Ozdoba levé části hlavičky
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Socha z letohrádku Rendez-vous, která symbolizuje slunečné dopoledne
Konec menu

Obrázek, vložený sem kvůli kreténskému Internet Exploreru Tomášův Internet

Z TOMOVA DIÁŘE



Březen. Nevyzpytatelný měsíc, který je někdy jarní, plný sluníčka a prvních kvítků, někdy je to měsíc té nejkrutější zimy. Snad bude letošní březen vlídný a mírný a my se rozeběhneme obzoru vstříc.

březen 2015


10. března 2015
(úterý)
DEN PLNÝ SLUNÍČKA
Dnešní pohled z okna kanceláře slibuje krásný den - nebe mění odstíny ze sametové noční černé přes růžovou až k světle modré barvě krásného jarního rána. Okolní stráně září tlumenými odstíny hnědé, hory září bíle... a sluníčko láká položit tužku, vypnout počítač a utéct z práce, ale té je dost a těžko by se to dohánělo.

Aby mi bylo dobře i v práci, o to se stará třeba moje milá kolegyně Vlaďka svým hezkým povídáním o zřizování foliovníku, o kytičkách i nejrůznějších historických zajímavostech Dolní Kalné.
Opačnou službu poskytuje guláš na víně, co jsme měli k obědu. Loňské výběrové řízení nového dodavatele obědů bohužel přineslo zhoršení, od začátku března náš nový dodavatel - firma Vozíme obědy - velmi ubral na kvalitě a když už mě dneska stejně jako včera a v minulém týdnu po obědě opět bolí žaludek, je to pro mě poslední kapka - ještě si dám zítra čevabčici a pak už si nedám nic. Žaludek mám jen jeden.

Radost mi však dělá i dáreček, který mi právě dorazil.

Průvodce Podkrkonoší

Historický Průvodce Podkrkonoší vydražený na Aukru mi udělal doopravdy radost. Letopočet vydání v něm žádný není, ale dá se ohraničit roky 1911 - to je nejvyšší letopočet v průvodci - a 1914 - to začla první světová válka a lidé měli starosti, které jim nedovolovaly pro radost putovat po naší zemi.

V Předmluvě se mluví o Podkrkonoší s nadšením a láskou...

Moderní české Baedekry s nápadnou důsledností míjí Podkrkonoší, volajíce proudy cestovatelů v novodobé horečce do oblastí, již akreditovaných, a bohužel v poslední době více do ciziny, jmenovitě do Dalmacie. Snad proto, že je u nás více bohatých lidí než bývalo, ale byla by to opravdu zvrácená politika národohospodářská, kdyby se měly české peníze vyvážeti za každou cenu do ciziny. Naše Podkrkonoší je přece tak krásné, že se vyrovná hojně navštěvovaným krajům cizím, ano v mnohém je předčí a že opravdu stojí za námahu cesty, patrno z toho, že je zaplavováno turisty z Pruska.
(...)
Jen přjiďte všichni přátelé přírody a navštivte krásné Podkrkonoší a uvidíte, že ještě několikráte rádi sem zavítáte. Není třeba, aby vyhledávány byly krajiny cizí, když máme tak krásných partií v našem nádherném Podkrkonoší.

V. KUDRNÁČ.


Dalším částí průvodce je nádherný, místy až poetický popis Lomnice nad Popelkou s nadšením líčením všech krás, obsahující dokonce i vzpomínky na pravděpodobně dávno zaniklá místa...

Kdo chce viděti prostou idyllu, nechť zajde si do Ředic, kde v hustém křoví nad potůčkem zjeví se nám Genovéfa s laňkou, Horymír na vzpínajícím se Šemíku, Václav a Ivan sv.
Vše to ze dřeva vyřezala neumělá ruka prostého venkovana, jenž i vjezd do dvoru svého dvěma ležícími lvy ozdobil. Ne výtvory tyto, ale umístění jich v místě, kde bychom toho neočekávali, pak zeleň listí, hněď kmenů a větví, tajemné pološero a bublající v kapradí mizící potůček, ticho a velebný klid kolem, na nás tak zvlášťním, tajemným kouzlem působí, že podiveni se ohlížíme, kde jsme. V prvním okamžení nevíme, zda to skutečnost, či přelud smyslů. Po chvíli kráčíme dále a těší nás, že i odlehlá, prostá místa mají své umělce - samouky. Prostému i prostá, jednoduchá věc jest milá!


...a na možná dnes už dávno zapomenuté lidi...

Za školou rváčovskou malý domek, v němž před lety žil knihař Mikule, sběratel starožitností a majitel překrásných leštěných jaspisů, achatů, záhněď, karneolů, chalcedonů a. j. ve zdejším okolí a na Kozákovřě se tenkráte ještě nalézajících nerostů. Mikule měl svoji pamětní knihu. V té poznamenával, kdo se na Rváčově, (Skuhrově a Černé) narodil, zemřel, oženil, jaké bylo počasí, co se urodilo, kdo ho navštívil a j. pamětihodnosti.
Rád vše vysvětloval, nerosty prodával, ale s těmi pěknými rozloučiti se nechtěl; nevím, kam se sbírka po smrti jeho poděla a kde psané zápisky jeho jsou. Byl dobrým znatelem zřícenin v okolí a dobře věděl, odkud který šíp, podkova, kachel byl. Připomínám to proto, by památka na něho dlouho se ještě udržela. Za stavením Mikulovým sestupujeme pěšinou vedle louky a pod příkrým svahem, na němž několik domků. Jeden z nich jest stará škola rváčovská, škoda, že není pamětní tabulkou označena.


Autorem nádherného popisu Lomnice je J. Tichánek a je to snad nejkrásnější popis, jaký jsem kdy ve starých průvodcích četl.

Na dalších stránkách najdeme již méně poetické i méně podrobné, ale také zajímavé popisy Nové Paky, Hořic, Jilemnice, Dvora Králové a celý průvodce končí popisem třídenního výletu přes Krkonoše od Nového Světa až po Sněžku.
Při čtení průvodce před našima očima ožívají dávno zaniklé továrny, hotely, náměstí měst kypí živým ruchem týdenních trhů, všude stojí příjemné hospůdky. Součástí průvodce jsou i krásné historické fotografie.

Tohle je rozhledna na Táboře nad Lomnicí nad Popelkou.

Rozhledna na Táboře na počátku 20. století

Vypadala mnohem romantičtěji než dnes, kdy u ní stojí velká moderní chata a ona sama slouží jako držák pro desítky antén.

Kdo ví, zda ještě stojí ve Staré Pace tahle nádherná roubenka.

Statek v Pace

Bouda prince Jindřicha však už nestojí, vyhořela v roce 1946...

Bouda prince Jindřicha

...a dnes z ní zbyly jen kosodřevinou zarostlé základy.

Průvodce mi udělal radost. Radost mi dělá i sluníčko. Sice je hlášené zhoršení počasí, ale naštěstí mu nic zatím nenasvědčuje, tak spřádám plány kam odpoledne vyrazit.

Při vzpomínkách na loňskou cestu proti proudu Bělé bych rád vyrazil k prameni některého z potoků v okolí. Napřed přemýšlím o podobné cestě proti proudu Vápenického potoka, ale ten se rodí vysoko v horském lese pod Strážným z tolika pramenů, že by se asi těžko hledal ten správný.

Nadějněji to vypadá u Sovinky, ta se podle mapy tváří, že má jen jeden jediný. U ní však jít od soutoku s Labem proti proudu až k prameni by bylo málo záživné - většina jejího toku je obklopená domy Dolní Branné, Horní Branné a Valteřic a její koryto je regulované. Dalo by se ale jet autobusem do Vrchlabí jako normálně, po deseti minutách skočit na autobus na Benecko, vystoupit na Křížovkách... a odtud by to do lesa k prameni Sovinky nebylo vůbec daleko.

Druhá hodina odbila, sluníčko ještě svítilo, já vypnul počítač... a vtom trrrrr... trrrrr... jo, jó znám tyhle telefonátky ve 14:08, už jsem šel kvůli nim domů pěšky nejednou. Nezvedám to, místo toho zaběhnu ještě rychle na záchod - mezi tím přijde můj kolega a zvedne to... tak se dozvím, že kolegyně potřebuje posunout objednávku. Tak nakonec zaběhnu po cestě na vrátnici k ní, přihlásim se z jejího počítače k sobě a posunu jí ji. Následuje sprint na zastávku, kam bez dechu doběhnu ve 14:15, autobus má jet ve 14:18, ale moje bývalá kolegyně jdoucí kolem mě ujišťuje, že už dávno jel.

Podezírám ji, že si ze mě dělá legraci nebo si ho spletla s jiným autobusem, ale protahující se čekání ukazuje, že měla pravdu. Nakonec to vzdávám, vracím se k našemu podniku a hudrám na kolegyni i řidiče kašlající na jízdní řád. Místo cesty k prameni Sovinky půjdu jen na Annin vrch a známou cestou domů.
U podniku však padnu do drápků jiné kolegyňce, která míří domů a nabízí mi svezení, pokud mám stejnou cestu. To mi zvedne náladu a po chvilince přemýšlení mě napadá kam vyrazit - však už loni jsem o tom přemýšlel, ale dnešní konstelace hvězd je mnohem lepší.

Okolí Dolní a Horní Branné je pro mě rozdělené na dvě poloviny - tu mezi Brannou a Vrchlabím znám poměrně dobře, polovinu od Vrchlabí odvrácenou však mnohem míň - jsou tam cesty, sochy a kříže pro mě neznámé. Proto se nechám dovézt až tam, kde ze silnice Branná - Studenec odbočuje silnička na Kalnou.

