Září. Měsíc, ve kterém se člověk marně utěšuje nadějí, že léto třeba ještě úplně nekončí a chytá poslední střípky z prázdninového štěstí a pohody. Ale také měsíc, ve kterém počíná nejkrásnější loučení přírody s létem, plné barev, modrého nebe a křišťálových výhledů, při kterých jsou dálky najednou takřka na dosah.

1. září 2014
(pondělí)

DEN PRÁCE A VZPOMÍNEK
Pokud budu nějakou práci mít, určitě dneska půjdu do práce. Nebude se mi chtít vstávat, budu mít plnou hlavu vzpomínek na víkend, možná půjdu ráno pěšky... bude to možná obyčejný všední den jako byl ten předchozí a jako bude ten další. Horší to dneska budou mít dítka školou povinná - i bez věštecké koule je snadné předpovědět, že dneska vyrazí do školy a nebudou se na to tvářit nadšeně. Alespoň ta z dítek, která neproplouvají školou jako rájem plným květů, ale jdou od poznámky k poznámce a od čtyřky k pětce. Ještě pár dalších lidí však půjde do školy bez velkého nadšení - učitelé, kterým to trápení s bandou nepřátelských pacholků už zase začne. Hodně sil přeju všem.

Tohle jsem si tu napsal, když jsem na začátku roku chystal soubory pro můj diářík na celý rok. Líbí se mi to, tak to tady nechám. Vstávat se mi opravdu moc nechtělo, ale znám i krutější probuzení. Probouzel jsem se s představou, že dnes budu dohánět resty - z minulého týdne mi zbylo dost nedodělané práce, kterou dnes budu muset dokončit... ale restem je i to, že jsem už dávno měl vrátit vypůjčené knihy do knihovny, což knihovní systém ocenil e-mailem doručenou upomínkou, za kterou budu muset zaplatit pokutu 15 Kč. Balím tedy do batohu knížky a vydávám se vstříc všem těmto nedodělkům.

Venku vesele prší, po denním světle už ani památky... a také ani památky po autobusu! Pěšky však jít s kolegou nakonec nemusíme - po deseti minutách čekání je autobus přece jen tady, takže v práci budeme včas.

V práci mi to jde od ruky dobře a s dobrou náladou. Naštěstí se nevyrábělo přes víkend, takže toho není nad hlavu. V rádiu hodně povídají o dnešním slavném dni - je 1. září, tisíce prvňáčků jdou poprvé do školy - reportáže ze škol ve mně vyvolávají vzpomínky na můj první den ve škole.

Do školy však půjdu i já, dneska mi přišel mailík, že ve čtvrtek bude první angličtina po prázdninách. Naštěstí s tím náš učitel Joe ještě nepraštil, jak jsem měl strach a tak se tam ve čtvrtek naše parta zase sejde. Možná i rozhojněná - pokusil jsem se dneska zlákat kolegyni Janu a zdá se, že se to podařilo.

Hrstková polévka vypadá jako smíchaná ze zbytků, kuřecí salát Diplomat mi dneska také nějak nepadl do noty... a jablíčko jsem si nakonec zapomněl vzít. Na dnešní oběd nebudu vzpomínat s nostalgií.

Po obědě padnu do drápků kolegyni, co se marně snaží najít na Internetu nějaké přání pro kolegu. Ten okamžitě po škole nastoupil k nám do firmy a prožil v ní celý život - neuvěřitelných 46 let. Teď odchází do zaslouženého důchodu a my se s ním chceme hezky rozloučit. Proto práce nepráce, jak příjdu z oběda, lámu si hlavu jak to jen jde a nakonec pro něj básničku vymyslím. Moc to ale dneska nešlo, dovedl bych si představit i lepší.

14. hodina minula, 15. hodina minula - a já pořád nemám hotovo. Nakonec se mi to podaří všechno pofackovat až kolem 16. hodiny a to znamená jediné - knihovnu už dneska nestihnu! Půjdu tedy ve středu... a doufám, že mi nepošlou druhou upomínku, nebo se knihovní kasička poměje.

Po dobré svíčkové si můžu užívat spokojeně zbytek odpoledne a večer tady - a trochu si tu zavzpomínat...

