Zrušená červená značka z Janských Lázní do Hostinného
Značka začínala na Dolní promenádě v Janských Lázních na místě, kde jsou rozcestníky i dnes.



Společně s dodnes existující zelenou značkou vedla mezi domy Janských Lázní, kolem dětské léčebny Vesna až do lesa. Na místě, kde se zelená značka stáčí doleva, pokračovala červená značka dál rovně do mírného kopce až na místo, kde se zleva připojuje dodnes existující žlutá značka. Společně vedly obě značky přes Hladíkovu výšinu až k vrchu a chatové osadě Zlatá vyhlídka. Za rozhlednou a kouskem lesa odbočuje doleva přímo z kopce široká cesta. Tady se červená od žluté oddělovala a vedla po této cestě. Nehledá se to místo úplně jednoduše, ale že jsme odbočili dobře potvrzuje při pohledu směrem zpět zbytek červené značky na jednom z krajních stromů.



Ještě zachovalejší zbytek nás čeká o několik desítek metrů níže.



Za posledními chatami se stáčí poměrně nenápadná cesta doprava, podchází chaty a pokračuje do lesa. Dnes po ní lidé asi moc nechodí, ale stále je dobře znatelná. Před 17ti lety tu byla spousta zbytků značek, ale všechny byly zamalované hnědou barvou, která dnes nějak splynula s kůrou stromů a já nemůžu najít ani jeden. Orientace však není složitá - pokračujeme v chůzi po cestě až na křižovatku lesních cest a na ní se dáváme vlevo po širší lesní cestě, pokračující dál z kopce. Když se po naší levé ruce objeví louka, vedení zamalovanou šipkou odbočíme doleva po jejím okraji, sejdeme dolů a na spodním konci pokračujeme lesní cestou dál z kopce.

Po nedlouhé cestě vyjdeme z lesa a pokračujeme po cestě podél zarostlé uvozové cesty. Když je pěkné počasí, jsou odtud krásné výhledy na většinu Podkrkonoší. Dnes hezky sice je, ale bohužel také mlha, která je moc hustá na to, aby bylo něco vidět a moc řídká na to, aby byla zajímavá sama o sobě. Lepší obrázek bohužel nemám, budu sem muset asi vyrazit ještě jednou.



Cesta přechází louku, projde stromy zarostlým remízkem, za ním se stočí mírně doleva a pokračuje podél ohradníků dál z kopce. Pohled zpět odhaluje pozvolna se vzdalující Černou horu, na jejímž úbočí Janské Lázně leží.



Obloučkem obchází další stromy zarostlý remízek na jehož okrajových stromech kdysi bývaly zbytky značek a pod ním končí na křižovatce polních silniček. Doleva bychom došli do Javorníku, doprava do Bolkova, my však budeme pokračovat rovně po silničce, stoupající na pohoří mezi Javorníkem a Rudníkem.



Takhle vypadá křižovatka při pohledu zpět ze silničky.



Když je krásná viditelnost, je cesta po téhle silničce díky výhledům do Podkrkonoší i zpětným pohledům na hory jedním z nejkrásnějších kusů téhle zrušené značky. Dneska ale nemáme štěstí.



Protože ale teď v časném jaru nejsou na stromech listy, zjevuje se našim očím v údolí po pravé straně podivuhodná zřícenina horního kostela v Rudníku - Bolkově.



Byl to evangelický kostel a ještě v roce 1948 se v něm konaly bohoslužby. Poté však kostel i hřbitov kolem něj jen chátral a chátral, v roce 1991 byla sundána kopule jeho věže a postupně se propadla i střecha a strop, takže dnes z kostela zbývají jen obvodové zdi. Více se dočtete o jeho historii i vzhledu na stránce http://www.hrady.cz/?OID=7591.

