



U peřeje Labe je hezky. Voda Labe tu zpívá svůj věčný zpěv, z barevných stromů padají listy do vody a sem tam zavane skrz větve lehký vánek. Jen sluníčko se v tomhle místě už schovalo za vysoký okraj údolí a sem už se pozvolna plíží podvečerní stíny.

Dnes se mi však do fotografování plete samý nepořádek. Už od soutoku Labe a Principálku nesu v batohu prázdnou láhev, kterou jsem prostřednictvím dlouhého klacku vytáhl z Principálku a ještě jednu, která ležela na břehu u Labe. Teď sem po Labi připlul řvavě růžový vyfouklý dětský kruh na plavání - naštěstí bez dítěte - v peřejích se zachytil na klacku, beznadějně tam uvízl a teď mi kazí obrázek. Naštěstí i tady leží v Labi dlouhý klacek - vydávám se tedy na nejistou cestu po smeklavých kamenech a pod větvemi co nejblíž, abych na něj dosáhl. Bohužel ať se snažím jak se snažím, dosáhnout na něj nemůžu a jen riskuju, že se vykoupu v ledové vodě. Nakonec vztekle po kruhu mrsknu klackem - nadskočí, chvíli ještě drží, ale pak se vydává na plavbu, která končí na dalším klacku. Začnu hledat klacek na další ostřelování, ale sotva jeden najdu, kruh se sám uvolní a mizí v zatáčce Labe. Není to to, co jsem chtěl - chtěl jsem ho vytáhnout a hodit ho do žlutého kontejneru - ale alespoň je pryč.

Procházím lesem po blátivé cestě podél potoka Bělé, procházím vrchlabskou čtvrtí Berlínem, vyjdu po okraji Berlínského lesa nahoru a než mě pohltí sídliště, ještě se podíváme na podzimní Krkonoše.



I na sídlišti jsou však krásné barvy nejkrásnějšího podzimu.



Zbytek dne už u mě proběhl v klidu, míru a pohodě a není už víc o něm psát.

15. října 2013
(úterý)

ŠŤASTNÝ DEN V POLOVINĚ ŽIVOTA
Pesimistická předpověď, že dneska už nebude tak hezky jako včera, se meteorologům splnila. Neprší, ani není zima, ale zamračilo se. Práce mi jde od ruky docela pěkně i náladu jsem měl docela dobrou. Odpoledne mě to neláká na cestu pěšky domů, tak jedu autobusem.



Ve Vrchlabí mě upoutá vývěsní skříňka na plakáty. Počet předvolebních plakátů v ní stoupá přímo úměrně k tomu, jak se blíží termín parlamentních voleb.



Nějak nedokážu v sobě nalézt nadšení pro tuhle akci - poté, co skončila Sněmovna předčasně svým rozpuštěním, jsem nějak ztratil poslední iluze pro politiku, politika a vůbec důvěru v tom, že by tyhle volby dokázaly něco změnit. Poprvé v životě mě napadlo k volbám nejít - ale přece jen to neudělám, i když nevím, komu dát svůj hlas. Nejspíše to bude Komunistická strana Čech a Moravy - ne, že bych tuhle stranu tak miloval, ale kandiduje za ní jediný člověk, kterého z celých voleb znám - sympatická řidička Hanka. Tak dám hlas jí. Navíc si myslím, že by Komunistická strana neměla být věčně jen tou prokletou, ale měla by se jí dát příležitost tvrdou a obětavou prací trochu napravit hříchy minulosti. Případně se před lidmi dokonale znemožnit.

Do večera mi to uteklo jako voda a nic zvlášť zajímavého se nedělo. To před 16ti lety to bylo něco úplně jiného...

15. říjen 1997 se stal nejšťastnějším dnem celého roku. Proč? Na to jsem se snažil vzpomínat dneska celý den, ale zjistil jsem, že už se moc vzpomínek v mé paměti nezachovalo. Dneska je totiž zajímavé výročí - tenhle šťastný den jsem prožil, když mi bylo 16 let, teď je mi 32 let, takže to byl šťastný den v polovině mého života. V té době jsem vykročil prvními krůčky na cestě, která vedla až k Tomášovu Internetu - začal jsem se ve škole učit jazyk HTML. Pojďme zkusit vymyslet, jak by asi vypadal zápis z toho dne, kdyby už Tomášův Internet existoval...


15. října 1997
(středa)

Dny se čím dál víc krátí, barvy podzimu pohasínají a čím dál hůř se vstává. Budíka mám nařízeného na půl sednou, ale je tak krásné jen tak ležet v posteli a přemýšlet. Začátek října byl letos krásný a jeho nejkrásnější část jsme prožili na týdenním turisticko-sportovním kurzu - příjemnější obdobě někdejších branných cvičení. Tři dny jsme bydleli na chatě Kantorce, stojící pod vrcholem Planiny nad hlubokým údolím Klínového potoka a chodili po okolí. Ve středu jsme se vrátili, čtvrtek byl zasvěcen krátkému orientačnímu běhu v okolí Liščí farmy a v pátek jsme byli na obou stálých výstavách v Krkonošském muzeu v klášteře. Nejvíc ale vzpomínám na cestu pěšky z Kantorky na Strážné a jízdu autobusem do Vrchlabí - autobus jel pomalu zatáčkami, každý strom zářil nepřebernými barvami a v křišťálovém výhledu se zdály být i vzdálené vrchy neuvěřitelně blízko. Byl jsem z té krásy u vytržení, vždyť tohle je doopravdy nádhera - to je ten nejkrásnější podzim. Nejkrásnější podzim - tak budu tomuhle období barevných stromů a křišťálových výhledů říkat. Huf, už je sedm hodin, musím vstávat a chystat se na cestu do školy, nebo přijdu zase pozdě a budou řeči.

Zapnu si rádio, ať mi je tady ráno veseleji. Do nedávna jsem se o současné písničky vůbec nezajímal, ale teď poslouchám Černou horu a tam hrají jednu písničku lepší než druhou. Třeba písnička Samba de Janeiro od skupiny Bellini se mi moc líbí. Skvělá je i písnička Maria od Rickyho Martina. Veleextrasuperhit je i veselá a skvělá písnička Holky od Daniela Hůlky. Nejradši mám ale písničku Dívka s perlami ve vlasech od Aleše Brichty, která se hraje už asi od roku 1993, ale mockrát jsem ji neslyšel. Jásám pokaždé, když ji na Černé hoře hrajou, ale moc ji nehrajou. Moc písniček jsem však dneska neslyšel - a Dívku s perlami ve vlasech už vůbec ne - je 7:35, nejvyšší čas vyrazit. I tak budu mít co dělat.

Stihl jsem to taktak před prvním zvoněním, rychle jsem došel ke své skříňce, skopnul boty, sundal bundu - a když zvonilo na hodinu, seděl jsem už v učebně číslo devět ve své lavici v první řadě.

Středa je dobrý den, nejlepší rozvrh z celého týdne. Marketing, dvě hodiny účetnictví, čeština - literatura a obchodní korespondence. Žádné jazyky, žádná matematika... samé fajn předměty. Horší je čtvrtek, to je můj nejnenáviděnější den - dvě hodiny německé konverzace, marketing, němčina... po ní hned skvěle angličtina, což je nejlepší - po třech hodinách mluvení německy začít mluvit anglicky. A na konec tělocvik.

Den ve škole dneska uběhl pohodově a příjemně a s výjimkou domácího úkolu z účetnictví nebylo ani co zapsat do mého školního zápisníku.



Konečně je konec, jdeme se spolužákem Petrem na oběd, poté jdu ještě s ním ulicí Českých bratří až k mostu a zpátky "do almary" (tedy do skříňky) pro tašku.

Měl bych se odpoledne učit a musím udělat úkoly na zítra. Hlavně na německou konverzaci - Jüptnerka nám toho zase dala - naučit se a napsat do sešitu fotostory "Hollandfahrt mit hindernissen" až po "...die von Daniel immer die Amazone gennant wird.", napsat odpověď na dotaz z papíru a umět vypravovat na téma "Ich und geld". To je radost. Jónová se taky v úterý přidala, ale naštěstí je cvičení 33/10 jen na doplňování slov a můžeme je napsat do učebnice, tak to půjde rychle. No a Trojančice se taky bála, abychom se doma nenudili, tak nám nadiktovala hezkých pár vět na překlad. To bude zábavička. Ježiš jak já ten čtvrtek nesnášim. Tak s chutí na to... ale chuť do učení a dělání úkolů teda nemám. Mám chuť myslet jen na Hanku a na nadcházející večer.

