Říjnové příběhy pokračují i v listopadu, zároveň však vzpomínáme i na minulost - 17. listopadu totiž uplyne 25 let od revoluce, která díky svému nekrvavému průběhu dostala jméno Sametová a jenž změnila mnohé k lepšímu a něco k horšímu.

17. listopadu 2014
(pondělí)

PROTI PROUDU ČASU
17. listopad mě zastihl bdělého hned ve svých prvních minutách. Když jsem se chystal jít spát, chvíli jsem si ještě povídal na Facebooku a ve skupině "Seznamka pro baculky, baculinky a jejich obdivovatele" mě zaujal příspěvek, zvoucí na nějakou stránku o sexu. Na ní však byl jen rámeček pro zadání e-mailu a nějakého kódu, tak jsem tamodtud odešel a vznesl dotaz, co to vlastně je, jestli ne náhodou shromažďování funkních adres na prodej spamerům. Odpověď přišla rychle - není to shromažďování adres, nýbrž pozvánka na skvělý, úžasný a jedinečný Neurorestart s udiveným „To neznáte...?“ na konci. Zastyděl jsem se za svou neznalost a hned jsem se tu trestuhodnou mezeru ve vědomostech jal zaplňovat prostřednictvím Googlu. Čtení to bylo mimořádně zajímavé. Více se o tom rozepíšu na konci zápisu.

Probudil jsem se do šedivého a místy i mírně sychravého, ale na tohle období hodně teplého rána - už teď je 8°C. Počasí může vypadat nevlídně, ale přesto se vydáváme ven - v Hostinném nás totiž čeká 9. řemeslnický jarmark pod obry.



Dva obři hlídají Hostinné z renesanční radniční věže už více než 500 let. Většinou shlížejí jen na auta a procházející lidi, prolétající holuby a na občasné prodejce vlastních výpěstků - ale přesto je dnešní hemžení u jejich nohou nijak překvapit nemůže. Takových jarmarků za svůj život viděli bezpočet a větších - výroční trh byla pro město vždycky událost, sjeli se tam trhovci ze všech koutů země a proto takový trh trval i čtrnáct dnů. Řemeslnický jarmark pod obry trvá jen jeden den, ale stojí také zato, protože i dnes se sem sjeli lidé z celých Krkonoš i Podkrkonoší, z Jizerských a Lužických hor, ze Šumavy a někteří k nám dokonce zavítali i z Moravěnky krásné.

Stánků je plné náměstí a přehled v tom mumraji mají jen obři a svatý Jan Nepomucký z vrcholu morového sloupu. Ke koupení tu není oblečení z Asie, laciná spotřební elektronika nebo dělobuchy - je to řemeslnický jarmark a proto tu šikovní lidé prodávají to, co sami vytvořili. Tak tu jsou k mání třeba nejrůznější výrobky z hlíny - hrnečky, pekáče, svícínky, ozdoby na zahrádku... nejrůznější starodávně vypadající nádobí i barevné hrnečky a talíře s moderními geometrickými vzory. Barevné vitráže ze skla, nejrůznější vánoční svícínky a kouličky, ale také umělecké broušené sklo z Kamenického Šenova. Mýdla, svíčky ze včelího vosku, ručně malovaná trička, historicky vypadající „prádlo našich babiček“, ručně vázané deníčky a diáříky. Adventní věnce nebo figurky z kukuřičného šustí. A k tomu spousta medoviny, svařeného vína, šťáv a sirupů, buřtíky, bramboráky, lokše, placky, „staročeský gyros“ (že by gyros Řekové okoukali od našich dávných předků??? :o) ) nebo dobré sejkory. A také koláče, trdelníky nebo sladké i slané oříšky.

Moje ségra Jíťa tu prodává figurky ze sena, kukuřičného šustí i krásně nazdobené adventní věnečky. Sympatická paní Libuška si tu otevřela svůj obchůdek mile nazvaný Veselá světýlka, kde prodává nádherně malované svícínky, lampičky, zvonečky a spoustu krásných skleněných titěrek. Ve stánku Nožířství Petra Štarhy si můžeme koupit ručně dělané krásné nože, z nichž už máme doma nejeden a můžu je doporučit. Z Třebechovic pod Orebem k nám dorazili Dva draci se spoustou nádherných figurek z kukuřičného šustí a různými barevnými polštářky. Víc lidí už si bohužel nepamatuju, ale stálo by zato jich sem dát mnohem víc.