Výhled na hory nad Brannou

Poté pokračuju po louce podél silnice a po okraji silnice až na místo, zvané „U svaté Starosty“. Když tak jdu po silnici, jako každé jaro lemuje její okraj spousta odpadků, které vyházeli projíždějící řidiči... periférním pohledem při chůzi zahlédnu neobvykle barevné kolečko, tak se podívám pořádně a rovnou si kolečko beru...

Toulavé tlapky

Občanské sdružení Toulavé tlapky sdružuje dobré lidi, kteří pomáhají toulavým pejskům a kočičkám - poskytují jim dočasný domov, vychovávají je a dávají je dobrým lidem, kteří jim chtějí poskytnout domov trvalý. Znám Tlapky, i já jsem jim už přispěl darem ke zdaru jejich díla a tak mi nalezené kolečko udělalo radost. Připínám si ho na tričko a spokojeně jdu dál.

Když pojedete kolem Svaté Starosty autem, nejspíš tohle místo ani nepostřehnete - je to prostě jen nepříjemně klikatá část silnice mezi lesy - ale pro naše předky to bylo místo, přes které koukali stihnout přejít nebo přejet ještě za denního světla. Místo, které se netěšilo ani trochu dobré pověsti, protože se tady nočním poutníkům rády zjevovaly ohnivé sudy nebo zažili „Divokou honbu“, zvanou také „Štvaní“. Aby se řádění temných sil na nejstrašidelnějším místě Podkrkonoší učinila přítrž, nakonec tu naši předkové zbudovali malou kapličku, zasvěcenou svaté Starostě.

Kaplička u svaté Starosty

Reliéf Svaté Starosty - dívky, co si radši vymodlila plnovous než by se vdala za pohana a byla za to ukřižovaná - tu však už dneska nenajdeme, zanikl někdy kolem druhé světové války. V roce 2008 byla kaplička pěkně opravená a od té doby je v ní novodobá socha Panny Marie.
Kousek od kapličky je však mnohem smutnější místo...

Pro vzpomínku na malou holčičku

...pomníček na památku holčičky, která na tomhle zakletém místě přišla před pár lety o život při dopravní nehodě. Vypadá jako velké srdce, v něm kamenný kvítek a v jeho středu obrázek holčičky ve tvaru srdíčka... kolem spousta světýlek, hračky, několik třpytivých třásniček na vedlejším smrčku svěčí o tom, že byl ustrojený jako vánoční stromeček... tvary, siluety a linie rozmazávají slzy, deroucí se mi do očí. Zapaluju tu světýlko, přidávám modlitbu... a pokračuju v chůzi po lesní cestě do nitra hlubokého lesa. Mým cílem je místo, na Mapy.cz označeno jménem „Kamenný kříž“.

Široká lesní cesta mě vede jednotvárným smrkovým lesem...

Lesní železniční přejezd

...až k železničnímu přejezdu, který působí překvapivě opuštěným dojmem. Jen kříž a dvě závory, které si musí každý zájemce o přejetí sám zvednout a po přejetí zase spustit. Trať však není opuštěná ani trochu...

Trať z Paky do Trutnova mezi Martinicemi a Brannou

...několikrát denně tu uhání mašinka a vesele si píská na cestu.

Les není tak temný, jak se na první pohled zdálo.

Paprsky sluneční mezi smrky

Na rozcestí lesních cest se rozhoduju pro malou zacházku - odbočím doleva a kousek od okraje lesa u Martinic odbočím doprava. Mým novým cílem je rybníček Havličák. Ten je však malinký a poloprázdný, spíš taková louže než rybníček.

Rybníček Havličák

Jdu tedy hned dál, nacházím nenápadnou pěšinku doprava a ta mě po pár stech metrech přivádí až na místo, označené na Mapách.cz zajímavým názvem Kamenný kříž. Kamenných křížů je v tomhle lese několik - většinou jim lidé říkají smírčí kříže, protože tak vypadají - ale ty zdejší nepřipomínají dávné zločiny a vykoupení vin, jsou vzpomínkou na lidi, které připravila o život divá zvěř. Já nebyl ani u jediného, proto jsem přišel sem a tady pátrám. Chodím tam a chodím sem, důkladně propátrám údolíčko malého potůčku i jeho okolí... těžko se hledá v lese, kde je spousta omechovatělých pařezů a každý trochu připomíná kamenný kříž... ale má snaha je marná.

Jak jsem hledal kamenný kříž

I když jsem to tady důkladně propátral, nenašel jsem nic. Zklamaně pokračuju po cestičce, křižuju širokou cestu pokrytou ledem a po rozblácené cestě pokračuju dál lesem se zbytky sněhu, kde ještě není ani jeden jarní kvítek. Dojdu na rozcestí několika cest, u kterého by měla být Jiránkova studánka - studánka v níž je tak dobrá voda, že si ji nechával vozit i hrabě Harrach. Koukám, ale nevidím vůbec nic. Krucinálhergotfagotklavír! Jestli ani ji nenajdu, tak už se doopravdy naštvu. Nic se dneska nedaří, vůbec nic.

Brblaje a nadávaje jdu proti vodě, ale po kusu cesty dojdu jen k další cestě, za níž ta strouha plná vody pokračuje do nedohledna. Teď po jarním tání bude voda všude, takhle bych došel až do lesa Na Brabenci a bývalé hospodě Bohdance... tam se mi nechce, tak se vracím zpátky s úmyslem ještě jednou se podívat po studánce na místě, kde by měla být. Když přijdu znovu na rozcestí a vykročím po cestě dál, silné zurčení mě konečně nasměruje do správného místa.

Jiránkova studánka

Obyčejná betonová skruž s obyčejným betonovým víkem, trubka, z níž neteče nic a všechna voda z opravdu hodně silného pramene se dere pod skruží. Neodolám a naberzu si pár dlaní - voda je tu opravdu výborná, ale nabrat se dá opravdu jen do dlaně nebo do některého ze dvou hrnečků, které tu visí na větvích. Jiránkova studánka mi přináší trochu zklamání, představoval jsem si ji krásnější. (Když jsem později pátral, našel jsem, že jsem si ji spletl se Studánkou Roubenkou u Studence.)

Už spokojenější jdu od Jiránkovy studánky bludištěm lesních cest až k okraji lesa a v údolí Bohdanečského potoka si čistím zablácené boty v posledních zbytcích sněhu. Zaujme mě úplně zbrusu nová silnička, kousek po ní jdu, ale zavedla by mě tam kam nechci, proto se vracím a po zámecké cestě jdu dál směrem k Horní Branné. Po cestě mě zaujme zajímavá cedulka u mladého doubku.

Dub tisíciletí

Je to pěkné, že za starý dub byl vysazen nový. Přejme mu, aby se dožil tisíce let, jako ten dub v Krásném Dvoře.

Tam, kde Zámeckou cestu kříží cesta Trhovice, stojí kříž na místě, kde kdysi stály kříže tři.

Kříž u Trhovice

V době radostného budování socialismu cesta Trhovice překážela scelování polí, proto přišla rozorat a zničit. Současnost to naštěstí napravila a bylo to dobře - kudy naši předkové chodili na trh, tudy dnešní lidé rádi chodí na procházku se svými čtyřnohými kamarády.
Odtud už je jen kousek do Horní Branné k zámku. Sluníčko se kutálí za obzor, oblohu halí první mraky přicházející studené fronty...

Západ slunce nad zámeckým rybníkem

...a já po dvanácti a čtvrt kilometrech končím procházku na hřbitově, kde zapaluju světýlko na hrobě mé prababičky, jejího muže a dalších předků a poté mě už jen čeká cesta autobusem domů.

VELKÝ ZAČÁTEK
Letos se budou ve Vrchlabí i okolí dít na silnicích velké věci. Sérii několika roků oprav a staveb v Dolní Branné ukončí oprava posledního kousku silnice - od nového mostu ke křižovatce u přejezdu. Naštěstí ji neuzavřou celou a nebude to asi trvat dlouho.
Horší bude další série uzavírek ve Studenci, ale především úplné uzavření silnice mezi Dolní Brannou a Studencem, které bude znamenat velkou objížďku přes Jilemnici pro osobní auta, pro nákladní dopravu dokonce ještě větší objížďku až přes Hostinné. Mám trochu strach, že i můj ranní autobus bude objíždět přes Jilemnici - rovnou z Vrchlabí, na Brannou se vykašle a já půl roku budu chodit ráno do práce pěšky.
To všechno je ještě otázkou blízké budoucnosti. Z našeho vrchlabského pohledu největší a nejobávanější akce v těchto dnech však už začala...

Přes Vrchlabí vede důležitá státní silnice I/14 a velkým železobetonovým mostem z časů první republiky přechází Labe. Denně přes tenhle most přejede až 14 tisíc aut. Bezprostředně za mostem je frekventovaná křižovatka se silnicí od Hostinného a odpoledne je tu vždycky šrumec. Křižovatka je navíc velmi nepříjemná pro nákladní auta a bezpečnosti na ni nepřidají ani dva přechody, přes které přecházím jen velmi nerad.
V minulosti byl vypracován ambiciozní projekt zvaný Jižní obchvat. Bližší popis jsem nikde nenašel, ale podle Územního plánu Vrchlabí, v němž je trasa obchvatu zakreslená pod popisem I/14 S9,5/70, se zdá, že by snad musel být pod Liščím kopcem postavený tunel, jinak si silnici v téhle trase - hlavně kvůli prudké stráni, kterou končí Liščí kopec u automobilky - nedovedu přestavit. I když z Územního plánu nezmizel, i náš pan starosta už o něm před lety přestal mluvit a místo toho byl vypracován projekt opravy stávající silnice přes Vrchlabí.

