Únor - měsíc chladný, černobílý, zamračený, mrazivý... ale také měsíc, kdy stále delší dny přináší naději na příchod jara, barev, sluníčka a radosti ze života. Měsíc, který dokáže život brát... i dávat. Kdysi dávno, před 33 lety jsem v něm spatřil světlo světa i já sám. Pojďme spolu prožít dny všední i sváteční i zajímavosti, které nám tenhle měsíc přinesl a které našly své místo v mém námořnicky modrém diáříku od Anny.

2. února 2014
(neděle)

JEDEN DEN V MOŘI DNŮ
Dnešní neděle byla pro mě všední, zapomenutelná, uplynula bez vzpomínky a zmizela v nenávratnu. Před osmnácti lety to ale bylo úplně jiné.

2. února 1996
(pátek)

POČÁTEK ZKOUMÁNÍ ZRUŠENÝCH ZNAČENÝCH CEST
Dnešní Hromnice mají daleko k tomu, aby při nich bil hrom - po mrazivé noci září hřejivé sluníčko na vymeteném nebi, sníh září bíle... a co je nejlepší, nebudu se dneska na to koukat jen ze školních oken, protože jsou pololetní prázdniny. A čeká mě zábavička, která už nějaký čas nazrávala, až nakonec dozrála.

Můj první zbytek po zrušené značené cestě jsem objevil už kdysi dávno - na kříží u Příčnic.



Zaujalo mě, že tudy kdysi chodili turisté po cestě dnes neexistující, vedení červenou značkou, po níž už v mapě není ani památky. Od té doby uplynulo několik let, než jsem při jinak dost nevydařeném cyklistickém výletu objevil na prastaré kapli nad Klášterskou Lhotou další zbytky po téže značené cestě.



Zase uplynulo několik let a jednou mi tak při cestě okol padly oči na kamenný sloupek u plotu od Domova důchodců a na něm mě zaujal neobvykle obrovský zbytek žluté značky. Postupně jsem objevil druhý na protější straně u brány mé někdejší školky a tehdy poprvé mě napadlo po zrušené značce jít. Zpočátku byla cesta úspěšná - další zbytky značek se mi podařilo najít u železničního podjezdu při cestě na Šibeniční vrch. Ale horší to bylo pak - těžko se hledá, kudy chodili dávní turisté, když zemědělci všechny cesty rozorali a zničili. Proto bylo jen jisté, kam tahle žlutá značka vedla - do Lánova ke kostelu, na jehož bráně se zachoval další zbytek.



V čase, kdy jsem při několika cestách prohlížel každý sloup a strom mezi Vrchlabím a Lánovem, jsem si jednou vyrazil nad Valteřice a tam - na široké škvárové cestě, vedoucí mezi ohradníky, objevil na sloupu památku po úplně jiné žluté značce. Kdysi tamtudy nevedla tedy jen zelená jako to bylo dnes.

Jiná značka mi padla do oka při zimním školním výletě. Kvůli přestavbě kotelny z uhelné na plynovou nebyla škola a místo ní jsme šli pěšky z Vrchlabí do Horní Branné, kde jsme se podívali do pamětní síně Jana Amose Komenského. Potom jsme pokračovali pěšky dál do Jilemnice a při té cestě mi padl pohled na nejednu modrou značku po stromech kolem cesty, od které jsem také nikde neviděl rozcestník.

Skutečná vášeň však vzplála při poslední procházce nad Valteřice - podívali jsme se na mnou objevený zbytek značky a zkusili jsme po ní kus jít. Tahle značka však vypadá, že byla zrušená před kratší dobou než ta mezi Vrchlabím a Lánovem, zachovalo se z ní mnohem víc - jen na cestě od kříže nad Valteřicemi ke kravínu nad Vrchlabím jsme objevili několik dalších zbytků. Značka asi vedla do Horní Branné, ale kam z ní vedla dál? To ví jen staré mapy a jednu z nich doma máme. Mrkli jsme večer do ní - a tahle žlutá značka vedla z Kněžic až na Čisteckou hůru. To bude zkoumání! Není to však zdaleka všechno - červená značka, co dnes vede ze stanice vlaku Horní Branná do Staré Paky, kdysi začínala už ve Vrchlabí. Další zrušená značka!! Dnes tedy vyrážím zkoumat, kudy tyhle dvě značky přesně vedly.