Já si dnes radost neudělal téměř s ničím, jen se dvěma baleními preclíků z Pekařství LUKA v Chocni. Ale byl to moc příjemný den na jarmarku.

Moje odpoledne je poklidné, věnované z větší části tomu, na co dnes s vervou vzpomínají lidé po celé republice a kvůli čemuž dneska slavíme státní svátek - 25. výročí od památné manifestace na Albertově a brutálního mlácení lidí na Národní třídě, které odstartovalo pád socialismu u nás. Česká televize k tomu vysílala šestihodinový dokument, plný vysvětlování, rozhovorů, autentických záběrů a vzpomínek. Je to pro mě hodně zajímavé, protože přece jen - za 25 let se mnoho zapomene a ledacos jsem nevěděl nikdy. I když jsem věděl, jakou brutalitu předvedli příslušníci bezpečnostních sborů 17. listopadu na Národní třídě, přece jen mě vypravování těch, kteří to zažili na vlastní kůži překvapilo. Taková brutalita a bestialita už se vymyká lidskému chápání, to bylo naprosté davové šílenství.

Lidé dnes památku všech zbitých i všech obětí komunistického režimu vůbec uctívali tak, že chodili na Národní třídu zapalovat svíčky a planuly jich tam najednou tisíce. Večer se sešlo plné Václavské náměstí lidí na slavnostním koncertě „Znovu 89“.

Do Prahy přijeli oslavit 17. listopad i slovenský prezident Andrej Kiska, polský prezident Bronislaw Komorowski, německý prezident Joachim Gauck a maďarský prezident János Áder. Společně s našim prezidentem Milošem Zemanem se zúčastnili různých rozhovorů a debat se studenty a také odhalili pamětní desku k výročí 17. listopadu v Praze na Albertově.

Lidé však nepřišli jen slavit. Lidé se rozhodli i nekompromisně protestovat a to proti našemu prezidentu Zemanovi a - když to tu napíšu tak jadrně po zemanovsku, i když to je pod úroveň - proti jeho nevymáchané hubě!

Pan Zeman byl většinou oprávněných voličů zvolen jako představitel národa, chová se však i nadále jen jako Miloš Zeman, nikoliv prezident! Na zahraniční cestě v Číně se choval podlézavě, ujišťoval Číňany, že ČR uznává Tibet jako součást Číny a prohlašoval, že ČR by si měla z úspěšné Číny vzít příklad. 28. října dává vysoká státní vyznamenání svým podporovatelům v prezidentské kampani a přátelům a na událost si zve a nezve koho chce. Neúnavně hlásá na všechny strany podporu politice ruského prezidenta Vladimira Putina. Když byl za obojí kritizován a přišla na to řeč v pořadu Českého rozhlasu Hovory z Lán, reagoval na to slovními útoky na své odpůrce, prohlášeními, že Kalousek „zkurvil“ zákon, že pan Schwarzenberg říká v každé větě „hovno“ a že texty písniček ruské dívčí punkové skupiny Pussy Riot jsou „kunda sem, kunda tam“. Když k tomu v jiném rozhovoru ještě přidal, že na Národní třídě 17. listopadu to byla jen jedna z x demonstrací a ne nějaký nestandardní masakr, už ho mělo mnoho lidí tak akorát dost!

Když měl dnes veřejně vystoupit prezident, který odmítá dodržovat pravidla své funkce i slušného chování, současně platná Ústava je podle něj idiotská a chce si brát příklad z autoritářských režimů, rozhodli se lidé dát svůj nesouhlas najevo právě dnes. Vzali si s sebou "červenou kartu" - každý měl co největší červený obdelník a píšťalku. Kromě toho lidé skandovali heslo „Miloše, do koše“, „Demisi, demisi“ a objevila se i psaná hesla, třeba „Miloši, drž konečně pussynku“, „Miloši, děkujeme, odejděte“ a mnoha dalšími. Při projevu na Albertově za účasti čtyř dalších prezidentů byl Miloš Zeman tvrdě vypískán a lidé se ho snažili i zvajíčkovat a zrajčatovat, čemuž zabránila připravená prezidentská ochranka s deštníky. Protest následně pokračoval na Pražském hradě, na 3. hradním nádvoří, které dnes díky tisícům „červených karet�“ vypadalo jako rudé náměstí a z červených karet nakonec lidé sestavili velikánskou červenou šipku, směřující výmluvně směrem z Hradu pryč.