Kdyby mi ještě před měsícem a kusem někdo řekl, že budu takhle bláznit a že budu rád chodit do tanečních, myslel bych si, že mi káže bludy. Nechal jsem se mamkou přesvědčit, abych tam chodil, ale byl jsem skálopevně přesvědčený, že mě to nebude vůbec bavit. Tancování přece musí být pěkná otrava - jen šlapat do kola a čekat, až se z toho začne motat hlava.
Tenhle názor mi však zůstal jen tak přibližně do poloviny první lekce, než zazněl poprvé pokyn "Pánové, zadejte se." Pádil jsem, co to dalo, abych si mohl vybrat tu nejpěknější dívku, ale když jsem viděl, jak rychle kolem mě mizí, raději jsem požádal o tanec tu nejbližší. Byla to drobná dívčinka s delšími pískově hnědými vlasy a krásně šedivýma očima, kterými se umí dívat bez mrknutí. Stáli jsme proti sobě, drželi se za lokty a poslouchali poslední pokyny k prvnímu tanci - základnímu kroku polky. Díval jsem se na ni a v hlavě mi zněl začátek písničky, jíž jsem poslouchal odpoledne - Ať láska od Daniela Hůlky. "S otázkou já ráno vstávám, stále stejnou naivní. Kdy se láska láskou stává, čím den ovlivní, když zní." První tanec se mi moc líbil. Jenže kluků tu bylo méně než dívek, některé zůstaly sedět a aby nebyly smutné, taneční mistr pan Franc s paní Francovou za ně vyměnily některým klukům některé partnerky z prvního tance. Samozřejmě jsem byl mezi nimi - já abych neměl "štěstí" na nejrůznější organizační změny a dodatečné přestrky. Mou novou partnerkou se stala Veronika, štíhlá hnědovláska s krátkými vlnitými vlasy a neuvěřitelně hlubokýma černýma očima. Nelíbila se mi tak jako Hanka, ale také nebyla špatná.
Lekce tanečních přibývaly a já byl celý pryč z Hanky - byla i lekce, že jsem při každé pánské volence šel pro ni. Bohužel to začíná vypadat, že jsem šel se srdcem na trh, kde po něm není prachžádná poptávka. Nu, ale nebudeme pesimističtí, uvidíme, jak se to vyvrbí. Zatím se mi ani trochu nechce odmilovat - naopak už moc dobře vím, kdy se s ní ve škole na chodbě potkám a schválně tam tak chodím. Nu, ale dneska pro Hanku moc chodit nebudu, třeba se jí zasteskne a příjde ona pro mě. :o)

Úkoly z německé konverzace, němčiny a angličtiny - to tedy žádná zábava nebyla, byla to pěkná otrava. Teď mě však čekají příjemné chvíle - musím se obléknout do bílé košile, nějak ušmodrchat uzel na černostříbrné kravatě, hodit na sebe černé kalhoty a světle šedé sako... a hurá do tanečních. Už se nemůžu dočkat, div tam neběžím.

Neodolám a jednou s Hankou přece jen tančím, ale pak mé myšlenky krouží kolem další zajímavé dívky. Na mou druhou partnerku z první taneční série Veroniku jsem trochu pozapomněl, ale osud mi ji připomněl na poslední prodloužené. To totiž mělo tančit určité množství holek a kluků o jednoho víc. Na koho nezbyla partnerka, ten tančil s nevítaným partnerem - koštětem. Když hudba přestala hrát, všichni muži museli změnit partnerku. A opět jeden musel zase chvíli tančit s koštětem, načež se vše opakovalo. Náhodou nás osud zavál vedle sebe s Veronikou, chvíli jsem měnil jen dvě partnerky - Veroniku a ještě jednu, ale pak jsme se ve víru toho všeho ztratili. Měl jsem štěstí - koště na mě ani jednou nezbylo, i když jednou to bylo o fous, když jsem chtěl vyrazit k jedné z mála volných dívek a podjely mi na klouzavé podlaze nohy. Nu a podruhé se dostala Veronika do mé náruče při kradené mazurce - to jsme stáli - jak se při mazurce stojí - v kruhu po obvodu sálu, ale když se dívka otočila jednou a podruhé, na potřetí jsme si poslali za sebe a zepředu k nám přitančila další dívka. Moc se mi to líbilo a ve chvíli, kdy ke mně přitančila Veronika, byl konec a pak jsme tančili spolu.

I dneska jsem si pro Veroniku přiběhl a tančilo se mi s ní moc hezky. A nejen tančilo, i povídalo. Někdy mám problém o čem se s dívkami bavit, ale tady jsme se bavili prostě o tancování a třeba i o našich znameních - udělalo mi, že je Veronika narozená v sympatickém znamení Blíženců. Líbí se mi na ni, že má na každém boku ve vlasech titěrnou malou mašličku a voní se moc a mco příjemnou kokosovou vůní. Nejvíc mě ale na ní fascinují ty její úžasné černé oči.

Jen ty dámské volenky mě někdy štvou. Spravedlivě si na střídačku vybíráme my a dívky a já tedy zrovna tak dvakrát na odbyt nejdu. Chvála Bohu, že je dívek více než kluků, jinak nevím nevím. A zrovna tahle konkrétní mi pěkně dává najevo, že na ni mohl zbýt někdo lepší. Alespoň že se bude tančit jive. Vpřed zpět, přeměna přeměna, vzad zpět, přeměna přeměna, brána, smyčka... ale moment, tohleto jsem... tohleto jsem viděl ve snu... jasně si na to pamatuju, někdy krátce před prázdninami nebo o prázdninách se mi zdál, v době usínání - tohleto jsem viděl, napůl procitl a než jsem definitivně usnul, řekl jsem si: "Ona mě mamka snad do těch tanečních doopravdy dostane." Tak to je něco.

Jedna z dámských volenek mi však udělala radost, přišla si pro mě Veronika a zase jsme tančili spolu. Moc se mi to s ní líbilo a vůbec celá tahle lekce byla úžasná. Jen mě mrzí, že už je konec. Tak zase za týden.

Na cestu domů mi svítí Venuše a já se při jejím svitu div nevznáším. Kdyby se tak dal tenhle pocit euforie schovat na horší časy. Zkouším si mačkat palec - prý když to člověk bude dělat pokaždé, když se takhle bude cítit, po čase pak stačí zmáčknout si palec a budu se tak cítit zas. Zatím se ale nezdá, že by to nějak zvlášť fungovalo.

Usínám a i ve snu pořád tančím a protančím celou neklidnou nocí. Na tenhle mimořádně šťastný ben budu možná dlouho vzpomínat.

Když jsem si vypomohl vzpomínkami z předchozích dnů, byl zápis docela dlouhý, ale konkrétních věcí z 15. října už zbylo v mé hlavě málo. Přesto na ten den rád vzpomínám. Rok nato, 15. října 1998 jsme byli se školou v Šaldově divadle v Liberci - mám dojem že na muzikálu My fair lady - a vedle mě seděla milá dívka Andrea, která se se mnou dala do řeči a hezky jsme se seznámili. Bylo to tak nečekané, že jsem z toho měl radost a 15. říjen málem obhájil svůj výsostný post nejšťastnějšího dne roku. Čekal jsem, co pěkného mi přinese 15. říjen 1999, ale čekal jsem tak napjatě, až mi přinesl jen bolavou hlavu. Přesto 15. říjen jako šťastný den z mé mysli nikdy nevymizel.

Teď už nějak nevyhlašuju nejšťastnější dny roku. Nějak už v mém životě nejsou tak výrazně šťastné dny. Že bych se přestával umět radovat ze života? Snad ne.

16. - 21. října 2013
(středa - pondělí)

LÉTO NA PODZIM
Příroda si pro nás připravila úplný zázrak. Zatímco v září léto rychle přešlo do chladného počasí, připomínajícího mrazivými teplotami ráno a nevelkými odpoledne pozdní podzim, v říjnu k nám začal proudit vzduch od jihu, až z Afriky a výsledkem bylo krásné a teplé počasí s teplotami, připomínajícími spíše léto. Byl to i čas, který přál hezkým podzimním obrázkům.



Ráno bývala mlha...



...během dopoledne se vyjasnilo a odpoledne už více či méně zalévalo Podkrkonoší sluníčko. Zbytky barev nejkrásnějšího podzimu kontrastovaly s modrošedým nebem.



A někdy i nebem zamračeným.









Jinak nemám o těchto dnes tak dvakrát moc co zajímavého napsat a ani můj diářík se v nich žádnými zajímavostmi nenaplnil.

22. října 2013
(úterý)

JEŽÍŠEK V LETNÍM DNI PODZIMU
Nechtělo se mi dnes z postele, nechtělo, ale venku je teplo a příjemně, tak není kam spěchat, půjdu do práce pěšky. Cesta je to vcelku příjemná a bez příhod. V práci mám práce hodně, ale jde mi od ruky docela dobře.

Před krátkým časem se objevilo na Aukru povícero zajímavých starodávných průvodců. Jeden už mám doma - nádherný Kafkův illustrovaný průvodce pro království Českém - jeho XVIII. díl "Praha, hlava království Českého" z konce 19. nebo počátku 20. století. Dnes čekám IV. díl téhož průvodce - Posázaví a také mi má přijít starý průvodce Krkonoše klubu Československých turistů z roku 1935. Zaraduju se, když mi přinese kolegyně balíček, ale v něm mě čeká úplně jiná radost, o to větší, že je úplně nečekaná - nový diářík na přiští rok.