Při ní bude stávající most zbourán a na jeho místě postavený nový, větší. Jeho součástí bude i velká kruhová křižovatka, která bude mnohem lepší a bezpečnější než ta stávající normální. Další kruhový objezd vznikne před mostem a hodně upravená bude i křižovatka s Nerudovou ulicí. Pro zvýšení bezpečnosti chodců budou na přechodech přidány i ostrůvky uprostřed silnice a nakonec bude úplně přestavěn i kruhový objezd u autobusového nádraží.

Až to bude hotové, bude to náramně pěkné - ale celá oprava bude trvat minimálně dva roky a během ní se bude jezdit po nejrůznějších objížďkách i po jednosměrném provizorním mostě - a bude to znamenat asi pro řidiče spoustu nepříjemností.

Most je zatím otevřený bez omezení, ale v jeho okolí už se naplno pracuje. Začíná se pracovat na přeložkách vedení vysokého napětí, vody nebo plynu, protože most sloužil i pro dopravu energií, ne jenom pro přechod a přejezd lidí a aut. V jeho sousedství už se staví obrovský provizorní most z připravených ocelových dílů.

Provizorní most přes Labe

Tomu musela ustoupit zahrada plná ovocných stromů i řada několika pěkných smrků. Další obětí plánované stavby je i rohový dům, který už dlouhá léta stojí hned vedle mostu, naproti restauraci Partyzán.

Rohový dům na zbourání

Mít rohový dům, to v časech minulých bylo symbolem postavení a bohatství. Ceněné totiž byly hlavně domy s průčelím do náměstí nebo na hlavní ulici - a když mě dům místo jednoho průčelí dvě, bylo to ještě mnohem lepší. U tohohle se zdá, že jeho majitel chtěl rohový dům, ale žádný šikovný roh blízko centra města už nebyl volný, proto si postavil velký rohový dům na okraji města... ale ten tu zůstal stát téměř osamoceně, žádné další se už ho neobklopily.

Opuštěný dům ze dvora

Díky tomu však měl velký dvůr a zahradu. Co pamatuju, bydleli v něm Romové, kteří však asi patřili k těm bezproblémovým. Mně se kdysi líbilo, že měli ve špaletovém okně v přízemí malý model domečku ze špejliček a jedno z oken bylo vždycky pootevřené, protože jím vcházela a vycházela kočka černá jako uhel. Na dvoře občas pobíhali čuníci nebo kachny, v zahradě vedle domu byla i velikánská králíkárna.

Protože však dům překážel stavbě kruhové křižovatky, město ho od majitelů vykoupilo, ti se odstěhovali a od roku 2012 byl dům prázdný. Většina oken postupně vzala zasvé, dvůr zarostl buřáním... až přišel letos začátek prací na novém mostu a hned na začátku došlo i na opuštěný dům.

Napřed zmizely polozřícené kůlny na dvoře a dělníci vynosili všechno, co uvnitř ještě zbylo - vanu, prkna, možná i pár kusů starého nábytku.

Bourání domu

Pak přišla na řadu okna a z domu brzy zbytla jen kostra, podobná hrubé stavbě.

Bourání domu

Dalším bodem programu byla střecha.

Bourání střechy

Když včera byla střecha už téměř rozebraná...

Bourání domu

...objevila se vedle obluda, která je pro dům asi podobně příjemnou společností jako šavlozubý tygr pro pravěkého člověka...

Přijíždí bagr!!!!

Když jsem viděl bagr, bylo mi jasné, že dům bude brzy minulostí, ale že to půjde takhle rychle, to mě dneska doopravdy překvapilo. Než jsem se vrátil z mých toulek, z domu už nezbývá téměř nic...

Bourání domu

Místo lžíce se na konci ramene bagru ocitl nástroj, podobný obrovským kleštím, který z podlahy prvního patra domu vytrhává trám po trámu, jako by dům byl z perníku.

Bourání domu

Jde to strhujícím tempem. Pro lidi je to atraktivním podívaná, na opačné straně ulice se zastavují, dívají, fotografují, mnoho lidí se také dívá na Internetu na webkameru firmy Comanet, kterou tu zřídili pro živé sledování celé stavby. I řidiči se dívají - teď se jedna paní dívala a jen taktak ubrzdila své auto, aby nenarazila do pána před ní, který si za stejným účelem dokonce přibrzdil.

Poslední zeď zbývá

Už stojí jen poslední zeď, rameno bagru se hrozivě zdvíhá...

Bourání domu

...několik strků... a kde stál nespočetná léta velký dům, už jen hromada suti zbývá...

Dům je zbouraný

...a brzy zbudou jen vzpomínky.

FRANTIŠEK KAVAN
František Kavan byl úžasný malíř krajinář, který rád maloval Krkonoše a dokázal krásně zachytit nejen krajinu, ale třeba i hru světel a stínů. Když byla velká výstava jeho obrazů v Jilemnici na zámku, opravdu jsem si ji užil a nejvíc ze všeho se mi líbil obraz „Na Staré hoře“, který úžasně vyjádřil nádhernou a tajuplnou atmosféru starého lesa, plného omechovatělých balvanů.

František Kavan po část života žil a tvořil v krásném secesním domě v Dolní Kalné.

Dům Františka Kavana

Za tím velkým oknem v arkýři v patře byl jeho ateliér. Lidé po Kalné mají prý dodnes různé jeho skici - předlohy, které si přímo v krajině kreslil tužkou nebo uhlem a podle nich pak v ateliéru maloval obrazy. Připomíná ho i krásný pomník v parčíku u domu.

Pomník Františka Kavana v Dolní Kalné

Více o něm se dočtete na adrese http://cs.wikipedia.org/wiki/František_Kaván.

17. března 2015
(úterý)
NAZDAŘBŮH PO CESTÁCH NEZNÁMÝCH
Dneska jsem nějak podvědomě čekal, že bude ošklivo a proto jsem se nechystal na žádné odpolední toulání. Foťáček jsem si nevzal, ani jsem nepřemýšlel, kam bych mohl vyrazit. Vzdor mým představám se však za oknem rozzářilo sluníčko a mě 14. hodina zastila v přemýšlení kam se vrtnout.

Že se někam vrtnout chci, to jsem si úplně jistý. Ale kam???
Jít k prameni Sovinky, to by dneska šlo, ale nevzal jsem si s sebou foťáček a na takovou cestu by bylo škoda vyrazit bez něj. Nu, tak bych mohl vyrazit vlakem do Martinic a podniknout druhý pokus o nalezení kamenného kříže... teoreticky by šlo putovat po lesích ani ne moc daleko a najít všechny tři, které tam jsou. To je nápad!

Vyrážím z podniku, ale ještě na dohled od něj se náhle zastavuju. No jo, jet do Martinic... ale v peněžence mám posledních 60 Kč, v Martinicích bankomat určitě není, ve Branné jakbysmet... ono by to asi stačilo, ale riskovat to nebudu. Tak co teď? Já už opravdu nevím.

Oči mi padnou za potok a už vím. Přeskočím tady Sovinku a půjdu se podívat na tu prastarou cestu, co už ani nejstarší z nás nepamatují, že by se kdy používala, ale v protější stráni za potokem je pořád jasně patrná, jak stoupá od Sovinky šikmo až na kopec.

Ono se to lehko řekne, přeskočím Sovinku, ale ta je tady docela široká, přístup k ní mizerný a kameny v ní nejsou. Nakonec využívám kamenů z rozvalené části opěrné zdi a na druhou stranu lehce dolétnu... ale tam se zabořím do bahna a mé světlé kalhoty dostávají přeliv po beruščím způsobu. Heršvec.

Prastará cesta

Teď spolu stoupáme po cestě, jíž sice kupodivu plány Branné stále znají, ale nikdo tu už dávno nejezdí ani nechodí. Vidět je odtud náš podnik neobvykle, ale není to obrázek zrovna na firemní stránku.

Pohled ze staré cesty na podnik

Nahoře starou cestu zubatě a neladně přetíná mnohem novější silnička, postavená v 90. letech a vedoucí ke skládce komunálního odpadu. Blbec. Já tam dole skáču přes potok, zamažu se a přitom jsem sem mohl dojít pohodlně po silnici. Ale když už jsem tady, mohl bych po hraně kopce dojít až nad soutok Labe a Sovinky a z výšky si ho vyfotografovat.
Ani to však není na realizaci tak lehké jako na vymyšlení. Sovinka teče odtud ještě pěkných pár set metrů téměř souběžně s Labem, já to však vzdávám už po pár desítkách metrů. Sice je časné jaro, nikde neroste žádné buřání, stromy nemají listy... ale mladých stromků a křovin tu roste tolik, že by se tu dalo projít jen s mačetou. Nabručeně se vracím zpátky, scházím na silničku a za pár chvil jsem zase naproti vrátnici a jsem zase tam kde jsem byl.

Náladu mám špatnou... v práci jsem si myslel, že mi to půjde pěkně, pěkně všechno stihnu a jště zavřu pár příkazů... jenže na posledních dvou strojích se vyráběly takové mrňavé crcky, zato pro mě hodně pracné... než jsem je všechny zadal do informačního systému, uběhlo tolik času, že jsem ani všechno nestihl. Tady se klancám od ničeho k ničemu a není z toho nic. Mám sto chutí jít domů, zalézt do skříně a zabouchnout za sebou dveře...

Vyrážím za tímto cílem obvyklou cestou kolem domu, kde donedávna bydlela moje kolegyně Lenka, teď už má však nové obyvatele. Projevilo se to typicky - z krásného starého stromu u domu zbyl už jen pařez a hromada dřeva. Jako obvykle... jak se někdo přistěhuje do domu se zahradou, okamžitě tam zničí a pokácí všechno to, co tam bylo pěkné. Konec je s krásnými zlatými listy...

