Ten, kdo kdysi vymyslel jméno pro měsíc květen, zvolil opravdu přiléhavé jméno. Květen mění přírodu v moře květů, ptáčci s vervou zpívají, všechno se miluje, září a bují... krásný čas, ve kterém se krev pění prudčeji a je radostí žít.

1. května 2015
(pátek)

PRVNÍ MÁJOVÝ DEN
Když jsem se dneska ráno probudil, jen klepání dešťových kapek jsem uslyšel a to mě přimělo jen k tomu, abych zase zavřel oči...

...a rázem se vezl po klikaté, prudké a zledovatělé sjezdovce prudce z kopce dolů... na lyžích by to asi bylo na zabití, ale když se člověk klouže jen po botech, kupodivu to jede docela příjemně - ani ne moc pomalu, ani ne moc rychle. Jen nevím, jestli to nebude postupně zrychlovat, jak se bude podrážka mých hnědých zimních bot obrušovat o nerovný led.

Už jsem však dole a chci to prožít ještě jednou. Na vlek mě nepustí, ale můžu nahoru vyjet lanovkou. Vejdu tedy do impozantní haly budovy lanovky se stěnami prolomenými oblouky, z nichž visí záplavy modravých rampouchů. Chci si to vyfotografovat, ale nějak se mi to nedaří a už se mi to ani nepodaří, mé snažení přetrhl dotaz, jestli bych nechtěl vstávat, když už je čtvrt na jedenáct.

Po dobré snídani chci začít psát sem na mou stránku, tak zapnu počítač, přihlásím se... pak na chvíli ještě vypnu monitor... jenže po chvíli je slyšet, jak se s klapnutím zastavil pevný disk, pak pípl PC speaker... a mně je jasné, že počítač hodil modrou obrazovku a zrestartoval se.

Už před dvěma dny jednou spadnul, včera také hodil hlášku, že systém byl po neočekávaném vypnutí obnoven... dneska se však počítač zrestartoval a sotva začal systém nabíhat, okamžitě další modrá obrazovka a další restart. Když jsem zvolil „Spustit poslední funkční konfiguraci“, systém sice naběhl, ale za chvíli následovala opět modrá obrazovka „IRQL_NOT_LESS_OR_EQUAL“.

Nádhera. Nezbylo mi nic jiného, než to vypnout. Výborně. Dneska začíná Mistrovství světa v hokeji v Praze a v Ostravě a ten můj počítač jak kdyby to věděl. Když takhle podobně otravoval naposledy, odnesl jsem ho do opravny, kde ho vyčistili fyzicky i softwarově, předali mi ho s vysvětlením, že to způsobil prach pod operační pamětí... a počítač rok a kus šel bez problémů. Dneska je státní svátek, nikdo mi ho neopraví, tak se do něj podívám sám.

Oddělávám boční kryt, prohlížím si vnitřek počítače - tady je operační paměť, skrytá za tlustým svazkem kabelů od zdroje, napravo nahoře. Čtyři patice, dvě béžové barvy, dvě tmavo hnědé - v první a třetí patici je paměťový modul, v ostatních dvou nic. Bez jistoty a sebevědomí vycvakávám pacičky, které na obou koncích drží paměť v patici, beru ji do ruky, pořádně profoukám, pořádně profoukám patici - zpátky to jde špatně a chvilinku vrklání to dá, než obě pacičky zapadnou do zářezu na paměťovém modulu. Stejně to dělám i s druhou, u které se mi do zářezu v patici pak trefuje hůř, v tmavě hnědé patici je hůř vidět. Konečně i tady pacičky zapadávají, zadělávám kryt, spouštím počítač... a zatím se zdá, že všechno funguje. Nechávám ho pro jistotu běžet a po obědě se pouštím do psaní, které už mi pár dnů leží v hlavě...

PRVNÍ MÁJ V ČASECH SOCIALISMU
20. dubna mi tak najednou - a ani nevím co ji vyvolalo - vstoupila do mysli vzpomínka na oslavu prvního máje - Svátku práce - v časech socialismu. Začal jsem spřádat vzpomínky, hrabat v zapadlých a zapavučinovaných koutech mé paměti... ale výsledkem byla jen převelice skromná hromádka střepů, z nichž téměř žádný navíc nevyjadřoval to hlavní. Připadalo mi to špatné, že jsem na to tak zapomněl - kdo zapomíná na svou historii, je nucen ji prožít znovu - proto jsem se rozhodl, že o letošním 1. květnu zkusím napsat další ze vzpomínkových zápisů, pokoušejících se oživit vzpomínky na dávné události. (Prvním byl zápis k 15. říjnu 1997, druhý vzpomínka na první den ve školce a ve škole a třetí má vzpomínka na 17. listopad 1989.)

22. dubna jsem dostal jeden z těch nápadů, které se musí realizovat co nejrychleji, jinak si je člověk rozmyslí. Rozhodl jsem se inspirovat sebe i druhé ke vzpomínkám připomenutím typického odění socialistických hodin tělocviku, kterým byly...



...červené silonové trenýrky (dívky nosily modré bavlněné s gumičkami v nohavičkách) a bílé tričko. Originální ty moje trenýrky už samozřejmě nejsou - ani tričko - ale vypadají vzdáleně podobně.



Dneska vzpomínám s úsměvem, ne jako za časů hodin tělocviku, když jsem při výzvě: „Hodině tělesné výchovy třikrát zdar!“ říkal „No nazdar!“ a při příkazu „Vpravo hleď!“ frflal, že to je zase do slunce.



Teď se na vás ještě kouknu pěkně zblízka...



...a ostatní z těch povedených obrázků (nepovedených bylo mnohem více) vám nabídnu jen odkazem, ať u vás víc nenudím - pozdrav zalezlému sluníčku, ruce v bok a poklusem klus.