Hodím na sebe zimní oblečení a krásným zimním dnem jdu dlouhou a ne moc zajímavou cestou kolem rybníka a po silnici k Petříkovu mostu. Minu odbočku silnice na Horní Brannou a za chvíli už hledám na téže cestě, kde jsme minule skončili. Nenacházím však nic a tak přecházím zachumelené pole a stoupám na Kozinec. Naštěstí je sníh po mrazivých nocích a slunečných dnech tak umrzlý, že se dá po něm chodit, aniž bych se bořil, je to fajn chůze. Za chvíli jsem nahoře a po chvilce hledání narážím zaroslou cestu lesíkem na vrcholu a na ni hned dva docela dobře zachovalé zbytky značky. Po loukách a polích scházím do Horní Branné na křižovatku k zámku, kde hned nacházím další zbytky žluté značky. Vracím se po ní kousek zpátky, abych našel, kde přesně vycházela a pak pokračuju po silnici Horní Brannou. Betonových sloupů je všude podél cesty habaděj a zbytků značky se na nich zachovalo doopravdy hodně, dá se po nich jít skoro jako v dobách, kdy značka ještě existovala.



Když jsem dorazil na stanici vlaku v Horní Branné, měl jsem tisíc chutí pokračovat dál do neznáma, ale sluníčko se pozvolna začíná kutálet k západu a tak se místo toho dávám zčásti podél a zčásti po zarostlé uvozové cestě směrem k Vrchlabí. Okukuju pečlivě každý silnější strom a těsně pod vrcholem stoupání je mé úsilí odměněno úspěchem - raduju se nad prvním nalezeným zbytkem zrušené červené značky. Další nacházím těsně před koncem uvozové cesty, ale pak se mi do cesty postaví zasněžené lány polí a mně se už nepodaří objevit, kudy značka vedla dál. Ale nevadí, příště to zkusím z opačné strany.

PO ZRUŠENÝCH ZNAČENÝCH CESTÁCH
Od 2. února 1996 jsem měl novou zábavu - chození po dávno zrušených značených cestách a hledání zbytků značek s cílem zjistit, kudy přesně cesta vedla. Klub Českých turistů mi pro tuhle zábavu v okolí Vrchlabí připravil podmínku vskutku ideální. Tohle je současná mapa okolí Vrchlabí...



...a tohle je mapa okolí Vrchlabí z roku 1959, kdy tu byla síť značených cest nejhustší.



Klub Českých turistů se chlubí, že máme nejhustší síť značených cest, ale jak vidno, od roku 1959 tahle síť značně prořídla a dnes z Vrchlabí směrem do Podkrkonoší vede jen zelená značka do Jilemnice. Jinak téměř všechny značky, vedoucí Podkrkonoším, postupně zanikly - buď zemědělci při scelování polí zničili cesty nebo značkaři KČT vyhodnotili značky jako nepoužívané a zbytečné.

Proto po téhle první průzkumné cestě následovalo mnoho další - mnohem vydařenější zkoumání zrušené červené značky z Vrchlabí na stanici vlaku Horní Branná...





...další zkoumání žluté značky z Kněžic na Čisteckou hůru...



...nalezení a zkoumání zrušené zelené značky z Vrchlabí do Janských Lázní...



...a několika dalších. Všechno jsem si to zapisoval do starého sešitu, až jsem to nakonec přepsal na stroji, nakreslil k tomu plánky a tak vznikl značně originální průvodce.



Tohle je obrázek na zadní straně průvodce...



...který ve skutečnosti vypadá takhle.



Popisy značek vypadají nějak takhle.





Kromě mých nejbližších byla tahle moje záliba pochopitelná pro málokoho. Pro mě to ale byla velká vášeň - do známé krajiny přinesla pro mě něco nového, nepoznaného. Zkoumání zrušených značek mě však vedlo i na neznámé cesty, do nepoznaných kopců a údolí a i když většina značených cest za to zase tak moc nestála a přinesla mi klackování po polích, prolézání kopřivami a po zarostlých cestách, některé cesty mě přivedly na krásná místa a mám je rád dodnes.

