Z TOMOVA DIÁŘE
V mé ledvince se mnou po světě putuje malý diářík společně s malou tužkou, vyhranou kdysi na plese v tombole, který je svědkem mých všedních i svátečních dnů. Objevuje se v něm všechno možné - útraty, různé pochůzky, ale také co se bude zajímavého dít a děje nebo různé zajímavosti. Před časem jsem se rozhodl s vámi o to všechno podělit - a jak čas běží, dostávají se sem i jiné věci a soubor Z mého diáře se tak pomalu začíná stávat mým deníčkem zážitků i zajímavostí. Jestli máte chuť, pojďte poznávat se mnou, co někdy může přinést jediný obyčejný den.
září 2012
-
1. září 2012
(sobota) -
VE SVATOJAKUBSKÉ VĚŽI
To je takové blaho, nemuset po tom únavném týdnu vstávat brzo a konečně naspat všechen spánkový deficit. Jinak byla sobota klidná a příjemná, zčásti vyplněné prací, zčásti zábavou. Tu tentokrát obstaral film Záhada hlavolamu, který sem už dlouho neviděl a tak se mi moc líbil. Tenhle příběh je prostě nesmrtelný.
Dokázal okouzlit a fascinovat celé generace kluků, dívek i dospělých lidí, takže dodnes pátrají po tom, co Jaroslava Foglara k jeho nesmrtelnému dílu inspirovalo. Jeden z nich - Miloš Dvorský - dokonce o svém pátrání sepsal knihu Mýtus zvaný Stínadla.
Jedna věc však asi nikoho z nich nezaujala a to popis vnitřku věže kostela svatého Jakuba...
Za dveřmi objevili dřevěné schody. Byly úzké a točité. Otáčely se spirálovitě kolem neviditelné osy, kterou tvořila prohlubeň, tmavá prázdnota.
...
A schodů bylo hodně! Točily se výš a výše, chráněny od tmavé hlubiny chatrným zábradlím.
...
Mlčky došli až na konec schodů, trochu udýchaní tím dlouhým výstupem. Zastavili se na malé dřevěné plošině, jakémsi lešení, obehnaném po celém obvodu zábradlím. Za ním byla tma. Mirek opatrně přistoupil až k zábradlí a vyzval hochy: "Posviťte dolů!"
Proud světla ze čtyř silných baterek projel tmou a dopadl matně až dolů, dolů, do úžasné hloubky.
...
Když pak hoši sbíhali po schodišti dolů, nenahmatali jejich otevřený prostor, třebaže Mirek jel rukou po zdi celého kulatého schodiště.
Jaroslav Foglar popsal ve své knize velmi neobvyklou kostelní věž. Prošel jsem jich už v životě nemálo, ale takovou jsem nikdy neviděl. Cesta obvyklou kostelní věží vypadá většinou tak, že od jejího vchodu stoupají nejprve točité schody v síle zdi, otáčející se kolem středového vřetene. Poté projdeme do samotné věže, kterou obvykle vedou schody, tvořící čtverhran, podepřené složitým trámovím. Přičemž obvykle je věž rozdělena na několik mezipater, kde bývá hodinový stroj, nebo zvonice. Málokde se zvony houpají nad nějakou velkou výškou.
Jaroslav Foglar ve své knize popsal samonosné schodiště, kterých moc k vidění ve starých stavbách nebývá. Na mém obrázku v úvodu článku je jedno, které popisu hodně odpovídá a které prochází velkou věží hradu Bezdězu.
Úchvatné samonosné schodiště prochází spodní části věže chrámu svatého Mořice v Olomouci a jeho obrovskou zajímavostí je to, že tvoří dvojitou spirálu - vzhůru nestoupá jen jedno schodiště, ale hned dvě.
Na pohled moc pěkné samonosné schodiště stoupá i na vrchol štíhlého a vysokého Minaretu v Lednickém parku.
A samonosné schodiště najdeme i na zajímavém gotickém hradu v Boru u Tachova. Podobné, mnohem mladší, ale na pohled pěknější můžou obdivovat i návštěvníci hradu Bouzova, v jeho průhledu je navíc vidět nádherný svorník klenby nad ním, ale tam se bohužel nesmí fotografovat, tak vám tu jeho obrázek nabídnout nemůžu.
Vysnil si Jaroslav Foglar věž, která nikdy neexistovala? Možné to je, přesto se ale zdá, že se raději nechával inspirovat skutečností. Kdo tedy najde v Praze nebo někde jinde kulatou kostelní věž se samonosným schodištěm, možná právě stanul ve svatojakubské věži...
-
2. - 22. září 2012
(neděle - sobota) -
ČAS PRÁCE NA NOVÉ STRÁNCE
Dlouhý čas se Tomášův Internet stal mrtvou stránkou. Nechodilo na něj ani mnoho návštěvníků, ani já sám. Důvod byl jediný. Stránka mého zaměstnavatele - http://www.krpaform.cz - už dlouho nedoznala žádných změn, je na ní málo informací a většina je jich ve formátu PDF, ani vzhled stránky není nejpraktičtější, je tam příliš mnoho nevyužitého místa. Proto bylo rozhodnuto o tom, že se stránka musí předělat a byl jsem s tím společně s mými dvěma kolegy pověřený já. Na mě bylo vymyslet nový vzhled stránky, dlouho jsem si nad tím lámal hlavu, dostával se do slepých uliček, stahoval se a podnikal nové útoky, propukal v nadšení i propadal malomyslnosti, teď je ale všechno na dobré cestě.
Mám už hotovou a připravenou grafiku, která bude pro všechny stránky společná - ikonky hlavního menu, grafiku postranního menu i pozadí pro hlavní nadpisy... ještě čeká hodně práce, ale snad brzy stránka zazáří.
Pohltilo mi to hodně času, proto se na mé stránce nic nedělo, svůj podíl však na velkém tichu, které se tu rozhostilo, mělo i počasí. Září totiž začalo tak hezky, jako by léto chtělo trvat věčně - bylo příjemné teplo a sluníčko svítilo. Podzim však o sobě začal dávat znát - stromy letos docela spěchají se žloutnutím a červenáním, i psí víno... a jako snad v září každý rok přichází náhlé prudké ochlazení, doprovázené přízemními mrazíky. Jeden týden bylo ještě letně, ale 13. září už na Sněžce a Pradědu poprvé napadl sníh, 21. září naměřili na Jizerce v Jizerských horách -7°C. Ale snad na nás bude příroda ještě hodná a zažijeme pár slunečných dnů nejkrásnějšího podzimu.
Svůj podíl na tichu tady měla i nemoc - pár dní se o mě pokoušel nějaký zánět nosohltanu, provázený velkou rýmou, ale naštěstí jsem útok nakonec ustál.
A také měl na tom svůj podíl i jeden pěkný výlet - 8. září jsem si užíval hradu Michalovice...
...i jeho věže, zvané Putna, která je šikmější než známá věž v Pise.
