Cestou věčnou, nekonečnou
cestou pustou plání,
těžce kráčím, zle se mračím,
je to k uzoufání.
Oči němě, roztouženě
k obzoru upírám.
Sníh se boří, srdce hoří,
přes obzor se dívám.
Konečně.
Cesta přes bílou pláň, kde se boří sníh nebo nekonečným lánem zoraného pole, to je vždy malá zkouška vytrvalosti. Oproti ploše okolo sebe si připadáte bezvýznamní, malí a máte pocit, že se krajinou ploužíte jako šnek. Jako by vám ubíhala pod nohama a vy jste se nehýbali z místa. A pak se obzor přiblíží, podíváte se za něj, najdete cestu, louku a les... a nepříjemná cesta zůstane jen pouhou vzpomínkou. A tak je to i v životě - neztrácejte z očí svůj obzor, protože až se na něj dostanete... to špatné, co prožíváte, jako by nad vámi najednou ztratilo moc.

Tahle cesta však není ani nudná, ani depresivní, je to cesta z Vrchlabí, která vede kolem kapličky svaté Anny do Kněžic a do Mrklova nebo na Benecko nebo na vrchol hory Žalý.