NEJKRÁSNĚJŠÍ ZRUŠENÉ ZNAČKY
Zrušená červená značka z Horní Branné do Hostinného
Moje první objevená zrušená značka je v mých očích i značkou nejkrásnější. Vedla ze stanice vlaku Horní Branná, vystoupala na pohoří mezi Dolní Brannou a Horní Kalnou a po něm vedla starou cestou zvanou Trhovice, německy Hochstrass, až do Hostinného. Je to cesta, plná nádherných výhledů na Krkonoše a téměř celé Podkrkonoší a kolem které najdeme hodně starých křížů a kapliček. Pokud chcete, pojďme spolu vyrazit Po cestě Trhovici za výhledy a kříži.

Zrušená žlutá značka z Kněžic na Čisteckou hůru
Celá tahle zrušená značka má kolem 20 km, ale v části mezi Horní Brannou a Horní Kalnou vedla skoro pořád po silnici, proto jsou z ní u mě oblíbené jen dvě části - z Kněžic ke kříži nad Valteřicemi a z Horní Kalné do Čisté. Až to napíšu, projdeme se spolu touhle částí Podkrkonoší z Kunčic nad Labem do Horní Kalné a odtud po zrušené žluté přes Zálesní Lhotu a Bukovinu až do Čisté.

Zrušená červená značka z Janských Lázní do Hostinného
Tahle zrušená značka nabízí těm, kdo se vydají po stopách dávných turistů, spoustu krásný výhledů, cestu lesy, po polních silničkách i loukami i zajímavosti ve vsích Rudník a Lázně Fořt. Vyrazíme spolu na ni v článku Cesta z lázní do lázní.

Zrušená zelená značka z Vrchlabí do Černého Dolu
Příjemná cesta předhůřím Krkonoš do srdce hor - nejprve širokou polní cestou přes remízky a potoky s hezkými výhledy na Krkonoše a pak mezi Prostředním Lánovem a Černým Dolem i přes lesy a hory, kolem kapliček, lomu i starých vápenických pecí - to všechno nabízí historická cesta, po které chodí řemeslníci, poutníci a turisté už od nepaměti.

Zrušená zelená značka z Prosečného na Čisteckou hůru
Tahle zrušená značka je mezi ostatními trochu výjimečná - zatímco ostatní byly zrušené před desítkami let, část téhle značky mezi Dolní Kalnou a Čisteckou hůrou byla zrušená před několika málo lety a dosud se dá najít v mnoha mapách. Zbytků se z ní zachovalo tolik, že s dobrou mapou se po ní dá bez problémů jít. Čeká nás na ní cesta pastvinami i lesy na krásnou Čisteckou hůru, kterou vytvořila třetihorní sopečná činnost a na které roste krásný, prastarý bukový les.

PŘÍBĚH ZNAČENÉ CESTY
Nejen jednotliví lidé, stavby, umělecká díla nebo nejrůznější předměty mají svou historii. Svou historii může mít i značená cesta. Jednu z nejzajímavějších má značená cesta z Vrchlabí přes Lánov do Černého Dolu a do Janských Lázní. Teď se spolu lehce podíváme na to, jakou řečí hovoří staré průvodce a mapy Krkonoš.

V Řivnáčově průvodci z roku 1881 je jen zmínka, že se dá z Janských Lázní dojít přes Černý Důl do Vrchlabí přes Prostřední Lánov. V II. dílu Kafkova illustrovaného průvodce po Království českém z konce 19. století však je tahle cesta v mapce zakreslená a píše se tu o ni v části o výletech z Janských Lázní. Autor se však nesnažil ani předstírat, že se mu cesta líbila.

Jde se červeně a modře značk. cestou k Hoffmanově B. a odtud dále lesem nad "Černou Dírou" na Černou Horu pod Zrcadlovými Boudami (viz č. 4) a od Hoff. B. po 1 1/2 h. do městyse Schwarzenthalu-Nové Vsi (1268 obyv. 568 m). Odtud stoupáme opět vápencovými lomy (v pr.) ke kapličce (702 m.) a dále k osamělým Bienertovým domkům a přes potok Fibig do Středního Lanova a krajinou málo vábnou do Vrchlabí. Lépe ze Schwarzenthalu jeti poštou.

Ve starých mapách z prvních čtyřiceti let 20. století se značka objevuje modro-červeně čárkovaná - takhle dojbarevně značil cesty německý Krkonošský horský spolek.



