Blízko Starého Města u Uherského Hradiště leží pozoruhodné historické místo - Velehrad. Zdejší klášter s mohutným poutním chrámem je jedním z nejvýznamnějších poutních míst naší země a místem, ze kterého přímo sálá dávná historie...

Jméno Veligrad jako první neslo nekorunované hlavní město Velké Moravy - sídlo knížete Svatopluka a arcibiskupa Metoděje. Tak ho alespoň označuje Dalimilova kronika.
V lokalitě "Na Valách" žili Slované už ve druhé polovině 6. století. V poslední čtvrtině 8. století se původně zemdělská osada opevňuje a rozšiřuje. Vzniká zde hradisko, opevněné palisádou a příkopem, domov příslušníků vyšší společenské vrstvy.
V poslední čtvrtině 8. století vzniká i opevněné sídliště na Ostrově svatého Jiří. Na přelomu 8. a 9. století vzniká první křesťanský kostel v dnešním Uherském Hradišti - Sadech a také kostel v Modré u Velehradu.
Postupně vznikají další a další střediska řemesel a obchodu a nakonec je celá aglomerace opevněna souvislou hradbou ze dřeva a v dnešní městské části Rybárny dokonce i z kamene. Vznikají i další kostely a Veligrad se stává místem vzdělanosti a vyspělých řemesel.
Po pádu Velkomoravské říše Veligrad upadl na významu, ale život tu nevyhasl. Jako villa Veligrad je zmiňován například v listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141.
Název Staré Město - Antiqua civitas - vznikl jako protiklad k nově založenému městu Nova Veligrad - dnešnímu Uherskému Hradišti. Město bylo založeno roku 1257 králem Přemyslem Otakarem II. jako ochrana před nájezdy z Uher na Ostrově svatého Jiří, obtékaném řekou Moravou, na místě opuštěného velkomoravského hradiště. Jméno Velehrad začala užívat i blízká osada s nově založeným cisterciáckým klášterem a té jediné zůstalo až do dnešních dnů.

Následující informace pochází z části z knížeček Velehrad - Bývalý cisterciácký klášter a jeho památky a Velehrad - Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje autora Miloslava Pojsla.

Klášter na Velehradě byl založen členy řádu cisterciáků. Počátkem 6. století založil svatý Benedikt z Nursie řeholi, které se začalo podle něho říkat benediktini. Kláštery tohoto řádu se staly v Evropě temného středověku místy klidu a vzdělanosti, v nichž se uchovalo mnohé z kultury a vzdělanosti antického světa. Postupem času však řád reagoval na měnící se podmínky ve středověké společnosti, upouštělo se od některých přísných pravidel.
To se několika mnichům v klášteře v Molesme v Burgundsku nelíbilo a tak klášter opustili a založili v nedaleké pustině nový klášter Citeaux - latinsky Cistercium. Zde potom žili podle původních přísných pravidel benediktinské řehole. Po těžkých začátcích přivedl opat svatý Bernard z Clairvaux řád k velkému rozkvětu. Díky němu také řád uctívá Pannu Marii a všechny klášterní kostely tohoto řádu jsou zasvěceny jí. Dal řádu rovněž pevná pravidla, zvaná Charta caritatis - Zákon lásky.
Ta se stala závaznou ústavou cisterciáckého řádu a vzorem pro ostatní církevní řady. Řád cisterciáků kladl důraz na zakládání nových klášterů - v roce 1115 existovalo 5 klášterů, o patnáct let později jich bylo 70 a v roce 1153 měl řád již 343 klášterů. Každý klášter, který vyslal mnichy k založení nového kláštera, vykonával poté nad filiálním klášterem dozor. Společně pak byli podřízeny klášteru v Citeaux, kde se konaly za účasti opatů generální kapituly, což byl hlavní zákonodárný a trestní orgán řádu. Heslo řádu je: Cistercium mater nostra - Citeaux matka naše.
U nás byly mužské cisterciácké kláštery v Sedleci, v Plasích, v Pomuku a na mnoha dalších místech. Cisterciácký řád měl i ženskou větev, kterou založila sestra svatého Bernarda Humbelína. I ženské kláštery u nás byly - Vallis Sanctae Mariae (Údolí svaté Marie) v Oslavanech u Brna, Porta Coeli (Brána nebes) v Předklášteří u Tišnova, Vallis Virginum (Údolí panen) v Pohledu na Sázavě a další.
Cisterciácké kláštery měly být vždy budovány na pustém místě. Stavba konventních budov i kostela měla být účelná bez nadbytečné nádhery. Veškeré umělecké projevy se uplatňovaly pouze v díle kameníků. Barevná okna, nástěnné malby nebo sochařské vybavení - s vyjímkou dřevěného kříže - nic z toho nebylo v prvních třech stoletích řádu myslitelné.
V klášterním kostele nebylo dovoleno pochovávat - s vyjímkou králů, královen a biskupů - žádné mrtvé. Všechni ostatní byli pochováváni v ambitu, někdy i v rajském dvoře, v kapitulní síni a na hřbitově kolem kostela.