Zlatá koruna byla a už nebude nikdy

To mi na mrzutosti ještě přidává. Teď ještě by chybělo, aby na mě někdo vletěl při stoupání na Annin vrch a vynadal mi. Nikdo se však nežene, místo toho obživne obecní rozhlas a vyhrává do širého okolí písničku Hej, hoši, hej, do Kalifornie. Sice hudbu bere občas vítr a já moc slova neumím, to mi však nebrání, abych si nezpíval zplna hrdla alespoň refrén. Přitom se rozhlížím kolem.
Zatímco na Žalý už moc sněhu není...

Žalý z Annina vrchu

...Černá hora ještě září ve slunečních paprscích proti hluboké nebeské modři zářivě bíle.

Černá hora z Annina vrchu

Scházím do údolí Principálku na silničku, po ní se vracím zpátky na úbočí Annina vrchu a fotografuju mé oblíbené „Pozadí Windows XP“.

Pozadí Windows XP

K tomu si pořád zpívám Hej, hoši, hej a čím víc si to zpívám, tím menší mám chuť pokračovat cestou stokrát známou k domovu. Nakonec rozhoduje vzpomínka na včerejší den... to foukal velikánský vítr a dneska kolegyně vzpomínala, že ji ten vítr „vyhnal z cesty Trhovice zpátky domů“. No vida! Mohl bych vyrazit po cestě Trhovici nad Horní Brannou. Zatímco její část mezi Dolní Brannou a Hostinným znám dobře a mám moc rád, tu nad Horní Brannou jsem jen párkrát minul. Je to sice pěkný kus cesty, ale půjdu se tam podívat.

Scházím tedy po stejné silničce opět dolů do Dolní Branné, tam postranními cestami dojdu až k hlavní silnici, překřížím ji a po silnici jdu dál směrem na Horní Brannou. Je to cesta dlouhá a dokáže se docela táhnout, ale dneska jdu schválně co nejrychleji, abych ze sebe konečně dostal všechnu zlost a napětí. U stanice vlaku Horní Branná mě zaujme torzo sloupu s výklenkem na svatý obrázek.

Ošlehaná kaplička

Ten už tam však dávno není a kaplička se současnosti dočkala jako vetrem, deštěm a sněhem ošlehaný milník víry, na nějž už se dávno lidé ani nedívají. I my jednou budeme takovým milníkem... jestli jím nejsme už teď.

Moje cesta pokračuje dál koncem Dolní a začátkem Horní Branné, tam však odbočuju doleva na neznámé postranní cesty a za chvíli už stoupám do kopce na starou cestu Trhovici. Po té dlouhá staletí lidé chodili na trh, protože vede téměř stále po jednom pohoří a jde to po ní mnohem rychleji než údolími řek a potoků. Staletí po ní putovali, na znamení dávno zapomenutých událostí kolem rostly křížky a kapličky... až přišla neblahá 50. léta 20. století, doba rozorávání mezí a cesty mezi poli - tak přišla zničit i část cesty Trhovice nad Horní Brannou a až před pár lety se to podařilo napravit a větší část cesty obnovit. Dnes po ní lidé rádi chodí na procházku se svými čtyřnohými kamarády. Při procházce se můžou podívat z výšky na své domy i na problémy.

Výhled z Trhovice na Horní Brannou

Zatímco pohled na opačnou stranu do Podkrkonoší působí až nečekaně plochým dojmem.

Výhled do Podkrkonoší

Tenhle kříž na křižovatce cest se dožil našich dnů jako němý, ale zcela výmluvný svědek ničení a vandalismu.

Poničený kříž u Trhovice

Od téhle křižovatky vede Trhovice jako pěkná silnička poli a kolem statku až na křižovatku se Zámeckou cestou. Na té kdysi stály hned tři kříže, jako na Kalvárii. Ty byly poté nahrazeny jen jedním jediným a vzpomínkou na ostatní dva jsou už jen kamenné podstavce. Pod křížem je lavička, na níž sedí nějací mladí zamilovaní, tak vám tu nabízím jen obrázek z předchozí cesty.

Kříž u Trhovice

Na další cestu by se dobře hodila trefná anglická fráze „Nothing to write home about.“, kterou by se dalo doslovně přeložit „Nic o čem byste psali domů.“, většinou se však bere jako ekvivalent českého „Nic moc.“. Po Zámecké cestě z kopce dolů do údolí Bohdanečského potoka a po nové silničce zpátky na kopec kolem hnojiště, kompostiště a silážiště v jednom. Na kopci silnička udělá zatáčku a dojde na to samé místo, na které bych došel rovně po Trhovici po mnohem kratší cestě - na křižovatku se silnicí z Horní Branné do Jilemnice, ke krásnému sloupu „U Panenky Marie“.

U Panenky Marie

Ten je nádherně opravený Jilemnickým okrašlovacím spolkem, který vedle umístil i tabuli s historií této památky. Kliknutím na náhled se vám zobrazí v plném rozlišení, abyste si ji mohli přečíst, budete-li mít chuť.

Popis sloupu Panenky Marie

Když jsem sem směřoval po silničce, váhal jsem kam jít - sluníčku to ještě na obzor kousek cesty zbývá a na nejbližší křižovatce se dá jít na dvě strany - buď dolů do Horní Branné a tam počkat delší dobu na autobus... nebo zamířit směrem na Jilemnici, kde poblíž někdejší hospody Bohdanče teče Bohdanečský potok, který tvoří mělké údolíčko, v němž je dokonce rybníček a měla by jím vést cesta do Valteřic. Váhám, jestli už to není až moc velký flák cesty a nakonec použiju můj obvyklý rozhodovací nástroj - minci. Na desetikoruně mi padne desítka... jde se do Valteřic!

Cesta po silnici se docela táhne, ale i ta nejdelší cesta jednou skončí a tahle přece jen tak dlouhá nebyla. U rybníčku je nekompromisní tabule, hlásající „SOUKROMÝ POZEMEK, VSTUP ZAKÁZÁN“ a zdá se, že majitel tu právě se svým autem je, tak trochu váhám, zda tu vůbec budu smět fotografovat a jít dál po cestě, ale pán jen s úsměvem opětuje můj pozdrav a nezdá se, že by měl chuť mě otud vyhánět.

První z rybníčků v údolí Bohdanečského potoka

Cesta kolem rybníčku vypadá v paprscích podvečerního slunce nečekaně romanticky.

Cesta údolím Bohdanečského potoka

Sluníčko se zrcadlí ve zvlněné hladině rybníka.

Západ slunce nad rybníkem

K mému překvapení se za rybníkem objevuje nová hráz a další rybníček, menší. A než se stačím přestat divit, je tu další hráz a třetí rybník, který má na konci dokonce i půvabný ostrůvek.

Třetí rybníček

Je tady hezky a já se konečně úplně zbavuju napětí v nitru a špatné nálady. Nakonec se mi ji podařilo uhonit a udolat nalezením alespoň tohohle pěkného místa na mé bludné cestě.

Za třetím rybníčkem se zvedá i čtvrtá hráz, ale jen ta už připomíná, že tu kdysi bývaly dokonce čtyři rybníčky.

Pod hrází po jarním tání

Za rybníčky cesta pokračuje do polí, ale mně připadá, že se stáčí zbytečně moc doleva a že z toho kopce napravo by mohl být pěkný výhled na hory, kdybych na něj vyběhl. Výhled z něj opravdu je, ale nijak zázračný.

Na Valteřicemi v pastvinách

Zpátky do údolí se mi vracet nechce, tak pokračuju dál po louce tam, kde vidím telekomunikační věž a několik domů Valteřic. Cesta to ale není úplně příjemná, v pozdním jaru, v létě a na podzim to tu slouží jako pastviny pro různá stáda a cestu často přehrazují drátěná oplocení. Konečně jsem u cesty k věži a jen jedna stráň mi zbývá k silnici. Scházím na ni kolem siláže, ze které už zbývá jen zbytek, připomínající patku chleba. Zajímavější je pohled od siláže na Valteřice.

Valteřice jako na dlani

Chvíli tu pokoukám, pak seběhnu strání k silnici a po ní už lehce za pár minut dojdu na křižovatku k autobusové zastávce. Správný nadšenec by sice mohl odtud pokračovat po zelené značce kolem Čertova mlýna do Vrchlabí, ale mně už to dneska nějak docela stačí.

Program GarminFit dnes sledoval mé kroky

Program jménem GarminFit ze mě dneska nespustil své virtuální oči a zjistil, že má procházka měřila 12,6 km a trvala necelé tři hodiny.

CO ZNAMENÁ SLOVO MESALIANCE?
Ani nevím, proč mi tohle slovo náhle vytanulo na mysl, ale tanulo mi na ni tak, až jsem si ho napsal do diáříku. Slovo mesaliance označuje „nerovnorodý vztah“. Když se třeba taková princezna zamiluje do pasáčka vepřů, je to mesaliance jako hrom. Aristokracie si své „urozenosti“ velmi vážila a pěstovala si ji, vinou čehož sice vesele degenerovala, ale mesalinace byla vždy velkým skandálem, příčinou rodinných sporů, vydědění nebo zbavení práv na trůn a vznešené tituly. A nemusel to být jen nutně vztah prostého člověka s urozeným...

Nejznámější mesaliancí je vztah a sňatek české hraběnky Žofie Chotkové a rakouského arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Seznámili se, zamilovali se do sebe - ale císařská rodina stále žila v zajetí středověkých předsudků a i když byla Žofie příslušnicí nejvyšší české aristokraice, u dvora na ni koukali, jako by si arcivévoda přivedl žebračku. Nakonec císař svolil ke sňatku s podmínkou, že jejich děti nebudou mít právo na rakouský trůn a ještě i po smrti Žofie i Ferdinanda v Sarajevu dávali okázale najevo, že Žofie byla něco mnohem méně... Příběh Žofiina života najdeme v Encyklopedii Wikipedia pod heslem Žofie Chotková.

