Dne 4. a 5. května se děly v Trutnově nevídané a krásné věci. Konaly se tam totiž v pořadí už sedmé Dračí slavnosti. 5. května jsem na ně vyrazil i já a pokud máte chuť, můžeme tam vyrazit spolu ve vzpomínkách a obrázcích.

Dračí slavnosti se snaží jejich pořadatelé - Občanské sdružení Trutnov - město draka a město Trutnov samotné - každý rok zasvětit nějaké události z dlouhé a bohaté historie města. Letošní ročník se - stejně jako každý rok - jmenuje "Už ho nesou!", tenhle rok s podtitulem "aneb O slavném prvním procesí". Následující text bude pocházet z krásného programu, který pořadatelé rozdávali lidem zdarma a který je malou knížečkou se zajímavými texty.

Stará trutnovská pověst vypráví o prvním slavném procesí v čase zakládání města, při kterém byl všechen lid zapsán. Svou účastí každý stvrdil svou příslušnost k obci. Nechme na sebe na chvíli působit prastarý text, třeba se nám podaří stát se i přes propast staletí tichými účastníky onoho bájného procesí.

O prvním slavném procesí
Od úsvitu devátého dne měsíce června roku 1006 se ze staré věže po okolních horách rozléhalo pronikavé troubení rohů a mocné dunění bubnů. Na přání knížecího vyslance Mutiny z Kostomlat se na hradním návrší shromáždili všichni lidé, aby se připravili k velkému procesí, během něhož mělo být vysvěceno místo pro kostel a hřbitov. Každý byl zapsán a zařazen na své místo v průvodu.

Nejprve bylo panu Albrechtovi z Trautenbergu urozeným panem Mutinou z Kostomlat, zastupujícím při obřadech knížete, slavnostně předáno hradní léno a svěřeny pečeť a klíče od trutnovského hradu a hradu v Žacléři. Pan Albrecht byl jmenován purkrabím hradu a hlavou trutnovského manstva. Když se tak stalo, padl pan Albrecht z Trautenbergu na pravé koleno, uchopil do své levé ruky meč a klíče a pravou rukou učinil manskou přísahu. Jeho správcem byl jmenován Šimon Hausmann.

Průvod byl seřazen a slavné procesí začalo.
V čele kráčel starý Čech Petr s holí. Za ním jel bubeník se dvěma tympány. Následovalo šest trubačů, hráči na šalmaj a pištci. Za nimi jelo 40 jezdců, všichni s tasenými meči v pravé ruce, opřenými o pravé rameno na znamení manství. Po nich následovali 3 harfeníci, 3 hudci a 3 hráči na loutnu, za nimi šlo 10 dvojic žáků v bílých komžích, kteří rozeznívali cimbály, zvonečky a triangly. Následovali další harfeníci a zpěváci žalmů, duchovenstvo, mniši a bratři z jaroměřského kláštera, pan Jan Černík z Jaroměře a důstojný pan Slavoj. Duchovní šli ve svých ornátech a mešních rouchách a nesli krásné zlaté a stříbrné monstrance se svátostí. Následoval papežský legát a důstojný pan Václav Olomoucký, zastupující pražského biskupa, arciděkan týského kostela v Praze. Kráčel s monstrancí, v biskupském ornátu, pod zeleným baldachýnem, neseným 4 muži. Velde něj šel po pravé straně pan Mutina z Kostomlat, zastupující zde českého knížete. Nesl bílou planoucí pochodeň. Po levé straně šel ctihodný pan Albrecht z Trautenbergu s taseným mečem, jehož hrot směřoval vzhůru. Následovali tři chlapci v bílých komžích, kteří nesli svíčky. Za nimi hráli tři pištci na zahnuté rohy a vyhrávalo 24 dudáků. Po nich následovali opět 3 bubeníci a pištci na píšťaly. Průvod uzavíral obecný lid. Všichni zpívali "Veni, Sancte Spiritus", "Přijď, Duchu Svatý."

Dnešní slavnosti budou nádherným připomenutím této prastaré pověsti.
Samotný 7. ročník Dračích slavností však začal už mnohem dříve - 28. dubna putovalo Zelené procesí z Mladých Buků na hrádek Břecštejn, aby tam všichni spolu slavnostně vztyčili májku, opekli si buřtíky a veselili se. Včera - v pátek 4. května - se konala přednáška "Alchymista Šimon Tadeáš Budek z Leštin a Falkenberka a Podkrkonoší", na náměstí vystupovala skupina Oboroh a poté trutnovská folk-rocková kapela Pepa Lábus a spol.