Poznal jsem i krásu hradu Zvířetice, který je sice hodně zřícenou zříceninou, ale z jeho goticko-renesanční architektury se zachovalo hodně.
Vedle brány se k nebi tyčí zříceniny renesančního paláce, který už svou architekturou připomínal zámek - dodnes se zachovala část renesančního štítu, ostění několika renesančních oken i omítka s vystupujícím kvádrováním v nároží.
Nejvýrazněji se k nebi tyčí velká válcová hradní věž a i když se jí zachovala jen o něco více, než půlka, můžeme se kochat výhledem z jejího vrcholu.
I když nádvorní strana gotického paláce Zvířetic dávno zmizela, zůstaly jeho valeně klenuté místnosti přízemí a prvního patra.
Zachovalo se také nádherné gotické ostění vchodu do paláce.
Na hradě Zvířetice však bylo 8. září k vidění - a také slyšení nebo ochutnání - mnohem více, než samotná hradní architektura. Byly tady totiž hradní slavnosti. Stoly se prohýbaly pod tíhou pochoutek...
...hrála nám tu středověká skupina Musica Canora a to tak skvěle, až jsem si od nich za báječnou cenu koupil všechno, co vůbec nabízeli.
Veselí mniši tu prodávali - nebo spíš rozdávali - odpustky.
Velkou radost nám svou krásou, vřelostí, nádhernými kostýmy i krásnými tanci udělala skupina Villanella, jejíž krásnou stránku najdete na adrese http://www.villanella.cz.
Připili jsme si s krásnou paní...
Svým uměním nás potěšila i skupina historického šermu Mordýři - http://www.mordyri.wz.cz.
A velikánskou radost mi udělalo, že sem zavítala i krásná břišní tanečnice Eva Shareefa - http://shareefa.cz/index.php se svými kolegyňkami, aby nám ukázaly něco ze svého umění.
Po Zvířeticích nás čekaly ještě sopečné vrchy Dědek...
...a Baba...
...i strašidelnými pověstmi opředený dvůr Studénka, jenž se po letech chátrání dočkal opravy a čeká ho snad ještě dlouhá budoucnost.
Byl to pěkný výlet, na který budu dlouho vzpomínat.
A bylo vcelku příjemné celé tohle období. Na závěr mám pro vás obvyklých pár zajímavostí.
DEN NOSTALGICKÝCH VZPOMÍNEK
4. září jsem se věnoval hodně nostalgickému vzpomínání. V tento den totiž slavila moje stránka poslední z řady desetiletých výročí - před deseti lety se na ní totiž objevila její nejslavnější sekce, která se tehdy jmenovala Písničky, dneska se jmenuje přiléhavěji Překlady písní.
První školní den letos připadl na 3. září, ve mně však vyvolal vzpomínky na rok 1997. Jak rád jsem ten rok byl, že začínají letní prázdniny a bude na dva měsíce pokoj od otravných domácích úkolů, učení a pětek. Ve druhém ročníku se mi zrovna nedařilo a tak jsem to toho třetího vstupoval s nejčernějšími představami a očekáváním neradostné budoucnosti. První školní den mé rozčarování jen potvrdil... kdepak rozjezd pomaloučku a polehoučku jako na základce, pěkně hned druhý den na nás byl přichystaný kompletní rozvrh i s odpoledním vyučováním.
Skutečnost však nakonec zdaleka tak černá nebyla - některé otravné předměty nebyly, jiné mi šly líp a tak byl pro mě třetí ročník mnohem příjemnější, než ten druhý.
A ještě jedna věc kalila můj výhled do nadcházejícího času - dokopali mě a přemluvili, abych začal chodit do kurzu, od kterého jsem čekal jen nudu a otravu - do tanečních. 4. září jsem tedy poprvé v obleku, bílé košili a kravatě čekal v památném sále vrchlabského Kulturního domu Střelnice, v němž se natáčel film Hoří, má panenko, na hodinu a půl nudy a tancování, které mě zaručeně nebude bavit. Tenhle názor mi však vydržel jen do chvíle, než poprvé zaznělo "Pánové, zadejte se" a já se zamiloval až po uši hned do mé první tanečnice. Přestože jsem šel se srdcem na trh, kde po něm nebyla prachžádná poptávka, změnila tahle láska mé obyčejné dny ve šťastné.
Mé nostalgické vzpomínky však mají i trochu hořkou příchuť, protože ač jsem od té doby poznal hodně dívek a žen, do žádné už jsem se nikdy nezamiloval. Snad láska ale jednou zase potká i mě.
V tanci jsem našel potěšení a divokou radost a od té doby ho mám rád. Jen mám obavu, že jsem za těch 15 let kromě polky a valčíku všechno ostatní už zapomněl.
KULT ZNAČKY A AUTOKRACIE
Při budování kultu značky se používají do jisté míry podobné osvědčené prostředky jako při budování autokracie. Tam společná uniforma, pozdravy a nejrůznější stádní kultura buduje v jedinci pocit sounáležitosti a síly, tkvící ve velkém množství. Kult značky usiluje o totéž - vzbudit v člověku pocit, že koupí oblečení, auta, mobilu nebo čehokoliv jiného určité značky se přičlení k určité elitní skupině.
Neobdivuju autokracii a nemám rád ani kult značky.
MILION ZA SEKUNDU
Usain Bolt posbíral na Olympijských hrách v Londýně všechny zlaté medaile, co jen vůbec mohl a stanul na pomyslném vrcholu všech sportovních snů. Takoví slavní sportovci už nemusí platit startovné pořadatelům sportovních akcí jako platí obyčejní sportovci. Naopak... pořadatelé platí startovné jim. Usain Bolt je nyní žádaným zbožím a tak po olympiádě podražil - pokud chcete, aby startoval na vaší akci, musíte mu dát pěkně zaokrouhlených deset milionů korun. Když uvážíme, že se jeho časy na trati 100 metrů pohybují mezi 9 a 10 sekundami, znamená to výdělek milion korun za sekundu. Když si uvědomím, že nemám ani stovku za hodinu, lituju, že jsem se v dětství neučil líp běhat.
Jen si tak říkám, jestli při takových požadavcích bude vůbec někdo, kdo si bude moct start Usaina Bolta dovolit zaplatit a jestli nejslavnější sportovec světa nebude nakonec až příliš slavný na sportování...
ZVÍŘÁTKA SE POKOUŠÍ
Lidé se sice povyšují nad zvířata, ve skutečnosti však nejsou o nic víc. Ale i zvířata mají některé vlastnosti, které se přisuzují spíše lidem. Stejně jako lidé spolu ráda vedou žabomyší války, které nejsou potřebné...
Pověstné jsou hlavně mezi psy a kočkami. Jeden kocour si velmi oblíbil pomalu si vykračovat co tlapka tlapku mine hrdě se vztyčeným ocasem psovi takřka před čumákem - moc dobře věděl, že pes je přivázaný a na něm nemůže, i když štěká jako zběsilý a moc rád by chtěl. Jenže jednou se přepočítal, pes sice ležel u boudy, ale přivázaný nebyl a kocour byl moc rád, že se spasil útěkem po sloupku na střechu verandy.