Příběh další známé mesaliance nás nejvíce osloví na krásném renesančním zámku v Březnici nebo na hradě Křivoklátě - na obou místech nějaký čas žila krásná a moudrá paní, na níž historie vzpomíná jen v dobrém, jménem Filipína Welserová. Pocházela z bohaté měšťanské rodiny, ale osud ji zavedl až do náruče syna císaře Ferdinanda I. a jeho milované manželky královny Anny, který se jmenoval Ferdinand II. Tyrolský. Zamilovali se do sebe tak, že se tajně vzali a spoustu let museli svůj sňatek tajit - nejprve o něm nevěděl ani císař, pak už o něm věděl, ale rozkázal jim ho utajit před světem a vyhradil jim pro společný život hrad Křivoklát. Po smrti císaře byl sňatek uznán i samotným papežem, bohužel pan paní Filipína brzy umřela. Ferdinand si poté ke spokojenosti všech okolo vzal přiměřeně vznešenou vlastní sestřenici, takže degenerace mohla zdárna pokračovat.

Slovo mesaliance se však hodí i v současnosti, jak dokazuje článek Duchcovská mesaliance škodí ČSSD, kritizující koaliční spolupráci ČSSD a Dělnické strany v Duchcově.

NA JUPITEROVĚ MĚSÍCI GANYMEDES JE VODA!
Astronomové už si dlouho mysleli, že by na měsíci Ganymedes - největším měsíci sluneční soustavy - mohla být pod mnohakilometrovou vrstvou ledu voda v kapalném skupenství. Až teď si tuhle teorii potvrdili díky pozorováním z Hubbleova vesmírného teleskopu.

Ganymedes má totiž stejně jako Země magnetické pole a díky tomu se nad ním objevuje díky slunečnímu větru polární záře. Vědci si však všimli, že je mnohem slabší, než by vzhledem k síle magnetického pole měla být. Vysvětlení je jediné - tlumí ji voda!

Množství podrobných informací o tomto měsíci nabízí Encyklopedie Wikipedia pod heslem Ganymed (měsíc).

Vědci se domnívají, že podobný oceán je skrytý i pod povrchem měsíce Europa. Proto se na rok 2020 plánuje speciální mise k těmto dvěma měsícům, která to má potvrdit a přinést nové poznatky.

OSVĚDČENÝ REKLAMNÍ TRIK, KTERÝ NEURAZÍ
„SLEVA 70, 80, 90%!!!!!!!!!!!!“
Takové nesmyslné slevy od nás v Siku neuslyšíte. My nabízíme jen dlouhodobě nejlepší ceny pro vaši koupelnu a kuchyni...

Nejlepší reklamou je vysmát se otřepaným trikům, které s úspěchem používali už snad středověcí trhovci. Přitom bombastické provolání na začátku přece jen upoutá pozornost, zbytek sdělení pak působí jako serioznost sama. Tahle rozhlasová reklama se mi líbila a dávám ji palec nahoru.

Podobně kouzelně dokáže působit i slůvko ZDARMA. Když jsem kdysi zahlédl tučný nápis POČÍTAČE ZDARMA!, hned jsem se podíval, ale hned na dalším řádku jsem si přečetl pokračování menším písmem „...pro vás bohužel nemáme“. Ale účelu už bylo dosaženo a já si zbytek reklamního letáku se zájmem přečetl, i když v té době byl počítač pro mě ještě nedostižným snem.

IRSKÁ ZEM O VÁS VÍ, VAŠE KREV JE V NÍ...
Ač má Irská republika jen 5 milionů obyvatel, ale dalších 80 milionů lidí se hlásí k irskému původu, polovina z tohoto počtu žije ve Spojených státech.

(K nadpisu téhle zajímavosti mi posloužila nádherná písnička Mrholí od skupiny Kantoři, při které vždycky po mně běhá mráz.)

18. března 2015
(středa)
K PRAMENŮM SOVINKY
Když po vcelku příjemně proběhlém pracovním dni odbila druhá hodina, na rozdíl od včerejška jsem neváhal ani minutu, kam dneska vyrazím. Foťáček je nabitý, penízky v peněžence zvoní, autobus jede ideálně... dneska mé kroky povedou k pramenům Sovinky.

Chystám se jet autobusem, ale než dojdu na zastávku u kunčického přejezdu, nabere mě kolega a ve Vrchlabí jsem dřív než jsem čekal. Mám tak dost času na chvilku povídání s mou milou ségruškou Lenďou a neteřinkou Markétkou a čekání na další autobus mi uteče jako voda v Labi.
Teď už sedím v autobuse, který projíždí rušným centrem Vrchlabí stále výš proti proudu Labe, v Hořejším Vrchlabí odbočuje doleva a temným údolím Hamrichem stoupá po silnici do hor. Silnice se stále více a více zdvíhá a dělá serpentiny... rádo se mi z takových někdy dělá špatně, ale dneska to nehrozí - jednak jich tu zase tolik není a jednak mě v Krkonošském Horalu při dvouhodinnovém tancování každý týden na točení náramně zvykli.
Radost však dělá pohled na vlhčinky v okolí Hamerského potoka, které září bílým a smaragdově zeleným kobercem kvetoucích bledulek.

Poslední zatáčka a autobus se lehce vyhoupne do sedla mezi vrchem Sovincem a horou Žalý. Lehce by odtud mohl pokračovat zase dolů Mrklovem, ale on místo toho odbočuje doprava a šplhá se už mírnějším kopcem po úbočí Žalýho na Benecko. Ale už beze mě, protože já tady - na rozcestí jménem Křížovky - vystupuju a dál už budu pokračovat pěšky.

V cestě dnešním slunečným dnem spolu budeme pokračovat v článku K pramenům Sovinky ze sekce Vandrování.

19. března 2015
(čtvrtek)
BUDE ZÍTRA DO TANCE?
Áááááááááchiiiiich. Ouveeeeeeeej. Špatně se dneska chodí po schodech, špatně. Po rovině to celkem jde, ale jak mám chodit po schodech nebo třeba vstávat ze židle, to mi nožičky připomínají, že jsem je včera ani trochu nešetřil. Za jiných okolností by mi to těžkou hlavu nedělalo - není to podruhé, ba ani podvacáté ne, co mi mé nohy připomínají, že se jim včerejší vandrování zase až tak moc nezamlouvalo - ale zítra mě čeká další zkouška Horalu a nebude to zkouška jen tak ledajaká. Do Horalu přišli tři noví mladí tanečníci, nás umělecký vedoucí Standa by je rád všechno co nejrychleji naučil a proto nás teď na zkouškách ani trochu nešetří. A jak by to vypadalo, kdyby mým nožičkám tancovacím nebylo zítra do tance? S tím se musí něco udělat! A já vím co. Pořádně rozhejbat!!

Venku je pořád krásně, jenže už být dlouho nemá... proto mě to i dneska láká ven. Jenže mě čeká místo toho angličtina. Hmmm... zdá se, že nečeká... teď mi přišel mailík, že náš učitel Joe i další hodinu odpískal. Tentokrát mu bohužel zabránila v našem učení nemoc. To jsme už dlouho nezažili, abychom se neučili dvě hodiny po sobě.
Neučit se dvě hodiny po sobě však nechceme, proto se rychle domlouváme, že se sejdeme v oblíbeném Pensionu 14 a uděláme si tam angličtinu při příjemném posezení, jídle a pití.
Na mém rozhodnutí to však už nemění nic. JDU DO HOSTINNÉHO PĚŠKY!

Do 14ky to může být od našeho podniku nějakých 10 kilometrů, to za ty dvě hodinky zmáknu jako nic. Vykračuju si zvesela, procházím Kunčicemi, po můstku přes Labe a brzy už se drápu na Příčnice. Odtud nemůžu alespoň pár chvil odolat dívání se na hory.

Výhled od Příčnic

Černá hora od Příčnic

Mnohem větší zdržení přichází jen o malý kousek cesty Trhovice dále. No řekněte, můžu já jen tak kolem ní přemašírovat a vůbec si ji ani nevšimnout?

Královna Podkrkonoší

To by se na mě má milovaná borovice Královna Podkrkonoší asi mračila... a nebo by to brala s klidem krásným starým stromům vlastním... ale mrzelo by to mě.

Královna Podkrkonoší s Žalým a Kotlem

Alespoň na chvilinku si ji musím obejmout a pohladit... a také si ji téměř ze všech stran vyfotografovat.

Královna Podkrkonoší

Čas však kvapí, proto si naposledy hladím její hodně členitou a příjemnou kůru, vyhřátou sluníčkem a voňavou, pak jí ještě mávám na rozloučenou a za chvíli už se ztrácím v dálce, zatímco Královna Podkrkonoší na mě ze své výše vidí ještě asi dva kilometry, až k lesu, zvanému „Na Lánu“.

Putování po cestě Trhovici je krásné, je to jedna z mých nejoblíbenějších cest Podkrkonoším vůbec. Plná krásných výhledů, křížů, místo, kde se člověk dívá na svět z výšky a srdce je lehké. Dneska ale pádím jako vystřelený z děla a všechnu krásu míjím bez ohlédnutí. V lese Lánu dokonce nadávám jako špaček - traktoristé cestu rozjezdili tak, že to ocení jen divocí pašíci a protože ani jim se nechce jezdit takovým blátem, zajíždějí až do krajů cesty, které rozjezdí zrovna tak a jít už se dá jen trním a buřáním. Konečně je les za mnou a já si zdržení naháním zkratkou přes louku.