To všechno jsme však bohužel propásli, ale teď jsme tady a těšíme se na to, co nám hlavní den Dračích slavností přinese. Máme 9:30, na hlubokém modrém nebi září jen jasné sluníčko, my stojíme v trutnovské ulici "Na Struze" a nasloucháme vzdálenému a stále se blížícímu bubnování. Konečně se v zatáčce vynořuje čelo slavnostního procesí, které je vrcholem dnešních slavností a úžasným připomenutím dávné pověsti. Jako první kráčí "Čech Petr" - impozatně vypadající vousatý muž s holí, na jejímž konci je drak. Za ním dva červeně oblečení muži, kteří nesou mezi sebou něco, co vypadá jako obrovský kravský zvonec.



Po nich kráčejí rytmicky a zvesela bubnující bubeníci - skupina Tamboři.



Za nimi kráčí velice důstojně papežský legát ve vysoké mitře, jehož tvář se skrývá v hlubokém stínu zeleného baldachýnu, který nese hned šest červeně oblečených nosičů a nosiček.



Své místo v průvodu mají i veselí žáčci a studenti s bubínky a zvonečky.



Přizeň Boží zajišťují svou přítomností členové a členky duchovního stavu v černých i bílých hábitech.



Za vysokými postavami duchovních putuje trochu skryta zraku, ale rozhodně ne sluchu středověká skupina Peregrin, která do pochodu hraje své středověké písničky. Za jejich zády nesou početní urostlí nosiči na dlouhých tyčích standarty se jmény měst, vesnic i samot trutnovského panství.



Za nimi provádějí svá kouzla s prapory sbandieratori di Brno - praporečníci z Brna - Monadria Polygamica.



Po nich putuje v průvodu nejpočetnější součást - 40 koní a jezdců. Koníci všech barev a tvarů - černí, hnědí, bílí i grošovaní, štíhlí a vysocí jezdečtí koně i tažní valaši s mohutnýma nohama nesou ve svých sedlech muže, krásné ženušky i usměvavé dívky a všichni jezdci a jezdkyně jsou oblečení v dlouhých leskle temně modrých pláštích s červeným okrajem.



Přijíždějí další a další krásné jezdkyně.



Mezi přívalem žen a dívek se občas najde i nějaký jezdec.



Průvodcem jezdců procesí končí a za nimi následuje už jen lid obecný. Průvod pokračuje ulicí "Na Struze" na nábřeží Úpy a skupina Peregrin mu vesele hraje do kroku.



Cesta procesí vede z nábřeží Úpy do postranní ulice Trutnova k centru Uffo.







Od centra Uffo pokračuje lidmi zaplněnou Horskou ulicí na Krakonošovo náměstí.





Horská ulice je lemovaná stánky trhovců, kteří nabízejí všechno možné - nejrůznější mlsaniny, konopné pivo, paruky všech velikostí, barev i délek, ručně malované hrnečky a obrovskou spoustu dalších věcí. Krakonošovo náměstí však nabízí ještě větší zajímavosti - za dřevěnými věžemi, branami a hradbami, zdobenými stovkami pohádkových bytostí z papíru, které namalovali záčci škol z Trutnova i okolí, na nás čekají nejrůznější řemeslnické stánky s ukázkami tradičních řemesel. Procesí právě dorazilo na náměstí a po několika slovech, kterými zahájil trutnovský pan starosta dnešní slavnosti, se konečně otevírá dřevěná brána a Krakonošovo náměstí ožívá čilým ruchem.
Hned začíná i kulturní program, který zahajuje svými písničkami skupina Peregrin.



