Prosinec. Období, kdy vládu nad přírodou přebírá zima a duším a myslím lidí vládnou Vánoce. Pro někoho období půstu a odříkání, pro jiného období konání dobrých skutků, pro většinu lidí však jen shon a chvat. Bude to letos konečně jiné? Ano, bude...

1. prosince 2015
(úterý)

KDYŽ UŽ JEN VZPOMÍNKY ZBYLY...
Kruté bylo dnes procitnutí do kalného, šedého rána, nasáklého vlhkostí. Křik, práskání bičů, do toho vyvolávání muezzina z věže vrchlabské mešity. Koho by ještě před rokem napadlo, že se za pouhý jediný rok budeme budit takhle? Loni jsme si stěžovali na shon v práci, bolavou hlavu, unavovalo nás uklízet po malování, trápili jsme se tak nanejvýš jak seženeme dárečky pro naše nejbližší - jak krásná doba to byla a jak malicherné byly i ty největší z našich problémů.

A přece už byla rozehraná ta karetní partie, v níž jsme poraženými my všichni. Co však vypadalo jako občanská válka a soupeření velmocí, přerostlo v konflikt mnohem větší - nebyla to sice třetí světová válka, ale přece to byla válka největší od té chvíle, co skončila druhá světová. NATO bojovalo s Putinovským Ruskem a nakonec zvítězilo... ale za jakou cenu! Stejně jako už mnohokrát v historii podcenil nepřítel sílu Ruska, té nekonečné země. Poprvé v dějinách sice bylo Rusko poraženo, ale bylo to Pyrrhovo vítězství, vykoupené obrovskými a nenahraditelnými ztrátami.

Bohužel však platí přísloví „Když se dva perou, třetí se směje.“ Měl jsem v tomhle ohledu strach z Číny a kdyby ta se do té války nakonec nezapletla, byla by to nepochybně ona, kdo by se smál... místo toho si teď líže rány, i když nedopadla zdaleka nejhůře. Zato my... Kdo by čekal, že to, co se zdálo zemičkou pár fanatiků, je ve skutečnosti opravdovým středobodem, který sjednotí všechny muslimy k největšímu džihádu všech dob, na jehož konci bude Sultanát Evropa a z jednotlivých zemí pašalíky. Co se nepodařilo Turkům, podařilo se teď během pár měsíců... a ač je kolem nás moderní svět, my se propadáme do středověku, na kterém však není nic romantického - jen krutost a nelítostný fanatismus.

Loni jsem si užíval krásnou Noc kostelů a netušil jsem, že byla poslední. Zmizel... ten náš novogotický kostel... na jeho místě se dnes tyčí už téměř dokončená mešita se dvěma vysokými minarety. Být na jiném místě... a v jiném času... asi by se mi líbila... ale tady, mezi horami Krkonoš... jak já to nenávidím. Ani vánoční stromeček na našem náměstí už neroste tak jako víc než sto let předtím - všechny stromy zmizely a místo toho tam je pódium s konstrukcí pro bičování a vedle hromada kamenů, ze které se nikdy nebude nic stavět... které budou sloužit jen pro ničení lidských životů...

To už však neuvidím. Naposledy jde náš průvod odvedenců přes náměstí za neustávajícího práskání bičů... poslední pohled na radnici... zámek se čtyřmi věžemi... ani rozloučit s mým stromem jsem se nestačil jak šlo všechno rychle... zámek bude sídlem báši Abduláha Muhammada a rychle mění háv z renesančního na orientální změnou zakončení věží a střech i tvaru vchodů... ještě se naposledy ohlížím na naše náměstí, ale šlehnutí biče mě rychle přiměje dívat se vpřed. Hlavní ulice... Nádražní... nejstarší vrchlabský most... očima hladím místo, kde jen beztvarý pahýl už připomíná sochu svatého Jana... ohořelá zřícenina zámečku... teď přecházíme Lánovskou... a už je tady nádraží.

Tolikrát už jsem odtud vyrážel na cesty... na výlety, na krásné historické akce... dnešní cesta je však jiná. Čekají tu na nás dobytčí vagóny... rychle nastupuju a nacházím místo až vzadu v rohu... snad najdu škvíru, abych se pohledem rozloučil s Vrchlabím a pak s borovicí Královnou Podkrkonoší... protože jen vzpomínky na můj rodný kraj mi zbudou. Z tolika cest jsem se sem vždycky vrátil... z téhle ale ne. Otrok se domů nenavrací...

