Aby mohlo vyrůst a zazářit nové, musí se zbourat a zničit to, co už je staré, co už dosloužilo a hrozilo by pádem. Ve znamení toho se ponese celý březen - u mě a v přeneseném smyslu i naší země, nás všech. A nám jen zbývá si přát, aby z prachu, padajících cihel, dřeva i rákosu povstala jako pták Fénix z popela stavba nová a lepší.

5. března 2013
(úterý)

RUŠNÝ A PESTRÝ DEN JARA
Včera jsem šel kvůli velké únavě a nevyspání z nedělního dlouhého stěhování a neklidné noci spát hodně brzo. V úterý ráno bylo tedy vše napraveno a já mohl zvesela a s radostí vyrazit ráno do práce pěšky - poprvé takřka od chvíle, kdy skončilo léto a ráno začala být tma. Cesta předjarním ránem byla příjemná - ubývající měsíc hezky svítil, na cestu mi zpívali kosáci a čakaly kavky - moc se mi ta ranní cesta líbila. A příjemné bylo i dopoledne - práce sice bylo docela hodně, ale zpestřovaly mi ji různé příjemné drobnůstky. Největší radost mi udělalo, když jsem zvenčí zaslechl křičet poštolky.

Ty u nás po mnoho let hnízdily v díře po trámu a na zubatém zbytku zdiva po zbořené kotelně, v předminulém roce však náš podnik dostal novou fasádu a poštolky tak příštího jara hledaly své místo marně. Naštěstí si našly nové někde v divočině na prudké stráni nad Labem... a letos se k nám vrátily. Jejich křik - to je vždycky pro nás zvěst, že jaro už je definitivně tady a proto je moc rád slyším.

Že je jaro vítězně na postupu, o tom nepochybuje nikdo - sice je ještě většina Podkrkonoší bílá, ale sníh na jižních stráních taje před očima.



Je příjemné teplo a proto i odpoledne vyrážím domů pěšky. Co příjde na řadu, to už moc dobře víte - fotografování mého oblíbeného "Pozadí Windows XP". Cestou narážím na své vlastní stopy z minulého fotografování - díky tání jsou však už zeleno-žluto-hnědé a vypadají jako stopy nějakého obra.





Před pár dny jsem "pozadí" fotografoval pokryté sněhem...



...stačí však objektiv přesunout jen o kousek dál a máme tu ještě spíše zimu.



Poté fotografuju u meandrů Principálku, další z mých obvyklých zastávek na cestě domů.



Obvyklých tedy spíš v zimě a teď na jaře. V létě si je asi - kvůli fotografování proměn ročních dob - také vyfotografuju - ale v tom čase je to obrázek poměrně nefotogenický, vypadá to, jako bych fotografoval jen kopřivy a různé buřání.



Až dneska mě však napadlo, že od meandrů u cesty po soutok Principálku s Labem leží pro mě země neznámá. Je to sice kousek... ale kdo ví, co se v téhle tajuplné džungli skrývá. Teď je na průzkum ten správný čas...



Za prvními meandry se skrývá mnoho dalších, takže kdyby objevitel zavítal sem místo k turecké řece Menderés, říkali bychom asi dnes meandrům principálky.



Principálek je potůček maličký, v mapách není ani většinou uvedené jeho jméno. Většinou je v něm jen málo vody - teď je však jaro, všude kolem na stráních taje sníh a proto teď Principálek a jeho okolí nabízí docela pěkné pohledy.



Procházím dál džunglí, kde bych se v létě musel asi prosekávat mačetou, ale teď se jde docela pěkně a na místě, kam lidská noha dosud nevkročila, nacházím rozestavěnou a nedokončenou dřevěnou chajdu. Po pár dalších desítkách metrů už se dívám na další místo mých obvyklých fotografických hrátek - soutok Principálku s Labem.





Mé další fotografování už bylo taková ta obvyklá nuda a protože v údolí Labe sníh taje pomalu, jsou obrázky skoro stejné, jako ty z konce února.

Když jsem dorazil domů, nečekala mě žádná nuda ani pohodička - museli jsme rychle vyklidit velkou část sklepa a otočit regál, protože se tam bude sekat a natahovat nová vodovodní trubka. Stihli jsme to jen taktak, abych se mohl během vydat na další zajímavou akci - jeden z Muzejních úterků pod kočkou. To je jméno seriálu přednášek o všem možném zajímavém, které pořádá Správa KRNAP v Krkonošském muzeu, v zajímavé místnosti v nejnovějším ze Čtyřech domků. Dnešní přednáška má téma, které mě zajímá moc - Podkrkonošské nářečí.

Přiběhnu bez dechu pět minut po tom, co měla přednáška začít, naštěstí ještě nezačala a na mě podobné opozdilce se ještě pár chvilek čeká. Celá přednášková místnosti je obsazená, hodně lidí mělo o dnešní povídání zájem. Vyprávět nám tu bude paní PhDr. Jarmila Bachmannová CSc., paní z Ústavu pro jazyk český, která se nářečími a Pokrkonošským nářečím obzvlášť zabývá už dlouhá léta.

A tak nám tu tahle šedovlasá paní vypráví o své práci. O tom, jak nářečí vznikla a proč se nejvýrazněji zachovala právě na okrajích naší země - na Chodsku, v jihozápadních Čechách, na Doudlebsku nebo v Podkrkonoší. Bylo to proto, že podobu češtiny řídila především Praha a z ní se nejrůznější obraty a nová slova šířila po Čechách. Ale média nebyla, cestovalo se poměrně málo - a tak na vzdálejší místa dorazila se zpožděním nebo nedorazila vůbec. Lidé si tam tedy mmluvili po svém, jazyk se tam vyvíjel jinak - a tak vznikla nářečí. Lidé, mluvící nářečímm, často používají nejrůznější originální slova - křáčí = křoviny, podyma = mlhovina, opar, kopno = roztáto, bez sněhu, ucabertanej = uchozený - nebo se nářeční slova od běžné češtiny liší nejrůznějšími obměnami ve hláskách a koncovkách. Jako se třeba v nářečí říkalo Kérkonoše, poudať - nu a dodnes se říká, že to dáme tomu chlapoj nebo si tu omáčku dáme s rejžej.

Výzkumnící z Ústavu pro jazyk český jezdí po zapadlých vesničkách a domovech důchodců, naslouchají vyprávěním těch nejstarších lidí, nahrávají si je a tak pro nás zachytávají rázovitost a neopakovatelnost nářečí. Používají i veliké dotazníky, které lidé vyplňují a kam ke slovům ze spisovné češtiny píší své nářeční ekvivalenty. Na základě takhle získaných dat byla sestavená obrovská kniha o pěti dílech, mapující používání nejrůznějších nářečních slov a tvarů - Český jazykový atlas - plný map, přesně znázorňujících, kde se v Čechách a na Moravě používá jaké slovo nebo tvary slov.

Paní Bachmannová však nepřišla sama - spolu s ní jsou tu i dvě paní, jejichž jména jsem bohužel zapomněl. Jedna je stará, bělovlasá paní, která nám vypravovala, jak kdysi hrávali divadlo. Druhou se mi naštěstí podařilo najít - jmenuje se Slávka Hubačíková a je to známá divadelní herečka a vypravěčka příběhů v Podkrkonošském nářečí. Paní Slávka nám vypráví dvě poudačky Marie Kubátové - jak si dědeček udělal lyže a Vo šeterný Dontouce a bílým čertoj. Je to fajn paní a vyprávět umí doopravdy skvěle, její vyprávění jsem si užil s chutí a radostí. Paní Hubačíková je známou osobností Krkonoš, jen hloupí a nekulturní neandertálci ji neznají a jednoho z nich to teď hodně mrzí. Paní Slávka totiž před pěti lety vydala knihu svých poudaček a vyprávěnek Kale i kyselo, jejíž součástí bylo i CD s jejím vypravováním i krkonošskými písničkami, které nazpívali mí milovaní Kantoři. Bohužel je tahle kniha teď už rozprodaná, ale třeba vyjde znovu nebo se mi podaří někde na ni ještě narazit.