V Körbrově průvodci po Čechách z roku 1921 je cesta moc hezky popsaná:

Vrchlabí spojuje s okresem mimo lokální dráhu čtvero silnic, po kterých obstarává pošta osobní dopravu směrem ke Spindelmühlu (14 km) v létě třikráte a do Černého Dolu (11 km) dvakráte denně. Vedle silnic ústí do města četné, z nejvýznačnějších míst hor Krkonošských vybíhající cesty, které učinily Vrchlabí hledaným východiskem turistickým. Z těch nejvíce používano jest trati:

1. VRCHLABÍ - LANOV - ČERNÝ DŮL - JANSKÉ LÁZNĚ (3:40 hod.)

Od radnice vede značka modrá a červená několik minut k dolní části města, kde odbočuje v levo k mostu přes Labe a za tímto ve směru vých. otevřenou krajinou přes návrší sbíhá do Středního Lanova. Odtud za ovocnou zahradou hostince "Na poště" vede v levo dále a překročivši potok Fibig, vystupuje k osamělým dvorcům, zv. Bienertovy Domky (pěkný rozhled do vnitra Čech), za nimiž mine 3 kapličky (702 m). Od nejposlednější klesá dosti prudce kolem vápencového lomu do Černého Dolu (Schwarzental), kde přetnuvši cesty u Hostinného, pod č. 3. popsané, lesem a příčným údolím bere se stále na vých. k Hoffmanovým Boudám, za kterými již v brzku stihneme první villy Janských Lázní.

Podobně, i když o něco stručněji je popsaná i v průvodci Krkonoše Jindřicha Ambrože z Knižnice Klubu Československých turistů z roku 1935. Pak přišlo odtržení pohraničí a válka, lidé měli jiné starosti a značené cesty osiřely. Když po skončení 2. světové války vyšly první mapy, bylo na nich napsáno "Podle stavu z roku 1938". To se však rychle změnilo a lidé v opojení z osvobození od nacistické nadvlády vyznačili tolik značených cest, že snad už nikdy nevedlo Krkonošemi a Podkrkonoším tolik značených cest, kolik jich můžeme najít v nádherné mapě z roku 1949.



Zmizely dvoubarevné značky a cesty dostaly až na výjimky barvy, jaké známe u těch existujících i dnes. Na stromech, sloupech nebo kapličkách se objevily obrovské značky se středním pruhem barevným a dvěma krajními bílými tak, jak je známe dnes, ale v mnohem větším formátu. Při cestě na Olivetskou horu neboli Kalvárii se zachovaly na patce dávno zrušeného sloupu elektrického vedení značky ve starém formátu i v tom, který používá Klub českých turistů i dnes.



Leč nastaly těžké časy. Začal se budovat socialismus, všechno se podřídilo zbrojní výrobě pro Sovětský svaz a nebyl čas na takové zbytečnosti, jako bylo toulání se a značení turistických cest. Podrobné mapy se nevydávaly, aby toho nevyužil zlovolný nepřítel. Teprve s postupným uvolňováním poměrů se znovu obnovovaly značené cesty, ale některé si na to musely počkat a mezi nimi i naše zelená, která na čas zmizela z map. Tahle je z roku 1958.



Na mapě z roku 1959 se už ale opět zeleně směje.



Zelený Turistický průvodce ČSSR, díl 17 Krkonoše a Podkrkonoší z roku 1968 obsahuje pěkné popisy značených cest a s výjimkou žluté z Vrchlabí do Lánova, Fořtu a Lázní Fořt jsou tu i všechny dnes zrušené značky. O zelené značce se tu praví:

Z 22, zelená: Jilemnice - Žlábek, 2 km - Valteřice, 4,5 km - kříž nad Výsplachy (křiž. ŽL 21), 6 km - Vrchlabí, 9 km - Horní Lánov, 13,5 km - Černý důl, 17,5 km.

Část mezi Jilemnicí a náměstím ve Vrchlabí teď přeskočím, tahle část naštěstí stále existuje.