Tenhle depresivní příspěvek, napsaný sem jako dočasný na úsvitu letošního roku, byl inspirovaný chmurnou náladou jaká panovala, když se fanatici v Islámském státu jen chechtali a Evropa vedla studenou válku s Ruskem. Překulil se téměř rok a na světě není o moc veseleji... co se děje na Ukrajině, o tom se přestalo mluvit, dobře tam však určitě není... Rusko však účinně zasáhlo do občanské války v Sýrii na straně prezidenta Bášára Asada, Islámský stát ztrácí pozice a díky tomu Evropa ztratila chuť mu házet klacky pod nohy. Ale nechám to tady... už jen proto, abychom si vážili toho, co teď máme, protože může být mnohem hůř i bez Islámského státu.

Narozdíl od mého příspěvku byl pro mě dnešek zapomenutelným dnem. Na jarmarce v Pace bylo dobře, bohužel však také byla až příliš vlezlá zima a moje tělo nevydrželo - trápí mě rýma, kašel, hlas se mi zastírá a hlava bolí... kolegyně vrčí, systém hapruje, zakázky jsou nezadané, navíc se dělá spousta zakázek prťavých... nic příjemného dneska, nic poutavého, o čem bych mohl psát, na co vzpomínat.

JAKO KDYŽ SERE A MALUJE
Tímhle známým úslovím moje kolegyně včera ocenila rychlost, s jakou pracoval náš podnikový informační systém. Neslyšel jsem to poprvé, ale poprvé mě napadlo zadat si ho do vyhledávače. Ten mi našel třeba stránku Hezká česká přirovnání, kde je podobných perliček plno.

Zajímavé je i anglické vysvětlení tohohle úsloví pro studenty češtiny v angličtině na stránce Slovo dne. Na ní napsala úžasný komentář paní Věra Diblíková:

I když jsem nikdy nebyla svědkem tvůrčího procesu malby na stěnách WC, domnívám se, že to naopak musí být dílem okamžiku, byť nevylučuji dlouho zvažovaný umělecký záměr. Abstraktní motivy bývají vyvedeny mediem, jež je po ruce, polychromie se vyskytuje velmi zřídka. Ovšem, je to umělecký žánr velmi oblíbený, i když v poslední době jako by trochu upadal… ba zdá se, že se tématicky přesouvá na stránky i dosud seriózních deníků. Překvapilo mě, jak nádherným jazykem se dá psát o takovémhle tématu.

Obrovská spousta podobných slušných i přisprostlých rčení je k mání i v článku Moje oblíbená rčení.

Nu a nakonec mě vyhledávač poslal i na stránku Lamer.cz, která se zaměřuje na vtipné hlášky, které přináší sám život.

POSLAT TO EMSKOU
Jak poslat odpoledne obálku se vzorky, aby ji obchodní partner už zítra měl? Když se mi kolega Ríša zmínil, že to „pošle emskou“, koukal jsem na něj jak pět na šest. Takže mi poradil, že je to služba České pošty, která se jmenuje Express mail service a je to ten nejrychlejší způsob doručení zásilky.

2. prosince 2015
(středa)

DALŠÍ ZE ZAPOMENUTELNÝCH DNŮ
Práce, práce a zase práce... práce ne moc příjemná, ne moc od ruky jdoucí, práce nijak radostná... a doma také nic poutavého... další z dnů, které bez vzpomínky odplouvají do naprostého zapomnění. I dnešek by odplul, nebýt zajímavého čtení...

Člověk o mnoha věcech ví, že existují, ale nic jiného o nich neví. Třeba takové elementární částice... častokrát jsme o nich slyšeli, ale nevíme o nich téměř nic. Elementární částice o sobě nic nenapíšou, píšou o nich vědci, fyzikové, jenže tak, že jim to je úplně křišťálově jasné a nám vůbec.
Podobně víme, že existují třeba literární kritici, ale stejně jako o elementárních částicích nevíme o nich nic jiného. Literární kritici však psát dovedou výborně a i když nepíší přímo o sobě, přesto nás jejich texty vtahují pozoruhodně do jejich způsobu vnímání světa.

K těmhle úvahám mě inspiroval čtvrtý díl seriálu literární kritičky Evy Klíčové o současné české literatuře, nazvaný Negramotní Einsteini. Našel jsem si tedy i ostatní díly, se zájmem si je přečetl a přiměly mě k zamyšlení.