Skupina Peregrin - její stránku najdete na adrese http://www.peregrin.eu - hraje středověké písničky na nejrůznější dobové nástroje. Ne každému se tahle hudba líbí, ale já ji mám rád a písničky Peregrinu ze všech krajů světa si moc užívám. Nejvíc ze všeho písničku Veris dulcis in tempore, mou jubilejní tisící přeloženou písničku. Tu mám nejraději ve verzi od dívčí skupiny BraAgas - ukázka zde, celou si ji lze poslechnout v podání skupiny Řemdih na adrese http://www.youtube.com/watch?v=9iH8HU6I9VM. Když skupina Peregrin dohraje, přichází na řadu divadlo - Eliščiny pohádky. Ty trochu macešsky nechávám dětem a rozbíhám se po lidmi zaplněném Krakonošově náměstí. Ono toho kromě kulturního programu nabízí dost a dost.



První radost mě čeká u stánku s nápisem Keramická dílna.



V něm kralují sympatické ženušky z občanského sdružení Bezinky, oblečené ve fialových zástěrách. Občanské sdružení s něžným jménem Bezinky má za cíl vzbuzovat v lidech chuť vytvořit svýma rukama něco krásného a pomáhat jim v tom. Pořádá nejrůznější výtvarné dílny, kurzy i celé tábory v přírodě. Každý si s nimi může vyrobit vlastní hrneček, namalovat obraz, vyrobit si ruční papír, omalovat si kamínek... zkusit si zkrátka vyrobit něco pěkného a povznést tak svou duši. Je to nádherný cíl a moc za něj Bezinky obdivuju. Více o nich si přečtete na jejich stránce http://www.bezinky.cz.



Já se s Bezinkami setkal poprvé loni na jaře, když v trutnovském Muzeu Podkrkonoší v rámci výstavy o papírnách a papírenském průmyslu v Krkonoších ukazovaly lidem, jak se vyrábí ruční papír a každý si mohl vyzkoušet vyrobit si list papíru s vodoznakem draka - znakem historické trutnovské papírny. Moc se mi to líbilo a Bezinky - paní Lída a paní Irana - mi byly moc sympatické. Udělalo mi radost, že tu dneska jsou.
Dneska tu pro mě mají samá překvapení. Jednak mě překvapily, že jsme se setkali jen jednou a ony mě hned poznaly a věděly i kde jsme se setkali. Ještě zajímavější bylo to, že si u nich každý mohl vyzkoušet ozdobit si malbou hrneček s nanesenou surovou glazurou. Stejným způsobem to kdysi dělali dávní habáni, neboli novokřtěnci, kteří k nám tuhle technologii malování keramiky přinesli.



Zatímco paní Lída maluje jistou rukou řidší a světlejší barvou lístečky a kvítečky a tmavší barvou zvýrazňuje jejich kontury, mně se to moc nedaří, ale čím déle se člověk snaží, tím to jde líp. Nakonec jsou na mém hrnečku dva stromy - smrk a dub.



Udělalo mi radost si něco takového vyzkoušet a pohladilo mě to po duši. To co Bezinky dělají je doopravdy krásné. Vedle paní Lídy paní Irana vytváří obrovskou hliněnou nádobu stejným pracným způsobem, jakým je vyráběli lidé v pravěku.



U Bezinek se každý může stát malířem. Hned vedle totiž rozložily na dláždění obrovský pruh černého plátna a každý si tam může hlínou různých barev namalovat co chce nebo třeba jen otisknout svou dlaň.
Více obrázků pěknějších než ty mé najdete ve fotogalerii na stránce Bezinek na adrese http://www.bezinky.cz/fotoalbum/draci-slavnosti-2012---keramicka-dilna.

Eliščina pohádka mezi tím skončila a na prostranství hned vedle stánku Bezinek se usidluje skupina Monadria Polygamica - sbandieratori di Brno.



S praporem se dají dělat i jiné věci, než ho jen někde vyvěsit. Takový vyvěšený prapor se musí na žerdi docela nudit, ale prapory brněnských praporečníků se určitě ani trochu nenudí. Ti totiž s nimi nejen mávají, ale hází je také vysoko do vzduchu, různě si je v rychlosti přehazují mezi sebou nebo s nimi žonglují.



Po vystoupení praporečníků přichází na řadu další divadlo - děti z polského města Kepna, které je partnerským městem Trutnova, nás seznámí s příběhem historické pečeti města.



Tu městu společně s městskými právy věnoval sám polský král a úředníci radnice právě slavnostně s novým pečetidlem dávají pečeť na první listinu.



Jenže v 17. století město zachvátil požár...



