Říjen... Měsíc na půli cesty mezi létem a zimou, jenž nám v několika dnech dokáže dát okusit od obojího. Měsíc nejkrásnějšího podzimu, čirých obzorů, pestrých barev i pozvolného usínání, zklidnění se, zastavení. Měsíc, který má v sobě sladkost i hořkost...

3. října 2014
(pátek)

PRVNÍ HORALSKÁ ZKOUŠKA
Kdo by ještě před dvěma měsíci čekal, že se v mém diáříku objeví to, co v něm k dnešku stojí: „Od 19. hodiny zkouška Horalu.“ „Dneska mám zkoušku.“ - to zní tak neobvykle - zkoušky mívají divadelníci, zpěváci, zpěvačky a skupiny, artisté a artistky, nejrůznější umělci... ale já? Ovšem když se řekne „tanečník a zpěvák Tomáš“, tak to zní ještě mnohem neobvykleji.

Teď je jen otázkou, jak mě vlastně v Horalu přivítají, až uvidí co umím, nebo spíš až uvidí co neumím. Co umím - no, umím celkem obstojně polku, valčík mi vždycky šel o něco hůř... a jinak neumím už nic, všechno jsem zapomněl. Naštěstí jsem se k tomu vedoucímu Horalu Standovi přiznal hned při prvním setkání... ale ten zjevně nemá o schopnostech těch, co učí tance v tanečních, valné mínění a nejradši by byl, kdybych neuměl tancovat vůbec a on mě mohl tomuhle umění naučit od začátku, ne mě odnaučovat to, co by v tanci být nemělo. Ale i tak mám obavy, co v Horalu na mě budou říkat a vůbec si to nedokážu představit.

Jedno zajímavé horalské přijetí jsem ale už prožil - napřed si mě přidala do přátel na Facebooku další krásná horalská kóča jménem Lucka a ta mě pak přidala do „tajné skupiny“ Krkonošského Horalu. Přísně tajné informace by tam nikdo nenašel - jen kdy se koná jaká velká zkouška a kdy se zkouška nekoná, instrukce pro různá vystoupení a povětšinou se tam vlastně neděje nic - ale i tak mě to potěšilo. Včera mě to tak najednou popadlo a napsal jsem tam horalákům vzkaz...

Zejtra toulle dobou už si budu pomalu poudať jak Jan Kozina: 'Hyn sa hukáže.' Čká mě má perni zkouška s Krkonošským Horalem a já si nejsem tak ouplně jistej, jak tam dopannu.
Až tam uviděj, že už honně roku uteklo vod časů, co jsem se učil v tanečních terlovať a že jsem ušecko zapomněl, tak bude ouvej. Šéf Standa bude nerunnej, tanečnice se budou smáť a nebo deržkovať a nakonec mě silou společnou vyženou. Ale kdo ví, třá dopannu i líp.
Tak ještě zejtra vyrazim koupiť si na to terlování nějaký kalý škerbály... a pak už se budu těšiť na vás ušecky.

Koupiť kalý škerbály jsem vyrazil, ale moc se mi to nepovedlo - koupil jsem si takové, které se mi líbily moc, ale až doma jsem přišel na to, že mají jednu vadu - tancovat v nich nejde, protože mají moc měkkou a přilnavou podrážku. Nu, tak si beru do batohu černé tancovací boty, které do dneška žily poměrně rozjímavým životem, přerušovaným jen ročně tak jedním dvěma plesy. Ježiš, kdy já naposledy tancoval... letos na Plese města Vrchlabí, ale tam jsem těch klasických tanců tancoval prachmálo, snad jen dva a šlo mi to mizerně. Huf, to se na to netěšim, nejradši bych se na to vykašlal. Ale jednou jsem to slíbil, podepsal... tak kousněmež do kyselého jablíčka, s chutí do toho... a honem vod toho. Doufám, že se nestane skutečností věta v krkonošském nářečí, která mě dneska napadla a líbila se mi tak, že jsem si ji zapsal do diáříku: „To je umění, sraziť při jenný votočce hned dje žille.“