PRVNÍ DEN VE ŠKOLCE
Než člověk vyrazí poprvé do školy, přijme ho do své mateřské náruče školka. Mně se to stalo ve třech letech... a dnes jsem se pokusil z mysli vykopat a poskládat dávno ztracené střípky vzpomínek.

Ten krásný dům u silnice z Vrchlabí do Kunčic, blízko nádraží, dodnes stojí, školka už v něm však dávno není. Když stojíte u vrst s mohutnými kamennými sloupy, stojí před vámi velká vila z třicátých let 20. století, nalevo s mohutnou věží s cibulovitou bání, menším balkonem, velkými okny a velkou střechou. Napravo nad hlavním vchodem nesený mohutnými sloupy větší balkon, jenž zároveň tvořil i krásné místo pro nastupování do vozů za sucha při deštivých dnech.

A tady jdeme já s mamkou - míjíme bez povšimnutí zamčený hlavní vchod, obcházíme dům a až menšími dveřmi zezadu vcházíme dovnitř. Dáváme se doleva, jdeme dolů po schodech krytých linoleem a s dřevěným obložením po stranách. Dole se dáváme doprava a po dalším zabočení jsme v malé šatně - napravo jsou dřevěné skříňky, u protilehlé stěny lavička, nad lavičkou nástěnka, která je dnes ještě prázdná, ale jenž se brzy zaplní nejrůznějšími obrázky.

Ve skříňce se symbolem modré parní mašinky mizí mé věci a my znovu stoupáme po schodech a poté dlouhou chodbou. Míjíme starodávné prosklené dveře, za nimiž stoupá mramorové schodiště kamsi do nezbádaných výšin, poté se otevírají dveře nalevo a my se ocitáme v království dětí a hraček.

Nejen hraním však živ je člověk, ale i jídlem. Co je ale potřeba udělat před jídlem? O tom nám vypráví básnička.

To jsou prsty, to jsou dlaně.
Mýdlo s vodou patří na ně!
A po mýdle dobré jídlo.
A po jídle? Zase mýdlo!

Starodávné dveře se otevírají a rachotí pod náporem strkajících se dětí. Stoupáme po mramorovém schodišti, osvětlovaném barevným oknem na podestě až do druhého patra. Tam však musíme čekat - před námi jsou děti z velkého oddělení. Jak velké mi připadají, až z nich mám trochu strach, když je tak vidím. Konečně se dostává řada i na nás.



(Tohle je dochovaná umyvárna z časů dětského domova na zámku Novém Stránově. Ta u nás ve školce vypadala hodně podobně.)

Ukazují nám, kde bude místo pro naše ručníčky - řada věšáčků, označených stejnými obrázky, jaké máme v šatně na skříňkách. Věším tedy ručníček na háček s mašinkou, pak si meju ručičky u krajního z umyvadel a mému sousedovi ukazuju tři prsty - jsou mně tři. Tři roky!

Svačina se odbývá ve velikánské jídelně - dostáváme ji na veselých barevných talířcích a táccích s obrázkem jedoucího autíčka.

Po svačině se jde ven, na sluníčko. Čekají tam keře, stromy - obrovská zahrada, plná hraček. Pískoviště, vláček z dřevěných kulanů, houpačky pro dva, žebřiny, skluzavka... a také kolotoč. Na jeho sedačky se vejdeme všichni... a po chvílích váhání co dělat se ručičky chápou madel na pevné ose kolotoče uprostřed a za chvíli už se točíme.

Dopoledne uteklo jako voda, soudružky svolávají malé děti, prostřední děti i velké děti a po svlečení a důkladném omytí nás čeká oběd. Sníst se musí všechno, ať vám to chutná nebo ne, nic nesmí zůstat. A co přichází po obědět? Spinkání!

Ať chceš nebo nechceš, spinkat po obědě se musí a pokud se vám spinkat nechce, čeká vás v postýlce dlouhatánská a nekonečná nuda! Ložnice malého oddělení však nemá okna a tak se tu spát dá. Konečně sr rozsvěcí světla a velké děti přichází nám malým pomáhat s oblékáním. Ty holky mě ale štvou - rozplývají se vedle nad nějakou Janou, místo aby se rozplývaly nade mnou!