...vyhořela i radnice a soudilo se, že památné pečetidlo strávily plameny. Naštěstí se tak nestalo a dnes ho obdivují návštěvníci městského muzea.



Divadlo bylo moc pěkné, líbilo se mi.
Po něm přichází na řadu neobvyklý hudební zážitek - právě totiž přichází pod pódium desetičlenná skupina Tamboři.



Oproti jiným hudebním nástrojům se může zdát, že hrát na buben není nic těžkého. Ale i to je umění - udržet bez chyby rytmus, vířit paličkami, určitě i to chce učení a cvičení. Tamboři hrají zajímavě - vždy ten nejvíc nalevo začne bubnovat první a postupně se ve stejném rytmu popořadě po jednom přidávají. Díky tomu můžeme poznat, že i když bubny vypadají stejně velké a lišící se jen barvou, každý má trochu jiný zvuk. Některý doznívá po temném úderu ve vyšších tónech, některý více dunivě, jiný zní o něco déle. Když hrají všichni, začne jeden nebo dva z nich hrát složitější rytmus, ladící s tím, který hrají všichni ostatní. Zní to moc dobře, líbí se mi to.



Po vystřídání několika rytmů vystoupení Tamborů končí. Překulilo se nám poledne, na Krakonošovo náměstí praží sluníčko a dělá se tu teplo téměř letní. Hory se zbytky sněhu, které jsou vidět mezi domy Horské ulice, působí téměř jako neskutečná fata morgana.



Tamboři dobubnovali a na pódiu se začala zabydlovat skupina Ginevra, na kterou se doopravdy těším. Než se zabydlí, pozvu vás na jejich krásnou stránku s mnoha informacemi a ukázkami, která má adresu http://www.ginevra.cz.



Neměl jsem tušení, že skupina Ginevra existuje, až do chvíle, kdy jsem před třemi dny hledal program Dračích slavností. Hudbu a tanec, ty mám na nejrůznějších středověkých slavnostech nejraději a proto jsem hned zvědavě hledal, jaké písničky skupina Ginevra hraje. Nejprve na jejich stránce a pak i na serveru Youtube.com, kde je několik jejích písniček. Nejvíc mě uchvátila písnička Bůh v nás, které to nekazí ani filmeček s nádhernými a působivými obrázky. Moc se mi líbila i písnička Ať žije král. Autor písničky Nenasytný mnich se nechal inspirovat pověstí z kaple starobylého hradu Švihova a vytvořil z ní nádhernou písničku, kterou umocňuje i filmeček, jejž Ginevra natočila přímo na Švihově. Úchvatná a nádherná je i písnička Zvon. Nádherné texty písniček Ginevry mě tak oslovují, že po mně při jejich poslouchání běhá mráz, tak moc se mi líbí. Středověk však nebyl dobou ani romantickou, ani veselou, dochovalo se nám z něj mnoho smutných příběhů a Ginevra se jim rozhodně nevyhýbá. Jeden hodně smutný příběh se skrývá v písničce jménem Opat Jan a současně je to písnička tak krásná, že mi při ní tekly slzy. Hned ze třech písniček Ginevry sestavila Přírodní škola svůj Příběh, který je tak působivý, že i ten jsem prožíval až příliš.
Písničky skupiny Ginevra mě oslovily tak, že jsem neváhal ani okamžik a vyrazil na Dračí slavnosti, jen abych ji viděl a slyšel naživo. Vůbec toho nelituju, je tu dneska krásně a slavnosti mi dělají opravdovou radost. Teď spolu čekáme, až se Ginevra zabydlí na pódiu, naladí nástroje, společně s panem zvukařem nastaví všechno potřebné, což je hotová alchymie... je to příjemné čekání. Konečně je všechno hotové a Ginevra se pouští do hraní.

A hraje moc pěkně, jedna jejich písnička je krásnější než druhá a já si koncert opravdu užívám. Jen mě mrzí, že žádnou jejich písničku neznám a nemůžu si zpívat s nimi, to je pro mě velikánské potěšení. Ale má to i výhodu, každá písnička je pro mě překvapením a novou radostí. Krev v nás zvaří třeba pijácká písnička drsných žoldáků Zvedej sklenici. Po srdci pohladí písnička Podívej. Nádherný text o radosti z hudby a tance má písnička jménem Zeman. Hodně prožívám písničku s hodně působivým textem jménem Irisdayne. Ještě více písniček Ginevra hrála, ale to víte, třicet už mi bylo a tak si na konci nepamatuju, co bylo na začátku.



