Na předoňských Dračích slavnostech jsem poznal nádhernou skupinu jménem Ginevra. Její písničky s nádhernými melodiemi, plné lidských citů a středověkých příběhů, mě vzaly za srdce. Skupina Ginevra však žije v Příbrami, hraje hlavně po svém kraji a proto jsem neměl od té doby příležitost setkat se s ní naživo bez dlouhého cestování a nocování někde v cizím městě. Až dnešek přinesl příležitost znovu se s touhle úžasnou skupinou setkat - v Ostašově u Liberce budou poutní slavnosti a Ginevra tam bude hrát hned dvakrát. Proto jsem dnes vstával brzo a teď se spolu scházíme na vrchlabském nádraží.

Pouť na slavnosti po krásné trati
Do Liberce je jednodušší jet z Vrchlabí přes hory autobusem. Tuhle cestu však znám, vlakem jsem však do Liberce nikdy nejel a navíc se dá dojet přímo až do Ostašova, proto jsem se rozhodl pro vlak. Jenže ouha - v pokladně systém Českých drah paní nabízí jen Ostašov kdesi na Moravě a o Ostašově u Liberce nechce nic slyšet. Musím si tedy koupit jízdenku do Liberce a tam se to nějak dořeší. Nakonec se mi podařilo zjistit, že na trati z Liberce přes Ostašov je zastavený provoz, protože ji poničily loňské povodně.

Cesta z Vrchlabí do Liberce vede přes Kunčice nad Labem a Starou Paku.



Na cestě mezi Kunčicemi a Starou Pakou mě potěšila průvodčí - velikánská žena s hlavou bez vlasů, která je tou nejsympatičtější průvodčí jakou znám. Vždycky při příchodu do vagónu hezky cestující pozdraví, každému poradí, kde má přesedat. Už při pár cestách jsem se s ní setkal a vždycky ji moc rád vidím.

Železniční trať Pardubice - Liberec je zajímavá celá, ale její nejkrásnější část je mezi nádražím v Semilech a Hodkovicemi nad Mohelkou.
Ze Semil trať vede hlubokým a čím dál skalnatějším údolím Jizery, jehož nejužší část překonává čtyřmi tunely. Tohle je tunel Říkovský I.



Tohle je historický obrázek tunelů mezi Semily a Železným Brodem.



Údolí, kterým právě projíždíme, je hluboké - tohle je pohled do údolí z Krkavčí skály.



A takhle náš vlak mohli vidět z protilehlé strany údolí návštěvníci čedičové Myší skály.



Vlak tu jede rychle, bleskem projíždíme tunely, které mají jména Ŕíkovský I - IV, poté se zprava mostem přes Jizeru připojí nádherná trať, vedoucí Údolím Kamenice a souběžně s ní přijíždíme na nádraží v Železném Brodu. Za ním projíždíme Líšeňským tunelem...



...a za stanicí Líšný projíždíme jedním z nejkrásnějších krajů Čech, který nese přiléhavé jméno Český ráj. Napřed se po levé straně po směru jízdy zjeví našim očím na chvíli Suché skály...



...a pak na straně pravé na vysoké skále stojící letohrádek podobný malému kostelíku zvěstuje, že přijíždíme do Malé Skály.



Za Malou Skálou projíždíme krátkým Rakouským tunelem pod hradem Zbirohy, přejíždíme po mostě Jizeru, stavíme v Dolánkách u Turnova, podjíždíme zámek Hrubý Rohozec...



...a za chvilinku už stavíme na velikánském nádraží v Turnově. Po delším čekání pokračujeme v cestě, po níž jsem ještě nikdy nejel - napřed nížinou za Turnovem, ve které přejedeme dálnici z Prahy do Liberce, poté se přiblížíme k dlouhému a táhlému pohoří, které trať překonává docela dlouhým Sychrovským tunelem, za jehož portálem bezprostředně začínají výhybky a koleje nádraží Sychrov. Tohle nádraží je svou polohou doopravdy výjimečné - z jedné strany tunel a z druhé strany hluboké údolí řeky Mohelky, které trať překonává obrovským a dlouhým viaduktem.



