Od některých míst si člověk neslibuje nic a ona jsou tak krásná, že to doslova vyrazí dech. Jedním z takových míst je zámek Radim, který stojí blízko města Pečky, zhruba na jihozápad od Poděbrad. Líbil se mi tak, že jsem se okamžitě rozhodl podělit se o zážitky z jeho návštěvy s vámi.



Radim je pěkný zámek, postavený počátkem 17. století v renesančním stylu. Je to zámek soukromý, jeho majitelem je pan Antonín Dotlačil, který zámek nechal opravit a opravy probíhají dosud. Zámek má i svou internetovou stránku, najdeme ji na adrese http://www.zamek-radim.eu. Tam se můžeme seznámit s historií, nabídkou prohlídek, ubytování i zajímavých akcí.

Úvodní stránce vévodí velký podnadpis, říkající, že Radim je "Zámek, který vás překvapí". Titulek je to pravdivý, i když u mě tak úplně nevystihl pocity, které jsem při jeho prohlídce měl. Zámek Radim mi totiž naprosto vyrazil dech!

První překvapení čekalo hned v pokladně - v obvyklé pokladně se prodávají vstupenky, pohledy, knížečky, sem tam nějaké suvenýry, džbánky, lesní sklo a podobně. I tady se samozřejmě prodávají vstupenky - můžeme si zaplatit vstupné do "Reprezentačních místností", vstupné do kuchyně a technických prostor zámku - nu a pokud s sebou máme děti, můžeme jim zaplatit speciální dětský okruh, kde se jim dostane srozumitelného, stravitelného a záživného vyprávění.
Kromě pohledů je však v pokladně k výběru i množství starých knih z několika regálů, je to takový malý antikvariát. Nejen knihy v nich však jsou, nacházím tu postupně i krabici starých pohlednic, mě však zaujmou staré mapy. Bohužel na té, kterou jsem si vyhlédl, chybí cena a průvodkyně samy nesmí cenu stanovit, tak ji musím oželet.

Prohlídka začíná, my vcházíme do první místnosti a já asi po vstupu silně připomínám tele u nových vrat.



Zámek přecházel z ruky do ruky, pak tu byl desítky let národní výbor... zámky s takovou historií nebývají přecpané nábytkem. Za doby vlády socialismu se prováděly velké svozy historického nábytku, při tom se ledacos poztrácelo nebo zničilo. Co zbylo, to si postupně rozebrali zaměstnanci, náhodní návštěvníci nebo se to prostě vyházelo jako nepotřebné haraburdí. Takové zámky bývají většinou přehlídkou poloprázdných místností. Ani na Radimi současnému majiteli žádný nábytek nezbyl, ale on je asi dostatečně zámožný na to, aby si nějaký nakoupil na uměleckých aukcích po celém světě. A nekupuje nábytek jen tak ledajaký.



Kupuje nábytek čistě renesanční a my tu teď stojíme v místnosti, která mohla přesně takhle vypadat v době dostavby zámku v 16. století. Taková renesanční místnost je naprostý unikát - na každém zámku samozřejmě žilo panstvo, které bylo stejně tupým stádem jako my dneska a proto v době baroka vyházelo renesanční nábytek, protože nebylo dost "in" a "trendy", barokní nábytek nahradil klasicistní, po něm empírový nebo biedermeierový... výsledkem je, že až na čestné výjimky pochází na našich zámcích nábytek z 19. století, některé kusy nábytku jsou barokní... ale renesančního nábytku je pomálu. O to víc překvapí takováhle nádherná renesanční místnost.



Další krásu spatříme, když pozvedneme oči ke stropu, který je zcela původní, nádherný malovaný renesanční záklopový strop.

Když navštívíme zámek ve správě Státní památkové péče, obvykle se nám na začátku prohlídky dostane poučení, co musíme udělat - třeba pracně nasoukat velké boty do malých papučí - a co dělat rozhodně nesmíme - dotýkat se vystavených exponátů a hlavně se nesmí fotografovat. V interiérech zámků či kostelů se vzácnými uměleckými díly mě to nepřekvapuje a zákaz dodržuju - ale někde se to dotahuje ad absurdum - na takovém Pernštejně se zakazuje i fotografovat z okna nebo věže vnějšek hradu, na Svaté hoře v Příbrami jsem dostal pořádně vynadáno za fotografování kostela zvenčí z ambitů. Na některých hradech a zámcích se fotografovat smí, ale přijde to hodně draho, třeba povolení k fotografování ve Velkém Březnu stojí 500 Kč.
Pan majitel zámku v Radimi však překvapuje i tentokrát - na zámku se smí fotografovat bez jakýchkoliv příplatků a jediným omezením je, abychom nefotografovali obrazy s bleskem.
A já bych si nejradši nafackoval - taková příležitost a já zapomenu foťáček doma. Teď můžu fotografovat jen mobilem, kterému to ale uvnitř moc nejde a proto omluvte "kvalitu" mých obrázků. Lepší bohužel nemám.
Sahat na exponáty nám je také občas dovoleno - sem tam nám průvodce půjčí něco do ruky nebo umožní hledat skryté zásuvky či zámek u skříně. Aby však těch překvapení nebylo až příliš, tak po krásně opravených zámeckých parketách musíme chodit v papučích.