Demonstrace však byla svolána i na podporu prezidenta Zemana, ale zatímco protestů se účastnily tisíce lidí, podpory jen desítky.

Naštěstí za tohle demonstrování dnes nikdo nebyl bit ani zatčen. V tom je současná doba lepší, zároveň však ukazuje, jak byli komunisté hloupí a krátkozrací. Tehdy lidem demonstrování zakazovali a demonstrace tvrdě potlačovali a když se neprotestovalo, bylo vše při starém. Dnes stát nezakazuje demonstrovat. Pokud je akce ohlášená předem, lidé můžou demonstrovat jak chtějí. Shromáždí se, skandují hesla, mávají transparenty, zařvou si, vydovádí se, rozejdou... a vše je dál při starém.

17. listopadu 1989 mi bylo 8 let. O politice se u nás doma nemluvilo, takže jsem o ní nevěděl nic a rok 1989 nebyl pro mě ve znamení nadějí, chart ani protestů... byl to pro mě rok hraní, soubojů se školou a běžných dětských starostí. 17. listopad by tak asi zmizel v nenávratnu, ale shodou okolností to pro mě byl také den hodně výjimečný. Proto si dneska spolu zkusíme zavzpomínat a pokusíme se zjistit, jak by asi vypadal zápis v mém diáříku, kdybych si ho už tenkrát psal. I když bude samozřejmě psán mým dnešním stylem, tehdejší styl by nejspíš celý zápis omezil tak na tři věty a to by bylo ještě méně zajímavé, než to i tak bude.


17. listopadu 1989
(pátek)

Budík drnčí, venku je nevlídné, sychravé a větrné ráno, vstávat se nechce a obzvlášť se nechce jít do školy. Když jsem chodil do velké třídy do školky, doopravdy moc jsem se těšil, až půjdu do školy. Co jsem si tehdy myslel? Jak na nás budou ve škole hodní, jak mi to tam půjde...

Naše paní učitelka Anna Jandová na nás hodná byla... ale jinak, lepší nemluvit. Zatímco matematika nebo čtení se u mě rychle staly oblíbenými předměty, hotovým děsem a běsem bylo psaní. Sice jsou už běžně k mání propisovačky zvané „čína“ i různé jiné druhy propisovaček - ale my se museli učit psát pěkně klasicky jako za císaře pána, inkoustem a násadkou s pérkem. Šlo to podle toho - špatně, pomalu, o kaňku nebyla nouze... a když jsem se to snažil urychlit alespoň rychlejším psaním, vedlo to k nekompromisnímu přeškrtnutí celého textu a připsání mého v té době nejnenáviděnějšího slova: „Přepiš!“ Lepší nevzpomínat.
Dalším velice neoblíbeným předmětem se stalo „Pracovní vyučování“, v němž jsme si velice často hráli na švadlenky a krejčíky a mně tohle hraní rozhodně moc nešlo. Obzvlášť práce nejde od ruky, když se 20 minut jen navléká nit do jehly. Pak se po chvíli šití příliš dlouhá nit beznadějně zašmodrchá, take je nutno ji ustřihnout a celý proces se může s o nic větším zdarem opakovat.
Abychom na školu nezapomněli i doma, k tomu slouží domácí úkoly. Domácí úkoly, pod kterými je nezbytný podpis některého z rodičů a ti nechtějí podepsat něco nadrbaného nebo pokaňkaného. Takže se nesmí úkol jen napsat, musí se napsat krasopisně - z chvíle práce se tak stává zdlouhavá a úmorná dřina.