Už jsem na Střelnici, už stoupám vzhůru po schodech... tentokrát bez dlouhého postávání rozechvěle otevírám dveře... a už jsem tady, v místnosti, kde se před týdnem odehrávala rušná Valná hromada celého Horalu. Dneska je tady o moc klidněji, jen několik málo lidí tu je - hned se mi představují - Roman, Eva... poznávám i Báru, která se se mnou seznámila minulý týden... ostatní jména už jsem zapomněl. Prohodíme spolu pár slov, pak přijde šéf Standa... a už je to tady. První tanec!!!

Mým prvním horalským tancem bude polka a moje tanečnice dostává zakázáno mě vést, aby Standa viděl, co umím. Huf, to ať radši nechce vidět. Ale snad mi to nejde tak špatně, alespoň Standa mě zatím žádnou kritikou nemrská. Tak snad to nebude tak zlé.

Teď to ale bude horší, přichází na řadu valčík a ten mi povětšinou nejde úplně skvěle - vždycky po tanečním kruhu postupuju tak poněkud kostrbatě a čas od času mi nějaký krok vyjde úplně stranou. I dneska se mi to zpočátku tak daří, ale stačí jedna Standova větička a je po problému - zkrátka jsem se svou tanečnicí málo točil. Točím tedy víc a hned to jde, mám z toho dobrý pocit.

Následuje další tanec a zase polka... začíám levou nohou bokem po směru tance tak jako vždycky... ale v Horalu se začíná jinak - pravou nohou dopředu jako při valčíku. Ze začátku mi to nejde a plete se mi to, ale pak si zvyknu a je to lepší. Teď už mě mají moje tanečnice v paži a točí se mnou mnohem víc, než jsem točil já s nimi - to abych zkrátil kroky - dlouhatánské kroky při tancování, to byla moje chyba odjakživa. Jenže má hlava velké točení odjakživa nerada a motá se mi čím dál víc. Když se mi začala motat někdy na plese, tak jsem prostě netancoval a ona po čase přestala... ale na taneční zkoušce se nedá netancovat. Takže to nakonec neunese můj žaludek a já ocením, že záchod je tak blízko. Na příští zkoušku asi půjdu bez večeře.

Když se trochu zmátořím, zkouška pokračuje a pokračuje náramně zajímavě - zušlechoťování mé polky bylo prozatím odloženo a já se budu učit svůj první horalský tanec - Verpánkovej. Napřed máme chodit s verpánky jen imaginárními, jenže to naráží na mou poněkud mlhavou představu o tom, jak tahle ševcovská stolička vypadá, takže se v mých rukou ocitá verpánek zcela skutečný a festovní - silné sedátko kruhového tvaru a pod ním tři dřevěné nohy. Pomalu procházíme krok po kroku několik prvních částí tance - tři kroky dopředu, jeden zpátky, položit verpánek, obejít ho dokola... pak si tenhle začátek zopakujeme a při druhém opakování se pokračuje dál bez procházení... snažím se to dělat jako druzí... a hrome, toho je, tanec je to docela dlouhý a pestrý, nic se neopakuje... huf, tak tohle si hned tak nezapamatuju. Ale je to fajn, líbí se mi to a hlavně se při tomhle tanci moc netočí. I tak se mi ta moje hlava nešťastná ne a ne přestat motat.

Ještě mi Horaláci ukážou začátek druhého tance, jménem „Šeucouskej terlunk“... a zkoušky je konec. Pokračování příští týden.

Domů jdu s náladou celkem dobrou. Sice to bude boj, ale líbí se mi to. Učit se tance, které tancovali naši předkové - to bude asi obrovský zážitek. Přijdu domů, padnu do postele a nevstanu, dokud se mi konečně hlava nepřestane motat. Pak vstanu... a div nepadnu zpátky. Nožičky moje... ty bolej jak po pořádným výletě... ale po tom bolej jinak. Své pocity shrnuju do vzkazu, který píšu horalákům do „tajné skupiny“ „Hlava motavá, pravá noha kulhavá, bylo to fajn, příště přijdu zas.“ Příště, to bude v pátek 8. října.