Znovu jdeme do velké herny, kde si hrajeme a čas od času zazvoní telefon, jehož tlačítko dole mačkají maminky, přicházející si pro svá dítka. Konečně zazní i "Tomáš jde domů!" a já s radostí sbíhám do šatny. Po pár chvílích už vycházíme z vrat s kamennými sloupy a mamka se mě ptá, kudy chci jít domů - jestli "předem" a nebo "přes most". Druhá možnost mi zní zajímavěji a tak přecházíme silnici, jdeme kolem zeleného platu domova důchodců se sluníčky na koncích sloupků, kolem rámusících budov podniku Kablo, přes most přes Labe... a můj první den školky je za mnou. Mnohé fajn dny jsou ještě přede mnou...

PRVNÍ DEN VE ŠKOLE
...utekly však a školka už je pouhou vzpomínkou. Kdepak školka... dneska jdu poprvé do školy! Nažehlený, nastrojený, se žlutou růžičkou pro paní učitelku. Před domem mě fotografují... žel Bohu asi nikdy nikdo z toho filmu fotky nevyvolal a neudělal, takže žádné nemám. Škola je od nás kousek - jen pět minut cesty stačí a jsme u ní - nová škola, minulý rok otevřená. Ještě mám v živé paměti, jak jsme se kdysi toulali jejím staveništěm. Dnes však už kypí čilým ruchem a my procházíme dlouhými chodbami až do "společenské místnosti" s velikánskými čalouněnými křesly. Tady si sedáme a někdo k nám dlouze promlouvá, moc toho však nerozumím a znervózňuje mě, že mé růžičky spadly asi dva nebo tři okvětní plátky na koberec a já nevím, co s nimi. Konečně je konec, jdeme zpět... pak se mamka se mnou loučí a říká mi, abych šel pořád za támhletou paní učitelkou. Jdu tedy za ní až do třídy, plné mých spolužáků ze školky. Ta nám chvíli něco povídá a pak píše na tabuli, abychom si zapamatovali, do jaké třídy budeme chodit: 1. B. Tím první den ve škole končí. Jak já se těším na ty příští!

11. září 2014
(čtvrtek)

DEN PRVNÍ ANGLIČTINY
Včera odpoledne jsem usnul jako dřevo, večer jsem však nešel spát moc brzo a kdyby mi teď skupina Ginevra nezpívala svou písničku Ranní ptáče s takovou vervou, asi by mě probudili až můj šéf Lubor nebo kolegyně Libuška - ale to už by bylo setsakramentsky pozdě. Teď je ale ještě čas - Ginevra mě budí dřív pro případ, že bych se rozhoupal a šel do práce pěšky. Na to to ale dneska nevypadá - silnice se venku ve svitu lamp třpytí vlhkostí padajícího deště, taková cesta by nebyla ani trochu příjemná. Tak ležím ještě v posteli a přemýšlím... přemýšlím... he, kolik je??!! 4:55 - hrome, málem jsem zaspal! Ale žádný kvalt, čas ještě mám.

Na autobus to však kvalt už být musí - teď už by se mi pěšky tuplem nechtělo. Z oblohy padají nebeské slzy, ale stíny na duši z toho na mě nepadají, ani chuť ke zpěvu smutných písniček o ztracené lásce, na to je ještě čas stejně jako na padající a hnědnoucí listy. Poslední zatáčka na autobusák - hurá, stihl jsem to, kolegové ještě stojí na zastávce.

Cesta utekla jako voda a na řadě je práce. Převod papíru na výrobní sklad, odvedení hotových zakázek, tvorba rozpisů rolí, hlášení pro mé kolegy a kolegyně a pak odvádění pracovních lístků. Od ruky mi to dneska moc nejde.
V jídelně mám někdy problém vybrat si vůbec něco, na co mám chuť, ale na dnešek jsem měl úplně opačné dilema - sešly se spolu dohromady plněná paprika s knedlíkem, koprovka s bramborami a buchtičky s krémem. Dost jsem včera váhal, ale nakonec jsem si dal koprovku a dneska nelituju, povedla se.

Zbytek směny utekl až skoro moc rychle a bohužel mi zůstalo i něco na zítra. Nu, co se dá dělat, i takové dny jsou. Teď mě však čekají příjemnější věci - půjdu na autobus, pojedu do Hostinného - a protože tam budu mít skoro hodinu čas - angličtina bude v tomhle "školním roce" začínat o půl hodiny později - zajdu si do Pensionu 14 nebo na hřiště Tatranu na pivo a budu si u toho číst - knihu "Catch 22" Josepha Hellera (v češtině se jmenuje Hlava 22). To mě přiměje myslet v angličtině a na hodině angličtiny se mi pak bude povídat jedna báseň.