Přes nám. (s M 20 a Č 119) na rozc. sil., (s Č 31) až za kamenný most u H. Krakonoš. Podle OÚNZ do ul. Kalvárie a za býv. kapličkou cestou do polí. Přehledným terénem, místy zarůstající cestou k Vápenickému potoku (kamenná lávka). Cesta pokračuje k v. V Hor. Lánově projde dvorem hosp. budov JZD, uličkou k sil., na křiž. za host. po sil. vl., po mostě přes Pekelský potok. Polní cestou stoupá lukami k býv. Bienerovým b. a do lesa pod kótu 691. Na rovince v polích podle býv. božích muk cestou nad vápencový lom. Podle něho projde (cestou, která je právě průchodná) do Černého Dolu. Od rozc. pod lomem (se Žl 60) na nám. k ústř. orientaci.

Značka se objevuje i na mapě Krkonoš z roku 1986, ale asi krátce na to byla zrušená. Snad kvůli zarostlé cestě mezi Kalvárií a Vápenickým potokem, snad kvůli pokračující těžbě v lomu nad Černým Dolem, kdo ví. Možná i kvůli tom, že po ní lidé málo chodili a Klub českých turistů ji vyhodnotil jako nepotřebnou a zbytečnou.

Léta se překulila, přišla revoluce, přešla 90. léta a lidé mnohem více než pěší turistiku začali mít rádi ježdění na kole. Klub českých turistů začal značit cyklotrasy do všech směrů a někdy přišly ke cti i staré, dávno zrušené značky. Tak se i cesta z Vrchlabí do Černého Dolu znovu vrátila do map - dnes je vyznačena velkými cyklistickými značkami se žlutými okraji, má modrou barvu a dostala číslo 4301. Nechť ještě dlouho doprovází cyklisty i turisty na jejich cestách za krásnými výhledy, kapličkami a krásnou přírodou Krkonoš.

3. února - 28. února 2014
(mnoho a mnoho dnů)

DNY, KTERÉ UPLYNULY BEZ VZPOMÍNEK
Dlouhé vzpomínání na zrušené značky a Olympijské hry v Soči - to byly společně s nedostatkem inspirace důvody, proč jsem sem dlouho, příliš dlouho nepsal. Mnoho vody v Labi uplynulo a stejně jako ona zmizela za obzorem na své cestě k moři, tak zmizely i moje vzpomínky a prožitý únor jako kdyby vlastně ani nikdy nebyl. Jen pár střípků zbylo v podobě obrázků a řídkých poznámek v mém diáříku.

Začátkem února pokračovalo mrazivé počasí z konce ledna, z období čtrnáctidenní zimy. 4. února však byl krásný den a já šel domů pěšky tou nejdelší cestou přes kopec a po všech oblíbených fotografovacích místech.









Život mi však mírně na téhle cestě zkomplikoval život zledovatělý můstek přes Bělou - neodvážil jsem se po něm přejít a místo toho jsem přeskočil Bělou, ale na břehu se mi smekla noha, tak jsem nedoskočil. Naštěstí na okraji byl pevný led a tak jsem do vody ťápl jen patou a mokrou měl jen nohavici.

V Pensionu 14 v Hostinném, kam chodím po angličtině, mi udělali radost, že tam začali prodávat utopence. Takhle krásně je servírují.



V pondělí 10. února jsem měl dovolenou a ta byla zasvěcena cestování po Horní Branné. Zaujal mě tenhle krásný barokní dům...



Památný strom topol bílý u kostela.



Nebo staré historické náhrobky u kostela.



Tenhle patří obchodníkovi s plátnem Františkovi Střížkovi, po kterém kromě náhrobku zůstal i nádherný barokní statek výše po proudu Sovinky, který byl do nedávna opuštěný a zchátralý, ale někdo se pustil do opravy. Bohužel asi došly peníze a kromě oveček tam utichl všechen ruch.



Zajímavá akce mě čekala i ve středu 12. února - v Krtkovi byla přednáška "Krkonošské názvosloví".

VZDĚLÁVACÍ CENTRUM KRTEK
Na konci minulého roce dokončené a otevřené Vzdělávací centrum Krtek u nás ve Vrchlabí je stavba bez přehánění fascinující.



Zdálky vypadá jako celkem nenápadný zatravněný kopeček před moderní a pěknou budovou Správy KRNAP, když tam však vstoupíte nebo se podíváte skrz skleněné části, překvapí vás velikost vnitřních prostorů. Jako ve skutečné krtičině se podstatná část nalézá v podzemí. Proto se v tomhle nenápadném kopečku dokáže směstnat garáž s několika parkovacími místy, výstavní místnost, úžasně vybavený přednáškový a zároveň promítací sál, místnost na pokusy a experimenty, knihovna, technické zázemí a sociální zařízení.

