Člověk o mnoha věcech ví, že existují, ale nic jiného o nich neví. Třeba takové elementární částice... častokrát jsme o nich slyšeli, ale nevíme o nich téměř nic. Elementární částice o sobě nic nenapíšou, píší o nich vědci, fyzikové, jenže tak, že jim to je úplně křišťálově jasné a nám vůbec.
Podobně víme, že existují třeba literární kritici, ale stejně jako o elementárních částicích nevíme o nich nic jiného. Literární kritici však psát dovedou výborně a i když nepíší přímo o sobě, přesto nás jejich texty vtahují pozoruhodně do jejich způsobu vnímání světa.

K těmto úvahám mě inspiroval čtvrtý díl seriálu literární kritičky Evy Klíčové o současné české literatuře, nazvaný Negramotní Einsteini. Našel jsem si tedy i ostatní díly, se zájmem si je přečetl a přiměly mě k zamyšlení.

První dva díly - Kudy z devadesátek a Konec dějin jsou zajímavé, ale tak nějak k nim nemám co říct. Jen z prvního dílu mě hodně zaujal odstavec:

Začalo mentální putování z Východu do Evropy. Toto poměřování a připodobňování se západoevropským zvyklostem, standardům i mravům šlo ale jakousi českou zkratkou, která sice byla o něco náročnější, zato však delší, než jsme čekali. Navíc během této cesty za vyšší životní úrovní jsme si ani nevšimli, že jsme někde poztráceli literaturu i kulturu.

V tohle hodně s paní Evou souhlasím... nevím jak v literatuře, tam mi to tak smutné nepřipadá, ale rozhodně ve filmu i v hudbě jsme se hodně přizpůsobili západním vzorům a jako bychom se socialismem zahodili jakoukoli snahu o svébytnou, českou kulturu.

Zajímavější však pro mě je díl třetí, nazvaný Druhé patro.

V tom se čtenář dozví více o tom, čím se literární kritici zabývají a jak se dívají na literaturu. Paní Eva něm připodobňuje literaturu k pyramidě - nejširší je u základny a tam je ta nejzábavnější a nejméně umělecká literatura - brak a bulvár. Uprostřed je literatura také čtivá, ale kvalitnější a na samém vrcholu je literatura umělecká, jenž se možná jednou objeví v čítankách. A právě tou se zabývají literární kritici. Jaká podle nich musí být kniha, aby byla uznána za uměleckou? Musí být experimentální, originální, stylisticky náročná a musí obsahovat „zcela hermetické sdělení“.

Podobně by se asi dali rozdělit i čtenáři, jen by ta pyramida měla patra čtyři. U základny by byli ti, pro které je kniha fuj a s nimi i ti, kteří vám řeknou, že „by tak rádi četli, ale nemají na to vůbec čas“, načež se za pár minut dlouze rozpovídají o svých dojmech z dalšího dílu televizního seriálu. Ve vyšším patře jsou ti, pro které je čtení nenáročnou zábavou po náročném dni, rozptýlením na cestu autobusem nebo do čekárny. V ještě vyšším patře jsou čtenáři, kteří hledají v knihách kromě zábavy i nové zážitky, zajímavé lidské osudy, ale také poučení. A co ta nejvyšší skupina? O té jediné se paní Eva občas zmiňuje a je to fascinující, jak si představuje toho nejelitnějšího čtenáře.

Závazným měřítkem literánímu kritikovi byla literatura 20. století, jež dala vzniknout specifické formě náročného čtenáře, který nepochybně vzešel ze vzdělaneckého znechucení nad čtenářskou „laicizací“, kdy se gramotnost stala příliš běžnou, než aby zajišťovala patřičný společenský status.

Že by zájem o hodnotnou literaturu byl ve skutečnosti jen pózou, ukazující společenský status??? To se mi nezdá. Elitní čtenář, zdá se, nečte ani pro zábavu ani pro potěšení. Proč elitní čtenář čte?

Zbývá čtenář elitní, pro něhož je četba výzvou k sebepřekonávání a který ji samu o sobě vnímá jako nutně hodnotněji strávený čas...

Elitní čtenář se v průběhu svého studia nadšeně a plně seznámí s literaturou historickou, načež se v průběhu dalšího života naplno věnuje umělecké literatuře zahraniční a především české. Aby měl náležitý přehled o dění v krásné literatuře, čte kritiky a recenze renomovaných literárních kritiků v kulturních rubrikách, podle nich si vybírá ty nejhodnotnější knihy... a když pak zjistí, že ho jejich četba vůbec nebaví, překoná sám sebe a přečte si je úplně celé, protože dobře ví, že to je ten nejhodnotněji strávený čas.

