Teplé jarní sluníčko září na úplně vymeteném nebi, okolní hory oslnivě září bělostí sněhu a já stojím tady - na autobusové zastávce na rozcestí „Na Křížovkách“, v sedle mezi horou Žalý a vrchem Sovincem. Na autobus tu však nečekám, protože jsem právě jedním přijel z Vrchlabí. Nedám se po žádné ze silniček, které se odtud rozbíhají - na Benecko, do Mrklova ani do Vrchlabí. Moje cesta dnes povede cestou necestou, protože mým cílem je pramen potoka Sovinky.



Sovinka pramení pod vrcholem Sovince, lesnatým údolím teče dolů do vsi Valteřice, podteče silnici I/14 a stále mezi domy teče skrz Horní a Dolní Brannou.



V Kunčicích se vlévá do Labe.



Její délku odhaduju tak kolem dvaceti kilometrů. Po cestě se do ní vlévají Klokočka a Bohdanečský potok.

Když jsem loni šel k pramenům Bělé, šel jsou ve dvou dnech od soutoku až k prameni. U Sovinky by to samozřejmě šlo taky, ale byla by to cesta převážně mezi domy, kde je Sovinka regulovaná a srovnaná a protéká buď podél silnice nebo v zahradách. Proto dnes spolu vyrazíme z Křížovek, pokusíme se dojít rovnou k prameni a pak jít podél nejdivočejší části Sovinky až do Valateřic.

Přecházím parkoviště, hroužím se do lesa a po modře značené cestě procházím lesem. Cesta ve stinném lese je však pokrytá nepříjemně silnou vrstvou ledu a proto ji brzy opouštím. Jednak mě vede příliš doprava... a jednak je tady uprostřed lesa v mapě znak křížku. To se musí prozkoumat!
Stoupám vzhůru do kopce, už by to tady mělo někde být... rozhlížím se... támhle! Páááni, tak to je nádhera!!



Čekal jsem nějaký pomníček nebo křížek jaké bývají u polí a nacházím tu starodávný kamenný kříž. Kříž, o kterém jsem četl v knížečce o historii hradu Štěpanice...

Téhož roku 1646 se i na štěpanické zřícenině na nějakou dobu usadili Švédové a odtud podnikali své ničivé nájezdy do vsí v okolí. V Horních Štěpanicích vyrabovali kostelík, zapálili faru v jeho sousedství a zplundrovali hřbitov, kde vylámali železné kříže z hrobů. Nad Mrklovem, kde se říká „Na Křížovkách“, došlo ke střetu nepřátelských jezdeckých oddílů. Padlí byli pohřbeni v místě pískovcového tzv. smírčího kříže.

Když jsem četl tuhle knížečku poprvé, velmi mě to zajímalo a hledal jsem, ptal se, ale nikde ani zmínka a dokonce ani můj dědeček o tom netušil nic. Myslel jsem si tedy, že kříž už dávno vzal čas... a dnes se tu přede mnou objevil jako blesk z čistého nebe! Svědek dávných časů a zmarněných životů, němý a přece výmluvný pamětník, živější než dějepisné učebnice.



Když si potichoučku pro sebe dojásám a dosyta se pokoukám, ještě se podívám pod kámen, nemají-li tam svou skrýš hledači pokladů - že bych se jim stejně jako kdysi na jiném místě do pamětní knihy podepsal „mudla Tom“, ale kdepak, pod kamenem není nic. Ale stejně si myslím, že tu v okolí nějaká „keška“ je.

Stoupám lesem dál do kopce a na jeho okraji mě zaujme nenápadná pěšinka. Jdu po ní kousek a ona mě zavede až k velké kamenné mohyle.



Vypadá jako nějaký dávný hrob... a mně hned na mysl tanou věty ze starého Řivnáčova průvodce po Království českém z roku 1880...

Na Žaly a Český Heidelberg 2 hodiny.
Jde se Valteřicemi k Žalům (832 m.) - jméno prý vzato od slovanského pohřebiště z dob pohanských - pak na Český Heidelberg (1027 m., severní kupa, Německý Heidelberg, 1035 m.), odkud jest překrásná vyhlídka až k Poděbradům a k Nimburku; z Krknošských hor viděti Sněžku a Černou Horu. Zpátky (zase 2 hod.) jdeme přes Mrklov a Štěpanice, kde viděti zbytky hradu Štěpanického, od Jana z Valdštýna již na začátku XIV. století vystavěného.