Člověk míní, spolužačka Renča mění. Napsala mi, že naše spolužačka a milá přítelkyně Vlaďka má dnes kulaté narozeniny a tak že by to chtělo pro ní kytičku a nějaký dáreček. Přijedu tedy do Hostinného a mé první kroky tam vedou do obchodu s kytičkami, který je hned přes ulici. Plánoval jsem tam koupit nějakou řezanou kytici - ale teď mi padly hned u dveří do oka takové něžné malé skalkové růžičky. Nejvíc by se mi líbila pro Vlaďku růžová, jenže ta není moc rozkvetlá, na červené je sudý počet květů, takže to nakonec vyhrává žlutá růžička se čtyřmi kvítky. Vlaďka si ji může dát na zahrádku a může jí dělat radost mnohem déle, než jen pár dnů.
K růžičce přibývá v papírnictví i přáníčko - ale pak už nemůžu narazit na nějaký šikovný dáreček... a najednou je tu jen čtvrthodinka do začátku angličtiny, uteklo to ani nevím jak. Přijíždíme s Renčou na parkoviště, já si pochvaluju že Vlaďka tu ještě není... jenže ta je rychlá a než stihneme utéct, už je tu a radostně na nás volá. Možná se trochu diví, že jsme na ni s Renčou dneska nepočkali - nakonec si s ní začíná povídat Renča a já se zatím nenápadně ztrácím, abych v učebně rychle vybalil růžičku a nenápadně ji dal za okno, kde bude, než přijde její čas.

Ten přichází takřka společně s Vlaďkou, ta totiž rovnou vybaluje průhlednou misku plnou nejrůznějších slaných mlsek a také pro každého moc dobrý koláček.



Tak vytahuju ze skrýše růžičku, dávám ostaním podepsat přání pro Vlaďku a společně jí zpíváme "Happy birthday to you". Přejeme jí však už v češtině, v angličtině by to bylo moc stručné a asi bych nedokázal říct všechno, co bych ze srdce Vlaďce přál.

Pak už však začíná naše klasická angličtina. Dneska je první hodina, tak jsme se tu sešli v plné síle - Vlaďka, já, Renča, Markéta, Dáša, Petr i Karolínka... a naštěstí nechybí ani ten nejdůležitější, náš učitel Joe. Mám radost, že se zase po prázdninách setkávám s těmi všemi milými lidmi, s nimiž už pár let společně bojujeme s nástrahami angličtiny. Menší radost už mám ale sám ze sebe - i když jsem o prázdninách přečetl dvě knihy v angličtině, nějak se má mysl rozbíhá pomalu, hledám těžce slovíčka a ani gramatika nejde jak by měla. Snad se to brzy zase spraví.

Angličtina utekla při gramatice a hlavně povídání o prázdninách jako voda... a já teď stojím na autobusáku, který je dnes nevlídným místem. Prší a prší, přestat nechce... naštěstí autobus brzy přijíždí a já můžu po cestě domů spokojeně přemýšlet. Proberu se v Prostředním Lánově a jsem jako praštěný. Už se těším, až padnu do postele.

Tan blahý okamžik však přichází až po dobré kulajdě k večeři, trošky čtení a poslouchání pěkných písniček. Dneska to byl příjemný den.

NEPRAVIDELNÁ SLOVESA PRAVIDELNĚ???
V knize The Railway Children (Děti železnice) od anglické autorky Edith Nesbit mě uhodila do očí neuvěřitelná věta...



Když v prověrce napíšete minulý čas od slovesa know (vědět) jako "knowed" a minulý čas od slovesa see (vidět) podle vás bude "seed", učitel či profesor pod ní patrně napíše "insufficient", nebo vyjádří tentýž názor na kvalitu vašich vědomostí elegantně vykrouženou číslicí 5. Oboje to jsou totiž slovesa nepravidelná, takže minulý čas prostý od zmíněných sloves je knew a saw, příčestí minulé trpné known a seen. Přesto se občas v anglických knihách dá narazit na to, že se nepravidelná slovesa skloňují jako pravidelná.

