V mé ledvince se mnou po světě putuje malý diářík společně s malou tužkou, vyhranou kdysi na plese v tombole, který je svědkem mých všedních i svátečních dnů. Objevuje se v něm všechno možné - útraty, různé pochůzky, ale také co se bude zajímavého dít a děje nebo různé zajímavosti. Před časem jsem se rozhodl s vámi o to všechno podělit - a jak čas běží, dostávají se sem i jiné věci a soubor Z mého diáře se tak pomalu začíná stávat mým deníčkem zážitků i zajímavostí. Jestli máte chuť, pojďte poznávat se mnou, co někdy může přinést jediný obyčejný den.

11. července 2012
(středa)

JEDEN PŘÍJEMNĚ OBYČEJNÝ DEN
Začaly nám prázdniny, přišla doba cestování, krásných zážitků a poznávání nových míst. V minulém týdnu jsem poznával i já a to krásný kraj blízko Berouna, zvaný Český kras. Kraj plný vápencových skal, opuštěných lomů, jeskyní i hlubokých údolí a křivolakých silniček.



Byla to moc pěkná dovolená a tenhle týden mám ještě plnou hlavu vzpomínek na ní. Rád bych vzpomínal i tady s vámi a udělal tak radost přítelkyním Katce, Vlaďce nebo Martině, ale nevím, jestli se mi to podaří. Proto zatím půjdeme dál a třeba i na ohlédnutí zbude nakonec čas.

Dnešní den byl pro mě úplně obyčejný a příjemný - práce mi šla od ruky tak prostředně, ale zvládl jsem všechno i cesta pěšky domů byla příjemná. Snad bude i zbytek dne příjemný.

PÁR PŘÍJEMNÝCH PÍSNIČEK
Český rozhlas Hradec Králové hraje pořád dokola stejné písničky, až už to docela nudí. Přesto občas hudební dramaturg přece jen zahraje i něco jiného a pár pěkných písniček, které nám v minulých dnech zahrál, vám teď také nabízím jako pohlazení po duši.

Příjemná písnička o daleké cestě a dlouhém čekání na návrat je písnička Fram od Wabiho Daňka. Moc krásná slova má romantická písnička, plná lásky uprostřed přírody Bodláky ve vlasech od skupiny Nezmaři. Nu a když už tak vzpomínáme na trampské písničky, nemůžeme zapomenout na písničku Tři kříže, kterou znám snad odjakživa, ale určitě je ještě o hodně starší. Komu by se nelíbila něžná verze písničky od Evy a Vaška, tahle verze je mnohem drsnější a navíc je k ní obrázek z nádherného a působivého místa jménem Křížky ve Slavkovském lese. Když už jsme u toho cestování, vyrazíme spolu třeba do Mexika se skupinou Tři sestry.



A že na cestování nemáme? Nevadí. Můžeme se dát najmout třeba na Hudsonský šífy. A krásná a moje moc oblíbená je i písnička O ránu od skupiny Poupata.

NEJNESMRTELNĚJŠÍ PÍSNIČKA
Když jsem tak procházel stránkou Psanci dál, nemohla mě nezaujmout ani písnička Za svobodu, která je českou verzí známé francouzské středověké písničky a tance autora Pierra Attaignanta Tourdillon a jsou tahle slova zdařilá, určitě u mě nezapadnou.
Když už jsme u téhle písničky, její nejslavnější česká verze jménem Batalion od Spiritál Kvintetu byla mou první oblíbenou středověkou písničkou vůbec. Ale mám moc rád i mnohem veselejší a optimističtější verzi téhle středověké hitovky U černýho kohouta od mé moc a moc a ještě jednou moc oblíbené skupiny Musica Vagantium. Bohužel se na Youtubu nenajde verze, kterou přispěla svou troškou do mlýna skupina Žakéři a která se jmenuje Kejklíř. Písnička padla do oka i mé milované skupině Kantoři a ti ji nazpívali pod jménem Hrej, mistře, hrej.
A tak můžu klidně říct, že tahle písnička je jedním z nejnesmrtelnějších a největších hitů. Znáte nějakou jinou zahraniční písničku, která by měla minimálně pět českých verzí? A pořád se hrála i takřka 500 let po jejím složení?