SERIÁL PANÍ EVY KLÍČOVÉ O SOUČASNÉ ČESKÉ LITERATUŘE
První dva díly - Kudy z devadesátek a Konec dějin jsou zajímavé, ale tak nějak k němu nemám nic moc říct. Jen z prvního dílu mě hodně zaujal odstavec:

Začalo mentální putování z Východu do Evropy. Toto poměřování a připodobňování se západoevropským zvyklostem, standardům i mravům šlo ale jakousi českou zkratkou, která sice byla o něco náročnější, zato však delší, než jsme čekali. Navíc během této cesty za vyšší životní úrovní jsme si ani nevšimli, že jsme někde poztráceli literaturu i kulturu.

V tohle hodně s paní Evou souhlasím... nevím jak v literatuře, tam mi to tak smutné nepřipadá, ale rozhodně ve filmu i v hudbě jsme se hodně přizpůsobili západním vzorům a jako bychom se socialismem zahodili jakoukoli snahu o svébytnou, českou kulturu.

Zajímavější však pro mě je díl třetí, nazvaný Druhé patro.

V tom se čtenář dozví více o tom, čím se literární kritici zabývají a jak se dívají na literaturu. Paní Eva něm připodobňuje literaturu k pyramidě - nejširší je u základny a tam je ta nejzábavnější a nejméně umělecká literatura - brak a bulvár. Uprostřed je literatura také čtivá, ale kvalitnější a na samém vrcholu je literatura umělecká, jenž se možná jednou objeví v čítankách. A právě tou se zabývají literární kritici. Jaká podle nich musí být kniha, aby byla uznána za uměleckou? Musí být experimentální, originální, stylisticky náročná a musí obsahovat „zcela hermetické sdělení“.

Podobně by se asi dali rozdělit i čtenáři, jen by ta pyramida měla patra čtyři. U základny by byli ti, pro které je kniha fuj a s nimi i ti, kteří vám řeknou, že „by tak rádi četli, ale nemají na to vůbec čas“, načež se za pár minut dlouze rozpovídají o svých dojmech z dalšího dílu televizního seriálu. Ve vyšším patře jsou ti, pro které je čtení nenáročnou zábavou po náročném dni, rozptýlením na cestu autobusem nebo do čekárny. V ještě vyšším patře jsou čtenáři, kteří hledají v knihách kromě zábavy i nové zážitky, zajímavé lidské osudy, ale také poučení. A co ta nejvyšší skupina? O té jediné se paní Eva občas zmiňuje a je to fascinující, jak si představuje toho nejelitnějšího čtenáře.

Protože tenhle odstavec narostl do značné délky, stal se z něj nejnudnější článek Tomášova Internetu Seriál paní Evy Klíčové o současné české literatuře.

VICTOR HUGO MÁ UTRUM!!!
Když jsem tak vzpomínal na školní výuku literatury, napsal jsem, že mě ukázka v čítance inspirovala k přečtení knihy Chrám Matky Boží v Paříži od Victora Huga. Byla to ukázka, v níž zvoník Quasimodo skončil na pranýři, kde trpěl posměšky a také žízní, až se u něj objevila krásná tanečnice Esmeralda, dala mu napít... a on se do ní bezhlavě zamiloval. Nebyla to však čistě jen ukázka, co mě inspirovalo ke čtení, ale také moje odnepaměti oblíbená písnička jménem Zvoník...

Nahoře na věži houpal se zvon
a pod ním stál právě on.
Byl zvoníkem z povolání
a měl jedno velikánský přání.

Olovo na lidi, olovo na lidi dal
já Quasimodo z Notre Dame.
Trámy a kamení, trámy a kamení jen
dolů ven na dvůr náš.

Ten zvoník měl rád cikánku,
cikánku krásnou jako květ.
Ta však nechtěla lásku
tu pravou lásku oplácet.

Olovo na lidi, olovo na lidi dal
já Quasimodo z Notre Dame.
Trámy a kamení, trámy a kamení jen
dolů ven na dvůr náš.

...která je touhle knihou inspirovaná. Jenže v dětské knihovně, kam jsem si tehdy chodil půjčovat knihy, tuhle knihu neměli, tak jsem si místo toho půjčil knihu Victora Huga jménem Big Jargal a ta se mi líbila, jen mě mrzelo, když to vypadalo, že všechno dobře skončí a neskončilo.

