Každou noc poté, co spočineme v našem loži, se vydáváme na cestu do tajuplného světa stínů, kde všechno je možné - do světa snů. Do světa někdy krásného, plného slunce, klidu a pohody, někdy však i do světa, kde nás pronásledují, někam padáme, přicházíme o to, co máme rádi nebo nás děsí něco strašlivého, neznámého.

Před dvěma dny byly sny tématem povídání na kurzu angličtiny, který navštěvuji, a bylo to povídání naprosto fascinující. Mé spolužačky totiž nevyprávěly konkrétní sen, ale vyprávěly o typických snech, které se jim rády zdávají. Jejich vyprávění pro mě bylo velmi zajímavé, protože všechny jejich typické sny se zdávají i mně - a pravděpodobně každému člověku. Proto se teď spolu na takové typické sny podíváme.


"Věděl jsem to! Vždycky jsem věřil, že se dá vznést do vzduchu psychickou silou. To budou mí blízcí koukat, až jim to ukážu." S touhle myšlenkou se spokojeně vznáším po chodbě u stropu za mými blízkými do obýváku, abych jim zvěstoval to radostné zjištění."

"Kdybysme tak věděli, jestli na tu druhou stranu jezera má cenu vůbec chodit, jestli je tam něco zajímavého." "Tak já se tam zaletím podívat a pak vám to řeknu."

"Já to vždycky v tomu snu dělám tak, že si zkřížím ruce na hrudi, zváhnu se mírně dopředu, odrazím se špičkami... a letím... já letím! Funguje to! A tentokrát to určitě není sen."

Tohle je jen malá část ze stovek mých snů, ve kterých létám a létání je často jediným jejich dějem. Tenhle druh snů patří mezi sny příjemné a nepříjemný je jen jejich konec - probuzení. To mě pak někdy zamrzí, že to byl jen sen.

Zajímavé je, že každý létá ve snu trochu jinak - někdo mává rukama jako pták křídly, jiný utíká čím dál rychleji, až se vznese do vzduchu - já někdy létám s rukama zkříženýma na hrudi způsobem, jako by Země měla nízkou gravitaci - lehkým odražením špiček se přenesu o velký kus dál, kde se pomalu snesu k zemi a znovu se odrazím. V mnoha snech už jsem ale letěl i jen tak, bez jakéhokoliv pohybu nebo způsobem, jako bych ve vzduchu plaval "čubičku".


Koukal jsem, jak se ségra pomalu spouští přes okraj skály... pak v jediné vteřině zmizela a vzduch proťal výkřik, plný děsu...

Spokojeně upadáme do dřímoty, když tu se najednou v poslední chvilince před usnutím před našima zavřenýma očima otevře propast a my sebou trhneme tak, až nás to probudí. To je nejklasičtější z "padacích" snů a zažil ho určitě nejednou každý. Na jeho příčině se vědci docela shodují - škubnutí při usínání způsobuje rozdílná rychlost jednotlivých systémů našeho těla při upadání do stavu spánku. Někdy svaly "předběhnou" mozek - a ten signály z usínajících svalů vyhodnotí jako pád a vyvolá škubnutí, které má za cíl obnovit rovnováhu.

Někdy však ve snu padáme i uprostřed spánku. Probuzení z takového nepříjemného snu o padání je obvykle rychlé - tak se vyděsíme, že náš strach překoná "zámek svalů" - systém, paralyzující naše příčně pruhované svaly během spánku - my sebou pohneme a to nás probudí. A pak jen pomalu uklidňujeme bušící srdce.
Někteří lidé křičí, vyběhnou nebo spadnou z postele, aniž by se ze snu probudili - takovému snu se říká noční děs.
Nejde však jen o padání. Někteří se ve snu topí, jiné vyděsí hlasitý výkřik plný hrůzy nebo zjevení se něčeho neznámého, děsivého.