Obrázky na Facebooku probudily bouři vzpomínek, ale hlavně u mých vrstevníků, kteří si však pamatují stejně málo jako já. U těch starších to je však horší - čím víc prvních májů zažili, tím méně rádi na ně vzpomínají a nejčastější reakcí bylo „Buď rád, že už si na to nepamatuješ, ono nebylo o co stát.“ Tak jsem je netrápil a místo toho hledal na Internetu. Ale ani tam se nenašlo nic podrobnějšího, jen jsem se přestal divit tomu, proč lidé na první máj doby socialismu nevzpomínají rádi. Přesto jsem se rozhodl vzpomínkový zápis sepsat, prostě nějak slátat mé prazvláštní vzpomínky dohromady...

1. května 1989
(pondělí)

Dneska máme pro většinu lidí hodně neoblíbený den v týdnu - pondělí. Po blahých dvou dnech víkendu - pokud zrovna nebyla pracovní sobota - přichází zase nekonečný týden práce nebo školy s oblíbenými, ale taky s otravnými předměty jako je třeba Psaní nebo Pracovní vyučování a taky s tím nejotravnějším - domácími úkoly. Dneska se však nebude ani psát, ani nic šít, ani dávat domácí úkoly - dneska je totiž PRVNÍ MÁJ.

Sice je volný den, ale vstává se brzo - nad městem nízko létají letadla a burácejícími motory budí pracující lid, aby šel oslavit první z velkých májových dnů - Svátek práce. Práce, která polidštila opici a vděčíme ji za veškerý pokrok a výdobytky a proto je nutné ji pořádně oslavit - jako každý rok bude velký průvod slavnostně vyzdobeným městem.

Včera celý den pršelo, ale dnes se mraky roztrhaly a mezi nimi se klube sluníčko. Ale i když už máme květen, není teplo ani trochu, protože fouká silný a studený vítr.
Vyrážíme z domu, ale ne zdaleka všichni. Loni byla moje ségra s námi a měla s sebou pěkné mávátko, které vyráběli ve škole - na dřevěné tyčce byla velká bílá holubička míru a zpod ní se na všechy strany rozbíhal celý trs proužků ze silné čtvrtky, na jejichž konci byly nalepené malé bílé holubičky míru. Letos však půjde v pionýrském kroji - modré košili, šedé sukni a rudém šátku - v průvodu se svou školou.

I naše sídliště, stejně jako celé město, je vyzdobené - na dvojicích žerdí téměř před každým panelákem jsou vyvěšené česká a sovětská vlajka. Po včerejším dešti vypadají zplihle, ale v poryvech větru vlají, až lanka na žerdích cinkají. Ale téhle české vlajce včerejší déšť neudělal dobré - červená barva na ní pustila do bílé a ona teď nevypadá zrovna nejreprezentativněji.

U nás v Sovětské ulici městský rozhlas po drátě nikdy nenainstalovali, ale po městě už je zapnutý. Line se z něj jedna veselá dechovková písnička za druhou a protože ho pro dnešek nastavili na velkou hlasitost, je ta hudba slyšet až tady.
Na seřadišti průvodu u Domu pionýrů už je živo. Přes žlutou fasádu domu je natažený obrovitánský rudý transparent se žlutými písmeny, ale co tam je napsané, to odtud nepřečtu. I Gymnázium Klementa Gottwalda je vyzdobené vlajkami.

Hlavní ulice je už lemovaná spoustou lidí a hodně lidí jde i středem ulice, kterým pak půjde průvod. S šedavými, zašlými, ošuntělými a oprýsanými fasádami domů kontrastují barvy vlajek a praporů Československa, SSSR a všech spřátelených socialistických států. Přes ulici jsou natažené červené transparenty se žlutě napsanými hesly, jako třeba „1. MÁJ - MANIFESTACE VÍTĚZNÉHO POCHODU SOCIALISMU“. Vítr s nimi třepe ze strany na stranu, skoro to vypadá, jako by se hned rozletěly k nebesům, kdyby jim v tom nebránila ocelová lanka. V socialismu má své místo každý, kdepak někam letět. Ale tenhle brzy asi poletí - po straně se jeho šev napůl rozpáral a je vidět, že je v boku všitá lesklá kovová tyčka. To jsem netušil.
Ulice je lemovaná lidmi, skoro to už vypadá, jako bychom průvodem byli my. Dvě holčičky v bílých šatech tu skáčou, křičí „Ať žije první máj.“ a do rytmu mávají zajímavými mávátky - mají tvar kruhu a z jednoho místa jde celý svazek bílých třásniček. Zaujme mě i balónek na lampě... chlapeček za mnou říká mamince, že je jeho. To má teda smůlu, tamodtud mu ho už asi nikdo nesundá. A už jsme na náměstí.

Já chci balónek! První máj je časem plným radosti - rozdávají se balónky a mávátka... a vždycky jsou i pomeranče nebo banány, které jinak jsou málokdy. Balónky nafukují pánové přímo tady na náměstí plynem ze dvou velkých bomb, mají jich tu spoustu a nafukují další, ale každý si může vzít jen jeden. Vybírám si pro sebe ten největší, který vypadá jako velká žlutá hruška. Moc se mi líbí. Až si s ním odpoledne budu hrát, tak určitě unese třeba i panáčka igráčka a možná i kostičku. Až budu velký a budu mít peníze, koupím si jednou tolik balónků, abych s nimi mohl letět sám. To bude nádhera, už to vidím, jak letím nad ulicí a dívám se na průvod z výšky.

Rozdávají se i mávátka - to je dřevěná tyčka, na které je na vršku spousta třásniček z krepového papíru v červené, modré a bílé barvě. Většinou s ním moc nemávám a nekřičím, jen se koukám.
Jsme na náměstí, lidí už je tu spousta. Na protější straně ulice je postavená dřevěná tribuna, potažená rudou látkou a vyzdobená prapory, na které budou stát pánové z Městského národního výboru. Nastává nějaký čas nudného čekání, ale pak se zdálky ozve bubnování a halekání, které čím dál víc sílí. V některých oknech a na balkónech domů kolem náměstí se objevují lidé - ti se mají, nemusí se oblékat, nikam chodit, tady čekat a mrznout - jsou si pěkně doma a vidí všechno líp než my. Konečně je tady čelo prvomájového průvodu.