S úmyslem založit na Moravě cisterciácký klášter přišel prvně olomoucký biskup Robert, který dříve býval převorem cisterciáckého kláštera v Nepomuku. Požádal o to generální kapitulu v Citeaux a v roce 1204 při svěcení klášterního kostela v Plasích si u tamního opata vyžádal mnichy pro zamýšlený klášter. Klášter zajistil majetkem moravský markrabě Vladislav Jindřich a český král Přemysl Otakar I. Provizorní dřevěný klášter byl zřízen v sousedství kostelíku sv. Jana, který pocházel z doby Velké Moravy a v roce 1205 do něj přišlo 12 cisterciáků s opatem Thicelinem. V roce 1228 vlastnil klášter již 53 vesnic a statků a v roce 1270 jich bylo již přes 70. Díky tomu mohla být zahájena výstavba nového kláštera. Klášter byl postaven v údolí na levém břehu potoka Salašky. Byl budován v letech 1215 - 1240. Stavěn byl nejen z pískovcových kvádrů, ale také z cihel a je to doklad nejstaršího využití pálených cihel na Moravě. Výstavbu kláštera prováděla táž stavební huť, která stavěla i hrady Lukov a Buchlov. 27. listopadu 1228 byl vysvěcen klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Dispozičně se velehradský klášter nelišil od obvyklých cisterciáckých staveb v Evropě. Charakteristická je délka cisterciáckých kostelů. První klášterní kostel byl dlouhý 89 metrů. Ve druhé polovině 13. století se po dostavbě předsíně jeho délka zvýšila na 99 metrů. Příčná loď - transept - byla dlouhá 33 metrů a výška střední lodi byla asi 20 metrů. Trojlodí kostela bylo zaklenuto raně gotickou křížovou klenbou.
Architekturou byl klášter jedinečný - většina jejích prvků byla ještě ryze románská, ale křížové klenby s talířovitými svorníky a lomené oblouky arkád byly již gotické a byly to nejstarší gotické klenby na Moravě.
Bohužel se nám klášter v této podobě nedochoval. 12. ledna 1421 byl klášter přepaden moravskými husity, kteří tu pálili, loupili a vraždili jako smyslů zbavení. Císař Zikmund pak zastavil klášterní vesnice svým věřitelům a tak cisterciáci neměli na opravu. Klášter se tak změnil ve zříceninu. Opraven byl až po 150 letech. Zřícená klenba byla nahrazena dřevěným stropem, byla zvýšena zvonice až na výšku bezmála 100 metrů a opatřena třemi renesančními báněmi. K podpoře nároží severního ramene křížové lodi byl vybudován mohutný opěrný oblouk, zachovaný až do dnešních dnů.
V roce 1681 bohužel klášter vyhořel a všechno bylo zničeno. V roce 1685 byla zahájena ohromná přestavba, při níž se bohužel kromě stavění také hodně bořilo. Byla zkrácena délka klášterního kostela na 86 metrů, byla snížena renesanční zvonice a klášter získal definitivně barokní podobu. Ze zbořeného zdiva byla spousta rumu, tím se okolí kláštera zasypalo a terén se zvýšil o několik metrů.
V roce 1784 byl velehradský klášter císařem Josefem II. zrušen a kláterní majetek byl rozkraden. Poté byl klášter majetkem světské vrchnosti a katolického podporovacího spolku.
V roce 1863 bylo na Velehradě velkolepě oslavováno 1000. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Postupem času se Velehrad stal poutním místem. O duchovní potřeby poutníků bylo třeba pečovat a protože o to cisterciáci již neměli zájem, stal se Velehrad klášterem řádu Tovaryšstva Ježíšova.
V první polovině 20. století byla provedena velká oprava zchátralého kostela a kláštera. Při ní bylo objeveno mnoho zachovaných románských architektonických článků, skrytých pod barokní fasádou - oken, ozdob a hlavně tří romanských apsid. Dodnes jsou na kostele k vidění a obdivování. Rovněž bylo potřeba okolí kláštera odvodnit, aby zdi nevlhly a nebortily se. Při náročné akci byly odstraněny nánosy, vzniklé při barokní přestavbě a odhaleny další skryté románské památky. Nalezené architektonické články byly vystaveny v lapidáriu a přesně tam se teď spolu jdeme podívat.