MUSÍTE BÝT VŽDYCKY PRVNÍ?
Kdo chce mluvit o úspěchu ve sportu, musí se umístit na prvním místě, na druhém a nebo na třetím. Umístíte-li se od čtvrtého místa níže, nikdo vám tleskat nebude a nejspíš si vás ani nejvšimne. Je však ještě jedno výjimečné místo...

V dnešním černobílém vidění světa se však někdy nepočítají ani ta první tři místa. Lidé se derou a bojují o jediné první místo, o to, aby oni byli nejlepší, nejbohatší, měli nejluxusnější dům, největší auto, nejzářivější kariéru... komu se to nedaří, ten se často trápí a nemá radost ze života. Ale je to vcelku zbytečné. Být někde uprostřed, schovaný v hloubi startovního pole, je někdy moc dobré - člověk není první na ráně. Ale pokud chcete přesto vynikat a odlišit se od ostatních, jedno místo pro vás zbývá... tím výjimečným místem je místo poslední.



Stanete-li na posledním místě, mnozí se vám budou smát, ale to jsou ti, co nechápou, že každý nemusí vyznávat stejné hodnoty jako oni. Že poslední místo je zrovna tak místo první od konce. Když se ocitnete na posledním místě, časem na něm poznáte, že v životě existují jiná měřítka, jiné hodnoty a jiná krása... a nakonec se z vašeho posledního místa budete smát těm druhým vy.

CHVILKA OSTRAVŠTINY S VLAĎKOU
Když tak cestujete naší zemí a mluvíte s lidmi z různých krajů, zjistíte, že v každém kraji si mluví trochu po svém. Pražáci mají svůj pražský dialekt, u nás v Krkonoších a Podkrkonoší slova častěji než jinde končí na -ej nebo -oj, svá slova a nářečí má třeba Chodsko. A to vůbec nemluvě o Moravě, kde lidé mluví krásnou moravštinou, v Moravském krasu a na Hané lidé pro změnu chodijó, mluvijó a vijó, zatímco kolem Zlína mluví lidé tak krásnou češtinou, že jsem se tam za svou podkrkonošskou mluvu skoro až styděl.



Svůj rázovitý jazyk má i Ostravsko. Známé je třeba slovo bo, které Ostravaci rádi používají tam, kde my používáme slovo protože. Zatímco běžně se říká velký nebo obrovský, v Ostravě mají zajímavé spojení jak cyp. Na další zajímavé slovo jsem přišel náhodou nedávno... zatímco my při sexu používáme kondom, prezervativ, gumu nebo šprcku, Ostravačky chrání před otěhotněním olačka.

Já mám v Ostravě moc a moc milou a sympatickou kamarádku Vlaďku, která mi ráda píše dlouhé mailíky. A v nich občas narazím na zajímavé a neznámé slovo, které mi buď Vlaďka musí přeložit nebo si ho domyslím z kontextu. O pár z nich se tu s vámi podělím.
Vlaďka kdysi prodávala ve stánku kytičky a při tom jí často komplikoval život vítr. Někdy se jí snažil vzít ze stánku plachtu a když se mu to nedařilo - nedržela ji totiž jen tak nějaká klamerka (kolíček), ale větší množství tkaniček - zuřivě lomcoval celou konstrukcí stánku a chudince Vlaďce se pak vybulily (převrátily) všechny vázy. Ale zažila i krásné a teplé dny a v těch dnech mohla klidně na nohou nosit cukle (nazouváky, pantofle). Teď však pracuje už někde jinde a pokud se nerozhodla bulat (mít nedovolenou absenci), asi je teď zrovna v práci.
Vlaďka je ženuška maličká a útloučká, zkrátka takový chvístek. Je to moc milá, veselá, aktivní osůbka, která je neustále v poklusu, pořád něco kutí, vymýšlí, ráda navštěvuje nejrůznější hudební akce, zkrátka je takový správný poťap. Ráda na něčem fara jak cyp (hluboce to prožívá, vyžívá se v tom, užívá si to). Přece jen to všechno však unaví i ji a pak utíká do postýlky spočnout.