Proč se jmenuje Krtek? Jak tenhle název vznikl, to netuším, ale mám o tom svou teorii. Oficiální název během stavby byl totiž jiný - anglicko český prasopes "První krkonošské environmentální centrum". Název zbytečně dlouhý, ale především špatně vyslovitelný. Stavbu prováděla firma Metrostav a proto si možná někdo dělal legraci z toho, že se ve Vrchlabí staví metro. Nu a metru se v Praze docela běžně říká krtek. Název je to krátký a úderný, tak mezi zainteresovanými lidmi rychle zdomácněl. Vedení ho ovšem velmi nerado vidělo a bojovalo proti němu jak jen mohlo. Nakonec ale nějaká hlava otevřená usoudila, že to není vůbec špatný nápad a nakonec se ustálil název "Krkonošské centrum environmentální výchovy Krtek", psaný ovšem většinou zkrtkou "KCEV Krtek" nebo prostě a jednoduše "Vzdělávací centrum Krtek", který se mi líbí nejvíc.

Uvnitř je to nádherné a architektonicky zajímavé a příjemné. Celá stavba připomíná dlouhý kosodelník, zaražený do země tak, že z něj čouhá na povrch jen malý kousek. Nad úrovní země je chodba s dveřmi na pánský a dámský záchod a spoustou skříněk...



...garáž s několika parkovacími místy nebo knihovna. Zatímco zvenčí kromě trávy je sklo a ocel, uvnitř je to všechno krásně dřevěné a pan architekt kladl důraz na čisté a krásné linie - proto třeba ani dveře na záchod nevystupují ze stěn a nemají kliku, otevírají se uchopením z boku. Nevystupují ani žádné zářivky, světla zvýrazňují linie. Kdo vstoupí na záchod, asi bude překvapený stejně jako já.



Dveřmi mohutnými jako od trezoru vstoupíme na záchod jako ze sci-fi filmu - celý interiér je totiž z kovu a od rozsvícení přes splachování až po mytí rukou je tam na pohybová čidla. Jedinou nevýhodou je, že to tady je dost maličké. Ale snad by to mělo stačit a kdyby byla moc velká fronta, přinejhorším se dá vyběhnout ven do křoví na obvodu zámeckého parku, v němž Krtek stojí.

Ať vstoupíte do kterékoliv z velkých místností - výstavní místnosti, přednáškové místnosti nebo místnosti na experimenty - budete překvapení, protože na první pohled Krtek vypadá, že se v něm nic moc neskrývá a najednou vstoupíte a pod vámi je místnost, jakou by tu člověk nečekal. Na nás tu dneska čeká přednáškový sál - poměrně strmě klesají řady míst pro posluchače, návštěvníky či diváky dolů a dole je stoleček pro přednášející a velké plátno. Vybavené to tady je, že by se za to nemusela stydět vysokoškolská posluchárna.

Jednotlivé stupně pro návštěvníky jsou poměrně blízko sebe, proto tu nejsou židle, ale jen sklápěcí sedací desky. Byly by asi tvrdé, ale pro každého tu je na stolečku před jeho místem připravený podprdelníček, takže se sedí pohodlně. Opření jsme o stěnu stupně nad námi. Stoleček před námi je součástí našeho stupně - každý si na něm může psát poznámky, ale jsou tu dokonce i elektrické zásuvky pro případ, že by si sem někdo přinesl notebook. Je tu i vypínač, který rozsvítí malé a výrazné světélko, od kterého na psaní dobře vidíme, ale přitom díky konstrukci stolečku neruší ostatní.

Kdo by chtěl své poznámky odesílat rovnou na Internet, pro toho je tu k dispozici i veřejná wi-fi síť. Jen zavolat si budete muset zvenčí - uvnitř Krtka nemají mobily signál.

KRKONOŠSKÉ NÁZVOSLOVÍ ANEB PROČ SE SZRENICA JMENUJE JÍNONOŠ

Názvosloví na české straně Krkonoš
Přednáška bude mít dvě části - ta první se týká názvosloví na české straně Krkonoš.