Když jsem se touhle optikou podíval sám na sebe, musel jsem sebekriticky uznat, že já mám do elitního čtenáře hodně daleko. Když jsem ještě chodil do knihovny - přihlášený jsem v ní tedy pořád, ale pro dostatek knih všude kolem si z ní teď dočasně nic nepůjčuju - obvykle jsem si vybíral knihy podle toho, co jsem zrovna našel „na stole“ mezi knihami, které lidé zrovna vrátili. Případně jsem pak v regálech hrabal po mých oblíbených autorech, jako jsou třeba Vlastimil Vondruška, Peter Trémayne, Ellis Petersová nebo třeba Swen Hassel.

Teď je to se mnou ještě horší - nadšeně nakupuju po antikvariátech a interneových „blešácích“ knihy v angličtině, knihy psané v krkonošském nářečí nebo nejrůznější staré průvodce občas na sto honů čpící půdou. Ba co víc, sem tam si něco najdu i v krabici s knihami za 10 Kč v jednom obchodě u nás ve Vrchlabí. Nerozpakuju se nezřídka si něco ke čtení vzít v chodbičce mezi dvěma dveřmi naší městské knihovny, kam knihovnice dávají vyřazené knihy a návštěvníci knihovny knihy, jichž se chtějí zbavit. Nu a i pár knih skutečně nalezených u popelnice na tříděný odpad se u mě najde, jak o tom píšu v mém deníčku z ledna 2014 v odstavci „Záchrana knih“. Zkrátka, nefalšovaný literární bufeťák.

Ale i nové knihy si kupuju, jsou to však většinou knihy, o kterých se paní Eva ve svých článcích nezmiňuje, hlavně knihy o zajímavých místech a jejich historii, radost mi udělala i kniha o krásných starých stromech nebo knihy se vzpomínkami starých lidí, psané krkonošským nářečím.

Teď čtu s obrovským zájmem úžasnou historickou knihu Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, kterou vyřadili z knihovny, dali ji ke dveřím a já si ji tam vzal.

Paní Eva by si možná o mě nemyslela nic dobrého, ale já bych se tak zle neviděl. Sice se při čtení nepřekonávám ve jménu hodnotných chvil, ale čtení mi dělá radost, obohacuje mě o nové informace, umožňuje prožívat a vžívat se do lidských osudů a je to jedna z mých největších životních vášní.

Nejzajímavější ze všech je pro mě čtvrtý díl Negramotní Einsteini přicházejí. Paní Eva se v něm zabývá našim školstvím a tendencí zkracovat a redukovat psané texty. Připadá jí, že vzdělání se zjednodušuje a upadá a kvůli tomu upadá i zájem o literaturu. V tom si myslím, že má hodně pravdu - navíc je dneska propagovaná spíš televize, filmy, seriály a když už lidé čtou, čtou na Internetu, kde je také tendence texty spíše zkracovat, protože delší text většinu lidí spolehlivě odradí.

Velmi mě však zaujala část článku, věnující se přímo výuce literatury...

Paradoxně nejhalasnější kritici státního vzdělávání jsou ještě radikálněji antiliterární. Jedním z nich je i publicista Tomáš Feřtek, který kritizuje například něco tak skandálního, jako že se z přirozeného konzervativismu škol dosud učí literární dějiny. Starší literatura pro něj představuje „veteš beze smyslu“ (viz několikrát přetiskovaný článek Máme učit dějiny českého králíkářství?).

Paní Evě se názory tohoto pána ani trochu nezamlouvají a v následujících řádcích se proti němu staví do výrazné opozice. Pro ni jako pro nejelitnější z čtenářů byla asi školní výuka literatury velkým potěšením, měla to štěstí, že ji ve škole vyučovali její zálibě. Já se ale musím přiznat, že minimálně v otázce kritiky výuky literatury s panem Feřtekem rozhodně souhlasím.

Když mě učili literaturu na základní škole, byla jí věnována hodina týdně a byla to obvykle hodina oddechová, příjemná. Na každý rok jsme měli čítanku, která byla mou nejoblíbenější učebnicí, jíž jsem měl celou přečtenou už dva, tři dny poté, co nám ji ve škole na konci školního roku půjčili. V průběhu roku jsme z ní četli jednotlivé ukázky, občas byli zkoušení z vypravování jejich obsahu nebo jsme recitovali nazpaměť některou známou báseň - nic těžkého, nic nemilého. Ledasjaká ukázka v čítance mě inspirovala k tomu, že jsem si přečetl celou knihu, jako třeba Chrám Matky Boží v Paříži Victora Huga nebo 1984 George Orwella. Hodiny literatury v té době byly jedněmi z mých nejoblíbenějších.