Krajina podél trati je členitá, divoká, porostlá lesem a velmi zajímavá. Projedeme krátkým Sedlejovickým tunelem a když zastavíme na malé zastávce Sedlejovice, stojící na hraně krásného údolí Mohelky, mám sto chutí tady vystoupit a zmizet v tom neznámém kusu přírody, plném kvetoucích stromů a pampelišek. Zůstávám však sedět a užívám si dalších a dalších výhledů na řeku Mohelku, která teče tu po jedné, tu po druhé straně trati. Jedeme dalšími a dalšími nádražími a stanicemi, občas přejedeme dálnici - a než se naděju, přijíždí vlak do neskutečně obrovského nádraží v Liberci.

Najít cestu z nádraží obvykle není složité, i když mají krytá nástupiště, spojená podzemní chodbou, horší to je s nalezením správného autobusu, který mě doveze do Ostašova. Když se konečně dohrabu na správnou zastávku, zjistím, že další autobus do Ostašova pojede až za dobrých 40 minut. O mši v kostelíku tedy přijdu, co se dá dělat. Moje naděje, že v rámci "posílených spojů" do Ostašova pojede něco dřív, se ukazuje jako zcela marná - až přibližně v určeném čase přijíždí autobus, který je tak narvaný, že už mám problém se tam vejít. Na dalších zastávkách ještě pár lidí přistupuje, takže už dobře vím, jak se cítí sardinka v konzervě. Konečně přichází první stanice v Ostašově, na které se všichni ženou ven, ženu se tedy ven také a zjišťuju, že jsem přímo u dějiště slavností. Kupuju si vstupenku, dostávám knížečku o "Bitvě u Liberce" a už se začínám těšit, co mi dnešní slavnosti všechno krásného přinesou.

Radost z krásy se skupinou Villanella
Protože se zrovna nic neděje, dávám si pivo a poté si kupuju pár lístků z "kola štěstí", které je vlastně tombolou, jejíž výtěžek půjde na opravu malého a pěkného ostašovského kostelíku. Štěstí mi přeje a vyhrávám smetáček, který je zároveň i oškrabovátkem ledu z oken auta. Sám auto nemám, ale mám komu ho dát.



Na Ostašovské slavnosti mě přilákala hlavně skupina Ginevra, ale rozhodně není tím jediným, na co se dneska těším. Jako blázen se těším i na to, co přichází právě teď - krásné historické tance skupiny Villanella, jejíž stránka na vás čeká na adrese http://www.villanella.cz. (Až dnes jsem se naučil dobře číst její jméno - čte se tak jak píše.) S ní jsem se poznal před necelými dvěma lety na Slavnostech na hradě Zvířetice a byli to tak fajn milí a přátelští lidé, že mi dnes dělá radost jen se na ně dívat, i když ještě netančí. Teď si budeme užívat krásných barokních tanců.



Užíváme si jich vrchovatě - nejrůznějších polonéz, menuetů, čtverylek a různých jiných.



Rád bych vám představil i jednotlivé členy skupiny, ale muži se mi podle stránky Villanelly nějak těžko poznávají a tak mohu jen tipovat, že tohle je Petr a s ním Františka.



Tohle je Dáša... ale kdo je to s ní, to nemůžu poznat.



Tahle usměvavá a milá paní v nádherných červených a béžových šatech se jmenuje Vlaďka.



A ta dáma v něžně růžových šatech nalevo, to je Kamča.



To je krásná skupina Villanella.



