Duben je druhým jarním měsícem, ale letos se zdá, že zima nikdy neskončí, pořád pokračuje - chumelí a mrzne, ptáčci přivolávají jaro, ale to jako by neslyšelo. Pokračuje i rekonstrukce a i ta se zdá nekonečná... ale obojí nakonec skončí a kdo ví, nepříjde-li na konci dubna už rovnou léto. Už aby to všechno bylo za námi.

2. dubna 2013
(úterý)

DEN NÁPRAVY RESTŮ
Občas se jde se třídou do kina. I když to je dost výjimečný případ, to spíš jdeme do divadla nebo na koncert, což není tak fajn, ale zato je to lepší, než když jdeme k zubaři.

Tak to vidí Bořík, vypravěč a hlavní postava z knížek Vojtěcha Steklače v knížce Bohoušek a spol. Dnes už děti hromadně se školou na kontroly k zubaři nechodí, ale dříve to tak bylo i u nás. Ani já jsem to neměl moc rád a to i přesto, že za všechny ty roky jsem podstoupil jen dva jednoduché zubařské zákroky - vytržení dvou viklajících se horních mléčných "dvojek" a opravu drobného kazu na "šestce" vpravo dole.

Pak v rámci zvyšování lhostejnosti státu a institucí k prostým občanům byly školní zubařské kontroly zrušeny... a mě pak svědomí dohnalo k další návštěvě mé paní zubařky až po sedmi letech, v roce 2002. Byla tehdy ve mně malá dušička, jestli nebudu mít hubu plnou kazů, ale dobře to dopadlo - neměl jsem žádný.

Svatosvatě jsem si umiňoval, že budu chodit jednou za půl roku jak se má. Ale půlrok se překulil a já jsem si říkal: "A dneska nějak nemám čas." a "Před Vánocema tam nepůjdu, nic se nestane, když tam půjdu až po Novém roce." nebo "Pár dnů sem, pár dnů tam, však ono mi to neuteče." Jenže to uteklo jako voda... a máme tu dnešek.

Dneska jít k mé paní zubařce ale už musím - jednak jsem se tam objenal a jednak mi upadnul kus šestky nahoře vpravo - a zuby se jen tak samy od sebe nerozpadají. Nebolí to, ale moc hezky se na to nekouše... a nemá cenu čekat, až to bolet začne. Objednal jsem se tedy a právě teď jsem na cestě do ordinace mé paní zubařky. Netěším se na to ani trochu - jednak se určitě bude zub muset vrtat a plombovat - pokud už se rovnou nedozvím, že takovou zříceninu už nemá cenu opravovat a že nejlepší bude zub vytrhnout... ale hlavně určitě dostanu pořádně vynadáno, že chodit se má mnohem častěji, než jednou za deset let.

Jsem přede dveřmi, nad nimiž jako by pro mě bylo napsáno "Lasciate ogni speranza", tak se nadechnu a jdu na to.

Sotva se v čekárně trochu rozkoukám, otevírá dveře paní sestřička, ověřuje si, který z těch mnoha Tomášů Novotných, které tu asi mají, vlastně jsem, vyplním takový krátký formulář o nemocech, alergiích a lécích, jehož součástí je i prohlášení, že budu chodit každého půl roku na kontrolu - a pak už se mě ujímá paní doktorka. Ale mé černé představy se nevyplňují, sice se trochu podivuje nad tím, že jsem tak dlouho nebyl nikde u zubaře, ale nijak to nerozvádí a hned se pouští do obhlídky mého chrupu. Spodní čelist dopadla bez ztráty kytičky, v horní se však mé naděje nevyplňují - kromě šestky, kvůli které jsem sem přišel, začal "zub času" hlodat i v levé horní čtyřce. Ajajaj. V šestce ale zahlodal víc a tak se do ní paní doktorka hned pouští svou vrtačkou. Nabízí i v případě, že to bude bolet, injekci na umrtvení, tak v očekávání bolesti zavírám oči, ale kromě asi dvou chvilek nepříjemného pocitu nebolelo nic a tak nejnepříjemnějším zážitkem byl jen "čmuch" spálené zuboviny. Než se naděju, je vyvrtáno a za dalších pár minut už mi v zubu tvrdne nová výplň. Poté ji ještě paní doktorka upraví mně přesně na míru... a pro dnešek je hotovo. Další kaz si vezme na paškál za 14 dnů.

Z ordinace odcházím v hodně příjemné náladě. Nedostal jsem vynadáno - naopak byly paní doktorka i paní sestřička moc milé a sympatické - a navíc spravování mého děravého zubu vůbec nebolelo. A proto můžu paní doktorku Zdenu Tvrdoňovou všem s klidným srdcem doporučit, je opravdu moc milá a šikovná.

Zbytek dne pro mě uplynul v dobré náladě, i když mi ubírá energii změna času na letní, kvůli které mi to večer rychle utíká, nechce se mi jít spát a ráno se nemůžu vykopat z postele.