Anna Jandová na nás byla alespoň hodná... letos se však s novou učitelkou i tohle změnilo. Místo staré dobré paní Jandové si před nás v první školní den stoupla nová mladší učitelka Lenka Kollárová a ještě ten na nás bez podstatných důvodů řvala tak, až se mi ještě odpoledne z toho draly slzy do očí. Rovněž jsme prošli drilem jak sedět v lavici - s rukama složenýma před sebou na lavici - a v průběhu prvních měsíců jsme nejednou zabíjeli dobu vyučování tréninkem vstávání a sedání do lavice bez hluku. Kdo se však rozhodně být nehlučný nesnaží je naše slovutná soudružka učitelka - řve na nás každou chvíli jak pominutá a žádná hloupost není dost nicotná na to, aby se kvůli ní neřvalo. Kromě toho já nejsem žádný žáček vzorně plnící své školní povinnosti - každou chvíli něco zapomenu doma, sem tam nenapíšu úkol a už vůbec nepíšu žádná za trest uložená „mimořádná cvičení“ - už jen proto, že ne zdaleka vždycky je ten trest spravedlivý. Navíc soudružka náramně ráda sází poznámky a je v tom neobyčejně kreativní - zrovna nedávno jsem nemohl mezi půlmetrákem učebnic a sešitů v tašce najít žákovskou a tak mi ji vysypala na zem, žákovskou si našla sama a k poznámce, že jsem něco neměl napsala dovětek „...a podvádí!“.

To se na ten dnešek netěším... Už ji vidím, jak si rovně jako jako pravítko stoupne před portrét soudruha prezidenta Gustava Husáka...



...řekne chladně a obřadně „Čest práci!“ a zase to začne. Navíc nám vždycky v pátek dává dva úkoly - z češtiny i z matematiky - to zase bude otrava ještě doma. Ježiš jak by bylo krásný, kdybych dneska přišel do školy a ta byla vyhořelá. To by bylo! Ale moment... jó, dneska je sedmnáctýho. Sláva, tak to mě čeká šťastný den.

Proč má být šťastným dnem zrovna sedmnáctého? To jsem tak jednou ve škole při nějaké nudnější hodině koukal, jak venku svítí sluníčko, nedával pozor a věnoval se zajímavým myšlenkám. Myšlenkám o tom, že je jen logické, že když jsem se narodil sedmnáctého, musí být sedmnáctka mé šťastné číslo. Nu - a když je sedmnáctka moje šťastné číslo, musí být každého sedmnáctého můj šťastný den. Věřím tomu a vychází to - sedmnáctého se mi vyhýbají poznámky i špatné známky, ve škole mi to jde.
O šťastné sedmnátce nemlčím před mými přáteli Markétou a Pavlem... a Markéta má rázem také šťastné číslo, třicítku. I Pavel měl napřed dvanáctku, ale pak to změnil na trojku. Teď máme novou zábavu - napíšeme si na papír své šťastné číslo a pak si ho vzájemně snažíme ukořistit.

Dneska je sedmnáctého, hned vstávám s větší chutí. Chvíli si pro radost vržu s dveřmi od skříně - když se otevírají hodně pomalu, vrže to jako by se otevírala nějaká starodávná hradní brána - pak se ségrou snídáme... nu a pak už jen blátivou cestičkou kolem domu sousedů, olemovanou rezavým zábradlím, kolem transformátoru a panelovou cestou mezi paneláky přicházíme do školy.

První zvonění, druhé zvonění, škola utichá... a Kollárová nikde! Kde je???

Náhle se otevírají dveře a přichází soudružka učitelka, co učí druháky. Naše soudružka učitelka je prý nemocná a proto dneska máme jít k nim a strávíme vyučování s nimi.

Kollárová je nemocná!!! To je sen!!! Kouzlo šťastného sedmnáctého zase jednou zabralo! Nasáčkujeme se všichni do třídy s druháky a následuje den jak sen. Učí se to, co my jsme se učili rok - jak lehoulinké nám to teď připadá - připadáme si tak příjemně nad věcí, nadřazeně, mnohem chytřeji a inteligentněji. Nejlepší je, že se po nás nic nechce, nanejvýš občas druhákům napovědět, když se s něčím nevědí rady. Hodina po hodině ubíhá a jedna je příjemnější než druhá. Neskutečná pohoda.

