Z TOMOVA DIÁŘE
Únor - měsíc někdy mrazivý a černobílý, někdy však i měsíc s vůní jara, kdy stále delší dny přináší přislib návratu barev, sluníčka a radosti ze života. Měsíc, který dokáže život brát... i dávat. Kdysi dávno, před 34 lety jsem v něm spatřil světlo světa i já sám. Pojďme spolu prožít dny všední i sváteční i zajímavosti, které nám tenhle měsíc přinesl a které našly své místo v mém stříbrném diáříku.
únor 2015
-
16. února 2015
(pondělí) -
KRÁSNÁ CESTA PĚŠKY
Dnešní pracovní den nebyl z těch, na které bych vzpomínal rád nebo dokonce s nostalgií... práce byla za trest, pořád mě někdo s něčím štval... ale hlavně jsem měl takové napětí a zlost, až jsem měl strach, že udělám něco nepředloženého. Naštěstí to dobře dopadlo a konce pracovní doby jsem se dožil bez toho, abych za sebou nechal naštvané lidi nebo dokonce šéfa, sepisujícího pro mě výpověď.
Nejlepším lékem na napětí v nitru je práce, co jde dobře od ruky... ale hlavně sluníčko, teplo a vlhká jarní vůně. Já vyrazil pěšky - odpolední autobus kvůli jarním prázdninám nejezdí - nakupovat pro mé kolegy na zítra něco na zub, čekalo mě tedy 6 kilometrů cesty sluníčkem a teplem.
Do cesty jsem si zpíval krkonošskou písničku Synku, Synku. Ta má chytlavou melodii, lehce zapamatovatelný text a polkový rytmus... a náhle moje cesta po silničce do údolí Principálku nebyla jen obyčejným krokem - chvíli jsem šel tanečním krokem rovně, chvílemi jsem se točil, zkoušel prokládat polku obkročákem a náladu měl čím dál lepší.
Přes louku se šlo naštěstí dobře, sněhu bylo ještě dost. Horší to bylo přes les, tam se to ještě dost smekalo a navíc tam dělají brutální probírku, tak to tam rozjezdili.
A uprostřed lesa jsem potkal paní s pejskem. Když takhle potkám na nečekaném místě v přírodě ženu, někdy mám z ní pocit, že má ze mě trochu obavy... ale tahle paní neměla žádné. Zatímco já si myslel, že si tancuju jen tak pro sebe pro vyhnání špatné nálady, ona se na mě z protější stráně dívala a i v ní to asi vzbudilo dobrou náladu. Tak jsem ji hned povídal o Horalu a o nadcházejícím vystoupení... a to byl počátek tak hezkého povídání, kus cesty jsme spolu šli a pořád jsme měli co. Takováhle nečekaná setkání naplní mou duši světlem.
Moje cesta vedla kolem rybníka až do parku, kde jsem na dlouho skončil v objetí s mým stromem. Zbytek dne je pro mě naplněný klidem a mírem - a za všechno může jediná cesta pěšky.
-
21. února 2015
(sobota) -
ZÁMECKÝ MASOPUST NA SYCHROVĚ
Dnešek je den, na který jsem se napřed docela těšil, čím se však blížil víc, tím jsem se těšil míň. Už od října jsem členem regionálního národopisného souboru Krkonošský Horal, už od října se učím krásné krkonošské tance a raduju se z každé písničky... a vím, že všechna tahle snaha směřuje k tomu, abych jednou tančil lidem pro radost. Dokud to bylo jen vizí skrytou za obzorem a vyjádřenou frází „až někdy“, nelámal jsem si s tím hlavu. Zato právě teď si s tím hlavu lámu pořádně, protože až někdy se proměnilo na dneska!!!
Huf, jsem ještě doma a už teď cítím takové napětí... to radši nechci vidět, co budu dělat před obecenstvem. „Do čeho já se to nechal uvertať!“, říkám si v krkonošském nářečí. „Jindy bych toulle dobou ještě cherňal jak umellej, ale místo toho tejdě ustávám v takovou nekřamstounskou hodinu, abych se někam termácel, tam belbě terloval, Horaláčkům to kazil...“ Vstávám radši dřív, po páté hodině... ale vzhůru jsem už od třetí, protože jsem se probudil a pro příliš mnoho myšlenek už neusnul.