3. dubna 2013
(středa)

DEN ZPĚVU A HRANÍ
Změna času stále působí - ráno jsem se vykopal z postele jako omámený a ze všeho nejvíc se mi chtělo zalézt zpátky. Vzdor tomuhle začátku se však den docela vydařil - dobrá nálada ze včerejší nečekaně příjemné návštěvy u paní zubařky mi vydržela i do dalšího dne, práce mi šla pěkně od ruky, maléry se mi vyhýbaly, kolegyňky na válečné stezce si vybíjely špatnou náladu na někom jiném... a tak ve mně poskakovala duše radostí, zpíval jsem si a radši to klepal na futro, abych to nezakřikl.

Does your mother know od ABBY, Veris dulcis in tempore od skupiny BraAgas nebo ((ukázka zde), Exiit diluculo od skupiny Calata (na adrese https://soundcloud.com/petrtyl/exiit-diluculo se dá písnička poslechnout i stáhnout, mnohem více písniček na vás čeká na stránce Calaty v rubrice Diskografie) - to jsou jen tři z mnoha dalších písniček, které mi dnes samy přišly na mysl. Kromě písniček mi vylepšovala náladu i mobilní hra Prší - mobilní karetní turnaj, který jsem si předevčírem nainstaloval na mobil a teď prožívám naprostou závislost a vyvolává to na mě vzpomínky na hráčské polední přestávky s kolegy Jirkou a Standou a kolegyňkou Leonou.

Na odpoledne vyhrožují obrovskou chumelenicí a hnusným počasím, ale do Podkrkonoší prozatím nepřilo a tak vyrážím pěšky.



Místo foťáčku mám dneska nový mobilek, ale jinak s ním fotografuju klasické obrázky, alespoň tady na kopci. Kdo by v březnovém přechodně jarním počasí čekal, že budu podobný obrázek fotografovat i o měsíc později.



Původně jsem čekal, že půjdu domů klasickou cestou údolím Labe kolem dubu - ale už tady na kopci je tolik bláta, že jsem si to rychle rozmyslel. To by nebyla ani trochu příjemná cesta a nechal bych tam boty. Vracím se tedy do Branné a k překvapení kolegyně Hany i pana vrátného mašíruju znovu kolem vrátnice téměř půl hodiny poté, co jsem tamodtud odešel. Domů jsem vyrazil po silnici přes Hartu a cesta to byla celkem příjemná. A příjemné odpoledne bez vzrušení mě čekalo i doma. Moc hezký den. Pánubohu za něj patří veliký dík a vděk.

4. dubna 2013
(čtvrtek)

DEN CHVATU
Nevstával jsem dneska tak moc pozdě a býval bych to stihl... ale nějak jsem se vykopával jak chudý král do boje a vyšel z domu tak pozdě, že jsem byl moc rád, když jsem to stihl alespoň k zastávce u automobilky. Obzvlášť, když řidič pan Meluch dnes zapomněl na kouření a jel tak přesně, že by mu neměl co vytknout ani ten nejpřísnější revizor. A jak to šlo ráno - tak to bylo se mnou celý den - práce mi nešla od ruky a nějak jsem se na ní nemohl soustředit, dokonce mi z ní něco zůstalo i na zítra. Žádný ideální stav.

I v Hostinném mi to utíkalo - taktak jsem si stačil dát v Pensionu 14 pivo a už jsem musel pádit na angličtinu, na kterou jsem přišel současně s naším učitelem Joem. Samotná angličtina, nesoucí se v duchu povídání o Velikonocích a o horách, mi utekla jako voda v Labi. Dobře mi uteklo i čekání na vlak, strávené ve společnosti virtuálních soupeřů ve hře Prší. Cesta příjemně vytopeným vláčkem byla pryč coby dup a poté jsem chvátal na starou půdu pro jedno velké prkno a dva trámky, abych je odnesl domů, kde je potřebujeme jako provizorní můstek na překonání tvrdnoucí betonové podlahy. Pak už byl chvatu konečně konec a večer už se nese ve znamení pohody, klidu a míru.

DVA MAILÍKY OD ZDENKY
Dnešní mailíky od milé a vřelé paní Zdenky, která mi často posílá různé zajímavosti a vtipné obrázky, byly krátké a stručné - ale přesto mě stály více než hodinu života.

Byla to hodina, vyplněná zčásti příjemným vzpomínáním na nádherná místa Libereckého kraje, které se mi moc líbilo a proto tohle zasnění nebo vzpomínání posílám teď i já vám - najdete ho na adrese http://virtualpanorama.cz/lk, kde na vás čeká spousta nádherných panoramatických obrázků z nejkrásnějších míst Libereckého kraje i z několika míst za jeho hranicemi.

Ve druhém mailíku se skrýval odkaz na moc a moc příjemný filmeček s nádhernými a idylickými záběry krásné přírody. Najdete ho na adrese https://www.youtube.com/watch_popup?v=WEl2IAIuj60 a je to opravdové pohlazení po duši.