Pak jsem poprosil knihovnici a ta mi knihu Chrám Matky Boží v Paříži přinesla z knihovny pro dospělé a já se tak mohl konečně začíst do jejího spletitého a strhujícího děje. Málokterou knihu, o niž se učí v předmětu literatura jsem přečetl tak jedním dechem... ale tím, jak na konci naznačil takový hezký konec - a pak to dopadlo úplně špatně, tím mě autor doopravdy naštval. A naštval mě tak, že jsem mu přes ta dlouhá léta co nás dělí pořádně vynadal a slíbil jsem mu, že už od něj nikdy nic číst nebudu. A měl to a byla to pravda. Až dodnes už jsem od něj nic nečetl a nechci. Svět je dost smutnej i bez takovéhleho depresivního čtení.

31. prosince 2015
(čtvrtek)

POSLEDNÍ DEN STŘÍBRNÉHO DIÁŘÍKU
I když v mém deníčku tenhle rok je zápisů prachmálo, nemůže tu chybět zápis k poslednímu dni roku - když jsem se teď vhroužil do historie, zjistil jsem, že od roku 2012 jsem takhle vzpomínal vždycky a vzpomínat budu i dneska.

Začátek by mohl být tradiční - že mi to nepřipadá tak dávno, co jsem listoval novým diáříkem a spřádal představy a plány, co v něm asi bude. Ale rok 2015 byl tak pestrý a tak rušný, že mi tentokrát připadá, že od té doby utekla snad delší doba, než pouhý jeden rok.
O svých plánech a představách jsem nikdy nepsal, až letos, kdy je obsahuje hned první letošní lednový zápis. Jako vždycky se ovšem ukázalo, že život si jde svou vlastní cestou a všechno je jinak.

Diářík samotný se hodně osvědčil... po roce putování světem vypadá na pohled skoro stejně jako na začátku. Takhle vypadal jako nový...



...a takhle vypadá teď.



Stříbrná barva je možná o trochu méně stříbrná, ale jinak jeho strukturu podobnou hrubé tkanině nenarušilo nic a je to první diářík od roku 2010, jehož vazba se nerozpadla a nemusel jsem ho slepovat. Výborný diářík, nemůžu si ho vynachválit. Bohužel jsem na podobný letos nenarazil. Místa na zápisy do něj bylo habaděj, žel bohu dost listů zůstalo tentokrát nevyužitých. Ne vždycky byla inspirace a energie na psaní.

Začátek diáříku je tentokrát jiný - byla v něm šikovná tabulka jako stvořená pro oživení dávného zvyku z mých studentských let - hodnocení jestli byl den šťastný, obyčejný nebo nešťastný.





Když je tak počítám, napočítal jsem krásných 52 šťastných dnů - dohromady necelé dva měsíce, šestina roku naplněná štěstím - krásnými výlety, pohodou, zdařilými vystoupeními, nebo prostě jen dobrou náladou. 4 dny v roce se mi nevydařily, byly vyloženě nešťastné. Ostatní byly dny obyčejné - někdy zapomenutelné, někdy se v nich dobré a špatné namíchalo tak, že se staly obyčejnými i když byly neobyčejné. Když se tak podívám na ta moje sluníčka, hvězdičky a křížky, mám roku 2015 věru za co děkovat. Ještě o tom bude řeč.

První stránky diáříku jsou už tradičně věnovány nejrůznějším exotickým samolepkám a také zajímavým výrokům, které rok přinesl.



Už před několika lety jsem dostal nápad zapisovat si věty, v nichž se zajímavě sejdou protikladná slova (Ta si myslim dobře, že je to špatně.), slova podobně znějící (první takovou zapsanou větou vůbec byla u mě věta: „Ortoped doporučuje rotoped.“) nebo v nichž se sejdou slova stejného základu („Ohůnek se má co ohánět.“). Plánuju z toho vytvořit článek - původně měl jít na stránku mého kamaráda Petra http://www.hospudka.net, ale tam napřed zanikla sekce hlášky a teď je to víceméně mrtvá stránka s nejistou budoucností, tak to asi přijde sem.



Samolepek letošní rok přinesl hodně a výroků také dost. Už bude načase je z těch asi pěti diáříků sepsat a článek z nich vytvořit.

Stříbrný diářík je větší než byly ty předchozí. Nacpat ho do ledvinky byl problém, ale vešel se tam a na psaní tak bylo o hodně víc místa. Když se dařilo a byla psavá nálada, vypadaly stránky diáříku třeba takhle.



