Letos nebyla konstelace hvězd pro mě příliš příznivá a tak to vypadalo, že se letos na Slavnosti královny Elišky do Hradce Králové nepodívám. Nakonec mě ale přece jen podmračené a větrné dopoledne zastihlo na Velkém náměstí ve zvucích a vůních středověkého jarmarku.
Když se pomalu už chystal královéhradecký pan primátor alias purkminstr hradecký zahájit jarmark, zaslechl jsem z místa pod morovým sloupem, že si tam nějaká skupina ladí nástroje. Jdu se tam tedy podívat a opravdu...


Vzápětí začala hrát a hrála skvěle, i když ji po zahájení slavností rušili svým až příliš hlasitým bubnováním "Sbandolieri di Carovigno" - italští vlajkonoši. Největší radost mi ale udělali, když se po první písničce představili - je to totiž skupina Musica Vagantium, skupina, jejíž CD "Zpěvy staré a ještě starší" jsem si kdysi jako zajíce v pytli koupil na jarmarku v Turnově a dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Je to skupina, díky které jsem poznal skutečné, latinsky zpívané a na repliky historických nástrojů hrané středověké písničky. Skupina, která díky svému krásnému souzvuku hlasů patří k mým nejoblíbenějším, ale kterou jsem nikdy naživo neviděl. A když jsem se den před slavnostmi podíval na jejich stránku http://www.musicavagantium.cz a viděl jsem, že hrají na místech stovky kilometrů od nás, usoudil jsem, že je nikdy naživo neuvidím. Nikdy je někdy nečekaně krátká doba. Bylo to pro mě překvapení, ze kterého jsem div neřval radostí. Členové skupiny to na mě poznali a možná i jim udělalo radost, že tu mají fanouška - kdo ví. Každopádně jsem si s nimi hezky zazpíval mé oblíbené písničky včetně mé písničky z nejoblíbenějších Totus Floreo, kterou znám díky nim.
Jen jednu chybu vystoupení skupiny Musica Vagantium má - uteklo jako voda. Není třeba však plakat, čekají nás ještě dvě další.
Teď však ohlašují z hlavního pódia, že bude tančit své krásné tance skupina, bez níž by snad pro mě snad nebyla Eliška Eliškou - Hortus Gratiae. Letím tam co mi síly stačí.


Na skupině Hortus Gratiae (navštívit je můžete na jejich stránce http://www.hortusgratiae.cz) je zajímavé to, že jsou čtyři, ale vystupují vždycky jen tři. Od roku 2006 tančí na Slavnostech každý rok v jiném složení - letos pro nás tančí Olivie, Míša a Katka. Zajímavější je to, že tentokrát už nezvolily téma "cikánská svatba", jako na předchozích dvou Eliškách, ale tančí tak nádherné tance za doprovodu podmanivé hudby, až při tom po mně běhá mráz. Navíc jsou oblečené v nádherných, bez přehánění princeznovských šatech a mají krásné, složité účesy, které na nich obdivuju už od chvíle, kdy jsem jejich vystoupení viděl poprvé.


Grácie postupně tančí s různými zajímavými věcmi - větvičkami, zvláštními lampičkami, s meči nebo s rozžatými pochodněmi.


Ale studený, prudký vítr, od rána vanoucí s nimi laškuje a pochodně jim se zlomyslnou radostí zhasíná. Pak se pokouší z nich nadzvednout sukýnky, ale v tom se mu zdaleka tolik nedaří a tak grácie v klidu a nerušeně dotančí až do úplného konce svého vystoupení.
Po krásných ženách ovládnou hlavní pódium drsní, v kůži oblečení muži - skupina Arcus (http://www.arcusmusic.cz).


Jedna věc je na Slavnostech královny Elišky zajímavá - zatímco taneční, kejklířské, fakírské a já nevím ještě jaké skupiny se moc nemění, skupiny, které hrají středověké písničky, jsou každý rok úplně jiné. Jedinou výjimkou je skupina Arcus, která nám tu hraje už třetí rok po sobě. A když ji tak dneska poslouchám, připadá mi, že čím dál líp. Dřív nepatřila mezi mé nejobdivovanější, ale dneska bych ji neměl co vytknout. Je dneska psí zima a členové skupiny nejsou oblečení zrovna nejtepleji, tak se zahřívají tím, že hrají rychlé písničky a je to jedna větší hitovka, než druhá. Je tahle skupina zajímavá i tím, že jejich hlavními nástroji jsou středověké dudy a to dává hudbě skupiny dost jedinečný zvuk.
Pěkné poslouchání skončilo a teď nás čeká podívaná, při níž nám chvílemi bude krev v žilách vřít a chvílemi stydnout. Čeká nás vystoupení fakírské skupiny In Flamenus. I ta má pěknou stránku, kterou najdete na adrese http://www.inflamenus.cz.