Zmínit zaslouží i zajímavé nástroje, na které Ginevra hraje - třeba nástroj z mého obrázku jsem snad nikdy neviděl. Hraje se na něj tak, že se přes zavěšené trubičky přejíždí kovovou tyčkou a to vydává takový příjemný cinkavý zvuk s výškou podle délky trubičky. Hledal jsem na Wikipedii a našel - říká se mu prostě a jednoduše trubičková zvonkohra. Ginevra samozřejmě hraje i na běžnější nástroje, jako jsou různé flétničky, kytary, akordeon... ale i na takový drobný dřevěný nástroj, který tvoří dvě tyčky, spojené ve tvaru T, za jehož nožičku se nástroj drží a do vršku se klepe dřevěnou tyčkou, což vydává příjemný cvakavý zvuk. Jiný nástroj vypadá jako podlouhlá krabička, která má na víku nějaké vroubky, přes které se přejíždí dřívkem a vydává to zvuk, jako kdyby se přejíždělo přes valchu.
Členové skupiny mají na sobě moc krásné, středověce laděné kostýmy se spoustou hezkých doplňků z kůže a kovu.



Ginevra hraje vesele a s radostí a protože se program dostává oproti rozvrhu trošku do skluzu, vedle pódia už čeká trpělivě pán, jehož chvíle příjde, až dohraje Ginevra. Že už je čas upozorňuje klidně a tiše... pouští do vzduchu ojedinělé a nádherně zářící mýdlové bublinky. Ginevra dohrává poslední písničku, sklízí si své nástroje a já pádím za nimi s úmyslem koupit si od nich CD. Na výběr je jich tolik, že moje peněženka halasně protestuje a tak si prozatím vybírám jen dvě - Bída a Rada za groš. Ale na ta ostatní určitě dojde časem taky. Nejsem zdaleka sám, kdo si u Ginevry nakupuje. Dobrá hudba si udělá reklamu sama.

Než dorazím zpátky k pódiu, už je vše připraveno pro další zajímavou podívanou. Zatímco nám z reproduktorů začíná sladce pět oblíbená irská zpěvačka Enya, pán jménem Vaclav Strasser nám připravuje úžasnou podívanou, plnou barev a pomíjivé krásy. On totiž povýšil dětskou zábavu na naprosto fascinující umění.



Nejprve s menší obroučkou dělá bublinky všech možných velikostí, kterých je k velké radosti vepředu stojících dítek hodně a větřík lehký jako dech vanoucí od hor je bere směrem k nim a ona po nich můžou skákat a rozbíjet je. A když už žádné nejsou, pan Strasser jich mávnutím ruky udělá hned ještě více.



To však je jen takový hravý začátek. Brzy poté nás pan Strassr překvapí důkazem, že každá bublinka nemusí být nutně kulatá.



Brzy vzduchem létají nejrůznější neuvěřitelné šišky i beztvaré duhově zářící obrovské a rozklepané obláčky.



Po nich přichází na řadu opravdové umění - bublinky se zdaleka nemusí jen pouštět každá zvlášť.



Bublinkový měšec, naplněný bublinkami... po chvíli letu praská a bublinky se rozlétnou do všech stran. Rádo se tohle s měšcem a jeho obsahem stává.



Bublinka však nemusí nutně obsahovat jen vzduch. Zatímco já si spokojeně zpívám s Enyou její písničku Caribbean blue, pan Strasser si zapaluje cigaretu, ale nikoliv proto, aby si dal "rauchpauzu". Natahuje do sebe kouř, pak bere dlouhou trubičku a z ní vyfukuje bublinku, která je naplněná kouřem a vypadá, jako by byla z mléčného skla.



Pan Strasser dokáže bublinky s kouřem a bez kouře dovedně kombinovat, spojovat a vrcholem je, že vyfoukne bublinku naplněnou kouřem, šikovně ji zachytí do obroučky, udělané z tenisové rakety a uzavře ji do větší průhledné bubliny a tak se spolu obě vznáší vzduchem a vypadají hezky. V dešti bublinek, vystřelujícím z krabičky na pódiu, se s námi pan Strasser loučí.