Uteklo to jako voda a je tu oběd. Spěcháme po schodech nahoru k jídelně, rychle předstíráme mytí rukou a snažíme se ukořistit co nejlepší místo ve frontě. Marná snaha - řada je až skoro ke dveřím, to si počkáme. Konečně se dostáváme až k několika kyblíkům, bereme si z nich nůž s černou střenkou a trumfujeme se kdo má na něm vyšší číslo. Sedmnáctka tam bohužel nebývá, s tím by mi to chutnalo dvojnásob. K němu přibývá hliníková vidlička a lžíce, divně mastný tác s ještě divnějším čmuchem... žluté plastové korýtko s polévkou a talíř s druhým jídlem. Polévka je nedobrá, přesolená... ale sníst se musí - učitel Krejčí tu má dneska dozor a ten je na to ras - bez chuti ji nějak do sebe vpravím - druhé jídlo je o něco lepší, tak si jdu ještě přidat... a pak mě čeká pobyt ve školní družině.

To je příjemná část dne - někdy si čteme - moc se mi líbila Pipi dlouhá punčocha Astrid Lindgrenové, trochu méně Karkulin ze střechy - ale nejlepší knihu čteme teď - Školník Kulda je jednička. Jejími hrdiny jsou čtvrťák Vrabec a jeho nový zajímavý kamarád Kludský, který nosí v zimě i v létě čepici a neuvěřitelně dobře slyší. Navíc podle skvělé hodiny zeměpisu se zdá, že se to odehrává na nějaké škole v Berouně a tam my jsme byli letos na dovolené, tak zmínky o Karlštejně nebo Koněpruských jeskyních na mě dýchly příjemnou vzpomínkou.

Hodně si tu i hrajeme - buď každý sám - teď je v kurzu třeba ze spousty plastových kostiček postavit kulatou věž podobnou hraní až do stropu. Často ale hrajeme i hry ve skupině - nejoblíbenější je tleskaná - každý má číslo a když někdo řekne vaše číslo, musíte dvakrát plesknout do nohou a při tom dvakrát říct vaše číslo a pak dvakrát tlesknout a při tom říct číslo někoho jiného. Když to spletete, vypadáváte. Ze začátku je to lehké, ale čím víc lidí vypadne, tím je to těžší, protože si musíte pamatovat, která čísla zbývají. Kdo zůstane poslední, vyhrál.
Já se vždycky snažím, aby na mě vyšlo číslo sedmnáct, ale většinou se mi to nepodaří a pak většinou nijak oslnivě daleko nepostoupí. Jednou se mi to ale podařilo - a dostal jsem se až do finále, kde ale proti mě zůstala Lucina Šturmová a v souboji s jejím ostrým jazykem jsem nakonec prohrál. Ale i tak to byl můj největší úspěch.
Někdy si také něco kreslíme nebo vystřihujeme. Nedávno jsme zrovna něco vystřihovali a lepili a já při tom přemýšlel o tom, jaké to asi bude v roce 2000. Spočítal jsem si, že mi v té době bude 19 let... páni, 19 let. To v té době budu už vlastně dospělý a budu asi nějakým studentem...
Někdy chodíme do společenské místnosti a tam nám pouští video. Nu a když je venku hezky, chodíme ven.

V družině to uteklo jako voda, jsou tu tři hodiny a nastal čas jít domů. Pavel se jde ještě podívat na nové přírůstky do „Blechárny“, jestli tam není něco jeho. Na vrátnici u vchodu je totiž velikánská lepenková krabice, do které se přestěhuje všechno, co uklizečky kde najdou zapomenutého. Hlavní obsah tvoří nejrůznější špinavé cvičky, bačkory a kecky, nejrůzněji smotané a propletené s nejrůznějšími svetry, mikinami, šálami a čepicemi. Moc esteticky tahle krabice nevypadá a proto mě pro ni napadl přiléhavý název Blechárna. Sedl jí dokonale a docela se i ujal. Pavel tam nenašel nic a tak vycházíme ze školy. Vezmeme to zkratkou přes trávu, protože se to nesmí a koho přistihnou, dostane poznámku.

Domů to máme ze školy pět minut cesty, ale při lítých bitvách mezi vojáčky půlhodina utekla jako nic. Před Pavlovým domem se loučíme a za chvíli už zvoním u vchodu toho našeho.

Hurará, dneska nemáme žádnej úkol. A zejtra je sobota, to je nádhera. Skvostné dva a půl dne si můžu jen hrát a na školu si ani nevzpomenout.

Příjemné odpoledne pro mě končí příjemným večerem. Dnešní den - 17. listopad - byl úžasný, takový jsem ještě nikdy nezažil... a hned tak na něj nezapomenu.