VÝTAH Z ČASU PRVNÍ REPUBLIKY
V Novém Jičíně se rozhodli zrekonstruovat střechu a podkrovní prostory někdejší vily továrníka Hückela, aby místní školka „Montessori“ získala nové prostory, protože je teď hodně dětí a stávající už nestačily. Když v podkroví strhávali omítku, našli pod ní dřevěnou desku a když ji odstranili, objevili dřevěné posuvné dveře a za nimi dávno zapomenutý, ale zachovalý výtah z časů první republiky. Teď ho čeká oprava a po ní bude po desetiletích nečinnosti a rezavění zase jezdit. Podrobnosti se dozvíte v článku Dělníci objevili na půdě školky v Novém Jičíně výtah z první republiky.

VÝTAH DO VESMÍRU
Co je ovšem sebezajímavější starodávný výtah dlouhý pár metrů proti výtahu, který by chtěli postavit Japonci. Ti totiž mají v plánu postavit rovnou výtah do vesmíru, který by podstatně snížil náklady na vesmírné lety.



O tom, jak by vesmírný výtah fungoval se píše v článku Orbitální výtah na Encyklopedii Wikipedia.

Dobrý nápad to ale vůbec není. Jeden podobný pokus už lidstvo podniklo a byla z toho pěkná lapálie, s jejímiž výsledky se potýkáme dodnes, když se musíme učit frázová slovesa, předložkové vazby, plusquamperfekta, konjugace a deklinace nebo nepravidelné genitivy.

VYPOUŠTĚNÍ MÁCHOVA JEZERA
1. října se začalo s postupným vypouštěním vody z Máchova jezera, které bude trvat zhruba do poloviny listopadu.



Pak přijde na řadu slavnostní výlov ryb, pro které to však moc velká sláva nebude, protože se tím vydají na cestu, jejímž cílem budou talíře na vyzdobeném vánočním stole. Slavnější to bude pro samotné jezero, které se dočká opravy hráze. A také pro hledače pokladů, kteří tam budou s detektory kovů hledat ztracené prstýnky, náušnice, peníze, staré hrnce nebo případné sudy s osobami uvedenými v policejním seznamu pohřešovaných. Až bude vyloveno, opraveno a nalezeno, bude voda do jezera zase postupně napuštěna, takže příští rok se už zase budete v něm moct vykoupat. Pokud nebude opět zelené, jako bývá v létě často.

50. VÝROČÍ ZAHÁJENÍ PROVOZU NA PRVNÍ TRATI ŠINKANSEN
1. 10. 1964 byl zahájen provoz na první japonské vysokorychlostní železniční trati Šinkansen. Slovo Šinkansen znamená „Nová páteřní trať“ a vlaky se po ní už na počátku proháněly rychlostí až 210 kilometrů v hodině. Dneska trati Šinkansen propojují většinu významných měst na ostrovech Honšú a Kjúšú a vlaky tam jezdí rychlostí až 350 kilometrů v hodině. Více informací o těchto fascinujícíh tratích nabízí článek na Encyklopedii Wikipedia Šinkansen.

24. října 2014
(pátek)

ZNOVU DO BOJE
„Ježiš jak já se na tu zkoušku nneska netěšim! Do čeho já se to jen nechal uvertať? Ale dobře mi tak, to mam za to, že sem v serpnu u nás na place nederžal hubu. Tejdě si musim vyblízať co sem si navařil.“ Tak asi zhruba něco takového si říkám celý den a důvod je jediný - čeká mě moje třetí horalská zkouška a když si tak vzpomenu na tu druhou, nechce se mi tam ani dost co málo.