Po několika různých tancích Villanella usoudí, že našeho koukání už bylo dost a že teď si s nimi také zatančíme. Já sice tančím docela rád, ale před lidmi se mi moc nechce, plánuju tedy nechat tohle potěšení jiným... ale stačí ke slovu tanec přidat slovo irský a už stojím na konci řady. Skládá se z různých dvoj a jednokroků do strany a zpátky a občasného předkopnutí - a je to fajn tanec, jen se nějak až do konce nemůžu dostat do rytmu - vedle mě tančí Vlaďka lehce jako vánek, ale já si připadám elegantní asi jako při šlapání zelí. I tak mě to ale baví a zavzpomínám si na to potěšení, jaké mi tanec kdysi dělal.

Na Zvířeticích mi však Villanella neudělala radost jen tancem, ale i svou vřelostí a svým přátelským povídáním. Dneska je to úplně stejné a já mám to potěšení povídat si s nimi. Zajímá mě třeba, co drží sukně těch krásných šatů v tak širokém tvaru - ale to pro mě zůstává tajemstvím, protože se tomu ženušky z Villanelly jen smějí. Kdepak by taky prozrazovaly chlapovi, co se skrývá pod jejich sukní.

Pak mi utečou do šatny a v programu teď nastává přestávka. Skupina Ginevra teď měla mít zvukovou zkoušku, ale asi se něco změnilo. Chystám se podívat do vojenského tábora, ale napřed si stahuju z Internetu jízdní řád pro zpáteční cestu z Ostašova na nádraží a než pochopím, že v jediném souboru se skrývají jízdní řády ze všech zastávek, trvá to při delším vedení tak dlouho, že už nemá cenu někam chodit. Jdu tedy zpátky ke kostelíku a tam mě mezi sebe zvou krásné a veselé pastýřky.



(Na tomhle obrázku se Františka s Vlaďkou od srdce smějí a díky tomu je tenhle obrázek nádherný. Jestli jednou realizuju myšlenku vytvořit fotogalerii vyjadřující radost z lidské krásy - ke které mě přivedlo když jsem poprvé slyšel jméno sítě Facebook - tak tenhle obrázek tam zaručeně bude.)

Příjemné povídání s ženuškami z Villanelly pro mě bylo čirou radostí, ale v jeho průběhu přišla pro mě naprosto zdrcující zpráva - Ginevra vůbec nepřijela! To mě ukrutně zklamalo a naplnilo velkým smutkem. Ale na smutnění teď není čas, protože teď bude znovu vystupovat Villanella. Trošku mě mrzí, že to tentokrát má být místo tance divalo - ale nakonec se ukáže, že to bude divadla jen trochu a tanců hodně. Nejprve ale přichází na scénu poutník, kterým není nikdo menší než biskup svatý Vojtěch.



Usedá a chvíli se dívá na veselé pastýřky.



Jejich tanec...



...ho však nebaví zdaleka tak jako mě a usne u toho. To zaujme pastýře flétnistu...



...připlíží se k němu a pískne mu na flétnu rovnou do ucha. Svatí muži však nemají smysl pro humor, zato vlastní důstojnost je jim nad všechny křesťanské ctnosti, tak to patýři vyjde draho - Svatý Vojtěch ho připraví o sluch. Od té doby v tom kraji pastýři místo hraní na flétnu raději práskají bičem. A pokud se poblíž bude potulovat zase nějaký biskup, párkrát by ho měli tím bičem přetáhnout, protože si nic jiného nezaslouží.

Představení končí, Villanella prchá a já se můžu oddávat myšlenkám neveselým, truchlivým. Ginevra nepřijela! Já se na ně tak těšil, ženu se kvůli nim sem sto kilometrů - a oni se na to vykašlou! S hořkým pousmáním si uvědomím, že o Ginevře přemýšlím úplně jinak než obvykle. Obvykle je to Ginevřička milovaná... teď je to Ginevrajzna mizerná, které slibuju v duchu to nejhorší, co můžu. Jak jim až bude vhodná chvíle napíšu něco od srdce do jejich Knihy hostů a že už je vůbec nemám rád a že půjdou v hitparádě k Eminemovi, skupině Kryštof a podobným mým neoblíbeným hudebníkům. Dokonce mě i napadá, že sednu na nejbližší autobus a pojedu do Sedlejovic do údolí Malé Mohelky... ale napřed se ještě půjdu podívat do kostelíku, kde bude hrát skupina jménem Musica Viva.