Doba se však změnila. Dnes náš jazyk kromě rodičů ovlivňují i učitelé, ale hlavně média - televize a rozhlas. V souvislosti s poválečným vyhnáním sudetských Němců a novým osidlováním se pohraniční oblasti Čech jazykově promíchaly... a vinou všech těch vlivů se i v těch nářečně nejvýraznější oblastech dnes mluví hovorovou češtinou a nářečí mizí a vymírají. A tak můžeme my tady v Čechách jen tiše závidět Moravanům a Moravankám, které to nepostihlo a stále si tam chodijó a mluvijó po svojim.

I když nářečí a hovorová mluva je také dvojsečná - když se člověk setká s někým, kdo mluví naprosto krásným, čistým jazykem, trochu se začne za tu svou "buranštinu" stydět. Mně se to stalo, když jsme cestovali "Kraji slivovice a vína" - v okolí Kroměříže, Zlína nebo Otrokovic lidé mluví naprosto přirozeně nádhernou češtinou - a my, když jsme si s někým tak povídali, jsme měli tendenci také mluvit spisovněji než normálně, ale moc se nám to nedařilo a lidé hned poznali, že jsme z Čech.

Letmo se paní Bachmannová zmiňuje i o hovorovém jazyku, ale tvrdí, že je jen jedna hovorová čeština, že není žádná moravština. Z jazykovědeckého hlediska asi ne, ale myslím si, že moravští patrioti by s ní asi moc nesouhlasili. Já to mám jednodušší - pro mě je moravština jazyk, kterým mluví moje brněnská kamarádka Janka, která chodí do kopca a říká nechcu a su, na vánoční stromeček si věší baňky... nu a ještě používá spoustu dalších slov a tvarů odlišných od našich.

Při přednášce však přichází řeč i na další zajímavou knihu, jejíž autorkou je samotná paní Jarmila Bachmannová. Jmenuje se Co my toho prožili - Vyprávěnky z Podkrkonoší I. Je to sebraný soubor vyprávění nejrůznější pamětníků a součástí knihy je i CD, takže si každý může vychutnat vyprávění v originále a poslechnout si, jak Podkrkonošské nářečí zní od "rodilých mluvčích". Hned si ji letim koupit a hodná paní Bachmannová mi do ní píše i věnování. Hurá.

Moc, moc se mi přednáška líbila a užil jsem si ji.

Po cestě domůj příjemným večerem jsem ještě nakoupil pár drobností a pak už mě čekala jen cesta do postele.

KAM AŽ VEDE MONOPOL
Když se u nás v Královéhradeckém kraji zaváděl integrovaný dopravní systém IREDO, připadalo mi to jako vynikající nápad. Díky možnosti koupit si sedmidenní nebo třicetidenní jízdenku odpadá nutnost nosit s sebou neustále drobné. Výtečné je i to, že když člověk jede napřed vlakem a pak autobusem nebo naopak, může si koupit jízdenku rovnou do cílové stanice a při přestupu ji jen ukázat.

Když byl systém IREDO zaveden do praxe, ukázaly se však i stíny. Jedním z nejpodstatnějších je to, že Vrchlabí leží na samém okraji Kráovéhradeckého kraje, za potokem Bělou již začíná Liberecký kraj - a dopravce z Libereckého kraje žádné IREDO nezajímá. Výsledkem tak může být, že si sice vesele koupíte jízdenku až do cíle, ale při přestupu vám ji řidič od dopravce z Libereckého kraje neuzná a vy si musíte buď koupit jinou nebo vystoupit a počkat na jiný autobus.
I měsíční jízdenky jsem si nakonec přestal kupovat - když jsem měl zaplacené jízdné, nechtělo se mi chodit pěšky... a to byla škoda. Ale hlavní nevýhodou integrovaného dopravního systému Královéhradeckého kraje je to, že tím pádem má vše pod palcem jediná firma - firma OREDO s. r. o. - a tenhle monopol je znát na kvalitě a především na ceně jízdného.

Když jsem v roce 2002 začal jezdit autobusem do práce, stálo jízdné z Vrchlabí do Branné - což je 4 km cesty - 7 Kč. V roce 2005 stála jedna cesta 8 Kč. V dubnu 2009 jsem platil za cestu do práce se společností OSNADO 10 Kč, zpáteční cesta se společností KAD mě stála 9 Kč. Tento stav trval až do června 2010, kdy byl zaveden po celém Královéhradeckém kraji integrovaný dopravní systém IREDO a oslavit se to muselo zdražením jízdného na celých 14 Kč. V lednu 2012 šlo jízdné znovu o 2 Kč nahoru a stálo 16 Kč. Ani to však nestačilo a od 1. března 2013 stojí 17 Kč. Poslední zdražení je odůvodňováno zvyšující se cenou pohonných hmot - to bych se však divil, kdyby se od roku 2002 zvýšila o více než 100%.

Takhle to vypadá, když nám vládne monopol - autobusů jezdí stále méně a některé jen někdy - a platíme za to stále více.

K ČEMU VEDE ZDRAŽOVÁNÍ?
Kdysi jsem hrál budovatelskou hru Sim City 3000, ve které řídíte chod a život města - od určování ploch pro výstavbu obytných domů, obchodů, průmyslových zón, parků nebo skládek, přes budování inženýrských sítí až po určování výše daní. Ze začátku se mému městu nijak zvlášť nedařilo - kasa byla stále prázdná, auta jezdila po rozbitých silnicích a město vypadalo smutně. Tak jsem si řekl, že napálím pořádné daně, pak si zajdu na záchod a než se vrátím, ať je kasa plná.
Mé růžové představy návrat rychle zchladil - v městské pokladně si udělaly hnízdo myši a jediný, kdo vypadal v mém městě blahobytně, byl mlsně obcházející exekutor. Ostatní bylo opuštěné a prázdné - všichni mi z města utekli a já neměl ani to, co jsem měl předtím. Naštěstí se vše podařilo napravit - půjčil jsem si úvěr, město zvelebil, nasadil rozumné daně - obyvatelé se vrátili a mé město začalo vzkvétat.

V běžném životě je to podobné. Přesvědčuje se o tom vláda, když neustále zdražuje dálniční známky. Jeden rok totiž utrží za známky určitou sumu peněz, jenže protože u nás se neustále všechno musí zdražovat, zdraží a výsledkem je, že následující rok neutrží více, ale méně. Kupodivu to není důvod pro zlevnění, ale další a ještě větší zdražení.

Úplně stejné to je u podniků, prodávajících nám plyn, třeba RWE. Stěžují si, že jim klesají zisky, ale přesto jim to nebrání, aby neustále zdražovaly. Výsledkem je, že nic navíc neutrží, zato z České republiky zbytečně mizí stromy, které proletí komínem a zhoršuje se stav ovzduší, protože lidé topí vším možným.