Další krásnou renesanční místností je Pánská ložnice - opět vybavená spoustou renesančního nábytku, budícího dojem, jako bychom se ocitli na zámku v době jeho stavitelů, pánů Zárubů z Hustířan.



Následuje další krásná místnost.





Zmínit zaslouží i průvodcův výklad, protože má daleko do nudného odříkávání naučeného textu, plného letopočtů a nudných popisů. Místo toho je výklad prošpikovaný samými zajímavostmi a kdyby na to bylo kdy, asi by se sklerotník poměl a moje stránka by byla plná zajímavostí. Bohužel není kdy to psát, člověk kouká na všechnu tu renesanční krásu a nemůže se vynadívat. Obzvlášť v tomhle naprosto úchvatném sálu.



Velký sál radimského zámku je naprosto nádherný a úžasný prostor. Čtvehranný sál má na jedné straně diagonálně velký oblouk, za kterým je prostor přízemí zámecké věže. Nad hlavou máme ochoz a ve velké výši další nádherný malovaný renesanční strop.



Nádherně malovaný je i spodek ochozu - jsou na něm desítky znaků tehdejších rodů, které však malíř z neznámých důvodů pozměnil a popletl - i stěny okolo.



Pokud budete chtít, můžete prožít v tomhle nádherném sále i svůj svatební obřad - chvíli před tím, než jsme sem dorazili my, si zrovna jedni snoubenci řekli své sladké ano. Pokud byste to rádi udělali pod širým nebem v zámeckém parku, i to vám pan majitel rád umožní.



Vycházíme ze dveří, vystupujeme po schodech do patra, procházíme chodbou, vyzdobenou obrazy králů a když projdeme dveřmi na jejím konci, jsme opět ve Velkém sálu, tentokrát na jeho ochozu.



I z něj je moc pěkný pohled.

Po něm se podíváme do renesanční dámské ložnice.



Aby dáma nemusela na nočník nebo nemusela z vyhřátého pelíšku putovat studeným zámkem, měla hned v ložnici k dispozici svůj prevét, kterému se hezky staročesky jadrně říkalo také výsernice.



Prevétů bylo na zámku několik a každý z nich měl svou vlastní vyzděnou šachtičku, na jejímž konci byla skrytá žumpa. Nic tak nepadalo k patě zámku, jak bylo v té době běžně zvykem.

Když dáma přišla z prevétu a chtěla si umýt ruce, měla hned vedle dveří zdobenou nádržku na vodu a malé umyvadýlko.



Sem si renesanční dámy ukládaly své krásné sametové šaty.



Vracíme se po schodech zpátky do přízemí a já čekám, že už bude konec, ale ještě nás čeká jedna zajímavá místnost.



Je jí také ložnice a její zajímavostí je kromě pěkného renesančního nábytku...



...hlavně to, že v ní můžete za 5 000 Kč strávit noc. Spát v opravdické renesanční stovky let staré posteli! Hrome, kdybych na takovou částku nemusel pracovat půl měsíce, stálo by to zato.



Tahle vana je tu ale jen jako výstavní exponát, když tu budete trávit noc, odnesou ji pryč. Vy se však přesto budete mít jako v bavlnce, hned vedle je plně vybavená koupelna i záchod.

Touto místností končí prohlídka prvního okruhu. Hned si jdeme koupit vstupenku i na ten druhý a než nastane čas prohlídky, potulujeme se po nádvoří.



Druhý prohlídkový okruh nás zavede do prostor vyhrazených hlavně služebnictvu. První z nich je vrchnostenská kancelář.



Ve vrchnostenské kanceláři vrchnostenský správce a jeho úředníci řídili chod panství a vyřizovali všechno, co mělo co do činění s poddanými. Sem se chodily platit poddanské dávky, žádat vrchnost o milostivý souhlas ke svatbě nebo podávat omluvenku z roboty.



