Dnešní slunečné ráno slibující krásný a horký den mě zastihlo na cestě - cestě na nádraží, odkud se chystám vydat vlakem na cestu, jejímž cílem bude... nádraží a vlak. Krásné historické nádraží v Martinicích v Krkonoších, do kterého České dráhy a Správa železniční dopravní cesty tak dlouho nic neinvestovaly, až se stalo neoficiálním živým muzeem s mechanickými návěstidly a vybavením, které jinde zmizelo už před desetiletími. Znalci a nadšenci se proto snaží, aby se Martinice staly technickou památkou a při zachování života nádraží bylo zachováno vše, co tam ze starých časů zbylo.

Snaží se, aby se o krásném martinickém nádraží a jeho hodnotě odkazu předků pro budoucnost vědělo, nejrůzněji ho zviditelňují... a výsledkem jejich snahy je i dnešní skvělá akce... na jediný den do Martinic zavítal Legiovlak.

Zatímco Martinice jsou nevyhlášeným muzeem, které je stále živé a vlaky přes ně jezdí mnohokrát denně, Legiovlak je nefalšovaným pojízdným muzeem na kolejích. Československá obec legionářská věnovala několikaleté úsilí, aby sehnala a opravila několik historických vagónů i parní mašinku a vytvořila tak vlak, připomínající vojenské vlaky, v nichž žili, pracovali a bojovali naši legionáři v Rusku na Transsibiřské magistrále. Snaha byla korunována úspěchem a teď tohle pojízdné muzeum jezdí mezi velkými městy, kde připomíná lidem historii, o níž se v dobách minulých nesmělo učit a byla určena k zapomnění. Více se o celém tomhle obdivuhodném projektu píše na stránce http://www.legiovlak.cz.

Proto teď poklidně a bez chvatu přicházím na vrchlabské nádraží... ale co to? Jako bych slyšel troubit vlak už kdesi za zatáčkou u cihelny. Mrknu na mobila... no jo, vždyť já jdu o dvě minuty pozdě! Největší příčinou zpoždění je dostatek času... pořád bylo dost času, pořád bylo dost času a teď to mám! Tak co teď? Jít těch 10 km do Martinic pěšky? To se mi moc nechce - mezi Vrchlabím a Brannou to není moc příjemná cesta - mezi poli, kde se už teď po ránu opírají palčivé sluneční paprsky. Hledám tedy v mobilu, ale další vlak do Martinic jede až za dvě hodiny, autobusem za hodinu a půl... to se mi taky nelíbí.

Nakonec vyhrává jednoduchá varianta - za čtvrt hodinky pojedu autobusem do Jilemnice a otud nějak... ještě nevím kudy... do Martinic dojdu pěšky. Vymyšleno, jdeme na to.

Už jsem v Jilemnici a mašíruju si to kam mě nohy nesou. V plánu jsem měl skrz Jilm dojít na hlavní silnici a zkusit tam najít nějakou cestu rovnou do Martinic... ale tady vede silnička stále rovně příznivým směrem, tak proč chodit na hlavní silnici. Obzvlášť, když tu jsou takové zajímavosti, jako třeba kaplička Božího těla.



Silnička se teď stáčí doprava, proto radši koukám v mobilu do mapy.. a vida, když z ní po kusu cesty odbočím na lesní cestu, dovede mě na samý konec Roztok u Jilemnice a odtud to je už do Martinic doslova na dohled.

V lese je krásně. Zatímco v ulicích Jilmu bylo už docela horko, v lese je krásný ranní chládek, slunce dělá v lehkých mlžných závojích mezi stromy paprsky a do toho zpívají nespočetné pěnkavy. Cesta mi uteče jako voda a už jsem v Roztokách. Po pár minutách už spokojeně míjím ceduli s tím správným jménem...



Promotám se neznámými martinickými cestami a teď už stupám po silničce kolem trati k nádraží. Po jejím okraji do daleka stojí jedno auto za druhým... pořadatelé včera vyjadřovali obavy, jestli přijde na takovou význačnou akci dost lidí a je vidět, že to byly obavy úplně zbytečné. Mohl jsem je o tom už včera s klidem ujistit, protože jen co mých kolegyní a kolegů říkalo, že se sem chystá... už „před chvílej“ jsem potkal mou drobnou kolegyňku Dášu, jak kamsi „lupikuje“ s táckem plným „sejkor“ (já nějak začínám mít chuť psát v krkonošském nářečí, tak sem přidám překlad - před chvílej = před chvílí, lupikovať = spěchat a sejkory jsou nasucho na plátu pečené bramboráky).