Posledním příkladem se vrátím k tématu předchozího odstavce. I firma OREDO totiž velice ráda zdražuje. Jaký je výsledek? Za rok 2010 na mě utržila 5 700 Kč, v roce 2011 putovalo do její pokladny z mé peněženky 4 730 Kč a v roce 2012 jsem zvýšil její příjmy o 4 494 Kč.

K tomuto tedy vede zbytečné a neopodstatněné zdražování.

8. března 2013
(pátek)

AŤ ŽIJEME
Žádné další šampaňské, ohňostroje jsou již pryč... a přichází další bezútěšný, zaprášený den, plný napětí a smutku v duši. Ne však pro ty, co zavítali dneska do Prahy na Pražský hrad.

Ten zažil včera, ale hlavně zažívá dnes, hodně výjimečný den. Den, jakých v minulosti zažil už poměrně dost, ale pro nás, obyčejné smrtelníky, jsou hodně výjimečné. Jeho obyvatelem se stane nová hlava státu, prezident Miloš Zeman.

Dosavadní prezident Václav Klaus se včera rozloučil posledním televizním projevem, na který jsem se díval a moc se mi nelíbil. Obzvlášť ideály, že že stát zbytečně moc zasahuje do volného trhu a že by se měl jeho vliv omezit, jsou dle mého zcela zcestné. Jestli stát někomu hází klacky pod nohy, tak to jsou malí podnikatelé. Velké firmy si tu můžou dělat co chtějí a neohlížet se na nic. Příklad? Máme Antimonopolní úřad, který dohlíží, aby firmy a společnosti neměly monopol nebo neuzavíraly kartelové dohody - a jak mu to jde, to nejlépe ilustrují naši mobilní operátoři. Ti konkurenci jen předstírají a výsledkem jsou vysoce nadprůměrné ceny, účtované za podprůměrné služby. A také vysoké zisky, které jsou investovány do rozvoje v zemích, které dokáží své občany ochránit před monopolistickými praktikami lépe a konkurence se tam jen nepředstírá. Podobně předstírají konkurenci i zdravotní pojišťovny.
Rovněž s názorem, že pan Klaus nemůže zůstat stranou politiky, moc nesouhlasím, spíše si myslím, že by se naše země bez pana Klause docela dobře obešla. Jeho slova "Nehodlám být pouhým divákem, když jde o tak mnoho." však byla až nečekaně upřímná.

Se 7. březnem skončil i mandát prezidenta Klause, prezidentská standarta přestala vlát nad Pražským hradem a vše se začalo chystat na velkou slávu - slavnostní inauguraci nového prezidenta Miloše Zemana.

Té je už od rána plné rádio, plná televize i média na Internetu. Inaugurace - to je vlastně moderní obdoba korunovace krále a to mi připomíná písničku Crowning of the king od Blackmore's Night (tady je text a překlad). Doba se však v tomhle změnila výrazně k horšímu - v kašnách víno nepoteče, zlaťáky se mezi lidi rozhazovat nebudou a žádné veselení a jídlo zdarma na lidi také nečeká.

Místo toho probíhá inaugurace tak, že ve Vladislavském sále před shromážděnými poslanci, senátory a nejrůznějšími hosty prezident Zeman skládá slavnostně prezidentský slib s rukou, položenou na historickém výtisku Ústavy České republiky. Poté zní 21 dělových výstřelů slavnostní salvy. Součástí ceremoniálu je i slavnostní bohoslužba v chrámu svatého Víta a vojenská přehlídka. Program končí slavnostním obědem.

Tak přejme prezidentu Zemanovi, aby se mu v jeho zodpovědné funkci dařilo.

NESMRTELNÁ SANTIANNA
K nesmrtelnosti někdy vedou hodně překvapivé cestičky. Generál a prezident Mexické republiky Antonio López de Santa Anna si získal v Mexiku nesmrtelnost svými činy na válečném poli, jeho jméno se však stalo nesmrtelnými i na mořích a oceánech a to díky jedné "sea shanty" - písničce, kterou si námořníci udávali rymus při vytahování kotvy nebo těžkého ráhna s plachtou na stěžeň.

V ní se napřed zpívalo o mexicko-americké válce a generálu Santa Annovi, postupně však písnička získávala i jiná slova, třeba i o žlutých holkách.

Dnes už si lidé písničku nezpívají při těžké práci, zpívají si ji pro radost a to nejen anglicky, ale neméně skvěle i polsky a dnes mi server Youtube doporučil i skvělou německou verzi.

Pro mě tahle písnička voní dálkami a dobrodružstvím a jen ji slyším, hned bych někam vyrazil. Objevil jsem ji už před dobrým rokem a půl a je to od té doby jedna z mých nejoblíbenějších písniček vůbec.

9. března 2013
(sobota)

DEN PLNÝ KLIDU
Po dnech, naplněných prací, zmatkem a krámováním přichází poklidná sobota, strávená u Internetu a počítače. I takové dny jsou někdy potřeba, aby člověk pookřál, nabral sil - a také optimismu do dalšího boje.

HORNICKÝ SKANZEN V ŽACLÉŘI
V Žacléři, Radvanicích, Jívce a širokém okolí byly od dob průmyslové revoluce až do doby po Sametové revoluci velikánské doly na černé uhlí. Poté však byly uzavřeny a zbyly jen rozpadající se budovy a opuštěné chodby, zaplavující se vodou a hřmot řítících se štol, rozhléhající se někdy až na povrchu.

Největší z dolů byl důl Jan Šverma v Žacléři. Jeho štoly a šachty byly likvidovány zaplňováním pozvolna tuhnoucí hmotou. Práce trvaly mnoho let a díky tomu bylo stále udržováno zařízení a budovy na povrchu. Po ukončení prací se začalo pracovat na tom, aby se dochovaná zařízení a budovy nezničily a snaha byla završena zřízením a otevřením hornického skanzenu v červenci loňského roku.

Podrobnosti a obrázky ze skanzenu najdeme na stránce http://www.hornickyskanzenzacler.cz.

Zaujalo mě to, tam se na jaře určitě vyrazím podívat.

10. března 2013
(neděle)

DEN ČERPÁNÍ SIL
Neděle byla podobná jako včerejší den - několik drobných prací, ale jinak klid a pohoda a nabírání sil k dalšímu boji. Příjemnější bylo psaní na mou stránku, debatování na facebookové stránce soutěže Česká Miss o tom, mají-li letošní finalistky podváhu či nikoliv a také troška hraní.



Adventura Polda 3 mě moc nezaujala, totéž se však rozhodně nedá říct o jejích mezihrách, které byly uvolněny jako programy zdarma - Karty a Čára.
V Kartách se hraje klasické Prší na body podle hodnoty karet, tady ve hře přepočítané na peníze. Na začátku má každý 10 Kč. Kdo prohraje, musí zaplatit vítězi podle hodnoty karet, které mu zůstaly v ruce - za sedmu 70 haléřů, za osmu 80 haléřů, za devítku 90 haléřů, za desítku 1 korunu, za spodka desetník, za svrška 2 koruny, za krále desetník a za eso 1 korunu a 10 haléřů.
A tak se hraje, korunky vám přibývají a ubývají podle toho, jak jde karta... a když už nemáte nic, musíte něco svléknout - Polda svléká bundu, tričko, kalhoty a trenýrky, kóča bluzičku, podvazkový pás s punčochami, podprsenku a kalhotky. Když se svléknete, opět máte každý deset korun a začíná další kolo. Když už jste prohráli i poslední kus prádla, prohráli jste definitivně.