Na víc slov si bohužel nevzpomenu... ono se navíc ani po Ostravě a jejím okolí nemluví všude stejně a Vlaďčina mluva není typicky ostravska kratkozobakovska. Proto vám na závěr doporučím článek Jak se mluví na Ostravsku, kde poznate tu pravu ostravštinu jak cyp. Nu a kdybych někdy nerozuměl některému Vlaďčinu slovu, můžu se podívat do podrobného Ostravsko-českého slovníku. Nakonec si v ostravštině i zazpíváme a to s Jarkem Nohavicou budovatelskou píseň z 50. let Ostravská častuška.

13. července 2012
(pátek)

TŘETÍ PÁTEK TŘINÁCTÉHO
Rok 2012 je na pátky třináctého - pro pověrčivé lidi nešťastné dny - nejbohatší jak jen může, přináší nám hned tři. Dnešní červencový pátek třináctého je letos už třetí a na další si budeme muset počkat až do září 2013. Tak si ho pojďme spolu hezky užít.

Když jsem se ráno vzbudil, pohled z okna příliš na cestu pěšky do práce nelákal - temno, šedo, mlha, že by se dala krájet. Přesto jsem vyrazil. Od začátku týdne jsem totiž každý den šel pěšky do práce i zpátky a pokud dneska vytrvám, bude to asi v mém životě poprvé, co jsem za celý týden ani jednou nejel autobusem, ani jednou mě nikdo nesvezl.



Mlha je hustá, vlasy z ní vlhnou a téměř ani není vidět vrchol komína od kotelny, i když ho je už pořádný kus ubouraný. Kotelna se totiž zgruntu přestavuje a bude z ní "kogenerační jednotka".

Až bude úprava dokončená, kotelna kromě tepla bude schopna vyrábět elektrický proud a spolu s několika dalšími zajistí Vrchlabí elektřinu i v případě, kdyby do Vrchlabí nepřitékala žádná elektřina z elektráren.
ČEZ se totiž rozhodl ve Vrchlabí zřídit "smart region" - nejmodernější elektrické sítě, rozvodny, elektroměry, dobíjecí stanice pro elektroautomobily a nejrůznější zlepšení. Vrchlabí se tak stává pokusným králíkem, na němž se testují nejmodernější technologie. Více o tomto projektu se dočtete na stránce http://www.futuremotion.cz/smartgrids/cs/vrchlabi.html.

Úprava je zatím na samém začátku - bylo vybouráno veškeré vnitřní zařízení kotelny, byly rozřezány a odklizeny trubky parovodu, jen jejich podpěry byly zachovány, protože po stejné trase povede nový teplovodní kabel. Nejviditelnější akcí je teď bourání vysokánského komína, který se sice nebude bourat úplně celý, ale výrazně se snižuje.

Cesta jinak proběhne bez problémů a až na vlhké vlasy z husté mlhy byla docela příjemná. V práci jsem měl hodně práce - byla spousta malých zakázeček a navíc některé pracné úpravy v rozpiskách materiálu - ale i když jsem byl ráno ospalý, jinak jsem měl docela chuť do práce, šlo mi to od ruky docela dobře a stihl jsem skoro všechno.

