Sluníčko stoupá po nebeské klenbě den za dnem výše, dívky a ženy nosí na sobě čím dál tím méně, ze života se radujeme více a víc, dalekým obzorům pádíme vstříc.

1. června 2015
(pondělí)

BLÁZNIVÉ PONDĚLÍ
Od skupiny The Bangles jsem si vypůjčil název dnešního dne - a doufám, že to bude pondělí bláznivě šťastné, ne s blázincem v práci a už vůbec ne pondělí v blázinci.

Takhle jsem si tady hrál se slovy na začátku roku, ale skutečnost tak výjimečná nebyla... bylo tohle pondělí tak zapomenutelným dnem, že uplynulo bez vzpomínky a zapadlo v hlubinách.

13. června 2015
(sobota)

VZPOMÍNKA NA ČASY NAŠICH DĚDŮ
Dnešní slunečné ráno slibující krásný a horký den mě zastihlo na cestě - cestě na nádraží, odkud se chystám vydat vlakem na cestu, jejímž cílem bude... nádraží a vlak. Krásné historické nádraží v Martinicích v Krkonoších, do kterého České dráhy a Správa železniční dopravní cesty tak dlouho nic neinvestovaly, až se stalo neoficiálním živým muzeem s mechanickými návěstidly a vybavením, které jinde zmizelo už před desetiletími. Znalci a nadšenci se proto snaží, aby se Martinice staly technickou památkou a při zachování života nádraží bylo zachováno vše, co tam ze starých časů zbylo.

Snaží se, aby se o krásném martinickém nádraží a jeho hodnotě odkazu předků pro budoucnost vědělo, nejrůzněji ho zviditelňují... a výsledkem jejich snahy je i dnešní skvělá akce... na jediný den do Martinic zavítal Legiovlak.

Zatímco Martinice jsou nevyhlášeným muzeem, které je stále živé a vlaky přes ně jezdí mnohokrát denně, Legiovlak je nefalšovaným pojízdným muzeem na kolejích. Československá obec legionářská věnovala několikaleté úsilí, aby sehnala a opravila několik historických vagónů i parní mašinku a vytvořila tak vlak, připomínající vojenské vlaky, v nichž žili, pracovali a bojovali naši legionáři v Rusku na Transsibiřské magistrále. Snaha byla korunována úspěchem a teď tohle pojízdné muzeum jezdí mezi velkými městy, kde připomíná lidem historii, o níž se v dobách minulých nesmělo učit a byla určena k zapomnění. Více se o celém tomhle obdivuhodném projektu píše na stránce http://www.legiovlak.cz.

Proto teď poklidně a bez chvatu přicházím na vrchlabské nádraží... ale co to? Jako bych slyšel troubit vlak už kdesi za zatáčkou u cihelny. Mrknu na mobila... no jo, vždyť já jdu o dvě minuty pozdě! Největší příčinou zpoždění je dostatek času... pořád bylo dost času, pořád bylo dost času a teď to mám! Tak co teď? Jít těch 10 km do Martinic pěšky? To se mi moc nechce - mezi Vrchlabím a Brannou to není moc příjemná cesta - mezi poli, kde se už teď po ránu opírají palčivé sluneční paprsky. Hledám tedy v mobilu, ale další vlak do Martinic jede až za dvě hodiny, autobusem za hodinu a půl... to se mi taky nelíbí.

Nakonec vyhrává jednoduchá varianta - za čtvrt hodinky pojedu autobusem do Jilemnice a otud nějak... ještě nevím kudy... do Martinic dojdu pěšky. Vymyšleno, jdeme na to.

Už jsem v Jilemnici a mašíruju si to kam mě nohy nesou. V plánu jsem měl skrz Jilm dojít na hlavní silnici a zkusit tam najít nějakou cestu rovnou do Martinic... ale tady vede silnička stále rovně příznivým směrem, tak proč chodit na hlavní silnici. Obzvlášť, když tu jsou takové zajímavosti, jako třeba kaplička Božího těla.



Silnička se teď stáčí doprava, proto radši koukám v mobilu do mapy.. a vida, když z ní po kusu cesty odbočím na lesní cestu, dovede mě na samý konec Roztok u Jilemnice a odtud to je už do Martinic doslova na dohled.