Bažant takové štěstí neměl - i on si rád vykračoval před celou smečkou uvázaných malamutů se vztyčenou hlavičkou a čepýřil peří na krčku... až jednou se naskytl přihlížejícím smutný pohled, když si naopak spokojeně a hrdě vykračoval malamut a bažanta si nesl v tlamě. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...
Psi a ptáci se vůbec nijak moc nemusí. Jako nevítanou společnost bral na jednom dvoře jednoho jezevčíka i jeden kohout, nenápadně se k němu v nestřežené chvíli připlížil a vší silou ho klovnul do hlavičky. Pořádně to zabolelo, jezevčík zakvílel a s hlasitým "povim, povim" utíkal žalovat paničce. Klovanec nezanechal na hlavičce žádné následky, tak ho nic netušící panička jen pohladila, to však zase pro změnu netušil kohout a měl strach, co bude následovat, tak radši běhal po všech koutech dvora a hledal, kam se nejlíp schovat, než se případná bouřka přežene. Potrestal se sám.
KDYŽ SE VYLEPŠUJE DOKONALÉ, JE Z TOHO PASKVIL
Ženušky moje milé, někdy bych vás měl opravdu sto chutí přehnout přes koleno! Pořád se na sebe díváte do zrcadla, ale ne proto, abyste se na sebe usmály a pochválily se, jak vám to sluší. Díváte se na sebe a hledáte, co byste zkritizovaly, pohaněly, co by se mělo zmenšit, zkrátit, změnit. Týráte se dietami, blonďaté si barví vlasy na tmavo, tmavovlásky na blonďato, o jiných barvách ani nemluvě, vylepšujete se piercingy nebo se necháváte počmárat - tedy potetovat - a nevíte, že ty obrázky jako by svými liniemi zastiňovaly ty vaše. Plácáte na sebe a do sebe spoustu chemie, jen abyste byly dokonalé a IN. Kdy už konečně pochopíte, že nás muže příroda stvořila pro to, abychom vás milovali takové, jaké vás příroda stvořila. Dokud budete více než nám věřit nejrůznějším reklamám, bulváru a ženským časopisům, které koukají jen na svůj zisk, tak asi nikdy.
VYHRÁL JSTE 2 MILIONY EURO
Mám moc rád e-maily, které mi občas chodí a které mi oznamují, že jsem šťastným výhercem nějaké velké finanční částky. Takový e-mail si vždycky pozorně přečtu, zaraduju si, zasním se nad tím, co všechno si za vyhrané peníze koupím... a pak e-mail spokojeně vyhodím do spamu.
CO JE TO TAMPELA?
Tampela neboli rozvlákňovač papíru je obrovský šrotovník, který se používá na rozemletí sběrového papíru na jednotlivá vlákna, ke kterým se potom přidává buničina nebo dřevovina a vyrábí se z nich nový papír. Vidět tampelu a celou výrobu papíru můžeme v krátkém filmečku na adrese http://www.stream.cz/video/2263-jak-se-co-dela-papir. Podrobnější popis jedné z mnoha tampel najdete na adrese http://www.papcel.cz/produkty/pripravna-latky/stroje/nizkokonzistencni-vertikalni-rozvlaknovac-lcv.
Tampela je také ideální likvidátor nejrůznějších přísně tajných dokumentů, výpisů z účtu, zamilovaných dopisů od exmilenek a jiného vysoce citlivého materiálu. Pro papírny je to materiál jako každý jiný a tak vám tenhle způsob skartace nabízí bez váhání a zcela zdarma. Sami si důvěrné dokumenty můžete naházet rovnou do tampely třeba v papírně EMBA v Pasekách nad Jizerou nebo v Severočeské papírně v Novosedlicích.
MOTTO
Proč bych si měl hrát na to, co nejsem? Nestydím se přece za to, co jsem.
RADOSLAV BRZOBOHATÝ ZEMŘEL
12. září, den před svými 80. narozeninami zemřel herec Radoslav Brzobohatý.
Pokoj jeho duši a čest jeho památce.
NA ZDRAVÍ
Moravou, Slezskem i Čechami teď v září hýbe závažná událost - nějací lidé, pančující alkohol a vyrábějící ho z technického lihu udělali osudnou chybu a jednu várku vyrobili z metylalkoholu - metanolu. Ten je pro lidi jedovatý, protože při jeho rozkladu v těle vzniká formaldehyd a kyselina mravenčí, což má závažné důsledky na zdraví. Mnoho lidí se otrávilo, někteří oslepli a přes dvacet lidí na následky otravy zemřelo.
Zvyšující se počet otrávených přivedl vládu k razantnímu kroku - vyhlásila prohibici! Zákaz vývozu a prodeje nápojů s obsahem alkoholu větším než 20%. Likérky a prodejci alkoholu se bouří, ani státu se nelíbí snížené zisky na spotřební dani, 20 milionů lahví bylo staženo z prodeje a čeká ve skladech na to, co s nimi bude dál.
Doufejme, že lidé, kteří se až dosud otrávili metylalkoholem, už budou na dlouho poslední, nebyli však zdaleka první. Na nádraží v Trutnově za doby hlubokého socialismu skupina ruských vojáků narazila na velmi zajímavou cisternu - bylo na ní napsáno dlouhé slovo, které končil zajímavým uskupením písmemek ...alkohol. Takové spojení nechá málokterého Rusa chladného, tak si vojáci z cisterny načepovali do kanystru a udělali si hezký večer. Následky tak hezké už nebyly - všichni skončili v nemocnici. Jak to s nimi dopadlo, to už se neví, jen se ví, že si z cisterny načepovali metylalkohol. Není všechno zlato, co se třpytí.
V HEŘMANICÍCH MAJÍ NOVOU ROZHLEDNU
V Heřmanicích u Frýdlantu slavnostně otevřeli novou rozhlednu, jejíž návštěva bude vzrušující hlavně pro dívky a ženy - její architekt ji totiž dal tvar mužského penisu.
Ale určitě se líbí i klukům a mužům, protože je architektonicky opravdu vydařená. Je postavená ze dřeva, vysoká 22 metrů a na její vrchol vede ve dvojité spirále hned dvojí schodiště - po jednom se chodí nahoru a po druhém dolů. Nahoře jsou nad sebou dva ochozy, ze kterých je daleký výhled do Polska nebo na Jizerské a Lužické hory. Bližší povídání o rozhledně najdete v článku "V Heřmanicích otevřeli rozhlednu ve tvaru pánského přirození" na adrese http://cestovani.idnes.cz/otevreni-rozhledny-v-hermanicich-dlc-/po-cesku.aspx?c=A120916_101515_liberec-zpravy_mav, kde je i několik lepších obrázků, než je ten můj.