V té první nám přednáší Dr. Harvalík z Ústavu pro jazyk český a ten to bere hodně ze široka - jeho část přednášky není ani tak o krkonošských názvech jako spíš obecně o práci jazykovědců. Rozhodně je však zajímavá, i když pro mě zčásti stejná jako ta loni o krkonošském nářečí.

Ukazuje nám a seznamuje nás s jednotlivými částmi internetové stránky Ústavu pro jazyk český, která se nám objeví na adrese http://www.ujc.cas.cz. A obzvlášť podrobná je řeč o části jménem Český jazykový atlas, ve kterém jsou pomocí mnoha map zaznamenaná desetiletí výzkumu jazyka a nářečí. Bohužel internetová verze má daleko do ideálu.

Část jazykovědy, zabývající se jmény a názvy, se nazývá onomastika. Její podobor toponomastika se zabývá zeměpisnými jmény. Jednotlivým názvům s epak říká hydronyma - názvy řek a vodních ploch, oronyma - názvy hor a míst v horách nebo třeba hodonyma - jména cest.

Na české straně Krkonoš vznikaly názvy pozvolna, v průběhu času - některé české, některé německé, obě etnika si je vzájemně přebírala, někdy nepřesně překládala a vzájemně komolila. Po druhé světové válce byly nepřeložené německé názvy přeloženy a postupně se ustálily ve formách, jaké je známe dnes.

Jedním z nejznámějších toponomastiků byl pan Antonín Profous, který se místními jmény a jejich původem zabýval celý život a výsledky svých výzkumů zvěčnil v obrovském díle, nazvaném Místní jména v Čechách – Jejich vznik, původní význam a změny, kterému se dnes říká povětšinou Profousův slovník. V jeho online verzi zadáte jméno města nebo vsi, která vás zajímá a dozvíte se, jaké různé tvary to jméno má v různých historických dokumentech i jak asi vzniklo.

U Vrchlabí to vysvětlování autor neměl moc složité...

Ve jménech Vrchbělá a Vrchlabí je první člen Vrch- vlastně adverbiální akk. sg. od nom. vrch, který však ve významu "na vrchu" se stal přívlastkem ve smyslu "vrchní, horní" a se jménem srostl ve složeninu přívlastkovou s prvním členem ustrnulým: Vrchbělá = Horní Bělá. Ten adverbiální akk. sg. vrch se béře také za předložku s gen.: vrch koně jezditi, Němec. Bab. 216 (Geb. HM. IV 503 a Janko v ČMF. 21/335n.). Zde tedy z výrazu "vrch Labe" = na horním toku Labe vzniklo jméno Vrchlabie > Vrchlabí jako z výrazu "pod hradem" povstalo podhradie > podhradí a j.

Protože ze zamýšleného stručného povídání o přednášce je nakonec solidní článek, najdete pokračování v článku Krkonošské názvosloví v sekci Tomášovy řeči.

ZIMNÍ OLYMPIJSKÉ HRY V SOČI
V únoru proběhla i dlouho netrpělivě očekávaná a roky pečlivě připravovaná akce - Zimní olympijské hry 2014 v Soči. Mně však před nimi čím dál víc a víc haproval počítač, házel po spuštění modré obrazovky a nakonec nešel spustit vůbec. Skončil tedy v parádě u mého šikovného kolegy Ríši a ten po delším pátrání zjistil, že problémy způsobuje televizní karta. Zrada - před Olympijskými hrami se porouchá, bestie. Naštěstí dnes nejsou žádné karty potřeba, stačí jen takový malý čvončíček do USB portu - a televize už běží. Dorazil ještě před hrami a tak jsem si je užil až do dna a mohl fandit našim sportovkyním a sportovcům. A radovat se třeba z bronzové medaile biatlonisty Jaroslava Soukupa...



...stříbrné medaile rychlobruslařky Martiny Sáblíkové...



...nebo zlaté medaile slečny z Vrchlabí, snowboardcrossařky Evy Samkové...