V lese je krásně. Zatímco v ulicích Jilmu bylo už docela horko, v lese je krásný ranní chládek, slunce dělá v lehkých mlžných závojích mezi stromy paprsky a do toho zpívají nespočetné pěnkavy. Cesta mi uteče jako voda a už jsem v Roztokách. Po pár minutách už spokojeně míjím ceduli s tím správným jménem...



Promotám se neznámými martinickými cestami a teď už stupám po silničce kolem trati k nádraží. Po jejím okraji do daleka stojí jedno auto za druhým... pořadatelé včera vyjadřovali obavy, jestli přijde na takovou význačnou akci dost lidí a je vidět, že to byly obavy úplně zbytečné. Mohl jsem je o tom už včera s klidem ujistit, protože jen co mých kolegyní a kolegů říkalo, že se sem chystá... už „před chvílej“ jsem potkal mou drobnou kolegyňku Dášu, jak kamsi „lupikuje“ s táckem plným „sejkor“ (já nějak začínám mít chuť psát v krkonošském nářečí, tak sem přidám překlad - před chvílej = před chvílí, lupikovať = spěchat a sejkory jsou nasucho na plátu pečené bramboráky).

Konečně se přede mnou po slabé hodince cesty zjevuje hradlo, návěstidlo i přejezd, zabezpečený místo semaforem se světly starodávným „předzváněčem“.



Ten funguje tak, že když má jet vlak, na hradle nebo na nádraží někdo začne točit klikou, přes lana a kladky se pohyb přenese k závoře - napřed se roztočí jeden řetěz, který rozezvoní zvonek nahoře - a teprve po chvíli zvonění se roztočí druhý řetěz, který spustí závoru.



Mechanická návěstidla už dávno na nádražích nahradila automatická stavědla, která běží na počítači jako každý jiný program a jimiž se ovládají semafory i výhybky. Jen v Martinicích se zachovala a stále fungují.



Když je rameno takhle vodorovně, pro strojvůdce je to signál „stůj“ a může vyrazit na trať až ve chvíli, když se rameno zvedne a je postavené našikmo. Co je ale ten čtverec postavený na špičku, to nevím ani náhodou. Tak vám radši řeknu, na co je tohle, i když to asi víte.



Komu by bylo dneska moc horko, ten si může stoupnout pod ten obrovitánský trychtýř a poprosit někoho, aby otočil tím kolem vedle. Na následné osvěžení zaručeně nezapomene. Věčně žíznivé parní mašinky sem však zajížděly rády, tímhle se totiž do jejich nádrží doplňovala voda.

Jedna krásná potenciální zájemkyně o tuhle službu stojí právě v čele dlouhého Legiovlaku.



Protože mé povídání narostlo do obrovské délky, čeká vás celé v samostatném článku Legiovlak v Martinicích v Krkonoších v sekci Tomášovy řeči.

19. června 2015
(pátek)

VH NOVEJ PACE NA PLACE
Dnes a zítra se v Nové Pace budou konat slavnosti, nazvané Dny česko-polské kultury. Kdybych tam měl být jen jako divák, možná bych si je nechal utéct... ale v programu je vedle času 15:30 napsáno „Krknošský Horal“... to pro mě slibuje obrovský zážitek, protože tam budu podruhé v životě tancovat s Horalem lidem pro radost.

Dobrodružná je už cesta do Paky... jedu s naši pěnicí Marcelkou, které je 79 let, ale jezdí pořád jako drak. A ještě se při tom skoro celou cestu se mnou vydrží hádat, že jet do Paky z Vrchlabí přes Jilemnici je dál, než jet z Vrchlabí na Klášterskou Lhotu a přes Slemeno na Horka. Silnice přes Brannou na Studenec je totiž zavřená a jezdit se tam nedá. Mám trochu strach... občas mám strach i hodně... ale do Paky nakonec dorazíme bez problémů.