Koncert skupiny Musica Viva
Ostašovský kostelík svatého Vojtěcha je maličký - nikoho neohromí svou monumentalitou, ale o to je útulnější a příjemnější.



V prostoru před jeho oltářem už na nás čeká skupina Musica Viva a pohled na ni mi dělá radost - vypadá to, že to bude skupina středověká nebo renesanční. Lidé přicházejí a lavice v kostelíku se brzy plní. Přesto se sem všichni zájemci o středověké písničky nakonec vejdou. Než se začne, pozvu vás na pěknou stránku Musicy Vivy na adrese http://musica-viva3.webnode.cz. A na adrese http://fiklbc.rajce.idnes.cz/26.4.2014_Musica_Viva_Ostasov_kostel_sv._Vojtecha jsou dostupné i obrázky a filmečky z dnešního koncertu.



Musica Viva je veliká skupina - dnes je tu s námi hned osm jejich členů a členek a to není všechno - nějaké viry si zařádily a dvě další členky se dnes mračí v peřinách. Její příjemně znějící název se hezky rýmuje s českým překladem - Musica Viva je hudba živá. Středověké a raně novověké písničky se můžou - obzvlášť těm, pro které je písnička stará už čtvrt roku po uvedení - zdát dávno mrtvé, ale díky skupinám jako je Musica Viva jsou živé stále. A pak... Musica Viva nepoužívá žádné mikrofony, zesilovače ani reproduktory, můžeme si užít jejich hlasů a hraní tak jak opravdu jsou - i tím je to hudba živá. Líbí se mi to, nic tu nebručí, nešumí ani nepíská a jejich hlasy mají něžné a příjemné vyznění.

Zatímco tu povídám, Musica Viva hraje jak divá jednu lepší písničku než druhou. Ledaskterou i znám, třeba středověkou vánoční písničku In hoc anni circulo, ale zpívám si s nimi jen v duchu aby lidé okolo neslyšeli víc mě než ty na než sem přišli. Ledaskterou neznám, ale líbí se mi. Pěknou atmosféru koncertu dělá i kapelnice Markéta - i ta je živá a navíc veselá a zpívá andělským hlasem - je tak milá, až by se do ní dalo zamilovat. Kdyby se tak stalo, můžeme si zkusit lásku Markétinu přičarovat - při každé pauze mezi písničkami nám totiž samotná Markéta kromě povídání o písničce, jíž teď uslyšíme, přidává i jeden zaručený návod, kterak si lásku druhé osoby přičarovati.

Na atmosféře koncertu Musice Vivě přidává i příroda - temné mraky zahalují oblohu a do hraní a zpívání se přidává i záře blesků a rachot hromů. Co je venku nepříjemné, to strachem nenaplňuje, když člověk sedí v útulném kostelíku. Svatý Vojtěch nás však dneska má rád - bouře nás míjí bez velkého deště, zatímco o dva kilometry dál padají z nebe kromě proudů vody i kroupy.

S veselými písničkami Musicy Vivy moje špatná nálada taje jako sníh na sluníčku, je to fajn koncert a Musica Viva má nového fanouška. Ale ještě něco rozhání mou špatnou náladu - když Musica Viva nehraje, ozývají se zvenčí velice nadějné zvuky - tu zahraje flétnička, tu zazní pár akordů na kytaru... že se na pódiu vedle kostelíku zabydluje nějaká kapela, to je jasné - otázkou však je, jestli organizátoři narychlo sehnali nějakou náhradní skupinu nebo se ztracená Ginevra přece jen našla.