Naší olympijské výpravě se dařilo - Eva Samková vybojovala zlatou medaili ve snowboardcrossu, Martina Sáblíková v rychlobruslařském závodu na 5000 metrů, stříbrně se zablesklo u biatlonistky Gabriely Soukalové v závodu s hromadným startem na 12,5 km, biatlonové štafety ve složení Gabriela Soukalová, Veronika Vítková, Jaroslav Soukup a Ondřej Moravec a u Martiny Sáblíkové na trati 3000 metrů, z bronzové medaile jsme se radovali společně s biatlonisty Ondřejem Moravcem a Jaroslavem Soukupem. Úžasné byly však i dvě biatlonové bramborové medaile Gabriely Soukalové a jedna, kterou vybojovaly naše biatlonové dívčinky Eva Puskarčíková, Gabriela Soukalová, Jitka Landová a Veronika Vítková. Ani ostatní naši sportovci se neztratili a díky nim jsme si olympijské hry báječně užili. Děkujeme.

REVOLUCE NA UKRAJINĚ
Pan Putin byl rozhodnutý pro zdar a lesk Olympijských her udělat naprosto vše. Třeba i být na chvíli hodný. Vyvaroval se různých neuvážených akcí, vyhlásil amnestii pro různé populární vězně a během olympiády téměř mlčel k dění na Ukrajině. A tam se dělo hodně už od konce minulého roku.

Vše začalo tím, že prezident Viktor Janukovyč a jeho strana ovládající parlament rozhodly, že nepodepíší asociační dohodu s Evropskou unií a místo toho raději přijmou značnou půjčku od Ruska pro vyřešení ukrajinských rozpočtových problémů. Lidem se to nelíbilo, začali mohutně demonstrovat a demonstrace nakonec přerostly v to, že lidé na náměstích a ulicích bydleli a spali - na Náměstí Nezávislosti vznikl velký stanový tábor zvaný Euromajdan a po něm se nakonec pojmenovalo celé hnutí.

Prezident Janukovyč se nejprve snažil situaci řešit silou, poté ignorováním a doufáním, že věc vyšumí do ztracena a nakonec jednáním s demonstranty i s politiky Evropské unie. To však nevedlo k většímu úspěchu - obě strany zarytě stály na svém a přes určité dohody o listopadových prezidentských volbách se demonstranti nakonec rozhodli přitvrdit a situaci vyřešit silou. Výsledkem bylo obsazování vládních budov a obrovské srážky s policií, které stály životy demonstranty i policisty. Vina na zmařených životech nebyla zdaleka jednoznačná, ale demonstranti i média z nich jednoznačně obvinili prezidenta Janukovyče a jeho režim. Odpor nakonec přitvrdil, většina příslušníků strany prezidenta Janukovyče se od něho odvrátila a on nakonec s problémy utekl do Ruska.

Moci se chopil parlament a nová vláda, která prezidenta Janukovyče sesadila a vyhlásila nové volby. Východní části Ukrajiny a poloostrov Krym, kde žije mnoho Rusů, s převratem nesouhlasily.

Mezi tím skončily Olympijské hry, prezident Putin už mohl zase být zlý a rozhodl se poopravit minulost rázným zákrokem - ruská vojska obsadila Krym a po rychlém a jednoznačném referendu se v březnu Krym stal součástí Ruské federace. Celé to nepříjemně připomínalo odtržení Sudet od Československa v roce 1938. USA ani Evropská unie tento akt neuznaly, ale zdá se, že s tím už nic neudělají. Teď ruská vojska stojí na hranicích Ukrajiny... a nikdo netuší, co bude dál...

JARO V ZIMĚ
24. února bylo nádherné počasí a v toto neuvěřitelné datum jsem šel poprvé z práce pěšky jen v tričku a zima mi nebyla.



Sluníčko svítilo a poslední zbytky sněhu na horách bíle zářily.



A i když cesty ještě čvachtaly blátíčkem z roztátého sněhu, byla radost jít domů pěšky. V lese to ještě vypadalo mrtvě, ale bližší pohled už ukázal že se s nezadržitelnou silou na světlo soukají nádherní první poslové jara - bledulky.



Jak já se na ně těším, na holky. Loni vykvetly a odkvetly rychlostí blesku, tak letos si jich musím užít o to víc.

Cesta končí s velikou radostí prvním posezením u zlatavého piva v hospůdce u Učíků na venkovním posezení. Takhle brzy jsem tu v tričku na sluníčku ještě v životě neseděl.

Teď nás čeká cesta měsícem jara a dlouhých cest, která se vine v souboru Z Tomova diáře - březen 2014.