Krajina na východ od Prahy kolem dálnice D1 není z nejzajímavějších - jen skladiště, satelitní městečka a nekonečné lány řepky olejky. O to více duše pookřeje, když v téhle poušti narazí na nádhernou oázu. Tou oázou je Průhonický park, tak unikátní a krásný park, že je zapsaný na seznam památek UNESCO. Pojďme se spolu do něj vydat. Naše cesta začíná před zámkem.

Mezi budovami, tvořícími areál zámku Průhonice stojí nádherný románský kostel Narození Panny Marie postavený ve 12. století.



Na místě zámku byla ve stejné době postavená tvrz, která se postupně stala hradem a nakonce zámkem. Až do druhé poloviny 19. století byl zámek budovou spíš takovou nijak zvlášť zdobenou, architektonicky zajímavou, ale Arnošt Emanuel hrabě Silva-Tarouca ho nechal přestavět v romantickém stylu, napodobujícím historické slohy a tím vznikla nádherná stavba.





Tyhle schody a dveře a velké okno... a taky ta zeď s romantickým cimbuřím... to by možná mohlo připadat povědomé i těm, kteří v Průhonicích nikdy nebyli.



Jo jo, uhádli jste - ze zdi padala omítka a na nádvoří před schodiště si pěkně honosně kočárem přijel sám kníže pekel pro Angelínu, aby si ji odvezl do pekla v pohádce S čerty nejsou žerty.



Teď možná budete čekat nějaké ne moc povedené líčení toho, jak to vypadá uvnitř, jaké skvostné síně a nábytek tam jsou - ne moc povedené proto, že mně se obvykle hodně rychle vykouří z hlavy, jak to na zámku vypadalo a zůstane jen pár vzpomínek na to nejneobyčejnější - ale v Průhonicích to líčení bude ještě nepovedenější. Z celého zámku je totiž přístupná jen jedna jediná místnost v přízemí, kde jsou na stěnách vystavené historické fotografie.

Nádvoří zámku není uzavřené budovami ze všech stran, ale jen ze tří - na čtvrté je nádhernou terasou otevřené skvostnému výhledu do velkolepého parku. Ten založil na obrovské rozloze v roce 1885 Arnošt Emanuel Silva-Tarouca a po celoživotním úsilí zanechal po sobě dílo, které budí obdiv dodnes.



Ještě jednou obdivně pohlédneme na krásné architektonické ozdoby zámku - zdobené okno...



...a nádhernou spodní část arkýře...



...a vydáváme se z nádvoří po schodišti dolů, do té kouzelné zahrady.



Cesta naše vede skrze zdobenou branku...



...až k patě schodiště, odkud je nádherný pohled zpátky na zámek.





Cestička nás vede pod zámkem až tam, kde se zdvíhá prudce nahoru příkrá stráň. Hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca si vybral místo pro zahradu dobře - rozkládá se v krásném údolí potoka Botiče, do kterého přitéká několikero postranních přítoků - získal tak neuvěřitelně pestré prostředí pro pěstování rostlin - rybníky a jejich močálovité konce, úrodné údolní nivy a mírné stráně porostlé lesem a také prudké skalnaté stráně, kam se opírá sluníčko. Ty jsou pravým rájem skalniček a nejrůznějších stepních a slunce milujících rostlin.



Srdce každé milovnice a každého milovníka kvítků barevných tady zaplesá.



Přes Podzámecký rybník je nádherný pohled na celý zámek.



„V té zahradě je náhodou i studna s černou mříží a stará vrba nad vodou, co v hladině se zhlíží.“ To tahle nádherná smuteční vrba je důvodem, proč si tady vždycky vzpomenu na tuhle písničku z pohádky Šíleně smutná princezna, i když ta je zpívaná v krásné staré zahradě u zámku Blatná.



Květen je v Průhonicích určitě měsícem, kdy sem chodí nejvíc návštěvníků, protože je celý park v jednom květu. Nejkrásnější tu jsou kvetoucí keře.



Každý kousek je tu jiný, každý kousek je tu krásný.



Když pana hraběte unavovala práce, vladařské povinnosti, politika... nebo to, čím on se zabýval... zabouchnul za tím vším dveře či vrata zámku a utekl do své milované zahrady, do prostého dřevěného domečku na vrcholu skal, kde měl ode všeho a ode všech svatý pokoj. Tam mu bylo nejlíp.



Kdysi snad návštěvníci parku směli chodit skalkou po kamenných cestičkách až k domečku, ale nechovali se tam jak měli, proto už se tam dneska nechodí. Na skále pod domečkem hned u cesty je pamětní deska, věnovaná zakladateli parku vděčným ČS zahradnictvem.



Naštěstí po smrti zakladatele nesdílelo jeho životní dílo osud se starověkými Visutými zahradami babylonské královny Semiramis, Průhonický park je pečlivě udržovanou chloubou naší země a pan Arnošt Emanuel Silva-Tarouca tak ve svém díle žije dál.

Pokračujeme dál v cestě údolím. Po pravé straně nám teče uprostřed krásných zelený luk potok Botič...