Ráno se v práci hodně mluvilo o neobvyklé nehodě, která se včera odehrála u nás ve Vrchlabí. V místě, kde se říká "Na lágru", protože tam ještě před několika lety stávaly barák tábora z druhé světévé války, probíhá jakási stavba. Na ní se chybou řidiče rozjel těžký silniční válec nekontrolovaně z kopce a protože je to docela krpál, nabral velkou rychlost. Cestou ničil dopravní značky. Ulice, která vede přímo z kopce, ústí rovnou na frekventovanou silnici první třídy č. 14 a z ní vjela válci do cesty velká zelená Tatra, vrchovatě naložená hlínou, vybagrovanou se stavby v podniku Škoda auto. Válec do ní narazil, dokázal těžkou Tatru převrátit na bok a jízda pokračovala. Válec překřižoval silnici a za ní na odbočce u nádraží narazil do dalšího nákladního auta, o které se zastavil. Mohlo to dopadnout hodně zle, ale i přes velkou škodu to dopadlo dobře - nikomu se nic nestalo. Podrobnější informace najdete v článku Silniční válec boural ve Vrchlabí na serveru IDnes.

Odpoledne mě žádný autobus od mého úmyslu jít domů neodvrací, protože autobus, kterým běžně jezdím domů, už od minulého roku v době letních prázdnin nejezdí. Jdu tedy pěšky přes kopec a i když je zamračeno, je to cesta příjemná, mám v sobě pohodu a po dlouhé době si zase jednou při cestě hlasitě zpívám. Doma chvíli spím u televize a pak dlouho píšu sem. Večer se dívám při psaní na atletickou Diamantovou Ligu. Příjemný pátek třináctého, líbil se mi.

JAK SE HODNOTÍ HOTELY
Když se chce někdo pochlubit, že měl na dovolené luxusní a drahé ubytování, vybere si hotel, hodnocený pěti hvězdičkami. Skromnější se spokojí i s menším počtem, případně hvězdičky, neřeší, protože zapojení se do tohoto systému klasifikace je pro každé ubytovací zařízení záležitostí čistě dobrovolnou. Je to však dobrá věc, protože díky počtu hvězdiček hosté vědí, co můžou v hotelu očekávat.

* = Turistická úroveň
** = Standardní úroveň
*** = Komfortní úroveň
**** = Prvotřídní úroveň
***** = Luxusní úroveň

O tom, kolik dostane hotel hvězdiček rozhodují kritéria, jako je počet pokojů, jejich rozloha, vybavení nábytkem, přítomnost a vybavení koupelny, možnosti stravování a nejrůznějších služeb. Podrobně je všechno vypsáno v zajímavém článku, který najdete na adrese http://www.cestovni-ruch.cz/kategorizace/jednotna.php.

17. července 2012
(úterý)

DEN POHLEDŮ VZAD I VPŘED
Když se tak dívám vzad a čtu si v mém diáři tady na Tomášově Internetu, trochu se tomu divím. Divím se, jaké jsem v prvních měsících letošního roku psal kolikrát dlouhé zápisy k jednotlivým dnům. Dnes mám pocit, že uběhne týden a já o něm nemám vlastně co napsat. Cesty do práce, práce, cesty z práce, občas posezení na pivku... koho by to zajímalo kromě mě samotného. Kdybych to nevěděl tak jistě, skoro bych pochyboval, jestli jsem to vůbec psal já...

Dnes jsem se probudil brzo ráno, zase usnul a když mě probudil budík, nechtělo se mi věřit, že už je opravdu čas vstávat. Venku byla ještě skoro tma, jen šedavý náznak svědčil o tom, že nás čeká svítání a nový den. Příčinou byly temné mraky, které se připlouhaly nad Českou republiku a z nich na nás neustále padaly kapky deště. Nechtělo se mi tím počasím probíjet, takže bylo bez rozmýšlení rozhodnuto, že dneska pojedu autobusem. Naštěstí jel a jela se mnou po dlouhé době moje milá spolucestující, se kterou jsme se seznámili v autobusu a rádi si spolu povídáme. Bohužel už moc dlouho spolu jezdit nebudeme, protože jí bohužel potkalo to, co mnoho jiných... přišla o práci. Je mi jí moc líto a držím palce, aby se jí podařilo co nejdříve najít nové místo.