Na začátku máte na výběr ze čtyř obtížností - lehká, střední, těžká a nemožná. Když jsem kdysi hru začínal hrát, byl jsem schopný hrát a vyhrát jen na lehkou obtížnost. Pak jsem ale začal hrát Prší o polední přestávce s kolegyní Leonou a s kolegou Jirkou a ti mě to tak naučili, že od té doby hraju už jen na úroveň "nemožná". Teď však už ale uběhlo v Labi hodně vody od chvíle, kdy jsem hrál "Karty" naposledy, tak pojďme vyzkoušet, jestli jsem to ještě nezapomněl.

"Jste bez peněz, bundu dolů." "Hm, bunda, to je ještě dobrý. Nic se neděje, pokračujem' ve hře." To se mi to nedaří. První kolo sice trvalo poměrně dlouho, ale nakonec byla úspěšnější kóča a já se musel svlékat. Zato druhé kolo bylo za námi rychle a i teď se smála kóča. "Máte zase málo, tričko dolů!" "Tak tady máte moji mužnou hruď." Hraju jak to nejlíp jde, ale než se naděju, zazní neoblíbená slova: "No prosím, máte zase málo, kalhoty dolů." "A sakra, tady už jde do tuhýho." Vypadalo to, že mi kóča dneska dá kanára, ale karta se obrátila a mně se po sérii výher podařilo konečně alespoň jedno čestné obehrání. "No vida, mám štěstí. Tak hezky bluzičku dolů." "Ano, jistě pane, blahopřeji." Do dalšího kola jdu bez sebevědomí, ale nejde to vůbec špatně a tak kóču obehraju i o punčošky. "A vítězství je moje. Tak, hezky odkryjte Vaše krásné nožičky." "Ale i Vy lichotníku." V dalším kole to sice se mnou chvílemi vypadalo všelijak, na jeho konci ale zazněla slova, která pro mě byla rajskou hudbou. "Hahá, to mi to ale jde! No tak šup dólu s tou podprsenkou!" "Začínám z Vás být trochu nervózní." "To se ženám v mý přítomnosti stává běžně." Kóča ze mě byla trochu nervózní, ale na její hře to nebylo nijak znát. Zato já to kazil a tak penízky ubývaly a ubývaly, až to přišlo k nepříjemnému konci. "No tak to je konec. Trenýrky jsou moje, takže nám dlužíte sto tisíc rupií. Děkujeme Vám za návštěvu a přijďte zas." "No, tak to si ještě rozmyslim, každopádně Vám teda pěkně děkuju za hru." Tentokrát jsem prohrál, ale příště Ti dám, kóčo.

Odveta byla ještě napínavější, než předchozí hra. V prvním kole už mě jen 80 haléřů dělilo od prohry, poté jsem zvýšil svou hotovost až na 15 Kč, ale znovu jsem se potácel nad propastí a znovu se zachránil... až tři sedmy v ruce hned po rozdání zajistily kóče v prvním kole vítězství a já přišel o bundu. Ale stačila ve druhém kole jen jediná hra, kdy jsem pro změnu tři sedmičky držel v ruce na začátku já, aby bylo vyrovnáno. V třetím kole mi docela šla karta a několik vítězství za sebou způsobilo, že kóče zbýval už jen dvacetník. Pak se sice zachránila, ale ne na dlouho a punčošky šly dolů. Výborně. Čtvrté kolo se mi velmi líbilo, stačily dvě hry a kóča přišla o podprsenku. Zato páté... napřed jsem prohrál kvůli tomu, že jsem to omylem změnil místo na kule na zelené a pak jsem si na tři sedmy nalízal dva svršky a kóča elegantně odhodila poslední kartu, což způsobilo, že já musel odhodit tričko. V šestém kole kóča kopala, kousala a škrábala, nechtěla dát své kalhotky a několikrát, kdy už jsem měl pěkně nahráno, se jí podařilo můj kredit snížit, ale ve chvíli, kdy jsem to nečekal, si nalízala nečekaně vysoké karty, já to ukončil - a tak konečně zazněla ta kýžená slova: "No a je to. Vypadá to, že jsem opět vyhrál. Slečno... se mnou nastydnete, to Vám garantuju." "Zvítězil jste, pane, už nemám, co bych svlékla. Zajděte si, prosím k madam pro výhru." "Děkuju Vám mnohokrát, slečno, velice mě těšilo." "Mě také, pane, přijďte zas."

Teď je ovšem stav vyrovnaný na 1:1 a tak si dáme ještě třetí, rozhodující hru. V prvním kole se mě docela držely sedmy a tak jen tři hry stačily na to, abych kóču svlékl z bluzičky. Zato ve druhém kole zatím krvácím. Ale když si kóča nalízala šest karet za tři sedmy a já to červenou desítkou zavřel, to byla pěkná finanční injekce. Kóča se však z toho rychle vyházela a za chvíli jsem byl tam, kde jsem byl předtím. Poté se hra dlouho neurčitě přelévala ze strany na stranu, až si nakonec kóča nalízala jednou za tři sedmy a jednou za dvě a to znamenalo, že punčošky změnily majitele. Ve třetím kole se zamýšlený boj o podprsenku postupně mění v boj o bundu a mě od jejího hořkého pozbytí dělí už jen 80 haléřů. Sice jsem se ještě na jednu hru zachránil, ale dvě sedmy udělaly za mou záchranářskou snahou definitivní tečku. Zato ve čtvrtém kole mi šla karta báječně a tak stačily tři hry k tomu, aby se kůzlátka dostala na svobodu. Nu a než stačila podprsenka vychladnout, přibyly k ní i kalhotky a já si šel k madam pro výhru ještě jednou. Sladké vítězství.

PŘÍMÁ ÚMĚRNOST POŘÁDKU NA PRACOVIŠTI
Čím více naděláte pracovníkům na pracovišti stolků a poliček, tím větší tam mají čurbes.

FASCINUJÍCÍ MARKETING FIRMY T-MOBILE
Sdělili jste některé z firem svoje datum narození? Nu, tak v tom případě se můžete v den svých narozenin dočkat i nečekaného překvapení:

Přejeme Vám všechno nejlepší k narozeninám. Jako dárek dnes od nás máte SMS zdarma do všech sítí v ČR. Váš T-mobile.

Tenhle dáreček T-mobile nestojí žádné horentní sumy, ale dokáže na člověka zapůsobit mnohem více, než tisíc reklam v televizi. Tomu říkám marketing, chycený za správný konec.

15. března 2013
(pátek)

POSLEDNÍ TÝDEN ZIMY
Psaní deníčku je poměrně časově náročné a když se na mé stránce pustím do něčeho jiného, nastane čas mlčení a stagnace. Způsobený byl hlavně zajímavým výročím - 13. března uplynulo přesně deset let od chvíle, když jsem poprvé překládal na přání pro mé návštěvníky. Usoudili jste, že takové výročí nemůžu oslavit lépe, než překládáním a po několika měsících mlčení jste mi poslali tolik přáníček, že to pro mě byla zábava na 3 dny a Tomášův Internet to obohatilo o 10 nových překladů. Mám z toho radost - návštěvnost mé stránky jde sice do kytiček a tak do dvou let na ni nebude asi chodit skoro nikdo - ale jinak se na ni alespoň něco děje. Tomášův Internet žije.

Příroda nás minulý týden namlsala nádherným počasím, plným tepla a slunečních paprsků, potůčků vody z tajícího sněhu a ptačího zpěvu. V tomto týdnu si však vzpomněla na to, že je vlastně astronomicky ještě zima... a přinesla nám úplně jiné počasí - teploty ráno klesaly u nás na -7°C, v mrazivých údolích Krušných hor nebo na vrcholech Krkonoš nebylo výjimkou ani -15°C. Sem tam i padal sníh, ale většinou se přes den neudržel.