I bez nich by snad pro mě nebyla Eliška Eliškou. Letos mě ale překvapili, neboť má skupina o jednu sličnou členku víc a ta nám právě tančí krásný břišní tanec, při kterém nám vře v žilách krev. Vzápětí ji však dokáže zchladit fakír Jirka, když si lehne na rozhož z doopravdy ostrých hřebů.


To je však jen začátek zázraků, které dokáží členové téhle skupiny. Protože však sledování vystoupení skupiny In Flamenus a napětí z toho, co nastane teď, je jedním z nejkrásnějších zážitků, jaké Slavnosti královny Elišky můžou nabídnout, nebudu už víc prozrazovat a jen vám doporučím, abyste se na jejich vystoupení někdy vypravili podívat sami. Stojí to zato.
Současně se skupinou InFlamenus vystupuje na místě u morového sloupu další zajímavá středověká skupina - skupina Braagas. Jejich načinčanou a aktualizovanou stránku najdete na adrese http://www.braagas.com.


Aniž by to tyhle dívčinky tušily, ony byly tou pověstnou poslední kapkou, díky které jsem dnes na slavnostech. Byl jsem už vcelku rozhodnutý letos slavnosti vynechat, ale den před nimi jsem díky odkazu na stránce Musicy Vagantium zabloudil na stránku skupiny Braagas, stáhl si z ní čtyři ukázky jejich písniček a zjistil jsem, že tři z nich jsou pěkné a čtvrtá - Veris dulcis in tempore - se mi tak ukrutánsky líbí, že změnila moje rozhodnutí. Tak jsem tady a nejsem ani trochu zklamaný. I když skupinu, která tady hraje bez mikrofonů a reproduktorů, trochu přehlušují okolní zvuky a jejich zpěv berou poryvy dravého větru, rozhodně stojí jejich písničky za poslechnutí. A to díky krásným nástrojům i souzvuku hlasů, připomínajícímu píšťaly varhan. Líbí se mi na téhle skupině i to, že nehrají ty úplně nejznámější písničky, ale téměř všechny - s výjimou In hoc anni circulo - jsou pro mě nové a neznámé. A nejsou to zdaleka jen písničky latinské, zpívají tyhle dívky i švédsky, španělsky nebo okcitánsky.
Jenže organizátoři slavností si na mě vymysleli hotové mučení. Jako snad každý rok nastala chvíle, kdy bych se nejradši rozdělil na dvě poloviny... tady hraje Braagas a na hlavním pódiu se právě zabydlela Musica Vagantium a jako na potvoru hraje zrovna jednu moji oblíbenou písničku za druhou - Mayen zeit, L'entrada... naštěstí je pak v rozletu zastavují zvony chrámu svatého Ducha, velebně odbíjející poledne. Dívky ze skupiny Braagas zatím dohrály, já si s radostí koupil obě jejich CD a pádím k hlavnímu pódiu, kde zatím Musica Vagantium za doprovodu nádherného souzvuku zvonů seznamuje obecenstvo se svými krásnými nástroji.


Mně se nejvíc líbí krásně zdobená niněra s tělem jako od loutny, takovou jsem snad nikdy neviděl, běžnější jsou totiž s tělem, připomínajícím kytaru. Zajímavým nástrojem je i - mám dojem že šajtholt - to je takový ten hranatý strunný nástroj, na nějž se hraje podobně jako na kytaru. Alespoň na laický pohled neznalce. Podivuhodné hudební nástroje nám ale dodává třeba i dobytek - kopyta, navlečená na provázku, vydávají přijemný chřestivý zvuk a vůbec zvláštní jsou kravské rohy. Věděl jsem z přebalu CD, že na ně Musica Vagantium hraje, ale nějak jsem si podvědomě představoval, že se fouká do té úzké strany a hraje se na ně jako na trumpetu. Chyba lávky.