Zatímco v Kafkově, Körberově a ostatních starých průvodcích se jméno Žalý stejně jako dnes přisuzuje té vysoké hoře, co se na ni z Vrchlabí tak rádi díváme, i z ní na Vrchlabí, a jenž se v němčině jmenuje Heidelberg, v Řivnáčově průvodci se jméno Žaly zjevně přisuzuje úplně jinému místu. Podle popisu cesty by to klidně mohl být Sovinec a v tom případě jsme právě na tom dávno zapomenutém slovanském pohřebišti.
Dávný římský geograf Ptolemaios říkal horám na severu Čech a Moravy souhrnně Askiburgion a přímo do Krkonoš kladl sídlo keltského kmene Korkontoi, podle nichž prý mají Krkonoše jméno. Nu a když tu mohli žít Keltové, proč by tu nemohli žít i dávní Slované?

Žel Bohu vědci známky osídlení z dob pravěku nebo temného středověků v Krkonoších nenašli a jsou tudíž značně skeptičtí. Možná ale, že jen špatně hledali. ;o)
Ale vzhledem k tomu, že tahle mohyla je na kraji lesa a vedle je taková pěkná rovinka, není to možná hrob, ale hrobka. Tak se říkalo hromadám z polí vybraného kamení, které za staletí vyrostly u jejich okrajů a dodnes ukazují společně s plužinami - remízky - místa, kde naši předkové lopotně pěstovali chudou úrodu brambor, zelí, „dumliku“ nebo lnu.

Vycházím z lesa na překvapivě prostorný a rovný vrchol Sovince. Z louky přede mnou vystupuje stavbička, kterou napřed pokládám za myslivecký posed.



Teprve když přijdu blíž, všimnu si branky a zjistím, že na tomhle výjimečném místě je celé fotbalové hřiště a tahle stavbička je možná místo pro trenéry, možná je to tribuna pro významné hosty nebo komentátorské stanoviště. Teď tu nikdo nehraje a nemá co pískat ani komentovat, tak si tam lezu já a komentuju co vidím. Nejlíp je odtud vidět sousední hora Žalý.



Její jméno zní smutně a vypravuje se o ní kromě pověsti o dávném slovanském pohřebišti také pověst o Janu Amosovi Komenském a ostatních pobělohorských exulantech, že se ze Žalýho (často se jméno Žalý skloňuje rádoby spisovně, podle toho bych měl napsat „ze Žalého“, ale to není správně po krkonošsku) naposledy se žalem a slzami v očích dívali do rodné země, jíž opouštěli navždy a z toho že povstal její smutný název. Dnes ale jazykovědci tvrdí, že základem jména Žalý není slovo žal, ale žnout, že tak naši předkové hoře říkali, protože na ni chodili žnout trávu. Němci si horu pojmenovali Heidelberg podle borůvek, kterých tam roste dodnes spousta.

„Tribuna“ je tu sice jenom na stání, ale takovýhle skvostný výhled hned tak na nějakém hřišti nemají.



Mě však zajímá především výhled na opačnou stranu.



Tenhle les a tohle údolí je mým dnešním cílem, moje bílé místo na mapě, kterým se probíjí na své cestě právě zrozený potok Sovinka a zanedlouho se budu probíjet i já. Není času nazbyt, jde se dolů a půjdeme na to.

Na tomhle hřišti asi fotbalisté nedávají velké rány. Kdo kopne dělovku a netrefí bránu, ten musí běžet pro míč pod kopec... a to je, panečku, pěkný flák cesty. To si každý řádně rozmyslí.



Scházím po louce z mírného svahu dolů a tam na kraji lesa narazím na studnu.



Hlasitě v ní šplouchá silný pramen a já si v duchu odškrtávám hlavní bod dnešního programu - v téhle studně je pramen Sovinky, našel jsem ho raz dva a můžu jít klidně do hospody na pivo.

Ale kdepak, to by nebylo ono. Místo toho prochodím přilehlý lesík křížem krážem a brzy nacházím podobných studen ještě několik. Jak postupuju níž, narážím i na vyschlé koryto, na Sovinku dočista do poslední kapky vypitou.