Když jsem se v lednu 2010 byl podívat v trafice na autobusáku v Hostinném na to, jaké tam mají filmy, padl mi tam v proskleném pultu do oka šikovný diářík. Přibližně formátu A6, vešel se mi tedy pohodlně do ledvinky a já si tak mohl napsat úkoly, povinnosti, utracené částky i různé zajímavosti hned, jak mě napadly. Osvědčilo se to, tak jsem si na rok 2011 koupil další a stejné to bylo i na rok 2012. Od stručných zápisů o úkolech, balení zakázek nebo výdajů se za ty tři roky změnil diářík k nepoznání - jeho stránky zaplnily různé zajímavosti, mráčky nebo sluníčka podle toho jak bylo, obrázky s příhodami pejsků mých kolegů, různých demonstrací nebo různé návrhy vzhledů webových stránek.
S diáříkem na letošní rok však nastal problém - koupil jsem si ho v osvědčené trafice, jenže výrobce ho změnil podstatně k horšímu - zatímco v těch předchozích byla na pondělí celá stránka, na ostatní dny půlka stránky. V novém diáříku byly dvě stránky na celý týden a pro jednotlivé dny sloupce, do kterých by se dalo napsat nanejvýš pár čísel. Sháněl jsem dál, ale buďto byly k dispozici jen velké A5kové diáře nebo maličké diáříky s pár řádky na týden. Postěžoval jsem si na to v mém deníčku a moje nejvěrnější čtenářka Anna se ochotně a s radostí vrhla do akce. Tak dlouho pátrala, až nakonec našla a mně pak přišel ze Slovenska dáreček - černý diářík, v němž na každý všední den je celá stránka, jen neděle se dělí o jedinou stránku se sobotou. Moc se mi tenhle diářík líbí a osvědčil se - tolik zápisů, obrázků nebo razítek ze zajímavých míst asi ještě v žádném z předchozích diáříků nebylo.
Letos jsem ještě o diáříku na příští rok nepřemýšlel, ale Anně padl nový diářík do oka, hned mi ho koupila a poslala. A tak pokud se nestane něco nečekaného, budete si i příští rok užívat příběhů a zajímavostí z diáříku od Anny, tentokrát temně modrého. Moc a moc jí za něj děkuju, udělala mi s ním velikou radost a díky ní je můj dnešní den krásnější.



Očekávané dva balíčky však přece jen odpoledne dorazily a oba průvodce jsou úžasné - obzvlášť Krkonoše mě mile překvapily, protože více než polovinu zabírá podrobný popis Krkonoš od geologie, přes dějiny až po národnostní složení nebo podrobný rozbor německých i českých krkonošských názvů. Úžasné čtení to je a fascinující pohled do historie. Ještě více to platí i o 18ti dílech "Kafkova illustrovaného průvodce pro království Českém", který vycházel od konce 19. století a jako "Kafkův průvodce po Čechách" byl vydáván i za časů první republiky. Když si v něm čtete, před očima vám ožívají pradávné výjevy - po tratích bafají parní mašinky, silnice brázdí koňské povozy, vesničky a města dnes už zaniklá v průvodcích jsou dosud živoucí. Moc rád si v takových starých průvodcích čtu.

Dneska to je jako by ke mně přišel Ježíšek už v říjnu. Počasí však venku připomíná spíše léto - sluníčko září na modrém nebi a teploměr ukazuje 22°C ve stínu. Dneska určitě nepojedu z práce autobusem. Po cestě mě napadlo, že často fotografuju na obrázku, jemuž říkám "Podkrkonošské pozadí Windows XP", kopec na němž jsem vlastně nikdy nebyl.



Naštěstí je na vrcholu louka s dávnou posekanou trávou, tak po ní teď vyběhneme a půjdeme se tam podívat.

Strom, který jste zvyklí na obrázku vídat, je nejvyšším stromem na okraji malého a mladého lesíku.



Je odtud překvapivě krásný výhled skoro na celé Krkonoše - na centrální Krkonoše odleva se Žalým, při detailním pohledu je vidět polská Bouda u Sněžných jam, kamenité Vysoké kolo, před ním Zlaté návrší, za údolím Labe příčný hřeben, vybíhající směrem k Vrchlabí, kde jsou vrchy Herlíkovický Žalý nebo Strážná hůra.



Tohle jsou východní Krkonoše a s výjimkou Černé hory úplně nalevo a dvojvrchem Slunečný vrch - Jelení vrch před ní jména hor vůbec neznám. Je to ostuda, ale je to tak.



Tohle je pohled směrem k východu na údolí Labe a lesnatý vrch nad Hartou a Kunčicemi. Před námi kousek za hranou kopce je to místo, odkud fotografuju obrázek Podkrkonošské pozadí Windows XP.



Na opačnou stranu je hezky vidět údolí potoka Sovinky, v němž stojí domy Dolní Branné. Vlevo je vidět údolí Labe a v pozadí kulatý vrch Bradlo se stopami středověkého hrádku Bradlo. Více napravo se na nejvyšším místě pohoří nad údolím Labe se rozhlíží po kraji borovice Královna Podkrkonoší a v pozadí za vysílačem vidíme Zvíčinu. Vpravo na protějším pohoří je vidět hromada na impozantní skládce komunálního odpadu.



Ještě se naposledy rozhlédneme po vrcholu...



...a sejdeme po okraji louky...



...do údolí Principálku.



Kdyby mě v tu chvíli někdo sledoval, asi by se divil, co to blázním. Jdu totiž na silničku, ale místo, abych pokračoval směrem k Vrchlabí, vystupuju po ní směrem k Dolní Branné na téže pohoří, co jsme z něho teď seběhli, a fotografuju z oblíbeného místa "Pozadí Windows XP" a pohled na údolí Principálku.



Vracíme se do údolí Principálku a vydáváme se po louce směrem po jeho proudu. I když jsem šel okolo už mnohokrát, tudy jsem ještě nikdy nešel. S výjimkou náznaku staré cesty...



...tu nic zajímavého nebylo. Jen ty srnky, z těch dneska dostanu infarkt - vždycky si někde zalezlé v buřání počkají, až budu blízko nebo je dokonce už minu a pak najednou s obrovským chrastěním a hlukem vyběhnou. Vždycky se jich leknu.

Zářivé listy z minulého týdne už jsou zhnědlé a z větší části opadané.



Po další cestě už fotografuju tak více-méně obvyklé obrázky.







Odpoledne se u mě nese ve znamení spaní a trochy psaní, ale to za moc nestálo a tak jsem toho po chvíli marné snahy nechal a zbytek večera strávil čtením knihy Fashion Babylon.

Dnešní den byl šťastný a příjemný, moc se mi líbil.

POTRAVNÍ DAŇ NA ČÁŘE (AKCÍZ)
Čtení starých průvodců přináší někdy historické zajímavosti, o nichž dnešní člověk nemá ani tušení. Když si začneme číst kapitolu o Praze z Řivnáčova průvodce po Království Českém z roku 1882, dočteme se v něm:

Při příjezdu. Zavazadla cestujících podrobena jsou prohlídce za příčinou daně potravní, a to buď hned v nádraží, nebo kde jest nádraží mimo vnitřní město, teprve na jeho hranicích. Strážníci k přehlídce ustanovení chovají se dosti liberálně, a obyčejně stačí pouhé ujištění, že cestující žádných potravin neveze. Jinak lépe ihned udati, co v zavazadlech jest, aby se cestující nepříjemnostem a pokutě vyhnul.

Podobná věc se dá dočíst i v Kafkově illustrovaném průvodci po Království Českém "PRAHA, hlava král. Českého" z konce 19. století nebo počátku 20. století:

Daň potravní vybírá se v nádraží státní a severozápadní dráhy. Kdo vystoupí v nádr. Frant. Josefa neb v nádr. jiném platí daň potravní až na čáře.
Zřízencům daně potravní třeba ohlásiti potraviny dani podléhající dle váhy; co by se zatajilo, podléhá pokutě. Na požádání třeba zboží dotyčné zřízencům okázati. - Kdo jede však na některé předměstí, zaplatí jen daň transitní, musí však udati ulici, kterou Prahu na čáře potravní opustí a pak jen v úřadovně dotyčné ulice zapravená daň se mu navrátí, nikoli však po uplynutí 24 hodin.

Co byla potravní daň? Vybírala se jen ve velkých, takzvaně uzavřených městech Rakouska-Uherska, jako byla Praha, Brno, Bratislava, Budapešť, Vídeň nebo Lvov. Kolem nich byla stanovena hranice potravní daně, zvaná čára. Kdo chtěl dovézt do města potraviny, ale třeba také svíčky nebo uhlí, ten musel na této čáře zaplatit stanovenou daň. K jejímu vybírání byli vyčlenění úředníci, obvykle to byli starší nebo ne uplně zdraví příslušníci finanční stráže, kterým lidé říkali akcízáci. Na hlavních přístupových cestách stály domy a domky, v nichž úředníci daň vybírali a těm se podle daně říkalo akcíz. Méně používané cesty byly označené tabulí, upozorňující na nutnost zaplatit potravní daň. Jak se města rozrůstala a posouvala čára pro vybírání daně, rostl i počet domů a úředníků, kteří daň vybírali. Adekvátně k tomu klesal zisk z daně a časem s ní bylo víc problémů než užitku. Potravní daň byla proto jako nepotřebná zrušená v Praze v roce 1942, v Brně v roce 1944.

Více se o potravní dani dočtete na stránce jí přímo věnované http://www.dannacarebrno.estranky.cz. O něco podrobnější a jednostrannější je článek na stránce http://www.tomfijala.cz/csrI1918-1939/znamky/rpd/PPN3.htm.