Konečně se přede mnou po slabé hodince cesty zjevuje hradlo, návěstidlo i přejezd, zabezpečený místo semaforem se světly starodávným „předzváněčem“.



Ten funguje tak, že když má jet vlak, na hradle nebo na nádraží někdo začne točit klikou, přes lana a kladky se pohyb přenese k závoře - napřed se roztočí jeden řetěz, který rozezvoní zvonek nahoře - a teprve po chvíli zvonění se roztočí druhý řetěz, který spustí závoru.



Mechanická návěstidla už dávno na nádražích nahradila automatická stavědla, která běží na počítači jako každý jiný program a jimiž se ovládají semafory i výhybky. Jen v Martinicích se zachovala a stále fungují.



Když je rameno takhle vodorovně, pro strojvůdce je to signál „stůj“ a může vyrazit na trať až ve chvíli, když se rameno zvedne a je postavené našikmo. Co je ale ten čtverec postavený na špičku, to nevím ani náhodou. Tak vám radši řeknu, na co je tohle, i když to asi víte.



Komu by bylo dneska moc horko, ten si může stoupnout pod ten obrovitánský trychtýř a poprosit někoho, aby otočil tím kolem vedle. Na následné osvěžení zaručeně nezapomene. Věčně žíznivé parní mašinky sem však zajížděly rády, tímhle se totiž do jejich nádrží doplňovala voda.

Jedna krásná potenciální zájemkyně o tuhle službu stojí právě v čele dlouhého Legiovlaku.



Spokojeně si tu syčí a poblafává, oheň v ní praská a připravená je kdykoliv vyrazit na trať. I ona se dočká, stejně jako my. Hned za ní je připojený plošinový vůz s něčím, co připomíná něco mezi autem a tankem. Je to věrná replika obrněného automobilu Austin I, kterému naši legionáři říkali Juráš.



Ten uměl samozřejmě jezdit sám a když byl součástí vlaku, sloužil jako pevné palebné stanoviště, schopný nepříteli nasypat ze svých kulometů hezkých pár kulí do zadnice. Nepříteli ovšem určitě moc hezké nepřipadaly.



Pokud by ho to neodradilo, velmi vřelé by bylo i uvítání z následujícího vagónu...



Ten je díky úzkým střílnám a stěnám speciálně uzpůsobeným k bezpečnému zadržování střel...



...hotovou pojízdnou pevností a když se v něm skrylo dost dostatečně ozbrojených a dostatečně odhodlaných mužů - což naši legionáři byli - nebylo pro jejich nepřátele snadné takovou pevnost zadržet.



Obzvlášť když její palebnou sílu podporovala i takováhle artilerie.



Takový legionářský vlak však občas potřeboval pohotově něco opravit nebo vyrobit nové - i k tomu účelu vezl s sebou vybavení a některé vagóny byly vybavené jako dílny.





Součástí Legiovlaku je i prodejna...



...kde si legionáři mohli koupit třeba nějaké to přilepšení ke svým přídělům.



My takovou možnost nemáme, konzervy a lahve tu jsou už jen jako muzejní exponát, ale přesto s prázdnou z prodejny neodcházím - k mání tu jsou nejrůznější současné pohlednice Legiovlaku i historické obrázky z časů legií a také různé knihy vzpomínek legionářů. Něčemu takovému neodolám a odnáším si odtud dvě. Později přibývá ještě třetí, psaná v krkonošském nářečí, jejíž součástí je i nahrané CD s celým vyprávěním. Báječnej život.

Legionářské vlaky plnily i účel, jaký měly vlaky od pradávna - rozvážely poštu.



Poštovní vagón Legiovlaku není jen tak nějaký dobytčák, kam se naházely bedny a pytle s poštou, ale nefalšovaná poštovní úřadovna na kolech.



Poštovní služba československých legií byla velmi propracovaná a za doby svého největšího rozmachu zajišťovala poštovní spojení po celé Transsibiřské magistrále.

Za poštovním vagónem je připojen další otevřený plošinový vůz a na něm pojízdná polní kuchyně.



A co čeká za plošinovým vozem?