Mezi Kalnou a Klášterkou

Čas pádí jak urvaný vagón a mně cesta neubíhá zdaleka tak rychle, jak jsem myslel. Navíc jsem ráno nepočítal s chozením pěšky, proto jsem si vzal do nízkých bot ještě nižší ponožky a kůže na pravé achilovce protestuje už teď. Jau, jau, jau.

Traktorová cesta mezi poli naštěstí není plná bláta, všechno už stačilo vyschnout, proto mi jde cesta rychle a brzy už jdu po silničce kolem kapličky na Sionce. Snažím se jít co nejrychleji... to není dobré rozhýbávání... to si koleduju o to, aby nohy zítra kvílely ještě hlasitěji. Nu, ale dal jsem se na vojnu, tak musím bojovat, dneska i zítra.

Přecházím slemenskou silnici a pokračuju dál po cestě Trhovici, vedoucí po vrcholu pohoří. Jindy si tuhle cestu plnou výhledů docela úžívám, ale malá ručička už téměř líže čtyřku, já se snažím jít co nejrychleji a připadá mi, že se cesta táhne. Konečně jsem u lesa, přicházím ke kříži Luisy Ertelové a tady se rozhodnu vzít to zkratkou po historické červené značce skrz les. Zdá se ale, že to moc dobrý nápad nebyl - cesta je pořádně zarostlá a když konečně dojdu přes starší paseku k novější, kde za ještě dřevem vonícím plotem rostou čerstvě zasazené smrčky, cesta dál je důkladně rozježděná od těžké dřevařské techniky. Čím víc se hroužím do údolí, tím hůř se po ní jde, až radši využívám odbočku v naději, že ta bude lepší. Lepší je, ale končí o kus dál na pasece a já musím jít dál volným lesem, naštěstí nezarostlým buřáním.

Konečně vidím místo, kam jsem chtěl lesem dojít... žel Bohu je o takových 20 metrů prudké stráně níž než já. Čtvrtá hodina už dávno minula, spolužačka Vlaďka vysílá pátrače po mně v podobě tázavé SMSky, ujišťuju ji, že přijdu, jen co se vybloudím z toho lesa, odpovědí je spokojený usměváček. Spokojený jsem i já - stromů naštěstí na stráni rostlo dost na to, abych se prostřednictvím jejich kmenů spustil dolů, za chvíli už přecházím železniční přejezd a kolem vlakové zastávky HOSTINNÉ MĚSTO přicházím do Hostinného.

Tohle kdysi býval krásný renesanční zámek, postavený stavitelem Carlem Valmadim, ve věku průmyslové revoluce až do 80. let 20. století to byla papírna Labský mlýn, dnes je většina bývalé papírny zpustlá a opuštěná.

Labský mlýn - zrcadlení v jeho vlastním náhonu

Proběhnu kolem nároží Labského mlýna, kolem kostelních vrat do uličky - a konečně jsem před Pensionem 14. Ukazatel vzdálenosti se zastavil na přesných 12ti kilometrech po 2 hodinách, 9 minutách a 14 vteřinách cesty.

Oproti mé honbě je naše hodina angličtiny bez učitele pohodová a klidná. Jsme tu Markéta, Renča, Vlaďka a já a vzájemně si tu anglicky vypravujeme, co zajímavého nás v uplynulých dvou týdnech potkalo, v čemž kraluje jako vždycky Vlaďka. Poštovní doručovatelka má vždycky co vypravovat - když nevymýšlí nejrůznější kocourkovské příhody lidé, postarají se o ně jejich pejci, kočičky, koně nebo krávy a nuda nebývá ani s technikou. Mé vypravování o cestě k prameni Sovinky pak nepřipadá mým spolužačkám ani trochu atraktivní. Povídáme si, popíjíme pivo a nejrůznější čajíky, dáváme si pořádný talíř „Farmářských hranolků“... a angličtina nám uteče jako voda.

Nohy se zatím kupodivu netváří o nic víc bolavě než ráno, je ta do krve odřená achilovka bolí nepříjemně. Cesta vlakem domů uteče příjemně a večer už nic zajímavého nepřináší, jen cestu do postele.

20. března 2015
(pátek)
ČAROVNÝ TANEC
Probudil jsem se, vstal... a ukázalo se, že včerejší cesta do Hostinného stav mých nohou nezhoršila, ale ani nezlepšila. Stále se špatně chodí, hlavně do schodů a ze schodů. Nu, uvidíme, jak dopadne večerní tanec.

Předtím nás ale čeká ještě daleko čarovnější tanec... věčný tanec vesmírných těles nám dnes připravil podívanou, při níž dnes díky vědomostem astronomů už nikdo nekřičí hrůzou před soudným dnem a hněvem bohů a přece to je pro nás pokaždé podívaná výjimečná a nezapomenutelná - zatmění slunce!

Nebude to úplné zatmění slunce - to naši zemi čeká až někdy v roce 2136 - ale nebude to ani žádné pidizatmění, Měsíc zakryje skoro 3/4 Slunce. Těším se na to, že už se v práci nemůžu dočkat, až to začne. Zatímco minulá zatmění byla zamračená a neviděl jsem téměř nic, dneska budeme mít podmínky nejideálnější, jaké jsem kdy zažil - nebe je úplně modré a široko daleko není ani mráček.
Méně už se na to těší energetici - slunečních elektráren je u nás spousta, při zatmění prudce poklesne jejich výkon a poté opět prudce stoupne, takže přenosová soustava dostane pěkného facáka. Přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně v Jeseníkách je v pohotovosti a v době zatmění poběží naplno, tak snad to zvládneme.
Sáhnu do šuplíku, kde mám už od několika minulých zatmění v pohotovosti dvě staré počítačové diskety, přes které se na to koukám. Zvědavě je strkám do mechaniky - na jedné z nich je jeden díl z nějaké písničky Belindy Carlisle - vzpomínka na doby, kdy se soubory větší než 1,44 MB musely rozdělovat a kopírovat na několik disket - na druhé jsou spouštěcí soubory systému MS-DOS. Taky vzpomínka.

Udeří 9:36, avizovaný začátek zatmění a v příští minutě už mě mí kolegové můžou vidět na dvoře, zírajícího přes dvě diskety do slunce. To ale svítí jako zjednané a já nevidím nic. Vracím se tedy k práci, ale moc dlouho mi to nevydrží. Jdu nahoru ke stroji s hotovou knihou, plácnu s ní na stůl a už se vykláním z okna. Nooooo, už nám zprava sluníčka kousek ukousli. Kolegyňky se na to hned také chtějí kouknout, tak jim půjčuju diskety a také se jim to moc líbí.

Čas pádí, já střídavě pracuju a střídavě na dvoře pozoruju, jak sluníčka mizí stále víc a víc. Kolem čtvrt na jedenáct se objevuje na dvoře stále více a více kolegů a kolegyní, někteří si opatřili silná skla pro ochranu očí při svařování, někteří se dívají přes diskety, společně tu diskutujeme a vzpomínáme. Půjčuju si od kolegyně tmavé sklo, snažím se přes něj fotografovat, ale marně - na foťáček je sluníčko moc silné a vypadá to, jako bych si ho fotografoval, když se nic neděje. Jen v odrazu je trochu vidět, jak zatmění vypadalo.

Zatmění slunce před vrcholem

Brrr. Ještě před chvílí jsem říkal kolegyni Libušce, že je na sluníčku teplo jak v létě, ale teď se dělá nepříjemná zima. Obloha se ze zářivé modré mění stále více do šeda a přestože není na nebi ani mráček, začíná to připomínat poslední sluneční paprsky před bouřkou.
Naši dávní předkové v té chvíli propadali panice a mysleli si, že nastává konec světa nebo že se bohové rozhněvali. Zatmění slunce však dokázalo ukončit i 15 let trvající válku mezi Médskou a Lýdskou říší - při bitvě u řeky Halys nastalo úplné zatmění slunce a to vyděsilo obě bojující říše tak, že uzavřely raději mír a stvrzen byl dokonce svatbou.
My už díky astronomům a jejich přesným výpočtům víme, že to jen stín Měsíce zakrývá tvář Slunce, ale i tak cítíme kromě nadšení i napětí v duši, jako by se něco dělo, i když se vlastně nic neděje. Ptáčci tichnou, slepice zalézají do kurníku a lidé naopak vycházejí ven.

Čekáme na dvoře na vrchol zatmění a kolegové vzpomínají na velké zatmění v srpnu 1999 - to byl na dvoře snad celý podnik - jen tehdejší workholická ekonomka byla v kanceláři a z okna kritizovala lidi, že nic nedělají a že si to teda odpoledne nadělají.

Je 10:45. Sluníčko nám skoro celé zmizelo a zbyl z něho jen úzký ležatý srpek. Snažím se znovu fotografovat, ale je to marné, je to marné, je to marné. Jen na jednom obrázku je zatmění vidět převráceně v odrazu od objektivu.

Vrchol zatmění slunce

Okouzleně se na to díváme, Měsíc však letí jako zběsilý a než se nadějeme, sluneční zář zase začíná sílit. Sílí však už i kručení v mém žaludku, zvědavost byla ukojená, proto jdu na oběd a poté se věnuju práci, protože zatím mi toho moc neubylo.

Do odpoledne to nějak pofacknu a protože je pořád hezky, vyrazím domů pěšky, abych takovou lehoulinkou pomalou procházkou rozhýbal mé pořád bolavé nohy.

Cesta do údolí Principálku

Přeběhnu údolí Principálku, přejdu louku, projdu lesem a kolem rybníka Kočvaráku, vystoupám podél berlínského lesa - a hurá, v hospůdce U Učíků už mají venkovní posezení. Hurá tam. Zatmění už sice dávno skončilo, ale takhle se kouká na sluníčko moc hezky.