Koncert Musicy Vivy je docela dlouhý a s radostí si ho užiju až do dna. Když skončí, ještě si chvilinku povídám s přátelskou kapelnicí Markétou... a pak přichází okamžik pravdy. Když vybíhám z kostelíku, už se venku hraje, tak hned pádím. Ale uši jsou rychlejší než oči - než doběhnu na konec kostelíku, poznávám písničku Beránek a kozel a chce se mi zakřičet radostí.

První koncert skupiny Ginevra
Ginevra, Ginevra, Ginevra je tady...



V celé své kráse tu je skupina Ginevra - Václav Plecitý se svou ženou Romanou, Eva Čechová, Václav Kenny Nekolný, Libor Tauš a Václav Pikrt, bubny, flétničky i trubičková zvonkohra - to je teď už zase Ginevřička milovaná. Na nic se nevykašlala, je tady a hraje nám tu.





A hraje nám tu dobře. Ne že bych čekal, že jim to dnes nepůjde, ale díky tomu, že už jsem koncert Ginevry pomalu oplakal, si ho teď užívám o to víc. A rozhodně mu to nekazí ani to, že Ginevra dneska hraje hlavně veselé písničky.

Ginevra je totiž skupina, která nehraje ryze středověké písničky - hraje své vlastní písničky v historickém duchu - s nádhernými melodiemi i tak úžasnými texty, že písničky Ginevry spíš prožívám než poslouchám. V písničkách Ginevry ožívají pradávné pověsti i skutečné příběhy a autor textů Václav Plecitý jim dává takovou nečekanou hloubku a především takovou spoustu citů, že ve mně texty písniček lehce budí představy plné barev. Tak mě některé písničky přivedou až k tomu, že se u nich od srdce zasměju - dneska třeba u písničky Chlívkový lapka, ve které se zpívá o lapkovi, který v Příbrami kradl ve chlévech a rozzuřeným majitelům tam nechával nejrůznější vtipné vzkazy. Ale dost písniček Ginevry dokáže pravý opak - přivést mě až k slzám svým smutným příběhem, melodií a nádhernými verši. Jednu z nejvýraznějších takových smutných písniček jménem Opat Jan naštěstí Ginevra nehrála, ale písnička Přelický zvon mi také docela stačila. Naštěstí Ginevra ani trochu nechce obecenstvo na svých koncertech rozesmutňovat a tak každou smutnou písničku hned střídá veselá a když není písnička veselá, tak je alespoň veselé povídání mezi písničkami a tak se za chvíli s Ginevrou zase směju.

Nejsmutnějším okamžikem každého koncertu Ginevry je konec - ale tentokrát není konec smutný ani trochu, protože jí teď spokojeně zatleskáme a za necelé dvě hodiny se na nás bude Ginevra těšit s další várkou svých úžasných písniček.

Při trošce povídání po koncertě vychází najevo, proč se Ginevra zdržela - GPS navigace nemohla pochopit, že přes zavřený most v Liberci jet auto Ginevry...



...prostě nemůže a trvala na tom, že tam jet musí. V Liberci se dá bloudit náramně dobře a proto se Ginevra zdržela, propásla svou zvukovou zkoušku a Tomáš pesimista pak došel k závěru, že když tu Ginevra není teď, nebude tu už vůbec. Ale o to větší radost mám, že tu teď Ginevra je. Přišel jsem si ke Ginevře něco koupit, ale ono už kromě CD s vánočními písničkami nějak není co. Není, ale bude - Ginevra pilně pracuje na novém CD a to možná bude už někdy na podzim. To se těším. Po pár chvílích příjemného povídání přichází čas na další část zajímavého programu.

Bitva u Liberce
Na Ostašovských slavnostech dosud kralovaly Múzy, ale rázné bubunování doprovázené řízným pochodem nám dává na vědomí, že Múzy teď budou mlčet. Hovořit budou svou krutou řečí zbraně - děla a velké pušky předovky, bodáky a bajonety a šavle. Máme 21. dubna 1757 a na kopcích kolem Liberce proti sobě stojí dvě armády - rakouská a pruská.

