Když sluníčko svítilo,
někdo zavzpomínal,
jak k nebi ruce vzpínal,
když se k zemi řítilo.

Když se k zemi řítily,
sněhu těžké spousty,
vločky stále houstly,
běsům oči svítily.

Pak zanechal vzpomínek,
v srdci nápad vzklíčil,
stěny k nebi vztyčil,
pak zažehl plamínek.

Dnes podobna plamínkům,
zvečera i zrána,
v kapli svatá Anna,
dá spočinout poutníkům.


Tam, kde cesta od Vrchlabí na Benecko nebo do Mrklova ztrácí svou prudkost, skryta pod vrcholem Kněžického vrchu stojí nesmírně půvabná kaplička svaté Anny a čtrnácti svatých pomocníků. Nebyla postavená jenom jako místo modlitby, ale také jako místo, kde se můžou poutníci ukrýt před větrem a špatným počasím, které u nás v Krkonoších tak rádo zuří. Ať už šlo o žebráka, tkalce, odvádějícího zboží faktorovi nebo císaře Josefa II., každého svatá Anna ve své kapličce ráda přivítala. Nebyl ji bohužel každý za její pohostinnost tak vděčný, našel se i vandal, který kapličku podpálil. Díky němu se proměnila v ruiny, které časem takřka pohltilo křoví a jen vzpomínky a staré obrázky zbyly.
Naštěstí se našli dobří lidé z občanského sdružení Za Krkonoše krásnější a díky nim povstalo z ruin mnoho kapliček. Mezi nimi i kaplička svaté Anny, kterou obnovili v úplně původní kráse včetně repliky malovaného dřevěného oltáře uvnitř. Je to nádhera za každého počasí, ale nejvíc snad ve slunečných zimních dnech. Někdy však dokáže čarovat i podzimní inverze.