Na schůdkách dalšího vagónu už na nás čeká krásná sestřička, mile se usmívá a v duchu už se těší, jakou nám dá koňskou injekci? Kdepak, nic takového nás v dalším vagónu naštěstí nečeká. Ale na legionáře tam možná i takové radosti čekaly.



Bez občasné zdravotnické pomoci se voják neobejde. Na nevlídné Sibiři nebyla určitě o nemoc nouze... a vzhledem k tomu, že byla válka, bylo určitě i hodně raněných. Proto československé legie měly vlastní nemocnice a menší ošetřovny i několikero sanitních a nemocničních vlaků.



Uvnitř nacházíme nefalšovanou lékařskou ordinaci na kolech. I když vagón vypadá zvenčí velký, prostoru je v něm poměrně málo a když si člověk uvědomí, jak to na kolejích cloumá a hrká, musí tehdejší legionářské lékaře obdivovat.



Takovéhle vagóny sloužily k nejzákladnějšímu ošetření nemocných a raněných a jejich dopravě do nejbližší nemocnice nebo nemocničního vlaku - v těchto podmínkách tedy lékaři zachraňovali životy.



I živí a zdraví legionáři potřebovali pro sebe nějaké vagóny a těmi byla pojízdná kasárna, zvaná rusky těpluška. Tyhle vagóny měly dvojité zateplené stěny a na zimu v nich vojáci měli kamna, takže i v sibiřských mrazech jim tam mohlo být dobře. Spali tam na mohutných palandách, vyplňujících větší část vagónu.



I ve chvílích odpočinku však legionáři měli své zbraně při ruce, připravení kdykoliv se probudit, vyskočit, popadnout je do ruky a případnému nepříteli nasypat kulky do... no však už víte kam.



Obvyklí obyvatelé tohohle vagónu si někam odskočili, tak mu teď kralují tyhle sympatické dámy.





Už venku jsem si jich všiml, když se fotografovaly u parní mašinky.



Jsou to dámy oblečené velmi elegantně a tak zajímavě starodávně, že se opravdu hodí k parní mašince, vagónům i starodávným návěstidlům. Moc jim to sluší a moc se mi to líbí.



Tyhle dámy spojuje starobyle znějící jméno „Jilemský spolek paní a dívek“. Já si všiml jich a ony si všimly, že se mi moc líbí, daly se se mnou do řeči - a udělaly mi radost i svou vřelostí a přátelským chováním. Hezky se mi s nimi povídalo, když jsme si spolu dali guláš a pivo.

Ještě jeden vagón nám zbývá. Máme z čeho střílet, máme kde si nechat opravit porouchaný kulomet, kde si nakoupit, vyzvednout si poštu, nafasovat jídlo, nechat se ošetřit, kam si lehnout... ale ještě se to všechno odněkud musí řídit. Zvenčí ten vagón vypadá celkem obyčeně, uvnitř ale velmi neobyčejně.



Štábní vagón byl velitelským stanovištěm celého vlaku. Odtud se řídily bojové operace.



A jak tak koukám na tuhle mapu, nebylo to vůbec jednoduché - vymyslet třeba, jak se probojovat k plukům obklíčeným nepřítelem.



Dnešek však není jen prostou prohlídkou Legiovlaku, je tu i doprovodný program - pronášejí se projevy, vzpomíná se tu na službu v legiích nebo se od podlahy hraje.



Ale i jiní sem přišli.



Sbor dobrovolných hasičů z Martinic se rozhodl pochlubit a věru že mají čím.





Krásná starobylá stříkačka, která je díky nadšené a obětavé údržbe dodnes funkční a všechno se jen leskne.



Nádhera to je.

Na martinickém nádraží je dneska živo - desítky a stovky lidí se tu potulují, prohlížejí Legiovlak, bezstarostně se potulují kolejištěm - to pak železničáři nemají lehké vyhnat je všechny z kolejí, když má jet vlak. A těch tu nejezdí málo - v Martinicích se potkávají vlaky směřující na Starou Paku a Kolín s vlaky, jedoucími od Staré Paky na Trutnov. Na ně tady vždycky čeká motoráček, jehož cesta poté vede přes Jilemnici údolím Jizery do Jablonečku a do Rokytnice nad Jizerou. Pro nás je to báječná příležitost vidět starodávná návěstidla v akci. Tady je návěstidlo zvednuté, vlak tvořený mašinkami jménem Barbucha a Píšťalka může spokojeně jet na své cestě do Staré Paky a dál do Kolína.