V práci mi to šlo od ruky docela dobře - nebylo práce mnoho a zvládl jsem i nějaké restíky. I mí kolegové a kolegyně měli dobrou náladu a dobré bylo i srbské rizoto. Jen venku pršelo bez ustání a já jsem začínal plánovat přesčas. Autobus, kterým jezdím běžně z práce totiž o prázdninách nejezdí a v dešti se mě klusat 4 kilometry nechtělo. Příroda se však na nás usmála, před 14. hodinou se mraky roztrhaly a rozzářilo se sluníčko. Příslib to byl však klamný - jen jsem vyrazil, připluly od hor další temné mraky a dalo se opět do deště. Naštěstí to byla jen krátká přeháňka a pak už jen pršelo jen chvílemi.

Odpoledne jsem strávil zčásti u televize, zčásti čtením a také psaním sem.

FIRMA U KULATÉ PANÍ
Hudební dramaturg Českého rozhlasu Hradec Králové měl včera i dneska nějakou mimořádně dobrou náladu a pustil docela hodně mých oblíbených písniček nebo takových, které moc neznám, ale líbily se mi. Jednou z nich je i písnička Jednou otevřu si cukrárnu, která má vyloženě příjemná slova, plná pohody a Petra Černocká ji svým příjemným hlasem zpívá tak hezky, že jsem si ji opravdu užil.

Hned mi také připomněla jednu moc a moc příjemnou cukrárnu. Byl jsem v ní, pravda, jenom jednou a navíc je tomu už deset let, ale ta jediná návštěva stačila, abych na ni nikdy nezapomněl. Ta příjemná cukrárna byla - a doufám, že pořád je - blízko náměstí v Jablonečku - tedy v Jablonci nad Jizerou. Její příjemná a moc sympatická majitelka se jmenovala paní Růženka a tak to tedy byla cukrárna U Růženky. Paní Růženka prodávala všelijaké dobrůtky a laskominky, jak to je v cukrárně zvykem, hezky to tam vonělo... a navíc byla celá ta malá cukrárnička tak hezky nazdobená a ve veselých barvách - bílé a růžovofialové. Hned mi ji ta písnička připomněla a až zase někdy zavítám do Jablonečku, určitě se tam podívám, pokud ještě je.

17. července 2019
(středa)
O Vodnářích se říká, že je minulost nezajímá, že hledí jen do budoucnosti. Ale na co bychom tam měli hledět? Každému už dneska musí být jasné, že budoucnost nenabízí vůbec nic. Takovým, jako jsem já, rozhodně ne a takových je většina. Damnata iam luce ferox. Za to, že dokážeme kráčet dál, vděčíme světlu, které si neseme v sobě. Světlu z minulosti... ze vzpomínek... a čím víc jich na šťastnou minulost máme, tím déle vydržíme nepropadnout se do hlubin beznaděje. A tak jsem rád a s velkou nostalgií vzpomínám na ty první zápisy před devíti lety - na jednořádkové zápisy o tom, co se bude dít, jaké zajímavé akce, ze kterých se postupem času stal můj deníček, nad kterým můžu dnes vzpomínat a zalévat svou duši jasem dávno ztraceným.

Když tak procházím zápisy v mém deníčku, znovu a znovu se divím a nemůžu pořádně pochopit, jak se mohl svět tak rychle změnit. Během mého života se svět vlastně pořád rychle měnil... dlouho jsme mysleli, že k lepšímu, ale známe to... myslíme si, že se máme špatně a netušíme, že se budeme mít ještě hůř. Příčina všech těch změn byla v pohybu vlastně už dávno předtím, než jsem si v roce 2010 začal své zápisy psát. Už mnohem delší dobu předtím se začali ti nejbohatší lidé z celého světa scházet na přísně tajných schůzkách, o kterých se sice vědělo, ale díky nejpřísnějším bezpečnostním opatřením se na ně nikdy nepodařilo proniknout žádnému novináři, žádnému špionovi a tak se svět vlastně nikdy nedozvěděl, co se na nich vlastně dělo.