Ve skutečnosti je široká část rohu něčím utěsněná a na jejím okraji se do toho píská jako do píšťalky, ale zvuk to má flétně podobný spíš jen vzdáleně. Taneček, pískaný na kravské rohy zní hezky. Pak si s chutí zazpívám s Musicou Vagantium mou oblíbenou Totus Floreo a radost mi dělá i písnička Santa Maria. Mnohem menší radost mi udělá, když nastane konec vystoupení, ale ještě naštěstí ne definitivní... ještě nás čeká jedno. A tak se rozloučíme s Musicou Vagantium jen na zhruba tři hodinky...


V programu nám teď nastala přestávka a tu jsem zčásti strávil v příjemné restauraci "Pod věží", která je šikovně na ráně hned vedle hlavního pódia a dneska tu vaří koprovku s knedlíkem za 75 Kč. Báječný život. Dobře najedený vyrážím na toulky Velkým i Malým náměstím, kde je mnohé k vidění. Na Velkém náměstí se dají obdivovat různá řemesla - přadlenky, kovář, je tu i hrnčířský stánek. Nejvíc mě ale uchvátil stan, který se stal scriptoriem - psaly se tu stejně jako před staletími gotickým písmem listiny.


Dlouho jsem se uchváceně na písařku díval a obdivoval její šikovnost. Mohl si to zkusit každý, ale byl o to takový zájem, že jsem se tam nedral. Když si tak vzpomínám, jak mi kdysi dávno šlo psaní násadkou a inkoustem... asi svět o nic nepřišel. :o)
Na toho, kdo zazlobí, má kat Pavouk své nádobí. I mistr popravčí tu má své ležení a na nedostatek zájmu o svou práci si rozhodně nemůže stěžovat. A protože to lidem ukazuje názorně, pár lidí si bude po slavnostech moct říct to samé, co zbrojnoš pána z Výrova v povídce "Tajemství Vlčí rokle". "Zažil jsem už v životě ledacos. I mistr popravčí mě měl jednou v parádě." Seznámit s několika finesami jeho řemesla se můžete v mé Fotoreportáži ze Slavností královny Elišky. Za ty tři roky, co od té doby uplynuly, ale na sobě kat Pavouk ještě hodně zapracoval. Seznamovat vás s jeho uměním by však vydalo na celý článek a tak vám místo toho doporučím, abyste se přijeli podívat příští rok na Slavnosti královny Elišky také - určitě tu bude. Nechyběla tu ani moje mimořádně oblíbená lazebna, ale lazebnice zrovna někam utekly a tak pokračujeme v cestě okolo stánku Českého rozhlasu Hradec Králové na Malé náměstí. To se změnilo v pravý, nefalšovaný jarmark, kde není problém si koupit klobásku, oříšky v cukru a k tomu spoustu medoviny. Můžeme si tu pořídit paruku v jakékoliv barvě duhy, vybavit kuchyň novými noži přímo od nožíře, nakoupit různá voňavá mýdla a výrobky ze včelího vosku, různá vtipná trička nebo zajímavé oblečení trochu středověkého vzhledu ze silného sukna, které se mi moc líbilo, ale ceny byly bohužel nad moje síly. Jsou tu k sehnání i nádherné miniaturky domečků, roubenek, mlýnů, radnice, kostelík, kaplička... vše z pálené hlíny. Do domečku se dá svíčka a jeho okénka pak září do noci a je to nádhera. O pár stánků dál si můžeme koupit i repliky středověkých pohárů ze zelenavého lesního skla.
Tomu všemu jsem odolal, ale radost mě čekala u stánku sympatického Pavla, který mi daroval náramek z kůže, dřevěných korálků a měděných spirálek. A já snad pak udělal radost jemu, když jsem si koupil ještě pěkný náhrdelník z podobného materiálu jako potenciální pěkný vánoční dáreček. A další radost mě čekala u zpracovatele kůží - s ničím nepodloženým optimismem jsem si tam koupil měšec, který mi tam padl do oka a který je asi třikrát tak velký, než ten stávající. Jen aby bylo do něj co dát. :o)
Z téhle idylky takřka středověké jsme občas hrubě vytrhováni zajímavou podívanou - na hradeckém letišti se právě odehrává mezinárodní letecký den CIAF a nad Starým městem občas burácí silné letecké motory. Teď zrovna přelétly docela nízko dvě stíhačky a byl to úchvatný pohled. Hučení jejich proudových motorů však po chvíli dozní v dáli a my se můžeme oddávat dál snění o roku 1308, v němž přišla do nijak významného Hradce nad Labem královna Eliška a udělala z něj Hradec Králové - své sídlo a významné město, středisko kraje. Za chvíli dorazí a tak ji pojďme přivítat.
Nečekám však na ni rozhodně sám - připadá mi, že je letos na slavnostech asi kvůli studenému počasí méně lidí, než v jiné roky, ale je jich pořád dost na to, aby toho ti, co přišli mezi posledními moc neviděli. Na Bílé věži odbíjí 14. hodina, z reproduktoru se rozeznívá slavnostní vyzvánění zvonů... už slyšíme zdáli bubnování královnina doprovodu... za dalších pár chvil zahlédnu nad mořem lidí korouhve s českým lvem a bílým G v červeném poli - znakem Hradce. Ještě pár chvil uběhne a královnin průvod je tu - zbrojnoši, mládenci a krásné panny, úředníci, šlechtici a dámy jejich srdce... konečně tu provoláváme slávu a tleskáme samotné královně Elišce a Jindřichovi z Lipé. Za nimi přijíždějí na bujných ořích rytíři. Po pár slovech o tom, jak je královna Eliška ráda, že je tu po dlouhých letech v cizině opět s námi, usedá na svůj trůn.