Že bych byl klidný, o tom ani řeči být nemůže. Minulý týden v pátek jsme měli Velkou zkoušku... sešel se úplně celý Horal, projížděli jsme dnešní program... a naše pěnice a muzikanti se měli čemu zasmát. Obzvlášť Pernikář nám nešel - při řetězu jsme se motali a ztratili tak, až se smáli nahlas. Tak nás na pondělní zkoušce čekalo pořádné nacvičování a už nám to šlo líp... ale stejně mám strach. Čert nikdy nespí!

Vh Novej Pace na place
bude nneska legrace.
Budeme tam pro vás hráť
tejnořiť a terlovať.
Muzikanti skjelí sou,
co uměj, to zahrajou.
Pěnice vám zapějou,
potěšej, rozesmějou.
Tanečníků bude rej,
co to kale neuměj.
Zkrátka, bude legrace
vh Novej Pace na place.

V úterý na mě padla veršovací nálada a protože mi nadcházející vystoupení nešlo z hlavy, přezpíval jsem takhle chytlavou písničku V Starý Pace na place, kterou mě moc mrzí, že dneska zpívat nebudeme, i když jsem se k tomu snažil naše pěnice přimět, nechtěly, potvůrky.

V jedné ze tříd Střední školy gastronomie a služeb, jejíž vchod je šikovně hned za pódiem, se převlékáme do krojů a já při tom koukám z okna na náměstí. Počasí bylo nejisté, mraky se honily, občas sprchlo... už jsem viděl před mým pesimistickým vnitřním zrakem, jak Horal hraje a zpívá pro prázdné náměstí... ale Krakonoš nás má rád... mraky se roztrhaly, mezi nimi září modré nebe a na něm sluníčko a na náměstí je tolik lidí, až se ve mně dech tají. Jestli to zvořu, to bude vostuda.

Už se Horal rovná v prostorném vstupu do školy... otevíráme dveře... muzikanti začínají hrát... nádech... a jdeme na to!

Stoupáme po schůdcích na pódium, před nímž nás už předem varovali, že je malé a že se houpe... prostor tady pro nás na tancování tak celkem stačí, ale že se bude tak houpat... to jsem nečekal a budí to ve mně hodně nejisté pocity...
Tancujeme první tanec, povídá se, zpívá... další tanec... jde to zatím dobře... i když pódium je opravdu malé, tak to řešíme tak, že jeden pár vždycky netancuje, aby se ty ostatní čtyři tam vešly. Na mě a na Martinu to vyšlo zrovna na můj oblíbený tanec „Sami dva“, což mě trochu mrzí... ale co se dá dělat.

Ale jinak to jde celkem dobře, napětí ze mě padá a já si vystoupení docela užívám. Než se naděju, je tu jeho obávaný závěr... tanec Pernikář a v něm řetěz, co se v něm bereme za ruce a vzájemně se míjíme vždy tanečník s tanečnicí a když někdo udělá chybu, je v háji všechno. Stoupeme si do rohů... a už to jede. Cval a polka a vobkročák... první brána... a je to tady... jedna tanečnice, druhá, třetí... teď votočka... zpátky... sláva, míjel jsem jen tanečnice a skončil zase u té své... povedlo se nám to a nic jsme nezkazili... zaplavuje nás radost a při závěrečném kole vykřikujeme a vyskakujeme s takovou vervou, až se pódium houpe jak archa Noemova, ale stejně jako ona vydrží vše se stoickým klidem a my si můžeme vychutnat potlesk.

Docela bych pak v Pace ještě zůstal, ale Horaláci se chtějí převléknout a bič a pryč. Zpátky jedu v Krakonošově velikánském autě pro deset lidí... těmi jsou povětšinou naše hubaté pěnice, které se při zpáteční cestě s vervou věnují kritice taneční složky Horalu... jak ony jsou výborné a my jsme křečovití a vůbec se neusmíváme... no, pravda je, že jsem se asi neusmíval, ale kdo by myslel na usmívání, když myslí na to, kde má udělat jakej vobkročák... a navíc mu do úsměvu vůbec není. Nakonec se jim, potvůrkám, podaří úplně mi zkazit radost z vystoupení a já z něj nakonec přijíždím docela otrávený a nabručený.