Na druhou zkoušku jsem šel docela s chutí, ale nevydařila se ani trochu. Tanec jménem Verpánkovej by docela šel, ale ten Šeucouskej, ten byl příšernej. Obzvlášť ta figura „hop vpřed, hop vzad, krok a výkrut“, ta mi vůbec nešla, připadal jsem si při tom jak hodně polámanej svatej v orloji. A o „vobkročák s vodeuřeným deržením“ jsem se ani nepokoušel.

To je taková specialitka tohohle tance - jinak je to v tancování zakázaná figura, protože si při tom tančící nezřídka lámali ruce, když se jim podařilo zakopnout a spadnout - ale protože v tomhle tanci je to historická součást, tancovat ho můžeme. Vobkročák je i samostatný tanec, ale v Horalu se kombinuje s polkou - při něm se místo krok sun krok dělají v páru půlobraty, takže se z něj motá hlava ještě víc než z polky. Nu a jméno „otevřeného držení“ je poněkud zavádějící, protože je podobné jako klasické párové u valčíku, rozdíl je jen v tom, že se nataženýma rukama - muž levou a žena pravou - vůbec nedržíte. Vobkročák mi zatím jde jak když nejde a tajemství jak ho tančit s otevřeným držením mi zůstalo minule utajeno.

Když jsme tancovali docela dlouho „Verpánkovej“, myslel jsem si, že tentokrát můj žaludek zkoušku ustojí, ale to rozbíhání a zastavování u „Šeucouskýho“ mi tak dalo pod kramfleky, že i na druhé zkoušce jsem musel prchat na záchod. Standa zřejmě plánoval ještě toho víc, ale z tancování zběsile rychlýho „Kovářskýho terlunku“ se mi tak motala hlava, že nakonec i zkoušku uťápnul o trochu dřív.

A pak byl na skvostných čtrnáct dnů od Horalu pokoj. Minulý týden v pátek jsem totiž na zkoušku nemohl - měli jsme třídní sraz Obchodní akademie - a protože ani ostatní horaláci neměli čas, Standa zkoušku zrušil. Na srazu bylo pěkně - bylo fajn vidět se znovu se všemi těmi, s nimiž jsem po čtyři roky sdílel radosti i strasti střední školy a tak dlouho jsme se neviděli. Žádné nervování, žádný pocit, že jsem nemehlo ze všech nemehel to nejnemehlovatější - ne, že by mi něco takového v Horalu někdo říkal, jsou tam na mě moc milí - ale cítil jsem se tam tak. Ale uteklo to jako voda... a teď právě vyrážím znovu do boje. Bojová morálka je ale prachmizerná.

Kdyby mi alespoň dneska nebylo špatně. To mě trápilo nejvíc a proto jsem se na dnešek trochu v minulých dnech chystal - čas od času jsem se v příhodných chvílích točil kolem své osy. Mockrát jsem to ale nevydržel a hlava se mi motala pokaždé. K posledku jsem měl pocit, že se to malinko lepší, ale dobré to není. Nu a teď před zkouškou jsem se nadopoval homeopatikem jménem Cocculine. Ten je určený pro to, aby člověku nebylo špatně v autě nebo v autobuse, tak uvidíme, jestli pomůže i při tancování.

A už zkouška jede - dneska nás je tu hodně, tancujeme dokonce ve čtyřech párech a seznamuju se s novými spolubojovníky a spolubojovnicemi. Polka a valčík na roztancování a už se tančí ty naše tance horalský. Verpánkovej je fajn, ten už mi začíná jít - na poprvé se mi docela povedl, na podruhé už to bylo trochu horší... nu, ale Řím taky nepostavili za den.

Teď se však vesele šoupeme na začátku „Šeucouskýho“ - tedy ostatní horaláci vesele, já napjatě, protože tohle mi minule doopravdy nešlo. Dneska je to ale najednou mnohem lepší - nějak si to u mě v hlavě asi sedlo a problematická figura už mi takový problém nedělá. S vobkročákem s otevřeným držením je to trochu horší, ale když Standa a moje tanečnice poradí, je to už trochu lepší. Mé tanečnice jsou moc fajn, radí mi a vedou mě a pomáhají mi, jak jen můžou, až jsou z toho chudinky celé unavené, naštěstí jich je tu dneska dost a můžou se na mě vystřídat.