Zajímavé je i slovo akcíz. Vzniklo z anglického slova Excise, což byl původně úřad, který vybíral daně a dohlížel, jestli někdo nevyrábí nebo neprodává něco, k čemu nemá od královských úřadů oprávnění. Slovo excise je v angličtině užívané dodnes a označuje spotřební daň.

Z VOJENSKÉHO PROSTORU BRDY BUDE CHKO
Vojenský prostor Brdy čeká zrušení. Vojáci tamodtud odejdou a v minulých měsících se jednalo o tom, co se s tímto kusem země stane. Nakonec bylo stanoveno, že se z něj stane Chráněná krajinná oblast Brdy a v roce 2016 bude zpřístupněn turistům.



Ochránci přírody by ale bývali byli nejraději, kdyby vojáci v Brdech zůstali. Oni totiž sice v přírodě cvičí, ale téměř vůbec ji narozdíl od nejrůznější "developerů", bývalých poslanců soudících že nejlepší ochranou lesa je jeho vykácení, vandalů, čtyřkolkářů a podobných škůdců neničí. A hrozba, že se tam střílí "vostrejma" odradí všechny zmíněné od vstupu lépe, než sebedůraznější zákazová tabulka.



Každopádně bude zajímavé se podívat do míst dříve nedostupných, jako je třeba nejvyšší hora Brd jménem Tok.

25. - 26. října 2013
(pátek - sobota)

PŘEDČASNÉ VOLBY DO POSLANECKÉ SNĚMOVNY
V květnu 2010 se konaly poslední volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ta doba se nesla ve znamení hrozby krachu Řecka pro dluhy, drastických škrtů, velkých demonstrací a stávek. Řecko se tak stalo odstrašujícím příkladem a strašákem, kterým potenciální voliče strašila pravice.



Pravicoví politici se vymezovali proti levicovému populismu a slibovali odpovědné hospodaření.



Jinak nám jako obvykle krásní politici slibovali krásné časy.



Kampaň přinesla své výsledky. Volby sice vyhrála se ziskem 22,09 % hlasů ČSSD, ale druhá byla s 20,22 % ODS, třetí s 16,71 % TOP09 a když se k těmto dvěma stranám přidala z pátého místa s 10,88 % politická strana Věci veřejné, vytvořily společně pohodlnou parlamentní většinu. Prezident Václav Klaus sice proti zavedeným zvyklostem, ale vcelku logicky pověřil sestavením vlády Petra Nečase z ODS - tak vznikla vláda rozpočtové odpovědnosti.

Úspěchy svého funkčního období shrnuje samotná vláda v článku Tři roky vlády Petra Nečase na adrese http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tema/tri-roky-vlady-petra-necase-108619. Za největší úspěch považuje zvýšení ratingu České republiky a k tomu odpovídající snížení úroků v důsledku snižování rychlosti zadlužování. Úspěchem je podle ní i zpřehlednění sociálních dávek a údajně i snížení jejich zneužívání na alkohol a hraní na automatech. Za úspěch považuje i zavedení II. pilíře penzijního systému, který umožňuje převést několik procent z odváděných dávek sociálního zabezpečení na jiný účet u libovolné penzijní společnosti, pokud k tomu ještě několi procent přidáme. Úspěchem vlády je i dohoda o církevních restitucích.

I když byli lidé s vládou Petra Nečase velmi nespokojení, nějak se mi nedaří najít článek, který by věcně shrnoval všechno, co se této vládě za dobu jejího vládnutí nepodařilo. Následující řádky tedy budou jen čistě mými soukromými, možná bludnými a demogogickými názory.

Vláda hodnotí jako velký úspěch snížení tempa zadlužování naší země, státní dluh České republiky však jen v roce 2011 a 2012 narostl o dalších 323,6 miliard korun. Podstatné je však to, jak ke snížení rozdílu mezi příjmy a výdaji došlo - zvyšováním daní, zdvojnásobováním poplatků, snižováním sociálních dávek, rušením nemocnic, škol, drastickým seškrtáním investic do výstavby a oprav silnic. Naproti tomu nikdo neredukoval například velmi štědré státní příspěvky na kampaně a chod politických stran.

Na dobrém zvuku vládě nepřidaly ani problémy se sjednocováním agend úřadů a s ním spojené problémy s vysoce předraženými, ale zato téměř nefunkčními počítačovými systémy - například u Úřadů práce nebo s Registrem vozidel. Kocourkov připomínalo zavedení a po obrovských výdajích opět zrušení karet sociálních dávek Skaret. Rovněž zavedení II. pilíře se nesetkalo se zájmem lidí, protože jim oprávněně připadá, že jde o čirou privatizaci penzijního systému a úžasnou příležitost pro všechny dravce bez srdce a skrupulí nacpat si kapsy penězi a hospodařit s nimi po desetiletí jako s vlastními.

Vzdor zatčení poslance Davida Ratha a zatčení a odsouzení několika dalších politiků se nezdá, že by se po dobu mandátu "Vlády rozpočtové odpovědnosti" nějak dramaticky pokročilo na poli boje proti korupci politiků, uplatňování vlivu podnikatelů nebo předražování státních zakázek, případně předraženým službám pro ministerstva. Podařená nebyla ani přehnaně štědrá podpora pro provozovatele slunečních elektráren, neudělalo se nic na ochranu občanů před podvodníky, kteří nabízejí lidem lichvářské půjčky a následně je ve spolupráci s exekutory kvůli pár tisícovám dokáží připravit o milionový majetek.

Poslanci vládní koalice se rovněž proslavili arogantním chováním vůči opozici, úmyslným mařením projednávání jí navržených zákonů a vůbec všech zákonů, které se jim nehodily do krámu.

Na důvěře vládě Petra Nečase nepřidaly ani velmi časté změny ministrů nebo některé vládní krize a skandály, spojené například s financováním a rozštěpením strany Věci veřejné. Největší kauzou však byla kauza, spojená s milenkou Petra Nečase Janou Nagyovou, která nikým nezvolená a neustanovená brala královský plat, rozhodovala o důležitých věcech a dokonce nechala sledovat manželku Petra Nečase. Když to vyšlo najevo, strhlo se okolo toho tolik pobouření, že Petr Nečas nakonec rezignoval na svou funkci, s ním i celá vláda a po nějakém čase i Poslanecká sněmovna. Ta odhlasovala své rozpuštění a proto volíme už v těchto dnech, jinak bychom volili až příští rok v květnu.

Já ve volbách 2010 podlehl pravicovému vyhrožování osudem Řecka, strachu a znechucení z přehnaných slibů levice i reklamám a ideálům přímé demokracie a dal jsem svůj hlas straně Věci veřejné. Volby 2010 jsem opravdu prožíval - četl jsem a rencenzoval volební programy, všechno sledoval - a i když jsem dlouho Nečasovu vládu neodsuzoval, přece jen se mi na ní mnohé nelíbilo. Odporné politikaření a straničení, provázející konec vlády a Poslanecké sněmovny pak za mými iluzemi udělalo definitivní tečku. Nedokázal jsem se pak přimět k jakémukoliv zájmu, nadšení nebo iluzím a předvolební kampaň okolo mne plynula bez jakéhokoliv vlivu.



Kampaň se rozbíhala pomaloučku a polehoučku, skoro to vypadalo, že strany tentokrát nebudou rozhazovat jako vždycky, ale jen čekaly na posledních deset dnů před volbami a pak se začaly skříňky plnit plakáty, na vratech, plotech a zábradlích se objevily reklamní plachty, volebními programy, stránkami, různými rafinovanými fígly se to však jen hemžilo i na webu a sociálních sítích. Vedla v tom TOP09, která se zviditelnila třeba informací o hackerském útoku na stránky TOP09, kde obsah byl nahrazen obrázkem pana Schwarzenberga ve stylu plakátů na filmy s Jamesem Bondem. Následně tento obrázek za účelem pozitivních emocí, které by pod vlivem knih a filmů s Jamesem Bondem mohl vyvolat, zaplavil celou zemi.



Někomu se to možná líbilo, mně to ale připadlo jako nefér využívání podvědomé oblíbenosti těchto filmů a tím více mě to přesvědčilo o tom, že volit TOP09 rozhodně nebudu. Naopak jsem si v první den voleb dělal z kampaně TOP09 legraci v mém diáříku.



Volební den nám přinesl nebe, zatažené šedivou oblačností, ale jinak krásný čistý výhled.





Dneska by se ale pěkně nefotografovalo, tak bez delších zastávek jdu domů poměrně rychle. Doma však přichází to, co jsem až do poslední chvíle odkládal - komu tedy dám svou důvěru já. Komu mám dát svou důvěru, když nevěřím nikomu?

Rozložím před sebou lícem dolů hlasovací lístky, důkladně je promíchám, udělám z nich štůsek, ten pak ještě několikrát přeházím - pak sahám a losuju a padlo to na hlasovací lístek Komunistické strany Čech a Moravy. Dobře, bude to tedy Komunistická strana. Přiznám se, že jsem o ní i tak přemýšlel - ne ani tak kvůli nějakým obrovským sympatiím k této straně, ale kvůli tomu, že na 10. místě tam kandiduje jediný člověk, kterého z celých voleb doopravdy znám - řidička Hanka, která občas řídí autobus, jímž jezdím do práce.