Po klanění a předávání klíčů od městských bran přichází pro měšťany to nejdůležitější - herold čte listinu, potvrzující potvrzení městských práv a privilegií.
"My, královna vdova Eliška Rejčka, z Boží milosti královna česká a polská, markraběnka moravská, paní věnných měst Hradce, Jaroměře, Chrudimě, Mýta a Poličky. Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Aby naše moudré rozhodnutí zůstalo pevné a neměnné a nikdo, jak v přítomnosti, tak v budoucnosti již je nemohl změnit, ve známost činíme všem jak přítomným, tak budoucím, že práva, udělená naším zemřelým manželem Rudolfem Habsburským městům Hradci, Jaroměři, Chrudimě, Mýtu a Poličce slavnostně stvrzujeme. Jmenovitě pak: Vymezení právní ochrany, vymezení daňové povinnosti koruně, slib královské ochrany měny, vymezení stříbrného práva mílového, vymezení ochrany majetkových práv, privilegium, podporující stavební rozvoj měst, právo mílové a potvrzení a podepření všech doposud udělených privilegií a milostí.
Dáno v Hradci měsíce září Léta Páně tisícího třístého osmého."
Tím jsou úřední záležitosti vyřízeny a může přijít na řadu zábava. Bohužel toho odzadu moc nevidím, fotografovat se nedá, tak jen pár slovy vám tuhle krásnou část přiblížím - skupina Arcus nám tu hraje, Hortus Gratiae tančí, kejklíři Ovis joculatores a Vagabundus colective žonglují a dělají různé kejkle, In Flamenus tančí a švihají biči... a horkokrevní rytíři se perou. Za to se na ně rozzlobí královna Eliška i Jindřich z Lipé. Jsou to však urození rytíři, tak na ně nezavolají kata Pavouka, nechají je, aby si to vyřídili po rytířsku sami. Jeden rytíř po chvíli padá zraněn k zemi... druhý vítězí, ale z výhry radost nemá - musí totiž na své náklady zraněného rytíře vyléčit. Odchází neradostně a v nemilosti. Ještě se královně Elišce klaní rytíři na koních a slibují, že při nadcházejícím turnaji, jenž se bude odehrávat v Šimkových sadech, budou bojovat poctivě a budou šetřit životy svých protivníků. Tím slavnostní ceremoniál končí, rytíři odjíždí a na svého krásného koně nasedá i královna Eliška. Z jeho hřbetu pak přátelsky a mile mává lidem, kteří jsou z toho nadšení. Zlaťáky však rozhazovat mezi lid nebude, jak tu někdo přede mnou doufá, kdepak.