5. dubna 2013
(pátek)

DEN LATINSKÉHO ZPÍVÁNÍ
Je lepší rustikální vzhled kuchyně nebo vzhled ryze moderní? Taková diskuse mě inspirovala k úplně něčemu jinému - připomněla mi slova "rustica puella" - venkovská dívka - z mé oblíbené středověké písničky Exiit diluculo od skupiny Calata. Předevčírem jsem si ji celý den pobrukoval a zmíněná diskuse mi přinesla nápad - naučit se její text zpívat.

Exiit diluculo rustica puella.
Cum grege, cum baculo,
cum lana novella.
Iaaa, iaaa, cum lana novella
Iaaa, iaaa, cum lana novella

Sunt in grege parvulo, ovis et asella
Vitula cum vitulo, caper et capella.
Sunt in grege parvulo, ovis et asella
Vitula cum vitulo, caper et capella.

Exiit diluculo rustica puella.
Cum grege, cum baculo,
cum lana novella.
Iaaa, iaaa, cum lana novella
Iaaa, iaaa, cum lana novella

Conspexit in caespite scholarem sedere
"Quid tu facis, domine, veni mecum ludere."
Conspexit in caespite scholarem sedere
"Quid tu facis, domine, veni mecum ludere."

Exiit diluculo rustica puella.
Cum grege, cum baculo,
cum lana novella.
Iaaa, iaaa, cum lana novella
Iaaa, iaaa, cum lana novella

Sunt in grege parvulo, ovis et asella
Vitula cum vitulo, caper et capella.
Sunt in grege parvulo, ovis et asella
Vitula cum vitulo, caper et capella.

První den to šlo všelijak, ale dvě sloky jsem si zapamatoval, i když jsem je nedokázal zazpívat bez občasného přemýšlení. Přes noc si to však v hlavě trochu odleželo a dneska jsem se mohl pustit do té poslední. Když už jsem si tak zpíval latinsky, použil jsem při psaní pracovního mailíku mé sympatické kolegyni jako předmět kousek z mé moc, moc a ještě jednou moc oblíbené písničky Totus Floreo (překlad najdete na mé stránce v sekci Překlady - http://www.pohodar.com/preklady/Totus_Floreo.htm) "Veni, domicella, cum gaudio. Veni, veni, pulchra, iam pereo.". Jenže ji to zaujalo víc, než jsem si myslel, chtěla vědět, co to znamená a já stál před těžkým oříškem, jak jí to vysvětlit, aby si nemyslela, že jsem do ni zamilovaný. Nakonec se mi to podařilo a jí se ta věta moc líbila. A první sloka z písničky Exiit diluculo zaujala i druhou kolegyňku, přeložit jsem ji ji však nemohl, protože ani já jsem její smysl neznal. Ale teď se mi podařil objevit její anglický překlad a tak si ji se mnou můžete užít i vy v češtině - http://www.pohodar.com/preklady/Exiit_diluculo.htm. Ve mně to vzbudilo dobrou náladu a ta mi vydržela až do večera a noci, při níž den skončil pro mě až o půlnoci, protože jsem se zabral do online hraní Prší na adrese http://www.hry.cz/prsi#p=home.

6. dubna 2013
(sobota)

DEN TESTOVÁNÍ APLIKACÍ
Po únavném týdnu přišla pohodová sobota. V části jsem ji věnoval zajímavé činnosti - prohledával jsem "Obchod Play" a stahoval si do mobilu nejrůznější zajímavé aplikace - a tak budu mít přehled o tom, kolik jsem proesemeskoval s aplikací "Můj Vodafone", nahrávat zvuky s jednoduchým nahrávátkem "Asr", budu vědět, kdy zmoknu s předpovědí počasí od "Yr.no", neztratí se ani "Wikipedia O2", svou angličtinu otestuju s programem "Test your English I" a "FCE trainer" a abych nezapomínal, co sem chci psát, zapíšu si to do deníčku "My Diary". Nový mobilek, stará zábava v novém hávu - to je hra "Shot Bubble Deluxe", v níž se vystřelují kuličky různých barev po kuličkách jich existujících a pokud trefíte dvě nebo více kuliček stejné barvy, spadnou. A takhle musíte vyčistit celou obrazovku. Je to příjemná hra a jinou její verzi jsem rád hrál už na starém mobilu. Nejvíce mě ale zaujal program "Mind Games", který slouží k trénování mysli - pozornosti, různých druhů paměti, rozšiřování slovní zásoby - což je obzvlášť složité, protože program je v angličtině - matematických schopností nebo rychlosti. Některé věci jsou docela těžké - obzvlášť test "sériové paměti", kde má člověk označit deset různých kuliček nebo obrázků v různě velkém čtverci či obdelníku ve stejné sekvenci, jako je na začátku označil program. To mi vůbec nejde. Program má verzi zdarma, která v menu zobrazuje hodně rušivé reklamy a verzi za necelou stovku, která je nezobrazuje. Nakonec jsem si koupil tu placenou verzi, protože se mi program doopravdy líbí.