A nebo žalovat na hostinského, že šidí. Úředník pak vzal jeden z těchhle korbelů nebo štamprliček, šel do hospody, nechal si nalít do tamního korbelu a pak pivo přelil do toho, který si vzal s sebou. Když zjistil, že má hostinský menší korbele nebo dává málo piva, bylo s hostinským zle - musel zaplatit pokutu nebo si třeba mohl postát na pranýři. Pokud však byla míra správná, šel na pranýř ten, kdo žaloval.



Další místností je přípravna jídel, zvaná také bílá kuchyně.



Nezdálo se mi, že by byl v kuchyni takový krásný, zdobený krb... ale asi se opravdu z někdejší parádní místnosti kuchyně stala, protože v krbu je tyč na zavěšování kotlů a hrnců i háky na uzení masa.



V Bílé kuchyni je tolik nádobí a různých potřeb na vaření, že by tu nebyl problém uvařit ani dnes. I tady je výklad hezký a pestrý, kromě spousty zajímavostí nám tu slečna průvodkyně dává různé hádanky a můžeme si také vyzkoušet, jak těžká byla tehdejší žehlička nebo zkusit, jak fungovala plnička jitrnic. Je u i nádherná kredenc se spoustou cínového nádobí, ale její fotografie se bohužel nepovedla.

Na Radimi nemohla chybět ani strážnice. Do ní si strážní nechávali nosit z kuchyně jídlo a pití a zpívali tu pak Hoja hoj. A nebo žvejkali suchou kůrku a mračili se jako deset čertů.



Sestupujeme po schodech dolů a čekají nás tajuplné zámecké sklepy.



Bohužel můžeme jen nahlédnout ode dveří. Po velkých červnových deštích se zvedla hladina spodní vody, zčásti sklepy zaplavila a když opadla, začala se podezřele snižovat a propadat podlaha. Zdá se tedy, že pod cihlovou podlahou se skrývají další tajuplné prostory. Kdo ví, co tam zámecký pán při opravě najde. Poklad asi ne - my si často mysleli, že se páni topili ve zlatě a oni nezřídka tonuli v dluzích. Každopdádně kdo ví - až zavítáme na Radim příště, třeba bude druhý prohlídkový okruh bohatší o další sklepení.

Naštěstí voda ušetřila další zajímavou prostoru, velkou černou kuchyni.



Zatímco bílá kuchyně sloužila na takové jemnější dováření a připravování jídel na talíře a do mís, tady v černé kuchyni se vařilo a smažilo a rožnilo ostošet ve velkém a také se tu ve velké chlebové peci pekl chleba. Pod velkým dymníkem to hezky voní po spáleném dřevu - černá kuchyně není žádným muzejním prostorem na koukání, občas se tu totiž doopravdy vaří a průvodci a průvodkyně tu při nejrůznějších akcích chystají pro návštěvníky na ochutnání nějaké dobrůtky. Začíná mě z té vůně a představy kručet v břichu.



Vedlejší místnůstka je vlastně suterénem zámecké věže a je to bourárna. Sem přinesli vykuchaného vola nebo prase a řezník či kuchmistr si ho tu naporcoval přesně jak potřeboval. Nechybí tu ani těžká dřevěná palice, kterou se porážel dobytek nebo se s ní dávala narkóza zámeckému pánovi, když ho bolel zub.



Tím druhý prohlídkový okruh končí. Koho po něm honí mlsná, může své chutě ukojit v malé kavárně na nádvoří. Kdo hlad ještě nemá, může zavítat do parku, který je za zámkem.



Jsou takové romantické duše, kteří nechtějí mít svatbu v chladné obřadní síni ani v sebehonosnějším sále, ale pěkně venku, na sluníčku pod modrým nebem. Na zámku v Radimi splní takové přání - vynesou ven malý stoleček, ozdobí ho kytičkou, víno připraví i hezký malý polštářek, na který se dávají prstýnky... a můžete mít svatbu na tomhle krásném místě, mezi sochami a pod korunou dvou nádherných starých stromů, které stojí z každé strany cesty u paty zámeckého schodiště.
K zámecké zahradě patří i malý a hezký rybníček.



Zámek v Radimi není ani největší ani nejhonosnější ani naplněný zlatem, diamanty a uměleckými skvosty nevyčíslitelné hodnoty. Zámek v Radimi je půvabný vekovský zámeček a jeho návštěva je takovým malým pohlazením. Nejvíc se mi ale na něm líbila jeho slohová jednotnost a úžasný pohled na život v době renesance. Tohle se současnému panu majiteli doopravdy povedlo a patří mu za to velký obdiv a dík.



Zpět do rubriky Vandrování