Spousta lidí, obrazy, vlajky, transparenty, hesla... členové KSČ, lidé z jednotlivých vrchlabských podniků - Automobilka Škoda, Tesla, TOS, Kablo, Mileta, zemědělci, pánové v tmavých oblecích z Lidových milicí. Hlasité bubnování a halekání se nese od početné skupiny cizokrajných lidí - to Kubánci se tu veselí s největší vervou. V průvodu jdou i pionýři a žáci z jednotlivých škol - naší ZŠ Školní, z Dukly, ze ZŠ Klementa Gottwalda i ze ZŠ Zdeňka Nejedlého...
Mou nejoblíbenější částí průvodu jsou „alegorické vozy“ - různě slavnostně vyzdobené náklaďáky a traktory, na nichž někdy i jedou lidé a něco při jízdě dělají nebo jsou na nich naložené různé výrobky nebo zajímavé věci.
Nejbarevnější podívanou skýtají lidé z různých sportovních a kulturních skupin - lidé v krkonošských lidových krojích ze známého vrchlabského folklórního souboru Krkonošský Horal tu hrají, zpívají a tančí, fotbalisté nám ukazují jak bravurně si dokáží kopat s míčem aniž by dopadl na zem, cvičitelky a gymnastky v přiléhavých a barevných úborech všemožně zajímavě a půvabně cvičí, kluci z oddílu cyklotrialu zdvíhají přední i zadní kola do vzduchu a vůbec předvádí, co za psí kusy se dá s kolem dělat. Tahle jejich kola jim nezřízeně závidím - oficiálně se jmenují nějak jako BMX, ale víc se jim říká „cyklouš“ a kdo ho má, ten se má.

Průvod je u konce, teď už jdou ulicí jen obyčejní lidé. Následuje naše krásná hymna a Internacionála a další jsou na řadě dlouhé a nudné projevy. Na ty však už nečekáme, jdeme z náměstí do zámeckého parku a přes park domů. Za nějaký čas po nás přijde i ségra - celá zmrzlá, otrávená a s bolavýma rukama - v průvodu totiž nesla s několika dalšími velkou vlajku a s tou jim celou dobu cloumal vítr, takže to nebylo nic příjemného.

Odpoledne si hraju s balónkem, igráčky, kostičkami, autíčky, medvídkem... toho ale balónek neunese. Uteče to jako voda a já musím jít spát. Zítra už se jde bohužel do školy.

MISTROVSTVÍ SVĚTA V HOKEJI - DEN 1.
Vraťme se však do horké současnosti, protože všichni hokejisté i fanoušci v Čechách, na Moravě i ve Slezsku mají svůj svátek - je tu další hokejové mistrovství světa a letos se hraje v Praze a v Ostravě. Začalo se už odpoledne - v Praze si Kanaďané pohráli s lotyšsky mluvící myšičkou - nasázeli 6 gólů, inkasovali jediný. Souběžně s nimi si v Ostravě Američané vychutnali Finy, kteří od nich inkasovali 5 gólů a dali jen jeden čestný. Večer probíhal v Ostravě podobně jednoznačný zápas mezi Norskem a Ruskem a skončil se skóre 6:2. My se však nejvíc těšili na zápas hraný v Praze mezi Českou republikou a Švédskem.

Ještě začátkem týdne však nebylo zdaleka jisté, jestli se na něj budu dívat i já. Dneska máme pátek, svátek, ale Standa - umělecký vedoucí Krkonošského Horalu - na prázdniny nebo svátky nehledí a zpívá a tančí se pořád. Měl tedy pro nás naplánováno, že budeme v pátek večer tancovat... ostatní horaláčci se však chtěli koukat na hokej a proto se o tom při poslední zkoušce hodně diskutovalo. Standovi se nápad zrušit zkoušku kvůli hokeji ani trochu nelíbil a nakonec to zahrál do autu s tím, že nám dá během týdne vědět. Rozmyslel si to - a protože Horalu šéfuje nějak podobně dlouho jako já jsem na světě, má už své zkušenosti a zná své Pappenheimské - proto nakonec zkoušku zrušil s tím, že 8. května se ale bude hrát, zpívat a tancovat i kdyby kamení padalo.

Dneska jsem tedy mohl být už při večerním oficiálním zahájení, při němž po ledě bruslil kouzelník Pokustón se zářící berlou s hvězdou na konci, kolem létaly vlajky všech 16ti zemí, jejichž reprezentace se utkají na mistrovství světa, poté seznamoval obecenstvo s krásami České republiky, promítanými na ledě i dobrůtkami, které naše země dala světu - nejvíc lidé tleskali při obrázku symbolického přiťuknutí dvou půllitrů piva - a nakonec přilétl obří klobouk s králíky Bobem a Bobkem, maskoty turnaje. Ti chvíli hráli na ledě hokej, Bobek dal gól, pak nasedli do klobouku a odlétli.

Objevila se skupina Kabát, která následně zahrála píseň složenou speciálně pro Mistrovství světa a českou reprezentaci jménem „Brousíme nože“. Bohužel jim nebylo v obrovské pražské aréně moc rozumět.

Poté přišli na červený koberec položený přímo na ledě Tomáše Král - prezident Českého svazu ledního hokeje, pan René Fazel, šéf IIHF a s nimi takový starý dědeček - byl to Vladimír Zábrodský - slavný hokejista, kapitán českého mužstva, které jako první vybojovalo na mistrovství světa zlaté medaile a jeden z nejvýznamnějších hokejistů české historie.

Pan Fazel česky pozdravil, anglicky zahájil Mistrovství světa a popřál nám, ať si ho všichni užijeme... a po české hymně už se mohlo vhazovat.