Není to však součást spisovné ani běžné hovorové angličtiny, je to spíš slang nebo nářečí. Někdy se slovo knowed užívá ve smyslu "už dávno jsem to věděl" (I knowed we will be married. - Vždycky jsem věděl, že se vezmeme.) Jak moc se používá "seed", to se těžko hledá, protože slovo "seed" je také v angličtině semeno. (Semeno, ze kterého vznikne nová rostlina. Semeno, které se spolupodílí na vzniku nového člověka je anglicky cum nebo sperm.)

S nepravidelnými slovesy je to vůbec zajímavé. Dalším zajímavím slovesem je slovo bring - přinést. Oba jeho minulé tvary jsou ve spisovné angličtině brought, avšak ve Spojených státech se v dialektu se dá setkat i s tvary brung a brang. Jednou jsem tímhle tvarem překvapil našeho učitele Joea u tabule, ale ani jsem sám nevěděl, kde jsem se s ním setkal.

Tak až jednou budete psát písemku na tvary nepravidelných sloves, zkuste si dodatečně vylepšit známku přesvědčováním profesora, že jste využili tvar, který Angličané nebo Američané doopravdy používají. Asi vám to nepomůže, ale alespoň učitele překvapíte.

SKUPINA MUSICA VAGANTIUM MÁ NOVÉ CD!!!
Kdysi jsem si na jarmarku v Turnově koupil jako zajíce v pytli CD "Zpěvy staré a ještě starší" mně neznámé středověké skupiny Musica Vagantium. Nelíbilo se mi hned, ale když jsem si ho trochu oposlouchal, postupně jsem začal mít rád jednu písničku, pak tři... a nakonec to dopadlo tak, že je mám rád skoro všechny a některé si i s vervou a chutí zazpívám. Měl jsem rád středověké písničky i předtím - ale díky Musice Vagantium jsem si je doopravdy zamiloval. I jejich nejstarší CD Písně a tance gotiky a renesance je úžasné - a tak se z nějaké neznámé středověké kapely stala v mých očích Musica Vagantium úžasná, skvělá a nezřízeně milovaná, milovaná tak, že jsem na Slavnostech královny Elišky 2009 nahlas zakřičel radostí, když se tam jako blesk z čistého nebe objevila.

V Úhlavě, Úslavě, Mži, Radbuze a Berounce však uplynul od vydání posledního CD už hotový oceán vody a Musica Vagantium nic. Na stránku http://www.musicavagantium.cz pomalu sedal prach a někdy jsem pochyboval, jestli ještě Musica Vagantium hraje, když se tam dlouho nic nedělo.

Že hraje pořád a jak úžasně se jí to daří, to nám teď Musica Vagantium dokazuje tím nejlepším možným způsobem - právě v těchto dnech v Plzni slavnostně pokřtila své nové CD jménem Cantate Clara Voce, na kterém pilně pracovala celé letošní jaro. Na dlouhatánské adrese http://www.musicavagantium.cz/index.php?option=com_content&task=blogcategory&id=15&Itemid=28, je seznam písniček na tomto CD a hned 8 z nich si můžeme poslechnout a stáhnout ve formátu MP3. Hodná Musica Vagantium. Já jsem se zatím doposlouchal jen k druhé z nich - k písničce Florizet vox dulcisonans, protože už si ji tu pouštím popáté za sebou. Jestli budou všechny písničky takhle nádherné, tak se máme věru na co těšit. Nádherná melodie a tak krásný souzvuk hlasů, až při něm po mně běhá mráz. Tak si ji teď pustím ještě jednou a pak půjdu na další...

Radost mi dělají i známé písničky Como Somos a Santa Maria... ale líbí se mi to, že je na CD i hodně písniček, jejichž názvy mi neříkají nic - a jsou úžasné jako třeba písnička Rosa das rosas. Už se ale těším, až si poslechnu CD celé, protože Musica Vagantium nazpívala i nádhernou sefardskou píseň Los Bilbilicos a já už se těším, až si ji budu moct pustit.

KDO JE "MEŠUGE"?
Slovo mešuge k nám přišlo z jazyka hebrejského a to konkrétně rovnou z Bible - ze Starého zákona, kde je použito pro člověka, který podle popsaných příznaků trpí schizofrenií. Ta je díky tomu historicky první popsanou duševní chorobou.