O kus níž - právě když mi mobil ukazuje, že jsem dorazil na v mapě vyznačený začátek Sovinky - narážím na další studnu a pod ní ze země trčící trubku.



Ač se z ní ozývá hučení vody jak z hasičské stříkačky, prýští z ní pramínek vody jen jak když se čůrá. Neodolávám a nabírám si z něj několik dlaní - voda je to výborná.
Tohle bude tedy asi oficiální pramen Sovinky.



Chvíli tu ještě postávám a dívám se a pak pokračuju vlhkým korytem dolů z kopce. Po kousku cesty mě upoutá šumění vody zprava a zjistím, že se sem připojuje další pramen, ve kterém vesele zurčí voda a je hustě lemovaný kvetoucími bledulkami.



Vypadá mnohem silnější a taky krásnější než ten, kolem kterého jsem přišel, tak nemůže zůstat neprozkoumaný. Ženu se tedy s chutí podél něj znovu do téhož kopce, z něhož jsem právě sešel. Často se tu stékají různé pramínky, ale všechny většinou rychle končí někde okolo v záhonu nádherných bledulek. Jen jeden jediný pokračuje dál a dál.



Až tam, u okraje lesa, kde je pramen nejužší a bledulky nejhustší...



...se zjevuje mým očím uprostřed bledulek nádherná přirozená studánka.



Za pramenem je vidět louka pod vrcholem Sovince se zbytky sněhu a Žalý, bledulky tu voní svou úžasnou hořkosladkou vůní, ptáčci tu zpívají, je tu teplo, klid a mír. Nádherné místo. V mapě celý tenhle pramen úplně chybí, ale je to ten nejkrásnější pramen ze všech... a pro mě skutečný pramen Sovinky.



Chtěl jsem se s vámi podělit o pocit z tohohle krásného místa, proto jsem se pokusil o filmeček, ale moc se mi to nepovedlo... najdete ho v souboru pozdrav.mp4.

Dlouho tu sedím, užívám zdejšího klidu a míru i vůně bledulek. Tady je tak krásně, že kdyby měl v tuhle chvíli můj život skončit, zemřel bych šťastný. Naštěstí se nic tak výjimečného nestane - jediným překvapením je v jedné chvíli pohled dozadu, který odhalí, že se ke mně od cesty rychle blíží nějaký běžec. Chystám se na něj usmát a pozdravit ho... ale on se asi běžel podívat, jestli se tu někomu neudělalo špatně, protože když jsem vzhlédl, otočil se a běžel zpátky ve vlastních stopách.

Čas však kvapí, proto se dívám ještě naposledy na krásnou studánku...



...a vracím se zpátky ve vlastních stopách k soutoku obou pramenů.



Kdybych šel proti proudu Sovinky k prameni, měl bych to docela těžké. Voda Sovinky totiž kousek za soutokem mizí pod vrstvou listí a jehličí a zdá se, jako bych znovu šel kolem úplně vyschlého koryta. Ač odtud k nejbližší cestě není daleko a v okolí vrchu Sovince stojí i několik osamělých domů, les vypadá jako by do něj lidé vstupovali málokdy. A přece tu bylo něčí oblíbené místo - zdá se však, že od té doby uplynula Sovinkou už velká spousta vody.



Čas plyne nezadržitelně jako voda v Sovince a místa, na nichž jsme si hráli, snili a milovali, jsou dnes pustá a smutná...

Voda Sovinky se brzy zjevuje našim očím a s tichounkým zurčením se proplétá mezi šiškami a klacíky na své cestě dolů lesem.



Z okolních strání stékají další drobné pramínky a vodní zpěv sílí.





Lesem je čím dál těžší projít - pramínky se spojují a rozdělují a celý les je jedním kobercem krásných bledulek. Chodím mezi nimi stylem baletek, ale jsou místa, která musím obejít až daleko od Sovinky, tolik bledulek tam je.



Když Sovinka u paty hor přiteče do Valteřic, od té chvíle teče až k soutoku s Labem mezi domy a zahradami, kde lidé srovnali její koryto jak jen mohli. Jen vysoko v horách, uprostřed lesa, si může dělat meandry, jaké se jí líbí.



Sovinka se touhle nečekaně členitou částí lesa proplétá v nejrůznějších krkolomných kličkách a svou vláhou dává život tisícům bledulek.