Podle průvodce Krkonoše a Podkrkonoší z roku 1968 někde nad kostelem značka ze silničky odbočovala doprava a vedla dolů do údolí ke kostelu a pak dál po silničce údolím. Není tu však žádná zjevná cesta a dole bychom pravděpodobně skončili v zahradách domů, proto půjdeme dál po silničce tak, jak značka vedla podle mapy Krkonoš z roku 1959.

Když se našim očím po pravé straně zjeví kostel svatého Václava v Rudníku...



...zbývá nám už jen kousek cesty na křižovatku polních silniček u Janovic, na které se vydáme doprava po silničce přímo do údolí ke kostelu.



Ze silničky je hezký výhled na kostel, zpustlé budovy bývalého rudnického pivovaru i čistou žlutou budovu hotelu Arnika.



Na silničce samotné si krutě zgustly loňské povodně, které nenápadný potůček podél ní změnily na všeničící příval.



Silnička dole ústí na hlavní silnici, na které odbočíme vpravo a pár kroků nás přivede až do prudké levotočivé zatáčky u pivovaru a kostela, kde je i panel se zajímavým povídáním o historii kostela i pivovaru.



Někdejší vyhlášený pivovar je dnes smutným a zpustlým místem.



Při bližším pohledu zaujmou na budově pivovaru černou barvou neuměle namalovaná psaníčka, připomínající renesanční sgrafito. Kdo se na ně zaměří, zjistí při pohledu na oloupaná místa, odkrývající starší fasády, že jejich autor měl velmi neočekávanou předlohu.



Skutečná renesanční sgrafita, která se až do dnešních dnů dochovala z dávno zaniklého zámku, z jehož ruin nakonec vznikl pivovar.

Kolem polozřícených pivovarských budov a hotelu Arnika dojdeme až ke kostelu svatého Václava.



Je to hezký renesanční kostel podobný kostelům v Lánově nebo v Dolní Olešnici, které také navrhoval stavitel Carlo Valmadi. Do jeho zdi jsou zasazené zajímavé staré náhrobky Hannibala z Valdštejna a jeho ženy Kateřiny Berkovny z Dubé a z Lipé.



Nad lomeným vchodem do věže jsou zasazené do zdi i erby rodů obou manželů.



Od kostela se vracíme zpátky na hlavní silnici a pokračujeme po ní do kopce směrem na Vrchlabí.

Každá zrušená značka má kromě krásných a zajímavých míst i místa problematická, na kterých se špatně orientuje, kde jsou cesty zarostlé nebo tam žádné cesty ani nejsou. U zrušené červené značky z Janských Lázní do Hostinného je to část mezi Rudníkem a Lázněmi Fořt.

Pokračujeme po silnici až tam, kde potok podběhne silnici z levé strany na pravou, na levé straně se objeví dům se zahradou, obklopenou živým plotem, za kterou je mezi ní a dalším domem mezera. Tam značka odbočovala ze silnice doleva, po cestě mezi poli stoupala až k dvěma osamělým lípám, přešla příčnou silničku a v roce 1968 už dost zarůstající cestou mezi poli vedla až k lesu nad Lázněmi Fořt.



(Červenou barvou je na mapě označená trasa, kudy zhruba vedla červená značka, tyrkysovou barvou je vyznačená cesta, kterou se vydáme my, abychom se vyhnuli polím.)

Pole jsou mezi Rudníkem a Lázněmi Fořt i dnes, bohužel však po zrušení značené cesty zemědělci rozorali všechny cesty a proto ti, co by chtěli jít přesně po někdejší značené cestě, musí jít kilometry po poli. Já takovou chuť nemám a proto pokračujeme po silnici až za poslední rudnické domy a tam, kde zleva přitéká malý potůček, ze silnice odbočíme doleva a vydáváme se cestou podél řady stromů do lesa. Na jeho konci přejdeme potůček na velkou louku, kterou překřížíme až na cestu, vedoucí za ní. Ani tahle cesta není ideální - jednak tu může být jindy místo louky také pole, jednak bude asi koncem jara nebo v létě okraj lesa hodně zarostlý a těžko se tu bude procházet. Na cestě odbočujeme vlevo a obdivujeme pěkný výhled na Černou horu.