Proto jsem byl zpočátku rád, když jsem zjistil, jak velký prostor je literatuře věnován na střední škole. Rychle mě to však přešlo. Čítanku jsme měli zpočátku i tady, ale pracovali s ní poměrně málo... a když jsme se dopracovali v dějinách do 19. století, neměli jsme už vůbec žádnou, protože bezmála 10 let bylo pro naše školství moc krátkých, aby vydalo nové učebnice a ty staré, socialistické, skončily už dávno v rozvlákňovači, protože obsahovaly učivo propagující nedemokratický režim. Veškerá výuka se pak skládala ze jmen autorů, jejich životopisů, seznamu uměleckých děl, odborného zaškatulkování... a ničeho jiného. Zkoušení vědomostí rovněž tak. Jak napsal pan Feřtek - šprtání telefonního seznamu, nic víc.

Navíc kvalita výuky to byla přinejmenším pochybná vinou prapodivné selekce toho, o čem učit a o čem ne. Takový Edgar Allan Poe tak podle naší výuky napsal jen báseň Havran, povídky jako Vražda v ulici Morgue, Jáma a kyvadlo, Zánik domu Usherů, Pád do Malströmu nebo Přízrak červené smrti zřejmě jsou až moc čtivé a proto se do osnov nedostaly. Další poutavou zajímavostí bylo třeba to, že žila byla spisovatelka Emily Brontëová, která napsala román „Na větrné hůrce“, ovšem že měla také sestry Charlotte a Anne, obě také známé spisovatelky, to už zřejmě nebylo důležité. Názorně to dokresluje fakt, že když jsem o Charlotte psal do písemky - už jen proto, že jsem její román Jana Eyrová přečetl jedním dechem - omylem jsem jí přisoudil i román Hospoda Jamajka a bylo mi to bez nejmenších problémů uvěřeno. Bylo to nejspíš proto, že se jeho skutečná autorka Daphne du Maurier do osnov naší literární výuky stejně jako samotná Charlotte Brontëová nepropracovala, protože její knížky jsou až příliš čtivé.

Až příliš čtivé? Zní to jako nemístná ironie, ale je to tak. Zatímco ve výuce dávnější literární historie se učí o tom, co se z těch dob vůbec zachovalo, případně o tom, co se proslavilo, přibližně od druhé poloviny 19. století už bylo psáno, vydáváno a čteno tolik knih, že bylo při sestavování výukovných osnov potřebné provést přísnou selekci. Když se vrátíme k našemu modelu pyramidy, tuto selekci pochopitelně prováděli ti nejelitnější čtenáři z vrcholu pyramidy. Provedli ji ryze podle svého vkusu, vedeni „vzdělaneckým znechucením laicizací literatury“ vybrali přesně ta díla, při jejichž čtení si mohou trénovat svou schopnost sebepřekonávání ve jménu nutně hodnotných chvil... a prostřednictvím předmětu literatura je pak začali vnucovat všem ostatním. Výsledkem je obtížný a zoufale nezáživný školní předmět, který místo aby literaturu propagoval a podnítil ke čtení i ty, jenž předtím nevzali knihu do ruky, budí k literatuře a historickým knihám odpor i u těch, kteří čtou rádi.

V tomhle odstavci měl můj článek pokračovat ještě mnohem antiliterárněji, než u pana Feřteka - ten navrhoval literární historii učit od nejnovějšího k nejstaršímu, já chtěl horovat za její dramatickou redukci na rozsah jako na základní škole a její vyškrtnutí ze seznamu povinných maturitních předmětů pro všechny. Ale člověk míní a šikovná středoškolská paní profesorka změní.

Jmenuje se Hedvika Landová a je autorkou oblíbené stránky nesoucí krásné jméno Milujeme češtinu. Provozuje i stejnojmennou a často aktualizovanou stránku na Facebooku. Neznám tuhle paní profesorku, ale připadá mi, že ač je našemu krásnému jazyku a literatuře oddána tělem i duší, nepatří k těm povzneseným „elitním čtenářům“ a proto přistupuje k výuce literatury lidsky... tak, aby ji propagovala, ne škodila. Dobře je to vidět třeba na jejím Seznamu povinné četby, kam pro studenty vybrala ta záživnější z literárních děl. Zajímavým počinem je i Knižní žebříček, kam každý může napsat komentář ke knize jíž četl a oznámkovat ji jako ve škole, takže si pak studenti mohou vybrat z povinné četby to, co se jejich spolužákům líbilo nejvíce. Zajímavé a výmluvné jsou i některé komentáře. Tyhle jsou k Máj Karla Hynka Máchy...

Knížku jsem přečetl za pár hodin, ale po dočtení jsem zjistil, že vůbec nevím, o čem to vlastně bylo. Takže knížku bych moc nedoporučoval, je sice krátká, ale těžká na pochopení.

