"Lasciate ogni speranza" "Zanech vší naděje", zní prý nápis nad branou pekelnou. Jenže naděje umírá poslední a i v hlubinách pekelných může být náš příští krok krokem k nebesům...
do duše se vkradla,
bezútěšná tesknota
na nás všechny padla.
Do pekla se propadly
radosti a plány,
jejich květy uvadly,
je však konec s námi?
I v tom pekle nejhlubším
naděje a víra
říká všem, kdo netuší,
dochází jim síla.
"Hle, uprostřed nicoty,
nezůstávej sedět,
přes oblaka temnoty,
zkus k nebi pohledět.
Nevzdávej své hledání,
Tvoje chvíle příjde.
V krušných chvílích pokání
náhle slunce výjde.
Náhlé světlo v temnotách
vzplane jen pro Tebe.
Cesta v křivkách, zákrutách,
povede do nebe.
Jenom věř a neklesej,
nepřestávej doufat.
Ať se radost v duši Tvé
dočká nových poupat."
Známá moudrost praví, že největší peklo si dokáží lidé udělat sami sobě na zemi. Své o tom věděli ti, kdož byli nuceni v minulosti projít touto chodbou...
"První kobka byla prázdná a nevelká, s oknem do hradebního příkopu. Naproti němu stála strážnice. Ale hned za ní začínal svět hodný Dantova Pekla. Kottubinski ukázal na železné padací dveře. "Tudy se odsouzenci spouštějí do spodních žalářů", pravil bez pohnutí. "Není co závidět. Mají jedinou naději, že je odtud co nejdřív vysvobodí zubatá." Kottubinski se zasmál. Ale jeho obličej se ztrácel. Louč, kterou držel, zhasla. Hned tu byl pohotový bachař, aby rozžehl světlo. V nastalém příšeří se vše měnilo v přízračné divadlo. Když totiž přešli kolem umrlčí komory a dostali se do dlouhé, nekonečně dlouhé chodby, zastavili se... V nastalém tichu bylo slyšet vzdechy, řinčení řetězů, kletby. Ale taky modlitby. Chodba mu připadala užší, než předtím a navíc v protisměru někoho vedli, bylo tedy třeba přitisknout se k mokvající stěně. Trenk vytřeštěně hleděl před sebe. Spatřil vězně, který měl ruce spoutané za zády, dva biřici jej neustále postrkovali, protože chlapík se vzpouzel. Teď mu bylo vidět do tváře. Ještě docela mladý člověk. Když zašli, Trenk se zeptal, kam jej vedou. A vládce kasemat, pro něhož je cizí bolest stejnou samozřejmostí, jako vzduch, se trochu zakabonil. "Radši to ani nechtějte vědět", pravil..."
Tak před námi ožívá přízračný svět, popsaný v knize Zdeňka Vyhlídala Pandur Trenk, jaký kdysi v ponurých kasematech brněnského hradu Špilberku byl. Už za časů středověku hrad občas posloužil jako pevné vězení pro prominentní vězně, ale od 18. století sloužil jako velmi těžký žalář, kde žilo... a často i umíralo... hodně vězňů. A byl to svět, jakému by se vyrovnalo snad jen samo peklo.