Voda v potůčku teče nezadržitelně stále níž a níž, údolí jím za miliony let vytvořené je stále hlubší a temnější a zpěv vody stále sílí.



Chůze mezi bledulkami lesem bez cest je docela namáhavá, mně se lepí žízní jazyk na patro - ale tady nemusím žíznit. Piju rovnou ze Sovinky krásnou, křišťálovou a živou vodu, která chutná líp než jakékoliv nápoje, co kdy lidé vymysleli. Beru si odtud také na památku kamínek, ke sbírce těch, které už mám z potůčků, pramínků i jezer po celé naší zemi.

O kousek níž Sovinka tvoří svou první kaskádu.



V rovnější části údolí se objevuje několik dalších studen.



Sovinka si vesele zpívá ve spoustě maličkých kaskád.



Do údolí Sovinky zprava přichází lesní cesta, přechází Sovinku a pokračuje dolů údolím po úbočí nad Sovinkou. Po chvíli se po pravé straně našim očím zjevuje docela impozantní stavba.



Malý domeček, stojící na nápadném kopečku, do něhož vedou impozantní vrata.



O jejím účelu není pochyb - není to tady tajné skladiště ještě tajnějších zbraní, ani utajené podzemní vězení pro ty nejnebezpečnější zločince - kopeček je ve skutečnosti obrovskou nádrží, do které teče voda ze studní v celém údolí Sovinky. Tu s chutí pijí lidé z Valteřic a možná i ze Branné.

Pod vodárnou se Sovinka stéká s postranním přítokem velkým téměř jak ona sama. V mapě uvedené žádné jméno není, ale vzhledem k tomu, že pramení poblíž vrcholu Malého Sovince, mohl by se klidně jmenovat Malá Sovinka. Jdu kousek proti jeho proudu.



Ale do cesty se mi staví lány bledulek, kterých už jsem dneska pošlapal dost, cesta je ještě daleká a nohám už se také do kopce moc nechce, proto se po pár desítkách metrů vracím a pokračuju dál v cestě po proudu Sovinky. Soutok Sovinky s Malou Sovinkou není moc romantický.



Kolem Sovinky se zatím šlo docela hezky, chválil jsem si ji, že nedělá to, co Bělá - téct neschůdnou roklí tvaru písmene V se strmými stráněmi a dnem, kam se vejde jen ona sama. Ale přechválil jsem. Traktory rozježděná cesta údolím vede pod vodárnou pořád mírně z kopce stále výš a výš nad prudčeji klesající Sovinkou. To se mi nelíbí, proto z cesty odbočuju a probíjím se strmou strání do neschůdné rokle se Sovinkou na dně. Cesta je to nepříjemná, plná pařezů, poházených větví, které by nic nevynesly a proto je tu lesníci nechali, spletí pichlavého trní a šlahounů ostružin, které podtrhávají nohy. Nic příjemného.



Další část se zdá neschůdnou, proto se drápu do stráně na opačném břehu, kde je místo paseky souvislý les a pokračuju dál po hraně rokle. Ale tohle je krása.



Fotografovat vodopád takhle zvrchu však není ono. Ale jak dolů??? Stráň se zdá hodně prudká a já mám strach, aby to dolů nešlo až moc dobře a až moc rychle. Stojím nad roklí, přemýšlím jak dolů... a v tu chvíli jako by mi myslí projelo varování s nejvyšší naléhavostí...
„TADY NĚKDO JE!!!“

Prudce se otáčím, svaly napjaté, připravený na vše... ale za mnou nikdo není. Dívám se nahoru dolů - ale ani živá duše se nepohybuje mezi stromy v celkem přehledném lese. Otáčím se zpátky a hledím po cestě vedoucí ve stráni za potokem, ale ani po ní nikdo nejde. Mráz po mně běhá, tísnivý pocit nepřechází... připadám si tu na ráně, zranitelný... tak obejmu strom nad roklí a začnu se spouštět po její strmé stráni. Jehličky naštěstí nekloužou, jde to líp, než jsem čekal a ani ostružinové šlahouny mi naštěstí nohy nepodtrhnou, takže se bez problémů dostávám až na dno k Sovince.



Cesta po dně rokle není ani trochu příjemná - Sovinka přeskakuje z jedné strany na druhou, stráně jsou strmé, nejde se ani trochu dobře.