PROČ TO DĚLAT JEDNODUŠE, KDYŽ TO JDE DĚLAT SLOŽITĚ
Ani nevím proč, včera v práci jsem si najednou vzpomněl na tohle oblíbené úsloví a hned jsem si ho napsal do diáříku, abych se podíval, čím vším si sami nebo jiným komplikujeme život víc, než je zapotřebí.

Odborníci jsou v tom především naši politici a úředníci. Třeba takový Výpočet dávek v nemoci - když jsem se to učil kdysi já, prostě se vypočítal ze mzdy denní vyměřovací základ a z toho určité procento za první dny nemoci a jiné za ostatní dny. Dnes je všechno úplně jinak - denní vyměřovací základ se musí rozdělit na tři "redukční pásma", z nich vypočítat určité procento, načež dostaneme "redukovaný denní vyměřovací základ" a z něho dostaneme 60%. Pěkný příklad je na serveru Finance.cz na adrese http://www.finance.cz/dane-a-mzda/mzda/nemocenska-a-nahrada-mzdy/vypocet-nemocenske. A takhle to je u státu a daní spíš pravidlem, než výjimkou. Hezky se k tomu vyjadřuje i "Ajťák Joker" na adrese http://www.it-joker.cz/Zapisnik/155-Proc-delat-veci-jednoduse--kdyz-to-jde-slozite.html.

Expertem na co největší komplikování a házení klacků pod nohy jsou - v případě, že chcete nějaké peníze - i banky a pojišťovny. Když jsem kdysi rušil penzijní připojištění, bylo mi řečeno, že se zruší za dva měsíce a když jsem se po dvou měsících zajímal, kde jsou peníze, bylo mi vysvětleno, že po dvou měsících se zrušilo pojištění a na výplatu naspořených peněz má Česká pojišťovna další dva měsíce, které pochopitelně bezezbytku využila.
Že i banky tohle umí výborně dokazuje článek z adresy http://www.bankovnipoplatky.com/proc-to-delat-jednoduse-kdyz-to-jde-slozite-3113.html, v němž popisuje jeho autor trampoty a peripetie se zrušením účtu u GE Capital bank.

Komplikovat věci však dovede skvěle i firma, která by to měla zákazníkům naopak co nejvíce usnadňovat a to řetězec rychlých občerstvení McDonald. Vtipně o tomhle Kocourkově píše autorka článku z adresy http://avocode.blokuje.cz/906232-proc-to-delat-dal-jednoduse-kdyz-to-jde-i-slozite-php. Já vím, proč tam nechodím.

Že nadpis tohohle odstavce je docela atraktivní dokazuje i deníčkový zápis z adresy http://my-perfect-world.blog.cz/1107/proc-to-delat-jednoduse-kdyz-to-jde-slozite, ve kterém jeho autorka přemýšlí o tom, jak je těžké vymýšlet atraktivní nadpisy k článkům a obrázkům.

Ale třeba i taková doprava krabice plné piv z obchodu do auta se může pořádně zkomplikovat - své o tom ví Ilinois a podělalia se o svůj zážitek s námi v článku http://www.prostorweb.cz/práce-kvapná-málo-platná-aneb-proč-dělat-jednoduše-když-jde-složitě.

Matematika, to je panečku správná věda, kde jednoduchého je prachmálo. Že se při troše matematického talentu dá i jednoduché vyjádřit úžasně složitě nás přesvědčí prezentace, která je ke stažení na adrese http://profuvsvet.ic.cz/view.php?nazevclanku=proc-to-delat-jednoduse&cisloclanku=2007050018. Podobný princip využili i tvůrci mnoha originálních "matematických hodin", jejichž přehled nabízí internetový obchod Heureka na adrese http://www.heureka.cz/?h%5Bfraze%5D=matematick%C3%A9+hodiny.

Jak vidno, dělat jednoduché věci složitě lze i při nedostatku zdravého rozumu, tak i při jeho přebytku. Jakou z těchto dvou možností si vybere, to už nechám na vašem uvážení.

8. dubna 2013
(pondělí)

DEN NOVÉHO JARA
Před měsícem jsem se radoval z krásného, slunečného a teplého dne. Myslel jsem si, že už je jaro na postupu a žádná síla ho nemůže zadržet, ale příroda je mocná čarodějka a tak se zima vrátila s plnou silou. Ukazovala nám, co umí až do dnešního rána, kdy bylo tu -8°C, tady -12°C, na Horské Kvildě dokonce -22°C. Ráno mráz pěkně kousal do uší, ale pak se nad hory vykutálelo sluníčko a čím výš stoupalo po modrém nebi, tím bylo líp. K odpolednímu se sice připlouhaly bílé mlhovinky, ale sluníčko stále svítí.