Kniha se mi moc nelíbila. Špatně se mi četla a po prvním přečtením jsem moc nevěděl, o čem byla. Po druhém přečtení jsem ději trochu porozuměl, ale musel jsem si ještě přesně najít děj na internetu. V některých pasážích jsem se úplně ztrácel. Na to, že kniha patří k nejznámějším, tak jsem byl zklamán. Spíš bych ji nedoporučil.

Mně osobně se Máj moc líbil, ale ne každému tak libozvučně zní rytmus jeho veršů a nepřipomíná mu krásný kraj dnes po Karlu Hynku Máchovi někdy zvaný. Ne každý se dovede přenést přes starobylý jazyk historických knih, k tomu musí čtenář dospět až časem. Dospěje však jen, když bude chtít. Proto si myslím, že by výuka literatury měla projít zásadní zlidšťující reformou, jíž by měli vést lidé jako paní Hedvika... tak, aby přestala lidem čtení otravovat a znechucovat, ale aby ho propagovala.

Zajímavý je i pátý díl seriálu, zvaný Mediálně nepoužitelný endemit. V něm jsem docela našel i sám sebe...

Takové noření se mění v prokousávání se a nakonec vyvolává stejné reakce jako nezáživná práce. Vzdálený autor se tu podobá kolegovi z kanceláře, který naši čtenářku všednodenně zásobí rádoby hlubokomyslnými postřehy ze svého nudného života.

Zajímavé je ale to, jak myslí ti „opravdově umělečtí autoři“.

Považuje se téměř za přirozené, že žádný opravdový spisovatel dnes neusiluje být autorem pro „pracující“, jen není jisté, zda to s tím úsilím jím nebýt trochu nepřehnal.
(...)
Na bestsellery se ve zdejším důlku nahlíží s nedůvěrou nejen kvůli údajné čtenářské podbízivosti. V odstrkované literární komunitě ve chvíli, kdy se zrodí bestseller, snadno vzplanou teorie o až démonicky manipulativním imperativu reklamy a masmédií. Pro čtenářstvo v jeho mohutnosti tu nenajdeme vlídné slovo. Stejně jako pro redaktory kulturních rubrik, kteří prý nikdy nepíšou o tom, o kom by měli.

Ten, kdo píše čtivé knihy pro pracující, není opravdový spisovatel? A my všichni jsme jen tupé stádo, zmítané reklamou a médii? Já si to o sobě rozhodně nemyslím. Já osobně si vážím víc spisovatele, který dokáže poutavě přiblížit historii a děje z minulosti, nějaký fascinující vědní obor nebo neobvyklé lidské osudy, než někoho, kdo napíše slátaninu bez hlavy a paty a chce po čtenáři, aby si v tom nějaký smysl hledal sám.

Zbytek článku je věnován tomu, jaký prostor má umělecká literatura v médiích a jakou tam bude mít budoucnost. Shrnout se to dá stručně... co se nečte, o tom se nepíše, protože kdyby se o tom psalo, lidé by to nečetli.

Šestý a zároveň poslední díl Zánik kultury knižních polí? sám připomíná uměleckou literaturu - člověk si ho přečte a když se tak stane, vlastně nedokáže říct, o čem je. O příliš optimistických antiutopických románech, co se budoucnosti literatury týče, o devalvaci hodnoty knih s přibývajícím množstvím vydávaných titulů i o neradostné budoucnosti literatury ve světě konzumu.

O kriticích všech uměleckých oborů se rádo říká, že ve svých kritikách sdělují autorům, jak by správně měli psát, komponovat, malovat, sochat nebo stavět aniž by sami něčeho takového byli schopní. Úroveň článků paní Evy Klíčové dokazuje, že psát umí - volí různé zajímavé a neobvyklé obraty, obratně pracuje s jazykem a v její aktivní slovní zásobě jsou i taková slova jako narativní, kazuistika, dystopie, kauzální. Za práci s jazykem zaslouží obdiv, za špikování svého projevu cizími slovy ji budu ale trochu kritizovat. Zatímco fyzikové, popisující elementární částice, se bez cizích slov neobejdou, stejně jako jiní vědci, literární kritici by měli být jakožto jedni z největších znalců našeho jazyka schopní vyjádřit své myšlenky česky, bez cizích slov.

Každopádně patří paní Evě velký dík, že nám dala svým seriálem nahlédnout trochu do světa umělecké literatury i svého pohledu na ni, pro mě to bylo zajímavé čtení, žel Bohu jsem ho dokázal ocenit jen asi nejnudnějším článkem z celého Tomášova Internetu...

Napsal Tomáš asi na třikrát mezi 2. a 25. prosincem 2015

Zpět na Tomášovy řeči