Ve středu 13. března byl přes noc mráz, který udělal ze silnic na Chrudimsku klouzačku, takže se tam během rána a dopoledne stala spousta dopravních nehod a v zatáčce silnice z Vysokého Mýta do Chrudimi dokonce byla čtyři auta naráz, převrácená na střechu. O den později řádili policisté - při velké policejní akci kontrolovali řidiče, jestli používají v autě pásy a koho chytili nepřipoutaného, vyfásnul od nich kromě pokuty 2 000 Kč i 3 trestné body.

13. březen byl však velmi důležitým dnem i pro všechny katolické křesťany. Ve druhém dni zasedání papežského konkláve totiž sbor kardinálů zvolil nového papeže. Stal se jím kardinál z Argentiny, člen jezuitského řádu, který přijal nové jméno František, podle svatého Františka z Assisi. Na první mrk na mě působí nový papež sympaticky svým odmítáním papežských privilegií a luxusu.

Pro mě byl tenhle týden optimističtější, než ten předchozí - místo bourání už se spíše buduje a i když je cíl ještě v nedohlednu, alespoň už vidíme jeho náznaky. V práci bylo tenhle týden docela rušno, ale jinak příjemně a velkou radost mi udělaly mé milé kolegyňky Verča a Míša, které si se mnou nečekaně začaly tykat.

Zajímavá byla ve čtvrtek 14. března angličtina. Už před angličtinou bylo dobře - užíval jsem si chození po Hostinném ve slunečném, ale mrazivém a větrném odpoledni, od Olivetské kaple až po Krkonošské papírny.

Náš učitel Joe nám v posledních dobách dával vražedně těžká gramatická cvičení, plná časových sousledností, infinitivů a frází. Dnes však zůstala u ledu a místo toho jsme měli hodinu povídání. Napřed Joe oprášil téma, na které jsme si povídali už minulý rok - můžete si o tom dokonce přečíst 22. března 2012 - o naší práci a vyhlídkách do budoucnosti. Zatímco loni mě tohle téma velmi rozesmutnilo, letos vyznělo o poznání optimističtěji. Jistého sice nemá nikdo nic, ale zatím to nějak jde a dokud to jde, je dobře.

Mnohem zajímavější bylo druhé téma - o snech. Joeovi se zdál kuriozní sen o zpěvačce Lucce Bílé, který ho inspiroval k tomuto tématu. Kromě snu samotného nám vypravoval i o svých snech, ve kterých létal. Dáša na to navázala a vzpomínala, jak se jí v dětství rády zdály sny o tom, že ji někdo pronásleduje a ona utíká neskutečně pomalu, nebo chce zavřít dveře a nejde jí to. I Markéta mluvila spíš v obecné rovině a vzpomněla si na ryze symbolické sny a také na sny, které se plní a přínáší nám pocit, že tohle už jsme zažili, zvaný déja vu. I Renča přiložila polínko - vzpomněla si na zmatené sny, jaké vznikají, když mozek třídí a přehazuje zážitky z uplynulých dnů a také na sny, ve kterých člověk někam padá nebo se topí. Když už jsme takhle mluvili o nejrůznějších druzích a tématech snů, přidal jsem se i já a vzpomněl si na další oblíbené téma pro sny - sny že školy, o zkoušení nebo písemkách. Vlaďka pak vypravovala o svých pestrých a barevných snech, které by klidně mohly být námětem pro film.

Tohle povídání může být úžasnou inspirací pro celý článek o snech. Vždyť každá z mých spolužaček si vzpomněla na sny, které se čas od času zdávají nám všem. Svět snů je tajemný a nezbádaný a každá skupina snů má asi úplně jinou příčinu, úplně jiný účel. Zkusím se nad tím zamyslet a uvidíme, co z toho vypadne.

Příjemně bylo i po angličtině - s mou splužačkou Renčou jsme čekali na autobus ve vyhřátém Penzionu 14 u dobrého čaje s rumem, piva a skvělého toastíku. Báječný život.

Dnešní pátek uběhl příjemně a bez velkých vzruchů, největší radost však mám, že je víkend, i když mě v něm asi čeká dost práce.

Z VYSÍLÁNÍ RADIA ČERNÁ HORA
"...směrem na Čestlice pomáhaj a mrznou." (Policejní hlídky to v takovém mrazu opravdu nemají příjemnou práci, ale brzy už to bude mnohem lepší.)

PUSTÍ PTÁČKA Z KLECE?
Uvězněný poslanec David Rath už toho má deseti měsících vazby už tak akorát dost a chce se dostat z vězení za každou cenu. Soud tu cenu stanovil na 2 000 000 Kč. Jeho rodina už potřebnou částku složila na příslušný účet, ale David Rath zatím ve vězení zůstává, protože se státní zástupce odvolal a proti rozhodnutí o propuštění důrazně protestuje.

ZAJÍMAVÁ VÝROČÍ
100 let své existence slaví slavné mazání na nohy, dezinfekce a takřka univerzální všelék - pro někoho i oblíbené pití nebo čistič - ALPA francovka. Zajímavé povídání o ní je k mání v Encyklopedii Wikipedia na adrese http://cs.wikipedia.org/wiki/Alpa. Fascinující povídání o jejím vzniku a historii najdeme na adrese http://www.hmccr.cz/node/81.

19 let své existence dnes slaví i Linka bezpečí - http://www.linkabezpeci.cz/webmagazine/home.asp?idk=393 nebo http://cs.wikipedia.org/wiki/Linka_bezpečí. Za tu dobu přijala už na 9 milionů telefonátů.

16. března 2013
(sobota)

DEN PRÁCE A PSANÍ
Dnešní sobota byla pohodová - zčásti vyplněná lehkou prací, zčásti povídáním - a teď se chystám si ji vyplnit ještě trochou psaní. Víc o ní není co zajímavého napsat.

A TAK CHODÍM PO SVĚTĚ A MÁM ZARACHA
Já vím, není tak vzdálená doba, kdy jsem Facebooku moc nedůvěřoval a bral ho jako hodně módní a komerční záležitost. Úsilí mé kamarádky Vlaďky a kniha "Pod vlivem Facebooku" - to hodně změnilo můj pohled na celou věc a nakonec vedlo k tomu, že jsem se na Facebook přihlásil a od té doby se tam podívám téměř každý den. A jedna věc se mi na něm obzvlášť líbí - protože je to systém, zaměřený na komunikaci, můžete tam na stránkách známých osobností, firem nebo nejrůznějších projektů komunikovat s jejich tvůrci, chválit a nebo kritizovat.

V minulých dnech jsem toho využil a přidával jsem své komentáře na stránku soutěže Česká Miss. Podle poměrně velkého množství fotek ze soustředění na Filipínách mi připadalo, že jsou letošní finalistky až příliš hubené - a proto jsem napsal na stránku České Miss, že když už propagují podváhu, měli by organizátoři soutěže v rámci charity, jíž se na své webové stránce tak chlubí, přispět na občanské sdružení Anabell. Předmětem jeho činnosti je péče a poradenství obětem poruch příjmů potravy - mentální anorexie a bulimie. Těm podléhají nejčastěji mladé dívky, poblázněné nepřirozeným ideálem krásy, propagovaným jak soutěžemi Miss, tak našimi médii.