Já mám jít ale nakupovat, tak vyrážím z podniku směrem k autobusové zastávce. Cesta však netrvá dlouho - sotva za Dixovou vilou padne můj zrak na hory, udělám čelem vzad a vracím se k překvapení mých kolegů zase zpátky. Ne však do práce, pokračuju dál až k Zikešovejm a po silničce, která vede přes přejezd a kolem jejich domu jdu až na mé oblíbené a stálým návštěvníkům mé stránky už dobře známé místo.



Zacházkou jsem si ušetřil chůzi po mokré a bahníčkovaté louce, ale teď už se jí nevyhnu. Není o nic sušší, než minule a než dojdu na silničku, po které chodívám obvykle, moje hnědé boty získávají jiný odstín hnědé. Po okrajích cesty je však dostatek mokrého sněhu, tak jsou po pár chvílích chůze zase jakžtakž čisté.



V údolí u Labe je ještě víc sněhu, než na jižních a východních stráních, ale není ho už tolik, aby do něj člověk zapadal a brzdil v chůzi.



Na Labi u soutoku jsou ještě poslední zbytečky ledu...



...ale Principálek je zatím zamrzlý.





Cesta dál údolím není žádný med, všude je hodně vody a bláta, ale není to ještě tak zlé, jak jsem čekal, zažil jsem už mnohem horší cestu. Je krásné teplo, vzduch voní vlhkem a hlínou a ptáčci zpívají s plným nasazením.



Chvíli jsem seděl opřený o vyhřátý kmen prastarého dubu, ale dneska tu je nějak moc živo a proto pokračuju v další cestě.



Před můstkem přes Bělou si sem našla cestu voda z kopce, z polí, které tu obzvlášť teď na jaře teče spousta a nenaházet sem někdo pár klacků, utopil bych tu boty. Dvěma černobílým fenečkám to ale ani trochu nevadilo, vesele si tu běhaly jako utržené ze řetězu a radovaly se ze života. Jejich paničce se je podařilo udržet ode mě dál, jen jedna si přiběhla ke mně letmo čmuchnout, ale byla hodná, neskočila na mě blátivými tlapkami.



V lese jsou ještě zbytky sněhu, ale nejkrásnější, nejvoňavější kvítky, které pro mě jsou symbolem časného jara a obrovskou radostí, už se nezadržitelnou silou derou na světlo.



Bledulky. Každý rok na jaře si říkám, že letos už je opravdu nebudu fotografovat, ale nikdy neodolám a znovu na ně vyrazím s foťáčkem.

Zbytek cesty do Berlína je povětšinou pokrytý sněhem, takže ani není nutná zastávka na obvyklém místě - na panelech brodu pro traktory uprostřed potoka Bělé - boty tentokrát mytí nepotřebují.

Tenhle týden nám však nabídne také podívanou úplně jiného druhu.



Do Vrchlabí totiž zavítal Cirkus Rudolf Berousek a až do neděle tu bude obecenstvu předvádět své krásné umění.

15. dubna 2013
(pondělí)

DEN VYHŘÍVÁNÍ NA SLUNÍČKU
Dnešní pondělí mi slibuje hodně práce - na několika strojích se pracovalo i o víkendu a navíc mám některé neodvedené zakázky i z minulých dnů. Vrhnul jsem se ale na ni s chutí, dravostí a energií a tak mi šla pěkně od ruky, že mi stačil jen krátký přesčas a měl jsem hotové všechno. Dlouho jsem však v práci nebyl - venku se smálo sluníčko na modrém nebi a tak pojďme vyrazit stejnou cesou jako minulé pondělí, která však není stejná ani trochu.



Krajina září odstíny hnědé barvy, sněhová pole zmizela a jen hory ve slunečních paprscích planou oslnivě bílou barvou.



Údolí potoka Principálku už vypadá mnohem, mnohem optimističtěji, než před sedmi dny.



Louka dosud čvachtá pod mými kroky, ale sluníčko mezi tím rozehřálo zmzlou zem a proto louka není už tak nepříjemně bahníčkovatá. V krajině teď dominují všechny odstíny hnědé a žluté, ale z koberce stařiny vyrážejí první štíhlé lístky nové travičky a zdá se, že se louky za pár dní zazelenají.



Že to není tak dávno, co tady roztál sníh, dokazuje nejen hodně vody v potůčku Principálku, ale i příkop plný vody.



Zatímco lesem tekoucí Principálek je zrcadlem pro okolní stromy...



...údolím Labe protahuje čerstvý vlahý vítr a dělá na hladině Labe vlny.





Les časného jara vypadá ještě jako úplně spící...



...skrz vrstvu zhnědlého loňského listí se tlačí první jarní kvítky, aby les proměnily v kvetoucí zahradu.