Vlak jede po rovné, přehledné trati, já sedím v jeho kabině, cesta poklidně ubíhá... ale co to? Před mým vlakem jsou zavřená vrata z plechu a drátěného pletiva. Ani nebrzdím, vlak naráží do vrat, jejich křídla se rozletí na obě strany, napůl vytržená z pantů a cesta je volná. Ne však na dlouho, brzy bezradně brzdím u další překážky - obrovské hromady černého uhlí. Bezradně kolem hromady obcházím a chvíli si nevím rady - pak však začínám uhlí odhrabovat nohama a jde to překvapivě snadno - ukazuje se, že hromada není tak velká, brzy všechno uhlí odkopu pryč a s vítězným pocitem se znovu řítím ve vlaku vpřed.

Každý sen je asi symbolem něčeho - z tohoto předpokladu vycházejí třeba snáře. Ale některé sny jako by nám naše mysl, příroda nebo Bůh nadělil, aby nám ukázaly cestu vpřed a povzbudily nás. Celý sen je symbolem, kterému můžeme lehce porozumět. V době, kdy se trápíme a bojíme se, že všechno skončí špatně, ve snu kráčíme po úzké římse nad propastí a přejdeme. Můj v úvodu popsaný sen byl nejvýraznějším symbolickým snem v mém životě - zdál se mi krátce před maturitní zkouškou, takže nebylo pochyb o jeho výkladu. Vrata - to byla písemná maturita z češtiny - té jsem se nebál ani trochu a v té době už jsem ji měl za sebou. Ale překonání hromady uhlí mi udělalo radost a dalo mi naději, že zkoušku úspěšně zvládnu. Naštěstí měl sen pravdu.


Tančím si to tak poklidně se svou taneční partnerkou, soustředím se na kroky a rytmus hudby, když v tom najednou mi bleskne hlavou vzpomínka: "Přesně tohle jsem viděl ve snu!" Zdál se mi při usínání a když jsem se z něj napůl probudil, mou poslední myšlenkou před definitivním usnutím bylo: "Ona mě mamka asi do těch tanečních fakt dostane."

Nad hlavou se mi míhají stropní panely nemocniční haly, ležím na vozíku a vnímám, že se mi něco stalo. "To mám se Řeckem asi konec.", říkám si těsně před probuzením. "Fuj, to byl ale hnusnej sen!", napadne mě pak, zatímco mžourám do ranního sluníčka. Poté znovu usínám a všechno zapomenu. Bohužel.
Tohle se stalo v pondělí. V sobotu - den před plánovaným odjezdem na zájezd do Řecka - jsem se při cestě za mou vzdálenou setřenicí vyboural na kole, zlomil si jednu z tenkých pánevních kůstek a skončil v nemocnici, kde se můj sen stal skutečností...

Pocit něčeho již jednou viděného, zvaný déja vu, zná asi každý z nás. Vždycky jde o nějakou chvíli, krátký okamžik, ale velmi intenzivně prožitý, i s myšlenkami a pocity. Vědci jsou v tomhle případě hodně skeptičtí a mají o tomto pocitu nejrůznější teorie - nejčastěji tvrdí, že jsme to v minulosti doopravdy prožili, zapomněli a když to teď nastalo znovu, připadá nám to mystické a podivné. Jiní mají různé krkolomné výklady o zpožděné komunikaci mezi hemisférami... ale já - především díky dvěma v úvodu odstavce popsaným snům - mám v tom jasno - ve snu vidíme budoucnost.

Tyhle sny se zdají při usínání - ve chvíli, kdy sklimbnete a když vás v tu chvíli někdo probudí, řeknete mu: "Co mě budíš, vždyť já už usínal a dokonce se mi už něco zdálo." Případně se zdají ráno, když je člověk vyspalý, probudí se a ještě na chvilinku usne. Je zajímavé, že se vždycky takový sen hned zapomene - ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi splnil sen, který si po probuzení vybavím.