Na pódiu se teď začíná zabydlovat další zajímavá skupina jménem Rajtaraj. To však trvá poměrně dlouho, tak se spolu teď projdeme po náměstí. To totiž kromě kulturního programu nabízí mnohé k zažití a ochutnání. Pro osvěžení si dáváme malinovku nebo dobré pivo z trutnovského pivovaru Krakonoš, ochutnáváme bramborové spirálky, staročeské placky nebo sladké trdlo či valašské frgále. V krásném stánku prodává milá paní moc dobré španělské olivy.



Dává všem ochutnat, ochutnávám i já a kupuju si u ní velkou sklenici i malý kelímek, do kterého se hned s chutí pouštím. Prodává paní i malé pikantní okurčičky nebo nakládanou zeleninovou směs. Mňam.

V dolní části Krakonošova náměstí se můžou dosyta vyřádit děti. Z velkých balíků slámy tam je postavená "Slaměná aréna", ktde na ně čekají různé hry s velkými barevnými kostkami a nejrůznější hříčky. Hned vedle se usadili se svými hezkými i děsivými atrakcemi Al Rašídovi komedianti. Ti provozují atrakce, jako vystřižené z dávných dob - dřevěný řetízák, roztáčený lidskou silou, dřevěné houpačky, mladí adepti stavu rytířského si tu můžou vyzkoušet i souboje na úzkém dřevu, při nichž se dřevcem, na jehož koncích jsou plátěné kouličky, vycpané slámou, snažíte protivníka shodit ze dřeva dolů. Nechyběla tu ani moje oblíbená Suličina kašna.



To je velký skleněný válec, naplněný vodou, v jehož středu je tyčka s malým kolečkem na horním konci. Horní konec válce je otevřený. Když tamtudy hodíte dvoukorunu, snáší se nevyzpytatelným a třepotavým letem dolů a vy napjatě čekáte, kde přistane.
Pokud přistane na kolečku, vyhráváte. Ale nevíte zatím kolik. Dostanete totiž prut s provázkem, na jehož konci je magnet. Ten spustíte do Suličiny kašny a kolik dvoukorun se vám podaří na jedno nahození vytáhnout, tolik vyhráváte.
Pokud vaše dvoukoruna kolečko mine a dopadne na dno Suličiny kašny... nu, pak si u Al Rašídových komediantů předplácíte štěstí v lásce.
V minulosti jsem si párkrát zkoušel u Suličiny kašny zahazardovat, ale vítězství se mi zatím vyhýbalo. Dneska však na to ve mně není ta správná nálada a tak pokračujeme v cestě.
Zaujaly mě totiž u Al Rašídových komediantů i dvě atrakce smrti. Jednou z nich je dřevěné křeslo, které vypadá spíš jako mučící nástroj. Je totiž vodorovnou osou spojené s dřevěným loukoťovým kolem na boku a dokáže se pekelně rychle otáčet. Ten, který v něm sedí, létá hlavou dolů a zase nahoru. Kdybych měl něco takového podstoupit já, bylo by mi fantasticky špatně. Ale chlapeček, který tam sedí teď, jen výská nadšením a žádá si větší rychlosti. Jeho žaludek bych chtěl mít.
V jeho sousedství je podobná židlička, která se pro změnu otáčí podél svislé osy. Pod ní je kolečko, v jehož žlábku je namotaný provázek. Stačí tedy za provázek jen pořádně trhnout a židle se otáčí fantasticky rychle a ten, kdo je v ní tak pozná, jaké to je být v mixéru. Setrvačností se provázek opět namotá na kolečko a po dalším trhnutí se židle otáčí zase na opačnou stranu. Huf, dělá se mi špatně, jen se na to podívám.

Vracíme se opět do horní části náměstí, kde je také mnohé k zažití. Můžete se tu třeba naučit plést košíky.



Svá kouzla s rozžhaveným železem tu předvádí také kovář. Na druhou stranu od košíkářů se můžete seznámi s drátováním hliněných hrnců a také vás lidé z Domu Pod jasanem seznámí se zpracováním lnu či vlny od oveček až po tkaní plátna.