Opravdu jsem nezapomněl, protože soudružka učitelka se uzdravila rychle a podobný den jsem nezažil už nikdy. A že se v Praze na Albertově a Národní třídě začalo otáčet kolem dějin a odstartoval pád socialismu? To jsem šťastného sedmnáctého rozhodně nevnímal, protože když byli studenti brutálně mláceni obušky, už jsem možná v té chvíli byl v posteli. Atmosféra doby však rychle pohltila i nás děti - napřed to začalo podivnými a nesrozumitelnými záběry noční ulice s tramvajovými kolejemi a vyděšených davů lidí, pak čím dál zaplněnějšími náměstími našich měst, trikolórami - nerozuměl jsem tomu ani zamák, jen jsem věděl, že se něco podobného dělo v Polsku a pak tam neměli co jíst, tak jsem měl strach aby se to nestalo i u nás... nakonec to všichni začali vysvětlovat i nám, dětem, takže jsme to pochopili a podlehli asmosféře a euforii doby. Jak šel čas, ze soudružky učitelky se stala paní učitelka, která už před novým barevným obrazem pana prezidenta Václava Havla rozhodně nezdravila čest práci. Napřesrok nám před školou přibyl nový skákací panák s písmeny OF na hlavě. První svobodné volby... drželi jsme všichni palce, aby vyhrála strana s číslem 7 - Občanské fórum a ne 10 - Komunistická strana, ve škole nám vysvětlovali, že přijde nová doba, ve které bude všeho dost a už se nebude hledět jen na kvantitu, ale i na kvalitu. Ideály čas do hajzlu splách.

Ze soudružky učitelky se stala paní učitelka, jinak to ale byla stejně vzteklá a uřvaná hysterka jako vždycky. Korunovala to jednoho dne, kdy se vyspala obzvlášť špatně a moje neořezaná tužka ji dožrala tak, že ji hodila na zem, chvíli řvala... pak nechala celou třídu povstat a velice obřadně mi udělila třídní důtku. Vzpomínka na to je živá dodnes a snad i proto tady ohřívám minulost už víc než je zdrávo.

Na konci roku od nás odešla a už jsem ji nikdy neviděl. Ještě mě však dlouhá léta potom chytal naprostý amok při ženském křiku a to i když se nekřičelo na mě. Špatné pocity při vzpomínkách ve mně přetrvávají pořád, tak s nimi tenhle článek konečně skoncuje. Na závěr ještě vzpomínka na jednu z nejkurioznějších a nejlživějších poznámek, co jsem kdy dostal...

ZÁHADA ZTRACENÉ DESETIKORUNY
Na počátku nebylo slovo, ale hnědá papírová desetikoruna.



Desetikoruna, kterou jsme měli zaplatit - už nevím, jestli na třídní fond nebo na SRPŠ - dnes se na stejné účely vybírá neuvěřitelných 1 000 Kč. Z mé strany snaha byla - desetikorunu jsem o přestávce donesl soudružce učitelce, jenže ta si na mě vyjela, že teď je nevybírá, tak si ji mám vzít zpátky... naštval jsem se, chtěl jsem desetikorunu popadnout, jenže jsem ji nechtěně smetl ze stolu na zem... zvedl jsem ji a vrátil se do lavice.

Ale ouha - o velké přestávce, kdy se peníze vybíraly... desetikoruna najednou nikde. Dostal jsem tedy vynadáno, že jsem bordelář a že mám zítra přinést novou desetikorunu. Doma jsem to vypravoval mamce, ta se naštvala a napsala mi do žákovské, že když jsem peníze donesl učitelce až ke stolu, měla si je vzít a že žádné další peníze platit nebude. Nazítří pod tento vzkaz přibyla odpověď snů:

Tomáš mi peníze ke stolku nedonesl, házel s nimi po zemi a na upozornění na nesprávné chování nereagoval. Peníze si měl uložit do penálu. Když jsem peníze o velké přestávce vybírala, již je neměl...

Ještě bylo nějaké pokračování, ale to už skončilo v zapomnění. Záhada ztracené desetikoruny se vyřešila o několik dnů později, kdy jsem ji našel založenou v učebnici hudební výchovy tak, že nebyla vůbec vidět.