A proč zrovna tenhle tvar? Autor to asi nikde moc nevysvětluje, ale proč ne. Nejstarší víra a kulty, které na naší Zemi vůbec vznikly, se týkaly uctívání plodnosti a součástí tohoto kultu bylo i uctívání vztyčených kamenů i skalních věží jako symbolů mužské plodnosti i nejrůznějších jeskyní a děr jako symbolů ženské plodnosti.
Později si začali podobné symboly stavět a vyrábět i sami - penis na mém obrázku můžete spatřit v muzeu v Dolních Věstonicích. Staletí a tisíciletí plynula, k nebi se místo menhirů a lingamů začaly vypínat věže, ale symbolika, i když nevyřčená, tu stále zůstala.
KDYŽ JE ZDRAVÍ BYZNYSEM
Kdysi se známý blogger Radek Hulán na svém dnes už zaniklém webu Well done ptal lidí, proč by zdravotnictví nemělo být byznys jako každý jiný. Cítil jsem tehdy, že by to tak být nemělo, ale nedokázal jsem najít rozumné argumenty proč. Když se však člověk dívá kolem sebe, na pár jich přijde a ani o tom nemusí v té chvíli přemýšlet.
Encyklopedie Wikipedia vás při zadání slova byznys přesměruje na heslo "podnikání" a hned první větou ho definuje: "Podnikání je soustavná samostatná činnost určité osoby za účelem dosažení zisku." Léčitelství a lékařství však bylo vždycky spíš posláním, jehož cílem bylo léčit a udělat z nemocných lidí zdravé. Samozřejmě to vždycky musel někdo zaplatit - ať už pacient, církev nebo stát, protože i lékař musí být z něčeho živ... ale cílem bylo především léčení.
Dnes však jako by u některých zařízení, firem i lékařů přestalo být léčení posláním a stalo se především byznysem. Hlavní je tedy zisk a proto není cílem pacienta léčit a vyléčit jednoduše a rychle. Cílem je léčit co nejsložitěji, nejnáročněji a hlavně ne vyléčit, protože z vyléčeného pacienta už žádný zisk není. Jaký je výsledek toho, když je zdraví především byznysem?
Lékaři chtějí platit skoro všechno, zdravotní pojišťovny skoro nic, pacient platí jako mourovatý a zdravý stejně není!!!
(K tomuto smutnému příspěvku mě inspirovalo smutné povídání s mou kamarádkou Janou, kterou hamižní pražští lékaři už šest let léčí se zúženým páteřním kanálem v krku, předepisují jí nekonečné rehabilitace a výledek je stejný, jako kdyby se nedělo nic. Přitom by stačila jen jediná operace. Jenže to by bylo po ziscích, že páni doktoři.)
FASCINUJÍCÍ MARKETING
I školky chtějí mít zisky a teď je jejich zlatá doba, dětí je na přechodnou dobu hodně, ale je jasné, že po pár letech tučných bude následovat mnoho let hubených. O lepší budoucnost je nutné se postarat a některé školky to vzaly vyloženě za dobrý konec.
Těžké je milovat se, když vám na dveře ložnice buší dítě, vříská a halasně se dožaduje přístupu. Některé školky proto zavedly tzv. večerní školku - dítě tam můžete odložit třeba na hodinu nebo na dvě a věnovat se pak nerušeně tomu, po čem vaše srdce touží. Ale pokud se budete milovat s kondomem nebo jinou antikoncepcí, budou se na vás ve školce určitě hrozně mračit. :-D
RYCHLÝ MOBILNÍ INTERNET I V ČECHÁCH
Podle médií čeká všechny uživatele mobilů jen zářivá a růžová budoucnost - příští rok k nám prý dorazí tzv. sítě 4 generace, které enormně zrychlí mobilní Internet a rapidně sníží ceny za připojení. Já k tomu můžu říct jen jedno - až to uvidím, uvěřím.
Zatím je to tak, že jsou u nás tři mobilní operátoři, kteří si mají konkurovat, ve skutečnosti však konkurenci jenom předstírají. Máme u nás Antimonopolní úřad, jehož účelem je dohlížet na to, aby u nás žádné firmy nezískávaly monopolní postavení nebo neuzavíraly kartelové dohody. Konkurence je totiž velmi prospěšná - neumožňuje firmám držet ceny příliš vysoko a vede ke zkvalitňování výrobků a služeb.
V oblasti mobilní komunikace a Internetu však u nás platí jediné - za hodně peněz málo muziky! Na napě pokrytí rychlým Internetem vypadá naše země jako "ostrov svobody" - okolní země už dávno pokrytí rychlým Internetem mají a platí se tam za něj a za ostatní služby mnohem méně, než u nás. Ať mi tedy nikdo nevypráví, že si u nás operátoři konkurují.
Tenhle problém žádné nové sítě nevyřeší - to by k nám museli dorazit tak další 4 mobilní operátoři a pak by se snad něco dělo i u nás.
CO ZNAMENÁ SLOVO HŇUP
Hňup se dnes bere jako taková ne moc urážlivá nadávka, kdyby však lidé věděli, co znamená, asi by se urazili mnohem víc. Hňup je totiž vykastrovaný kozel.
Pro vykastrované samce vůbec lidé mají jiné názvy, než pro nevykastrované.
EUNUCH, KASTRÁT, KLEŠTĚNEC = vykastrovaný muž
VALACH = vykastrovaný kůň
VŮL, BULÍK = vykastrovaný býk
SKOPEC = vykastrovaný beran
HŇUP = vykastrovaný kozel
VEPŘ = vykastrovaný kňour
KAPOUN = vykastrovaný kohout
FEŠÁK = vykastrovaný pes
MACEK = vykastrovaný kocour
Své zvláštní jméno měli i lidé, kteří kastrování prováděli - říkalo se jim MIŠKAŘI.
ZÁMEK NOVÝ SVĚTLOV
Miškařům - lidem, kteří kastrovali hospořářská zvířata - byla věnována část expozice malého regionálního muzea, které bylo... a nevím jestli ještě je... v zámku Nový Světlov u Bojkovic.
Když jsme byli na Novém Světlově v roce 2008, z kteréžto návštěvy pochází můj obrázek, panovala na něm smutná atmosféra zmaru a beznaděje. Zahrada zarostlá, v okolí zpustlé stavby, které hlásaly, že do nich byly vkládané mnohé naděje, jimž však odzvonilo, jen zámek nepřízni osudu vzdoroval, ale chátral a budil pocit, jako by jeho dlouhá a nesmírně zajímavá historie měla skončit...
Ve středověku to býval hrad, který se proměnil v takřka nedobytnou pevnost, jenž svými děly zahnala na útěk i bojechtivé Turky. Pevnost se postupem času proměnila v nádherný novogotický zámek, plný zlata a přepychu, který by mohl směle soupeřit s Hlubokou nebo Hrádkem u Nechanic, nebýt toho, že jeho majitel se příliš zadlužil a zámek připadl ve 20. letech 20. století bance, která jeho zařízení rozprodala a nakonec prodala i zámek. 20. století přineslo zámku jen postupné chátrání a tento stav trval i v prvních letech století jednadvacátého...