TROSEČNÍK
„Já mám kocábku náram... náram... náram... kocábku náram... náramnou.“ To jsem si zpíval, když jsem si pro radost koupil krásnou bílou motorovou jachtu. „Vzhůru na palubu, dálky volají, vítr už příhodný vane nám. Tajemné příběhy nás teď čekají, Tvým domovem bude oceán.“ Zpíval jsem si i při vyplouvání na první plavbu po oceánu a i když mě námořnická písnička Santiana naladila na plavbu do tajemných dálek za obzorem, plánoval jsem pro začátek jen krátkou vyjížďku. Když však přišla bouře, do zpěvu mi nebylo...

Tma, vítr, déšť, ale hlavně vlny jak kopce u nás v Podkrkonoší. Můj žaludek si v Horalu zvyknul na ledacos, ale tahle houpačka byla rozhoupanější než sólo při Vosice. A pevnina v nedohlednu...

Náhle přišla oslepující záře blesku a než jsem se probral z omráčení, byla loď v plamenech. Náhlá rána... temnota a vodní chlad... a poslední jasná myšlenka, že osud mám stejný s Luisou Ertelovou od nás z Hostinného... mým předčasným hrobem se stane nekonečné moře...

Je to sen...? Je to ráj...? Všechno je rozmazané... teplý bílý písek... zelené listy stromů... modré nebe... zpěv ptáků... a šumění vln. Není to sen... Neptun se slitoval a moře mě vyplavilo na pobřeží. Ale kde?

Drápu se strmým krpálem na nízký vršek, který má odpovědět na první trosečnickou otázku... pevnina nebo ostrov? Má naděje, že za kopcem uvidím otevřenou hospůdku se bohužel neplní - v podélném směru mi sice výhled stíní vyšši vrch s rozeklanými skalami, ale jinak je kolem dokola jen modrá čára nekonečně vodní hladiny. Fascinující pohled pro Čecha suchozemce... teď ale nepotěšil. Asi bych měl tenhle kopec nazvat Horou Zoufalství jako Robinson Crusoe. Mně se ale pro něj líbí název Dalekohled, podle Ostrova pokladů Roberta Louise Stevensona.

Ostrov... jako na správném trosečnickém ostrově jsou tu palmy, motýli, slyšet je i skřehotání papoušků a knikání opic... ale jinak je to pidiostrůvek - připomíná mi Annin vrch čouhající z moře, jen členitější. Žádné banány, žádné ananasy, žádné kozy, žádní králíci... a kdepak takový přepych jako puška a bedna lodních sucharů. Ta by teď bodla.

Ale moment. Když moře vyplavilo mě, mohlo vyplavit ještě něco!!! Fofrem zpátky, než to příliv odplaví!
Nějaké dřevo - natahám ho na břeh, to by se mohlo hodit. A hele, bedna! Hmm, moc toho v ní nezůstalo, jen láhev Dobré vody. Další hledání přineslo hubený úlovek... sedm krkonošských uzenek, tři bělské klobásky, kyblíček naštěstí neutopených utopenců, pár sušenek Horalek... a jinak nic. Sušený chleba v háji, pivo Krakonoš v háji, moje lodička na dně, já tady. A kolem žádná loď a žádná známka, že by mě někdo postrádal. Budu se muset postarat, kam hlavu složit, protože tady asi na hezkých pár dnů zkejsnu. Pokud mě dřív něco nesežere, nějak to tamhle z lesa divně povrčlává...

Tahle nějak začíná počítačová hra jménem STRANDED II. Nainstaloval jsem si ji kdysi v roce 2006, jenže moc ji nehrál, protože jsem nerozuměl dobře anglicky. Včera jsem na ni narazil při hledání, co by se dalo smazat, spustil... a že mám jít spát mě napadlo až skoro o půlnoci. To už se mi nestalo roky. Četba anglických knih dělá divy. Zatím se mi tam ale moc nedaří - jídla mám z ruky do huby, sem tam mě něco kousne a záchrana nikde.



Ve hře můžete buď ryze přežívat na jednom ostrově, zajímavější a hlavní částí hry je ale „Dobrodružství“, v němž nechybí nic ze správné trosečnické „romantiky“ - písek, palmy, papoušci a barevní motýli, opice, želvy...