Nejvíc se mi zdály jako dítěti a ve chvíli, kdy se splnily, jsem měl vždycky strach a marně jsem se snažil vzpomenout, jesli měl sen nějaké pokračování, jestli mě neměl varovat před něčím strašlivým nebo nebezpečným. Časem jsem však poznal, že jde vždy jen o jedinou chvíli a nikdy se nepříhodí nic nepříjemného. Pocit déja vu však dokáže i ztrpčit život - jednou mě popadl při rozhovoru se šéfem a trval docela dlouho - s každým slovem mě znovu a znovu napadalo, že tohle v tom snu pořád ještě bylo, až jsem začal mluvit zmateně a šéf byl na chvíli docela překvapený.

Čím jsem starší, tím se mi tyhle sny zdají - nebo plní - stále méně. Jaký tyhle útržky budoucnosti ve snech mají smysl - to ví asi jen Bůh.


Kdy jsem se v noci počural poprvé, to už si samozřjemě nepamatuju. Zato vím, za jakých okolností jsem se počural naposledy. To jsem tak najednou stál s rozepnutými kalhotami u mušle... nu, tak jsem to spustil... a o vteřinu později se zděšeně probudil v posteli. Naštěstí z toho bylo jen takové větší ucvrknutí. Od té doby si mozek tenhle žertík párkrát zopakoval, ale vždycky jsem se naštěstí včas probudil.

My si ve spánku našeho fyzična vědomí nejsme, ale náš mozek dál přijímá signály z celého těla i ze smyslů. Fyzické nepohodlí, tlak v močovém měchýři, hlasité zvuky, dotek - to všechno nás dokáže rychle probudit. Pokud ale není podnět tak silný, neprobudí nás, dokáže však ovlivnit naše sny. Příjemné vůně dokáží vyvolat příjemné sny, zatímco smrad nepříjemné, když si vystrčíme ve spánku nohu zpod peřiny a táhne nám na ni, zdá se nám o sněhu neho studené vodě, svůj díl práce však dokáže odvést i monotónní zvuk. Pokud máme tendenci ve snu zatínat čelisti nebo skřípat zuby, zdají se nám sny o vylámaných zubech.


"No nazdar! Za chvíli přijde profesorka Trojanová, budeme psát čtvrtletku z angličtiny a já vůbec nic neumím. To bude katastrofa, dostanu určitě pětku."

Když jsme byli dětmi, asi se nám zdály sny o škole častěji a rozmanitější. Jako dospělým se nám však vrací jediný motiv - i ve snu si uvědomujeme, že jsme se dlouho neučili, všechno zapomněli a dávné zkoušky a písemky už bychom nezvládli. Když nás pak sen posadí zpátky do lavice, před maturitní komisi nebo mračícího se profesora, je to pro nás téměř noční můra a sen, ze kterého se moc rádi probudíme. Tak dlouho ještě školní starosti a stresy v nás doznívají.


Rychle, rychle doběhnout domů, než mě chytne." Otevírám dveře, rychle jimi proklouznu, chci je zabouchnout, jenže jejich západka ne a ne zapadnout. Zkouším to znovu a znovu, ale dveře se znovu a znovu otevírají, pronásledovatel se blíží a...

Sny, ve kterých mě někdo pronásleduje a já mám těžké nohy, prchám neuvěřitelně pomalu nebo pořád padám a motám se - takové sny mě v dětství pronásledovaly docela často a byly to sny hodně nepříjemné, většinou stejně jako sny o padání doprovázené trhnutím sebou a probuzením. Dlouho už se mi naštěstí žádný sen tohohle druhu nezdál - díky Bohu za ty dary.


Pro některé vědecké skeptiky jsou sny jen splácaninou našich pocitů a denních zážitků a vysvětlují je tím, že jsou doprovodným jevem třídění myšlenek a ukládání informací do paměti nebo zapomínání. Myslím si, že mají pravdu, ale jen u jedné skupiny snů. Některé sny jsou totiž takovou splácaninou všemožných obrazů, činností, zábav nebo nejrůznějších kusů ze všeho možného, že připomínají namouduši odpadky v popelnici a jsou to nejspíš myšlenky, které mozek právě vyhazuje, třídí nebo se jimi probírá.