"Císařská louka", kterou lidé znají i pod jmény "U salaše", "V ráji", "U dubu" nebo "Za Labem", je dosud místy vlhká po sněhu, který tu ještě před krátkou dobou byl, ale za část slunečné neděle a dnešek podivuhodně rychle vyschla a tak se po ní jde příjemně.



Paprsky sluníčka, které už dnes hřeje tak, že mi je krásně teplo i v tričku, se opírají do tmavého kmene dubu, já usedám na jeho mohutné kořenové náběhy a protože je tu krásný klid, nikde ani živáčka a jen ptáčci zpívají, vychutnávám božský klid, začínám dýchat hlouběji a nakonec i malinko dřímat.



Když však zvednu jednu chvíli hlavu, uvědomím si tíhu a bezmála závrať, jaká se mě zmocnila... není dobrý nápad usnout na tomhle jarním sluníčku, člověk se pak cítí jak po spoustě alkoholu, i když ho neměl ani kapku. Jarní sluníčko je zrádné. Rychle se zvedám, ale zanedlouho usedám znovu...



Nedaleko dubu Labe pění a tříští se o několik mohutných vápencových balvanů, které tu kdosi neznámý vyklopil před lety přímo doprostřed řeky. Na jeden kámen blízko břehu usedám a dlouho tu naslouchám věčnému zpěvu řeky. Pak se drápu znovu na prosluněnou louku a tam mě čeká moje velká jarní radost.



Bledulky. Jak já miluju tyhle krásné voňavé zvonečky, tyhle něžné posly jara, kteří rozprostírají ve smutně hnědých časně jarních lesích při všech potocích v Podkrkonoší zářivě bílý a smaragdově zelený koberec.



Na kraji louky rozkvetla první zářivě žlutá hvězdička - křivatec.



Les na začátku údolí Bělé má v průběhu ročních dob sta různých tváří.



Hlavně tu ale kolem Bělé i vyschlého koryta, kterým Bělá tekla ještě před několika lety a společně s tím současným tvořila ostrov, kvete koberec právě rozkvetlých bledulek.





Procházím Berlínem a Berlínským lesem, přecházím napříč přes louku... a k mé velké radosti mají už v hospůdce U Učíků venku na terase posezení. Proto nic nebrání ani poslednímu dnešnímu potěšením - budu si tu hovět na sluníčku u piva.



Báječný den, moc se mi líbil.

1000 VĚCÍ, CO MĚ SEROU
Tady na Tomášově Internetu se snažím budit v lidech spíš pozitivní náladu a psát víc o věcech pěkných a příjemných, než o těch ošklivých, drastických, smutných nebo tragických. Zaměření současných médií a lidí obecně na všechno negativní mi je hodně proti mysli.

Že však i web zcela zaměřený na všechno negativní může být docela pozitivním čtením dokazuje stránka http://www.1000vecicomeserou.cz. Několik lidí - zkušených a znalých světa i lidí - tu téměř každý den píší o věcech, které jim vadí, které je zlobí nebo které je zkrátka a dobře SEROU. Stránka se čte velice dobře a hodně autory článků obdivuju - já bych tolik příspěvků - tady nazvaných hejty, což je počeštěné anglické slovo hate=nenávidět - vymyslet určitě nedokázal - v současné době už pomalu dovršují šestou stovku.

Co sere mě? Že vždycky skončím někde jinde, než kam jsem si to namířil. Původně jsem si to namířil za přepsáním odstavce o "padacích snech" z článku Tajemný svět snů - dneska si ho totiž přečetla moje kamarádka Vlaďka a napsala mi k tomuhle druhu snů tolik zajímavých věcí, že přepsání tomuto odstavci hodně prospěje. Jenže při hledání informací jsem narazil na hejt č. 236 - Trhnutí sebou těsně po usnutí... a na článek jsem si vzpomněl až po dobré hodině a kusu. Naštěstí jsou alespoň v komentáři k článku docela zajímavé příspěvky k tématu, i když to chce ještě trochu vybrousit...

22. dubna 2013
(úterý)

DEN JARNÍHO ÚKLIDU
Mohl jsem jít dneska ráno klidně pěšky, mohl, kdyby se vykopal včas z pelechu. Ale mně to kopání trvalo tak dlouho, až jsem byl rád, že jsem to klusem doběhl alespoň na autobus. Cesta utekla jako voda a mě čeká rušný den v práci. Kolegyňka je nemocná, musel jsem jít tedy pomoct s tiskem etiket, ale šlo mi to od ruky pěkně a pěkně mi šlo i odvádění výroby, tak jsem nakonec s drobným přesčasem zmáknul vše a čekal mě další bod programu - cesta pěšky domů.



Nebe je zatažené řídkymi mraky, mezi nimiž prosvítá sluníčko - to se moc pěkně nefotografuje, ale přesto si pár obvyklých obrázků dělám.