Zápas začal hned od začátku zhurta, ale bohužel pro nás nešťastně - už ve čtvrté minutě se po nahrávce našemu hráči, který o ni nevěděl a skočil na střídačku, zmocnili puku Švédové, pink pink a Joel Lundqvist poslal puk nekompromisně za našeho brankáře Saláka. Naši se pak snažili, ale Švédové bránili až příliš dobře a měli nebezpečné protiútoky. Nápor vyústil nejprve v oslabení našeho týmu a při něm i v poměrně laciný gól, který hned po buly dal Staffan Kronwall. Český tým je poté jako zkoprnělý, ale vzpamatuje se rychleji než obecenstvo. Aréna je nabitá k prasknutí, podle komentátora zůastaly volné jen barové stoličky, ale žádné velké fandění se nekoná.
Český tým přesto zvyšuje nápor a nakonec si vybojovává přesilovou hru. Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól! Jakub Nakládal vystřelil dělovku z prostoru mezi kruhy a střela se odrazila od Jakuba Voráčka a Jaromíra Jágra tak šikovně, že nakonc skončila v bráně. Tak ještě jeden... Naši se snaží, na švédského brankáře Enrotha letí jedna střela za druhou, ale za jeho záda žádná z nich nepronikla. Bohužel před koncem třetiny Jakub Klepiš klepl Švéda hokejkou a půjde za to na trestnou lavici - 1:09 v první třetině a 51 vteřin ve druhé.

Přesilovku ve druhé třetině Śvédové začali obrovským náporem, ale naštěstí z toho nic nebylo. Hra se pak přelévá ze strany na stanu, Švédové se nikam příliš neženou, ale také naše borce příliš k ničemu nepouští, brání s přehledem a čekají na naše chyby. Jenže místo toho faulují a naši budou hrát přesilovku. Usazují se v útočném pásmu a na švédského brankáře letí jedna střela za druhou. Celé dvě minuty strávili naši obrovským náporem v útočném pásmu, ale Švédové přesilovku ubránili.
Po přesilovce žádné velké šance nepřicházejí, oba týmy brání dobře, ale Švédové znovu faulují a budou hrát další oslabení. Tahle přesilovka však tak povedená není, jen Jaromír Jágr tam předvede úžasnou kličkovanou mezi obránci, po které žel Bohu gól nepadl. Padl až ve 35. minutě a bohužel ne do té správné brány. Česká obrana jako by tam nebyla, Viktor Rask dává gól a je to 1:3. Hala tichne a diváci zapomínají fandit. Švédové poté pokračují v náporu a snaží se využít skleslosti českého týmu, aby ho ještě dorazili. Naši borci se však otřepali rychle a snaží se znovu útočit, švédského brankáře však zatím ničím nepřekvapili. Druhá třetina tak končí nepříjemným skóre 1:3.

Švédové mají nahráno, nikam se tak dvakrát neženou, toho využívá český tým, ale jejich útočná snaha žádné ovoce zatím nepřinesla. Teď ale měli před naši brankou takovou obrovskou šanci... góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól! Je to tam! Gól naděje je tady, Tomáš Hertl ho dal a hned je to veselejší.
Hmm... a hned je to zase smutnější. Naši se vrhli do útoku, jenže rozjetí Švédové jim vzali puk, jeli dva na jednoho a Joakim Lindström šoupnul puk za našeho brankáře. Skóre 2:4 není ani trochu pěkné a v hale je zase ticho.
Diváci se však postupně rozjíždějí, český tým totiž hraje přesilovku, ale Švédové ji poměrně bez problémů ubránili. Český tým zvyšuje tlak, ale Švédové se brání dobře a taky surově. Občas sami útočí, ale žádné obrovské šance nemají. Góóóóóóóól, je to gól ve švédské bráně - odražený puk tam poslal Dominik Simon. Další gól naděje je tady, je to 4:3 a do konce máme ještě 8 minut, za tu dobu se toho může..... GÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓL!!!! JE VYROVNÁNO!!! 4:4. Sláva. Roman Červenka střílel z úhlu, ale trefil se na milimetr přesně.
Diváci řvou, jásají, skáčou, bubunují a konečně fandí. Švédům se však nelíbí, že už nevedou a místo aby byli schlíplí, tak se na nás vrhají a útočí jako zběsilí. Vůbec se mi to nelíbí.
VEDEME, VEDEME 5:4. Tak to je obrat snů. Martin Zaťovič se trefil. Do konce zbývají necelé tři minutky, to bychom mohli ubránit. Diváci vstávají ze sedadel a napůl zakrývají televizní kameru svými hlavami, Švédové se zuřivě pokoušejí vyrovnat, odvolávají brankáře - a teď navíc budou hrát přesilovku! Naši brání, brání dobře... ale nakonec neubránili. :-( Mattias Sjögren se dostal k odražené střele a stav zápasu je teď 5:5. A teď měli Švédové obrovskou šanci, už ve mně zatrnulo, že chvilinku před koncem prohrajeme. Naštěstí z toho nic nebylo, zato jde další z našich, Voráček, opět na trestnou lavici, ale Švédové už z krátké přesilovky nevytěžili nic. Základní doba tak končí se skóre 5:5, oba týmy mají bodík jistý a o ten druhý se utkají v prodloužení a případně v samostatných nájezdech.

Prodloužení začalo minutu a půl dlouhou švédskou přesilovkou, při které měli Švédové obrovitánské šance, ale náš skvělý brankář Salák jim je všechny zmařil a nic z nich nebylo. Vyčerpaní Češi se po přesilovce brání z posledních sil, konečně puk letí ze třetiny - naštěstí ne na zakázané uvolnění - a oni můžou konečně jít na střídačku. Češi poté vyrovnávají hru, mají šance, i Švédové přidávají na tlaku, ale prodloužení vítěze nepřineslo a na řadě jsou samostatné nájezdy.

Po první sérii prohráváme 0:1, druhá série však skončila přesně opačným skóre - Jakub Voráček jel docela pomalu, ale vystřelil jak z kanónu a trefil se přesně mezi betony. Rozhodne třetí série... a rozhodla, že bod navíc mají Švédové. Švédská hymna je krásná a mám ji rád, ale dneska mi nedělá radost ani trochu.

2. května 2015
(sobota)

PO KOPCÍCH KOLEM VRCHLABÍ V ČASU KVĚTŮ
Máme to nejkrásnější jaro, plné svěží zeleně, naplno kvetoucích stromů a pampelišek. Máme tu však také předpovědi nejistého počasí, slibující mraky a přeháňky, hlavně na zítřek, ale mračit se má už dnes. Venku však zatím svítí sluníčko, proto vyrážíme alespoň na cestu kolem Vrchlabí.

