Po dlouhé chmurné cestě temnotou paprsky denního svitu ozařují stěny jeskyně... však s posledním strážcem světa temnot se tu setkáváme...

Teď spolu stojíme přímo v nejznámější prostoře Býčí skály - v Předsíni. Před sebou vidíme dvě místa, vymezená nízkou kamennou ohrádkou a mezi nimi dřevěný sloup s podobou dávného boha... A víme, že stojíme na místě, kde lidé žili už před tisíci lety - v době halštatské. Žili... a umírali...
Dlouhý a slavnostní průvod se pohyboval osamělým údolím, pomalu táhl neupravenou cestou, až dosáhl jeskyně. Byl to pohřební průvod! Na dřevěném voze, okutém bronzovým plechem a železem, taženém dvěma oři, ležela mrtvola. Následovali ozbrojení muži, kteří ve svém středu vedli četné ženy a dívky. Byly krásné, mladé, v drahocenném oděvu, ozdobeny pestrými perlami ze skla a jantaru, se zlatými a bronzovými šperky; bohatý vlas byl vtěsnán do zlatých spon, na rameni skvěla se spona třpytící se zlatem a paže i nohy byly obepjaty zlatými a bronzovými náramky a kruhy. Truchlivě vykračovaly a sledovalo je veliké množství lidí se zásobou obilí, s obětními nádobami a se zvířaty, určenými k porážce, aby daly plody polní práce a hospodářství milovanému náčelníkovi do hrobu. Před jeskyní se průvod zastavil. V Předsíni, magicky osvětlené spoře vnikajícím denním světlem, byla přichystána hranice polen a vedle ní kamenný oltář. Pak byla mrtvola i s vozem položena na hranici, která byla podpálena. Oheň s praskotem vzplanul a osvětlil tmavou jeskyni téměř denním jasem; osvětloval hrůzyplnou a úděsnou scénu, která nyní následovala. Ženy s čeledí byly zavlečeny dovnitř, zbaveny svých ozdob a usmrceny, některým byly useknuty ruce, jiným rozťaty hlavy a vraždilo se neúnavně, dokud nebyly úplně všechny oběti zabity; i koně byli rozsekáni na kusy a jejich údy rozesety po jeskyni. Nádoby s obětními dary byly navršeny na jednu hromadu a na vše bylo rozestřeno zuhelnatělé obilí. Když bylo po pohřební hostině, navalilo množství lidu obrovské balvany na mrtvoly i celou předsíň jeskyně a nasypalo na ně štěrk s pískem, aby bylo posvátné místo chráněno před zneuctěním a byly zastřeny stopy po pohřbu; spolu s tím byly také zasypány stopy po bývalé kovárně. Byl to pohřeb náčelníka, jejž musely jako v zemi Skýtů následovat do hrobu i jeho ženy, čeleď a koně. Vzpomínka na tento příšerný pohřeb se uchovala jistě dlouho; naznačují to chmurné pověsti o slavnostních průvodech a podobné jiné, které ještě dnes kolují mezi lidem. Místo však zůstalo posvátné a mýty se zasvětily bohu Svantovítovi, jemuž - jak se praví - byly přinášeny lidské oběti.
Takhle viděl dávné události člověk, který objevil v Předsíni pozůstatky dávného pohřbu či krvavých obětí - pan Jindřich Wankel. Ten zkoumal jižní část jeskyně, ale v Předsíni na nic nenarazil, tak výzkumu zanechal. K novým výzkumům ho podnítili až studenti medicíny - bratranci Arnošt a Gustav Felklovi, kteří objevili při svých výzkumech nejslavnější nález z Býčí skály - bronzovou sošku býčka.
Vrhl se tedy do nového výzkumu a výsledek mu vyrazil dech...
V Předsíni, jak Jindřich Wankel nazval místo nálezu, objevil dvě požářiště. Na větším ležely zbytky vozů s ozdobným kováním a spálené lidské kostry. Před ním stál kamenný oltář a na něm dvě useknuté dívčí ruce s náramky. Kolem se povalovaly kostry asi čtyřiceti lidí s jasnými známkami násilí, kosti dvou koní a prasete, hromádky obilí, zbytky spálených látek, skleněné perly, jantar, zlaté a železné ozdoby a bronzové žezlo.
Nalezl i několik nádob se záhadným obsahem. V jedné byla lebka dívky, v dalších pravděpodobně sražená krev a zbytky masa.
Všechny nalezené předměty byly záměrně zničeny, což byl běžný postup při rituálních obřadech. Jedině tak se mohly jejich "duše" dostat na onen svět. Pak následovala zvířata, nakonec lidé. Jedna z nalezených lebek byla trepanovaná, ale rána se zahojila a děvče přežilo. Zřejmě trpěla nějakou duševní chorobou a trepanace byla pokusem o léčbu. Avšak potíže nezmizely a tak byla dívka pravděpodobně obětována.
V jeskyni však byla nalezena také naprosto vyjímečná kovárna...
Zde již nebyly kostry a ozdobné předměty, nýbrž stopy po dílně, kovárně železa a bronzu, ve které se dlouho a horlivě pracovalo. Pod velkým množstvím popela a uhlí ležely takové předměty, s kterými se lze setkat pouze v nějaké dílně na kovové zboží. Tak to byl na sobě nakupený bronzový plech, mnohokrát rozřezaný, pomačkaný a rozlámaný, snýtované velké kotle, desky, bronzová držadla ke kotlům, mnoho železných lup, železné pruty, obrovská kladiva, kovadliny, těžká dláta a klíny, kovářské kleště, železné srpy, klíče, sekery, hřeby a nože, dále tam ležela struska, kované železné a bronzové tyče a licí formy z kamene a z bronzu. Býčí skála byla pravděpodobně dlouho posvátným místem a tak se v této kovárně vyráběly kultovní předměty.