...ale také hladoví lvi a žraloci, nepříjemně přítulní štíři... ukryté poklady, domorodci. Vy musíte přežít - postavit si obydlí, sehnat něco k snědku, nenechat se ničím zblajznout, vyrobit si různé nástroje pro přežití... a pokud se vám to podaří, nakonec se dostat zpátky domů.

Stáhnout si tuhle hru je možné na adrese http://www.strandedonline.de/s2_info.php, kde je k dispozici povídání, obrázky a dokonce i nejrůznější rozšíření o nové ostrovy a nová dobrodružství. Už dlouho mě žádná hra tak nezaujala.

20. června 2015
(sobota)

MEZINÁRODNÍ FOLKLORNÍ FESTIVAL POD ZVÍČINOU
Včera tancoval Krkonošský Horal, dneska budou tancovat jiní. Ne v Nové Pace, ale v Lázních Bělohradu, na „Mezinárodním folklorním festivalu Pod Zvíčinou“. Nepočítám-li festiválek „Folklorní ozvěny“ u nás ve Vrchlabí, nikdy jsem na žádném foklorním festivalu nebyl... tak to teď honem jedu vlakem do Bělohradu napravit. Sedím tady a cloumá se mnou psavá nálada, až mě skoro mrzí, že jsem nezůstal doma a nepíšu sem na mou stránku - poslední dobou nějak na ní sedá prach a já rajzuju po všech čertech. Tak alespoň vybíjím tuhle náladu psaním na Facebook...

Teda já nneska měl seděť pěkně na perdýlce doma a psáť, ne se někam šábořiť. Taková psavá nálada, jaká na mě krůcla, se přišáme jennou za rok. A já se místo toho pelhonim vlakem do Lázní Bělohradu na folklórní festival "Pod Zvíčinou" kde budu, žel Bohoj, jen pouhym obecenstvem. Tollečky ze mě uďáli v Horalu - dřiu sem tak byl spokojenej a tejdě jak se někde terluje, hned bych chtěl taky. A eště vás tady kermim našim nářečim. Nneska tam na nás nejsou zjedavý, tesklivec ale kvuli tomu na mě nepanne. Budou tam krejhoniť a terlovať jiný a vono bude taky dobře.

Cesta do Lázní Bělohradu trvá docela dlouho... ale teď už jsem tady a rovnou se ženu s foťáčkem za první krásnou atrakcí dnešního dne.



Tahle krásná parní mašinka společně s několika neméně historickými zelenými vagóny dneska jezdí mezi Novou Pakou a Lázněmi Bělohrad a vozí návštěvníky na folklorní festival. Já však přijel obyčejným vlakem, tak se alespoň jdu podívat dovnitř, co tam prodávají v malém pojídném obchůdku a neodcházím s prázdnou... mou kořistí se stává krásný kalendář, v němž je na každý týden jeden zajímavý historický obrázek a všechny se věnují historii železnice mezi Martinicemi v Krkonoších a Rokytnicí nad Jizerou.

Teď už ale pádím ulicemi Lázní Bělohradu ve směru, kterým mě vede hudba. Ta mě nakonec dovede až na prostranství před pustnoucí bělohradský zámek.



Tam se právě odehrává zajímavý závod, nazvaný „Polka rallye“. Běžci mají závod na 200 metrů běhu prostého nebo přes překážky, plavci plavou 200 metrů kraula nebo znak... a tady tanečnice a tanečníky čeká 200 metrů polky.



Závod probíhá tak, že soutěžící obtančí kruhový záhon, který má obvod 100 metrů, dotančí ke stánku, tam vypijí každý půllitr piva - ti mladší půllitr sodovky - a poté obtančí záhon ještě jednou. Čas jim samozřejmě běží po celou dobu.



200 metrů polky zní jako docela vražedná vzdálenost, ale všichni soutěžící to mají odtančené natošup... až si tak říkám, kolik asi tak při zkoušce natancujeme kilometrů. Největším problémem však pro ně je nasoukat do sebe co nejrychleji pivo. Obzvlášť pro ty, co ho běžně nepijí... to pak někdy vidíme, že si dívka jen tak lízne a její partner musí do sebe obrátit dvě.