...po levé ruce máme skalnaté stráně, plné těch nejkrásnějších kvítků barevných.











Každý kousek je tu krásný, oči váhají kam dříve pohlédnout a z čeho se radovat víc.



I tam, kde vládne ruka přírody více než ruka zahradníkova, je na co pohlédnout, i tam je příroda v jednom květu a co nekvete, září nádhernými svěžími barvami svých nově zrozených listů.



Opouštíme údolí Botiče a cesta nás teď vede postranním údolím do lesa. Ale ani tady to není jen tak obyčejný les, skrývá se tu malý rybníček...



...a v něm oranžoví koi kapříci. Ti se ale moc neskrývají - proplouvají se u hladiny a zvědavě se dívají, jestli jim nejdeme házet nějaké drobečky.



Když vystoupáme na hranu údolí, čeká nás tam další zajímavé místo - Botanická zahrada.



Zatímco Průhonický park byl navržen tak, aby připomínal přírodu a zároveň byl co nejkrásnější, Botanická zahrada je také krásná, ale pojatá jinak. Jsou tu záhonky s různobarevnými kvetoucími azalkami a rododendrony, v tomhle období zářící nádhernými barvami.











Kdybychom sem přišli zhruba o měsíc později - mé následující obrázky jsou z počátku června roku 2014 - čekaly by nás na velkém jezírku třeba kvetoucí lekníny...



...obrovský záhon s neuvěřitelným množstvím barev a tvarů květů pivoněk...





...podobně neuvěřitelný záhon úžasných kosatců...









...záhon denivek a v létě jsou tu k obdivování podobně pestré záhony růžiček.



Ta pravá šlechtitelská kouzla a botanika té nejvyšší úrovně se asi dějí tady, v tom bílém domečku a velkých foliovnících u něj.



Ale tam už my návštěvníci přístup nemáme. V klidu a míru se tu na sluníčku na příjemných lehátkách naobědváme a pak pokračujeme v cestě za dalšími divy Průhonického parku. Cesta nás vede lesem vysoko nad údolím.



Po všech těch divech to tu může na první pohled působit obyčejně, ale i les dokáže být krásný. Obzvlášť, když v něm můžeme obdivovat takovéhle nádherné staré stromy.



Scházíme po cestě z mírného kopečka a příjemná cesta nás přivede až do údolí Dobřejovického potoka.



Cesta jím je krásná - má docela spád, proto tu je Dobřejovický potok bystrý a připomíná svým spádem horský potůček. Horský potůček však bohužel nepřipomíná kvalitou vody - v Praze sice o ekologii ohromně rádi mluví a možná ji tam i vyučují, ale každý potok v Praze a širokém okolí připomíná spíš stoku. Za to by se naše slovutné hlavní město mohlo stydět.



V téhle části parku se asi seče tráva a hrabe stařina, ale jinak si tu Dobřejovický potok může dělat meandry a téct si, jak se mu zrovna líbí.



Ve spodní části údolí jsou nádherné skály, kde na počátku léta rostou spousty nádherných náprstníků.



Dole v údolí se Dobřejovický potok vlévá do Botiče.



Botič je klidnější, jeho údolí je jen málo svažité, proto se víc hodil k vytváření různých tůní, jezírek a rybníčků i míst, kde malý splávek zvýší hladinu a Botič pak vypadá větší a hlubší, než by jinak doopravdy byl.





Přecházíme silnici, která dělí park na dvě nestejně velké poloviny, stoupáme do mírného kopečka a brzy stojíme na hrázi velkého rybníka, který nese příjemně znějící jméno Labeška. Jeho hráz zpevňují nádherné staré stromy.





Cesta nás však nevede po hrázi, vede nás přes můstek, do stráně a do lesa.



Po všech těch krásných zákoutích se nám může tahle cesta zdát trochu jednotvárná, i tady však jsou krásné staré stromy a na dvou místech poutavý výhled na bažinatý a divoký konec rybníka Labešky, který už teď v časném odpoledni zní halasným koncertem žabích námluv.



A tak si jdete lesem, jdete, jdete, nevypadá to, že by vás čekalo něco nějak obzvlášť zajímavého... a najednou se před vámi rozjasní a vy stojíte před takovýmhle výhledem.



V údolí pod námi se klikatí rybník Bořín, obklopený těmi nejkrásnějšími stromy s listy všech možných barev. Krásná je však i cesta, která nás těmito úchvatnými místy vede.



Krásná cesta, stavěná jako alpská silnice, se klikatí po vrcholech skal. Od hloubky pod námi nás odděluje široká zídka, kterou kdysi postavili tak, aby držela, ale aby mezi kameny zůstaly co největší možné spáry. Díky tomu teď zídky připomínají kvetoucí zahrádku.





Na zídkách a okolních skalách rostou obrovské bochance nádherné žluté tařice skalní, s ní tam však roste spousta dalších rostlin, z nichž už neznám bohužel ani jednu. Tahle cesta je doopravdy nádherná, bez přehánění je to jedno z nejkrásnějších míst celého parku.





Mírně nás krásná cesta vede pořád dolů, až nás zavede znovu do údolí Botiče, do jedné z nejzazších částí parku.