Obcházíme apsidy a za nimi sestupujeme po moderním schodišti do podzemí. Platíme vstupné a dveřmi vstupujeme do dlouhé chodby - někdejší románské křížové chodby. Po obou stranách chodby jsou vystavené různé úchvatné architektonické články, vykopané při odvodňovacích pracech - sloupky, hlavice, žebra kleneb, záklenky... ale jsou tu k vidění i krásné románské portály, které se zachovaly na svých původních místech. Takovéhle krásné sloupky kdysi podpíraly arkády křížové chodby.


Křížové klenby byly v místech, kde se jejich žebra protínala, zdobené ohromnnými svorníky.


V další cestě bývalou křížovou chodbou nám teď brání zábrana a nutí nás jít doleva, do temnoty podzemí. Procházíme temnými klikatými chodbičkami a malými sklípky - bývalými kryptami, které původně byly přístupné jen jednotlivě z kostela, ale při odvodňovacích pracech byly vzájemně propojeny. Je to zvláštní, temný svět, prosvětlovaný jen oranžovým svitem elektrických světel. Jen zvuk našich kroků je slyšet... a pak něco zvláštního, něco temného... nakonec poznáváme, že jsme přímo pod chrámem a právě hrají varhany. Další chodbička nás přivede k velké zajímavosti - procházíme podzemím, ale přesto na úrovni paty románského chrámu - o tolik zvýšilo terén barokní bourání a navážky. Mohutné základové kvádry pro naší pravé ruce náhle ustupují ve tvaru velikého V a my s údivem hledíme na patky sloupků ohromného vstupního portálu, jaký tady kdysi býval - asi podobného, jakým se ještě dnes vstupuje do klášterního kostela kláštera Porta Coeli v Předklášteří nebo do chrámu Porta Paradiso v Třebíči. Chodbička nás vede dál k dalšímu torzu portálu - Brance mrtvých - kterou byli vynášeni mrtví na hřbitov. Jen jedna strana se nám z ní dochovala.
Po dalších zákrutech nás chodbička dovede do skupiny pěti navzájem propojených krypt. Vypadá to tu tajuplně, skoro jako v nějakém hororu. Mrtvý rakev otvírá, mrtvý oči protírá... to se tu naštěstí neděje. Je tu i krypta, kde to vypadá jako oltář v chrámu mrtvých.


Ve skutečnosti je to součást lapidária, vytvořená v současné době jako přípomínka, že tu byli pohřbíváni lidé - cisterciáčtí mniši a významní donátoři kláštera. Z temnot krypt vstupujeme do světla druhé části původní křížové chodby a obdivujeme další nádherné architektonické články - sloupky, hlavice, části arkád, části portálů a také prastaré náhrobky.


Tenhle náhrobek náleží olomouckému proboštu Alexiovi a pochází z roku 1282. Je to nejstarší datovaný náhrobek na Moravě. Ještě významnější je ale tenhle výklenek.