Ještě naposledy zamává a odjíždí. Lidé se pomalu rozchází a Velké náměstí pomalu utichne. V programu teď nastala přestávka, protože organizátoři předpokládají, že lidé teď půjdou do Šimkových sadů na rytířský turnaj. Spousta jich tam určitě jde, já však ne, protože mě loni turnaj zklamal - začínalo se s obrovským zpožděním a i když pak rytířské souboje vypadaly úžasně a opravdově, rytíři se tam chovali místy nerytířsky a tak vyznění turnaje bylo spíš místy legrační a pojaté až trochu dětsky. Navíc celá akce jak když je jen souběžná se Slavnostmi královny Elišky - královnu Elišku tam úplně ignorovali a zmiňovali se tam o událostech, které byly až staletí po době královny Elišky. To mě trochu zklamalo a nenechalo to ve mně úplně dobrý dojem. Proto jsem se rozhodl letos turnaj ignorovat a místo toho zamířit do Žižkových sadů, kde běží program pro děti a za zhruba půl hodinky tam má mít vystoupení Musica Vagantium.
V Hradci je tolik různých parků a sadů, že se v nich nevyznám, naštěstí jsem ale u stánku Českého rozhlasu Hradec Králové dostal plánek, podle kterého jsem tam trefil jedna báseň. Žižkovy sady je malý parčík pod cihlovými hradbami, které tu zůstaly z doby, kdy byl Hradec barokní pevností. A mně tu hned udělali radost, protože jsem tady narazil na poslední lidičky, bez nichž by snad pro mě nebyla Eliška Eliškou - Al Rašídovy komedianty.


Od prvních Slavností královny Elišky mi Al Rašídovi komedianti dělali radost - ať už svými neobvyklými atrakcemi nebo svou krásou - a tak mě trochu zklamalo, když jsem je na jejich místě na Velkém náměstí neviděl. Teď je ale všechno napraveno. Al Rašídovi komedianti je spolek milých lidiček, kteří jezdí pro radost svou i ostatních lidí a dětí po různých středověkých a staročeských akcích s atrakcemi, jaké už si z poutí nepamatují asi ani naše babičky - s kolotočem, roztáčeným lidskou silou, obří houpačkou a kolotočem v jednom, tureckou střelnicí, kde můžeme střílet z kuše nebo luku nebo chytat ryby v pomyslném jezírku... a mnohými dalšími. Povídání o nich je na stránkce Al Rašídových komediantů http://alrasid.wz.cz. Většina atrakcí je spíše pro děti, ale na jednu jsem si brousil zuby a střádal v měšci dvoukoruny. Jmenuje se Suličina kašna a je tím pravým místem pro všechny milovníky hazardu. Tím já sice nejsem, ale vím-li, že to, co prohraju, nedostanou žádní mafiáni, ale tihle milí lidé, proč si nezahrát. Samotná Suličina kašna je velký skleněný válec, naplněný vodou, v jehož dolní části je uprostřed na dlouhé nožce kolečko. Samotná hra probíhá prostě a jednoduše - stoupnete si na stoličku, shora hodíte do kašny dvoukorunu, ta žbluňkne do vody a hezkým, třepotavým letem se snáší dolů. Když přistane na kolečku, vyhráváte. Pak vyfasujete prut, na jehož vlasci je magnet a kolik na jedno nahození vytáhnete, tolik vyhráváte.
Když kolečko mine a dopadne na dno válce, pak jste si předplatili štěstí v lásce a můžete mít dobrý pocit, že jste přispěli Al Rašídovým komediantům, aby se objevili na Elišce i příště. V minulých letech jsem to zkoušel dvakrát, ale Suličina kašna pokaždé odolala. V obou případech však můj měšec trpěl nedostatkem dvoukorun a tak pokusů nebylo moc. Dneska jich bude o něco víc. Házím tam první dvoukorunu, ta se snáší, snáší, ale kolečko mine bez povšimnutí a tak vzápětí za ní letí druhá její sestra, třetí... lidi to zaujme a tak další pokusy sleduje už docela solidní obecenstvo. Občas si dvoukoruna laškovně o kolečko cinkne, ale kdepak, stejně dopadne na dno. Nakonec asi po deseti, dvanácti pokusech zůstane Suličina kašna i pro tentokrát nepokořena. Nevadí mi to, kdybych vyhrál, stejně bych se asi zachoval jako správný gambler a výhra by šla zase do forbesu. :o) Tím se moje hráčské vášně zase na rok vybily a tak se zase uvidíme na Elišce, Suličina kašno a pak ti dám.
Hraním a povídáním s Al Rašídovými komedianty hezky uběhl čas a nadešel čas vystoupení skupiny Musica Vagantium. Čekám na ně a oni nikde, už se začínám strachovat, jestli se něco nezměnilo a oni nevystupují na Velkém náměstí, ale naštěstí už támhle jdou a hezky se smějou. Smějou se, že už tu na ně čekám, rozloží své nástroje, otevřou truhličku s pokladem - jejich CD - a už se hraje.