Od roku 2008 však uplynula v řece Olšavě spousta vody a zámek Nový Světlov se změnil k nepoznání. Jeho majitel Josef Novotný ho nechal úžasně opravit a co nejvíce mu navrátit jeho novogotickou krásu. Přesto se nebránil i novým a moderním prvkům - nechal zastřešit velké nádvoří skleněnou střechou a proměnit ho v moc pěkný divadelní sál, kde se teď odehrávají nejrůznější kulturní akce. Zámek samotný se stal hotelem, kde se můžete ubytovat v pokojích s přepychovým zařízením za ceny, které ze zámku rozhodně nedělají snobské zařízení pro nejbohatší. Krásně upravená je i zahrada okolo zámku.
Zámek má pěknou webovou stránku, jejíž adresa je http://www.zameksvetlov.cz. Její návštěva mi udělala radost a odcházel jsem z ní s mnohem lepším pocitem v duši, než před čtyřmi roky z návštěvy zámku, který se zdál být odsozen k záhubě.
-
25. září 2012
(úterý) -
PRVNÍ DEN KŘIŠŤÁLOVÉHO VÝHLEDU
Ráno se mi nechtělo vstávat, všechno mě zlobilo a vztekalo, byla spousta drobných zakázek, informační systém se spíš loudal, než běžel, můj návrh stránky pro naši firmu sklidil kritiku od našeho administrátora, který právě pracuje na jiném, čímž ten můj možná odsoudí k tomu, že se nikdy oficiálním nestane... ale všechno nepříznivé je rázem zapomenuto při cestě pěšky domů. Podzim už nijak neskrývá svůj postup, stromy stále více žloutnou... a dneska nastal první z těch dnů, které mám tak rád - po ránu chladno, ale odpoledne úplně jasno a tak čistý vzduch, že na bližších stromech vynikne každý lísteček a vzdálené hory se zdají být náhle tak blízko. Krásná cesta domů, užil jsem si ji a to o to víc, že byla vylepšená i dobrou večeří v hospůdce U Učíků.
VTIP Z ČASŮ PROHIBICE
Politici jednají o zmírnění prohibice, aby už více neškodila ani státu, ani výrobcům alkoholu. Pravděpodobně se bude smět prodávat jen alkohol, vyrobený před 1. lednem 2012 a alkohol s novými kolky a průkazem původu. Přesto si ale myslím, že obchodníci a restauratéři nebudou chtít alkohol jen tak likvidovat a pár lidí si ještě přihne metylalkoholu...
Dva fanoušci se v hospodě koukají na zápas, jejich hokejovému mužstvu se však moc nedaří, až řekne jeden druhému. "Já už to nemůžu vidět. Dáme si panáka!"
VÝŽIVOVÁ HODNOTA HUB
S houbami to tenhle rok zatím moc slavné nebylo - bylo poměrně sucho a tak nerostly. Poslední dobou však přišly deštivé dny a houby jako by se to snažily dohnat - lidé nosí z lesa úlovky snů.
Jaká však je výživová hodnota hub? Houby mají nízký glykemický index, takže dokáží na dlouho zasytit. Obsahují velké množství bílkovin. Obsahují i některé aminokyseliny, některé i vitaminy A nebo B. Houby se však tíž tráví, proto by se měly spíš jíst k obědu než k večeři. Podrobné pojednání o houbách, jejich soužití se stromy, výživové hodnotě, pěstování i kuchyňské úpravě je dostupné v bakalářské práci Romana Pivoňky na adrese http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/7460/pivoňka_2008_bp.pdf?sequence=1.
NEJSVOBODNĚJŠÍ JSOU MALÉ DĚTI
Stejně jako my dospělí si sice nemůžou dělat, co se jim zlíbí a musí se podřídit i těm pravidlům, která se jim vůbec nelíbí... ale narodíl od nás dospělých si nad tím můžou alespoň bez zábran, naplno a pořádně ZAŘVAT.
PŮL MILIARDY PRO VRCHLABÍ
Po dlouhém váhání a jednáních naši politici konečně chválili dotaci půl miliardy korun pro Vrchlabí. Tyto peníze budou určeny hlavně na rozvoj průmyslové zóny - tedy hlavě závodu Škoda Auto, který u nás staví novou halu pro budoucí výrobu převodovek a pohlcuje právě památné fotbalové hřiště. Budou z nich opraveny i některé důležité silnice a zaplatí se z nich i protipovodňová opatření na Vápenickém potoce. A bude z nich financována i stavba nového fotbalového hřiště v údolí Vejsplachy blízko rybníka Kačáku.
NEJÚČINNĚJŠÍ PŘEDVOLEBNÍ KAMPAŇ
Už několik týdnů probíhá předvolební kampaň pro volby do krajských zastupitelstev. Zase jednou se ze zářivě barevných předvolebních plakátů na nás usmívají pohlední photoshopoví politici a političky (photoshopoví = k nepoznání vylepšení v grafickém programu Adobe Photoshop), stejné tváře na nás dívají i z pomalovaných autobusů, pořádají se předvolební setkání s voliči, možná se i rozdává obligátní předvolební guláš.
Zkrátka se zase jednou odehrává oblíbené předvolební mrhání penězi, které si po volbách nechají úspěšné strany proplatit ze státního rozpočtu z peněz, které politici ušetřili na zrušených školách a nemocnicích, hasičích, policistech, maminkách na mateřské dovolené, důchodcích a invalidech. A já si jen říkám, jestli by nebylo účinnější předvolební kampaní místo obrazného vyhazování peněz oknem za nejrůznější letáky, plakáty a reklamy rozhazovat peníze z okna doopravdy...
-
27. září 2012
(čtvrtek) -
DEN NEJKRÁSNĚJŠÍHO PODZIMU
Podzim vítězně vládne nad krajinou, barví šípky, jeřabiny i jablíčka do červena a stromy do žluta. Mám moc a moc rád tohle období jásavých barev, křišťálových výhledů, obzvlášť, když je ještě teplo a dá se chodit venku v tričku. Dnes nám nastal ten den. Mě by čekala angličtina, ale nějak se stalo, že všechny kromě mě dnes čekalo něco důležitějšího, než hodina angličtiny a tak jsme ji odpískali. Práce poprvé tenhle týden také nebylo nad hlavu, proto jsem mohl vyrazit dřív a s radostí v duši jít fotografovat.
Mezitím však čerstvý vítr přihnal od hor mraky, které začaly zahalovat sluníčko a fotografování není zrovna nejsnadnější. Zároveň však vypadají i zajímavě a dramaticky.
Nechtělo se mi jít domů nejkratší cestou, tak jsem přešel v Hartě most přes Labe, prošel kolem zámku a zmizel v hlubokých harteckých lesích, kterými jsem prošel až nad Lánov.
Mraky však pokryly celou oblohu a z fotografování už víc nebylo, tak jsem se vydal údolím Mezilabského potoka, přešel kopec a nejkratší cestou se vydal k domovu. Přesto mě procházka potěšila. Musíme si užívat každého příjemného dne.