Co mluví pro Komunistickou stranu Čech a Moravy?
Především to, že od pádu socialistického režimu je to strana prokletá, strana vysmívaná, strana, s níž se nikdo nebaví, nikdo s ní nepočítá, každý by se jen zdiskreditoval, kdyby s ní spolupracoval. A zatímco ODS, ale zrovna tak ČSSD nebo TOP09 jsou jedna ruka s nejrůznějšími lobbisty, podnikateli, spojenými s předraženými zakázkami a nejrůznějšími mafiány, KSČM pro lidi tohoto typu nic neslibovala a proto by mohla alespoň trochu na nějaký čas přistřihnout křídla korupčníkům a přivřít kohouty "penězovodů".
Někdo označuje KSČM za zločineckou stranu. Strana je však taková, jací jsou lidé - za zlo jsou zodpovědní bezohlední lidé, kteří chtějí, aby se svět točil jen pro ně a lidé byli jejich otroci. Takoví už dávnou nejsou v KSČM, ti už jsou dávno v ODS, TOP09, ČSSD nebo si založili svou vlastní stranu. Myslím si, že lidé, kteří po roce 1989 stranu neopustili, nebo se i přes její stigma k ní přidali, budou lidé mnohem lepší, než ti, co jsou vždycky tam, kde z toho plyne největší prospěch.
Řekne-li se komunistická strana, lidé si vybaví - i díky médiím, která se snaží, aby lidé nezapomněli, obzvlášť před volbami - především nesvobodu a zvěrstva socialistického režimu. Komunisté v minulosti napáchali hodně zla a tak by se ti současní pravděpodobně o to více snažili, aby nepříznivý dojem napravili.

Jsou však i argumenty, které mluví proti Komunistické straně Čech a Moravy.
Kde jsme skončili, tam začneme - mám strach z komunistů, aby se nesnažili nepříznivý dojem napravovat bezhlavě - vypisováním různých nových podpor či příspěvků a nezadlužovali tak přespříliš náš stát. A zároveň aby se nechovali až příliš tvrdě k živnostníkům, podnikatelům a firmám - to by mohla být cesta do pekel.
Nemyslím si, že by KSČM měla být věčně proklínaná kvůli své historii - ale není-li to jen mediální propaganda, připadá mi, že se k ní někteří komunisté stavějí s hrdostí a ne studem. Oslavují "vítězný únor", kladou věnce k hrobu diktátora Gottwalda, Václava Havla dokázali nenávidět až za hrob. To se mi na nich doopravdy nelíbí.
Nu a pak je tu jméno - Komunistická strana. Vůbec netuším, nakolik strana trvá na idejích komunismu či socialismu a doufám, že se vzdala myšlenky, že by se něco takového dalo nařídit nebo lidi k tomu donutit. To už tady bylo a výsledky kolem sebe vidíme dodnes.

Jak to dopadlo? Nakonec jsem v sobotu dopoledne doopravdy pro KSČM hlasoval. Jako vždycky jsem na hlasovacím lístku kroužkoval a vybral jsem:
4. Ing. Jiří BAUDYŠ, 38 let, stavební projektant, Hradec Králové, bez politické příslušnosti
8. Lenka FIALOVÁ, DiS., 46 let, manažerka obchodu a služeb, Hradec Králové, bez politické příslušnosti
10. Hana COUFALOVÁ, 37 let, řidička autobusu, Nová Paka, členka KSČM
11. Bc. Zdeňka ŠÁROVÁ, 39 let, sociální pracovnice, Jaroměř, bez politické příslušnosti
Dopadlo to ovšem tak, že se do Sněmovny dostala jen vedoucí kandidátka 1. Mgr. Soňa MARKOVÁ, 50 let, pedagožka, Náchod, členka KSČM. Takže jako vždy mé hlasování bylo absolutně na nic. (Vedoucí kandidátka je sice delší, ale dobrý výraz pro ženu, která je první na kandidátce. ODS pro paní Němcovou, která je první na kandidátce ODS, používá slovo, které je úděsný prasopes mezi angličtinou a češtinou - slovo lídryně.)

V sobotu ve 14:00 volby skončily, volební místnosti byly uzavřeny a okrskové volební komise začaly sčítat hlasy. Česká televize na programu ČT24 vysílala volební speciál, ve kterém zobrazovala průběžné výsledky. Po hodině a půl už bylo jasné, že se rodí překvapení. (Doufám, že se na mě Česká televize ani paní Marcela Augustová nebudou mračit, že používám obrázky z jejich vysílání.)





Že volby vyhraje Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), to předvolební průzkumy předpokládaly. Ale že tak obrovské množství hlasů dostane Aktiv nespokojených občanů (ANO), to hodně překvapilo. Třetí místo patří Komunistické straně Čech a Moravy (KSČM). O mnoho méně hlasů získala první ze stran dosavadní vládní koalice TOP09, po ní se však probojovala nad 5% hranici nová strana Úsvit přímé demokracie a jen o málo méně hlasů má Křesťanská demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL), která v minulém volebním období ve Sněmovně nebyla. Dosavadní nejsilnější vládní strana - Občanská demokratická strana (ODS) - je moc ráda, že se vůbec probojovala do Sněmovny. Strana zelených (SZ) naopak vůbec ráda není, protože to začíná vypadat, že příští Sněmovna bude vládnout bez její účasti. Podobně dopadla i Česká pirátská strana, která však s přehledem porazila Stranu práv občanů Zemanovce (SPOZ), jež porazila i strana Svobodní. Našim minulým prezidentem Klausem podporovaný Volební blok Hlavu vzhůru však dopadl ještě mnohem hůře.

První samozřejmě přicházejí hlasy ze vsí a menších měst, byla tedy naděje, že při postupujícím sčítání se výsledky změní. Opravdu se měnily...





...a to tak, že procento ČSSD a KSČM se neustále snižovalo, zvyšovalo se procento ANO, TOP09 a ODS. A jasně už je vidět, že předčasné volby nic nevyřešily, spíš zkomplikovaly. ODS ztratila svou silnou pozici a z toho nemá prachžádnou radost.



ČSSD si v těchto volbách věřila, doufala, že bude moci sestavit menšinovou vládu s podporou KSČM, jenže při současném rozdělení mandátů ani tak nebude mít ve Sněmovně většinu.



A tak z takového Pyrrhova (dnes bylo - s odkazem na výsledky voleb v roce 2010 - označeno také jako Paroubkovo) vítězství ani ČSSD nemá žádnou radost. (Sám bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek v těchto volbách kandidoval jako volební vůdce své strany LEV21, ale jeho volební zisk byl mizivý.)



Obrovský volební zisk však určitě potěšil zakladatele a předsedu hnutí ANO Andreje Babiše.



Šokovalo mě, že kampaň pana Babiše oslovila tolik lidí - obsahovala totiž jen populistická a líbivá hesla a nechybělo v ní ani jídlo - nebyl to však pověstný předvolební guláš a pivo, ale koblihy, které pan Babiš rozdával lidem v Praze. Podíváte-li se na Wikipedii, zjistíte, že pan Babiš vlastní majetek v řádu miliard korun, který jen za doby Vlády Petra Nečase dokázal zdvojnásobit díky tomu, že přiměl poslance nařídit povinné přidávání biopaliv do benzínu - biopaliv, které vyrábí jeho firma Agrofert a znamená to pro něj zisk kolem 2 Kč na litru paliva. O které my pochopitelně platíme více. Jeho voliči si pravděpodobně přejí platit ještě více, aby se pan Babiš stal z miliardáře bilionářem a polepšil si v pověstném žebříčku boháčů, který sestavuje časopis Forbes.
Kdo by chtěl na mě prskat, že je pořád lepší volit miliardáře než komunisty, tomu rovnou říkám, že radši budu volit komunisty, kteří ve straně byli a jsou, než člověka, který nám dneska tvrdil, že on do koalice s komunisty nikdy nepůjde a přitom byl za socialismu 11 let členem KSČ. Vystoupil pochopitelně ihned v roce 1989. Ústav paměti národa na Slovensku objevil i dokumenty, svědčící o spolupráci pana Babiše s StB, ale o tom, kolik pravdy na tom je, rozhodne až soud, neboť pan Babiš Ústav paměti národa zažaloval za pomluvu.
Každopádně mi pan Babiš připadá jako přesně ten typ člověka, co byl za nacismu hnědý, za socialismu rudý, teď je velkým zastáncem demokracie - a kdo ví, jestli jednou Česká republika nebude i s námi všemi jeho soukromým majetkem.

Spokojený s tím, že se i přes otevřené nepřátelství našich "nestranných" médií dostal do Sněmovny, je i pan Tomio Okamura, zakladatel hnutí Úsvit přímé demokracie.



Spokojení však jsou i komunisté, kteří si polepšili a KDU-ČSL, která se po čtyřech letech opět probojovala do Sněmovny.

Nastala podivná a složitá situace - každý tvrdí, že do vlády s tím druhým rozhodně nepůjde a kdyby hodlali všichni své slovo dodržet, nikdy se nepodaří funkční vládu sestavit. Možné koalice jsou třeba ČSSD + ANO + KDU-ČSL, ale také by 103 poslanců dala dohromady koalice ANO + TOP09 + ODS + KDU-ČSL, pan Babiš však nechce jít do vlády ani s levicí, ani s TOP09. Někteří proto začínají již v den voleb mluvit o dalších předčasných volbách v květnu příštího roku.