(„DOE stanoven! 21. 2. 2014 Masopust na zámku Sychrov“ To jsem teď pobavil sám sebe. Zkratku DOE znám z knihy „Zelená míle“ Stephena Kinga a vznikla z anglického výrazu „date of execution“ - datum popravy. 21. února 2015 mě však čekala mnohem příjemnější chvíle - moje první vystoupení s Horalem.)

Když se nedařilo, vypadaly stránky mnohem smutněji.



Většina jich je však něco mezi těmihle dvěma extrémy.

Obrázků se letos objevilo v mém diáříku o dost méně... ale nějaké přece.



(V květnu jel přes naši republiku americký vojenský konvoj a jeho průjezd budil vášně. Největší kampaň proti tomu dělala komunistická strana. Moc si tím u mě neposloužila.)

Protivný a hádavý soused si u mě vysloužil titul „slepice dne“ doprovázený příslušným obrázkem...



Všichni známe takové dny, kdy nejdeme do práce s nadšením, s o to větší chutí však jdeme z ní.



Loňský rok snad po třiceti letech vrátil do mého života oblíbenou písničku mého raného dětství jménem Fiesta od skupiny Pacifik. Když mě letos v září popadla zpívací nálada, napsal jsem si její slova do diáříku a teď už ji umím. A není to zdaleka jediná písnička, co se v mém diáříku letos objevila. I některé horalské písničky tam jsou a k některým i úděsně naškrábané popisy tanců - naškrábané proto, že jsem je většinou psal co nejrychleji, než to zapomenu.



Když jsem viděl poprvé v televizi oběžný výtah neboli paternoster, byl jsem rád, že to u nás nikde není. S přibývajícím věkem jsem se o nich dozvěděl víc a docela bych se některým z nich svezl - samozřejmě tak, jak říkají jejich milovníci „z přízemí do přízemí“ - tedy nasednout do kabinky, a v té samé kabince dojet až na to samé místo - tedy projet půdou i sklepem. Kde je však nejbližší? Teď už vím, že v Hradci.



Na mém obrázku je pohled na kabinku z půdy, tedy ze strojovny, jak přejíždí přes vratikola, aby se vydala na cestu dolů. Kabinky se tady nepřevracejí vzhůru nohama, jak si někdy lidé myslí, zůstávají pořád ve stejné poloze, takže - jak je psáno v každé kabince - Půdou a sklepem projedete bez nebezpečí. U oběžného výtahu se však neříká těm kolům vratikolo, ale „polygonové kolo“.

2. listopadu se mé přemýšlení o pomíjivosti lidského života přetavilo v obrázek...



...který vyvolal náramně zajímavou diskusi na Facebooku a naštval mou veselou kamarádku Andy.

Ale pesimistické obrázky, ty mi nevydrží dlouho... za pár dní už jsme spolu tancovali na Avignonském mostě...



Narozdíl od loňského diáříku se v tom letošním ani jednou neobjevil žádný policejní zátah, zatýkání ani nikdo sedící ve vězení. Až mě to překvapilo, když jsem si to uvědomil.

Co se tam však objevilo v hojném počtu byla krásná razítka z výletů...



...a také podpisy mých oblíbených skupin - takhle se mi podepsala skupina Rajtaraj...



...Hanka a Petr Ulrychovi...



...nebo skupina Peregrin.



Velké místo v mém diáříku má všechno, co se točí kolem mé velké vášně - Krkonošského Horalu - data a někdy i programy vystoupení, písničky a tance a dokonce i mé úvahy, jak by mohla vypadat horalská stránka.



U takových úvah je nejhorší to, že se velmi dobře spřádají, ale hůř realizují. U téhle...



...se to však částečně podařilo.



Částečně proto, že jsem tu hlavičku vymyslel, pracně vytvořil, pak si ji důkladně zkritizoval a pak na horalskou stránku nešla. Ale když tak na ni teď s odstupem koukám, možná, že by tam mohla jít...