Administrátoři stránek se mnou skutečně komunikovali, což mě příjemně překvapilo. Bránili se, že Česká Miss nepropaguje podváhu, že by dívky s podváhou odborná porota do soutěže vůbec nepustila. Že dívky nikdo neměří ani neváží, ale rozhoduje zdraví a souměrnost postavy. A že fotky z Filipín jsou zavádějící.

V diskusi o nejrůznějších aspektech soutěže i o tom, proč na její facebookovou stránku vlastně chodím, jsem pokračoval i nadále. Mým cílem bylo především jasně říct, že Česká Miss není žádnou soutěží krásy, ale především komerční akcí, organizovanou pro výdělek. Na tom samozřejmě nevidím nic špatného, ale žádná dívka a žena by neměla svou krásu poměřovat podle téhle soutěže, protože v ní rozhodují parametry pro modelky, nikoliv přirozená krása nebo to, co jako krásné vnímáme my muži.

Tahle snaha se ovšem moc nelíbila a tak administrátoři uťali další diskutování jednoduchým způsobem - všechno co jsem napsal vymazali a nastavili Facebook tak, abych další komentáře už nemohl přidávat. A tak mám zaracha. :o)

TAJEMNÝ SVĚT SNŮ
Každou noc poté, co spočineme v našem loži, se vydáváme na cestu do tajuplného světa stínů, kde všechno je možné - do světa snů. Do světa někdy krásného, plného slunce, klidu a pohody, někdy však i do světa, kde nás pronásledují, někam padáme, přicházíme o to, co máme rádi nebo nás děsí něco strašlivého, neznámého.

Před dvěma dny byly sny tématem povídání na kurzu angličtiny, který navštěvuji, a bylo to povídání naprosto fascinující. Mé spolužačky totiž nevyprávěly konkrétní sen, ale vyprávěly o typických snech, které se jim rády zdávají. Jejich vyprávění pro mě bylo velmi zajímavé, protože všechny jejich typické sny se zdávají i mně - a pravděpodobně každému člověku. Proto se teď spolu na takové typické sny podíváme.

Sny o létání
"Věděl jsem to! Vždycky jsem věřil, že se dá vznést do vzduchu psychickou silou. To budou mí blízcí koukat, až jim to ukážu." S touhle myšlenkou se spokojeně vznáším po chodbě u stropu za mými blízkými do obýváku, abych jim zvěstoval to radostné zjištění."

"Kdybysme tam věděli, jestli na tu druhou stranu jezera má cenu vůbec chodit, jestli je tam něco zajímavého." "Tak já se tam zaletím podívat a pak vám to řeknu."

"Já to vždycky v tomu snu dělám tak, že si zkřížím ruce na hrudi, zváhnu se mírně dopředu, odrazím se špičkami... a letím... já letím! Funguje to! A tentokrát to určitě není sen."

Tohle je jen malá část ze stovek mých snů, ve kterých létám a létání je často jediným jejich dějem. Tenhle druh snů patří mezi sny příjemné a nepříjemný je jen jejich konec - probuzení. To mě pak někdy zamrzí, že to byl jen sen.

Zajímavé je, že každý létá ve snu trochu jinak - někdo mává rukama jako pták křídly, jiný utíká čím dál rychleji, až se vznese do vzduchu - já někdy létám s rukama zkříženýma na hrudi způsobem, jako by Země měla nízkou gravitaci - lehkým odražením špiček se přenesu o velký kus dál, kde se pomalu snesu k zemi a znovu se odrazím. V mnoha snech už jsem ale letěl i jen tak, bez jakéhokoliv pohybu nebo způsobem, jako bych ve vzduchu plaval "čubičku".

Protože článek je poměrně dlouhý, najdete jeho pokračování v samostatném článku Tajemný svět snů v sekci Tomášovy řeči.

SNY Z 23. ČERVNA 2002
Když jsem tak v mém článku psal o snech s dějem, vzpomněl jsem si na můj už téměř 11 let starý deníček a na sen, který jsem si do něj napsal. Na článek byl moc dlouhý, ale pokud vás bavil, možná vás bude bavit i následující historický zápis...

Dneska jsem měl zase jednou zajímavé sny.

V prvním jsme byli v kostele a chtěli jsme tam přispět na nějakou dobrou věc - já jsem přispěl dvacku - a ten farář za to dával odpustky. Já jsem nevěděl, jaký hřích bych si měl nechat odpustit, tak jsem se koukl do nějaké tabulky a tam měli jako hřích dokonce i lenost a to dokonce rozdělenou do tří skupin podle intenzity. Vím, že nejhorší byla tzv. Kožená lenost - za tu se mělo jít rovnou do pekla. Poslední, co si ze snu pamatuju bylo, že jsem si řekl, že na takovou víru se jim můžu tak akorát vykašlat.

Druhý sen, který se mi zdál po ránu, byl ještě zajímavější.
Byl jsem v něm u vily nějakého boháče a zřejmě jsem k tomu nějakým způsobem patřil, i když rozhodně ne jako majitel. A ten majitel si tam vydržoval nějaké domorodce odněkud z Tichomoří, kteří tam zrovna provozovali své tance a někde v podzemí měl i divoké šelmy.
Děj začal tak, že tam přijeli nějací bouchači na motorkách, postříleli všechny ty šelmy, potom zařvali (když viděli domorodce) "ježiš lidožrouti" a začali je pronásledovat a víc jsem neviděl, protože mě sebral jeden z domorodců a spolu jsme utíkali podél dlouhého rovného drátěného plotu, kterým byl oplocený sousední pozemek. Vím, jak jsem si říkal, zatracený plot, protože za ním bylo smrkové mlází, ve kterém bychom se snadno schovali. Tak jsme běželi až na konec, měli jsme strach, že nás budou pronásledovat a opravdu, kdesi napravo za námi to začalo praskat (tuhle celou situaci si možná můj mozek vypůjčil ze čtvrtečního večera, když jsem uháněl před bouřkou, taky to bylo podél plotu a taky napravo a za mnou zapraskala větrem ulomená větev).
To už konečně plot skončil, ale vystřídala ho stráň, pod kterou byly domy vesnice. K prvnímu jsme neseběhli, protože u něho štěkal nějaký pes, ale seběhli jsme ze stráně až ke druhému. To už dorazili pronásledovatelé v nějakém divném autě. S domorodcem jsme se rozdělili a utíkali každý na jinou stranu. Domorodce nakonec chytli, ale mně se podařilo narazit na obrovský smrk s hustými větvemi až k zemi a na tom se mi podařilo schovat. Ještě jsem slyšel, jak ti chlapi říkají, že už jsem fuč, že už mě asi nechytnou. Pak ještě řekli, že domorodce mají pod zámkem tam, kde byly předtím ty šelmy.
Na stromě jsem čekal ještě celé hodiny, abych měl jistotu, že jsou pryč. Pak jsem se přidal k nějakému člověku, kterému jsem řekl, že jsem tulák. Šli jsme spolu kus cesty někam, když vtom se před námi objevila skupina jezdců na koních. Jednomu koni jsem dával potom pít z pramene, protože chtěl pít jedině z lidských dlaní. Za to mě majitel koně vzal až na prostranství u toho plotu, podél kterého jsme předtím běželi.
A náhle byl všude sníh (přetím bylo slunečno a letní počasí). Nějaký starý děda mi ukázal vrata na oplocený pozemek, sousedící s tou vilou u které jsem byl na začátku. Byl tam nějaký dům, ale ten děda mi řekl, že tam nikdo není. Ještě jsem vzal u nějaké stodoly nůžky, kterými jsem chtěl přestříhat pletivo plotu, až se budu chtít dostat na pozemek vily. Chtěl jsem totiž osvobodit všechny domorodce, protože jsem měl klíč, kterým šel odšroubovat šroub od víka podzemí, ve kterém byli uvězněni.
Pak jsem podlezl pod vraty oploceného pozemku a šel do kopce kolem domu, u kterého se svítilo, ale světlo to bylo jen nějaké mechanicky řízené, protože okolo domu nebyly ve sněhu žádné stopy. Drápal jsem se sněhem do prudkého kopce, pozvolna se stmívalo, říkal jsem si, jak uvidím nahoře v lese, ale vypadalo to, že tam jsou nějaké lampy, ubývaly mi síly, ještě jsem přemýšlel, jestli vstup do podzemí někdo hlídá... a vtom jsem se z toho probudil.