Vyznačený okruh parkem nás chce vést lesem po opačné straně rybníka Bořína, ale my radši zvolíme vlastní cestu, zůstaneme na téhle a vydáme se cestou, vedoucí pod skalami, po nichž jsme sem přišli. Brzy přicházíme k romantickému bažinatému konci rybníka Bořína.





Břeh Bořína je lemován krásnými stromy.



Pak se nad námi začnou tyčit stále mohutnější skály.



A teď už se díváme na skály, z nichž jsme se před nějakou půlhodinkou dívali dolů.



Stojí zato se tudy vydat, cesta je to krásná.









I s místní faunou se tu můžeme seznámit.



Hezký můstek nad vodou...



...nás přivádí na hráz Bořína.



Pokud jste si tak říkali, že tomuhle krásnému parku při vší té vodě tady chybí k dokonalosti už jen jediné, dočkali jste se tady. Nechybí mu nic...





Od vodopádu se už vracíme zpátky k zámku, tentokrát však ne cestami nad údolím, zpátky jdeme po proudu Botiče, s jehož tokem si tady lidé věru vyhráli. Vytvořili tady různé zajímavé zátočiny a zákruty, prostřednictvím malých splávků je tu víc vody a Botič vypadá větší a tady dokonce jeho vody obklopují docela velký ostrůvek.





Jsou tu však i místa, kde Botič má dodnes svou přirozenou tvář.



Vcházíme do krásných zelených luk, kde od levé strany z mělkého údolí přitéká Zdiměřický potok.



Jeho údolí a část parku severně od něj patří k méně známým a navštěvovaným částem - vycházkové okruhy tudy nevedou, rybníky tam nejsou... pěkná místa jsou určitě i tam a snad nás tam osud také jednou zavede. Dneska to však nebude - k zámku je to ještě kusanec cesty a sluníčko se pomalu začíná kutálet k obzoru.

Když se přiblížíme k rybníku Labešce, tok Botiče se zklidní a rozšíří.



Okolí rybníka je pravým rájem kvetoucích keřů.









V parcích doby klasicismu a romantismu si šlechta ráda nechávala stavět romantické stavby - nejrůznější chrámky, pavilony, gloriety nebo obelisky. Park v Průhonicích je mladší, ale ani on není úplně bez těchle pěkných stavbiček. Nejpůvabnější z nich je Česká chaloupka, stojící blízko hráze rybníka Labešky.



Tahle maličká chaloupka je vzpomínkou na úžasnou akci, která se jmenovala Národopisná výstava českoslovanská a lidé ji mohli navštívit v Praze v roce 1895. Musel to být určitě zážitek. Když skončila, chaloupky z výstavní vesnice skončily asi spíš špatně než dobře, jen Česká chaloupka měla šťastnější osud - pan hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca si ji koupil a díky němu ji tu máme dodnes.



Jdeme se ještě jednou podívat na hráz Labešky...



...na níž rostou nádherné staré stromy.



Pak se vracíme k České chaloupce a nedaleko od ní padnou naše oči na místo, které vzbudí veliký smutek.



Smutný pomníček jako památka na krásnou pětadvacetiletou dívku, jejíž mladý život tady skončil pod starým dubem, který tu padl k zemi, když ho neudržely kořeny v půdě, rozmáčené dlouhými dešti na jaře roku 2013. Na věčnost ji doprovodil i její čtyřnohý psí kamarád, s nímž tu byla na procházce. Pokoj jejich duším a čest jejich památce.

Cesta nás vede dál skrz lesnatou část parku a poté lučinami kolem klidného toku Botiče.



Další romantickou stavbou Průhonického parku je na nevelkém kopci stojící nízká vyhlídková věž jménem Gloriet.



Cesta k němu je obklopená těmi nejkrásnějšími starými rododendrony.





Po chvíli cesty jsme nahoře. Vystoupáme po schodech po vnější straně Glorietu na vyhlídkovou plošinu. Odměněni jsme výhledem na okolní stromy.





Nedaleko Glorietu je však mezi stromy a rododendrony vidět hezky zámek.



Sluníčko se kloní k západu a mezi prastaré stromy v parku se začínají plížit podvečerní stíny.



Davy lidí od Podzámeckého rybníka zmizely, jen kačenky čeří jeho hladinu a jejich něžné hlasy se doplňují se zpěvem ptáčků v korunách okolních stromů.



Loučíme se pohledem s romantickou částí Botiče pod hrází Podzámeckého rybníka...



...a povlovnou cestou stoupáme až k zámku.

Průhonický park je obrovský, odhaduju, že jsme dneska spolu nachodili dobrých 12 kilometrů. Ale bylo to krásných 12 kilometrů, plných radosti z té vší krásy, co v Průhonickém parku je. Každému můžu vřele doporučit se do něj vydat, protože je to společně s Terčiným údolím u Nových Hradů, parkem v Krásném Dvoře, Podzámeckou zahradou v Kroměříži nebo Lednickým parkem park z nejkrásnějších.

Napsal Tomáš dne 27., 29. a 30. prosince 2015



Zpět do rubriky Vandrování