Ve stříbrném diáříku to tedy i letos bylo docela pestré. Horší to bylo tady, na Tomášově Internetu. V lednu jsem napsal: „Já bych rád do mého deníčku letos psal víc a míň ukecaněji a vůbec bych chtěl oživit některá zapomenutá a nedodělaná místa mé stránky, jako třeba fotogalerii Po romantických cestách z pekla do nebe nebo druhý díl cesty za krásnou architekturou Tajemná doba románská.“ Skutečnost vypadala tak, že jsem psal mnohem víc ukecaněji než kdy dřív, tudíž mi to psaní trvalo pořádně dlouho a protože se v roce 2015 dělo něco zajímavého dost často, v deníčku toho spousta chybí, co bylo na mé stránce nedodělané, to je nedodělané dál a navíc jsem nepřeložil ani jednu jedinou písničku, což se ještě v dlouhé historii mé stránky nestalo. Tak dopadají novoroční předsevzetí.
Důvodem k nepřekládání je jednak to, že když mě zajímá text nějaké písničky, prostě si ho najdu a přečtu si ho... ale hlavně to, že texty písniček jsou dílem někoho jiného a můj prostý překlad smyslu textu na tom nic nemění - kdežto když píšu do mého deníčku, jsou to jen čistě moje texty, jichž si cením víc a které dělají lidem mnohem větší radost než překlady. O ně navíc už lidé na mé stránce tolik nestojí, protože jich je všude dost a na rozsáhlejších a profesionálnějších stránkách, než je ta moje.

Vést osobní účetnictví jsem začal a vydrželo mi to měsíc, knih v angličtině jsem za rok 2015 přečetl hodně málo... co jsem v lednu napsal, to jsem nesplnil krom jediného - s vervou a nadšením jsem dál tancoval s Krkonošským Horalem a navíc se splnilo i to, s čím jsem do něj vstoupil a pak to vypadalo, že z toho nic nebude... začal jsem tam i zpívat.

Teď to vypadalo, že si tady stěžuju, ale to by byla vůči roku 2015 velikánská křivda, protože to bylo pro mě rok hezký, rušný a naplněný až po okraj příjemnými událostmi, jako bylo třeba 21. února mé první vystoupení s Horalem, v březnu krásná cesta k pramenům Sovinky, spousta krásných výletů, nádherná dovolená v Českém středohoří...



...úžasný Festival Europeade v Helsingborgu...



...i fajn akce jako Dračí slavnosti v Trutnově, Slavnosti královny Elišky v Hradci Králové, Den královny Žofie ve Dvoře Králové nebo jarmark v Hostinném. Za hodně se dá roku 2015 poděkovat.

Někdy jsem vyhlašoval i nejšťastnější dny, ale to je letos docela těžké. Rozhodně byl pro mě hodně šťastným a nezapomenutelným dnem už dvakrát zmíněný 21. únor díky mému prvnímu vystoupení s Horalem, dále 18. březen - cesta k pramenům Sovinky, hezký byl i 20. březen, den zatmění Slunce. Velmi krásný byl i 29. duben - Den tance. Radost ze života jsem cítil i 13. června, v den, kdy na jediný den u nás v Martinicích v Krkonoších zastavil legendární Legiovlak. Jeden šťastnější den než druhý mě čekal od 27. června do 11. července na dovolené v Českém středohoří. Podobně nezapomenutelné okamžiky mi přinesl i Festival Europeade ve Švédsku mezi 5. a 9. srpnem.
Z něj vyniká obzvlášť 6. srpen - ten okamžik, když jsme po našem Velkém tanci na Opening Ceremony vymašírovali ven z haly do chodby vedoucí k východu... a tam stranou pohledů se mohli oddat nespoutané radosti z toho, že se nám to povedlo. Málokdy se člověku stane, že by tak upřímně křičel radostí a objímal se s druhými. To byl můj jednoznačně nejšťastnější okamžik roku 2015.

Kdysi jsem vyhlašoval i nejlepší písničky roku - jenže teď se o současnou hudbu zrovna tak dvakrát nezajímám - proto se mou asi nejzpívanější písničkou roku stala valašská písnička Nechoď Janku přes Polanku společně s „Dyž sem já šel s pašerákma“, „Muzikanckou mámou“, „Měl sem holku namluvenou“, „Vosikou“, „Daremnou písmičkou“, „Masopustnim outerkem“, „Neví v sjetě žánná“, „Křížlickou“, „Na Křížlickej silnici“... a další hromadou horalských písniček. Tenhle rok byl pro mě rokem nejen tance, ale také zpěvu - poprvé jsem v něm sám zpíval lidem pro radost.

Zkrátka... je roku 2015 za co děkovat a budu na něj rád vzpomínat. Teď si jen společně popřejme, aby i rok 2016 přinesl dost drobných radostí, aby nám rychle neutekl a život nám dělal radost.

Příští rok na vás budou čekat příhody z červeného diáříku.