Po cestě pokračujeme až na příčně vedoucí silničku, která vede od kravína v Rudníku do Fořtu. Pokud vylezete na nedaleko stojící posed a vyženete z něj několik set much, naskytne se vám pěkný výhled na Černou horu.



Značená cesta vedla někudy těmito poli.



My se z cesty vydáme po silničce doprava, vystoupáme na nevýrazný vrchol vrchu Hřeben a na místě, kde silnička zachází do lesa odbočíme vlevo. Naštěstí pole nesahá až k okraji lesa, zbyl tu hodně široký pruh zarostlý travou, kterým vede i nevýrazná cesta. Po něm scházíme z kopce stále podél okraje lesa, mineme dva napůl vykácené lesíky a dole v údolí, kde se okraj lesa po naši pravé ruce stačí pasekou s mladými stromky doleva, začíná cesta, po které se vydáme a po které pravděpodobně vedla i červená značka.



Cesta prochází lesem, schází z kopce dolů, stočí se mírně doleva a končí na silnici na samém začátku Lázní Fořt.

Kdysi tyhle cesty kolem Lázní Fořt nebyly obyčejnými lesními cestami, celé okolí bylo upravenými a označenými okruhy pro procházky lázeňských hostů. Z těch dob zbyl na okraji lesa malý rybníček.



Dnes člověk odtud musí šlapat ještě hezkých pár kilometrů, než dojde k nejbližší značené cestě. V roce 1959 však na začátku Lázní Fořt stál docela velký rozcestník - kromě červené značky, po které teď jdeme, šly z tohoto rozcestí společně lesem do Fořtu žlutá a modrá značka - žlutá vedla z Fořtu přes Malou Sněžku do Lánova ke kostelu, přes kopec a údolí Suchého potoka do Vrchlabí na nádraží, modrá vedla z Fořtu po silnici až do Černého Dolu.

My odbočíme z cesty doleva a po silnici jdeme z kopce údolím Lázeňského potoka mezi domy Lázní Fořtu.



Dnes jsou Lázně Fořt už jen úplně obyčejnou vesnicí, součástí Rudníku. V roce 1880 to tak však nebylo, jak dokazuje Řívnáčův průvodce po Království českém.

Od Hostinného 3 km. na sever leží v pěkném údolí Arnsdorf, zámek a park barona Silbersteina; 3 km. na severozápad od Arnsdorfu jest v krásné lesnaté krajině malá lázeň Forstbad (423 m.), r. 1880 majitelem Karlem rytířem z Bergenthalu velice zvelebená. Lázeňský dům je zcela přestavěn, hostinec rozšířen a obnoven, kolonada se upravuje, a r. 1882 má se ještě druhý dům pro byty a pěkná villa zříditi.



V Kafkově průvodci po Království českém z počátku 20. století se o Lázních Fořtu píše dokonce dvakrát. (První část je popis cesty, po které spolu teď jdeme, Heřmanovy Sejfy je totiž starý název, po roce 1951 změněný na Rudník.)

b) Jde se přes Hoffmanovy Boudy (...) přes Zlatou Vyhlídku, Galgenberg a Hermanovy Seify do Lesní Lázně (také povozem), 423 m hojně navštěvované letní sídlo s levnějším a dobrým pobytem. Lázně. Žádná láz. taxa. Pošta a telegr.

Lesní Lázeň (Forstbad), hojně navštěvované letní sídlo s lázn. v krásných lesích vzdáleno odtud hodinu cesty SV. Poskytuje příjemné procházky a výborné zaopatření. Jde se k S přes Arnsdorf, kde je zámek a park hraběte Silbersteina.