Fotografování stejných míst v zimě a v létě přináší prakticky stejné obrázky. Zato na podzim a na jaře by se daly fotografovat každý den a vždycky by na nich bylo něco jiného. Já je v dubnu fotografoval zhruba ob týden a nestačím se divit - předminulé pondělí ještě většinu krajiny pokrýval sníh, v minulém pondělí byla paletou hnědých odstínů... a dnes už všude okolo nás září smaragdově zelená tráva a mladé obilí. Zázrak znovuzrození.



Dnes se nad krajinou prohání divoký vítr, ale jinak je velké teplo... i letos to vypadá na to, že pravidlo "Když se zima táhne ještě na začátku dubna, na jeho konci budeme mít léto." stále platí.



Zatím to vypadá, že dnes spolu prožijeme mou obvyklou cestu domů se stále podobnými obrázky... zkrátka pořád stejná nuda, nabádající tak jedině k návštěvě trochu zábavnějšího koutu Internetu...



...ale dnes tomu tak úplně nebude. Dneska to pro vás asi bude ještě větší nuda, protože jsem si pro sebe vymyslel úplně jinou zábavičku.

Příroda na jaře vypadá čistě a úpravně. Vrstva sněhu všechno splácla a udusala, jarní deště rozmáčely... a z popelu loňských životů se rychle rodí život nový. Všechno je krásně zelené, nikde žádné obří šlahouny, džungle všeho možného ani ožrané a ovadlé listy. Mohlo by to být nejkrásnější a nejidyličtější období - nebýt lidí. Neboť zima trhne oponou... a žádná bujná zeleň ani buřání neskrývá takováhle nijak malebná zátiší...



Přemýšleli jste někdy, proč se vlastně nebrodíme po kolena v odpadcích? Je to proto, že jsou lidé, kteří jdou a všechen ten nepořádek uklidí. Časně ráno vyrážejí do ulic našich měst v oranžových vestách, vybavení lopátkou na dlouhé násadě a koštětem a uklízejí vše, co předchozí den a noc přinesly. Najdou se však i obětaví lidé, nadšenci, strážci národního parku nebo pravověrní trampové, kteří uklízejí nepořádek v přírodě.

I já jsem o tom přemýšlel - poprvé v předloňském roce ke mně promlouvala podobná místa, plná neladu - ale tu jsem neměl pytel a musel bych jít do města a tady pršelo a zrovna se mi nechtělo... nakonec zdánlivě pohltila rychle rostoucí květena všechen nepořádek a zcela i moje myšlenky. Loni jsem o tom ani nepřemýšlel - na jaře jsem sice chodil pěšky hodně, ale v dubnu jsem marodil... a nějak mi tahle myšlenka na mysl nepřišla.

Letos to šlo nějak všechno jednoduše. Roztál sníh, odkryl tuhle odpornou hromadu na okraji louky u kamenitého břehu Labe... já si včera v drogérii koupil roličku deseti černých pytlů a krabičku s deseti páry latexových rukavic... a dneska jsem se pustil do díla. Moc pěkná práce to nebyla, ale měl jsem radost, že tohle svinstvo ze břehu Labe zmizí. Uklizeno tam ale ještě úplně není - já dneska sbíral jen plasty, abych je mohl hodit do žlutého kontejneru - a tak tam zůstala rozpláclá plechovka od pití, asi dva kousky staniolu a nějaký beztvarý oděvní svršek zářivě oranžové barvy, který tam má za úkol uschnout a pak odtud poputuje do nejbližší popelnice. Nebo radši do nějaké vzdálenější - ta nejbližší je sice takřka co by kamenem dohodil, ale přes Labe, v němž teď teče hodně krásné nazelenalé vody z tajícího sněhu.

Vybral jsem si v drogérii takřka ty největší pytle, co tam měli, přesto ho mám už do půli plný. Že bych nezaplnil tu druhou půlku, o to strach nemám, takovýchhle Augiášových chlívků je na mé cestě z práce povícero a větších. On sice o téhle příjemné části údolí Labe neví ve Vrchlabí zdaleka každý, přesto sem ale lidé z okolí rádi chodí na procházky, venčit své čtyřnohé kamarády nebo se tu věnují - jak je teď módní říkat - "outdoorovým aktivitám" - jezdí tu na čtyřkolkách a na motorkách. Při tom si sem ledacos přinesou, ale ne vždy odnesou. Vydávám se proto po vyježděných cestičkách nad dubem, ale je tu uklizeněji, než bych čekal - žádné nebohé sasanky, deroucí se se svými něžnými kvítky skrz vrstvu plastových lahví. Přesto ale nacházím dostatečné množství lahví a pytlíků na nejrůznějších krkolomných místech na to, abych měl pytel naplněný málem s vrchem.