Ulice Pod parkem vede mezi domy, z nichž ty na její západní straně stojí na hraně vysoké skály nad Labem a mezerami mezi nimi je pěkný výhled na Vrchlabí.



Výhledy z této strany údolí Labe byly oblíbené i v minulosti...



Ale vypadal jinak - dominovala mu velká továrna - Goldsmithova tkalcovna, ze které už nezbylo téměř nic. Pohlednice však nebyla fotografovaná ze stejného místa, pochází z Městského parku, kam teď jdeme i my. Tohle je historie našeho parku.





Komu se to nechce číst, pro toho jen stručně - v 19. století vznikl ve Vrchlabí okrašlovací spolek, kterému později v jeho snaze pomohla i krásná hraběnka Aloisie Czernin-Morzin, po které toho zůstalo ve Vrchlabí dodnes opravdu hodně - a na vrchu, zvaném Na Šancích nebo Vrch Panny Marie Pomocné vznikl krásný park s hřištěm na hraní pro děti, tisíci stromů, rybníčkem a později i s krásnou restaurací, vzniklou z pavilou Jubilejní zemské výstavy.



Lidé tam rádi chodili na procházky, děti si tam hrály, tanečníci tancovali, milenci se milovali, ochmelkové popíjeli... park byl stále vylepšován... jenže pak po připojení Vrchlabí k Sudetům byl Okrašlovací spolek zrušen, dřevěná restaurace vyhořela, za války měli lidé jiné starosti, po válce byla většina obyvatel odsunuta a noví obyvatelé pro budování socialismu neměli čas na podobné cerepetičky, jako je nějaký park. Park tak postupně pohltil les a jen staré stromy mnoha druhů připomínaly, že tu kdysi býval park. I na ty však došlo - v roce 1999 byla bez velké publicity vyhlášena „obnova“ Městského parku, která spočívala ve vykácení těch nejlukrativnějších starých stromů na jaře roku 2000 a vše ostatní zůstalo jen na papíře.

Až zhruba posledních deset let probíhají skutečné snahy o to, aby se les trochu více začal podobat parku - obětaví lidé tu platí a instalují různé naučné tabulky (vzápětí několikrát zničené vandaly a znovu obnovené), udržují to co zbylo a vysazují nové stromy. Bude to však ještě dlouhá cesta a není vůbec jisté, že se podaří.

Naštěstí se dnešních dnů dožila na začátku parku krásná socha Panny Marie, která byla před několika lety pěkně opravená.



Tenhle starý červený buk určitě pamatuje založení parku. Naštěstí by moc nevynesl a proto tu zůstal.



Stoupáme dál po cestičce, která v serpentinách stoupá stále výš, občas míjíme nové lavičky, kolem nás je krásná rozvíjející se jarní zeleň. Mé povídání o Městském parku vyznělo možná hodně pesimisticky, ale něco z minulosti přece jen zbylo. Nejvýraznější památkou je pomník padlým.



Ten byl zřízený v roce 1899 na paměť padlých ve válkách 19. století - neměl nic společného s nacismem, ale byly na něm nápisy v němčině a protože ve Vrchlabí se nějaká obdoba téhle vyhlášky...



...dodržovala skutečně fanaticky, zmizely i německé nápisy z pomníku padlým. Jak léta běžela, zmizely postupně i ozdobné řetězy, natažené mezi sloupky, schody k pomníku se rozpadly, vandalové urazili jeden ze sloupků... ale teď se zdá, že se někdo snaží o pomník starat. V předvolebních slibech se občas nadhazuje jeho obnovení, tak třeba se jednou společně s celým parkem dočká lepších časů.

Cik cak cestička kdysi končívala u dřevěné restaurace, postavené ve švýcarském stylu, kam občané vrchlabští rádi chodili. Bohužel v roce 1938 vyhořela a do dnešních dnů zbylo jen málo.



Vedle je kruh z kamenů jako památka na dávné skautské ohniště.



Od něho je výhled na jižní část Vrchlabí, jíž dominuje obrovský podnik Škoda Auto.



Možná právě odtud je pořízený tenhle historický obrázek.



Na rovné planince prý býval kdysi taneční parket.



O kousek dál je památkou na dávný park zajímavé místo - uměle navršený kopeček, kolem jehož vrcholu rostou do kruhu vysazené stromy. Bohužel někdo méně inteligentní dva z nich pokácel.



Byla-li v jejich středu socha či maličký altánek, tomu nic nesvědčí, ale něco takového by se tam určitě hodilo. Tohle je výhled z kopečku zpět směrem k tanečnímu parketu a restauraci - tedy k místu, kde bývaly.



Opouštíme Starý park a vycházíme do luk nad ním, plným blatouchů a pampelišek.





Mezi dvěma starými stromy je hezky vidět vrchlabský zámek.



Chvíli sedíme na lavičce pod starým stromem a pak kousek vedeni žlutou značkou z Vrchlabí na Strážné stoupáme lesem vzhůru po úbočí Jankova kopce. Lesem, který vypadá na pohled úplně obyčejně, ale porůznu se v něm skrývají různé malé opuštěné vápencové lůmky i jeden větší opuštěný lom. Do něj ale dneska nepůjdeme - místo toho odbočujeme ze značené cesty doleva na louku, ze které je hezky vidět Jelení a Slunečný vrch a za nimi Černá hora.



Klikatíme se lesem po cestách necestách a nakonec přece jen dorazíme k cíli - na vrchol Jankova kopce. Zatímco jeho svahy směrem k horám jsou porostlé lesem, směrem k Vrchlabí je obrovská louka a proto je odtud nádherný výhled na Vrchlabí a obrovský kus Podkrkonoší.