Bez chuti do sebe soukám snídani, pak rozzipuju temně modrý obal na oblečení a kontroluju, jestli jsem nezapomněl nějakou součást horalského kroje - bílé podkolenky, bílé tričko pod košili aby mi bylo v mrazivém dni tepleji, dvě bílé košile, kalhoty pod kolena, vyšívaná a zdobená vestička se zlatými knoflíčky, doplněná kytičkou a spoustou barevných pěkných stužek, červená mašlička na uvázání na krk. Nu, snad mám všechno.
Když jsem kroj včera žehlil, dalo to hodně práce, obzvlášť košile se s mimořádným potěšením mačkaly při žehlení na té protilehlé, už vyžehlené straně.. Nakonec však souboj s nimi skončil mým vítězstvím a já mohl poprvé kompletní kroj „voprubovať“.
Byl jsem docela zvědavý, jaký to bude pocit mít na sobě něco takového - a pocit je to náramně příjemný. Tom, tanečník Krkonošského Horalu, jak krásně to zní a teď i vypadá. Nu, kroj ostudu rozhodně neudělá. Teď jen aby ji neudělal jeho obsah. Nebudu samozřejmě při mém prvním vystoupení tancovat žádné sólo, nu ale přece jen... možností k pletení a zmatkování bude určitě dost. Ale teď už konec s neužitečným myšlením, je nejvyšší čas vyrazit.
Jak to tak u mě bývá při vzpomínání na nějakou zajímavou akci, nakynulo mé povídání do takových rozměrů, že se proměnilo na článek Zámecký masopust na Sychrově 2015 v sekci Tomášovy řeči.
-
23. února - 1. března 2015
(pondělí - neděle) -
TÝDEN OPILOSTI TANCEM
Neděle možná byla trochu unavená, ale už když jsem v pondělí vstával, chtělo se mi usmívat, zpívat... a především tančit. Obvykle v práci takové nálady rychle vyprchají, ale tentokrát ani náhodou... obzvlášť když mi některé kolegyňky držely palečky a ty zajímalo, jak jsem se na Sychrově měl a jak to dopadlo - vypravoval jsem jim to s radostí a potěšením.
Horší to bylo s prací - první dva dny jsem měl takovou náladu, že jsem jim dal nakonec v duchu jméno „Cíkánské dny“. Cikáni bývali známí tím, že moc nepracovali, ale zato rádi hráli, tančili a zpívali. Cikánské kapely byly známé a ctěné a rádi je lidé viděli na zábavách i plesech. Divoké a vášnivé cikánské tance, plné barev, cinkavých penízků a ohnivých pohledů se tančí dodnes.
I já jsem v mých cikánských dnech myslel víc na tanec a zpěv než na práci a podle toho to vypadalo. Naštěstí jsem při zpívání veselých horalských písniček a občasném tajném tancování při cestách podnikem šířil kolem sebe dobrou náladu a tak se na mě nikdo nezlobil.
Po zbytek týdne už jsem byl hodný, úspěšně dohnal resty, ale dobrá nálada, tanec a zpěv mě provázely dál. Obzvlášť ve čtvrtek - při angličtině si často vypravujeme zajímavé příběhy, které každému z nás přinesl uplynulý týden - většinou nic fascinujícího nemám a snažím se zkrátit to jak jen můžu, protože mi to připadá jako zbytečná ztráta času... ale tentokrát byli Vlaďka, Petr, Markéta a Renča natěšení na vypravování o mém provním vystoupení a i Karolínku to zajímalo. Mně to bavilo, bylo to pro mě pěkné vzpomínání... a když jsem dovypravoval, zděšeně jsem zjistil, že jsem sám propovídal polovinu angličtiny. To se pak nesmím divit, že jsme nestihli nic jiného.
Z mé dobré nálady však padlo i něco dobrého. Kolegyňka Jana potřebovala posunout objednávky, systému však jejich vyhledání trvalo hodně dlouho a já si mezi tím krátil čas veršováním o právě probíhajícím procesu...
Ahoječky Jani,
koukneme se na ni.
Hledáme, hledáme,
posunout co nemáme,
hledá systém, hledá hledá,
pomalý je, to se nedá!
No tak, hyjó, pohni sebou,
koukej něco najít, nebo...
nebo Janě musím říct,
že ji neposunu nic.
No tak hurá, už jsou tady
objednávek dlouhé řady.
Vybrat je teď všechny toužím,
ale systém zas mě souží.
Systém jeden, vem ho ďas,
na hodiny koukám zas.
Tak už dělej, to ti dím,
neb už z tebe šedivím.
Hurá, sláva, to teď říkám,
na ikonku „Vybrat“ klikám.