Tady je pochován sám zakladatel kláštera Vladislav Jindřich, bratr Přemysla Otakara I. Nápis nad výklenkem praví, že:
HIC IACET W. QI. PREA OL. CONTULIT./NEO ... IZ.// Bohužel je poškozený, ale vědci usuzují, že tam je psáno: Hic iacet Vladislaus, qui predia olim contulit, neoseptultus in eternum. Zde leží Vladislav, který statky kdysi daroval, znovu pohřben navěky.
Prostorný průchod v levé zdi nás zve do prostorné místnosti se dvěma mohutnými pilíři uprostřed. Je to někdejší kapitulní síň a právě pilíře v ní první vzbudí pozornost. Jako všechno okolo, i tahle místnost se dostala za barokní přestavby do základů a podle toho se s tím tehdejší zedníci mazali - do pilířů naflákali všechno možné jak jim to přišlo pod ruku, kvádry, žebra kleneb, svorníky, zalili to maltou, zasypali a hotovo.


Kapitulní síň plnila v životě mnichů řadu různých funkcí. Sem přicházeli mniši ukončit první společné shromáždění - Vigilii - Jitřní hodinky, které začínaly v noci krátce po třetí hodině. V kapitulní síni se pokračovalo čtením životů svatých, jejichž památka se ten ten připomínala. Po četbě následovaly modlitby a na závěr se předčítal jeden článek z Charty caritatis. Od toho se síni dostalo i názvu kapitulní - capitulum je článek. Pak opat přednesl krátký komentář k úkolům a práci v následujícím dnu. Zde se mniši vyznávali ze svých poklesků proti pravidlům řehole a od opata přijímali pokání. V kapitulní síni informoval opat o konvent o důležitých otázkách, týkajících se života celého kláštera, přijímání noviců, o stavbách, nákupech a prodeji. V ní se odbývaly volby opatů a pod její podlahou byla pohřbívána mrtvá těla opatů nebo významných dobrodinců kláštera do vyzděných sarkofágů, dochovaných do dnešní doby.
Podobu románské kapitulní síně si můžeme představit podle dochovaných síní v jiných cisterciáckých klášterech. Namísto současných mohutných barokních pilířů tu stály dva štíhlé sloupy, vynášející žebroví šesti polí křížové klenby. Uprostřed, při východní zdi síně, bývala lavice pro opata a před ní kamenný pulpit na dvou sloupcích, kterého se užívalo k položení knihy, z níž se předčítalo. Podlahu síně, stejně jako ambitu a jiných prostor kláštera, pokrývala mozaiková dlažba z tvarově rozmanitých terakotových dlaždiček, sestavená do složitých obrazců.
Vycházíme znovu do ambitu a s jeho koncem končí i prohlídka lapidária. Po schodech vystupujeme na povrch a vracíme kolem podélné zdi baziliky, na které je vidět spousta zazděných starých románských oken.


Uvnitř chrámu je fotografování přísně zakázáno, tak bude muset stačit můj stručný popis. Interiér baziliky Nanebevzetí Panny Marie je ryze barokní - s freskami malovaným stropem, hlavním a postranními oltáři, zdobenými obrazy a sochami. Nic, co by překvapilo. Více zaujmou bohatě zdobené lavice v přední části kostela. Před Bohem jsou si sice všichni rovni, ale v kostele tedy rozhodně ne a různí opati, převoři a biskupové museli dát jaksepatří najevo, že oni jsou ti nejdůležitější. Pro plebs byly vyhrazeny obyčejné lavice v zadní části chrámu.
Nejkrásnější jsou ale velkolepé varhany. V roce 1963 - 1964 byly propojeny dvoje barokní varhany, byly přidány nové píšťaly a tak vznikl úžasný nástroj - jedny z největších varhan u nás. Jejich zvuk je také nádherný a koncert ve velehradském chrámu je jedinečným zážitkem.

Každý rok 5. července při svátku Cyrila a Metoděje se Velehrad stává cílem Národní pouti na Velehradě. Stojí však zato navštívit ho i v kterýkoli jiný den.

Zpět do rubriky Vandrování