K mému velkému údivu však přicházím na to, že nejsem sám, kdo tu uklízí. Při slézání ze stráně mi padne do oka něco velkého dole u kmene jednoho ze stromů - napřed mi to připadá, že tam sedí člověk, pak to vypadá na zapomenutý batoh... nakonec se z toho vyklubává velký zavázaný černý pytel, plný plastových lahví a u něj dva menší, takové ty na brambory, rovněž plné plastových lahví. Pohazuju si v hlavě s myšlenkou přihodit sem i můj pytel - on se docela pronese a k nejbližšímu žlutému kontejneru je to odtud kolem dvou kilometrů cesty - ale nakonec si to rozmyslím - co jsem si nasbíral, to si odnesu.

Otázkou je však kam. Ke žlutému kontejneru, co je v Hartě u hospody - ten je nejblíž, ale na opačnou stranu, než jdu já a dobrý kilometr si zajdu. Nebo na Liščák - to je při cestě, ale užiju si toho pytle o kilometr víc a kopec jako bonus. Přesto si nakonec vybírám druhou možnost. Není to příjemná cesta - přehazuju pytel z ruky do ruky, za samý okraj se drží špatně... nakonec ale přece jen dorážím k cíli a s úlevou sleduju, jak pytel mizí v útrobách kontejneru.

Teď bych měl napsat, jak se mě zmocnil povznášející pocit, že jsem byl také jednou světu trochu k užitku... ale ve skutečnosti se nestalo nic takového... k tomu asi bude zapotřebí sbírat dál...

OKO ZA OKO?
Když tak vidím a slyším v našich médiích, jaké zlo po celém světě páchají muslimští fanatici po celém světě, někdy bych namouduši měl chuť vycpat svou bundu pár kily semtexu a vydat se na pouť do Mekky. Aby viděli, jaké to je. Bylo by to správné?

Určitě nebylo. Byla by to jen slepá pomsta, při které by tekla krev nevinných a výsledkem by byl jen smutek, bolest, nenávist... a touha po pomstě.

Odstrašujících příkladů, kdy si zařádila touha po pomstě, známe dostatek i z nedávné historie.

Němečtí piloti za 2. světové války bombardovali Londýn a velká města v Anglii a zabíjeli svými bombami nevinné lidi. Angličané tedy hořeli takovou touhou po pomstě, že dokonce psali jména svých blízkých... na bomby, které poté padaly na hustě obydlené oblasti německých měst, kde úplně stejně zabíjely nevinné lidi, jako v Anglii.

Podobně touha po pomstě Němcům zuřila i v Češích, když druhá světová válka skončila. Rozhodli se oplácet zlé zlým, zvěrstva zvěrstvy, za zabíjení vinných i nevinných zabíjeli vinné i nevinné. A je to těžkou kapitolou naší historie dodnes.

Vzpomeňte si na všechno zlo, za kterým už stála slepá touha po pomstě, až se příště rozhodnete pomstít se...

SVATÍ S PRÁVEM KAMENOVAT
Za úsvitu se pak vrátil do chrámu, kam se k němu scházel všechen lid. Posadil se tedy a učil je. Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem." A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: "Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?" "Nikdo, Pane," odpověděla. "Ani já tě neodsuzuji," řekl jí Ježíš. "Jdi a už nehřeš."

V jednom z minulých dnů jsem se díval na americkou verzi pořadu "Výměna manželek". Jak mají v tomto pořadu ve zvyku, proběhla výměna mezi dvěma zcela protikladnými rodinami - jedna byla ryze křesťanská, velmi se v ní dbalo na dodržování modliteb a přikázání, druhá byl svobodomyslná a volnomyšlenkářská. A zatímco ve volnomyšlenkářské rodině byly děti šťastné a spokojené, v té křesťanské byly velmi nešťastné - matka své dceři běžně říkala, že ji nenávidí, vybíjela si na ni zlost a otevřeně v pořadu mluvila o tom, že se moc těší na den, až její děti dosáhnou dospělosti a odejdou pryč.

Správná a spravedlivá víra by z nás měla dělat lepší a spravedlivější lidi. Pokud správně pochopíme ji i sebe... pak se tak může stát. Někteří z nás však dodržují všechna přikázání, předepsané modlitby, půsty, zpovědi a nejrůznější rituály bez jediné chybičky a uklouznutí... dosáhnou ve svých očích svatosti... a pak neváhají soudit a sahat po kamenech... Dokáží být krutí a necitelní k ostatním, které nepokládají za tak dokonalé.

Takoví lidé podle mého vůbec nepochopili ducha a podstatu víry. Nevede je Duch svatý, vede je jen čistá ctižádost a víra se v jejich rukou stává jen vyprázdněným rituálem. Takoví jsou na nejlepší cestě následovat Otce Scholastika ze známé pohádky Hrátky s čertem, kterého od plamenů pekelných zachránil jen Martin Kabát. Tihle lidé by si měli obzvlášť pečlivě přečíst příběh z Evangelia svatého Jana, kterým začíná tohle moje psaní. A hlavně se ho snažit pochopit.

Chcete-li pokračovat vpřed, poplujeme dál společně v souboru Z Tomova diáře - květen 2013