Tahle velká louka na Jankově kopci, zkráceně Jankáči, je mým oblíbeným místem. Tady už odedávna je pro mě koutek, plný klidu a míru, kam nevidí ani ten nejvyšší šéf, ředitel, problémy se odtud zdají nicotné, titěrné a nepodstatné. Dlouho jsem tu však už nebyl a o to větší radost z toho teď mám. Tenhle obrázek je pro mě plný nostalgie.



Stejný obrázek jsem totiž vyfotografoval jako svou úplně první fotku mým úplně prvním foťáčkem.

Hezky jsou odtud vidět i některé vrchlabské památky. Tohle je bývalý augustinianský klášter, v němž dnes sídlí Krkonošské muzeum.



A takhle je vidět z Jankova kopce vrchlabský zámek.



Stačí popojít jen pár kroků a i když většinu výhledu na hory zastiňuje les, je hezky odtud vidět Žalý.



A Kotel se zbytky sněhu.



Hezky je však i na samotném vrcholu.



Sice to tu hyzdí dvě polorozpadlé budky, jenž jsou vzpomínkou na postavený a za pár let zrušený lyžařský vlek, ale jinak je tu hezky - jarní tráva hustá jak perský koberec a spousta krásných rozvíjejících se listů. Mezi stromy je tu i čerstvé ohniště - jako už po léta i letos o tajemné noci mezi 30. dubnem a 1. květnem vzplál tady na vrcholu kopce oheň jako vzpomínka na dávné obřady a dávnou víru.

Znovu se hroužíme do lesa, scházíme po cestě dolů, ale ta končí úplně u nových vrat v úplně novém plotu, tak se musíme vrátit a porklikatit se lesem po rozježděných a blátivých cestách. Konečně se les rozestupuje a před námi je louka mezi Jankovým kopcem a Strážnou hůrou. Z ní je hezky vidět Přední i Zadní Žalý...



...i Bönischovy boudy pod vrcholem Jeleního vrchu, Slunečný vrch a hlavně Černá hora.



Odstíny čerstvé jarní zeleně jsou neuvěřitelně intenzivní.



Údolím mezi Jankovým kopcem a Strážnou hůrou vede z Horního Lánova do Hořejšího Vrchlabí silnička, zvaná Rumovka.





Silnička končí nad Hořejším Vrchlabím na větší silnici z Hořejšího Vrchlabí na Strážné. Ta byla v nedávné době pěkně opravená - byly obnovené příkopy, postavené nové můstky, vylepšený odvodňovací systém.



Scházíme po ni dolů do Vrchlabí. Těsně u jejího konce nám padne do oka zahrada, plná květů.



Vycházíme na silnici od Špindlu a protože nám už kručí v břichu, jdeme se podívat nedaleko odtud, není-li tu nějaké občerstvení. Motorest Kalan má vchod přívětivě otevřený dokořán, polední menu za dobrou cenu i v sobotu, i dobré pivo. Dáváme si bramboračku a knedlíky plněné uzeným masem a je to všechno výtečné. Já si navíc rozšířím i jazykové znalosti - na dveřích na pánským a dámský záchod totiž není žádná panenka s panáčkem, ale drak u mušle a drak sedící na záchodě a k tomu nápis HOMBRES a MUJERRES - španělsky muži a ženy. Naštěstí jsem to neměl na krajíčku, měl jsem čas to študovat a myslet nad tím... kdybych to měl na poslední chvíli, asi bych vletěl do prvních dveří a ani nepoznal, že to je rozlišení pohlaví. Ale jako pravák bych vybral nejspíš ty dveře napravo, takže bych stejně skončil v těch správných.

Najedení a napojení pokračujeme v cestě kousek proti proudu Labe, přes most...



...za kterým narazíme na zelenou značku a po ní se vydáme na cestu po úbočí Žalýho. Ta vede kolem dvou pěkných chaloupek.





Jinak odtud jsou mezi stromy výhledy na údolí Labe a protější vysokou Strážnou hůru s domy Strážného a Hořejších Herlíkovic. Příjemná cesta nás vede z kopce dolů a dovede nás ke známé vrchlabské památce - kapličce, která vypadá, jako by sem někdo zasadil kostelní věž...



...ale hlavně krásná stará roubená kovárna, která je jednou z nejznámějších památek Vrchlabí.



Přecházíme silnici, vedoucí údolím Hamerského potoka na Křížovky a pokračuje dál podél Labe kolem staré a stále funkční elektrárny a po příjemné pěšině až ke studánce svaté Anny.



Když ve Vrchlabí v 19. století mořila lidi cholerová epidemie a voda ve studních byla zamořená cholerou, lidé chodili pro vodu sem do studánky a když cholerová epidemie pominula, z vděčnosti postavili nad studánkou tuhle krásnou kapličku a zasvětili ji oblíbené patronce Vrchlabí, svaté Anně. Kolem vedla oblíbená cesta, lidé sem rádi chodili a dokonce si kapličku i fotografovali na pohledy.
Doba budování socialismu však církevním památkám nepřála. Oblíbená cesta vzala zčásti zasvé při vybudování náhonu, z kapličky se postupně zřítily boční zdi, zasypaly studánku a jen štítová stěna zázrakem odolávala času.
Tenhle příběh má však dobrý konec - obětaví lidé z občanského sdružení Zdravé Krkonoše nakonec kapličku obnovili, obnovit se podařilo i dávnou cestu podél Labe a dnes už je Anenská studánka zase nádherná a vypadá podobně jako kdysi.



V kapličce bublá pramínek dodnes a několik dalších je i kolem kapličky. I my z ní pijeme a je to živá, vynikající voda.



Zajímavostí téhle cesty je i pohled na skalnaté koryto Labe.



Cesta nás dovede až na hlavní ulici a po ní už jdeme přes náměstí a skrz město až domů. Sice dneska foukal studený vítr, ale jinak to byla fajn procházka v času nejkrásnějšího jara, když je štěstím žít.

5. května 2015
(úterý)

OKRAJEM ČESKÉHO RÁJE
Úterý bývá obvykle obyčejným pracovním dnem, který nepřináší nic moc, co by se dalo do diáříku napsat. Dnešek však je čestnou výjimkou, protože mám dovču. Zmizeli jsme spolu za obzorem... a teď jsme na samém okraji Českého ráje, u někdejšího kapucínského kláštera v Mnichově Hradišti.