Naše sny však dokáže ovlivnit i výrazná činnost, které jsme se intenzivně věnovali před spaním. Když jsme večer strávili ve víru tance a lásky, o celonoční náplň snů je postaráno. Dobrým nápadem není ani náruživé hraní počítačových her před spaním - nejednou jsem hrál třeba hru Age of Empires II nebo Tomb Raider III ve snech až do rána a většinou se mi to moc nedařilo. A dokonce jsem si ze snu i zpíval píseň Mazurek Dąbrowskiego, kterou jsem si několikrát před spaním pustil. Takové prožívání denních zážitků ve snech ale není moc příjemné - člověk má pak pocit, že se pořádně nevyspal.


Erotické sny jsou většinou příjemné, ale vzácné. Souvisí s tím, jak často člověk dosahuje orgasmu a jak moc je "nadržený". Nejčastější jsou v období puberty, kdy hormony bouří a mladá krev se kypí touhou.

Nejvíc se však erotické sny zdají lidem, kteří se nemůžou milovat ani onanovat - třeba mnichům nebo jeptiškám. Nevybíjení sexuální energie u nich někdy vede k tomu, že jejich mysl stvoří ideální bytost - mužská je zvaná inkubus a ženská sukkuba - která se s nimi ve snech miluje. Něco takového je však pro věřící lidi asi velmi kruté, berou to za ďábelské mámení a asi je to pro ně spíš noční můra.


"Koukej, jakou jsem si koupil v antikvariátu knížku." ukazuju mé ségře Lendě, jíž jsem potkal u nás na Evropském náměstí, knihu s ohmatanou zelenošedou látkovou vazbou. Její větší část zabírá zlatohnědý ornament, ve vrchní části je s ozdobnými počátečními písmeny jméno autora a titul knihy: William Straight Zpověď. "Tu znám", říká mi ségra, "podle tý byl natočenej ten film Komonice, co jsme na něm byli spolu v kině." Okamžitě si vzpomenu a při té vzpomínce po mně přeběhne mráz...

Vzpomínky vyvolávají před mýma očima obrazy v rychlém sledu... Sedím v kině a člověk v řadě přede mnou vždycky dává hlavu tam, kde se dívám... Film začíná... Hraje znepokojivá hudba...
Velká tmavá světnice, ozářená jen několika blikavými loučemi, skupina lidí tiše a zděšeně naslouchající šumu deště zvenku, ale hlavně těžkým a čvachtavým krokům, blížícím se ke dveřím. Ty se náhle za oslepující záře blesku rozletí a bouchnou o stěnu... stojí v nich tmavá zakuklená postava, která vztahuje ruku a hlubokým hlasem pronáší několik nesrozumitelných slov, po nichž přes všechny přeběhne ledové zamrazení...
Velká místnost s klenutým stropem, řečnický pultík a u něj černě oděný muž oznamuje znělým hlasem: "Pánové, má diagnóza je naprosto jasná..."
Nešťastně zhroucená tmavovlasá dívka se ptá uplakaným hlasem. "A copak není něco možné, nějaká eutanázie..."

Nějaký děj má většina snů, ale většinou jde jen o krátké obrazy nebo scény. Někdy se ale asi v naší snící mysli probudí tvůrčí nálada a to, co pak ve snu zažíváme, by se mohlo klidně stát inspirací pro knihu nebo film. Sny to jsou barevné, pestré, dramatické, příjemné i nepříjemné a zažíváme během nich takřka cokoliv. Často takový sen dokáže ovlivnit celý náš den. Jen jednu chybu sny s dějem obvykle mívají - nemají žádné vyvrcholení, protože jejich děj obvykle přeruší probuzení.