Napravo od jejich návěstidla je už zvednuté i rameno druhého, které tak dává znamení „volno“ i motoráčku.

Když všechny vlaky odjedou, nastane ten pravý čas na to, aby si trochu protáhl kola i samotný Legiovlak. Znovu nádražní rozhlas i samotní nádražáci vyhánějí lidi z kolejí, mašinka vzápětí zahouká a Legiovlak se rozjíždí směrem k návěstidlům.



Za chvíli mizí za obzorem směrem na Jilemnici a vše utichá. Sluníčko sem pere, vedro je jako v sauně, naštěstí je po ruce vítané zchlazení pro rozpálenou hlavu.



Konečně se kdesi za zatáčkou blízko lesa zajímavé návěstidlo v podobě obrovského žlutobílého kruhu staví ze svislé polohy do vodorovné, mašinka Legiovlaku spokojeně zahouká... a za chvíli už se její bafání blíží k nám. Kdyby někteří lidé byli nejen majiteli mozku, ale také jeho uživateli, mohli mít všichni ostatní, kdo čekali na příjezd Legiovlaku tak, aby v záběru měli jej i návěstidla, obrázek jak ze starých časů.



Zkazili záběr i profesionálním fotografům, kteří tu dlouho čekali a tak budiž tady za to pranýřováni.



Na otevřeném plošinovém vagónu jsou teď i legionáři a vypadá to moc dobře.



Ze zdravotnického vagónu se vyběhla podívat ven sestřička - nebo paní doktorka - i jeden naštěstí asi jen lehce raněný.



Legiovlak zastavuje, legionáři poté chvíli chystají schůdky a všechno potřebné... a pár chvil poté už se znovu lidé toulají vagony Legiovlaku jako předtím.

Čas se překulil do odpoledne, delší dobu se teď nic dít nebude, ani vlak žádný nepojede, mně je tu horko... tak se chvíli rozmýšlím a nakonec padne rozhodnutí - půjdu domů pěšky. Naposledy se loučím s Legiovlakem a krásným martinickým nádražím... a poté se dávám na pochod, veden červenou značkou. Ta mě brzy přivede až ke krásnému martinickému rybníku jménem Zákřežník...



...kolem kterého kvete spousta krásných žlutých kosatců.



Od Zákřežníku cesta vede ke hřbitovu, na kterém je také památka na první světovou válku.



Smutná památka na těch 21 občanů Martinic, kteří se z 1. světové války nikdy nevrátili domů. Za necelou hodinku se sem chystají i legionáři uctít jejich památku. I já tu chvíli postojím a pak pokračuju po značené cestě směrem do lesa. Ne však nadlouho. Tohle je les, kde jsem v březnu utrpěl naprostý neúspěch při hledání kamenného kříže, kterých se v něm skrývá povícero. Dneska si sice budu muset dobrý kilometr zajít, ale pádím s chutí podniknout další útok. Hledám, hledám, hledám, už si pomalu začínám myslet, že z toho zase nebude nic... ale nakonec přichází úspěch.



Podle lidového vyprávění tu tenhle kříž stojí jako vzpomínka na paní, jíž tu zastihla smrt při sbírání lesních plodů.



Chvíli tu postojím a pak mě popadává chuť jít hledat ty další dva kříže, jenž se tu někde skrývají. Ale nakonec si to rozmyslím - kde, to jen mlhavě tuším, kraťasy nejsou nejlepší odění pro probíjení se kdo ví jakým buřáním - a navíc předpověď za nějaké zhruba dvě hodinky vyhrožuje bouřkou a já to mám domů bratru 10 kilometrů.

I tak není cesta jednoduchá - zkratka mě zavedla poblíž Jiránkovy studánky do pořádného buřání a mně chvíli dá, než se z něho vymotám. Pak mi už ale cesta ubíhá hezky - přes Horní Brannou, přes kopec a skrz Vejsplachy - a když oblohu úplně zahalí těžké tmavé mraky doprovázené sílícím větrem, akorát dorazím do hospůdky u vrchlabského rybníka Kačáku, kde bouřku doprovázenou přívalovým deštěm přečkám v klidu a míru u piva a čtení legionářských vzpomínek... Fajn den to dneska byl a užil jsem si ho až do dna.

Napsal Tomáš dne 26. prosince 2015

Zpět na Tomášovy řeči