Zlatý mok

Hezkou chvíli se tu na sluníčku vyhřívám, ale když se začne kulit k obzoru, dělá se zima. Platím, mizím domů... a čeká mě další bod programu - večeře, chvilka odpočinku, pak házím do batohu kalhoty, tričko, tancovací boty... a hurá na zkoušku Horalu. Díval jsem se ještě ráno jí vstříc s obavou, ale po té odpolední lehké čtyřkilometrové procházce mě nohy bolet přestaly a já jsem na tancování natěšený. Vyrazil jsem však dřív a hezky si zazpívám s našimi pěnicemi - alespoň mně se to líbí, jak se to líbí jim, když do jejich vysokého zpěvu zpívám svým hlasem o mnoho hlubším, to nevím, ale tváří se mile. Skončíme naši písničkou nejoblíbenější - Český hory, naše hory - a na řadě je tancování.

Je nás tu s novými tanečníky Honzou, Martinem a Jirkou šest mužů, naše kočenky se na nás také nevykašlaly, tak můžeme tancovat, až se hory zelenají. A náš vedoucí Standa nás ani trochu nešetří - chce, aby se noví tanečníci naučili pořádně vobkročáka, tak ho trénujeme, až nám z toho jdou voči do fň a hlava se div neodkutálí. Ale i mně to prospělo - taky jsem ho ještě dobře neuměl. Pak se tancujou oba terlunky Šeucouské, tancuje se i pro mě ještě poměrně nový tanec „Není lepší na tom sjetě“, od kterého si nemůžu zapamatovat melodii, protože stejně se jmenuje i moje moc moc oblíbená písnička od skupiny Kantoři. Poté si ještě důkladně zatancujeme Kováře a končí se zběsilým tancem Šotyš.

Zkouška končí, já svlékám tričko, které je na ždímání a kalhoty... ale noc je mladá, nás tu dneska bylo hodně a proto spolu končíme v hospůdce „U Partyzána“ při pivečku a spoustě příjemného povídání, vzpomínání na minulá léta v Horalu a tímhle milým posezením končí tenhle doopravdy fajn den. Díky Bohu za něj.

23. března 2015
(pondělí)
BĚH NA 1500 METRŮ PO 20 LETECH
Ani nevím, proč jsem tak najednou začal vzpomínat na dávné hodiny tělocviku, ale vzpomínal jsem a to vedlo k bláznivému nápadu - zkusit si po 20ti letech běh na 1500 metrů. Nejlepší čas jsem měl asi 7:55, tak uvidíme, jestli se mi ho podaří překonat.

Odpíchnu si, poté počkám, až můj neskutečně pomalý mobil najde mou polohu prostřednictvím systému GPS, spustím program jménem Garmin Fit, který dokáže přesně změřit ujitou, ujetou nebo uběhnutou trasu, čas a rychlost... a pak už zbývá jen běžet co to dá.

Ze začátku to dá dost - chválím se, že chození a tancování je znát a že běžím o mnoho líp než tehdy - ale když dobíhám k někdejšímu domu mé kolegyně Lenky, nějak už ťapky začínají protestovat a to mám za sebou teprve kilometr. Hrome a čas už přes pět minut.
„Cesta od Lenky k Alence“ - tak říkám silničce postavené z peněz EU, co vede přes údolí Principálku na protější kopec a tam končí u pole - se nepříjemně zdvíhá a mně nějak v kopcích nohy tuhnou a funím jako lokomotiva. Několikrát přejdu do chůze - konečně jsem nahoře a teď to z kopce pořádně rozpálím. Ale ani z kopce se moc dobře neběží - a fuj, dole to ještě není 1500 metrů, až v polovině dalšího kopce naskočí na displeji to kýžené číslo. Ovšem čas není kýžené číslo ani náhodou.

Výsledek mého běhu na 1500 metrů

10 minut a 3 vteřiny, to je teda úder reality rovnou mezi oči. I když v můj prospěch mluví to, že ve škole se běhalo po rovině na atletické dráze, ne v těžkých zimních bufách na nohou, s batohem narvaným oblečením, diářem a vším možným a do dvou kopců. Až bude příležitost, zkusím to někde jinde.

Vydýchávám se na lavičce u mladého doubku, který sem byl vyzený za ten krásný starý, co ho zničila vichřice při letní bouřce, koukám na Facebook... mobil mi jednu chvíli ukazuje nabití baterie 83% a v další chvíli se vypne, že je vybitý.
Mrzák mrzácká, šmejd mizerná... ani program Battery Doctor to nevyřešil, je to s ním spíš horší a jen mě krmí pořád spoustou reklam. Pryč s ním! Mobilní telefon Sony Xperia P je doopravdy nepodarek - mám ho v těchhle dnech něco přes dva roky, donedávna šel bez problémů, ale záruka je pryč a to byla pobídka, aby začal zlobit. Zatímco minulý mobil - Sony Ericsson t630 - budu mít v září 10 let a až na drobné mouchy pořád funguje - u tohohle začíná asi být v háji baterie a vyměnit nejde, protože nějaký čas předtím úžasná, skvělá, nedostižná a dokonalá firma Apple vymyslela u svých mobilů „zlepšovák“, že baterie bude pevnou součástí mobilu a nepůjde vyměnit. Proč to udělala je zcela jasné - aby jejich nechutně předražené mobily lidem málo vydržely a oni je kupovali častěji. Nu a protože po Applu se musí ostatní firmy opičit, i kdyby jejich mobily prděly a smrděly, Sony se samozřejmě také přidala... nu a výsledek je zcela jasný, alespoň u mě. Nějaký čas ještě vydrží a až už to k vydržení nebude, milou Xperii vyhodím a koupím si nový mobil - ale značku Sony už zcela určitě neponese.

Naštěstí mám velkou dobíjecí baterii, tak na ni mobil připojuju a pokračuju v cestě. Ta není přes les moc příjemná - v zimě tam dělali brutální probírku mezi mladými stromky a technikou důkladně rozjezdili lesní cesty, takže všechny vypadají jak rochniště pro prasata. Konečně jsem u Kočvaráku

Zrcadlení u rybníka Kočvaráku

A odtud šupšup po okraji Berlínského lesa - kterému dávní sudetští Němci říkali „Kieferbusch“ - do hospůdky U Učíků. Svítí sluníčko, je teplo a u akorát vychlazeného Kozla je božsky.

Chvíli si čtu v mobilu Zápisník mrtvého muže a je to pro mě zajímavé čtení. Jeho autor si říká Misantrop a skutečně takový je - lidi nemá rád a nemá rád ani psy... zato má moc rád krásu a klid přírody, miluje všechno zvířectvo i rostlinstvo, je to velký znalec knih a hudby. Velmi rád píše a na jeho stránce by bylo zajímavého čtení na hodiny a dny.
V mnoha věcech je mým pravým opakem a snad proto se tak rád podívám na svět jeho úplně odlišnýma očima. Nejsem na jeho stránce poprvé - jeho Zápisník živého muže29. května 2013 inspiroval k tomu, že jsem dal zápisu o dni nabručené nálady titulek „Jeden den misantropem“. To jsem netušil, že mé misantropické dny budou trvat dobrých 14 dnů.

Dneska ale takovou náladu vůbec nemám - je mi tady hezky a když si nečtu - sluníčko tu svítí a z čtení na displeji mobilu by rychle bolela hlava - poočku sleduju, co se děje okolo. Dvě ženy si támhle u stolu povídají, s nimi je tu hnědý irský setr jménem Brownie a ten jim do hovoru občas kňučí a žďuchá do nich. Tváří se, že jeho psí řeči nerozumí a okřikují ho... přitom je zcela jasné, že se tu s nimi nudí a chce po nich, aby ho odepnuly z vodítka.
Nějaká zábava se však přece jen našla. K paničkám se přidává pán a to je důvod pro vítání a nadšené vrtění ocasem. Pán pak velí „Neskákej!“, tak Brownie neskáče. Pán velí „Sedni!“ a Brownie si sedne. Pán velí „Lehni!“ a Brownie si lehne. Pán se otočí zády... a Brownie HOP NA NĚJ!
Pak kňučí dál, až nakonec dosáhne svého - je odepnut z vodítka, čehož hned využívá a nařizuje tlapkám dáti se v cval. Po chvilce mizí za obzorem, což se paničce ani trochu nelíbí a hned si tam pro něj dojde. Vrátí se po chvilce i s ním a Brownie se ocitá u téhož sloupku jako před chvílí. Veškeré kňučení je však pro tentokrát zcela marné.

SILNICE SMRTI
Hlavní silnice od Náchoda do obrovského polského města Wrocławi je podle statistiky nehod a počtem mrtvých nejnebezpečnější silnicí Evropy. Přezdívá se jí proto Silnice smrti.

U nás je nejnebezpečnější silnicí silnice I/43 z hraničního přechodu Dolní Lipka do Králík. Ač je to mezinárodní silnice I třídy, je rozbitá, neudržovaná, bez čar, klikatá a podmínky na ni zhoršuje i horské počasí, obzvlášť když je sníh a led.

Obě silnice jsou však ještě naprosto skvělé proti nejznámější silnici smrti, kterou najdeme v Bolivii mezi městy La Paz a Coroico. Yungas Road vede po úbočí vysokých hor, z jedné strany je vysoká skála, z druhé strany bezedná propast - navíc se při deštích silnice občas pod někým utrhne, ze skal padají kameny, proto tu ročně zemřelo až 300 lidí. Teď už by jich však mohlo být méně, protože dříve byla Silnice smrti jedinou spojnicí nížiny s horami, byla však postavena nová, bezpečnější silnice a Yungas Road už láká hlavně vyznavače adrenalinových zážitků.