POSLEDNÍ ŠKOLNÍ „ČEST PRÁCI“
Plynuly roky, místo třeťáka byl ze mě sedmák a měl jsem s mými spolužáky nepříliš oblíbený předmět - pěstitelské práce. Jeho součástí byla pochpitelně také práce na školním pozemku, kde se pěstovala brambory a zelenina - údajně pro školní jídelnu, kde jsme si tedy mohli své výpěstky za peníze koupit - ve skutečnosti byl školní pozemek i zajímavým záhumenkem pro pana učitele. Ten byl přísný, na pozemku se muselo makat a když práce nebyla, alespoň se přehazovala přes katr škvára z hromady na hromadu. Moc jsme tenhle předmět rádi neměli, v neposlední řadě i pro děsný způsob hodnocení, kdy nám učitel před pololetím dal písemku na věci, co nás zpoloviny nenaučil a kdo dostal z písemky třeba čtyřku, ten ji měl na vysvědčení. Pětky pro jistotu nedával.

Jednou jsem ho tahle potkal na chodbě a když jsem si tak vzpomněl, jak nás honí, a udělal jsem první, co mě napadlo - pozdravil jsem ho „Čest práci, pane učiteli“. Udělal ještě dva kroky - přece jen byl zvyklý tenhle pozdrav slýchat léta - pak si uvědomil, že se takhle už dobré čtyři roky nezdraví a tak se mi za můj pozdrav dostalo mimořádné odměny. Přivolal si mě k sobě a za doprovodu strohého „Nedělej si srandičky“ mě důkladně vykrákal za ty krátké vlásky vedle ucha. Dost to bolelo a víckrát jsem si z něj už legraci nedělal.

Nakonec se vrátíme do současnosti a probereme si tu to, co jsem slíbil na začátku mého dnešního zápisu - projekt Neurorestart.

NEURORESTART - ZÁŘIVÝ OBAL, UVNITŘ NIC
Neurorestart.cz a Neurorestart.com
Autor „projektu“ Neurorestart.cz slibuje prostřednictvím nástrojů ovlivňujících naši mysl na úrovni podvědomí „restartovat“ náš mozek a vymazat nežádoucí programy, takže z nás během pouhých 21 dnů udělá úspěšné lidi, jenž budou peníze získávat tak snadno, jako by trhali listí ze stromů. Dosahuje se toho tak, že zaplatíte pouhých 3 995 Kč a pak vám každý den přijde e-mailem nahrávka - například bubnování na šamanské bubny, se kterou má váš mozek rezonovat a tak se změnit. To je doplněno speciálními úkoly, jako například koupit si červenou peněženku (s připojenou radou kde přesně), meditací, různými duchovně laděnými pokusy a tak. Po 21 takových dnech z vás bude nový člověk.

Na stránce Neurorestart.com je vše pojaté malinko duchovněji, princip je ale tentýž, jen tam máte možné cíle rozdělené do pěti vznešeně znějících skupin a když si pořídíte všechny „rezonanční nahrávky“, dáte za ně pouhých 15 900 Kč.

Autorem Neurorestartu je pan Jiří Vokáč Čmolík, který k úspěchu využívá především své kouzlo osobnosti a schopnost manipulovat s davem. Co ho však zajímá především, o tom bohatě svědčí Neurorestart.cz. Tam se totiž nabízí program pro Peníze, v současné době se zřejmě rozjíždí i program Sex. Myslím, že to o autorovi také dost svědčí - a nějak nevím, proč by cesta ke štěstí měla vést kolem člověka, jehož zajímá jen „sex a prachy“.

Co říkají ostatní weby
Když se snažím poznat nějaký výdělečný projekt, nehledám jen na jeho oficiální stránce, ale hlavně na stránkách jiných. Z tohoto úhlu pohledu je velmi zajímavý zejména článek Neurorestart: Předražené hrnce pro váš mozek, ze serveru http://www.penize.cz. Autor si v něm nebere servítky a pana Čmolíka v něm přirovnává k „Šmejdům“, tedy bezohledným manipulátorům, kteří na předváděcích akcích s užitím nevybíravých metod prodávají předražené bezcenné zboží důvěřivým starým lidem.