Ten už dnes není ani klášterem, ani se v něm neslouží bohoslužby, přesto je však lidem přístupný - v prostorách někdejšího klášterního kostela našly před zubem času a živly bezpečné útočiště různé vzácné barokní sochy, kromě toho tam však lidé rádi chodi obdivovat monumentální náhrobek na místě, kde sní svůj věčný sen jedna z nejznámějších osobností celé naší historie - Albrecht z Valdštejna, jemuž je věnována i drobná expozice v části někdejší křížové chodby.

Hlavní pamětihodností Mnichova Hradiště je ale tenhle nádherný zámek.



Některé zámky za socialismu neměly veselý osud - pány vyhnali, místnosti vyrabovali, zčásti rozstrkali po jiných zámcích, zčásti rozkradli, zčásti vyházeli, pak milý zámek necitlivě přebudovali na Bůh ví co nebo nechali zpustnout a dnes se takový zámek je těžce vrací k životu a často v něm není moc co k vidění a člověk se musí spokojit s málem. Zámek v Mnichově Hradišti však patřil k těm šťastným, které se podařilo rychle zpřístupnit a dodnes je v něm všechno zařízené podobně nebo úplně stejně jako když tam žili zámečtí páni. Stručně poznat co se v zámku skrývá lze na stránce zámku v sekci Prohlídkové trasy.

Na první prohlídku zámku v Mnichově Hradišti si vůbec nepamatuju - to jsem byl prtě a prohlídky zámků mě na rozdíl od hradů velkým nadšením nenaplňovaly - člověk se musel potýkat s problémem malých nohou v obrovských papučích, přes dav lidí ledaskdy neviděl nic a co viděl, to ho velkým nadšením nenaplňovalo - pořád stejný nudný nábytek, vázy, lustry, obrazy, výklad byl taky nuda, samá nesrozumitelná slova, neznámá jména a letopočty... nejlepším okamžikem tak vždycky bylo „Děkujeme vám za pozornost a těšíme se zase někdy na shledanou.“

Hodně vody v Jizeře muselo uplynout, než došlo ke druhému shledání. Zámek mezi tím místo loupající se žluté fasády získal krásnou červenobílou, z dítěte se stal mladík, u něhož zámky v průběhu let nabraly silně na atraktivitě. Výklad už nebyl více nesrozumitelný, nábytek se stal předmětem obdivu stejně jako obrazy a všechno ostatní... ale hlavně když je ta pravá nálada, dá se zámkem procházet a snít a prohlídku spíše prožívat než jen procházet. Málokdy se to však podaří - někdy průvodce spěchá, někdy je až příliš mnoho lidí, někdy je zámek spíš muzeem než připomínkou života dávných lidí. V Mnichově Hradišti se to však tehdy podařilo - krom průvodkyně nás bylo jen pět lidí, navíc to všechny zajímalo - a průvodkyně byla taková fajn slečna, která nám ukázala i ledacos navíc a dokonce nám i půjčila do ruky opravdickou hraběnčinu botku, kterou vytáhla z intarzií zdobeného šuplíku v hraběnčině ložnici. Přes postel byly přehozené historické šaty, jako by hraběnka jen na chvíli odběhla. A já si od té chvíle až do konce prohlídky v duchu zpíval písničku jménem Lokaj od skupiny Klíč, kterou mi zdejší atmosféra připomněla.

I dneska nás tady provedly fajn sympatické průvodkyně - sice nám nic nepůjčovaly do ruky, ale vyprávěly moc hezky a lidé tady také nebyli skoro žádní, tak to bylo fajn. A pořád se bylo čemu smát...

Třeba obrazu rodinky pána z Valdštejna, protože tak nepovedený obraz se hned tak nevidí. Buď byli všichni opravdu šerední nebo malíře platili málo a komandovali hodně a proto je takové namaloval. Žádný div, že hotové dílo dali radši na chodbu.

Podobně úžasná je i nástropní freska bohyně Diany v Loveckém salónu. Tu objevili při opravě štukového stropu v roce 1993, odkryli, krásně zrestaurovali - a dnes ji tak můžeme obdiovovat my všichni. No, obdivovat... kdyby ji bohyně Diana viděla, asi by pana malíře J. G. Hörtla neměla moc ráda. Když jsem tu fresku viděl, ani jsem se moc nedivil, že ji zabílili. Jinak je ale zámek plný krásných obrazů.

Bez snění a spřádání představ ale prohlídka nebyla ani dneska. Když se nás milá průvodkyně ptala, na co si myslíme, že je ta porcelánová oválná vanička s uvnitř namalovanými rybičkami, napřed mě napadlo chlazení šampaňského, ale pak mi udělal radost jiný nápad - hraběnka to používala jako lavor na máchání nohou. Vykasala si šaty, spokojeně si tam máchala nohy, dělala kolem loužičky a mokré ťápoty a služebné ten svinčák musely uklidit. Ve skutečnosti se tam prostě dala voda a když se s ní vlnilo, namalované rybičky vypadaly jako živé.

V Pánském pokoji mě zaujal super extra speciální držák, do kterého se dala vodorovně láhev s vínem, pod ní se pak dala sklenička a do ní se vám nalilo víno. V držáku byla i zapálená svíčka, která prosvěcovala láhev, aby byly vidět případné usazeniny na dně a člověk si je nenalil do skleničky. Celý ten aparát je přímo ztělesněním úsloví „Proč to dělat jednoduše, když to jde dělat složitě.“

Na zámku se v průběhu jeho historie dělo nespočet podivuhodných věcí. Jednou z nejpozoruhodnějších událostí bylo setkání rakouského císaře Františka I. a ruského cara Mikuláše I. v roce 1833. Součástí setkání byly samozřejmě i různé slavnosti, bankety a také vojenská přehlídka. Při ní se carovi tak zalíbil císařův elitní pluk husarů, až se císař rozhodl mu ho darovat. Car za to císaři daroval takovou velkou almaru. Zdá se ale, že ta se císaři tak dvakrát nelíbila, řekl si, že takového haraburdí má na půdě dost a při odjezdu ji v Hradišti schválně zapomněl. Máme ji tam dodnes. Tak císař vyměnil armádu za almaru. Nevydržel jsem to a smál jsem se tomu tak, až si chudinka průvodkyně myslela, že řekla něco špatně.