Ani já z výsledku voleb nemám dobrý pocit a nemyslím si, že by Českou republiku mohlo čekat něco dobrého.

28. října 2013
(pondělí)

STÁTNÍ SVÁTEK, DEN ZRODU REPUBLIKY
I když se dneska ráno rozezněly oba budíky, mohl jsem je s gustem zamáčknout a pokračovat v sladkém snění. Dnes totiž slaví naše republika svůj svátek a my, její občané s ní. I když to vlastně není svátek, ale narozeniny.

Příroda oslavila svátek docela pěkným počasím, my dobrým jídlem, pitím a také připomenutím si, že v roce 1918 padlo Rakousko-Uhersko a Češi, Moravané a snad i Slováci a Rusíni se radovali z vlastní, samostatné země.

Moc pěkně jsme si to připomněli už včera - na ČT1 běžel první díl seriálu České století, který bude každou neděli připomínat slavné, smutné i dramatické okamžiky z české historie ve 20. století. První díl byl věnován Tomáši Garrigue Masarykovi a v podobě několika rozhovorů pana Masaryka s různými lidmi nás seznamoval se vším, co pan Masaryk dělal a o co usiloval, s různými názory, pochybnostmi a problémy. Díl končil příjezdem nového prezidenta Československé republiky do Prahy a jeho uvítáním a setkáním pana Masaryka s jeho nemocnou ženou. Bylo to zajímavé a neotřelé pojetí a myslím, že se autorům povedlo. Příští týden bude díl, věnovaný Mnichovské dohodě.

Hůř se postavil k oslavě 28. října náš současný pan prezident Miloš Zeman. 28. října je už po dlouhá léta zvykem uspořádat velmi slavnostní setkání zástupců vlády, poslanců, senátorů, rektorů univerzit a různých významných lidí a předávat nejvyšší státní vyznamenání, řády a ocenění. Celý obřad má svůj ustálený protokol, zvyky a etiketu. Pan prezident ovšem nehodlal nic respektovat a rozhodl se přistoupit k tomuto obřadu ne jako představitel České republiky, ale jako soukromá osoba. Pozval totiž na tento obřad jen toho, koho chtěl, přičemž uplatnil své sympatie, ale především antipatie a svou mstivost.

Proto jsem se tentokrát na předávání nedíval a místo toho si připomněl zrod republiky jiným způsobem.



Před rokem a kusem jsem si totiž koupil zajímavou knížečku - na obálce má jméno "Vilímkův kalendár studentů českých, moravských a slezských", ale na první stránce se jmenuje "Vilímkův kalendář studentstva Československé republiky". Je to knížečka, která měla studentům sloužit jako diářík na školní rok 1919 - 1920. Nechybí v ní kalendář, jsou tam různé kolonky na seznam spolužáků, zapisování známek, uložených úkolů a podobných věcí. Velkou část knížečky však tvoří různé texty na nejrůznější témata. Tématem č. 1 jsou připomínky vzniku republiky a rozsáhlé povídání o prezidentovi panu Masarykovi. (Když na náhled kliknete, otevře se vám ve větším rozlišení a budete si ho moci pohodlně přečíst).



Pokračování povídání o panu Masarykovi a seznam velvyslanců Československa.



Tady je dokončení seznamu vyslanců a povídání o první ministerstvu Československé republiky.



Pokračování seznamu ministerstev, o stranách a složení Národního shromáždění.



Bylo v něm také 7 stran, jako po nynějších volbách bude v Poslanecké sněmovně, a tehdejší poslanci se dohodnout dokázali. Pokud to nedokáží ti současní, pak nemají schopnosti vládnout republice, protože neumějí vládnout ani sami sobě. Zajímavostí je tehdejší plat poslance - ten byl pro pražské 1000 K, pro mimopražské 1300 K.

Součástí je i Deklarace slovenského národa.



Poté v knížečce následuje obsáhlé povídání o správě a vnitřním členění Ministerstva školství a národní osvěty, několikastránkový seznam všech možných vysokých a středních škol, kázeňský řád a přijímací podmínky na státní a nestátní obchodní školy.
Další část knížečky mě moc nenadchla, protože je věnována vědě, na kterou historie nemá velký vliv - matematice. Když tak vidím některé úděsné "Vzorce mathematické", jsem věru rád, že učení těchto věcí už mám za sebou.
Následuje několik stránek francouzských nepravidelných sloves se seznamem všech tvarů a ty by měl vidět ten, kdo se nerad učí německá nebo anglická nepravidelná slovesa, u nichž je nutné se naučit příčestí minulé a příčestí minulé trpné. Francouzská nepravidelná slovesa mají totiž kromě infinitivu dalších 7 tvarů, každý jiný.
Další část vyjadřuje tehdejší nadšení s tím, že existuje obrovský a silný stát slovanů Rusko - je věnována ruskému jazyku a azbuce.
Následuje několikastránkový seznam památek, muzeí, knihoven, bezplatných lékařských poraden a sazby jízdného tramvají v Praze.
Další část byla pro mě velmi příjemným překvapením, jmenuje se totiž Výlety po Krkonoších a i když vzhledem k rozsahu nemůže být žádným velkým průvodcem, přece je zajímavá. Následuje na dvě stránky návrh výletu na Slovensko.
Následují hymny a vlastenecké písně, nejrůznější šachové hříčky a popis dvou her. Poté už tu jsou jen zmíněné tabulky na zápisy známek, spolužáků a úkolů a větší množství čistých stránek.

Je to zajímavá knížečka a mám radost, že se mi ji na Aukru podařilo sehant, protože žádná dějepisná kniha nikdy tak nezprostředkuje atmosféru doby, jako noviny a knihy, které v ní vznikly.

29. října 2013
(úterý)

ČERNOSTŘÍBRNÉ ÚTERÝ
Budík si začal uprostřed černočerné tmy hrát zvesela, ale já se jen těžko probíral k vědomí a delší dobu to trvalo, než jsem se úplně vzbudil. Z rádia se na mě zatím sypaly optimistické zprávy o tom, jak se naši politici hádají nebo o uragánu Kristián, jenž se prohnal přes část Británie, sever Francie a severní Německo, poničil nespočet domů, zastavil dopravu na železnici a devět lidí zaplatilo jeho řádění životem.
Po delší době jsem se zvedl z postele, ale než jsem posháněl co na sebe, umyl jsem se a nasnídal, stihl bych to na autobus jedině se sedmimílovými botami, proto jsem nikam nechvátal, přečetl jsem si novinky na Internetu, napsal mailíka Anně a vyrazil do práce pěšky. I když sem tam spadla nějaká dešťová kapka, uběhla mi cesta hezky a ani jsem ji moc nevnímal, protože jsem celou dobu přemýšlel, ale už ani nevím o čem. Pěkné kameny Podkrkonoší bylo jedno z témat - zkamenělé stromy, jaspisy a hlavně acháty.

V práci jsem si dal smrťákovu kávu a čaj, který na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny používají pro uklidnění obzvláště nebezpečných bláznů a byl jsem připraven k radostnému plnění všech pracovních úkolů, které mi den nadělí.
Těch bylo docela dost - pochvaloval jsem si, jak mi to jde pěkně od ruky, ale na dvou strojích byly tak rozmatité zakázky se spoustou změn v rozpiskách a množstvím prostojů, proto jsem byl nakonec rád, že jsem do konce pracovní doby vůbec stihl všechno.

Naši politici mají ale zajímavější den, ozbvlášť ti z ČSSD. Ti totiž den po volbách - v neděli - udělali šokující věc. Poslanci Jeroným Tejc a Michal Hašek svolali předsednictvo a pokusili se na něm donutit přesedu strany Bohuslava Sobotku k rezignaci. Pravděpodobně v součinnosti s prezidentem Zemanem, s nímž se byli předtím radit na Pražském hradě a sám "nadstranický" prezident poté vyzval Bohuslava Sobotku k rezignaci. Ten to odmítl a po nějakém čase se pustil do boje. Michal Hašek a Jeroným Tejc mezi tím sestavili vyjednávací tým o nové vládě bez Bohuslava Sobotky. Jenže ostatní strany daly nakonec najevo, že bez pana Sobotky s nimi jednat nebudou a proto v průběhu dnešního dne tým v tichosti rozpustili. Bohuslav Sobotka na neděli svolal Ústřední výkonný výbor ČSSD a tam se rozhodne, co dál.

Podle mého se Michal Hašek, Jeroným Tejc a jejich podporovatelé chovají jako cvoci. Mají čelit obtížnému jednání o sestavení vlády, o podpoře strany ANO a KDU-ČSL, případně dalších stran - a oni místo toho svým potenciálním koaličním partnerům dávají najevo, že nedokáží vládnout ani sami sobě. Myslím, že by měli rezignovat oni a s nimi i prezident Zeman, který dokáže jen vyvolávat rozbroje a dávat státní vyznamenání svým kamarádům a podporovatelům ve volební kampani.

Vší tou politikou jsou lidé už opravdu znechucení, i moje kolegyně Libuška už toho měla dost a ani o tom nechtěla poslouchat v rádiu. Celá tahle banda by měla zajet k nám do Krkonoš a podívat se, jak jsou jejich žabomyší války bezvýznamné proti kráse a majestátu hor, které se nad krajinou tyčí už od období prahor, kdy byly ostrovem uprostřed nekonečného oceánu.