Vojáci i obecenstvo pochodují po silnici pod železniční most do luk nad Ostašovem. Já si ještě rychle kupuju dvojnásobnou porci utopenců a pivo a pak se tam ženu také.

Bitva u Liberce je jednou z bitev obrovského válečného konfliktu, který je známý pod jménem Sedmiletá válka. Tuhle válku spustila rozpínavost Velké Británie v Severní Americe a také touha císařovny Marie Terezie získat zpět ztracené Kladsko a Slezsko. Po delším diplomatickém úsilí byl uzavřen obrovský spojenecký pakt mezi Rakouskem, Francií, Ruskem, Švédskem a Svatou říší římskou na jedné straně a Pruskem a Velkou Británií na straně druhé. Pruský král Fridrich II. se ocitl v obklíčení nepřáteli a rozhodl se nečekat na to, až se na něho vrhnou ze všech stran a roztrhají Prusko na kusy - naopak se loni překvapivou bleskovou válkou zmocnil neutrálního Saska a v bitvě u Lovosic porazil nepřipravené rakouské vojsko. Pak však další bojové akce zmařila zima. Během ní se rakouská armáda opevňovala proti možnému útoku a jedním z opevněných míst je i Liberec a jeho okolí. To, co se mohlo zdát jako vzdálená hrozba, je však teď zcela reálnou skutečností - tři pruské armády se valí do Čech a jejich cílem je Praha!



Teď stojíme na velké louce na kopci nad Ostašovem, pod námi je vidět hluboké údolí s Libercem, zatímco nad námi se tyčí vysoký a špičatý Ještěd. Tahle bitva mě doopravdy překvapila - až do dneška jsem nevěděl, že kdy byla nějaká Bitva u Liberce. To je výhoda neumět dějepis - nevím, jak to dopadne, ale doufám, že je odtud šupem vypráskáme, pacholky. Nemají tady co dělat!

Zatím se neděje nic, tak se pokouším do sebe co nejrychleji nasoukat dva obrovské utopence se čtyřmi krajíci chleba, abych měl volné ruce a mohl při bitvě fotografovat - ale ono se to lépe řekne než udělá. Nakonec musím baštu položit na zem a doufat, že mi do ní nikdo nekopne.

Jen vítr se prohání nad bitevním polem - koně frkají, sem tam zazní nějaký povel, zavrže kůže, cinkne postroj. Okamžiky před bitvou jsou dlouhé a čekání nekonečné. A pak se náhle za obzorem vynoří nepřátelská armáda.



Proti sobě tu stojí asi 16 000 vojáků rakouské armády, jimž velí Christian Moritz von Königsegg-Rothenfels proti asi 10 500 vojáků pruské armády, jimž velí August Wilhelm von Braunschweig-Bevern.

Zatímco si dělostřelci a střelci vyměňují střelecké vizitky, Prusové překračují Ostašovský potok a pruští dragouni...



...se vrhají proti rakouským liniím.



Zpočátku to vypadá všelijak, ale nakonec se Prusům útok daří a oni zahánějí rakouské jezdectvo na útěk. Prusové se nechávají strhnout svou převahou, ženou se do daleka, jenže do Prusů začnou pražit z úbočí Ještědu rakouští granátníci a se svou střelbou se přidá i dělostřelectvo z Keilova vrchu.



Co se už zdálo jako poloviční vítězství se náhle změnilo v nepříjemně svízelnou situaci. Prusové kvapně a v nepořádku ustupují. Nenadálý útok pruských husarů však rakouský protiútok zastavil, pruská jízda se stačila po ústupu zformovat a obnovit svou bojeschopnost. Prusové poté podnikli další protiútok, který byl mnohem úspěšnější a po rozprášení rakouského levého křídla začínají pomalu opanovávat bojiště.



Rakouské vojsko je stále více zatlačováno...



...a nakonec se dává na spořádaný ústup...



...který část vojska kryje ústupovým bojem.