Krojovaní...



...i nekrojovaní...



...soutěží a tančí s vervou a nasazením.

Dlouho se na to dívám se zájmem a baví mě to, ale zájemců o tanec je pořád dost, tak nakonec odcházím před koncem objevovat, co dnešní festivalový den nabízí návštěvníkům dalšího. Je toho hodně.



Rychle mířím do parku, abych o nic nepřišel. Park má však i jednu zajímavost, jíž nabízí každému návštěvníkovi kdykoliv sem vstoupí... zkamenělé stromy.



V Podkrkonoší je hodně míst, kde se dají najít malé kousky zkamenělého dřeva i obrovské kmeny... bohužel z lesů buď zmizely nebo jsou schované v zemi, takže si jich člověk nejvíc může prohlédnout tady, v Klenotnici v Nové Pace, obrovitánský zkamenělý strom je na hradě Pecka.

V parku už se pilně pracuje na vaření soutěžních gulášů.



To hlavní se však děje na prostorném pódiu, které je krásně vyzdobené replikou štítové strany staré roubenky a spoustou květů a bude se tu na něm několik hodin hrát, zpívat a tancovat tance ze všech koutů Evropy a možná i světa. Jako první nám tady zpívá a tančí soubor s krásným jménem Radost z Pardubic.



Radost nám svými veselými písničkami a tanci opravdu udělal. Po něm na pódium nastupuje soubor Kalamajka z Vysočiny, z Havlíčkova Brodu.



Tance a písničky veselé jako ta písnička co dala souboru jméno... tady už druhá kuchařinka dneska lamentuje nad spáleným hrachem, tady se nám zpívá o tom, že „Losenskej pan farář pěkně káže“ a mě při tom napadají samé ironické nápady, co pan farář u oltáře dělá. Náramně zajímavé je pro mě i to, že Kalamajka zpívá písničku, kterou u nás známe jako „Nahoře na Žalym“... ale Kalamajce se holky vo vojáka perou někde oupelně jinde.

Po Kalamajce nám přišla zatančit podivuhodná orientální tanečnice.



Podivuhodná hlavně tím, že jí je takhle do tance, ač spatřila ve svém životě už 80 jar.

Teď nám tady dělají radost krásní lidé, jež spojuje jméno Kablovi a přijeli k nám ze Srbska, z města jménem Jagodina.



U divokých srbských rytmů a neméně divokých tanců se ve mně vaří krev doběla. Srbské písničky jsou strhující a moc se mi líbily už minulý rok v srpnu u nás ve Vrchlabí, teď se mi líbí úplně stejně.



Soubor Šafrán z Jablonce nad Nisou mi dělá velikánskou radost zase úplně něčím jiným.



Do Jablonce je to od nás přes hory, ale jinak ne moc daleko a písničky mají křídla. Tak mi udělá Šafrán napřed radost Šotyšem... i když na něj jak už to tak bývá tančí úplně něco jiného... pak hrajou a tančí Dvoukročák, Pelláře a na závěr jednu sloku Vosiky. Mám z toho v sobě radost a když si nemůžu s nimi zatancovat, tak si alespoň v hledišti zpívám... až se jedna paní dvě řady přede mnou otočí a usměje se na mě... tím mi připomene loňský 21. srpen - datum už navždy zapsané zlatým písmem v mých vzpomínkách. I ten den jsem si totiž zpíval... také se na mě takhle usmála paní, která mě při tom poslouchala... a táž paní mě potom přilákala až do souboru Krkonošský Horal, kam mě sice nalákala na zpívání, ale o to tam nakonec nebyl prachžádný zájem a já se stal tanečníkem. Tancování je od té doby pro mě taková obrovská radost - radost, která už byla téměř zapomenutá a jíž jsem pokládal už za navždy pohřbenou. Tak jsem zvědavý, jestli i tahle paní mi dnes nebude nabízet členství v nějakém souboru... ale naštěstí se tak nestane a já nemusím alespoň nikoho zklamat.