Potřeba je to obzvlášť u „Kovářskýho“, ten jsem si od minula nezapamatoval a navíc je takový zběsilý, rychlý, není čas při něm vůbec myslet na to, co bude dál - polka se střídá s vobkročákem, v jednom místě se kleká, klepe pěstí o koleno jako o kovadlinu a tleská - bláznivý tanec to je, ale snad se časem poddá.

Nu a protože Horal tančí asi 33 tanců, Standa je asi rozhodnutý naučit mě to co nejrychleji a proto právě teď sedím a koukám se, jak horaláci tančí tanec, který se budu učit vzápětí. Jmenuje se „Kalcouskej terlunk“, je to klidný tanec ve valčíkovém rytmu... a je to tanec neskutečně nádherný - zatímco muži postupují vpřed valčíkovým krokem, ženy dělají různé otáčky, pak se společně obrací na jednu a na druhou stranu... poznávám ho, poznávám tenhle nádherný tanec, ten Horal tancoval v červenci na posledním vystoupení, na které jsem se díval jako divák a moc, moc se mi líbil. Všechno v něm vypadá tak půvabně, až mi to připomíná kouzlo orientálního tance. Ten však tančí jen ženy - kdežto tenhle tanec budu tančit i já.

Mou partnerkou se stává Romana - půvabná a příjemná paní, hezky oblečená v tričku se vzorem levhartích rozet a a krátké volné hnědé sukýnce, která se při otáčkách kolem ní hezky točí. Hezky mi při tanci radí svým příjemným hlasem a taky je navoněná nádhernou vůní. Hezky se mi s ní tancuje... a navíc takový nádherný tanec. Tancujeme ho několikrát a tím celá tahle nádherná zkouška končí.

Zpátky domů se doslova vznáším na obláčku štěstí - zatímco na zkoušku jsem šel s tím nejčernějším možným očekáváním, zpátky jdu s náladou hodně křiklavě růžovou. Mám v sobě takovou radost z krásných tanců, z pohybu a vůbec z toho všeho. Případné kolemjdoucí by mohlo zaujmout, že si se zjevným potěšením co chvíli čmuchám k vlastním rukám... ale také by čmuchali, kdyby jim ruce voněly takovou krásnou Romaninou vůní...

UČITELÉ JSOU BRZDY!!!
Učitelé píší na tabuli tak, jak jsou zvyklí - klasickým psacím písmem, zvaným spojité. Jenže někde se děti učí psát psacím písmem nespojitým jménem Comenia Script, které připomíná víc tiskací písmo, a klasické psací spojité pak neumějí číst nebo se jim čte hodně špatně. Řešení by bylo jednoduché - ať učitelé přestanou používat zastaralé a zbytečně kudrlinkovaté spojité písmo a začnou psát nespojitým.

NEJSTARŠÍ UMĚLECKÉ DÍLO
Na ostrově Sulawesi našli jeskynní malby, které jsou staré kolem 40 000 let. Podle vědců může jít o nejstarší doklad umělecké tvorby člověka. Podrobnosti jsou v článku na adrese http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/v-indonesii-byly-objeveny-jeskynni-malby-stare-az-40-000-let/r~428c82064f7311e4973a002590604f2e.

V ANGLII TO BEROU NA KREV
Když rodiče chtějí uvolnit dítě ze školy kvůli rodinné dovolené nebo pohřbu pradědečka, neuspějí. Když přesto dítě do školy nepřijde, můžou rodiče dostat pokutu od 60 do 1200 liber, trest veřejně prospěšných prací nebo až 3 měsíce vězení.

DO SÍTĚ SE JIM NECHCE
Na Moravě jsou v plném proudu výlovy rybníků, ale rybářům komplikuje život teplé počasí letošního podzimu. Díky němu jsou ryby čilé, uvíznout v síti a putovat na pekáč nebo pánvičku se jim ani trochu nechce a rybáři tak se sítí musí udělat mnohem více zátahů.