Je po bitvě. Na bojišti zůstalo 25 důstojníků a 849 mrtvých či raněných vojáků rakouské armády a 30 důstojníků a 625 mrtvých či raněných vojáků armády pruské. Pruská armáda má otevřenou cestu na Prahu...

Vracíme se do 21. století a je to dobře - po téhle bitvě všichni mrtví obživli...



...a všichni se společně v míru a pokoji vrací do Ostašova ke kostelíku, kde pro potěšení všem střílejí ze svých zbraní.



Múzy však už mlčely dost dlouho a déle mlčet rozhodně nebudou. Čeká nás totiž...

Druhý koncert skupiny Ginevra
Na pódiu už je na nás nachystaná skupina Ginevra a právě probíhají poslední přípravy na další její koncert. Abyste se nenudili do chvíle, než vše naladí a připraví, pozvu vás zatím na stránku Ginevry, která vás čeká na adrese http://www.ginevra.cz a najdete tam povídání o Ginevře, obrázky, ukázky i odkazy na Youtube i termíny dalších koncertů Ginevry.



Nenudím se ani já a to díky milé kapelnici skupiny Musica Viva Markétě, která si tu se mnou přátelsky a zajímavě povídá. Nejen o skupině Musica Viva, ale i o další zajímavé skupině s neobvyklým jménem Katastrofální předpověď počasí, jejíž stránka je dostupná na dlouhatánské adrese https://sites.google.com/site/katastrofalnipredpovedpocasi. Tahle zajímavá skupina hraje a zpívá klasické jarmareční písně, které hrávali a zpívali potulní pěvci na jarmarcích obzvlášť v 19. století a v ní Markéta také zpívá.

Teď je však řada na Ginevře a ta hraje a zpívá stejně skvěle jako při prvním koncertu. Radost nám dělá třeba písničkami Stížnost vrchnosti, strašidelnou písničkou oblíbenou obzvlášť dětmi Půlnoční rej, příběhem z kaple hradu Švihova Nenasytný mnich nebou mou moc a moc oblíbenou veselou písničkou Zeman.

"Jménem krále slyšte rozsudek: Za čarodějnictví a všelijaká jiná škodná kouzla se odsuzuje záhubná podvodnice lidu, čarodějka a pověrečná rouhačka Magdaléna. Ta upálením ztrestána býti má a to do času prvního úplňku."

A jéjej. To by snad ani nebyla Ginevra. Dost už bylo radosti, teď přišel čas polykat slzy. A to s jednou z těch účinnějších smutných písniček co má Ginevra v arzenálu, která se jmenuje Zlomená hůl. Zpívá ji k upálení odsouzená Magdaléna na sklonku poslední noci svého života... a i když se na to snažím nesoustředit, neposlouchat, nevžívat se a neprožívat, ani trochu se mi to nedaří.

Naštěstí Ginevra nerozesmutňuje své obecenstvo dlouho - už při povídání po téhle písničce se zase od srdce směju, když nám povídá paní Eva o tom, že ona zpívá samé negativně laděné písničky a manželka kapelníka paní Romana samé pozitivní.

Koncert Ginevry nám utekl jako voda a i když bych si ještě přál, aby Ginevra zahrála mou obrovsky oblíbenou písničku Do plnejch džbánů a Markéta by ráda slyšela nádhernou písničku Zvon, zbývá už jen s pořádnou vervou zatleskat a těšit se, až zase uvidíme Ginevru někdy příště.

Ostašovské slavnosti pomalu končí. Ve velkém stanu bude za nějaký čas ještě hrát nějaká country kapela, ale do Vrchlabí je cesta daleká, proto je čas jít. Moje cesta zpátky domů je příjemná - bez zádrhelů a komplikací, vyplněná zčásti i příjemným povídáním. Ale to už je jiný příběh.
Moc se mi Ostašovské slavnosti líbily a pořadatelům za ně patří velký dík, udělaly mi radost.

Konečně dopsal Tomáš dne 5. července 2014



Zpět na Tomášovy řeči