26. září 2014
(pátek)

NA VALNÉ HROMADĚ
Teplým vlahým podvečerem se z otevřených oken vyvýšené pravé části Kulturního domu Střelnice ve Vrchlabí nese příjemný zpěv. Kdybych šel jen tak náhodou kolem, bylo by příjemné se na chvíli zastavit a jen tak tiše naslouchat. Já ale nejdu kolem náhodou. Mým cílem je přesně to místo, odkud se sem ten zpěv nese - nahoře v prvním patře totiž zpívá folklorní soubor Krkonošský Horal a já jsem dneska pozvaný na jeho Valnou hromadu - velké setkání celého Horalu, při kterém se bude probírat co bylo a hlavně co bude dál.

Cesta sem nebyla tak jednoduchá a přímočará jak by se mohlo stát. Umělecký vedoucí Standa nás všechny e-mailem pozval na 12. září na první zkoušku, jenže hned na začátku e-mailu stála věta „Nejprve však apelujeme na připomenutí si základního pravidla dle našich Stanov, že jsem-li přihlášen za řádného člena souboru, jsem povinen se účastnit všech akcí souborem pořádaných bez výmluv a vytáček. V opačném případě v souboru nemám co pohledávat.“, která u mě rázně vyřešila velké dilema.

Předtím jsem totiž prohlížel důkladně internetovou stránku Horalu, četl si jeho příhody z různých ročníků Mezinárodního folklorního festivalu Europeade, který je pro všechny příznivce folkloru tím, čím pro sportovce Olympijské hry... a přitom mě tak napadlo mrknout se, kdy vlastně bude ta Europeade příští rok, co se na ni horaláci už teď tak těší. A zjistil jsem, že se bude konat v Helsingborgu ve Švédsku v pro mě ne moc šťastném termínu počátkem srpna, na který mi asi můj zaměstnavatel dovolenou nedá. To mě hodně zklamalo - říkal jsem si, jestli v takovém případě má cenu vůbec chodit do Horalu a aby tam do mě investovali svůj čas, když pak nepojedu na jejich největší akci. Na druhou stranu jsem slíbil, že až bude první zkouška, tak přijdu... tak jsem váhal a tahle věta udělala váhání konec. Napsal jsem Standovi, že nebudu moct jet na Europeade a nechci porušovat Stanovy Horalu, tak bude lepší do něj vůbec nevstoupit.

Myslel jsem si, že tím bude celá záležitost vyřízená... ale Standa mi napsal posmutnělý e-mail a zdálo se, že můj minulý mail pochopil tak, že jsem se na Horal naštval... nechtěl jsem aby to tak vyznělo, proto jsem mu v dalším e-mailu podrobněji vysvětlil svůj pohled na věc. Poté jsme si postupně vyměnili několik dalších e-mailů, ve kterých jsme si vysvětlili, jak jsme to oba mysleli a že pokud nebudu moct jet na Europeade, nebude to tak vadit... a Standa mě pozval na dnešek na Valnou hromadu Horalu.

Nu a zatímco tu povídám, členové Horalu dozpívali a začali si povídat, sedmá hodina večerní už se přiblížila, tak je načase jít se tam na ně podívat. Otevřenými vraty procházím za Střelnici a zadním „vchodem pro účinkující“ vcházím na schodiště, které mě přivede až před hladké dřevěné dveře. Za nimi už to zase zpívá... a já najednou váhám a nemůžu se nějak přimět vzít za kliku a vstoupit tam. Hezkou chvíli tam tak nerozhodně stojím a stál bych asi ještě déle, kdyby se zčistazjasna dveře neotevřely a z nich nevyběhla drobná bělovlasá paní. Podívá se na mě hodně překvapeně, tak ji vysvětlím, proč tu jsem... a ona mě hned zve dál, že nikoho rušit při zkoušce nebudu.

Tak vcházím do příjemné obdelníkové místnosti s okny na obou delších stranách, parketovou podlahou a s velkým stolem složeným z menších uprostřed, kolem kterého sedí rozesazeni členové Horalu a zpívají. Mě hned vítá Standa se svou ženou Evou u menšího stolu hned u dveří, chvíli se spolu bavíme, pak se usadím k ostatním, kam mě hned zve Lenka... a dokonce si můžu i zazpívat s Horalem svou první písničku - písničku Český hory, od níž slova tak zhruba znám.