A hezky se hraje. Tady nefouká tolik vítr a není tu takový kravál jako na Velkém náměstí a tak máme z hudby větší požitek. I když jsou některé písničky stejné jako při minulých vystoupeních, obzvlášť oblíbená Santa Maria, dokáže mě Musica Vagantium překvapit třeba s další mou mimořádně oblíbenou sefardskou písní Los bilbilicos, kterou znám a kterou jsem se naučil od skupiny Krless. To jsem v devátém nebi a s chutí si ji s Musicou Vagantium zazpívám, i když ji zpívají malinko jinak. A není to jediná písnička, kterou Musica Vagantium hraje a není na žádném jejich CD. Že bychom se mohli těšit na další? Kdo ví.
Vystoupení Musiky Vagantium mi však uteklo jako voda a to ve mně budí smutek, protože to už je dneska poslední a kdo ví, jestli se s těmihle milými lidmi vůbec kdy ještě uvidím. Snad ano. A tak přeju Musice Vagantium hodně štěstí a hlavně dlouhé trvání, protože je jednou z nejlepších středověkých kapel a hlavně jednou z mála, kde se můžeme těšit ze souzvuku a střídání ženských a mužských hlasů, protože u středověkých kapel je nějaká divná tendence, že jsou buď ryze mužské nebo ryze ženské a přitom kontrast ženských a mužských hlasů v souzvuku je ten nejkrásnější.
Teď mířím úzkými uličkami Starého města zpátky na Velké náměstí, protože se tam ještě ledacos zajímavého bude dít. První z akcí je další vystoupení skupiny Arcus, snad ještě lepší než to první. Jedna rychlá písnička stíhá druhou a i s Arcusem si zazpívám, protože i oni mají rádi mou oblíbenou písničku Totus Floreo. Na konci vystoupení nabízejí svá CD a i já uvažuju, že bych pořídil staršímu albu Arcusu Lemrouch novějšího bratříčka, ale nažene se k nim tolik lidí, že si to rozmyslím a radši spěchám k morovému sloupu na další vystoupení skupiny Braagas.
I když holky hrají podobné písničky, jako při svém prvním vystoupení, hezky si je užívám, jen mě trochu mrzí, že nedošlo i na mou včera objevenou písničku Veris dulcis in tempore. I s Braagasem jsem si zazpíval, když hrály písničky Gaudete a Salva nos, které znám od Musiky Vagantium. I dneska nějak mimořádně oblíbenou písničku Santa Maria.
Během vystoupení Braagasu váhám... mám jet domů už teď nebo tu být o dvě hodiny déle a jet pak posledním vlakem domů za tmy. Nakonec to nechávám na osudu jménem Hortus Gratiae - když budou tančit cikánské tance, pojedu domů, když něco zajímavějšího, zůstanu tady. Grácie rozhodly trochu jinak - jejich vystoupení bylo tak krátké, že jsem je ani pořádně neviděl a to rozhodlo. Vyrazil jsem na cestu k nádraží. Dá se však za 12 minut doběhnout z Velkého náměstí k nádraží? Usain Bolt by to možná zvládl, ale já žádný běžec nejsem. Naštěstí jsem měl prasecké štěstí - když jsem pod Velkým náměstím přecházel silnici, zrovna přijel na zastávku trolejbus, směřující k nádraží.
Letošní Slavnosti královny Elišky jsem si opravdu užil a byly pro mě druhé nejkrásnější po těch úplně prvních - a to jen proto, že na těch bylo pro mě všechno nové a překvapivé a to už těžko kdy bude překonáno. Tak přeju organizátorům a sponzorům slavností hodně štěstí... a napřesrok nashledanou.