Že si to i docela zaslouží, to dokazuje asi nejzajímavější článek Recenze na Neurorestart Online na adrese http://borovska.blog.idnes.cz/c/363549/Recenze-na-Neurorestart-online.html a především Recenze na Neurorestart live na adrese http://borovska.blog.idnes.cz/c/362202/Recenze-na-Neurorestart-live.html. Zatímco první svědčí o tom, že Neurorestart využívá především různé obecně známé psychologické a duchovní techniky, ten druhý jasně svědčí o tom, že Neurorestart má jediný cíl a to vydělat „paklík peněz, tašku peněz, kufr peněz, horu peněz, velehoru peněz“... peníze pro pana Čmolíka. Asi využíval své nahrávky na peníze a techniky ke zvýšení sebelásky až příliš.

Podobně jako já, ale mnohem sofistikovaněji hodnotí projekt Neurorestart článek Neurorestart - druhá šance na adrese http://www.denikmilionare.cz/2013/08/neurorestart-druha-sance.

Fascinující marketing
Vyhledávač po zadání slova Neurorestart najde především stránky Neurorestartu samotného a firmy pana Čmolíka Inner Winner, najde však i články, recenzující Neurorestart negativně. Pak tu je však ještě jeden náramně zajímavý druh stránek a to jsou stránky „affiliate partnerů“ - tedy lidí, kteří projekt na své stránce zdarma propagují v naději, že někdo na stránku Neurorestartu vstoupí, kurz si objedná a oni tak získají „až 2 500 Kč“ (v případě, že si objedná vše za 15 900 Kč). Aby se tak stalo, mají v kapse různé zajímavé fígle. Především popis, jak byl Neurorestart cestou k jejich životnímu štěstí - Neurorestart mozku (http://blog.radek-karban.cz/neurorestart-mozku)

Nejvíce mě zaujal ten fígl, který využívá opačný efekt - pan Samuel Hornek ve svých článcích Neurorestart.cz - životní omyl (http://samuel-hornek.cz/neurorestart-cz-zivotni-omyl) a A je to venku! Neurorestart je o vymývání mozku! (http://samuel-hornek.cz/a-je-to-venku-neurorestart-je-o-vymyvani-mozku). schválně dá článku negativně znějící titulek, ale v jeho obsahu rychle promění špatné ve skvělé. Následuje odkaz na stránku Neurorestartu doplněný „affiliate kódem“, aby v Neurorestartu věděli, komu poslat případné peníze.

RESTART MOZKU
Autor Neurorestartu pan Čmolík používá rád termín „restart mozku“, „vymazání programů“ a vůbec termíny jako by mozek byl pouhý počítač. Něco, co by se dalo nazvat restartem mozku jsem však prožil já loni 28. srpna 2014. Ten den mě srazil k zemi cyklista a já praštil bradou o zem. Neztratil jsem vědomí, ale vše bylo napůl zahalené mlhou a zmateností. K samotnému restartu došlo až doma.

Když restartujete počítač, zůstanou uložená data na pevném disku a ve flash paměti, která obsahuje program BIOS, potřebný ke startu počítače. Operační paměť RAM se vymaže. Když počítač znovu startuje, podle instrukcí programu BIOS počítač spojí všechny součásti, načte potřebná nastavení a potom načte z boot sektoru soubory pro spuštění operačního systému. Až když se spustí, máte přístup ke svým souborům a můžete s počítačem pracovat.

S mozkem to u mě bylo podobné. Najednou jako když mlha spadla, podivná směs polomyšlenek, polosnů skončila... a já si najednou zděšeně uvědomil, že si najednou vůbec nepamatuju, co se stalo... že si vlastně nepamatuju na celý dnešní den... marně jsem hledal v paměti cokoliv, střípek něčeho... budilo to ve mně děs... až mě napadlo ptát se sám sebe, jestli znám vůbec vlastní jméno, datum narození, adresu... to naštěstí moje paměť poskytla a jak můj operační systém postupně nabíhal, objevily se vzpomínky na dnešní den, týden, částečně i na samotnou nehodu. Celé to netrvalo déle než skutečný restart počítače... ale byly to pro mě neskutečně ošklivé chvíle, nejhorší z celé nehody. Takový má pro mě význam fráze „restart mozku“.

Pokračovat spolu v cestě měsícem adventu, stříbrných stromů a vánočních vůní budeme v souboru Z Tomova diáře - prosinec 2014.