Velikou radost mi Šafrán udělal a byl mi takový blízký... až mě skoro mrzí, že už je konec. Ale tady je konec jednoho začátkem druhého, tak se teď můžeme těšit z dalšího souboru, ze souboru Slezan z Těšína.



Písničky Slezanu díky cimbálu zní moravsky, slova mají polská a některé v sobě mají takovou zvláštní tklivost, jakou někdy mají písničky ze vzdálenějšího Polska nebo Ruska.



Takovýlle ďůčata maj ve Slezsku...



Skvělé bylo vystoupení Slezanu, opravdu jsem si ho užil a mám čím dál lepší náladu. Když nám Slezan uteče, čeká nás po jedné strhující podívané další skvělá podívaná, tentokrát v podání krásného souboru „Academy Art Association Folk Dances Group“ z dalekého Kypru.



Jsou to vzhledově úplně jiní lidé než my, ale v duši mají úplně stejnou lásku k zpěvu a tanci a stejnou touhu zachovat svou osobitou kulturu a dělat s ní radost lidem z celého světa. Daří se jim to náramně - v článku Academy Art Association Folk Dances Group receives the best team award in the Czech Republic se chlubí oceněním pro nejlepší skupinu právě odtud z festivalu v Lázních Bělohradu. Vůbec se tomu nedivím, jejich vystoupení je doopravdy strhující.



Kyperská hudba už zní hodně exoticky a orientálně, ale divoce na ni tančí jak ženy, tak i muži a obecenstvo se ochotně nechává přivést do varu. Po skončení se dlouho a bouřlivě tleská. Folklorní soubor písní a tanců Jiskra z Plzně nečeká lehký úkol, když má vystupovat s českými písničkami a tanci po takové exotické podívané. Jiskra se však takové výzvy rozhodně nezalekla... hraje...



...a tančí nám tu s radostí a nasazením.



Teď se tady sukničky a vrchní spodničky krásné točí, fěrtoušky vlají a oči září v ohnivém rytmu Maďarska.



Podle programu festivalu se soubor jmenuje Fazuľa z Budapešti, ale najít o něm něco na Internetu se mi nedaří. Tak vám můžu říct jen to, že jsme si s ním užili divokých rytmů a tanců a užili jsme si jich s chutí.

Teď tu máme nový soubor a nádherné strhující tance pokračují.



Je to soubor nesoucí krásné jméno Bystrína a přijel k nám ze Slovenska, z Banskej Bystrice.



Je vidět, že se sousední země vzájemně ovlivňovaly a inspirovaly, slovenské tance Bystríny jsou podobně strhující a rychlé jako maďarské tance. Ale i na trošku krásného zpěvu dojde.



Když nadšeně zatleskáme Bystríně a Bystrína nám uteče, program „U zámečku na paloučku“ je u konce. Festivalový den však zdaleka ještě nekončí, teď tu budou hrát „k poslechu a k tanci“ kapely několika foklorních souborů. Začíná kapela souboru Hořeňák, který sídlí tady v Lázních Bělohradu a krásný Festival písní a tanců Pod Zvíčinou každý rok pořádá. Za tenhle krásný den mu patří veliký dík... tolika úžasných tanců a písniček jsme si tu užili... a hlavně viděli tolik krásných lidí, tolik duší spřízněných... stálo zato sem dneska přijet.



Mizerný obrázek vynikající kapely... a vůbec celý soubor Hořeňák je sympatický. Bohužel čas pokročil, do Vrchlabí je odtud po železnici daleko, proto musím jít, i když se mi vůbec, ale vůbec nechce. Natahuju to do poslední chvíle, ale na nádraží naštěstí nakonec přicházím ještě s rezervou.

Domů jedu s krásným pocitem v duši... jediný festivalový den ze čtyř jsem zažil, ale i ten se mi moc líbil... díky němu se hned víc těším na jeden z největších zážitků mého života, který mě bude čekat v létě a kterým bude největší folklorní festival Evropy. Festival jménem Europeade, jehož dějištěm bude švédské město Helsingborg a kde nebudu jen divákem... budu tam s Horalem tancovat... při té působivé představě už teď po mně běhá mráz...

Pokračování na vás čeká v souboru Z Tomova diáře - červenec 2015.