Politici nepřijedou, zato vyrážím já - během dopoledne pršelo, teď naštěstí neprší, ale krajinu zahalují dramatická temná mračna. Kdyby byla možnost, jel bych asi autobusem, ale děti mají dnes a zítra prázdniny a proto autobus nejezdí. Cesta pěšky však rozhodně nebude bez zajímavostí.



Mraky černostříbrné,
valí se nad krajinou,
temnotou svou tiší vše živé.
Chmurné myšlenky z nitra
derou se skrz mysl mou,
je černé co dřív bylo bílé.

Znovu se rozhlížím z vrcholu kopce, co odděluje Dolní Brannou od údolí Principálku, ale tentokrát už není výhled na krajinu rozjásaný a plný barev...



Pohled na krajinu v temnotě černostříbrných mračen je tak dramatický, až se v hrudi úží dech.



Vrcholy hor tonou v mračnech a jen ty nižší shlížejí na nás z výšin - Kněžický vrch, Herlíkovický Žalý, Strážná hůra nebo Jankův kopec. Z hor více na východě zůstávají jen nejasné siluety a těžko lze od sebe rozeznat dvojvrší Jeleního a Slunečního vrchu od Černé hory.



Temný je i pohled do Podkrkonoší, kde mračna zvýrazňují kontury vrchů - Bradla a Zvíčiny, na pohoří proti nám i prastarou borovici Královnu Podkrkonoší.



Tenhle obrázek je tu pro radost Anně a všem mým věrným čtenářkám, které mě mají rády a kterým se bude líbit. Bohužel jich je asi jako šafránu.



Kdepak je konec letnímu počasí na podzim. Zázraky nemůžou trvat dlouho, protože bychom je pak nebrali jako zázraky. Vyběhl jsem z práce v tričku, ale už to na to dneska není. Ještě jeden obrázek pro radost mé nejvěrnější čtenářce...



...a honem se jdu obléknout, tady doopravdy fouká. Scházím do údolí Principálku a po silničce šplhám na mé oblíbené místo, abych si vyfotografoval kopec, z něhož jsme právě sešli.



A také silničku, po níž jsme se sem právě dostali.



Pod příkrovem mračen vypadá tísnivě krajina holých černých stromů.



Tyhle keře a stromy bývaly barevné...



Jen louka u dubu září posledními odstíny žluté a zelené.



Ale les ještě zdaleka není tak smutný, jak dokáže být v období chmurného podzimu. Cesta do Burkitsville nás teprve čeká.



Dnes ještě zapadá slunce nad Podkrkonoším. Co přinese zítřek? Radši to nechtějme vědět.



Věčné jsou jen hory...



A tak jsem si na cestě domů sebemrskačsky pod vlivem usínající přírody a zamračeného počasí zkazil náladu, ale lék na špatnou náladu byl při ruce a dodala ho překvapivě Česká televize. Rozhodla se totiž dětem zpříjemnit prázdniny pohádkami a zpříjemnila ho i mně prvním dílem pohádky Marie Růžička. Kdysi jsem už tuhle moc pěknou pohádku viděl, její děj však u mě upadl v zapomnění. Nikdy jsem však na ni nezapomněl díky úžasné hudbě, kterou k ní složil hudební skladatel Daniel Fikejz a která mě tehdy vzala za srdce a dneska znovu.

Od té doby píšu sem, ale už budu muset jít do postele, nebo mě nevzbudí ani střílení z děla. Nejdřív si ale spolu trochu zavzpomínáme.

SMUTNÁ A ŠŤASTNÁ VÝROČÍ
Před 84 lety nastalo Černé úterý - den největšího Krachu na burze v New Yorku, který započal už předchozí čtvrtek a který zapřičinil světovou hospodářskou krizi 30. let.

Před 44 lety byly odeslány první pakety dat po síti, spojující nejvýkonnější počítače USA - síti ARPANET, která se stala předchůdcem sítě Internet.

Před 12 lety jsem přeložil v jediném chmurném mlhavém večeru 4 písničky ABBY a tím jsem udělal první krok k překládání písniček a ke dvěma nejoblíbenějším částem Tomášova Internetu - ABBA a Překlady.

30. října 2013
(středa)

DEN S MARIÍ RŮŽIČKOU
Po spatření titulku by se mohlo zdát, že se mi včerejší první díl pohádky Marie Růžička tak líbil, že se mi zdálo o její hlavní hrdince nebo jsem si honem z titulků pohádky zjistil, jak se jmenuje a rozjel jsem se za ní do místa jejího trvalého bydliště, abych ji obtěžoval nemravnými návrhy. Naštěstí to tak nebylo, přesto se mi ale pohádka po většinu dne připomínala a to krásnou melodií z ní, jíž jsem si pobrukoval. To sice může ledaskoho i štvát (a dá se to vyjádřit i drsněji), ale mně se to docela líbilo a udělalo mi to den veselejší. Ten byl jinak vcelku normální a zajímavější mi ho udělal jen druhý díl Marie Růžičky, který mě ale zase tolik nebavil jako ten první. Naštěstí to byla pohádka a tak krutý král skončil v čertově kotli, Marie Růžička v náruči hodného prince Daniela a čarodějnici se dostalo odpuštění, takže šla do nebe. Jak ji tam přivítali, o tom už se v pohádce nemluvilo.

Umiňoval jsem si, že večer půjdu brzo spát, ale člověk míní a psaní na mou stránku mění. Změnil však také můj spolužák ze střední školy a kamarád Petr, se kterým jsem si začal povídat přes Facebook, pozval jsem ho na mé vzpomínání na šťastný 15. říjen 1997 a jemu se to tak líbilo, že jsme pak spolu vzpomínali až do půl dvanácté v noci.

MOUDRO OD PAVLA PAFKA
Dneska byl v Českém rozhlasu Radiožurnál rozhovor s panem profesorem, lékařem a doktorem věd Pavlem Pafkem. Moc jsem z něho neslyšel, ale čišelo z něj, že pro něj je jeho práce zálibou, vášní a skutečným životním posláním. Ve svém dlouhém životě se setkal s mnoha těžce nemocnými lidmi, kteří měli důvod žehrat na život, ale přesto se v rámci možností pokoušeli žít svůj život co nejnaplněněji a najít si na každém dni něco pěkného. Proto mu vadí, když jsou zdraví lidé naštvaní a jen na všechno nadávají a radi jím radovat se z každého dne.

POVZDECH NAD ANGLIČTINOU
Já vím, že krizitovat Pánaboha je rouhání... ale tehdá v tom Babylóně měl teda fakt kravskej nápad.

MELODIE Z POLOVINY ŽIVOTA
Když už jsme tak u toho vzpomínání, vzpomněl jsem si i na jednu pěknou skladbu, jíž jsem rád poslouchával v době mých středoškolských studií a byla to skladba Nostalgia od skladatele jménem Yanni.

31. října 2013
(čtvrtek)

DEN CRCKŮ A CRCÁNÍ
I když jsem včera usnul až kolem půlnoci a spal tak jenom čtyři hodiny, podařilo se mi vstát tak, abych to stihl na ranní autobus a získal čas na zavírání výrobních příkazů, které se mi opět nebezpečně hromadí.

Můj pracovní program jako by dnes určil nějaký hodně zlomyslný pidivajzlík, píšící do knihy osudu. Ten chvíli zamyšleně ohryzával brk a říkal si při tom "Nóóó, tak co ten Tomáš nemá rád. Nemá rád, když v rozpisce materiálu jsou úplně jiné papíry, chybí tam krabice, jsou tak jiné etikety nebo tam musí spoustu věcí přidávat." Udělal si pár poznámek do knihy a pokračoval v úvahách. "Pak nemá rád, když se dělá spousta výrobních operací navíc, co nejsou v postupu." Další obsáhlé škrábání do knihy. "Jo, a ještě nemá rád, když se vyrábí spousta drobných zakázek a když kolegové mají spoustu prostojů." Vyšperkoval to dalšími několika větami, krasopisně dopsal poslední kličku a spokojeně zabouchl knihu s pocitem mimořádně dobře vykonané práce.

Já měl z vykonané práce mnohem méně dobrý pocit, protože výše zmíněné se mi dnes dostalo měrou vrchovatou - maličké zakázky se vyráběly zásadně z jiného papíru než byl v rozpisce, balily se zásadně do jiných krabic a v jiném množství, nebo se pro jistotu balily do fólie, postup mi většinou nabízel jiný stroj a tam, kde mi nabízel jen tisk na stroji, proběhl nezřídka ještě počítání, řezání, balení do fólie, štítkování a balení do krabic. Nebyl jsem z toho ani trochu nadšený a nadával jsem, že čím menší crcek (drobná zakázka) to je, tí větší crcání (zdlouhavá práce) s ním je. Od ruky mi to moc nešlo a nějaké nedožerky mi zbyly i na zítra.

Naštěstí si pidivajzlík nevzpomněl, že nemám rád v systému nezadané zakázky a časté telefonáty a tak mě obojím pět mých kolegyní z odbytu den nezpestřilo. Díky Bohu za ty dary. A darem byl i dobrý oběd ze Zelené jídelny - dobrá celozrnná žemlovka. I když jsem si ji musel zaplatit.