Obvyklý konec snu s dějem. Škoda, u některých snů mě doopravdy mrzí, že konec nemají.

18. března 2013
(pondělí)

RUŠNÝ A PŘÍJEMNÝ DEN
Není, není příjemné to pondělní vstávání. Obzvlášť, když se člověk probudí kolem čtvrté hodiny a ještě usne... to pak budíku dá hodně vyhrávání, než mě přivede do bdělého stavu. Jednodušší to měl mobil - ten mě vytáhl z postele natošup, když vyhrával na stole na druhé straně místnosti. Ale jak jsem z ní rychle vyskočil, abych ho vypl, tak rychle jsem tam zase padl zpátky a pak se pěkně dlouho přemlouval, abych zase vstal. Nakonec jsem ale všechno stihl a i když jsem to musel vzít poklusem až k lípě, autobus mi neujel.

Kolegové v docela velké míře šli v pátek "za práci" - vybírali si dovolenou a náhradní volno - a tak dneska bylo práce velice málo - šla mi od ruky jedna dvě a proto mohlo dojít i na uzavírání příkazů, činnost, která se mi v rušné době ráda hromadí a kupí. Potěšilo mě to.

Horší to bylo venku. Z řídké oblačnosti se postupně stala oblačnost temná a z ní se začal kolem druhé hodiny sypat mokrý sníh. Není moc příjemné se jím probíjet... ale tak už to bývá - blíží se 21. březen, tak nám musí zima ukázat, co ještě umí, abychom si snad nemysleli, že bude jaro. Ale my si to stejně myslíme.

Cesta autobusem, nákup, cesta domů... byla by obyčejná a ničím zajímavá, kdyby se ze zachumlané paní jdoucí přede mnou nevyklubala nejsympatičtější z mých středoškolských profesorek. Hezky jsme si spolu popovídali, udělalo mi to radost.

Zaskočil jsem s chlebem domů a hned mě čeká hned další cesta chumelenicí - cesta na zámek a do knihovny. Na zámek proto, že nám Město Vrchlabí poslalo obvyklý každoroční nepříjemný červený pozdrav - složenku na roční poplatek za odvoz odpadu. Jdu ji tedy zaplatit do pokladny, která je na zámku v nečekaně prostorné kanceláři se vchodem vedle hlavního schodiště. Zaplaceno je coby dup a mě napadne stejná myšlenka jako každý rok - poddanské dávky jsou zaplaceny. I když za časů, kdy Vrchlabí bylo ještě panstvím, se poddanské dávky platily jinde - v úřednické budově tvaru L, která je hned vedle zámku. V jejím kratším křídle je policejní stanice, to delší dlouho chátralo, až ho nějaký holandský investor hezky opravil a zřídil v něm luxusní apartmánové byty, o které však asi není moc zájem a tak dům pomaličku polehoučku začíná znovu chátrat.

V knihovně vrátím knížky a když začínám hrabat na stole ve vrácených knížkách, vedle stojící paní mě hned přátelsky pozdraví "Ahoj". Hned jsem jí stejně přátelsky odpověděl a se zájmem si jí prohlížel, není-li to někdo, kdo mě zná. Marné však bylo mé přemýšlení... paní se však na mě podívala pozorněji, upadla do rozpaků a začala se mi omlouvat - s někým si mě popletla. Ale mně to vůbec nevadilo.

Na stole mi ale dlouho nic nechtělo padnout do oka - pořád samé surové vraždy, násilí, autentické zážitky týraných žen nebo románky ženského porna... nakonec mi ale přece jen pár knížek padlo do oka... pátrání lékařky Adélie po hrobu krále Artuše "Relikvie mrtvých" Ariany Franlinové, napínavá detektivka nebo horor "Kletba markomanské královny" od Nadi Horákové, kniha "Zlaté jablko - zakázané milostné pletky, mocenské intriky, vzestupy a pády od Sigrid-Marie Grössingové", fantasticko-historická kniha "Pobřeží Syrt" od autora jménem Julien Gracq, povídky Josefa Klímy, inspirované skutečnými kriminálními případy "Vetřelci a lovci" a knihy vzpomínek z 2. světové války "Protiútok" od Lea Kesslera a "Zápisky odstřelovače" Vailije G. Zajceva.

Cestou domů jsem se ještě zastavil v malé příjemné vývařovničce "Istanbul kebab" a hlady kvílící žaludek jsem zaplnil stejnojmennou oblíbenou blízkovýchodní masovou pochoutkou. Mňam.

23. března 2013
(sobota)

ZIMNÍ DEN NA JAŘE
Příroda nás namlsala krásným jarním počasím, mysleli jsme si, že už je letošní zimy konec... ale zima na nás vytáhla z rukávu trumfy. Ochladilo se, začalo znovu chumelit a přišel i velký mráz - takový, že konec března je nejchladnější za posledních padesát let. Krajinu znovu pokryla bílá barva. Nejchladnější noc přišla na dnešek - rtuť teploměru běžně klesala k -7°C, na některých místech i pod -10°C, na Luční boudě naměřili dokonce -15°C. Někde padly 50 let staré teplotní rekordy.

Zároveň se ale obloha vymetla téměř do modra, sluníčko se rozzářilo a tak jsme s mými blízkými vyrazili ven. Obrázky z téhle procházky pro věrné čtenářky a čtenáře mé stránky nebudou žádnou novinkou, protože jsme vyrazili po mé obvyklé cestě z práce v opačném směru.



Nad monumenty lidského umu - mohutnou halou podniku ARGO HYTOS a. s. a ještě mohutnější rozestavěnou halou závodu ŠKODA AUTO Vrchlabí - se tyčí monumenty přírody, krásné Krkonoše.
Vzdor ledovému větru má březnové sluníčko už sílu, ze sněhu a ledu na Kraví cestě udělalo bláto, tak zkoušíme sejít "Kitzbühlem" - prudkou pěšinou, scházející z Větrné ulice po hraně vysoko nad Labem prudce dolů k mostu přes Labe. Tam je ale ještě více bláta, dolů by to šlo až příliš dobře - nejspíš po zadku - proto přecházíme po sněhu louku a po okraji Kraví cesty se konečně dostáváme pod kopec. V údolí Bělé je však ještě spousta umrzlého sněhu a po blátu tu není ani památky.



I když svítí sluníčko, je tu zima jako v psinci a to vinou studeného a čerstvého větru, jenž pořád vane.



Díky němu jsou však nádherně vidět hory... nejlepšího výhledu téhle zimy jsme se dočkali, když už podle kalendáře vládne jaro. Dokonce i od dubu je vidět zasněžená Černá hora a to je málokdy. V létě výhledu brání listí a v zimě je většinou zamračeno.