Zvučnou italštinou lákají na své druhé vystoupení praporečníci z Brna Monadria Polygamica. I oni maji svou stránku, najdete ji na adrese http://prapory.osazla.com/index.htm.



Jinak je vystoupení v podstatě stejné, jako bylo to první a není k němu víc co říct.

Zatím se na pódiu připravila a společně s panem zvukařem vše naladila a nastavila skupina Rajtaraj a tak si teď můžeme společně užít její písničky.



Skupina Rajtaraj tu dneska zastupuje žánr, který mám společně se středověkými písničkami a klasickým folkem asi nejradši - typické lidové písničky nejrůznějších národů - anglicky se tenhle žánr označuje jako "world music". Přečíst si pár informací o skupině Rajtaraj a poslechnout si čtyři jejich písničky lze na adrese http://bandzone.cz/rajtaraj. Stojí to zato. Rajtaraj hraje moc pěkně - některé písničky zpívá v originále, třeba ve finštině, některé si přeložil do češtiny, jiné hraje jen tak instrumentálně. Líbí se mi to a největší radost mi dělá poslední písnička - pravděpodobně srbská písnička jménem "Zaigrale, mamo, devojčinja", která se mi líbí nejvíc a tak si do rytmu broukám a nadšeně se skupinou zpívám v refrénu alespoň "Rajtaraj, rajtaraj". Moc se mi vystoupení skupiny Rajtaraj líbilo, moc.

Zatímco Rajtaraj sklízel nástroje, pod pódium nám znovu přišli zabubnovat Tamboři a jejich vystoupení bylo podobně pěkné, jako dopoledne. Poté nás přišel potěšit svými kouzly znovu bublinář pan Václav Strasser.



I pan Strasser má svou stránku, najdete ji na adrese http://www.bubbleshow-strasser.com.
Jeho vystoupení je podobné jako dopoledne. Jen vítr mezi tím nabral na síle a komplikuje panu Strasserovi život - bublinky mu bere zpod ruky a tak jsou kouzla s nimi mnohem těžší.



Někdy marně honí stříbrnou kouřovou bublinku s pálkou a snaží se jí chytit do průhledné bubliny, ale ona je mrška rychlá a nedá se. Přihlížející prcci vřeští nadšením. Nakonec se ale dílo podaří.



A pan Strasser si může s pocitem dobře vykonané práce vychutnat zasloužený potlesk početného obecenstva.

Po něm přichází na řadu další vystoupení středověké skupiny Peregrin.



I podruhé hrají poutníci hezky - radost mi dělají třeba židovskou svatební písní Hava nagila, už jen proto, že dneska na slavnostech na dálku slavím svatbu mé kamarádky Jarky s jejím vyvoleným, rytířem Davidem. S největší chutí si však s nimi zpívám mou obrovsky oblíbenou písničku o květech a lásce Totus Floreo a máte-li chuť, poslechněte si ji v podání skupiny Elthin na adrese http://www.youtube.com/watch?v=hckux7F2_K0. Radost mi dělají i s lepší verzí písničky Ai vist lo lop - (ukázka přímo ze stránky Peregrinu), kterou znám od nich a také si ji s chutí zazpívám s nimi. Poutníci si toho všimli a tak se po jejich vystoupení se mnou sami od sebe dali do řeči, když šli okolo mě. Překvapilo je, že nemám jejich CD, hned mi ho nabízeli a tak jsem si ho koupil. Určitě u mě album ...sic nullo modo! - ...tak takhle ne! nezapadne.



Po Peregrinu se začíná na pódiu opět zabydlovat skupina Ginevra. Než všechno nastaví a naladí, chodím opět po náměstí a ochutnávám co můžu. Než však Ginevra začne, jsem zpátky a už se těším na její další krásné písničky.