Se stejným nadšením hovoří o "Lesních Lázních" i Körberův průvodce po Čechách z roku 1922, ale to už přicházel soumrak lázní. Nedaleko nich byla totiž v roce 1923 otevřena továrna na výrobu umělého hedvábí a její chemické výpary zamořily lázně tak, že to společně s hospodářskou krizí 30. let zapřičinilo jejich postupný úpadek a nakonec zánik.

Více se o historii Lázní Fořtu dozvíme z tabule v jejich středu.



Od dob lázní se v Lázních Fořtu ledacos změnilo k horšímu. Takhle vypadal Léčebný dům za časů slávy lázní...



...a takhle vypadá dnes.



V 80. letech 20. století byla zbourána barokní kaple Panny Marie a z krásné dřevěné kolonády zbyla jen plošina na níž stála a kamenné schody.



Přesto ale spousta pěkných vzpomínek na lázně zbyla a na ně se teď spolu půjdeme podívat.

Lázně by nebyly lázněmi bez nějakého toho léčivého a zázračného pramene. V Lázních Fořtu ho také měli a naštěstí nevyschl ani ho nenechali zpustnout a proto v pěkném kamenném prameníčku po levé straně silnice pod Lesním zámečkem dodnes tryská pro každého, kdo má chuť jeho prostřednictvím zvelebit stav svého nitra.



V článku Na památku z lázní z časopisu Krkonoše - Jizerské hory nás jeho autor Jiří Louda seznamuje s tím, co se v lázních léčilo:

Kromě pití sirného pramene a koupelí v jeho vodě se mohli hosté zotavit z nervových chorob – neurastenie, neuralgie, migrény – ale také ischiasu, astmatu, dny, chudokrevnosti, arteriosklerózy, celkové slabosti či otylosti (jak tedy alespoň inzerovala majitelka lázní Marie Rotterová, roz. Klugeová) pomocí klasické vodoléčby i parních koupelí ve sprchách či vanách. Zejména doporučovány byly pryskyřicí vonící koupele z jehličí. K léčbě patřily též procházky po upravených pěšinkách hlubokým smrkovým lesem, který obklopoval celý areál.

Pramen je poměrně dost cítit nepříjemným čmuchem sirovodíku, jehož vinou chutná trochu jako vaječný bílek, ale jinak není ani slaný, ani železitý a dá se pít docela dobře. Já na pití dneska trochu zapomněl, tak jsem se tu teď napil z pramene, až to ve mně žbluňká a pokračujeme v dalším poznávání někdejších lázní.

Přímo nad pramenem stojí na mírném kopečku romantický Lesní zámeček.



Za silnicí stojí velká Vila Marie, která už byla docela zchátralá, ale po požáru byla s výjimkou fasády hezky opravená.



Z romantického vzhledu Lázeňského domu a někdejšího hostince Myslivna bohužel doba socialismu a její necitlivé úpravy zanechaly jen málo.



Větší štěstí měl Dům u Kaple, kterému sice čas také ledacos vzal, ale přece jen mnohé zůstalo.



Opouštíme Lázně Fořt po silnici a pokračujeme dál mírně z kopce po proudu Lázeňského potoka a říčky Čisté až k někdejší chemické továrně na výrobu umělého hedvábí, která je dnes firmou Avon Automotive. U ní je na sloupu zachovaný jeden z posledních zbytků značky, který přežil velkou výměnu dřevených sloupů za betonové v předchozích letech.



Značka tu po silnici přešla říčku Čistou a zatímco za mostem se silnice stáčí doleva, značka pokračovala dál rovně po lesní cestě do kopce.



Zpevněná lesní cesta se nad mostem stáčí doprava a vede po úbočí zčásti lesem, zčásti jeho smutnými zbytky. Po cca 200 metrech se na rozcestí zpevněná cesta stáčí prudce doleva a stoupá dál pasekami do kopce. Po dalším prudkém stočení cesty doleva zbylo u cesty několik stromů a na nich jeden ze vzácných zbytků značky.