Zátahy však nedělají jen rybáři - od nich tenhle pojem převzali policisté a i jejich úlovkům se uvíznout v pomyslné policejní síti moc nechtělo. Přesto ale po sérii zátahů s krycím jménem „River“ policie ukořistila obrovitánské množství pašovaného a nezdaněného alkoholu, cigaret, zabavila i kradená auta. Toho všeho bylo tolik, že s nakládáním a převážením do policejních skladů musela vypomoct armáda.

V policejní síti uvízlo i několik osob. A zatímco ulovené ryby poputují do sádek, kádí, van a na talíř, zadržení půjdou do vazby, k soudu a do vězení. Rybám to nepřeju, zločincům přeju ze srdce.

POVÍDÁNÍ O MLUVĚ BEZE SLOV
Paní se zajímavým jménem Noemi Zárubová je odbornicí na „nonverbální komunikaci“ - „mluvu beze slov“ - řeč těla, gesta... Český rozhlas Radiožurnál vysílal zajímavý rozhovor s ní, který se dá poslednout v archivu na adrese http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3062908. Stojí to zato a navíc má ta paní Noemi nádherný hlas.

PROJITÍ POD JHEM
Kdo chtěl ve starověku pokořit poraženého nepřítele, donutil ho „projít pod jhem“. Hezky je to vysvětleno na adrese http://wlkodav.sweb.cz/my%20web/sez/j.htm pod heslem jho.

Jho (iugum) bylo břevno nebo příčka spočívající na šíji páru volků anebo jiných zvířat zapřáhaných do tahu. Pokud se tohoto termínu užívalo o lidech, znamenalo jho symbol podřízenosti, podrobení se nadvládě a panství jiných.

V Římě existovalo jho, pod nímž procházeli mladí lidé obou pohlaví; bylo umístěno kdesi uvnitř města, nazývalo se tigillum, a těm, kdo pod ním museli projít, snad mělo připomenout podrobení se závazkům plynoucím z dospělosti.

Nejvýznamnější metaforickou platnost však nabylo jho ve vojenství. Už velice dávno nutily římské (nebo možná etruské) armády poraženého nepřítele, aby podcházel pod jhem: dvěma kopími zaraženými do země svisle a třetím upevněným napříč, aby vytvořilo příčku — tak nízko, že pod ním muž nemohl projít vzpřímeně a musel se sehnout. Tohoto nápadu se naneštěstí chopily i nepřátelské armády, takže čas od času byla pod jhem donucena procházet i římská vojska.

Podrobit se tomu znamenalo nesnesitelné pokoření; senát tedy raději vyslechl zprávu, že římská armáda vytrvala v boji a padla do posledního muže, než aby byla obětována římská čest a dignitas tím, že by se Římané vzdali a podstoupili pochod pod jhem.

Čest nečest, občas Římanům nic jiného nezbývalo, než sklonit hlavu a pokořit se, třeba když římská armáda naletěla na léčku a skončila v pasti v Kaudijské soutěsce.

POČÍTAČ ZA 20 MILIONŮ KORUN
Řekne-li se počítač za 20 milionů, člověk si představí nějaký obrovský superpočítač, řídící nějaký rozsáhlý web, jako je třeba Seznam.cz . Ten počítač, který se prodal v USA za tuhle sumu však neumí téměř nic a pro dnešní dobu už by byl málo použitelný. Přesto se v dražbě za tuhle cenu prodal a to díky své historičnosti a ojedinělosti - šlo totiž o počítač APPLE I který zakladatelé firmy Apple Steve Jobs a Steve Wozniak postavili v jejím prvním sídle, kterým byla úplně obyčejná garáž. Ta stojí dodnes a je z ní pamětihodnost Sillicon Valley - Křemíkového údolí.

Pokračovat spolu v cestě měsícem krátkých dnů, usínání přírody, tajemnosti i stříbrných příslibů přicházející zimy budeme v souboru Z Tomova diáře - listopad 2014.