Při cestě na angličtinu na mě sedá únava a než autobus dojede do Hostinného, stačím usnout. Omámeně klopýtám z autobusu a po ospalém nákupu v drogérii mířím do Pensionu 14 na půllitr Krakonoše. Při něm si tam píšu domácí úkol, ale moc mi to nemyslí, musím hledat ve slovníku věci, které mi jindy problémy nedělají. Trvá mi to dlouho. Nechci vidět, jak mi to dneska nepůjde. Přesto pádím na angličtinu rychlostí blesku.



Pěkný obrázek někdy dokáže přinést nečekaná chvíle. Pádím na angličtinu, když vtom u mostu přes Labe do Závodí vběhnu do oblaku štiplavého dýmu. Že by kolegům z Hostinného hořela jídelna? Možná, že tam je i kuchyně, kde se vaří i pro nás. Alarm. I když přes most moje cesta na angličtinu nevede, jdu se tam přes něj podívat, ale než dojdu na konec, vidím, že kouř jde odkudsi od hřiště Tatranu Hostinné a zní tamodtud úplně klidné hlasy, takže je vcelku jasné, že tam někdo pálí čerstvé a mokré podzimní listí. Paprsky zapadajícího sluníčka, deroucí se skrz dým, však nevypadají vůbec špatně.

Zdržel jsem se, přišel jsem pozdě, ale o moc jsem nepřišel. Zdržel se totiž i náš učitel Joe. Důvodem zpoždění byl dostatek času - měl času dost a proto vyrazil na ryby. Nahodil dva pruty, pohodlně se usadil... a čekal. Modré nebe se zrcadlilo v hladině přehrady, sem tam do ní s lehkým plesknutím přistál list spadnuvší ze stromu, lehký vánek šuměl ve větvích a čas mile plynul. Když už to Joe chtěl pomalu sbalit s tím, že dneska chytne tak nanejvýš rýmu, začal splávek jemně poskakovat a mizet pod hladinou. Joe popadl prut, zasekl a po kratším boji vytáhl solidního kapra. Spokojeně ho dal do kyblíku, koukl na hodinky... když vtom začal poskakovat splávek i u druhého prutu. Zasekl tedy znovu. Boj tentokrát trval delší dobu, rybě se moc vstříc představě pánve nebo pekáče ani trochu nechtělo, ale nakonec byla úspěšně polapena a byl to pořádný kapří macek. Lovecká výprava tedy byla nakonec úspěšná, ale čas pádil a Joe to včas nestihl.

Přichystal si pro nás povedené téma na povídání - uplynulé volby a politiku. Od lynčování mými antikomunisticky naladěnými spolubojovníky s angličtinou za mé hlasování ve volbách mě zachránila Renča - přinesla totiž své obrázky z cesty do Anglie a do Londýna a celou angličtinu jsme si je promítali a některé z nich anglicky popisovali. Moc se mi to nedařilo, naštěstí jsem neměl moc příležitostí ukázat, jak výborně mluvím anglicky, když se mi chce spát a nemám na to náladu. Byla to příjemná angličtina.

Po angličtině Vlaďka pádila za dcerkou Eliškou, Renča za nákupy a tak jsem rychle osaměl. Čekat v mrazivém večeru půl hodiny na zastávce se mi ani trochu nechtělo, takže mě dneska už podruhé přivítal Pension 14. Moje oblíbená hospůdka, kde už mě berou málem jako štamgasta, kde dobře vaří a čepují tam dobrého Krakonoše, je v zajímavém a členitém historickém domě... a má ve znaku strom. Až dnes mě napadlo podívat se na internetovou stránku Pensionu 14 a překvapuje mě, v jak moderním duchu jsou zařízené pokoje v tomhle starém domě. Vypadají zajímavě, ale na nás by byly moc drahé. I když při pobytu delším než tři dny se dá smlouvat, tak by se třeba pak cena stala příznivou i pro nás. Když se podíváte na fotogalerii restaurace, uvidíte hned na prvním a především na druhém obrázku náš oblíbený stůl, kam si s Vlaďkou a Renčou sedneme vždycky, když je volno.

Dneska tady v krbových kamnech příjemně praská oheň, lidé jsou tu usměvaví, pejsek majitelů si přiběhl pro pohlazení... a horká čokoláda se šlehačkou je také dobrá. Čas mi tu utekl mnohem příjemněji, než na mrazu na zastávce.

Minulý týden jsem si užíval poslední cestu z angličtiny za světla, od té doby nám však postrčili čas o hodinu zpět na standardní středoevropský a tím o hodinu urychlili stmívání. Dnes tedy jdu na vlak za tmy, ale i to si užívám. Náměstí v Hostinném září světly lamp i obchodů a v členitých bytech gotických a renesančních domů začínají plát světla jako poslové, že tam žijí lidé příběhy svého života.



Světla a světélka svádějí k loudání po náměstí a snění - nezřídka to za tmy v Hostinném dělám, ale dnes už na to není čás, vlak nepočká. Proto pokračuju v cestě oblíbenou uličkou s prampouchy Labskou fortnou na zastávku.



Je tu psovská zima, jsem rád, že už vláček přijíždí a je v něm teplo. Cesta mi uteče bez příhod a jsem moc rád, když už jsem doma. Tam už nemám náladu na nic jiného, jen na večeři a sladký pád do peřin.

CO JE PRAMPOUCH?
Prampouch je oblouk zakončený stříškou, který v úzké uličce spojuje dva domy a stabilizuje tak jejich vysoké stěny. S prampouchy se můžeme setkat ve stínadelských uličkách historických měst a takové uličky jsou vždycky pro mě vděčným námětem k vyfotografování.

Tahle úžasná ulička se jmenuje "K příkopu" a spojuje Jihoslovanskou ulici v Trutnově s ulicí Na Struze.



Tohle je pohled z opačné strany.



Takovouhle prampouchovou uličku mají v Berouně.



Prampouchy najdeme i v nejužší uličce v České republice - 66,1 cm široké Katovské uličce v Kadani.



Stínadelskou uličku s prampouchy mají i v Chomutově.



Někdy jsou prampouchy i v docela široké ulici, jako třeba v Boskovicích.



Krásnou uličku s prampouchy najdeme i v rohu náměstí v Pardubicích.



Obrázky ze dvou uliček s prampouchy mám i z Domažlic.





Tenhle architektonický prvek měl ryze praktický účel - dával zdem oporu a stabilitu. Vypadá ale moc pěkně a ulicím a uličkám dává zajímavost navíc.

NOVÉ VÝROČÍ
O co více zapomínám na různá oficiální výročí a to někdy i na ta, na která bych zapomínat neměl, třeba svátky a narozeniny mých blízkých, o to radši "slavím" některá různá moje - 2. ledna výročí nástupu do mého současného zaměstnání, 2. února výročí prvního velkého zkoumání a hledání zrušené značky, 14. února výročí prvního chatování, 19. března výročí překladu písničky Stars od Roxette (což byla první přeložená písnička od jiné skupiny než ABBY), 24. března výročí úspěšně složené maturity, 24. června výročí spuštění Tomášova Internetu, 1. srpna výročí překladu první písničky ABBY, 29. října počátek překládání písniček. Dneska jsem při hledání obrázků s prampouchovými uličkami náhodou padl na nové zajímavé výročí - 31. května 2011 jsem poprvé fotografoval můj oblíbený obrázek "Podkrkonošské pozadí Windows XP", který od té doby fotografuju pořád a mám ho už v proměnách všech ročních dob.

Skutečné pozadí Windows XP je sice vyfotografované někde v USA, ale mně vždycky připomínalo Podkrkonoší a ten vrch v pravé části mi připomínal Žalý. A proto jsem hledal místo, které by tak alespoň trochu vypadalo a nakonec jsem na něj narazil - šikovně při mé cestě z práce. Není to sice pohled přes údolí jako na originálním obrázku, ale jinak vypadá podobně. Tohle je můj první obrázek z místa, kde ho fotografuju i dneska.



Mně ale nepřipadal obrázek dostatečně v duchu pozadí Windows XP a proto jsem se na něj vrhl s klonovacím razítkem a trochu jsem retušoval a mazal a měnil kontrasty a zvýrazňoval.



To mi ke spokojenosti stačilo. Nápad fotografovat si v proměnách ročních dob přišel až o rok později. Už přes rok se s ním setkáváte na mé stránce... a snad se vám ještě nezprotivilo.

Z ŽIVOTOPISU ROWANA ATKINSONA
Řekne-li se Rowan Atkinson, každý si hned vzpomene na nesmrtelného Mr. Beana. Nedávno o něm mluvili v rádiu a dalo by se to shrnout asi takhle.

Rowan Atkinson měl už odmala dar rozesmívat lidi. Chtěl však mít pro život nějaký solidnější základ a proto úspěšně vystudoval univerzitu. Po jejím absolvování však zjistil, že lépe se uživí, když bude hrát blbce a hrál ho tak dlouho, až za to blbnutí obdržel Řád britského impéria.

Pokračovat spolu v cestě měsícem krátkých dnů, usínání přírody, tajemnosti i stříbrných příslibů přicházející zimy budeme v souboru Z Tomova diáře - listopad 2013.