DO VRCHLABÍ ZAVÍTÁ DEVÍTKA
Přístí týden ve čtvrtek bude u nás ve Vrchlabí hrát folková skupina Devítka...
Pokud budu mít po angličtině čas a chuť, rád na Devítku zavítám. Je to moc pěkná skupina, už tu u nás ve Vrchlabí byla a jejich koncert se mi moc líbil. Hrají příjemné písničky s krásnými slovy, které jsou pohlazením po duši. Pokud máte chuť, zavítejte na jejich stránku http://www.devitka.cz a pár si jich tam poslechněte. A ve čtvrtek se v Klubu Kotelna na Střelnici třeba uvidíme.
MADONNA U SOUDU
Zpěvačka Madonna na svém koncertu v Petrohradě řekla, že fandí gayům a lesbičkám. V zemi, kde zítra znamená včera, je ale propagace homosexuality přísně zakázaná a Madonna má z toho problémy - našlo se mnoho lidí, kteří se cítili jejím jednáním pohoršeni - a tak ji za to soudně žalují. Podrobnosti se o tom dočtete v článku na adrese http://www.queermag.cz/2012/09/26/madonna-predvolana-k-petrohradskemu-soudu.
Já sám neznám žádného gaye, ale měl jsem možnost poznat několik lesbiček a byly to vždycky holky moc milé a sympatické, přátelské a příjemné. Hlavně kvůli nim nemám rád, když někdo brojí proti "buzerantům", "teploušům" a dělá z nich div ne úchylné devianty, kteří by měli být zavření někde v ústavu. Příroda je stvořila tak, že mají rádi stejné pohlaví, tak se milují navzájem, je to stejně pěkná láska, jako mezi heterosexuály a nikomu tím neubližují.
Zato jim se ubližuje... ubližují jim lidské předsudky, pramenící z hlouposti a nevzdělanosti - nikdo a nic z heterosexuála gaye či lesbičku neudělá, ani kdyby se rozkrájel, o tom se rozhoduje ještě před narozením. Ubližuje jim fanatismus - kvůli slovům, napsaným kdysi kýmsi do Bible proti nim káže, brojí a zatracuje je katolická církev a pravděpodobně s neméně velkou vervou i církev pravoslavná. Kdy už vy všichni fanatici konečně pochopíte, že kdyby si Bůh jejich lásku nepřál, tak by je nestvořil!
A tak fandím Madonně, přeju jí a držím palce, aby u ruského soudu úspěšně hájila své stanovisko a i když jí asi nějaký finanční postih nemime, je od ní skvělé, že řekne všem těm ruským hlupákům a omezencům, co si o nich myslí!
KONEC PROHIBICE
Ode dneška se smí na pulty obchodů a do restaurací vrátit nápoje s obsahem alkoholu větším, než 20%. Musí však být vyrobené buď před 1. lednem 2012, nebo být opatřeny novým kolkem a "rodokmenem" - dokladem o původu. Prozatím ale moc chuť na kořalku nemám.
DO KRKONOŠ SE VRÁTILI VLCI
Už téměř 200 let nezní nad našimi horami za měsíčních nocí naříkavý hlas divokých předků všech našich čtyřnohých psích přátel, který nechybí v žádném strašidelném filmu o upírech a strašidlech. Teď však možná opět bude znít... do Krkonoš se vrátili vlci!
Několik lidí je zahlédlo ve Východních Krkonoších a Správa KRNAP si jejich výpovědi ověřovala. A tak se teď ví, že se po lesích v Krkonoších pohybuje pětičlenná smečka vlků. Snad se to podaří a najdou tady spokojený, nový domov. Více informací píší v článku na adrese http://domaci.eurozpravy.cz/zivot/57290-do-krkonos-se-po-170-letech-vratila-smecka-vlku.
-
28. září 2012
(pátek) -
CESTA PO VRCHLABSKÝCH MUZEÍCH
Předpověď na dnešní státní svátek - den svatého Václava - je víc než nejistá. Když má pršet, zůstaneme doma - ale přece jen ne úplně doma - zůstaneme doma ve Vrchlabí a projdeme si spolu obě vrchlabská Krkonošská muzea - ve Čtyřech domcích na Náměstí Míru a v Augustiniánském klášteře. Z kostelní věže jsou vidět obě.
Čtyři domky jsou ukázkou, jak původně vypadala většina Vrchlabí - řada chaloupek nalepených na sebe a do ulice otočených svými štíty - proto se jim říkalo štítové domy. Dřevěné chaloupky postupně nahradily kamenné a cihlové domy podobné těm, jaké vídáme ve většině jiných měst, do dnešní doby jich zbylo jen pár. Na Náměstí Míru - dříve Kostelním náměstí - jich původně stávalo pět.
Bydleli v nich a měli své dílničky nejrůznější řemeslníci. Po druhé světové válce však přišla doba chátrání a bezhlavého bourání, ve Vrchlabí zmizela spousta historických dřevěných roubenek a došlo i na domek v řadě nejvíce napravo. V hrázděném domku na opačném konci bydleli ti, kterým se dnes říká nepřizpůsobiví a nakonec se jim podařilo v něm založet požár. Naštěstí se podařilo včas a domek by se dal zachránit, naneštěstí však chyběla dobrá vůle a domek byl přes odpor památkářů zbořen. Zbývající tři však byly nakonec opraveny a v jejich zdech vzniklo Krkonošské muzeum, které tam je i dnes. Tři domky se postupně staly jednou z nejvýraznějších a nejfotografovanějších památek Vrchlabí. O to více všechny překvapilo, když se bezprostředně u nich začalo v roce 2012 něco stavět. S napětím jsme sledovali, co to bude - vyrostly zděné stěny, po nich i roubená část - a když zazářil roubený štít, bylo jasné, že ke třem domkům přibude čtvrtý, hodně podobný, jaký býval. Muzeum bylo přejmenováno ze Třech domků na Čtyři domky a teď se tam spolu půjdeme podívat.
Ve žlutém domku je informační centrum, prodávají se tam vstupenky a také si tu můžeme nakoupit spoustu pohledů, knih i nejrůznějších suvenýrů. Je tu i WC, víc ale tenhle domek už návštěvníkům nenabízí, je tu zázemí muze a depozitář, tak znovu vycházíme ven, pozdravíme se s velkým dřevěným Krakonošem, zahneme nalevo a vejdeme do sousedního domku. Dolní místnost je věnována historii Vrchlabí.
Je tu věrná kopie listiny, kterou bylo Vrchlabí povýšeno na město, něco málo památek na vrchlabské řemeslnické cechy, pamatováno je i na historii druhé světové války. V sousední místnosti je pěkná sbírka starodávných hodin, několik vitrín s ukázkami harrachovského skla, několik obrazů vrchlabských měšťanů i modely dvou roubenek - jeden z nich znázorňuje známý Dům se sedmi štíty tak jak vypadal, když jich měl opravdu ještě sedm.