Systém ten se nebrání,
předlouhému čekání.
Čekání to bylo kruté,
zakázky jsou posunuté.
Když dospělo posouvání i veršování k úspěšnému konci, vše jsem Janě odeslal, tu to překvapilo a pobavilo. Tohle bylo mé zdůvodnění, proč mi to dneska tak jde...
Také to nejde každý den,
to musí být v nitru štěstí,
které život změní v sen.
Nebo od něj dostat pěstí.
Láska, štěstí, radost v duši,
která v srdci panuje.
Někdy však i bolest velká,
Tobě verše diktuje.
Naštěstí však u mě v srdci
žádná bolest dneska není.
Je tam radost, svělo a zpěv,
z krásných tanců okouzlení.
Jana se toho rozhodla využít a poprosila mě, jestli bych nevymyslel nějaké veselé přání k narozeninám pro její kamarádku Soňu. Když jde o něco veselého a vtipného, jsem hned v koncích - já jsem poměrně nudný člověk a něco vtipného vymyslet, to je pro mě nadlidský úkol. Naštěstí to nemuselo být hned ten den.
O dva dny později mi přišlo zpívat si smutnou irskou písničku Carrickfergus s krásnými českými slovy mé milované skupiny Kantoři. Nikdy jsem ji neuměl, ale nějak se mi podařilo dolovat ze zapadlých koutů mé paměti slovo za slovem, až jsem si ji nakonec zazpíval úplně celou. Potom jsem si ji radostně zazpíval ještě jednou a potřetí... ale dobré náladě v mém nitru se nelíbilo, že si zpívám smutné písničky, podařilo se mi tak pěkně začít... a přáním pro kamarádku k 50. narozeninám se nakonec stala úplně nová verze mé moc a moc oblíbené písničky Hej pane šenku od Hany a Dany Kamélií.
Soňa je dnes veselá,
jásá, tančí, zpívá.
Pro přípitek na zdraví
víno se nalívá.
Hej, milá Soňo,
dobře se dnes měj,
A svých krásných padesát
skvěle si užívej.
V rytmu písně veselé
Soňa právě řádí,
jenom chvíle příjemné
Ti přejí kamarádi.
Hej, milá Soňo,
dobře se dnes měj,
všechny, kdo Tě milují
svou láskou i Ty hřej.
Hej, hej a na zdraví,
dneska se to oslaví.
Budem' zpívat, budem' hrát
a vše nejlepší Soně přát.
Hej, hej a tančíme,
dárky Soně nosíme,
vínem si připijíme,
nakonec všechno zbaštíme.
V Tvůj slavný den chceme přát,
hodně zdraví, lásky,
ať Tě osud má jen rád,
ze smíchu máš vrásky.
Hej, milá Soňo,
dobře se dnes měj.
Při představě příštích dní
od srdce se zasměj.
Co nás čeká, nevíme,
můžem' se zasníti,
jak životem běžíme
a slunce pro nás svítí.
Hej, milá Soňo,
nepřestávej snít.
Ve svých snech se bav a směj,
a budeš štěstí dál mít.
Hej, hej a na zdraví,
dneska se to oslaví.
Budem' zpívat, budem' hrát
a vše nejlepší Soně přát.
Hej, hej a tančíme,
dárky Soně nosíme,
vínem si připijíme,
nakonec všechno zbaštíme.
Hej, hej a na zdraví,
dneska se to oslaví.
Budem' zpívat, budem' hrát
a společně se radovat.
Hej, hej a tančíme,
Soňu všichni bavíme,
rádi ji dnes vidíme...
a až ráno skončíme.
Janě to udělalo radost, ale zpívat se jí a jejím přátelům nechtělo, tak to trochu zkrátila. Tak kdyby sem Soňa někdy zabloudila, možná bude překvapená, že její přání mělo mnohem delší verzi. Nu a kdyby sem zabloudily někdy Hana a Dana Kamélie, snad se na mě nebudou mračit za takové upirátění jejich fajn písničky.
Celý týden vydržela ve mně úžasně dobrá nálada, probuzená krásnými tanci a písničkami na Sychrově a možná i potleskem obecenstva a ještě doznívala ozvěnou i v týdnu příštím. Jedinou kaňku na kráse to mělo a to že v pátek nebyla zkouška. Nebyla proto, aby se všichni Horaláčci vzpamatovali z kašle, rýmy a chřipky a na další zkoušku přišli v plné sile. Tak uvidíme, jestli se to povede.