Za domnělého nástupu jara bylo Labe úplně bez ledu, i potok Principálek byl rozmrzlý, ale velké mrazy minulých dnů se postaraly o nový příkrov ledu.



Na tomhle "Pozadí Windows XP" je asi nejlépe vidět Kněžický vrch a Žalý.



Černá hora září oslnivou bělostí proti modrému nebi.



Sešli jsme do Branné, přešli do Kunčic a přes Hartu šli zpátky domů. I z Harty jsou místy vidět Krkonoše...



Dnešní den je ryze zimní, ale že už je jaro, o tom svědčí třeba i ovečky s jehňátky v zahradě bývalé mlékárny.



Příjemná procházka to byla a jsem moc rád, že bylo takové pěkné sluníčko a výhledy. Zbytek dne uplynul příjemně a bez příhod.

ČESKÁ MISS 2013
Když už jsem chodil diskutovat na facebookovou stránku soutěže Česká Miss, rozhodl jsem se na ni večer podívat. Původně jsem nechtěl o ní psát, protože jsem měl pocit, že bych nepsal objektivně a měl chuť jen všechno kritizovat, ale pár slov o ní přece jen napíšu. Ono se totiž ledacos povedlo a líbí se mi to a tak se to tu rozhodnu pochválit. Ledacos se mi nelíbí, ale s kritikou to nebudu přehánět. Kdyby sem někdo z organizátorů soutěže náhodou zabloudil, ať vidí, jak se na soutěž dívá jeden z průměrných diváků.

Co se mi na soutěži líbilo
Když to vezmu od začátku, tak se mi líbilo, že se hned na začátku dívky představovaly samy. Dříve je představoval moderátor, ony jen přešly, udělaly pukrle, usmály se nacvičeným profi úsměvem a zase odešly. Teď se představují samy a řeknou pár slov o sobě a vzkaz divákům. To se mi líbí. Líbí se mi i to, neprobíhá žádné "mezivylučování" a všechny finalistky soutěží až do konce.
A pak se mi líbí, že soutěž není taková ustrnulá, jako byla Miss ČR. Tam člověk mohl jednotlivé disciplíny odškrtávat - předvádění šatů, volná disciplína, promenáda v plavkách, rozhovor... všechno bylo pořád stejné. Letošní ročník České Miss mě příjemně překvapil disciplínou, která vlastně proběhla už při přípravě na soutěž na Filipínách - každá dívka při ní dostala speciální úkol, souvisící se životem na Filipínách - jedna sázela rýži, druhá si vyzkoušela hrnčířskou práci, další pomalovávala autobus, pomáhala v občerstvení nebo prodávala na trhu. Tohle je od organizátorů úžasný nápad a moc se mi líbil.
Že z hubené tyčky bez pořádných ženských tvarů může být za pár let krásná žena, to dokazuje ředitelka soutěže paní Michaela Maláčová, která je jednou z vítězek soutěže Miss ČR. Dnes jí to v zajímavých zlatých šatech moc slušelo a líbila se mi.

Co se mi na soutěži nelíbilo
Co se mi nelíbilo na soutěži Miss ČR, to se mi nelíbí i na České Miss a je to důvod, proč se na tyhle soutěže nedívám moc přátelsky - stokrát za tenhle večer jsme slyšeli bombastické tituly jako "královna krásy", "nejkrásnější dívka naší země"... v novinách pak čte člověk i titulky jako "nejkrásnější žena zeměkoule". Soutěž totiž propaguje jen jeden typ krásy, ten komerční, využitelný v modelingu. Ten nepřirozeně hubený ideál, který pro ženy není nejzdravější a pokud se v něm zhlédnou mladé dívky s jiným typem postavy, může to pro ně dopadnout špatně a skončit třeba i smrtí. V České Miss to naštěstí nepřehánějí a nepropagují těžkou podvyživu, jako se to stávalo běžně v Miss ČR. Myslím si, že dost finalistek má mírnou podváhu, ale s jistotou bych to tvrdit nemohl, podle vzhledu to nedokážu odhadnout.
Když jsem psal na facebookovou stránku České Miss o tom, že soutěž by neměla být brána jako vzor ženské krásy pro všechny ženy, ale jako modelkovský konkurz, nenáročná zábava a především ryze komerční akce, vyneslo mi to smazání komentářů a přesun do blokovaných uživatelů. Komerce ale ze soutěže vystrkuje rohy v každé minutě - jsme ohromováni značkami, cenami, všude jsou loga "generálních partnerů", o x reklamních blocích, kterými nás obšťastňuje Prima Family ani nemluvě. 10 Kč za jeden smskový hlas také nezní zrovna jako samaritánství.
Přesto bych klidně nějaký ten hlas poslal, nebýt v pravidlech soutěže odstavec: "Vyhlašovatel si vyhrazuje právo, že v případě, kdy rozdíl mezi vítězkou a ostatními Finalistkami bude menší než 10 000 hlasů, může o vítězkách finále rozhodnout pouze Porota, a to analogicky dle čl. VI bodu 5 b) a 6 c)" Je podle mého švindl, když tohle je v pravidlech a ve všech upoutávkách a v soutěži samotné se říká "Rozhodnete pouze vy. Máte to ve svých rukou..." a podobně. Kvůli tomu nehlasuju a dívám se na to skrz prsty.

Vzdor tomu, že je odstavec s kritikou větší, než ten s pochvalami, se mi ale soutěž docela líbila a nezanechala ve mně špatný pocit.

25. března 2013
(pondělí)

DEN ZIMY A VĚTRU
Nový týden, staré počasí. Velký mráz mě dneska přiměl vytáhnout ušanku s kožíškem a rukavice - málokdy se mi stane, že bych takovou zimní výbavu potřeboval na konci března. Příroda s námi laškuje... ale už aby toho nechala a tahle zima byla konečně za námi.
V práci ale bylo příjemně - teplo, práce ne nad hlavu, některé kolegyně měly příjemnou a upovídanou náladu... kdyby mě nepobolívala hlava, nebylo by si nač stěžovat. Venku zatím sviští vítr, ve větráku na záchodě předstírá, že je uragán, a okolo oken kvílí jako nešťastná bludná duše. Zároveň však trochu pročesává zamračenou oblohu a proto si pořádně zavazuju pod bradou tkaničky od ušanky (vzpomínaje při tom, jaký tohle byl pro mě problém za časů, kdy jsem chodil do školky)... a vyrážím přes Hartu domů pěšky. Jde se mi docela pěkně a doma jsem rychle. Tam na mě čeká pytel plastů, dvě lahve a balík papíru na odnesení do tříděného odpadu. Vítr stále fouká, ale daří se mi všechno udržet, až u kontejnerů mi padá z ruky balík papíru a vítr hned začne chtivě odnášet reklamní letáky a rozhazovat je po okolí. Pěknou chvíli běhání mi to dá, než je všechny dopadnu po nejrůznějších závětrných koutech a nakonec stejně všechny končí tam, kam měly původně namířeno. Pak si vzpomenu na dosud nevyzvednutou výhru 20 Kč ze Sportky, zajdu proto na nedalekou poštu - ale penízky se stěhují naopak na účet Sazky, protože jsem si zase přisadil. Tak jsem zvědavý, jak dopadnu na šestý pokus. Pokud nevyhraju nic, tak si budeme se Sazkou kvit a pak toho na nějaký čas asi zase nechám. (Doplnění ze středy - přesně tak se také stalo).

V cestě sněhem a mlhou za sluníčkem budeme spolu pokračovat v souboru Z Tomova diáře - duben 2013.