Po dřevěných schodech stoupáme do prostorného patra, kde nás po pravé straně zaujme starodávná světnička.
Stůl, lavice, malovaný nábytek, kolébka, polička s hrnečky z jarmarku. Největší místo však ve světničce zabírá velký tkalcovský stav, nedílná to součást mnoha krkonošských chaloupek dávných časů 19. a části 20. století.
Výklenek vedle vchodu do světničky je věnován Krakonošovi a domácí výrobě jeho figurek jako suvenýru pro návštěvníky hor. Na opačné straně najdeme několik výklenků, z nichž je každý zařízený jako dílnička, náležející jednomu řemeslu. Je tu dílna řezbáře, vybavená nezbytnou stolicí, zvanou dědek, na které se vyráběly třeba dřeváky nebo šindele.
Nesmí tu chybět ani ševcovská dílna...
...dílna sedláře nebo košíkáře. Vedlejší místnost je zasvěcena lidové víře - jsou tu podmalby na skle, betlémy, nejrůznější sochy a obrázky světců i krásné malované truhly.
Vedou odtud i schody na půdu, kam je každému návštěvníkovi dovoleno nahlédnout a kde je spousta historických věcí, které pro naše předky byly nezbytným vybavením domácnosti a dnes už často jen leží zapomenuté na půdě.
Tím prohlídka tohoto domku končí, ale rozhodně ne celého muzea. Vycházíme ven a z posledního domku míříme do prvního, toho nejnovějšího hrázděného. Vcházíme do chodby a z ní do první místnosti nalevo.
Ta je celá věnována oboru, který dával obživu mnoha lidem v Krkonoších. Hodně se tu totiž pěstoval len a z něj se předly nitě a tkaly látky. Prostřednictvím mnoha zajímavých exponátů se tu seznamujeme s tím, jak se len zpracovával, rozčesával na vlákna, ta se spřádala, navíjela na cívky, tkala se s z nich látka a ta se nakonec barvila a potiskovala. Je tu k vidění spousta k tomu potřebných nástrojů - vochlic, cívek, kolovrátků, i zajímavých tiskařských štočků, jsou tu i vzorníky dávno zaniklých vrchlabských tiskáren a barvíren.
Oprávněnou pozornost zaujme i krásný historický pohyblivý model přadlácké světničky, kde je vidět celé zpracování lnu - lámání, odstraňování pazdeří, vochlování i předení.
Přes chodbu vstupujeme do království nádherného krkonošského malovaného nábytku - skříní, truhel, lžičníků i almárek. Je vám tu dovoleno dokonce i usednout a u prastarého stolu se nechat vyfotografovat. Já tu jsem s mou milou kamarádkou Vlaďkou, se kterou jsem tu byl před čtrnácti dny.
Krátkou chodbičkou přecházíme do sousedního domku, v jehož přízemí je prostorná místnost, která slouží pro pořádání různých výstav. Teď je tu zrovna výstava "Bejvávalo na horách" - výstava fotografií pana Karla Hníka, známého krkonošského fotografa. Pan Hník je proslulý především jako autor nádherných fotografií krkonošské přírody, ale on chodil i po horských chaloupkách a fotografoval zanikající řemesla a staré řemeslníky i mizející prostou krásu světniček a krkonošských roubenek.
Nádherné, umělecké fotografie jsou doplněny zajímavými lidskými příběhy - příběhy a osudy lidí, kteří nám je dnes už nepovědí a jenž se odehrávaly na místech mnohdy dnes už neexistujících. Jen fotografie pana Hníka zbyly... a jemu patří velký dík za to, že je pro nás zachránil alespoň na nich. Moc mě výstava oslovila, moc.
Tím končí prohlídka jednoho Krkonošského muzea a můžeme vyrazit na prohlídku druhého Krkonošského muzea. Nejdříve si však skočíme do malého občerstvení, nazvaného Istanbul kebab na stejnojmenné jídlo. Nikdy jsem ho nejedl, ale je to bašta, moc jsem si pochutnal. Dobře najedení vyrážíme na prohlídku dalšího muzea.
To sídlí v podstatně impozantnější budově, než jsou řemeslnické chaloupky - v někdejším barokním klášteře mnichů augustiniánů. Otevíráme těžké vstupní dveře, v prostorné pokladně - někdejší klášterní lékárně - si kupujeme vstupenky a čeká nás první expozice muzea - Kámen a život. Tou se prochází s průvodcem a během ní se seznamujeme s přírodou Krkonoš - jak Krkonše vznikly, proč je jejich příroda unikátní, seznaujeme se s tím, co tu žije, létá, plazí se a zpívá, s krkonošskými rašeliništi. Expozici kromě spousty obrázků, modelů a filmu oživují i skutečná zvířata - ropucha, čolci nebo zmije. Nejpůsobivější částí je ale horský potok s kaskádami a hlubokými tůněmi, plnými ryb, jehož středem procházejí návštěvníci. Seznámíme se i s tím, jak přírodu Krkonoš ovlivňoval a ovlivňuje člověk. Bohužel se tu nesmí fotografovat a proto vám musí stačit jen mé stručné povídání.
Druhá stálá expozice se jmenujje Člověk a hory, zabírá většinu křížové chodby v přízemí a je to taková krkonošská a podkrkonošská všehochuť - najdeme tu nejrůznější archeologické nálazy z okolních hradů, pohyblivý model hamru, rytiny pana Ericha Fuchse, který před sto lety putoval po Krkonoších a zaznamenával v nich prostý lidský život, nejrůznější památky na dávné lidi i místa.
Část křížové chodby slouží také příležitostným výstavám a dnes se tu setkáme s fotografiemi pána, jehož fotografie už jsme dneska jednou obdivovali. Karel Hník je známý především jako fotograf krásy krkonošské přírody a na výstavě v Krkonošském muzeu v klášteře najdeme výběr jeho nejkrásnějších fotografií. Obdivujeme tu nejrůznější inverze, hory za soumraku i v mlze, zasněné obrázky z pralesů i nekonečný prostor. Nádherné fotografie, až z nich mráz po mě běhá.
V místnosti vedle křížové chodby pak můžeme na další dočasné výstavě obdivovat, jaká nejrůznější umělecká díla se dají stvořit ze skla.
Vycházíme do krásného podzimního odpoledne a za chvíli už procházíme zámeckým parkem, který začíná zářit záplavou podzimních barev.
Směřujeme přes park k domovu, ale ještě dnes se do kláštera večer vrátíme.
FESTIVAL KARLA HALÍŘE - NATASHA KORSAKOVA A ADAM SKOUMAL
V klášterním kostele totiž dnes večer zažijeme výjimečný koncert. Na paměť a pro vzpomínku na fenomenálního houslistu Karla Halíře, který se narodil u nás ve Vrchlabí, je totiž pořádán už druhý ročník festivalu Karla Halíře. Jeho pořadatelé se snaží zvát sem hodně výjimečné hosty a letos nám tu zahraje jedna z nejznámějších houslistek světa Nasasha Korsakova. Seznámit se s ní můžete na její internetové stránce http://www.natashakorsakova.com nebo se dá obdivovat její umění třeba ve filmečku na serveru Youtube na adrese http://www.youtube.com/watch?v=5w81NAczPmc&feature=related. Společně s ní pro nás bude hrát jeden z našich nejpřednějších klavíristů Adam Skoumal. I ten má svou stránku, která má adresu http://www.skoumal.cz/lang1, kde jsou i odkazy na filmečky na Youtube, takže i jeho umění si tam lze vychutnat.