Režisérem snu je podvědomá část naší mysli - náš operační systém - která té vědomé, tedy nám, předkládá obrazy, místa a děje a na nás pak je, jak se v nich budeme chovat. Režisérem svého snu se však můžeme stát i my sami a stačí k tomu jediné - během snu si uvědomit, že sníme. To nám umožní převzít nad snem kontrolu a pak si v něm dělat, co se nám líbí - létat, souložit, vykreslovat si představy všeho možného, setkávat se s druhými lidmi... možnosti lucidního snění vlastně neznáme. Při lucidním snu je nám náš operační systém však soupeřem - mermomocí se snaží znovu převzít nad našim sněním vládu a přesvědčit nás, že sen není snem, ale skutečností - třeba prostřednictvím představy, že už jsme se probudili.

Vypravování o lucidních snech zní docela neuvěřitelně a vědci byli až do 80. let 20. století vůči lucidním snům skeptičtí. Série výzkumů však potvrdila, že lucidní sny skutečně existují.
Náš mozek má totiž zvláštní centrum, které ve fázi snů deaktivuje všechny příčně pruhované svaly - tedy ty, které ovládáme - s výjimkou jediných a to svalů, jenž hýbají očima. Pohyby očí při snění daly jméno spánkové fázi, při které se zdá nejvíc snů - REM (Rapid Eye Movement) - fáze rychlých pohybů očí.
Vědci si tedy domluvili s pokusnými osobami určitou sekvenci pohybů očí, kterými jim dají najevo, že se jim podařlo vstoupit do lucidního snu. Těm lidem se to opravdu podařilo a tím dokázali i skeptickým vědcům, že lucidní sny nejsou fantastickou představou, ale naprostou realitou.

Zajímavý článek o lucidních snech je v Encyklopedii Wikipedia na adrese http://cs.wikipedia.org/wiki/Lucidní_snění. Celý web věnovaný lucidním snům na vás čeká na adrese http://www.luciddreaming.wz.cz.


"Já bych se chtěl jít podívat na ty skály, co jsme tam byli minule." prohlašuju a hned mi před vnitřním zrakem naskakuje představa mohutných bloků pískovcových skal, podobných tomu, na němž stojí skalní hrad Sloup, ale mnohem členitějších a čnících do výše nad krajinou. A na ten krásný západ slunce, který zvýrazňoval kontury mohutných balvanů i bizardních malých boroviček, rostoucích na skalách. Mí blízcí tam však jít nechtějí. Asi si vzpomněli na to, jak jsme na jednu ze skal lehce vylezli, ale těžko nám to z ní šlo dolů...
V tomhle snu jsem se tedy na oblíbené skály nepodíval. Ale přesto jsem věděl, jak vypadaly... a to díky vzpomínkám... vzpomínkám, které se ve snu zdály být vzpomínkami na skutečnost, ale byly to vzpomínky hned na dva dávné sny, ve kterých jsem naštívil tohle mou myslí stvořené místo a na které jsem v bdělém stavu už dávno zapomněl...

Když jsem se jednou hned po probuzení rozhodl napsat si zajímavý sen, při jeho psaní se mi vybavilo, že se mi zdál ještě další a tak to šlo dál, až jsem místo jednoho snu měl zapsaných šest.

To však děláme málokdy, sny si nepíšeme a na drtivou většinu z nich si v bdělém stavu nedokážeme vzpomenout. Jiné je to ale ve snech - už mockrát se mi stalo, že mi do snu bleskla myšlenka "Vždyť tohle se mi už zdálo." nebo jsem si v tu chvíli vybavil nějaký dávný sen, jako by to byly vzpomínky na reálný život. Když jsem o tom jednou po probuzení přemýšlel, napadlo mě, že to je jako by člověk žil dva životy - jeden reálný a druhý... druhý život v tajemném světě snů.

Napsal Tomáš dne 16. března 2013 a upravil dne 14. dubna 2013

Zpět na Tomášovy řeči