Pak se slova ujímá Standa, vedoucí Krkonošského Horalu, zahajuje impozantní 56. rok činnosti souboru... ale to, o čem nám říká pak, není vůbec veselé. Horal nezažil vůbec příjemný minulý rok... odešlo z něj několik tanečníků... ti zbývající ne vždycky měli čas, proto se nemohla přijímat vystoupení, jezdit na festivaly... a výsledkem byl velký smutek. Tohle mě hodně překvapilo, já si myslel, že soubory jako Horal mají zájemců o členství spousty a vybírají si jen ty nejlepší z nejlepších... a on je opak pravdou.

Dlouho k nám Standa promlouvá - o tom co bylo, o tom co je potřeba udělat i o tom co bude. Pak vyhlašuje diskusi. Tam, kde to lidi doopravdy nebaví, tam se po tomhle vyhlášení rozhostí obvykle ticho, jen aby už byl brzy konec. Horaláky to ovšem zjevně baví, protože se vzápětí rozproudí taková zaujatá a vášnivá diskuse, že se taková hned tak nevidí. Jestli má mít Horal vlastní autobus a jestli jet příští rok na Europeade, když na to soubor možná nebude mít a jak přilákat do Horalu nové členy. Ani diskuse sice není nejveselejší, ale je vidět, že pro ty lidi tady Horal znamená hodně a to je fajn.

Ke konci diskuse padne i něco jako: „Věřím, že to přečkáme a Horal se nerozpadne.“ To mě rozesmutní... Horal a rozpadnout se? Ten Horal, který sice já nijak moc neznám, ale který tu zpívá a tančí lidem krkonošské písničky a tance tak dlouho jak já pamatuju - a vlastně ještě mnohem déle. Horal, který kdysi psal do vrchlabského časopisu Puls své příhody v krkonošském nářečí a tak jsem se s touhle dávnou naši mluvou setkal poprvé. To by mě hodně mrzelo, kdyby se stalo... i proto když se mě Standa na samém konci Valné hromady zeptal, jestli se k Horalu přidám, přidal jsem se bez nejmenšího zaváhání. Hned vyplním stručný malý papírek s mými základními údaji a prohlášením, že co mi soubor půjčí, to zase vrátím... a je konec. 3. října mě čeká moje první taneční zkouška.

Horal si lidé nezřídka pletou s dechovkou Horalkou a myslí si, že si tam chodí zatancovat staří lidé. Že to tak není, to teď dokazuje tahle štíhlounká světlovlasá kóča - při odchodu se ke mně přitočí, představí se mi jako Bára a slíbí mi, že se uvidíme příští týden na zkoušce. Nooo, to se tam hned víc těším. I když se nechci vidět...

ODVOLÁNÍ SE MU NEVYPLATILO
„Kontroverzní podnikatel“ Roman Janoušek porazil při jízdě se dvěma promile alkoholu v krvi autem paní, těžce ji zranil a z místa nehody ujel. Městský soud v Praze to ocenil nepodmíněným trestem v trvání třech let. Jemu to však připadalo příliš, tak se odvolal a výsledkem je čtyři a půl roku basy a sedm let zákazu řízení od soudkyně Vrchního soudu. Dobře mu tak!

DOBRÝ MARKETING
Polský premiér Donald Tusk, který byl zvolen do funkce evropského prezidenta, se musí do prosince naučit anglicky. Deník Gazeta Wyborcza toho využil a začal od 17. září otiskovat „Kurz angličtiny“. Náplní toho dnešního je obrázek královny Alžběty II. a lekce o tom, co se dělá a říká při audienci u královny.

SKOTSKÝ PLEBISCIT
Dne 18. září prožívalo celé Skotsko vzrušující den - jeho občané hlasováním rozhodovali o tom, zda se Skotsko stane samostatným státem nebo zůstane součástí Spojeného království.



Docela s napětím jsem na výsledek čekal i já - předvolební průzkumy si odporovaly, politici se předháněli v agitacích a slibech - předkové dnešních Skotů za skotskou nezávislost nezřídka i platili krví - ale 55% jejich potomků nakonec hlasovalo proti, takže Skotsko zůstává spojené s Anglií a Severním Irskem.