Údolí je stále sevřenější a temnější, sluníčko se schovává za obzorem a les zaplnily podvečerní stíny. Drápu se ven z rokle schůdnější strání v protilehlém svahu až na cestu a když se po levé straně objeví skály, vím, že jsem na dalším zajímavé místě.



Drápu se vysoko na nejvyšší ze skal...



...usedám na vrcholu a vzpomínám na vypravování mého dědečka, při němž mi jako malému dítěti stydla krev v žilách...

Kdysi se ve Valteřicích ztratily dvě malé děti, sourozenci, holčička a chlapeček. Hledali je, ale nenacházeli, čas plynul... a konec tohle hledání mělo ten nejsmutnější jaký mohlo, našli nakonec obě děti mrtvé možná právě u téhle skály, na místě zvaném Končiny. Od té doby v poledne tady zní lesem hlas dvou malých zvonečků jako vzpomínka na životy, jenž tu vyhasly navždy...

Sedím tu nad hlubokým a temným údolím, sluníčko se skrývá za obzorem a večerní šero vylézá ze škvír a myších děr, mohlo by to tu působit strašidelně a hodně smutně... ale je tu hezky. Ptáčci ve větvích stromů spřádají své večerní písničky, Sovinka dole poklidně šumí, z lesa se táhnou příjemné vlhké vůně... hezky by se tu sedělo...



Ale cesta domů je ještě daleká, proto se po pár minutách zdvíhám a pokračuju v chůzi. Původně jsem plánoval sejít zpátky k Sovince a dojít až k valteřickému koupališti, ale to už je odtud kousek a když si pomyslím, že ten kopec, na nějž jsem se teď vydrápal, budu muset lézt zčásti ještě jednou, ani trochu se mi nechce. Proto pokračuju dál podél skalnatého hřebínku vzhůru, ale skalky jsou tu stále nižší a nižší.



Proto odbočuju a klesám k okraji lesa. Tam právě krásné rudé slunce mizí za vrchy nad Valteřicemi.



Pokračuju přes louku na cestu, jíž je zeleně značená cesta z Jilemnice přes Valteřice do Vrchlabí. Jdu loukami až k tomuhle kříži.



Ten tu byl postavený pro vzpomínku na ženu, jíž na tomhle místě zabil jelen. Oficiálně se jmenuje „Kříž u Výsplach“, což je další rádoby spisovně zkomolené krkonošské jméno - jako máme Žalý a ne Žalé, tak údolí Bělé říkáme Vejsplachy a ne Výsplachy. Po dalším půl kilometru scházím právě do zmíněného údolí, do kterého se již vkrádá večerní tma.



Nad Čertovým mlýnem chvíli poslouchám, ale do ticha zní jen šumění Bělé, ne pleskání karet a hlášky jako „Seš trop!“, „Bereš štyry!“ a podobné. Čerti nikoho o duši zrovna neobehrávají, tak radši půjdu, aby nezlákali ke hře právě mě. V lese u můstku přes Bělou už skoro nic nevidím, ale zato ta vůně! Kolem Sovinky kvetla spousta bledulek, ale v tomhle údolí jich kvetou bez přehánění lány. Původně jsem si plánoval dneska po cestě zpátky vyrazit tady kousek proti proudu Bělé a vyfotografovat si její nejpěknější vodopád, protože je teď víc vody než bylo loni - ale tma přišla dřív, než jsem čekal. Proto pokračuju v cestě na protější kopec. V domě nad lesem jeho obyvatelé už rozsvítili a působí to příjemným, poklidným dojmem.



Cesta do Vrchlabí už je odtud pořád z kopce a je docela příjemná. Poslední zajímavou věcí jsou pro mě rozzářená okna zámku.



Panstvo se asi ve slavnostním sále sešlo na večeři o osmi chodech... páni v oblecích vyšívaných zlatem, krásné dámy v bohatých šatech jasných barev... bylo by krásné snít, ale dělá se zima a v žaludku kručí, tak honem domů...



Moje cesta šťastně končí po 14ti namáhavých, ale zajímavých kilometrech. Doopravdy jsem si ji užil a budu na ni dlouho vzpomínat. Tak zase někdy na cestách po zajímavých místech.

Tomáš 18. března 2015



Zpět do rubriky Vandrování