130 000 LET STARÉ ŠPERKY
Vědci v Chorvatsku na nalezišti v Krapině objevili s kostrami neandertálců i 130 000 let staré šperky - náhrdelníky z drápů mořského orla. Jsou to nejstarší objevené šperky na světě. Více se dočtete na adrese http://www.novinky.cz/veda-skoly/365185-sperky-objevene-v-chorvatsku-jsou-nejstarsi-na-svete-prokazali-vedci.html.

25. března 2015
(středa)
KILOMETRY PRO KILOMETRY
Dnešní procházka nevypadá, že by byla uchopená za správný konec. Sluníčko se schovalo za mraky, já se klackuju někam do pekel, žádná radost se mi nedaří a taky z toho žádnou nemám. A to ani tam, kde ji jindy mám.

Výhled ze sloupu č. 15

Na vrcholu sloupu č. 15 od nákladní lanovky z lomu v Černém Dole do vápenky v Kunčičích. Ten sice není vysoký, ale stojí na hraně kupce, proto je z něj pěkný výhled, kterému nosná lana lanovky dávají hloubku.

Zdá se, že lanovka prochází nějakou větší údržbou - nejvyšší a nejpozoruhodnější sloup celé lanovky - sloup č. 14 - je celý pečlivě natřený šedou barvou a o kus dál se zjevně vyměňuje nosné lano za nové.

Výměna nosného lana

Západ slunce za napínací stanicí.

Západ slunce za napínací stanicí

Potulování po dávno opuštěném zemědělském letišti na Malé Sněžce nepřináší nic zajímavého, leda údiv nad tím, jaké smetiště z něj lidé neustále dělají. Kdyby to tady čas od času někdo nenechal uklidit, byla by to už tu nefalšovaná skládka. Lidé tu „zapomínají“ hlavně plastové lahve, plechovky od piva, ale najdou se tu i automobilové zástěrky a hned vedle dokonce i volant.

Původně jsem odtud chtěl jít na Číhadlo, ale výhled je mizerný a mezi Malou Sněžkou a Číhadlem zemědělci udělali z louky pole, tak se otráveně dávám na cestu k Lánovu. Ani ta nepřináší nic pozoruhodného, jen tuhle něžnou kravskou idylku.

Kráva s pijícím telátkem

A o nic zajímavější není ani cesta z Lánova do Vrchlabí, takže krom ujitých kilometrů nezanechala dnešní procházka ve mně vůbec žádný hlubší dojem. Těch kilometrů ale za odpoledne bylo rovných 15, takže už mi jen 18 kilometrů zbývá do rovných 100 březnových kilometrů. Z toho mám v sobě dobrý pocit.

MODELKA TAŤÁNA KUCHAŘOVÁ
Taťána Kuchařová je sice možná hubená a vždycky mi připomínala panenku Barbie - ale má krásný hluboký hlas a je to příjemná paní. Navíc myslí i na druhé, má svou dobročinnou nadaci Krása pomoci, která usnadňuje život starým babičkám a dědečkům.

MÍSTO HLÍDÁNÍ KRADLI!
Dozorci místo hlídání kradli ve věznici barevné kovy a prodávali je do sběru. Teď si za to 4 roky pobudou na opačné straně mříží než dosud.

30. března 2015
(pondělí)
DEN APRÍLOVÉHO POČASÍ
Už jsem zažil i příjemnější noci, než jaká byla ta poslední.

Usínal jsem zdlouhavě a jen jsem zavřel očí, tak píp píp píp píp píp. Šmátrám po budíku, nic. Šmátrám po mobilu, nic. Nakonec jsem zjistil, že mi hrají hodiny na kelímku na tužky, co mám na druhé straně pokoje na stole. Nevím, jestli změnou času automaticky nebo někdo ručně tam aktivoval buzení a protože čas nastavený nebyl, měl jsem budíček o půlnoci. To potěší.
Sotva jsem usnul, zdály se mi divné sny o zkomírajícím ohni, do kterého nemám co přikládat a o buřtech, které nemám a musím si je jít nočním lesem 5 km koupit. Probudil jsem se z toho, venku děsivý rachot od větru a deště, nemohl jsem usnout. Když jsem usnul, budí mě budík, tentokrát opravdu ráno.

Přes noc napadlo na Labské boudě 75 mm vody a Labe je na stavu pohotovosti. Cesta na autobus je čím dál rozkopanější, nedá se tam skoro chodit. To by člověk neřekl, jak může začít šťastný den. Labe je na 2. stupni povodňové aktivity...

Rozvodněné Labe

Ale nebyl jsem sám, kdo měl špatnou noc - divné symbolické sny a znepokojivé pocity budily Lucku, Hanka nemohla usnout ať dělala co dělala, Vlaďka se budila, Andy měla příšerné sny... byla to nějaká zakletá noc. Taková ta příhodná na to, aby se temným lesem „Na Brabenci“ hnala Divoká honba, zvaná také Štvaní, „U svaté Starosty“ se zjevovaly ohnivé sudy, z dávných blat „Na Bezednách“ vylézaly kostlivé pařáty, v nejhlubších stínech opuštěných horských údolí se ozývalo prapodivné lkaní a v „Čertově mlýně“ se hrály karty o lidské duše...

Naštěstí v práci nebylo práce tolik, takže se dalo pracovat v pohodovém tempu a jen se divit, co na nás Krakonoš dneska ze své jarmary na počasí všechno vyhazuje. Chvíli sněží...

Napřed sněží...

...pak svítí sluníčko...

...pak svítí sluníčko...

...znovu sněží...

Znovu sněží

...padají ledové krupky...

Ledové krupky

...a to všechno pořád dokola po celý den.

Odpoledne chci psát sem, ale nějak se to nepodaří... začnu si dělat pořádek v e-mailové schránce a tak se tam ponořím do vzpomínání se starými mailíky, až nenapíšu vůbec, ale vůbec nic.

JAK ZAČÍNÁ KRÁSNÉ PŘÁTELSTVÍ
Před devíti lety, jedním měsícem a šesti dny mi přišel z formuláře na mé stránce krátký a zajímavý mailík...
   ----------------------------------------
   Od: Katka
   Předmět: Prolezla...
   Datum: 24.2.2006 10:49:18
   ----------------------------------------
   Data z formulare:
   Jméno = Katka
   text = ...jsem Tvoje stránky poměrně podrobně a moc se mi to líbí. Zdá se, že
   jsme stejné krevní skupiny co se týká hudby i některých dalších věcí. Jen z
   jedné se mi "ježí srst" a to z některých slov, které se objevují v překladech.
   Kam, prosím Tě, chodíš na výrazy typu kóča nebo kočajda ( či jak to bylo)? To by
   mě fakt zajímalo Emotikona smile
   Zdravím a přeju hezký den! K.
   
Pobavil mě a líbil se mi, tak jsem na něj odpověděl, začali jsme si psát... a tenhle mailík byl začátkem krásného přátelství, které trvá dodnes...

31. března 2015
(úterý)
POSLEDNÍ KILOMETRY
když jsem šel ráno do práce, ani nekáplo, bylo kolem nuly, ptáčci zpívali, já jsem taky zpíval a bylo dobře. Jenže po tom včerejším aprílovém počasí se Krakonoš rozhodl do toho šlápnout pořádně a přichystal si na nás jen jeden druh počasí. Sněžení a vítr. Takže napřed byla špetka sněhu...

Trochu sněhu

...poprašek...

Víc sněhu

...několik centimetrů sněhu...

Ještě víc sněhu

...sněhu jak vprostřed ledna.

Hodně sněhu

Moc se mi to nelíbí, chtěl jsem jít odpoledne pěšky a v téhle vánici se mi moc nechce. Uragán Niklas si zařádil hlavně v Německu, Švýcarsku a ve Francii, i na nás však zbylo. Ne, že by na tom nějak smrtelně záleželo... ale zbývají mi poslední kilometry k tomu, abych měl v březnu nachozených rovných 100 kilometrů a to by se mi moc líbilo.

Mám však štěstí, do odpoledne se počasí umoudří a přestane chumelit, začne pršet a nakonec přestane padat cokoliv. Přes kopec se mi ale tou čvachtou nechce, proto vyrážím na cestu přes Hartu. Kdo by byl čekal, že ještě budu fotografovat takovéhle obrázky, když jsem před několika dny chodil venku v tričku.

Pohled z mostu na Labe

Tudy jezdí vlak z Kunčic nad Labem do Vrchlabí.

Trať do Vrchlabí

Vápenický potok vzniká z mnoha různých pramenů pod Strážným, mnoha kaskádami se dravě řítí z hor dolů, podteče silničku „Rumovku“, mine opuštěný vápencový lom Adolf, proklikatí se Měsíčním údolím, podteče silnici I/14, načež se jeho vody zklidní v hladině Vrchlabského rybníka. Z něj pokračuje směrem k vrchlabskému nádraží, kde mizí v podzemí, v betonových trubkách. Jimi podtéká automobilku a poté podél trati protéká celou Hartou, až se v Kunčicích setká s Labem. Tady je zrovna jedna z pěknějších částí jeho toku v Hartě blízko zahrádkové kolonie.

Vápenický potok

Tohle je Hartecký zámek.

Hartecký zámek

Když jsem dorazil k domovu, ještě jsem si musel udělat jedno kolečko okolo domu, ale pak se kýžené číslo na displeji mobilu konečně objevilo.

100 kilometrů za březen

V březnu jsem nachodil 100 km v deseti dnech a trvalo mi to bez pěti minut 21 hodin. Mám z toho radost.

V cestě životem i časem budeme spolu pokračovat v souboru Z Tomova diáře - duben 2015.