POHOTOVÁ REAKCE NA KRITIKU
TO NENÍ ŽÁDNÝ BORDEL!!! To je systém uložení věcí, který nejsi schopen pochopit!

JAK PSÁT ČESKÉ UVOZOVKY
Na klávesnici pro uvozovky není žádná klávesa, proto se pro ně na Internetu obvykle používá znak palců - ". Některé programy ho umějí při párovém užití uvozovkami nahradit. České uvozovky ale jdou psát vyťukáním čísla na číselné klávesnici při stisknuté klávese LEVY ALT. Pro „ je to ALT+0132, pro “ je to ALT+0147. Od této chvíle i já budu psát uvozovky česky, tak jak se mají.

ELEKTŘINA Z BĚHÁNÍ
V Brazílii na jednom dětském hřišti experimentálně nainstalovali povrch, který při běhání po něm generuje tolik elektrické energie, že vystačí na osvětlení hřiště dvěma LED lampami. Pokud se to osvědčí, bude povrch instalován i na velkých stadionech.

Nejvíc se tenhle nápad zamlouvá brankařům. Když se má kopat penalta, nikdo neběhá, bez toho se žádná elektřina nevyrobí a penalta se tak bude kopat potmě.

MOTIVACE K DOMÁCÍ PRÁCI
Na stránce Chorewars.com se rozhodli dodat lidem chuť do domácích prací. Když se tam zaregistrujete, píšete si tam, co jste dělali a stránka vám za to přiděluje zlatky, za které si pak můžete kupovat nějaká zvýhodnění proti ostatním uživatelům a vylepšovat se podobně, jako to je v počítačových hrách. Práce se tak může změnit v napínavý souboj a dobrodružství.

ON PRO NI
Na adrese http://www.heforshe.org se skrývá stránka vytvořená OSN pro všechny muže, kteří chtějí dodržovat rovnoprávnost mužů a žen.

Dříve sufražetky, feministky a podobné bojovnice za práva žen bojovaly za volební právo žen a konec jejich diskriminace a znevýhodňování. Dnes mi ale připadá, že snaha o rovnoprávnost zasáhla i na opačnou stranu - ženy chodí do důchodu stejně pozdě jako muži a dokonce se zdá, že už jsou pozvolna odsouvána na smetiště i gentlemansky zaměřená pravidla společenského chování. To mi ale připadá trochu jako škoda - trochu si ty naše ženušky hýčkat, to bylo potěšení i pro nás muže.

TAKHLE VE FRANCII UMÍ PROTESTOVAT
V městečku Marlais protestovali zemědělci a to tak razantně, že při tom zapálili pojišťovnu i finanční úřad. Také rozházeli po městě hnůj a plodiny, které nechtěli levně prodat a blokovali dopravu.

26. ZÁŘÍ - MEZINÁRODNÍ DEN ANTIKONCEPCE A EVROPSKÝ DEN JAZYKŮ
Pokud dneska při sexu budete používat kondom, nezapomeňte mu před tím popřát k svátku - dneska je totiž Mezinárodní den antikoncepce. Jakou pak bude mít radost z vašeho dárečku v něm, to už se vás radši ptát nebudu. ;o)



Pokud se k sexu nechystáte nebo antikoncepci nepoužíváte, můžete slavit i tak, že budete mluvit kterýmkoliv z evropských jazyků - tak jako ti v mém diáříku...

Evropský den jazyků slaví Rus zavoláním „Ty, pojď sem“, Němec mou oblíbenou větou z doby studia na střední škole „Už mi to leze na nervy.“, Angličan prohlašuje „Jsem šťastný člověk, můj jazyk je jazykem celého světa.“, mnich k tomu přidává latinsky „Cokoliv je řečeno latinsky, zní vznešeně.“, vedle něj vnadná Italka zpívá ódu na slunce, Španěl vedle ní hraje mou oblíbenou středověkou sefardskou píseň Los Bilbilicos a touží, aby přišla jeho milá, Polka říká „Jak já tě miluju.“ Francouzský policista se dívá na náušnici, nalezenou na místě činu a říká: „Za vším hledej ženu!“. Vedle něj spoře oděná Maďarka říká „Já jsem hodná holka.“ a za zády drží schovanou paličku.

Naše cesta plná příběhů, úvah i mých obyčejných příhod pokračuje dál v souboru Z Tomova diáře - říjen 2014.