Ale s pravděpodobností hraničící s jistotou to bylo tak, že kdo má peníze, mnoho peněz a už si nakoupil a zažil všechno, co jen dokázala jeho mysl vymyslet... zůstává mu jen jediné opojení, jediný vrchol ke zdolání... a to je moc. Dosažení co největší moci... nejen nad firmou nebo jednotlivci... mnohem vyšší. Jenže každý takový boháč byl pořád občanem státu, v němž žil, musel platit daně, řídit se jeho zákony.... komu by se to líbilo, když máte moc, sílu a schopnosti, aby se vaše vůle stala zákonem pro jiné. To byla ta pravá výzva. Naštěstí pro něj a na neštěstí pro nás vždy, už od dob antického Ŕíma - a vlastně nejspíš od úsvitu dějin lidstva - platilo, že "Omnia Romae cum pretio" - ve volném překladu, že každý má svou cenu. Velké peníze přinášely výhody a moc a výhody a moc přinášely další peníze, ještě větší. Pomalu, plíživě a nenápadně se majitelé velkých firem a korporací stávali bohatší, vlivnější a mocnější, než mnohé národní státy. Většina států však byla v té době semknutá v nadnárodních blocích, jako byla Evropská unie, Liga arabských států, Africká unie a jiných. Ty bylo nutné odstranit.

Velké peníze však zmůžou vše a když jeden bohatne, druhý musí zákonitě chudnout. Stačilo pár drobných v podobě několika desítek milionů, o které zbohatli politici... a státy nenápadně začaly chudnout. Investované peníze se rychle vrátily výnosy ze státních dluhopisů, které se staly důležitým nástrojem moci. Poté stačilo ovládnout tazvané ratingové agentury - soukromé společnosti, které stanovovaly pro jednotlivé státy rating - ohodnocení, na jehož základě se stanovovaly úrokové sazby u dluhopisů. Není nic výhodnějšího pro věřitele, když si může sám kdykoliv určit úrokovou sazbu a její výše je takřka libovolná. Umožní to dlužníka přivést do naprostého područí.

Nejprve se to stalo Řecku, které se snažila Evropská unie zachránit před krachem a tak půjčovala peníze, které členské státy samy měly půjčené. Když už se zdálo, že hrozba bude zažehnána, přišla řada na Španělsko. Poté se zvýšení úrokových sazeb dočkalo Portugalsko, došlo i na Itálii - v té době už byla Evropská unie v předsmrtných křečích. Poslední ranou pro ní byl pád Francie. Dluhy a krach takového rozsahu nemohla ekonomika ustát, nastal chaos a ekonomická krize, jakou si nikdo nedokázal představit... a ta urychlila naprostý krach dalších států - Německa, Spojených států amerických, po nich se zhroutilo i Japonsko a nakonec i Čína. Svět se propadl do chaosu, struktura moci států se úplně rozpadla a hrozila válka všech proti všem. Že nenastala, za to vděčíme tomu, že celý zdánlivý chaos byl ve skutečnosti řízen úzkou skupinou nejbohatších a nejvlivnějších lidí, kteří v ten pravý čas odkryli karty a chopili se své vysněné moci.

Několik málo lidí se stalo majiteli světa a získali absolutní moc, větší než dávní císařové, papeži, faraoni. Od té doby svět funguje podle jejich pravidel. I my všichni patříme k jejich majetku a žijeme vlastně jen proto, abychom zhmotnili jejich představu o ideálním světě, ve kterém oni chtějí žít. Huf, to jsem se nějak zamyslel a rozepsal, ale musím toho nechat, vypnout to a jít. Už je čas nastoupit na stavbu... pomáhám totiž tahat kameny na gigantickou stavbu - největší věž, jako kdy svět viděl...

Cesta vpřed vede dál do souboru Z Tomova diáře - srpen 2012.
Pokud se chcete ohlédnout zpět, následujte odkaz na soubor Z Tomova diáře - červenec 2012, Z Tomova diáře - červen 2012, Z Tomova diáře - květen 2012, Z Tomova diáře - duben 2012, Z Tomova diáře - březen 2012, Z Tomova diáře - únor 2012, Z Tomova diáře - leden 2012 a nebo na soubory Z mého diáře z roku 2011 a Z mého diáře z roku 2010.