A hraje opět skvěle, jednu písničku lepší než druhou. Přichází řada i na mou ve čtvrtek objevenou a už teď moc oblíbenou písničku Bůh v nás, jejíž refrén si ke konci už s nimi zpívám. Uchvacuje mě i písnička Do plnejch džbánů, hlavně její text mě oslovuje a to tak, až vytahuju moje dvě koupená CD a hledám, jestli tam je. Není a tak ve mně chvíli probíhá vnitřní boj, ale pak si říkám, což, žijeme jen jednou... a začínám se rozhlížet, kde je nejbližší bankomat, abych si vybral peníze a mohl pádit ke Ginevře pro další CD. Výborně, hned za dřevěnou branou září logo České spořitelny, tak se tam hned po koncertě vypravím.
Ale ta písnička, co hraje Ginevra teď, s tou mi dává. Působivá písnička o dívce, která má být upálená, taková nemá šanci na mě nezapůsobit. Snažím se ji radši moc neposlouchat a hlavně neprožívat, ale obojí se moc nedaří. Naštěstí se slzám tentokrát ubráním a poslední veselá písnička mě rychle přiměje na tu smutnou zapomenout.



Poté lidé nadšeně a dlouho Ginevře tleskají a rádi by ještě poslouchali dál, program však bude pokračovat dál a my se musíme s Ginevrou rozloučit. Doufám, že bude tahle příbramská skupina někdy hrát zase poblíž, moc se mi líbilo ji vidět naživo. Teď však pádím ven z dřevěné brány se dvěma věžemi...



...nacházím bankomat v chodbě za vstupními dveřmi, které se otevírají kartou, vybírám peníze... a jsem v pasti. Vstupní dveře jsou zabouchnuté a já nevím, jak je otevřít. Hezkou chvíli tu tvrdnu, než si konečně všimnu drobné kličky v kování dveří a konečně vybírám ven. Honem pádím zpátky branou dovnitř a pohled k pódiu, vedle něhož září červené šaty paní Romany, mě uklidňuje. Nestihla mi Ginevra utéct. Za chvilku už si povídám s paní Romanou Plecitou a s paní Evou Čechovou.



Paní Romana mi prodává CD, které se podle mé vyvolené písničky dokonce i jmenuje "...tak do plnejch džbánů". To bude krásné poslouchání, už se na všechna tři CD těším. Paní Romana mi dělá radost, protože mi dává i hezký náramek - na silném pruhu světlé kůže, který má na každém konci dvě dírky, je vyražené jméno skupiny GINEVRA. Dírkami na konci se protáhne tenčí kožená šňůrka a díky ní náramek drží na ruce. Když jsem se s Ginevrou rozloučil, hned jsem si ho vzal na ruku a mám ho na ní i teď, když tohle všechno píšu. Díky vám, lidé milí, udělali jste mi obrovskou radost.

Zatímco ráno bylo hezky, během odpoledne se nebe začalo měnit nejprve do běla, pak do šeda a nakonec do modrotmavošeda. Krakonoš se na nás mračí...



Vinou hrozící bouřky pořadatelé přesunuli vystoupení skupiny Rajtaraj, kterým dnešní kulturní program skončí, do podloubí staré radnice. Ale ještě, než příjde, bude se hrát pouliční divadlo - pohádka Pinocchio. Tu nechávám dětem a naposledy se potuluji po náměstí. Černé mraky popohánějí trhovce i řemeslníky, aby si pospíšili a rychle sbalili své nástroje i zboží a zachránili je tak před zmoknutím. Já si mezi tím hledám šikovný vlak. Bohužel se divadlo protahuje a tak musím ze slavností odejít, aniž bych viděl druhé vystoupení skupiny Rajtaraj. Mrzí mě to, ale co se dá dělat.



Slavnosti ještě úplně nekončí, večer od 20:45 půjde od kina Vesmír průvod, který ponese draka na Krakonošovo náměstí, kde bude vztyčen na věž Staré radnice. Nedošlo v mém popisu ani na pohádky v podání nejrůznějších divadel, které se odehrály na nádvoří staré trutnovské šatlavy, protože jsem nic z nich neviděl. Nevystřelil jsem si ani z kuše či z katapultu Vízmburských střelců, kteří celý den byli v parčíku pod návrším, na kterém stával trutnovský hrad. A nevyzkoušel jsem ani kuličkovou dráhu. Co se dá dělat, nedalo se stihnout všechno.

Dnešní Dračí slavnosti byly pro mě nádherným zážitkem, podobně krásným, jako mé úplně první Slavnosti královny Elišky. A tak za tenhle zážitek ze srdce děkuji pořadatelům - občanskému sdružení Trutnov - město draka, městu Trutnov i všem, kdo jim pomáhali.

Napsal Tomáš dne 6. a 7. května 2012

Zpět na Tomášovy řeči