Byvše varováni, že bude určitě velký nával obecenstva, vyrážíme z domova raději dřív a přicházíme do klášterního kostela o dobrou půlhodinu dřív. Platíme dobrovolné vstupné, vcházíme do zatím téměř prázdného klášterního kostela, usazujeme se a čeká nás půlhodinka čekání. Čekání je to však zajímavé - obecenstvo tu sice není žádné, ale zato brzy přichází k velkému koncertnímu křídlu, které už stojí připravené před oltářem, Adam Skoumal a začíná se rozehrávat... je příjemné poslouchat jeho hraní. Ve chvílích, kdy přestává na okamžik hrát, je slyšet, že už pilné cvičení probíhá i v sakristii - je tamodtud slyšet divoká hra na housle, kterou bych si přál poslechnout celou. Přání se mi splňuje dříve, než jsem čekal - zpoza oltáře se náhle zjevuje Natasha Korsakova a mě překvapilo, jak pěkná a mladá ženuška to je. Když jsem o ni slyšel, jaká to je známá a proslulá houslistka, čekal jsem nějakou starší paní a ono ne. Vzápětí začínají hrát oba - asi některé skladby z těch, které pak uslyšíme na koncertě - a i když já mám z vážné hudby rád spíš varhanní hudbu, symfonické básně a hudbu velkých orchestrů, tohle se mi moc líbí. Paní Korsakova hraje na úžasné housle - já nejsem žádný znalec houslí, nepoznám školní "půlky" od stradivárek, ale tyhle housle mají nádherný zvuk. Z programu se dočítám, že to jsou housle houslaře Giovanniho Francesca Pressenda z roku 1843.
Kostel se pomalu zaplňuje, lavice jsou zaplněné téměř všechny, ale účast nesplňuje očekávání pořadatelů a je patrně nižší, než v loňském roce. My máme skvělé místo - ve druhé lavici za vrchlabskou městskou radou - a tak vidíme pěkně na hudebníky. Po pár úvodních slovech zaznívá první skladba - Ciaccona z druhé partity d moll pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha. Na Youtubu se najde skoro všechno, vychutnejte si tedy její tóny na adrese http://www.youtube.com/watch?v=5bVRTtcWmXI. Líbí se mi a zjevně nejen mně - po skončení skladby obecenstvo dlouho tleská, až si skoro říkám, aby pak pořadatelé po třech skladbách neřekli "Nu, čas vyhrazený na koncert vypršel, litujeme, z poloviny jste si ho protleskali."
Nic takového se zatím neděje, místo toho přichází řada na Fomanci f moll pro housle a klavír Antonína Dvořáka. I tu najdeme na Youtube - na adrese http://www.youtube.com/watch?v=05JDvNM5nYo a hraje jí tam také moc pěkná kóča - houslistka jménem Elizabeth Squires. Romance dělá čest svému jménu - je klidná, pomalá, žádné zvaření krve, ale je to taková příjemná hudba - v člověku budí pocit, že Antonín Dvořák měl při jejím skládání dobrou náladu, myslel na samé pěkné věci a s s úsměvem psal jednu notu za druhou, spokojeně si pobrukujíc. Na konci následuje opět dlouhatánský potlesk.
Další skladba - Introduction et Rondo capriccioso pro housle a klavír od skladatele jménem Camille Saint-Saëns je z jiného soudku - znějí z ní ohnivé španělské nebo italské rytmy. Líbí se mi. Jestli se vám bude líbit také tak moc, jako mně, to se dá zkusit na adrese http://www.youtube.com/watch?v=4WztBNzTKZc. Je to doopravdy těžká skladba a kdo ji dovede zahrát, ten už umí na housle zahrát všechno, co vůbec lze. Nejvíc mi ale vyrazí dech, když si uvědomím, že stojan s notami stojí už od začátku skladby nepovšimnut - ta Natasha Korsakova hraje celou tu dlouhatánskou a těžko skladby úplně zpaměti. To mě naplňuje naprostým úžasem.
Po dalším dlouhém a nadšeném potlesku následuje přestávka. I když pořadatelé nic takového nevyhlašovali, zdá se, že tenhle koncert bude zároveň i koncertem pro všechny smysly. Mysl vznešených se vznese prostřednictvím zraku k výšinám - náš klášterní kostel je krásný a není lepší síně pro krásnou hudbu. Méně vnešené mysli - jako třeba ta má - obdivují i to, jak to hezky sluší Natashe v halence barvy noci - černé s mnoha stříbrnými třpytivými hvězdičkami a něžně růžové dlouhé lesklé sukni. Sluch si příjde na své naprosto bez diskuse, kvůli tomu tu vlastně jsme. I hmat si přijde na své - dřevěné kostelní lavice nejsou nejpohodlnějším místem k sezení. Hezky si užívá i čich - ženušky při příležitosti takové společenské události sáhly do svých skrýší pro své nejlepší vůně... mně voní pod nos ženuška našeho pana starosty a voní moc hezky. Hýčkat naši chuť se rozhodli pořadatelé - nabízejí lidem víno. Některým moc nechutná, ale mně docela chutnalo.
Přestávka je u konce, obecenstvo opět sedí v lavicích, ztišuje se a začíná další část - skladba Charakterstücke, kterou složil sám Karel Halíř a věnoval ji své sestře Bertě. Neví se, zda byla někdy publikována, ve sbírce Krkonošského muzea se však zachoval rukopis skladby a tak si ji teď můžeme vychutnat. Není to však jedna skladba, je to hned devět různých skladeb, z nichž posloucháme tři - Chanson d'amour, Berceuse a Mazurka. Nějak se na to nemůžu soustředit, myšlenky se mi pořád někam rozbíhají.
Poslední skladbou je rozsáhlá Sonáta pro housle a piano A dur, kterou složil Cesar Franck, která má čtyři různé části - Allegretto ben Moderato, Allegro, Recitativo-Fantasia, Ben Moderato a Allegretto poco mosso. I ta se na Youtube pro vás najde - http://www.youtube.com/watch?v=DIlPaqmcklk. Některé části mě zajujaly, jiné méně, nejvíc se mi líbila ta úplně poslední, Allegretto pocco mosso.
To byla plánovaná poslední skladba koncertu, poté zní kostelem dlouhatánský potlesk a tleskáme všichni tak dlouho, až oba hudebníci ještě jednu skladbu - Halí belí - přidají. Poté je už definitivní koncert, lidé si tu ještě chvíli povídají a pak se kostelem opět rozhostí posvátný klid.