Zámek v Mnichově Hradišti je nádherný, plný historických zajímavostí a skvostů. Jednou z nejkrásnějších místností je „Delftská jídelna“, pojmenovaná tak podle druhu jemné keramiky připomínající svým vzezřením porcelán, zvané podle místa výroby „Delftská fajáns“, jíž je celá jídelna doslova zaplněná. Zajímavé je i zámecké divadlo a jeho šatna, plná historických kostýmů a kufrů.

Huf, to jsem se nějak rozepsal. Po dobrém obědě a návštěvě v pestrými barvami zářícím zahradnictví...



...opouštíme Mnichovo Hradiště, jedeme po dálnici, hlavní silnici, vedlejší, ještě menší... až dojedeme do úhledné vesničky s hezkým jménem Kadeřavec. Za posledními domy se hroužíme do lesa, v bludišti cestiček úspěšně nacházíme žlutou značku a ta nás po kratším prudším stoupání přivádí do pozoruhodného bludiště skal.



Bludiště skalních údolíček a roklí obklopuje skalnatý vršek - ideální místo na vybudování skrytého a obtížně dobytného hradu. Hradby zčásti obstarala sama příroda, zbytek stačí zahradit dřevěnými palisádami, ani palác není třeba nějak zdlouhavě stavět, stačí ho vytesat do kamene... a je hrad k pohledání. Míst na okolních skalách habaděj pro obránce...



...skrytých cestiček také - dobýt skalní hrad není nic lehkého.

Nic však není tak výborné, jak se na první pohled může zdát - oč hůř jde dřevěný skalní hrat dobýt, o to líp jde ohnivými šípy zapálit - a protože pískovcové skály na vršku kopce vodou neoplývají, ani nemusí dobyvatel čekat, až posádce dojdou zásoby, stačí ji nechat vyžíznit. Ale hlavně... vlastnictvím skalního hrádku nikoho neohromíte, proto se jejich vlastníci koukali přestěhovat do něčeho onačejšího, jak jen mohli. Skalní hrádky tak zůstávaly strážným a nikdo se s nimi nedobýval, protože nic zajímavého neslibovaly. Nakonec je nechali vlastníci spadnout, v některých na čas bydleli loupežníci než skončili v katově oprátce a nakonec je pohltil les. Co z takového hrádku mohlo zbýt?

Dřevěné části Kozlova dávno shnily, zbyly však ve skále vytesané světničky.





V některých by se dalo přespat i dnes, jiné měly ve skále vytesanou jen část a zbytek byl dostavěný ze dřeva.





Aby hrad v případě obléhání nebyl rychle na suchu, k tomu sloužily na Kozlově dvě cisterny, do kterých se sváděla dešťová voda.



Nedaleko Kozlova je i pěkná vyhlídka na Turnov a část Českého ráje, ale příroda nám dneska nepřeje.



Velkou radost však kromě zbytků hradu dělají i úchvatné skály, kterých je tu hodně.



Příjemné místo to je a stojí za návštěvu.

7. května 2015
(čtvrtek)

ZNÁM JEDNU STAROU ZAHRADU...
Znám jednu starou zahradu, kde není zdaleka jen hedvábná tráva, ale také krásné staré stromy, azalky a rododendrony a tolik druhů rostlin, že ji to vyneslo zapsání do Seznamu památek kulturního dědictví UNESCO. Znám ji potud, že dneska jsem tam byl v životě podruhé a asi nikomu z vás ji nemusím představovat zdlouhavě - ledaskdo jste tam byli - tou zahradou je nádherný Průhonický park u Prahy.

Mezi budovami, tvořícími areál zámku Průhonice stojí i nádherný románský kostel.



Samotný zámek býval až do druhé poloviny 19. století budovou spíš takovou nijak zvlášť zdobenou, architektonicky zajímavou, ale v té době byl přestavěn v romantickém stylu, napodobujícím historické slohy a vznikla nádherná stavba.





Tyhle schody a dveře a velké okno... a taky ta zeď s romantickým cimbuřím... to by možná mohlo připadat povědomé i těm, kteří v Průhonicích nikdy nebyli.



Jo jo, uhádli jste - ze zdi padala omítka a na nádvoří před schodiště si pěkně honosně kočárem přijel sám kníže pekel pro Angelínu, aby si ji odvezl do pekla v pohádce S čerty nejsou žerty.



Teď možná budete čekat nějaké ne moc povedené líčení toho, jak to vypadá uvnitř, jaké skvostné síně a nábytek tam jsou - ne moc povedené proto, že mně se obvykle hodně rychle vykouří z hlavy, jak to na zámku vypadalo a zůstane jen pár vzpomínek na to nejneobyčejnější - ale v Průhonicích to líčení bude ještě nepovedenější. Z celého zámku je totiž přístupná jen jedna jediná místnost v přízemí, kde jsou na stěnách vystavené historické fotografie.

Nádvoří zámku není uzavřené budovami ze všech stran, ale jen ze tří - na čtvrté je nádhernou terasou otevřené skvostnému výhledu do velkolepého parku. Ten založil na obrovské rozloze v roce 1885 Arnošt Emanuel Silva-Tarouca a po celoživotním úsilí zanechal po sobě dílo, které budí obdiv dodnes.



Ještě jednou obdivně pohlédneme na krásné architektonické ozdoby zámku - zdobené okno...



...a nádhernou spodní část arkýře...



...a vydáváme se z nádvoří po schodišti dolů, do té kouzelné zahrady.



A protože mé vypravování bude asi tak 12 kilometrů dlouhé, budeme v něm pokračovat v samostatném článku Průhonický park v nejkrásnějším jaru v sekci Vandrování.

Pokračování na vás čeká v souboru Z Tomova diáře - červen 2015.