Na vrcholu stoupání odbočuje ze zpevněné lesní cesty doprava cesta rozblácená a rozježděná a po ní se vydáme i my.



Po pár desítkách metrů se cesta stočí doleva a mírným klesáním směřuje do mělkého údolí. Tady byl les prozatím ušetřen vichřic i kácení a proto nás tu potěší několik zbytků značky, potvrzujících nám, že jdeme dobře.



Cesta přejde údolíčko, vystoupá nevýrazné stoupání a končí na polní silničce, která vede z Prosečného do Arnultovic. Odbočíme na ni vlevo a vyjdeme z lesa do polí a luk na vrchu Planinka.



Dnešní cesta se zdá být docela smolná - krásné výhledy pokazila mlha, stovky zbytků značek z první cesty před 17 lety se smrskly na pár posledních, krásný les nad Terezínem se proměnil v obraz zkázy a obrovskou paseku... a na Planince mi zemědělci vylepšili obrázek obrovitánským hnojištěm a úhlednou, avšak nepříliš fotogenickou hromadou siláže.



Tohle mě však naštěstí netrápí - zatímco na cestě, kterou jsme dosud prošli, jsem teprve podruhé, po tomhle pohoří jsem šel při dalších dvou cestách, které mě vedly z Hostinného přes Číhadlo a Malou Sněžku až na Kovársko a do Vrchlabí. A z těchto dvou cest sem pro vás odtud vyberu ty nejkrásnější obrázky.

Z Planinky pokračujeme dál v cestě loukami a poli.



Jednotvárnost krajiny vyvažují nádherné výhledy na Krkonoše.



Výhledy jsou nejkrásnější z nejvyššího místa pohoří nad Hostinným, kde je výhled téměř do kruhu - na Krkonoše i vrchy Podkrkonoší.



Hezky je odtud vidět i Hostinné, cíl naší cesty.



Sejdeme dolů z mírného kopce až k malému hájku na pravé straně silničky až na místo, kde doprava odbočuje cesta.



Odbočíme doprava po této cestě, projdeme hájkem až na louku a zde se po více či méně znatelné cestě stočíme doleva souběžně s okrajem lesa až k prvním domům, které vidíme před sebou. Tady začíná solidnější cesta po které sledujeme vrchol pohoří. I odtud je občas pěkný výhled.



Mezi domy osady Hlinský vrch se postupně cesta mění v silničku. Můžeme tu obdivovat i pěkně opravený kříž.



Ještě krásnější kříž je kousek za Hlinským vrchem.



Těsně nad Hostinným začíná silnička prudčeji klesat a vede skrz pěknou alej.



V zatáčce stojí napravo vodárna a také malá kaplička.



Těsně nad Hostinným se zachoval zbytek značky.



Dole pod kopcem je nádherně opravený kamenný kříž.



Od něj je to už jen kousek na hlavní silnici, kterou přejdeme a na opačné straně se vydáme vlevo. Naproti Národnímu domu se na stromech zachoval nevýrazný zbytek značky. Kousek za ním, naproti odbočce na Arnultovice a Rudník, odbočuje doprava úzká ulička Labská fortna. Na nárožních kamenech plotu na její pravé straně je červená šipka - poslední zbytek značky na naší cestě.



Labskou fortnou projdeme na náměstí v Hostinném, kde červená značka končila.

Cesta z Janských Lázní do Hostinného je dlouhá zhruba 25 kilometrů. K putování po této zrušené červené se hodí dobrá mapa, mně udělal dobrou službu i mobil s GPS. Nejlepším obdobím pro cestu je časné jaro nebo vrcholný podzim - není velké vedro a cesty nejsou zarostlé. Zajímavá by určitě cesta byla i zimě na lyžích.



Zpět do rubriky Vandrování